Almanachy LKPB 2022

Bylo mi ctí provést vás letošními almanachy LKPB a děkuji kolegům za krásný zážitek.

Psaní nás spojuje

Paní Múzo, prosím stůj při nás

Pavlína

Almanachy LKPB 2022

Almanachy členů Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek - Místek přinášejí radost

Ano, přinášejí radost nejen jejím autorům ale i těm, kteří byli jimi obdarováni. Vždyť malá úzká brožurka, převážně o dvaceti stránkách (ale může být i více stránková) s barevnou obálkou přináší jakýsi výběr z psaní člena - literáta, který píše pod hlavičkou Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek-Místek.

Co je obsahem almanachů? "Každý píše o něčem jiném - co prožil, co jej zaujalo - o přírodě, lásce, všedním dni či životě, o výletě k moři nebo v jiná zajímavá místa. Tak se sešlo celkem 426 stran uspořádaných v 17 almanaších - zajímavých, které dokážou upoutat lehkostí verše či prózy, jež proletíte jedním dechem. A když útlou brožuru přečtete až do konce a řeknete si - to je nádhera, to musím půjčit své známé, své kamarádce - tak věřte, že to je ta největší odměna pro každého autora, a sice - že se jeho dílko čte, že je o něj zájem. Jsme rádi za finanční příspěvky od Města Frýdek-Místek a Frýdlant n./O. pro vydání almanachů," podotkla předsedkyně literátů Dajana Zápalková

A pokud se s almanachy budete chtít obeznámit, navštivte frýdeckou knihovnu, kde jsou k zapůjčení.

Dajana Zápalková

František Martin Gistinger

je jedním ze zakládajících členů LKPB. Celý svůj život zasvětil lásce k přírodě, rodným Beskydám. Od mládí hledal cestu a způsoby, jak krásu Beskyd ochránit a zachovat dalším generacím. Zajímal se a stále v tom pokračuje o ekologii Země a jeho tvorbou se line "zelená barva". Napadá mě, že i jeho srdce musí mít "zelené kontury", jak je naplněno láskou k nejprostší a nejvzácnější kráse, k přírodě...

DÍLO PRO VZÁCNÉ CHVÍLE

Je šťastně hezké vzpomenout na nový větroň Pionýr, který nám, učňům, po plachtařském kurzu za dobře odváděné práce na novém letišti ve Frýdlantě n./O., umožňoval vzlétnout vysoko nad rodící se město a tím se ve mně zrodila vzácná myšlenka - chránit čistotu ovzduší.

Je tomu 70 let

Na zkušenou s uzlíčkem a harmonikou jít do vyspělejších zemí se mi nezdařilo, ale hluboko do podzemí jsem se dostal. Pracoval jsem jako havíř, a tak jsem prozkoumával, co se jen dalo! Pak už jen - jak na to a s čím?

Udržet a učinit oblohu čistou - VÍM!

Je tomu 50 let

Musel jsem se vrátit do rodných Beskyd zpět a nashledanou doly - ZDAŘ BŮH. Lákají mě budoucí přehrady, jsem nyní vodohospodář ...

A Šance? Těch je skutečně několik! Ach, ty vzácné praktické zkušenosti dnes a za kolik? Už nelze ani smlouvy činit za setmění. Přesto mohou být už jen mírné, neškodné povodně, kouřmo i mírnější sucho.

Může být překrásná ZEMĚ!

Ta veškerá nonstop konání se záslužnou tvorbou obezřetně harmonizují i s heligonkou, jakž takž zpěvu pro zážeh mnohého vynalézání, což se i ve stáří daří. Nyní až tentokrát začal jsem od nuly posedmé - sedmkrát!

Pro jiskru novosti

Po celý svůj život nemohu být bez práce

ta je mi vším i chlebem

k potřebám na hotovo

a hotovo co všechno dobře sloužilo

bude sloužit také dál

Knihu napsat jsem si velmi přál

a poezie je tvůrčím tmelem

i jasným nebem -

bez ní neznal bych mnohé odpočinutí

ani jiskru děje přešťastných inspiračních povšimnutí

a tím sytá možnost až k mnohému

nejlepšímu skutku spěje ...

Pod Lysou horou

Též nás objala láska

Jedno z mnoha přání - létání -

též ona láska kráčela s dobou

pod Lysou horou

jak na ranvejích i ve stráních

pokládali jsme větroňů křídla o trávník

a já - pro létání adept - začátečník

mimo vzlétnutí v těch našich křídlech spatřuji

tu zvláštní sílu vědní míru

tolik potřebnou pro oblohu jasnou

ze sání kontakt pro ni vymrštím vrtuli

objevím v křídlech co ještě se odehrává

v akrobatických to zatměních

v den zastřený sluneční jas

nečisté ovzduší zas

po svém vystrojuji křídla

co uzavírají clonu smogu - oponu

Zdeněk Hledač

Zdeněk celý život hledá...

V kavárnách smyslnou chuť kávy a sladké potěšení z dortíků.

V poezii našel básníka zaláskovaného romantika stavěného realitou života nohama na zem.

V letošním almanachu hledá rozuzlení příběhu odehrávajícím se v jihomoravské vesnici blízko rakouských hranic. Kdo jsou Val, Žofka, Tonda, Kdo je ON a co se vlastně odehrálo. Almanach je napínavý od začátku až do poslední strany. Příběh Vesnická neromance získal ocenění v soutěži Havran za nejlepší českou detektivku.

