Srdce a jeho úsměv a pláč
je nebo není něco citlivějšího, tajemnějšího a vzácnějšího než je srdce?
Do rubriky přispěli: Dajana Zápalková, Svatoslav Butora, Mária Berithová, Ladislav Beran, Lesana Královičová, Lech Przeczek, Viola Jíchová, Petr Koudelka, Aurelie Caerulea,
Dajana Zápalková
Jsou srdce obnažená
otevřená všem
Jsou srdce uzavřená
co nepustí lásku.
Jsou srdce co bijí pro druhé
pro radost
pro dobro všech
Važme si takových
Svatoslav Butora
Srdce na náměstí
Přijela ? Nebyla ?
Kdy byla naposled
Zábavná Pouť
S poselstvím od sousedů
Hudba a Světýlka
Zvědavé oči
Plyšová zvířátka
Z boudy na kolech křičí
JSME TADY
JSME ŽIVÍ a máme chuť
Dívat se na lízátka
Na pozlátka
Na párek s hořčicí
Vystřelit Štěstíčko
Perníkové Srdíčko
Úsměvy detí
Z dáli do dáli letí
Nevěsta chvilku se usmívá
Je pravá
JAK OSUD ČLOVĚKA
Je v ní láska odvěká
Je jako TY A JÁ
Trošku to bolí
To šplouchání
MOŘE ČASU
V Tvém a mém hlasu
Na Pobřeží Vzpomínek
Hoří Plamínek
Je jako TY A JÁ
- - -
Tak co Františku
Zájdeme kouknout
Na Naší Lavičku ?
Při Měsíčku
Můžeme popíjet kávičku
Z termosky
A pak jít domů bosky
Dlažební kostky
Jsou věčné
Jak za mlada
Chladí a hladí
...a někdy od Slunce pálí
...a pak si napíšeme
V očích básničku
¨ O POUŤOVÉM SRDÍČKU
...a ono nám vše schválí...
Co bylo nebylo
S pouťovou boudou
Odjelo
Jen Perníkové Srdíčko
Na zdi visí
JSEM TU
- - -
Tak co Františku
Jak Ti jde chůze bosky
Zájdeme ještě do lesa
S Měsíčkem sbírat bozky
? K Fénixovi ?
Mária Berithová
So srdcom na dlani
Stojím pred dverami a odhodlávam sa vojsť. Chcem prestúpiť na novú školu a mám sa hlásiť na začiatku školského roku u riaditeľa. Pri vstupe do riaditeľne som od ľaku takmer odpadla. Zbadala som známu tvár, áno, bol to ten istý človek, ktorý sa už raz ocitol v mojom vlastnom príbehu. V tej chvíli mi bolo jasné, že ma nepríjme. Je to definitívne prehraté. Zmeravená stojím vo dverách a v jedinej sekunde mi preletelo mysľou všetko, čo sa stalo , čo ma vlastne doviedlo až sem. Celé sa to začalo, keď k nám do novomestského gymnázia nastúpil nový učiteľ, teda súdruh profesor - tak bolo treba v päťdesiatom deviatom oslovovať vyučujúcich. Do triedy vošiel nižší pomerne mladý človek. Vôbec sa neusmial , zdal sa nám akýsi priveľmi vážny. Vysvetlil v krátkosti, že bude náš triedny, bude nás učiť fyziku, a že od nás očakáva disciplínu a dostatok snahy, aby sme dosiahli uspokojivé výsledky .Úvod bol krátky, jasný, bez zbytočných fráz, no zdal sa dosť chladný. Musíme si teda na seba zvykať. Atmosféra na triednických hodinách sa však postupne stávala čoraz priateľskejšia. Spoznávali sme jeho ľudské kvality a on spoznával nás. Blížil sa koniec školského roka, slávilo sa výročie oslobodenia, spomínala sa vojna a vtedy to prišlo. Náš triedny nám rozpovedal svoj príbeh. Narodil sa v obci Ostrý grúň a v dvanástich rokoch musel vidieť to, čo už dokonca svojho života nedokáže vymazať z pamäti. Po potlačení povstania boli dňa 21.1.1945 obce Ostrý grúň a Kľak vypálené a bolo zavraždených 148 ľudí, starci, ženy, dokonca i niekoľkomesačné deti. Bola to odveta za pomoc, ktorú poskytli obyvatelia týchto obcí partizánom. Takto znie oficiálna