Vzpomínky

Tato rubrika vznikla na námět básnířky Ireny Topinkové.

Přidejte se se svou tvorbou, jistě i vy ve svých verších i próze téma vzpomínky máte nebo je vám námět blízký.

A koho „múza políbí“, zkuste třeba krátkou povídku O muži/ženě, který/á neměl/a vzpomínky...možná nás příběh přenese do světa sci-fi, nebo na humornou vlnu, možná i do reality...

Do rubriky přispěli: Lech Przeczek, Irena Topinková,  Martina Šomanová, Viktor H.,  Petr Koudelka, Dajana Zápalková,  Zdeněk Hledač,   Petr Koudelka, Hanka Hosnedlová, Svatoslav Butora, Anna Ursíni, Viola Jíchová, Emilie Kozubíková,  Oldřich Antonín Hostaša, Petr Koudelka, Pavlna Kollárová

Lech Przeczek

POKUS O ÚTĚK

Z mraveniště ulic domů lidí
zděšeně prchám
do houštiny paměti
Znovu se uzavírám
do zeleně lesů

Z dřevěné chaty
zvolna stoupá
šedý dým vzpomínek

Irena Topinková

Vzpomínka na dětství i na relativně nedávnou minulost je skutečná. Bohužel, les změnil majitele a já prožila i pokácení, přestože jsem tehdy žadonila, že strom odkoupím.

Můj strom

Bývalý přítel mého dětství
Ve stínu jeho větví
čítávala jsem mu krajové pověsti
Když pila pronikla
stepilým vzrostlým stromem
cítila jsem bolest
jak Radúzova Mahulena
Touha po pomstě
Jak porazit bezohledný byznys
a strom nechat žít?

Noc ve skalách

Noc magií posedlá
po bouři vůněmi plýtvá
vykoupaný měsíc
postříbřil obrysy skal
ptačí chorál
zesílený na maximum
a voníš vřesem
co víc si ještě přát

Vzpomínka prázdninová

Koupání v bouři
Zápas olověných mraků
s nebeskou modří
Vše potemnělo
Teplá voda
blesky pročesaná
láká
Nikde nikdo
Jen bláznivá holka
opilá prázdninami
osud pokouší

Vzpomínej

Čím odemkla jsem před léty
srdce Tvé
snad klíčem klíčních kostí?
Tobě náleží
psát ódy oslavné
na to
kým bývala jsem kdysi
Začíná podzim
hýří barvami
Přesto mne obklopí
melancholie
temná jak slepota
Zrytý záhon na zahradě
červy tají
Co bude potom
zář
nebo temnota?
Rádio Classic
hraje Mozartovo slavné Rekviem
Taky smutníš?
Zmáhá nás tesknota

Noční vzpomínka

Bledé oko měsíce v úplňku
tichý les
Jen loňské listí šustí pod nohama
Houknutí sovy
zní jak umíráček
Hořce zavoněl vřes
Tajemné zvuky z křoví
Noční čas klopýtá přes kořeny
tak jako já
šeroslepá
Pubertálně romantická touha
procítit noční les
Pouta ostružiní
Stříbrné stíny bříz
Je - KRÁSNĚ
Je - ÚZKO
Jsem tady vetřelec

Alpská

Stříbrné krajkoví mlhy
obléklo horu
ve svatební šat
ke splynutí s jezerem

Měsíc je oddává

V krajině bez lidí
jen s konvojem labutích družiček
vzdáváme hold Stvořiteli

Jsem s Tebou
V duši mír
pokoru a touhu
zastavit čas

Alpská, foto Irena Topinková

Martina Šomanová

Muž bez vzpomínek

Brácho vzpomínáš?
Na místo plné šťastných děti,
v roli sourozence čtyřicet let usínáš,
bo čas ten nestojí, on stále letí.

Dávno je tomu,
co jsme si večerem u zvonice hráli,
nejedenkrát utekli jsme oknem z domu,
a pak spolu trestu jsme se báli.

Já odvahu jsem měla
za svého bráchu vždy se postavit,
vychována coby pionýrka bdělá,
co vždycky najde rozvahu a klid.