Vesnická neromance

Val byla spokojená. Hospodu měla stále plnou, chlapi se

hádali a pili a řvali na sebe a pili a sestavovali komise a pili... Val

byla spokojená, protože místo Tondy měla mě a využívala toho

přes den i v noci. Já se cítil jako hovado, zneužívaný, ale zároveň

užívající si, bral jsem vše skeťácky, co přišlo a jak to přišlo, protože...

Protože nakonec stejně uteču? Hovno!

Opilý připsal jsem se pod nějaký pamflet čerstvě založené

strany a mírně přinuceně se pak účastnil jednání o změnách na

výboru obce. Když už to vypadalo, že se revoluce podařila a nic se

nezvrtne, naštval jsem se na sebe konečně pořádně a odjel do Mírova

rozhodnutý vynutit si setkání s Tondou. Protože když už nic,

tohle jsem mu dlužil. Povědět mu o mně a o Valerii a o tom, že

jsem byl za jeho máti a že mi nic neřekla, a že jsem nestihl odejít,

ale že teď už půjdu, hranice by se měly brzy otevřít... Sliby.

Ve vlaku byla zima, na chodbě kriminálu ještě větší, ale že

se už režim hroutil a každý měl důležitější starosti než nějakou

návštěvu odsouzeného vraha, nakonec mě za Tondou pustili. Dozorci

se báli stejně jako vězni toho, co bude dál.

Tonda byl hubený a bledý, měl zapadlé oči a na tváři krvavý

šrám, díval se však na mě s jistou nadějí. Zastyděl jsem se, nemohl

jsem mu nijak pomoci, navíc jsem mu šukal Valerii. Tedy

přesněji ona šukala mě. Byl jsem mu úplně k ničemu. Lžikamarád

k zastřelení.

"Co to tam venku vyvádíte?" zašklebil se. Zřejmě se toho

mukli přes tlusté zdi vězení moc nedověděli.

"Vyrábíme svobodu nebo co," vzdychl jsem si.

"Nemluvit o politice!" upozornil nás poslouchající bachař.

"Byl jste poučen..."

"Jó svoboda, o tom tady víme prd," usmál se hořce.

"Ještě jednou a ukončím návštěvu," varovala nás uniforma.

"Valika tě pozdravuje," řekl jsem kamarádovi, krysa ze

všech krys největší.

"Jo," zaksichtil se. "Tak proto nepíše. Buď na ni hodný,

Vojto."

"No Tondo, snad si nemyslíš... Ty vole, to bych přece..."

"Jdi do prdele. Znám ji, ne?" A bylo ticho, vůbec jsem nevěděl,

co na to říct.

"Byl jsi za mámou? Co prcci?"

"Byl. Víckrát. Moc se se mnou nebavila. To víš, když jsi to

vzal na sebe, tak to asi nechce rozebírat. Seš frajer, Tondoslave..."

"Nemluvit o případu!" zavřískl strážný mnohem hlasitěji.

"Cože? Co jsem vzal na sebe? Ty si taky myslíš, že moje

máma..."

"Nebavte se o případu, nebo ukončím návštěvu!"

"Já vím, žes nemohl jinak. Všichni v dědině to chápou..."

"Nechápete vůbec nic. Já to nebyl, jenže máma taky ne!

Vojto!" Vyskočil ze židle, ale pouta na rukou jím trhla zpět ke

kovovému stolu. Na spánku mu vyskočila žíla, krvavé zranění na

tváři zbrunátnělo. "Vincent si to kurevsky zasloužil, ale ani já ani

máma..."

"Jenže Valika mi říkala, že..."

"Končím návštěvu!"

doslov

Hospoda stojí stále na svém místě spolu s obecním úřadem a knihovnou

v budově bývalých sirných lázní. Moruše dál rodí jako

zběsilá, čural jsem u ní docela nedávno. Díra po studni je zakrytá

betonovým deklem, smetiště bylo zrušeno. A lidé?

Ti, co o tomhle případu něco vědí, budou tvrdit, že takhle se to nestalo.

Že to bylo krapánek jinak. A budou mít pravdu. Tu svoji. Já

ji nikomu neberu, jen si dělám nárok na svou vlastní. Já si to pamatuji

takhle.

Jména aktérů téhle malé vesnické neromance jsou možná trochu

nepřesná. Časově se asi taky vše neodehrálo úplně přesně, jak to

popisuji. Ti, kdo jsou z naší vesnice, vám však dosvědčí, že něco

takového se tu před lety opravdu stalo.

Příběh nesmí být realita, příběh musí být dokonalá iluze reality,

učí své studenty v kurzu Tvůrčího psaní lektorka Mgr. Markéta

Dočekalová. Je to proto, že reálný příběh je pro literární zpracování

většinou příliš slabý, nebo zase naopak příliš silný, a tím pádem

vždy málo uvěřitelný.

K tomu už jen zbývá dodat oblíbenou zásadu všech pisálků, vypravěčů

a snílků: Proč vlastně kazit dobrý příběh pravdou?

Tamara Kolčáková

Tamara pochází z Běloruska, žila na Ukrajině a nakonec zakotvila ve Frýdku-Místku. Je skutečnou vlastenkou, v životě, názorech, v tvorbě. Obdivuji jak krásně píše v češtině.