správa. Čo však musel prežívať chlapec, ktorý videl ako tiahnu hore dedinou nemeckí vojaci a pred sebou ženú húf bezbranných ľudí, pre ktorých už nebolo záchrany, čakala ich istá smrť. Chcelo sa mu kričať, no od strachu nevládal, potichu pregĺgal slzy a tichučko, celkom nečujne šeptal: "Bože pomôž, Bože môj pomôž!" Do večera bolo z dediny jedno veľké zhorenisko. Odvšadiaľ bolo cítiť dym a nárek tých zopár ľudí, ktorým sa podarilo ukryť. Ten útly chlapec s veľkými zelenými očami si nedokázal ani len predstaviť, čo sním bude. Zostalo mu iba to, čo mal na sebe. Košeľa, biele súkenné nohavice a kabanica. Po skončení vojny, keď sa život opäť rozbehol , prichýlili ho vzdialení príbuzní, zobrali ho k sebe, aby mohol znovu chodiť do školy. V mestskej škole to však chlapec v súkenných nohaviciach nemal ľahké. Koľko ústrkov a posmechu musel znášať. Tento ťažko skúšaný chlapec všetko prekonal. Jeho silná vôľa ho preniesla cez všetky úskalia. Z chlapca vyrástol húževnatý mladý muž a túžba po vedomostiach a vzdelaní ho doviedla až k vysokoškolskému štúdiu a nakoniec k titulu - doktor prírodných vied. Počúvali sme so zatajeným dychom, prežívali sme to s ním celé odznovu. Boli sme len o málo staršie deti, mali sme pätnásť. Teraz sme pochopili, že tie veľké a vážne oči, skrývajú stopy po prežitej bolesti. Áno, pochopili sme zrazu všetko. Obdivovali sme ho, ako to vôbec dokázal ? Od tejto chvíle sa pre nás stal blízkym, bol definitívne náš. Po prázdninách nás triedny privítal ako obyčajne. Prešli možno tri, či štyri týždne a zrazu nečakaná udalosť. Cez prestávku vbehli do našej triedy dve dievčatá z 2.C a zahlásili: "Je to tajná informácia, ale je to pravda . Vedenie školy rozhodlo, že sa zbavia vášho triedneho ! Má byť preložený na základnú školu do neďalekej dediny. V pondelok bude o tom rozhodovať okresná školská komisia v Trenčíne".
Tieto slová vyvolali spontánnu reakciu - výbuch rozhorčenia. Takú krivdu predsa nemôžeme pripustiť! Veď tento človek má doktorát z fyziky a takto ho chcú degradovať. Koľko musel vytrpieť, už ako dieťa a napriek všetkému vyštudoval ! No nie! On si takúto nespravodlivosť naozaj nezaslúži. Musíme konať. Ideme tam a budeme zaňho prosiť! My si ho nedáme. Veď ja predsa viem, kde je odbor školstva. Viackrát ma tam otec poslal s nejakými dokladmi. Tam bude zasadať tá komisia !A keď pôjdeme všetci, možno to zaváži. V pondelok ráno o siedmej sa delegácia druhákov vybrala vlakom do okresného mesta. Dohodnuté sme to mali perfektne. Rozdelíme sa vo vlaku po jednom, po dvoch, aby sme neboli nápadní. Rovnako nenápadne musíme ísť aj cestou zo stanice cez park. Stretneme sa až v budove okresného národného výboru. Tak sa aj stalo. Zhromaždili sme sa na chodbe a sekretárka na odbore školstva prekvapená zisťovala, čo tam chceme. Dostala pokyn, že nás nemôže vpustiť dnu všetkých, máme si zvoliť dvoch zástupcov, ktorí budú za nás hovoriť. Najlepšie predseda a podpredseda triedy. " Maja, ideš !" ozvali sa hlasy. Prišiel na mňa rad, musím dať do toho všetko. Pozbierala som odvahu a vošli sme. Za dlhým stolom do účka sedeli riaditelia škôl z celého okresu a upierali na nás