Vzpomínky má mít,
kdo deset kilometrů na kole mě vezl,
když vymyslel na hřbitově se skrýt
a hněv otcův i za mě snesl.

Koukni na nebe,
na krásu slunce, měsíce i hvězd,
na zprávy čekám právě od tebe,
jsi rodinné pouto, a toto pravda jest.

Máme rodiny
a domy sto kilometrů od sebe,
na zdi sleduji časem zaprášené hodiny,
z války na Ukrajině u srdce mě zebe.

Zas v TV běží zprávy,
kde ukazují tanky, rakety a děla,
přeji si ať jsou všichni blízcí zdrávi,
to sestra přáti bratrovi by měla.

Říkáš NEVZPOMÍNÁM SI,
není přec důvod minulostí žít,
ale jsou tu lidi co tě znají,
co v paměti tě chtějí navždy mít.

Jsme jiní a přece....
Máme smysl pro potřeby lidí,
ať koupeme se v moři nebo v řece,
Bůh náš dobré skutky vidí.

Na Zemi vody je víc než-li kopců,
z práce a starostí sil nám ubylo,
jsme děti z lásky matek a otců,
bez vzpomínek BY TĚ NEBYLO...

Viktor H.

Vzpomínka rybářská

Rádi jezdíme na ryby, a kdo jezdí chytat, musí znát příjemné, byť trochu drsné okolí Slezské Harty. I my dva tam vyrazili. Ubytování za pár drobných nabídnul místní rybářský dům v Roudnu, počasí přálo a ryby? Ryba je zvláštní tvor. Vždycky si najde důvod, jak se vyhnout naší udici. Zrovna, když visí na háčku červi, chtěla by žížalu, když má chuť na sladké, chce drobné kuličky. Včera malinové, dnes s příchutí vanilky, které samozřejmě nemáme. A tak ryby vylovují naší sousedé, protože oni nabízejí vanilku. Když konečně druhý den koupíme správnou příchuť, nevím proč, ryba změní stanoviště a tak záběry mají opět u vedlejších udic. Pokud se nám podaří najít to správné místo, koupit a navléknout nejlepší návnadu, ryby z hejna pošlou tu nejmenší. Však ji rybář hodí zpět do vody. Prostě chybí centimetr do míry. Sečteno podtrženo, naše rybaření končí promrzlými těly, prázdnou plaskačkou od rumu a pokorným návratem do tepla.

Až jednou jsme na rybách konečně uspěli. To, když místní hasiči pořádali letní veselici. "Zajděte k nim, budou mít i domácí občerstvení a speciality na rožni." poradil nám kolega z rybářského domu.

A opravdu. Vonělo to už z dálky a téměř všichni místní už hodovali a veselili se. A nám konečně přál Petrův zdar. Ulovili jsme totiž u místních hasičů poslední dvě uzené makrely. Jo, to byla bašta. Na rybách je skvěle! 

Monika Dušková

                                                                    Vzpomínky

Vždy objímejte všechny Vaše vzpomínky

a věnujte jim velkou vděčnost.

Vždyť jsou to Vaší minulostí střípky a kamínky,

které Vás utvořily v jedinečnost.

Život se totiž skládá z důležitých životních lekcí,

které jste si už z větší části jistě prožili.

Jsou dávkovány spravedlivě do pravidelných sekcí,

a samy sudičky osudu je do vínku vložily.

Buďte proto vděční za vše, co Vám život dal

a netrapte se vůbec tím, co naopak vzal.

Vy už totiž dneska víte,

že není důležité být perfektní až zvláštní,

že důležitější jsou jiné hodnoty, abychom byli všichni šťastní.

Můžete mít i dnes tisíce přání, tužeb a věřit snům,

ale jen štěstí, láska a přátelství dává světlo našim dnům.