Jsme lidé

Oči

- hodně poví o člověku.
jsou zrcadlem do duše,
nemůžeš skrýt své tajemství -
oči prozradí o tobě vše.
Dokořán odkryj své srdce,
nechť vejde k tobě důvěra,
láska, věrnost, klid a odvaha -
jen tak projdeš životem beze strachu.
Žij radostně, smutek nesnaž se ukázat jiným,
rozdávej radost úsměvem svým,
uvidíš, že pak lidé k tobě s úsměvem přijdou ...
a ty budeš šťastný,
úsměv se pak k tobě vrátí.

Člověk - to hrdě zní

Ródina v ruštině, co znamená to v češtině?
To má vlast, můj dům, má rodina.
Patriot, hrdina - člověk, který svůj život daruje
pro blaho své země.
Doktoři, hasiči, policisté, také my všichni -
neklidni jsme srdcem a duchem - nazýváme se lidmi.
Člověk - to hrdě zní!
Jsem člověk, jsem patriotem své země!

Pavlína Kollárová

takový elektronický holub klubu, však mě znáte, kliknu a už to máte v emailu.
Mou poezii tvoří všední život ženské, té s nohama na zemi a hlavou někde v jiném světě. Ne nadarmo jsem ve znamení Ryb.

Co týden dal a vzal

a další dny

znovu přinesly

Tento almanach se narodil někdy v pátek dopoledne, proto zde týden začíná pátkem, ostatně, kdo by nechtěl.

Pátek

Podívala se
na nekonečnou nebeskou modř
na hřebenu střechy
poskakoval zlatý knoflík
za pár chvil
s kapkou potu
poprosí maňásky
aby zastínili
rozzářenou tvář sólisty

Sotva se rozmrkalo léto
myslí na dušičky
pět set chryzantém
možná více
dneska to dá

Kolik jich překryje hroby
nebo ozdobí kompost
něco zachrání
devize na další rok

Padla petka
autobus sotva stihla
sprcha
řetízek slov
pusa uprostřed dveří

Opět po roce
pokecají
stejní a jiní
příběhy mezi slovy
podobné jeden dalšímu
úsměv a smutek
čas neobelstíš
kluci a holky z naší školky

Zavládlo bezvětří
necítí letité chvění v břiše
rozpaky modrásků
už se nevrací starý sen
ze študáckých lavic
usmála se
sama pro sebe
tak vidíš
jen lístek mezi vzpomínky

Uloží ho k ostatním do skříně
jednou ji celou otevře
z polic sundá
archiválie
nalistuje nejzajímavější kapitoly
možná jí ani neuvěří
že jsou její
je přece jiná
Jiná?
v odlesku nové barvy
Stejná a jiná

Emilie Kozubíková

Emilka je vzácný člověk, životní handicap, který ji potkal, ještě více ji posílil. Přestože je nevidomá, zná svět pestrý, nefňuká, směje se s námi a neustále překvapuje i v pozdním věku. Její nadhled na život musí každý závidět.

Topografika mých

rodných sfér

- Bystřická poválečná image -

Věnováno Vláďovým i mým potomkům a sestřence, paní Mgr. Ireně Plškové Ciché, Ph.D,

která mne k sepsání příběhů motivovala. 26. 5. 2022.

Nasaďte pohled dítěte a pojďte se projít mou rodnou Bystřicí nad Olší - hlavně centrem.

Mé vzpomínky sahají kousínek i za trať, kde jsem s kamarádkami Baťovic Mickou a Trudkou byla návštěvou u jejich spořádané spolužačky Haničky. Nad židlí, kam jsme se u nich posadily, čas od času bímbly hodiny, měla na sobě bělostné pletené ponožky a naučila nás při usednutí popotáhnout tepláky vzhůru, aby se kolena nevytlačila. Chodníkem příčně od trati a od nich bydlela rodina našeho účetního pana Fojtíka. Jejich Alenka a Květuška u nás nakupovaly pečivo a po zmizelém pekařsky mi přislíbeném ženichovi, jejich bráška Jenda, kterého mi pan Fojtík při sčítání výkazů už zase, jako ženicha zaslíbil, byl později na naší škole skupinovým vedoucím. U nich jsem si na zahradě směla sesbírat kaštany pro školní sběr lesní zvěři. Než jsem se ale dozvěděla, kdy se budou odevzdávat, napadla je v šupleti tatínkova psacího stolu plíseň. Ještěže nepostihla v hořejším šupleti maminčinu sbírku jízdenek a tatínkovo pečetítko, ježto jediné mi na hraní po něm z války zůstalo. Na rohu onoho příčného chodníku od trati bydlela jakás hádavá paní, která překřikovala jejich pejska, když jsem tam někde měla sraz se skauty, kteří mne mezi sebe nepřijali, že nevidím. Tamnější holčička mne také seznámila se značkou pro cvičence a s malováním kruhu křídou do kříže, což prý se vůbec, ale nesmí, jen když byl na ní někdo hrubý. A od železničního podjezdu ještě za tratí vede cesta na Paseky, za naší paní švadlenkou. K jejich domku je to po levé straně daleko. Mají vždy nejkrásněji háčkované záclonky a jejich růžový přehoz postele ladí s návěsky v záhlaví i v nohou upevněných po každé straně růžovými pentlemi. Sestra paní švadlenky se bude brzy vdávat. Seznámila se někde daleko s budoucím manželem, který má hospodářství. A naše paní švadlenka mi šila sukénku o širokých skladech, které se nemusí zažehlovat, poněvadž drží samospádem, a halenku s širokým kulatým volánem, růžovou, jak jejich postel. Ušila mi později i béžové šaty s vyšívaným bílým límcem a bělostné konfirmační šaty o sametové aplikaci v kulatém sedýlku. Ale vše, jak maminka nařídila, muselo být hodně podehnuté i s látkou na vypuštění, aby to rostlo se mnou. Maminka, ta měla sametovou aplikaci v žoržetovém paletu v předu na babku s dědkem, a vše to bylo prvotřídní, poněvadž paní švadlenka jináč pracovat nedovedla.