prekvapené pohľady. Vstal muž, sediaci v strede, asi predseda komisie a vyzval nás k slovu. Toto je tá chvíľa. Teraz, alebo nikdy. Musí sa mi to podariť. Viem, že máme pravdu a treba za ňu zabojovať. S tlčúcim srdcom som rozpovedala celý príbeh chlapca z Ostrého Grúňa, ktorý musel za vojny prežiť obrovské utrpenie, zažil biedu a posmech a predsa mal toľko sily, že to prekonal a štúdium skončil doktorátom. "Takémuto človeku už nemožno viacej krivdiť. To by nebolo spravodlivé. My, celá trieda, sme vás prišli poprosiť, aby ste rozhodli správne, aby ste nám ho nechali, máme ho radi." Dozneli úprimné slová a na viacerých tvárach bolo poznať, že vyvolali pohnutie. Asi sa to často nestáva, aby žiaci takto bojovali za svojho učiteľa. V kútiku duše sa ozývala krehká nádej, možno to zabralo. Predseda nás však ihneď upozornil, že sme vymeškali vyučovanie a že budeme niesť následky. Najbližším vlakom sa máme ihneď vrátiť do školy. Vedeli sme, že bude z toho zle, ale aj napriek tomu sme prežívali pocit veľkého zadosťučinenia. Dokázali sme to! My sme dokázali, že keď ide o správnu vec, zmýšľame a konáme všetci ako jeden! A to je ten najdôležitejší pocit, sme jednotní a perfektný kolektív. Určite znesieme aj následky, toto nám veru neodpustia. Musíme sa pripraviť a prijať to. Veď, ak by sa to podarilo a náš hlas by zavážil, tak to určite stojí za to. To sme však ešte netušili, čo bude nasledovať. Od toho dňa sa začalo vypočúvanie. V riaditeľni školy zasadli vyšetrovatelia - riaditeľ, dvaja jeho zástupcovia, predseda mestskej organizácie komunistickej strany a školník - ako predstaviteľ robotníckej triedy. Títo piati ľudia sa dva týždne snažili vypátrať, kto zorganizoval túto vzburu, kto je ten hlavný vinník. Celá vec sa riadne spolitizovala, boli sme obvinení z protištátnej činnosti, nakoľko sme vraj v Trenčíne niesli transparent, vykrikovali heslá a poburovali tým verejnosť. Toto bol čistý výplod fantázie straníckeho predsedu a svojim postojom sa nás snažil zastrašovať. Označil nás za kolaborantov, vtedy sme celkom dobre nechápali, ako a s kým by sme mohli kolaborovať . Nebolo to však ľahké, keď miesto vyučovania sme museli každé ráno nastúpiť do riaditeľne. Spočiatku všetci zástupcovia triedneho výboru SZM v zložení - predseda, podpredseda, pokladník, kultúrny, športový a zberový referent, neskôr už len predseda a podpredseda. Po jednom nás volali dnu a podrobovali nekonečným otázkam . KTO? Kto to zorganizoval, nie je vraj možné, aby celá trieda mala rovnaký názor. Kto to prvý povedal, že sa pôjde do Trenčína? Niekto to istotne povedal ako prvý a ostatní sa pridali. A takto stále dokola. Držali sme sa statočne a nepodľahli sme nátlaku. Vyšetrovatelia strácali trpezlivosť, boli podráždení, kričali a poburovala ich naša zomknutosť. Videli sme, že to začína byť vážne. Hoci sme sa veľmi snažili vysvetliť svoje pohnútky, svoju motiváciu, ktorá bola tak ľudská a taká silná, že sme kvôli nej riskovali