Petr Koudelka

vzpomínka „zabijačková“

***
Na kamnech se sádlo škvaří
včera byla zabíjačka a dnes vyrábíme škvarky
dva obrovské hrnce jak ze školní kuchyně jsou naplněné až po okraj
a k těm hrncům ještě patří jeden kopist a jedny ruce
ten kopist je půjčený a ty ruce jsou mé
a ty mé ruce převracejí tím vypůjčeným kopistem
na přeskáčku tu beztvarou a mastnou hmotu
na každý hrnec je půl minuty
a tak to jde, až do té doby dokavad nejsou škvarky hotové
až teprve potom si mohu setřít z čela pot
ne dříve
protože je tady nebezpečí, že by se mohly škvarky ke dnům hrncům přilepit
a kdyby, jste je tam nechaly o trochu déle
mohly by se ještě připálit
a takové sádlo je nepoživatelné
dobré tak pouze na mazání pantů a to jenom ještě u chlíva

Dajana Zápalková

Starý fotoaparát

našla jsem v krabici na půdě
v jeho hledáčku
vracím se do dětství -
do času smíchu
odřených kolen
kdy máma slzy utírá
skáču přes švihadlo
hraju si v písku
mám strach z kohouta
Vzpomínky umocňuje
laskavá babička
moudrý děda - řídící učitel
Najednou se obrázky
ztrácejí - mizí
vrátí se ještě někdy? ...

Básně z připravované knihy HLEDÁNÍ

 ...Hledání vzpomínek z mládí

ilustrace ke k připravované knize Bronislava Dudová

Jiné století

Vše je jiné -
lávka přes potok
zarostla mlázím
dětský domeček -
rozpadl se
I ty děti jakoby sem
nepatřily
-jsou staré ...
Dívám se do zrcadla....
(už to nejsem já)
Jdu jinam
přes obrazovku počítače
vidím divný svět
Je jiné století -
bolí to

Dětská hra

Vzpomínám dětskou hru -
má mě rád - nemá mě rád
trhám lístky kopretiny
nikdo bez viny
počítám vteřiny
pro odpuštění

Bílá

Bílá je barva čistoty
Dětství
Naděje
Bíle rozkvetou
stromy z jara
bílé máš zuby
úsměvem jsi je ukázala
Bílá je peřina
zimní krajiny
bílá i studí
je ale bez viny

Vzpomínky

Překotně chytám
všechny nesplněné touhy
zavážu do pytle
jsou prošlé
co s nimi
Rukou třesoucí
píšu inkoustem adresu
příjemce však neznámý -
je pozdě
Zklidnění nepřichází
jen vzpomínky
tápání minulostí .....

Žalovníčci

Vidím to jako teď
knihovna po dědovi
nabitá tituly
beletrie příroda
V knihách vše žije
i když pokryl je prach
Jakoby trucovaly
že vědění dál nepředaly
žalují
komu - knižním molům?

Růženec

V růženci po babičce
korálků zbylo
jen pár
Rubínové slzy na šňůrce
promodlí náš
zbylý čas
Schovám do hrnku
tu krásu naděje
očekávání ...

Zdeněk Hledač

maminkomazánkovina

má něžná ruka vždycky pohladí tě
i když se ježíš jako dikobraz
i když je život často na provaz
i když ti dávno nesmím říkat dítě

trojčlenka... ty a já a ona v našem bytě
doposud léto, teď však přišel mráz
má něžná ruka vždycky pohladí tě
i když se ježíš jako dikobraz

není mi vhodné zmírat na úbytě
nejíst a nespat, čekat na podraz
kolem mě, tebe... prostě kolem nás
ta cizí holka rozhazuje sítě!

má něžná ruka vždycky pohladí tě
i když se ježíš jako dikobraz

cestička k domovu

cestička k domovu krásně se vine
po ní se navracím od každé jiné
douška a šalvěje kolem ní voní
sladce jak moje rty voní vždy po ní

a kdybych pro chlípnost zapomněl, kaj du
tu cestu k domovu vždycky si najdu
a kdybych s některou špatně se míval
na téhle cestičce vždy bych si zpíval

Petr Koudelka
****

Hanka Hosnedlová

Znáš ty sny plné horké krve
a zabíjíš je mrknutím víček,
a dneska, stejně jako prve,
své touhy vkládáš do písniček...
Na cestu zpíváš nadějím
prchavým jako let motýla,
návratům nikdy však nepřejí
otěže, co řežou do týla.
Střemhlavá bolest závrati
vzpomínku přivolá - ten lístek do minula,
šém mládí ale už nevrátí,
i když tak slastně zatrnula.
Tak postůj ještě malou chvíli
a zadrž času prudký cval,
právě slzy ti život přesolily,
aby ses k duši prozpíval...