To bylo za tratí a nyní tedy vyjdeme zpod železničního mostu k bystřickému centru.

Cesta se mírně stáčí vzhůru, kolem Teoškova domku, bývalého souseda a kamaráda dvojčat Micky a Trudky. Proti němu přes ulici prodává krásná paní Jelínková maso a po každé mne vítá a říkávala mi - Milečko... Než jsem ovšem vyrostla a ve vedlejší Vendryní se mi zastesklo. To jsem si sjela do Bystřice na kole, před nádražím jsem čekala, že mi zas někdo tak hezky s uvítáním řekne, Milečko, namísto toho, jak jsem se už už chtěla rozjet a pootočila bedajlemi, nějak jsem přehlédla stojící tam - tu vždy laskavou paní řeznici. Nabrala jsem ji na přední kolo tak nešťastně, že jak stála v hovoru s lidmi, ocitla se proti nim v pohoršivé póze. Ta mi za to pochopitelně vyhubovala, až se celá má Bystřice třásla, jak sama rozezlená paní Jelínková a já s ní.

Část druhá

Třásničky

Jsou básně, řazené podle abecedy.

B*

Bárko, k moři lásky pluj

Národe, jací jsme lidé

- přelaskaví hospodáři

či líní, co se jen sváří,

vpravdě, jak zlá tchýně?

Houfujem se nadšenecky:

"Polez, kde jsi, hola hou!"

Trapný diškurs nad rybou

- nevykoledujem necky?

Covid nám plundruje kasy

- schopným kosmopolitům:

"Hospodine, pomiluj,

hruď akceptabilní masy!

- Horor skříplých, úpěnlivých,

prosím, minimalizuj!"

Dopad plamenných řečí

Zastínit, kdo mne předčí

odklonem možností

- od distribuce s mistry!

V očích jiskry v hrdle čtyřčárkované "C"?

Sevřít nad díž

spoutat mopem

ohnout k podlahovce!

S establishmentem pod dohled

- došlápnout na kulturu

- smýknout byť i s republikou

k jejímu dnu!

- Áu- achichouvej - pomoooc vzestupu

umělým dýcháním!

Osobnosti v ústraní?

Tlumící roušky? Cukání úst se nestraní?

Pohřbením impulzů dlaním

na prášky k spaní

neušetříš.

Pomlázka na měkko

Milé Dámy

čerstvě z vany!

Na beránka kousánek

chutně rozlévat džbánek!

Pak Rytíře na hniličku

rozklepnutému vajíčku

podobné jak vejce vejci

nenechejte mouchám sníst si!

Dagmar Sofie Molinová

"Jsem koučka, mentorka a učitelka matematiky a výtvarných technik, působící v Praze. Intuice, nadšení a radost ze života mne vede oblastí rozvoje lidského potenciálu"

Tančící myšlenky

Děláte-li, co milujete, máte vyhráno, situace Vás pohltí a jste v přítomném okamžiku nevýslovně šťastni.

Jinak se kromě života neděje vůbec nic.

Vy, celá Vaše bytost, tělo i mysl i duše, jste ponořeni do tvorby. Vaše duše se tetelí štěstím, radostí a nadšením, ať už malujete, píšete nebo tančíte.

Vír inspirace

Pohlcena v dění

Přec oddávám se vnitřnímu snění

Spirálou iluze stoupám k výšinám

A srdce přetékající láskou mám

Po špičkách kouzlo přichází

K harmonizaci světa dochází

Nekonečnou sílou srdce

Je vděčná věčná inspirace

Pádící čas mne udivuje

Jsem udivena pádícím časem a velmi vděčná za každou chvíli mého života. Žijeme-li v přítomnosti, zaměřujeme-li se na přítomný okamžik, nikdy nám neschází energie. Pozitivní myšlení pomáhá vytvářet skvělou pozitivní budoucnost. Je dobré si vizualizovat, co chceme v budoucnosti prožívat a já si vizualizuji mou novou třídu, kde budu třídní učitelkou a veškerou mou aktivitu. Učím a koučuji je hlavně směrem k odvaze, protože samotná odvaha je v životě jednou z nejdůležitějších věcí. Pokud máš dostatek odvahy, můžeš dělat, co chceš. Jediný limit, který máš, je ten, který si sám vytvoříš. Obal strachy láskou, pokud nějaké máš a ony se v lásku promění a odplynou. Buď sám sebou, nesrovnávej se s nikým, jen pracuj na sobě, abys byl každý nový den svým lepším novým já. S radostí přijímej nové vědění a komunikuj s každým, kdo je poblíž. Vždy se něčemu naučíš či cos nového se dozvíš.