porušenie školského poriadku. Áno, vymeškali sme vyučovanie, ale nič iné v tom nebolo. Naše zdôvodnenie však nikoho nezaujímalo. Naďalej to bolo považované za protisocialistické a preto nebezpečné konanie. Keďže sa vyšetrujúci ani do posledného dňa nedozvedeli konkrétne meno organizátora, hlavná zodpovednosť teda padla na predsedu a podpredsedu triedy. V dôsledku čoho nám boli udelené riaditeľské pokarhania, predsedovi a podpredsedovi triedy štvorky zo správania, ostatní členovia triedneho výboru obišli s trojkami. S tou štvorkou som sa vyporiadala celkom ľahko, vraj si ju môžem do konca školského roku aj opraviť, ak sa budem dobre správať. Najväčším trestom však bol pre mňa zákaz akejkoľvek kultúrnej činnosti na verejnosti. Keď doposiaľ bolo treba reprezentovať školu, účinkovala som ochotne na všetkých možných oslavách štátnych sviatkov, akadémiách, divadelných predstaveniach a rôznych ďalších podujatiach. Teraz, už "svojim protisocialistickým postojom nemôžem ovplyvňovať verejnosť". Tak, to je sila ! Netušila som, že som až taký nebezpečný živel. V skutočnosti mi to však veľmi ublížilo. Zákaz činnosti, ktorá mi prinášala potešenie, radosť a je pre mňa naplnením, taký zákaz bol priveľmi tvrdý. Nedokázala som to prijať a rozhodla som sa prestúpiť na inú školu. Nebolo ťažké zariadiť prestup. V Trenčíne sa otváral druhý ročník novozaloženej stavebnej priemyslovky. Stačilo absolvovať skúšky z učiva prvého ročníka a mohla by som byť druháčka na stavebnej. Tak. A teraz tu stojím, neviem spraviť krok a dívam sa na človeka, ktorý pred rokom sedel za stolom v okresnej školskej komisii. On sa však usmieva a víta ma slovami: "Tak poď ďalej , čo stojíš, kde si nechala tú tvoju odvahu. Nič sa neboj, veď si prijatá a aby si vedela, musím ti niečo dôležité povedať. Práve takýchto ľudí potrebujeme, čo neváhajú bojovať so srdcom na dlani a neboja sa ísť s vlastnou kožou na trh!
Ladislav Beran
JAK NÁS ADOPTOVAL OBECNÍ KOCOUR
Kocour bezdomovec, se objevil u nás na chalupě, z ničeho nic v půlce října. Byl pěkně vypasený, černobílý, můj táta, známý písecký králíkář, by o něm určitě prohlásil, český strakáč. Začal s tím, že začal chodit na zahradě na kompost, kam žena vyhazuje zbytky jídel a co mu tu zachutnalo, to prostě zbaštil. Hned nato proběhl uličkou k sousedům a objevil se zase na večer. Vyskočil na kompost, když zjistil, že tam nic není, ladně vyskočil na zeď a zmizel v sousedovic zahradě. To, že si nás takhle pomalu připravoval, to jsem zjistil, když se před chalupou u dveří, najednou objevily dvě misky. V jedné bylo teplé mléko a ve druhé byly zbytky z kuřecí polévky. Hned mi došlo, že žena změkla. Usoudila, že je nedůstojné pro tak pěkného kocoura baštit zbytky na kompostu, kam se vyhazuje nejen posečená tráva ze zahrady, ale i popel ze dřeva a já jsem se k ní přidal a dal jsem bezdomovci jméno Mikeš, i když vím, že Ladův Mikeš byl černý jak uhel. Faktem je, že bezdomovec kocour, na Mikeše začal velice brzo slyšet. To, že žena začala kupovat Mikešovi konzervy, to na ní praskalo v Penny u kasy, když známá pokladní, dávala věci před sebe a vypadlo z ní :"Koukám, že si Beranovi pořídili kočku?" a bylo to venku. Co bych to nepřiznal, podlehl jsem i když jsem si s hrůzou uvědomil, jak bych se asi tvářil, kdybych si otevřel jednu z těch konzerv, co byly v lednici