Čučoriedka

Ten hlas ve sluchátku, které nyní křečovitě svírala v ruce, jí doslova vyrazil dech. Jako by otevřel dveře třinácté komnaty její paměti a přivolal zpátky všechny ty vzpomínky omleté do blednoucích barev více než dvěma desítkami let. Jejich sladkohořkou chuť nedokázala nikdy pohřbít s krabicí starých fotek a dopisů.

Věděla, že to nemůže být on, a přesto jí srdce vyskočilo až do krku a přiškrtilo hlas. Marian Kovacz ... Stejné příjmení a stejný hlas měl Igor - tenkrát...

To léto ve Vysokých Tatrách bylo nejkrásnější v jejím životě, nikdy potom už se necítila tak šťastná a volná. Jako by si Igora vymyslela v těch nejtajnějších snech a jako by veškerý příděl životního štěstí vyčerpala v oněch dvou měsících. Smála se bláznivě, když jí kvůli jejímu opálení říkával čučoriedko a chtěla to slyšet stále znova a znova . Čučoriedka, čučoriedka... Myslela si, že ten prázdninový hollywood může přenést i do dnů všedního života.

Ale hned první překážkou byla máma.

"Prosím tě, Slováka mi domů nevoď, víš jaký Slováci jsou..."

Nevím, jací Slováci jsou, mami, a ty taky ne, protože jsi poznala jen jednoho u vás na vsi, který se vždycky, když si nahnul z lahve, v hospodě porval. Ale zapomněla jsi, že stejně tak se napilo a popralo i třicet dalších chlapů, a nebyli to Slováci. Včetně táty, který to nemůže potvrdit, protože už nežije.

Matčina nesmiřitelnost však měla klapky na očích a nechtěla slyšet nic, co by rozbouralo ty její staré zaprášené pravdy. A Igor ji ještě obhajoval. Chápal její zarputilost a věřil, že ji dokáže roztavit svou vlídností a vytrvalostí. Ani jeho matka nebyla nadšená českou nevěstou a už vůbec ne tím, že Igor vyměnil Tatranskou Lomnici za jižní Čechy. Co může "taký horár" dělat v kotlině, kde ani nemají pořádné kopce? Igor sám také nevěděl, ale jeho rozhodnutí dirigovalo srdce, ne hlava. A jeho vlajkovou lodí byla Ema...

Práce na lesní správě ho příliš netěšila, chyběla mu drsnost a velebnost horských štítů, vysoké nebe nad hlavou. Ale byl přesvědčen, že závaží na druhé misce vah, kterým byla pro něho právě Ema, všechno vyrovná. Trpělivě snášel i zlobu její matky, kterou nedokázalo nic otupit, ať dělal, co dělal.

"Mamička," říkával jí ve chvílích, kdy vůbec připustila diskusi. "Nebojte se o ni, já mám Emu opravdu rád."

"Jaká já jsem pro tebe mamička," durdila se matka. "Jsi pro mne cizí, a tak to taky zůstane, mně žádný Slovák práh nepřekročí a dceru neodvede."

Neodvedl, postarala se o to dokonale! Síť jejích intrik amputovala Igora z jejich života a z Emina váhání veškerou naději. Teprve, když matka ležela na kost vyhublá na onkologickém oddělení a v duchu sčítala své má dáti a dal, otevřela skříň se svým kostlivcem.

Přiznala Emě, že Igora tenkrát udala na estebe ona a podstrčila i důkazy o jeho protistátní činnosti a chystaném útěku za hranice. Potřebovala se vyzpovídat a zemřela s Eminým odpuštěním.