Nadechni se zhluboka

Dýchání je jednou z nejdůležitějších věcí v životě, a přesto tuto skutečnost mnoho lidí nebere na vědomí a vůbec netuší, jak správně dýchat. Dýchací cvičení je třeba provádět pravidelně, nejlépe tři krát deset nádechů v sériích po sobě a v pauzách zadržet dech, co to půjde. Ruce při nádechu jsou upaženy nahoru a s výdechem, jako bychom si vyráželi dech z plic, kdy se lokty bouchneme do boků. Můžeme stát nebo sedět. Dýcháme během dne, aniž bychom dech kontrolovali a tak se vědomě zastavte, a klidně jen tak dýchejte hluboce a pomaleji, nebo si počítejte při nádechu i výdechu - třeba do deseti... Pokud se první měsíc budete soustředit na dýchání, prohloubí se váš dech automaticky a stane se zvykem, že si vzpomenete nadechnout se zhluboka nebo provézt dechové cvičení. Určitě zpozorujete změnu nálady, příval energie a pochopíte, jak snadno zatočit s únavou. Vyzkoušejte ihned, pokud ještě dechová cvičení neprovádíte pravidelně.

Ivana Návratová

Zabývala se psaním různých veršíků už ve svém útlém dětství. Vedl ji k tomu její otec (povoláním lesní inženýr), který se rovněž zabýval literární tvorbou. Svou dceru přivedl do Literárního klubu Petra Bezruče v roce 1997.

Verše, próza, písňové texty , to vše umí a dobře!

Pro klub vede časopis Zrcadlení

Alko příhody Lojzy Pohody

Lojza Pohoda byl známá postavička v malém městečku F. Typickým se jevil svým příjmením, svou bezstarostností i hravostí snad ve všech životních situacích, které si člověk dokáže představit. Život mu ubíhal lehce i přes jeho bezstarostné, a tudíž i někdy nezodpovědné chování, snad proto, že do všech situací vstupoval se suverénností, kterou mu mohl leckdo závidět.

Lojza byl velice šikovný kutil a ovládal snad, jak se říká, devatero řemesel. Přesto, že práci měl v místí fabrice trvale zajištěnou, bylo ho často vidět, jak po práci kráčí se svou brašnou na nářadí po ulici, směřujíce k někomu ze svých známých, nebo i cizích lidí, kterým byl často svými známými doporučován. Lidé mu byli velice vděční, a bývalo dobrým zvykem, že ho za vykonanou práci kromě peněz počastovali ještě štamprličkou, ba i celou lahvičkou. Případně, byl-li na fušce u nějakého pěkného děvčete, dostal penízky, štamprličku a někdy ještě něco navíc. A protože v mládí Lojza býval docela pohledný, holky se na něj jen lepily. A on se jim věnoval se stejnou samozřejmostí a intenzitou, s jakou se věnoval veškeré své činnosti.

Se stejnou samozřejmostí se taky časem oženil, stal se otcem, jenže................ jeho sklony ke štamprličkám a děvčatům jeho manželka a vůbec rodina nesla velice těžce, a tak se stalo, že asi po deseti letech se titulem v občance ve znění "rozvedený" ocitl opět "na svobodě" malém bytečku, který sám označil jako "staromládenecký".

Obyčejný život obyčejného člověka však plynul v častých neobyčejných příhodách, které by se daly komentovat jako "to nevymyslíš".

Přestože byl Lojza rozveden, na svou manželku a děti nezanevřel; a oni nezanevřeli na něj. Potkávali se, navštěvovali se, slavili spolu svátky, narozeniny a jiné rodinné události. Ale jinak si on a jeho bývalá žena žili po svém, protože s Lojzou se zkrátka ............ žít nedalo.

Ale i tak byl Lojza člověk dobrosrdečný a dokázal na každého zapůsobit svým smyslem pro humor, o čemž svědčí následující příhoda:

Anděl a čert

Blížil se svátek Mikuláše a chlapi v hospodě vymýšleli různé legrácky. Jedna z nich byla ta, že by nebylo špatné trochu postrašit dětičky některých přítomných. Do role čerta se jim dobře hodil Lojza, který se čertovi docela podobal, někdy až moc. Do role anděla a Mikuláše si Lojza mohl vzít, koho sám uznal za vhodné.

A Lojza se snažil. Sám si vyrobil "čertovský" kostým. Na tmavé rifle a mikinu si vzal vestu z ovčí kůže, na nohy zimní holínky, na hlavu si nasadil pravé kravské rohy, kolem pasu si uvázal těžké kovové řetězy a do ruky si vzal velký režný pytel, do kterého měl pochytat neposlušné děti. Obličej si pomazal černými a červenými líčidly. Když se sám na sebe podíval do zrcadla, byl spokojen. Po této generálce svlékl čertovský kostým a začal shánět Mikuláše a anděla. Náhoda tomu chtěla, že se v domě srazil se sousedkou Andělou, která bydlela o patro níž. Lojza se hned začal lísat: "Andělko, nechtěla bys mi náhodou dělat anděla?" Anděla byla tak překvapena Lojzovou nabídkou, že neodmítla. Dokonce mu přislíbila, že mu pomůže sehnat Mikuláše. Domluvili se, že se všichni sejdou pátého prosince kvečeru v hospodě.