A Ema vlekla tohle břemeno další měsíce a roky a neměla s kým se o něj podělit. Karel už dávno vzdal snahu najít v manželství dvířka na její stranu bariéry, a tak v kaluži tolerance žili vedle sebe jako dva samostatné mikrosvěty.

A teď tu stojí a hlas, který jí v hlavě doznívá, ji přenesl zase přes propast let zpátky. Kdo je vlastně Marian Kovacz? Jako by četl její myšlenky na dálku, onen měkký hlas ve sluchátku řekl: "Jsem syn Igora Kovacze a mám pro vás balíček..." Jaký balíček, od koho a proč?

Našli jsme v otcově pozůstalosti krabičku s lístkem, že ji po jeho smrti máme předat vám. Nedalo mi moc práce vás najít, já totiž v Českých Budějovicích studuju, otec si to tak přál," hlas ve sluchátku se zarazil... Ani Ema nevěděla, co říci, a lepkavé ticho na obou stranách drátu houstlo.

Na tolik věcí by se chtěla zeptat. Ani nevěděla, kde Igor potom žil, že se oženil, že měl syna... Ani že zemřel... Jeho smrt v tu chvíli považovala za křivdu a svou poslední velkou prohru. Teď si uvědomila, že celou tu dobu vlastně doufala v to, že jí ve své velkorysosti dá někdy v neurčeném čase odpuštění i pro mrtvou matku. A že...

Co vůbec chtěla čekat od člověka, kterému její vlastní matka zbořila celý svět odplatou za jeho velkou lásku k ní, a vzala mu několik let života? A on jí teď, když už není mezi živými, posílá jako ze záhrobí minulosti prostřednictvím svého syna balíček. Co v něm vůbec může být? Třeba důkaz o matčině vině - vždyť měl šanci si zjistit, kdo nainscenoval ono černé dějství jeho života... Anebo dopisy, které posílal z jáchymovských dolů a které mu matka bez Emina vědomí vracela neotevřené zpátky, jak přiznala na smrtelné posteli?

Emě se roztřásla kolena a začala se potit. Tíha minulosti jí drtila hrudník a svírala srdce studenou, necitelnou rukou. Strach z neznámého srazil její odhodlání na kolena. Přece jen v ní matka zanechala svůj otisk, sice mělký, ale čitelný...

Ani nepoznávala svůj hlas, který do telefonu drobil další verdikt zatracení: "Nezlobte se, prosím vás, ale já vůbec nevím, o kom mluvíte. Moje sestra Ema totiž už nežije... Promiňte..." A dlouhý tón ve sluchátku zněl jako umíráček, který rozhoupala ona sama.

Svatoslav Butora

Odyseus 

Esej o tom, jaké je to občas dobré mít a nemít vzpomínky...

V tom dávném starém období, které následovalo po posledním výbuchu sopky na ostrově Santorin spojeným s katastrofální vlnou tsunami v oblasti Egejského moře se život lidí velice stížil; postupně se ale navzdory nepřízni prostředí vracel do normálu. Zničení minojského království se sídlem na o-strově Kréta a zničení jeho námořního loďstva vedlo k degradaci celého obchodního zázemí v pří-stavních městech na ostrovech a pevninském pobřeží. Daleko větší katastrofou bylo to, že nastalo mocenské vákuum, které využili vůdcové řecky mluvících kmenů lidí (kterými byli Ionové, Dórové, Achajci a s nimi spolupracující rody) k expanzi do oblastí, ve kterých byla jejich obchodní aktivita blokována vlivem přítomnosti Minojců. Situaci využívali ke svému prospěchu zejména vládco-vé ze starověkého města Mykén, kteří se zatoužili stát následníky této náhle zaniklé Minojské říše.

V hlubokém kontinentálním pevninském zázemí kolem Egejského moře a zejména v Řecku vznikl stav všeobecného nedostatku téměř všeho... hlavně proto, že jejich vládcové vycítili možnost zbo-hatnout pomocí vojenských loupeživých nájezdů na bohatá města, které již velice zeslabené a zaniklé loďstvo a vojenské posádky Minojského království nemohlo chránit. Obdělávání půdy a jiná zemědělská činnost se stala málo zajímavá. (Tak nějak jako v Čechách za knížete Křesomysla a Horymíra a hrdinského koně Šemíka)

V té době postupně nastal v oblasti Egejského moře a Malé Ásie ale i na pobřeží Egypta a Blízkého Východu několik staletí trvající tzv. Temný věk, ve kterém tlupy a námořní lodě s vojáky jednotlivých řeckých vládců obsazovaly nechráněná území a města anebo je v lepším případě "jen" pravidelně vykrádali. Zbídačení lidé zejména řeckou agresí postižených oblastí mířili do jiných bohatých pobřežních zemí a v houfech i v ozbrojených vojenských skupinách migrovali všude, kde mohli získat potraviny a území.

S nimi tenkrát bojovali i faraoni starověkého Egypta a králové Libye a království Levantu a Syrie a Ugaritu. V dnešním Turecku museli tehdy s těmi řeckými loupeživými nájezdníky bojovat o přežití téměř všechny pobřežní městská království a později i Chetité z vnitrozemí, kterých Říše v staletích Temného věku kvůli tomu zanikla.

Tito hladoví řečtí agresoři a zejména jejich vůdcové si na tento loupeživý způsob života zvykli. Předchůdci vznikající Řecké Říše: Ionové, Dórové, Achajci a jiné řecké kmeny a Mykénské království na území Peloponézu (Sparta) způsobili svou krutostí sousedním národům utrpení a v mnohých případech i jejich zánik. Příkladem může být dobytí a mnohokrát opakované loupežné ničení a na-konec zničení starověké Tróje. Unavení lidé i vládcové Tróje nakonec ztratili sílu k obnovení svého města a před očekávaným zlodějským vpádem mykénsého vládce Agamemnona uprchli. O tom svědčí i nález ve spěchu zakopaného zlatého pokladu, který měl patřit králi Priamovi. Homér - tvůrce hrdinských eposů Ilias a Odysea o několik staletí později ve svém veršovaném díle zdůvodnil vojenskou agresi starých Řeků proti Tróji únosem manželky spartského krále Menelaa Heleny synem trójského krále Priama. "Hrdinné" deset let trvající obléhání Tróje ve skutečnosti netrvalo déle než několik týdnů, protože mořské pobřeží kolem Tróje pro ukotvení takového počtu lodí, jako uvádí Homér, neposkytuje dostatek místa. Zachované nálezy ukazují na to, že toto město bylo přepadeno ze zálohy a ze strany pevniny. Po zabití malé skupiny obránců města "hrdinní" agresoři pokračovali s celým mohutným loďstvem pod velením mykénského krále Agamemnona v loupení a vraždění obyvatel na jiných částech pobřeží Malé Asie. Potom jako obvykle odpluli s naloupeným bohatstvím domů, aby se pak po nějakém čase opět vrátili pro nový lup.

Takto vznikly základy starověké Řecké Říše. Tímto loupežným způsobem, ze kterého Homér ve svém díle udělal hrdinský epos, byly založeny všechny po Řecku následující světovládní Říše: Říše Médů a Peršanů, Římská Říše, krátce existující Francká Říše, Španělská říše, dodnes existující Anglo-Americká Říše...a zaniklá a dnes pod křídly moci USA o vznik se pokoušející Německá Říše v podobě zv.EU. Všechny tyto Říše mají kořeny v myšlení starých Řeků a jejich Homéra.

Nic hrdinského z hlediska jejich role a postavení v dějinách není. To, co mělo a má hodnotu vytvořili svou prací a umem obdaření obyčejní nadaní lidé, kteří se naučili nebát se žít a pracovat a tvořit bez ohledu na to, jaký gang lupičů/vůdců a králů se zmocnil vlády nad jejich životy.

Odyseus po ukončení jedné z dobyvatelských plaveb na pobřeží Malé Ásie poblíž Troje odplul po domluvě s králem Agamemnonem ze spartských Mykén na utajenou průzkumnou plavbu do jiných oblastí Středozemního moře směrem k Itálii, aby prozkoumal další možnosti loupežného podnikání.