V určené datum a hodinu seděl Lojza v hospodě ve svém čertovském kostýmu a vyčkával příchodu anděla a Mikuláše. Přišel však jen anděl; Mikuláš nikde. Lojza totiž spoléhal, že Anděla sežene Mikuláše, a Anděla spoléhala na Lojzu, že Mikuláše sežene on. No nic, když není Mikuláš, tak půjdou po návštěvách jenom čert s andělem. Lojza z toho byl trochu roztrpčen, tak aby zahnal špatnou náladu, začal poroučet panáky celé hospodě. Anděla nečekala takový postup událostí. Oblečena do bílých kalhot a bílé vesty s andělskými křidélky na zádech a s blonďatou parukou na hlavě, že vypadala jako pravý anděl, se snažila zachránit situaci, aby se dětičkám předvedli ve stavu jakž takž střízlivém. Ale když Lojza poroučel další a další panáky, tak jako správný anděl strážný začala obcházet stoly a každému říkala: "Zaplaťte a běžte domů, já jsem anděl, hlásám jenom dobro a nebudu podporovat to vaše čertovské popíjení!" Čert se na ni zle podíval a poručil další kolo. Andělovi tím svým - "zaplaťte a běžte domů" - řádně hnula žlučí. Hrozilo vypuknutí hádky mezi čertem a andělem. Kdosi chtěl zachránit situaci a přišel k jejich stolu, jestli si může "půjčit čerta" domů, protože má doma tři pořádně zlobivé kluky. I naložili Lojzu do auta a odvezli neznámo kam. Anděla zůstala sedět mezi rozdováděnými chlapy a najednou jí bylo do pláče. Chlapi však byli galantní a snažili se ji uklidnit: "Podívejte, mladá paní, na tom nic není, trochu kořaličky neuškodí, však si to zkuste sama, že na tom nic není....". Andělka poslušně vypila štamprli vodky a do tváře se jí začala vracet barva. Po dvou dalších vodkách se jí do tváře vrátil úsměv a smysl pro humor: "Toho čerta musím přísně potrestat!" třískla do stolu pěstí, až se všichni v hospodě polekali.

Čert zatím, odvezen do vedlejší vesnice, srovnával tři zlobivé kluky. Kluci byli tak vyděšeni jeho pouhým zjevem, že čert ani nemusel nic říkat, a slibovali jeden přes druhého, že už se nebudou nikdy s bráchy bít. Zalezli do svého pokoje, ale jejich otec čerta ještě dlouho zdržoval v kuchyni; jednak kvůli klukům, aby si řádně vychutnali přítomnost čerta v domě, jednak proto, aby čerta uklidil na delší dobu z dosahu anděla, který se projevil jako pořádná semetrika. I nalil do Lojzy ještě několik panáků, a potom ho napůl bezvládného i s řetězy dotáhl do auta a odvezl ho zpět do hospody. A bylo po návštěvách a strašení dětiček. Lojzu totiž nenesla ruka noha. Zato Anděla, když viděla Lojzu tak zřízeného, začala poroučet panáky sama sobě, aby situaci rozdýchala. A když se trochu uklidnila, zaplatila útratu, popadla Lojzu a táhla ho směrem k jejich paneláku. Naštěstí to nebylo daleko, ale i na tom krátkém úseku cesty měla Anděla co dělat. Potkali paní ze sousedství, která se nemohla udržet smíchem: "Co to je, co je to?" vyrážela ze sebe paní. Anděla ji zpražila pohledem: "No co, paní, to jste ještě neviděla chcíplého čerta?"

Anděla byla statečná a dotáhla Lojzu až do jeho bytu a tam ho uložila do postele. 

Milan Pastrňák

Nevím, odkud se v něm bere ten talent, kterým je obdařen, a pokora s jakou k umění přistupuje. Asi neexistuje nic, co by Milan svou precizností, dovedností nedokázal dovést k dokonalosti, ať jsou to obrazy, verše, literatura faktu, povídky....Jestli někomu bylo naděleno Bohem, pak jemu dvakrát...

Milovaná

Paříž,

pro náročné

Paříž,
      Paříž,
            Paříž,
jak se to se mnou mazlíš.
francouzsky,
           orálně.

La plus Franse,
"lapla France
 .. ....."

Krásná
     a vášnivá,
  všech bohémů,
                 milenka.
                      To je Paříž!

Bílými loděmi,
do hlubin Louvru
jsme vpluli,
pod svatým grálem,
v rozléhajícím se tichu
nekončících kroků
          návštěvníků,
skláníme se
         v pokoře
                  a v úžasu,
                    UMĚNÍ.
Od egyptských Sfing,
přes Giotta,
až po "Svobodu
               vedoucí lid",
    na barikádu,
je tu vše,
tolik obrazů
    a příběhů,
že to už hlava nebere. 

S pochopením
a úsměvem
Mony Lisy
probouzím se
z nádherného snu,
u šálku kávy na terase
                  v Louvru.
Nikdy nezapomenu.

Věra Petrová

"V roce 2007 jsem se díky Mgr. Olivovi stala členkou LKPB a od té doby píšu, kdykoli mě navštíví múza. Prózu i poezii."