Občas kvůli doplnění zásob si Odyseus a jeho námořníci vyhlídli nějaké pobřežní město, přepadli ho a vyloupili. Občas přežili při loupežení i neúspěchy; počet lodí i námořníků se stále snižoval. Tyto neúspěchy pak Homér ve svém díle připsal na účet obrům a bohům...

Jednoho dne zakotvili u ostrova Aiaia, kde byla posádka Odyseových lodí uvězněna a kde byl Ody-seus donucen podrobit se místní mocné kouzelnici Kirké. Tato vládkyně ostrova a duší lidí jeho i jeho družinu námořníků po roce propustila. Asi to nebylo tak hrozné zajetí, protože Kirké se s Odyseem sblížila a měla potěšení s Odyseem otěhotnět a stát se matkou jejch tří dětí. (Námořníci občas nemají na výběr...)

Jemu a jeho posádce se po delším čase a po strastiplných dobrodružstvích dostalo vlídného přijetí od obyvatelů na ostrově Ógygie (dnešní Malta). Tam se přihodilo, že se Odyseus bezhlavě zamiloval do krásné a svůdné nymfy Kalypsó. Ostatních asi 40 námořníků neváhalo a následovali ho a také si tam našli své nové manželky. Za sedm let vzniknul na tom ostrově základ početné řecké kolonie. Zasloužil se o to i Odyseus, který splodil s krásnou Kalypsó několik dětí. Později se tento nově vzniklý rod přestěhoval na území pevninské Itálie. Tam se stali těmi, co stáli u zrodu Říma.

Po sedmi letech si Odyseus vzpomněl, že doma na ostrově Itaka má své malé království a manželku Penelopu a také vlastní děti. Začal přemlouvat své druhy k cestě domů, ale ti ho odmítli následovat a nedovolili mu vstoupit na jedinou loď, která jim z původních 12 lodí zbyla. Krásnou milující Kasandru také nemohl opustit jen tak. Mohl od ní a od dětí, které s ní měl, jenom utéct. Tajně si zhotovil vor. Jedné bouřlivé noci zinscenoval své zmizení a na tom voře se nechal unášet na širé moře. Po mnoha dnech se vor rozpadnul. Odyseus se přivázal k jednomu břevnu. Měl štěstí; moře ho vyplavilo na břeh v neznámé zemi. A zase měl štěstí, protože našel záchranu ve slušném království krále Alkinoa, které svého času nestihl spacifikovat "na řecký způsob" jako kupř. Tróju. Tento král si vlídně vyslechnul jeho osudové příběhy a pak mu umožnil rychlý odjezd a návrat domů do jeho království na ostrově Itaka. Zřejmě byl rád, že ho již neuvidí. Doma to neměl dobrodruh/námořní lupič a také král Odyseus na ružích ustláno. Po 10-ti letech nepřítomnosti zájemci o jeho majetek a jeho trůn naléhavě usilovali o manželství s královnou Penelopou. Všichni se domnívali, že je už vdova. Ale ona i její syn Telemachos stále věřili, že se vrátí... a on se vrátil. Ty mocichtivé uchvatitele za pomoci syna Telemacha násilně odstranil. (Námořníci i na souši občas nemají na výběr...) To je konec Odyseových příběhů, které Homér básnicky převyprávěl asi o 400 let po Odyseovi a po Trójské válce. (Básnici také občas nemají na výběr.)

Na závěr je třeba dodat a doplnit, že celá Trójská válka je náhradní příběh, kterým Homér poeticky a romanticky popsal celé dlouhé více-méně krvavé a hladové loupeživé období expanze a migrace řeckých kmenů z oblasti Egejského moře do přilehlých oblastí kolem Středozemního moře v období po roku 1200 p.n.l. Celý příběh je ověnčen odkazy na tehdejší božstva a bohy. Bohyně byly tehdy krásné a laskavé. Z celého příběhu vyčnívají postavy krásné věrné Odyseovy manželky Penelope a své rodině a otci věrného syna Telemacha, kteří oba museli v období Temna a nebezpečného způso-bu života jejího manžela a jeho otce vydržet. (Ani manželky nemají občas na výběr a musí vydržet.) To tehdy, když jejich muži a manželé musí bojovat s Osudem a musí vykonat nevyhnutelné.

Penelope i syn Telemachos a Odyseus po jeho návratu z desetiletého putování domů nesměli mít kvůli obnovení spolužití vzpomínky. Básník Homér to v závěru vyprávení o Odyseovi poeticky naznačil tím, že uvedl, že všichni pěkně žili spolu, jako by nebyl nikdy 10 let mimo domova...

Anna Ursíni

(PO ROKOCH)

Odviate vetrom do nepamäti
smrečiny, sosny,
len nízke jarabiny
vykúkajú z tráv.
Obnažené pleso,
voda potemnela,
vysypaný chodník...
ostala len panoráma skál.
Mnohokrát som vôkol prešla,
v smere hodinových ručičiek
aj opačne,
za svetla, za tmy,
v hmle, v daždi,
po sypkom snehu,
za svitu hviezd i v súmračne.
Víchrica zmietla
chvíľkové priateľstvá aj lásku.
Na dne sú, mlčia,
neodpovedia na otázku:
Či prišla som sem
zabudnuté tváre hľadať?
Či len tú moju, bez vrások,
keď bola mladá...
Nenašla som nič -
hladina zrkadlí
tvár poznačenú bôľom, vekom.
Už je tu pre mňa neznámo,
prihlboko, privysoko,
priďaleko...

Viola Jíchová

Domov jsou vzpomínky

Domov jsou vzpomínky

na dobré i zlé časy,

na pohlazení lásky,

jež darovaly milované maminky.

Připustit dobré,

připustit zlé,

pustit lásku k sobě

a v dál posílat touhy své.

Nezapomene,

neuvadne,

navždy v nás zůstane,

vzpomínka u srdce hřát.

Emilie Kozubíková

Sen lásky

Ráda dotýkám aksamit víček
obdarování Boží, dítek.
Pomyslných máků zrníček
sypu jablíčky líček...
klepy klep, hraji si kovadlinkou
ručkou, tvářínkou, nožinkou
Berany duc buc čílkem,
letadlem jsou mi, pírkem...
Film jejich dětství srdcem nesu.
Čas vevál sníh mi do účesu,
když při setkání si mne líbnou
mile se ke mně hezky shýbnou.

Oldřich  Antonín Hostaša

Vzpomínka na tebe paní

Byl to sen nebo skutečnost?
Jel jsem vlakem
ani již nevím kam.

Přistoupila dívčina
víla nebo Múza?
V očích vzdálené galaxie
na řasách rosu dne
hvězdy lásky.

Vnady královny krásy
ve tváři
důležitý úsměv.
Mlčíme ticho
jen zvuk kapotu kol.

Oči se setkaly
vstoupili jsme jeden do druhého
již není čas
je jen přítomnost.

Myšlenky jsou hříšné
dlaně mají okovy
srdce hraje symfonii

a dlaně
společná cesta
cesta vteřiny
i dalších let.

Petr Koudelka

****
Detonace myšlenek tvého bytí uspořádala komorový odstřel, vzpomínek na minulo
jediný střelmistr, který byl po ruce, rozuměl svému řemeslu jako nikdo jiný
přinesl lahev starého červeného Francouze
odzátkoval ji a nalil dva poháry
a naléval a naléval celou noc
Když jsem se ráno probudil, bylo nebe do šmolkova a kosové zpívali první ranní písničku
ve které poprvé od letopočtu mého mužství jsem myslel na něco jiného než na tebe

Pavlína Kollárová

Bylinky

Svírá hrnek s čajem
vrací se do voňavých vzpomínek
babička by ji mnohé naučila
jenže tu není
a bylinky rostou vzácně
Jak dávno
co trhala křehké stonky
děda drtil šípky
soused nosil med
čas bolíval míň
Dnešní jsou z marketu
porcované s obrázkem
pomáhají

ale duši neléčí