ŽIJ A NECHEJ ŽÍT

Almanach poezie vážící se k aktuálnímu dění ve světě. Protipóly míru a války.

MODLITBA

Vím

že na tom světě nejsme za odměnu

však nakládáš nám toho Bože

víc než uneseme

Vypořádali jsme se s covidem

svitla naděje

zas hrozba války se k nám žene

Proč děti

Ty přece za nic nemohou

Chtěly si v míru hrát

Smát se zlobit objímat

Ještě dlouho po válce

se budou skrývat

před letadly

co letí oblohou

To je válka skutečná

co nezná slitování

a kde se umírá

To není hra

To je skutečnost

co pachuť krve má

Chtěli jsme šťastné děti

Dostaly vše co si přály

Teď chceme jediné

Aby v míru vyrůstaly

To není hra na počítači

Taťána Prokešová

Její tvorbu tvoří básně s vázaným veršem. Často doplňují Tánin druhý velký koníček- fotográfování. Nejraději fotí přírodu.

Labyrint

Labyrint

je součástí našeho každodenního života.

    Kráčíme klikatými cestičkami, hledáme to správné východisko z krizových situací. Pod tíhou starostí padáme na kolena, ale vždy najdeme sílu i odvahu opět se postavit a jít dál.

    Někdy se nám zdá, že beznadějně bloudíme v kruhu, stačí se však podívat na věc z opačného úhlu a ten nám ukáže správný směr.

     Labyrint života nás učí vytrvalosti, pokoře a radosti z překonání různých překážek šťastných, či nešťastných.

     Z celého srdce vám přeji, abyste nikdy ve vašem životním labyrintu neztratili naději, nezabloudili a vždy našli ten správný východ.

NA STEJNÉ VLNĚ

Naladěni na stejné vlně,

střídající se amplitudy

v našich srdcích,

v rytmu tvé melodie

houpu se v bocích,

magnetické pole rozvlní

společné signály,

v éteru čistě zní

sehrané vokály.

NEZAPOMEŇ!

Vzpomínáš na první sníh,

který nás tenkrát hřál?

Kráčeli jsme mlčky spolu,

vítr tichou píseň vál,

své tajemství jsem

prozradila stromům,

že jsi mého srdce král.

Věřím ti.

Nezapomeň!

Jana Ptacek

přestože Jana žije už delší dobu u protinožců a stále cestuje, na členství v klubu nezapomíná. Přispívá do Zrcadlení, do sborníků, píše almanachy. Ten letošní mě úplně pohltil. 

Příběh polárníka Sira Ernesta Henry Shacketlona je napsán v básních tak poutavě, že jsem při čtení měla dojem, že jsem tam, koukám hrdinům přes rameno. Viděla jsem tvary, barvy, gesta, mimiku, cítila chlad a strach...Vše živě...Příběh polárníka skončil po nezdaru výpravy  záchranou holých  životů námořníků... 

Polárník Gentleman

Mezi nebem a ledem

Shackletonovi muži
Na Transantarktickouexpedici
jste hledal odvážné muže
Varováními jste nešetřil
a stejněse hlásily
celé zástupy
Posádku Endurance
jste vybral skvěle
jenže štěstí se naplánovat nedá
Váš sen o prvenství
s přechodem Antarktidy
zamrzlve Weddellově moři

/Inzerát na posádku lodi, který Ernest Shackleton zveřejnil v tisku: "Hledají se odvážní muži pro riskantní cestu, malý plat, extrémní zima, dlouhé měsíce naprosté temnoty, neustálé nebezpečí, návrat nejistý. Uznání a sláva v případě úspěchu."/

Eliška Resková

Francouzský spisovatel R. Rolland napsal:
"Kdyby všichni pochopili Beethovena, nebylo by již nikdy válek!"
Jak poučné pro dnešek! (Použito citátu z knihy A. Zhoře: Sám proti osudu.)

Eliškova Resková miluje hudbu, miluje malování, píše poezii
Almanach je nasycen hudbou a úctou k umění...Ilustrován autorčinými kolážemi

DÍKY, PANE BEETHOVENE

Podvečer s Beethovenem
(Měsíční sonáta)

Otvírám své srdce hudbě
ve které slzy jako rubíny
padají do notové osnovy
aby se v melodii proměnily
aby ze smutku do radosti
vtančily jak víly
přestože ten
kdo je stvořil
sám mnoho štěstí nepoznal
však osudu vzdoroval

Ta hudba mohla vzejít
snad jen z anděla
převtěleného v člověka ...

Otvírám své srdce
a nestydím se za slzy

Symfonie č. 5 - "Osudová"
(L. van Beethoven)

Vyrostla z hluboké
lidské bolesti
ze zoufalství
z nočních běsů
z beznaděje
přesto však
víc než slunce hřeje
přesto dala světu
náruč přenádherných
nevadnoucích květů

Slepým dala sílu
malověrným víru
choré uzdravila
jako když máma
laskavou dlaní
dítěti dá pohlazení
políbení ...

Božena Tyrlíková Horáková

Jít cestou vzpomínek

takový pro mě "modrý" almanach, modrá je zde snem, touhou, splínem, nadějí, prostupuje mezi básněmi, které mají společné téma-vzpomínky

Jako vítr v modrých dálavách
čechrá sen naše vlasy
a v mých lidských představách
už není větší krásy.
Modrou barvu v miliónech
odstínů jsem zřela
a těžká pouta, co byla v nás,
modrým plamenem uhořela.
V modromodrém vesmíru
modrá touha z našich dlaní
unáší nás prostorem
do hvězdného mihotání.
Vodopády jisker
z očí se nám řinou
a naše souznění
dál spěchá modrou mlhovinou.
Vesmírný poutníku,
vezmi si můj vzkaz.
Mám krásnou vzpomínku
a slunce na řasách.

Duha se nade mnou sklání,
s mými sny usíná.
V kolébce pletené přáním
modré barvy přibývá.
Za chvíli uprostřed snění
jen modrá zůstane.
Ve mně se jako moře vzpění
pro kouzlo neznámé.
Ten vzrušující akvarel
sytí fantazii mých přání.
Tak nádherně bys to neuměl.
Tolik odstínů nemáš v dlaních.
I když se ke mně přimykáš,
že chvílemi přestávám snít,
v modrém zátiší tvůj obrys zaniká.
Nevidím tě a nedovedu uchopit.

Bohumír Vidura

V  básních najdete nevšední pohled na běžné věci, moudro a nadhled na život kolem nás, spoustu témat, asociací. Ne nadarmo o něm říkáme, že je novodobým Jiřím Wollkerem. Od roku 2016 je členem Obce spisovatelů ČR. Psaní poezie je jeho každodenním rituálem.

Kroky

Almanach kroky je výběr poezie z posledního období. Kam jeho kroky vedou? Čtěte.

Kroky

Kroky lehce plynuly
nevěda co všechno minuly

nevědomost ta je nevinná
neví kdy všechno končí
a kdy začíná

nemusí mít na očích klapky
ty tvoří zmatky

stačí když se svět točí
a kroky vkročí do jeho víru.

Na druhém břehu

Lákavé postavy
od hlavy až k patě svůdné
nejsou jak ovce bludné
naopak nelze je pominout

byť před nimi je řeka
co je čeká než obdiv
ony to dobře vědí
že jsou pro to stvořeny

vlnky si hrají
a krásky na pokraji
víří hladinu ani já
ten obraz neminu
prožívám ho každou vteřinu.

Dajana Zápalková

je předsedkyní klubu Petra Bezruče. Motivuje nás, pobízí, chrání. V její peči je členům v klubu jako v bavlnce. Díky za tvou starost a obětavost.

Dajana miluje moře. Nasává zde novou enrgii, relaxuje a dává si schůzky s paní Múzou.

Žofie Zejdová

rebel i romantik a snílek, holka do nepohody a pro každou legraci

Její letošní almanach je o lásce, té jiskřící, žhavé, nekončící. Nechejme se její láskou hýčkat. Almanach ilustroval František Procházka

Láska je pohádka

Samota je minulost

Schoulím se pevných paží
srdce nám v rytmu začnou bít
slova se mluví, nic neváží
pravdu hledat, lži zabránit.

Víš, co nejvíce bych chtěla?
Tak do zásoby.
Nasát tu mužnou vůni tvého těla,
až osamělé přijdou doby.

Ruce tvé po mě nechám bloudit
tvá touha spojí naše těla
nemusím o lásku tvou loudit
mám s tebou všechno co jsem chtěla.

Snad drzá jsou ta slova smělá
já anděly prosila, čekala dost
teď potkala mě láska skvělá.
Samota? Ta je minulost!

Nelituji

Nelituji ani chvíle,
kdy slastí vzdychám do tvé tváře.
Nelituji ani chvíle,
kdy tvá slova do očí mi slzy vženou.
Nelituji ani chvíle,
kdy usínám v tvém objetí.
Nelituji ani chvíle,
kdy zbytečně cítíš se provinile.
Nelituji ani chvíle,
byť někdy odmítám tvé moudré rady zarputile.
Nelituji ani chvíle,
kdy díváš se mi do očí.
Nelituji...

Libuše Matysíková

Libuška je básnířka  a prozaička z Vrchoslavic na Hané, je členkou literárního klubu Pegas v Mělníku a naší dobrou kamarádkou a příznivkyní.

Almanach básní

Rekondice

JEVÍČKO

Jasné nebe obklopené přírodou

Energie místa, jež léčivá jsou

Víra v uzdravení vede naše cíle

I poznání krajiny, jež lesoparkem září

Či drobné krásky zdobící záhony

Kašna s vodotryskem

Okrášlí, ozdobí

POHODOVÁ

Květy čekanek

lákají pohledem

mávají vesele

modravým závojem

Vděčná barevnost

za mávání

a dítě sedí u své mámy

a ptá se dost a dost

Maminko, proč je u cesty

tolik žluté a modré?

To abys koukal k oblakům

a viděl jitřní záři

také spatřil pár zázraků

a úsměv na své tváři

PAVOUK

Na sněhobílém stropu

černý pavouk sídlí

oknem se dívá ven

je tam, kde jsou lidi

Vůně jídla lákavá

ovlivní i pavouka

společnost, jídlo a obzor

umísťuje jej do kouta

Je nepřípustné, aby snad

kochal se vůní jídla

sledoval lidské hovory

a získal od ptáků křídla

Co se zdálo jako sen

pavouk už byl odstraněn