a dal si ji s chlebem. Hned mi taky došlo, že bezdomovec kocour Mikeš si celou naší rodinu adoptoval. Ráno kolem šesté už žena vstávala a prchala z ložnice dolů, protože mňoukání Mikeše se nedalo neslyšet. Kocour byl ovšem fajnšmekr a pořádný mazel. Než se pustil do bašty, kterou mu žena dala do misek, chtěl pomazlit a hezky jemně podrbat na hlavě. Stál jsem poslušně v řadě u dveří a čekal jsem, kdy dojde na mě. Zbytečně. Žena mě minula jak blbou krajinu a tak jsem si šel do kuchyně udělat snídani a občas jsem odvážně po ránu prohodil: "Jo, chtěl bych se mít, jako kocour Mikeš u Beranů." Co bych to nepřiznal, záviděl jsem kocourovi, který se stával miláčkem rodiny, takže v Penny, ke konzervám přibyly nejen fajnové kapsičky, ale i fajnové granule. Samozřejmě jsem se začal zajímat u sousedů, čí by to mohl být kocour a pravdou je, že se k němu ve vsi nikdo nehlásil. Soused přes silnici přiznal, že k nim chodí Mikeš baštit taky a prohlásil o něm, že je to zřejmě obecní kocour a taky pěkný kurevník, protože má po celé vsi spoustu koťat. Vzali jsme to jako fakt. Nakonec, co nám zbývalo, když už si nás adoptoval za vlastní. To, že se občas Mikeš objevil ráno celý zakrvácený a z ženy se místo mazlení s ním stala veterinářka, která ho hned začala ošetřovat, tak v tom byl pořádně namočený mourovatý kocour od sousedů pod kapličkou na návsi a brzo jsme zjistili, proč tomu tak je. K naší chalupě začaly najednou chodit dvě zrzavé kočky Máša a Dáša, zřejmě obě nápadnice Mikeše, který si je nabalil u sousedů a to si ten mourovatý kocour, kterému zřejmě lezl Mikeš do zelí, nenechal jen tak líbit. Byl to patrně pěkný závistivec a tak Mikeš statečně obhajoval každou noc svoje teritorium, protože to je patrně srdcař a svůj harém, zřejmě jen tak nepřenechá soupeři. Co bude s kocourem Mikešem až v zimě na chalupě nebudeme, to opravdu nevím. I když, pakliže je to, jak tvrdil soused přes silnici, kocour obecní...?
Lesana Královičová
SRDCE A JEHO ÚSMĚV A PLÁČ
Srdce sa usmieva, ked je stastne,
Place, ked je smutne
Nedovolme srdciam aby plakali... aby ich to odseklo a stalo
Prajme si, nech sa srdcia uvolnene a radostne smeju
Lebo to im pristane viac
Lech Przeczek
PROCITNUTÍ
Ve slepé uličce
chytáme kapky času
do propletených dlaní
Střípky barevných snů
plují po obloze
Je pozdě
hledat smích
na rubu pláče
Zrcadlo duše
skrývá
mnoho tajemství
V krátkém
záblesku světla
přichází
pravé poznání
Viola Jíchová
Rány
Pěsti sevřené pro jizvy a rány světa,
prosíš a voláš sovy,
vláčíš dětská břemena, jako svůj pláč,
je život závaží, jdeš s jeho slovy.
Odemknout brány snů toužíš,
tolik žalu je na světě,
je jenom na jednom místě
klíč ke dveřím lásky.
Není s tím klíčem žal,
děti k hrobu kráčí s láskou,
tolik možností je vstoupit
do otevřených dveří.
Jsou prosby života s touhou po vyslyšení,
dřív než zavřou se listy knihy,
pochopíš a budeš znát.
Pro pláč svíráš pěsti a držíš zbraň,
potkáváš básníka v temnu,
poznáváš a víc neutržíš ran.
Stali se básníky
Stali se, stali se básníky
a hvězdu připnuli si na kabát,
jako by měli vojenský šat.
Přišli, aby popsali listy svým údělem,
co je v nich málokdo tuší,
jim kůži sžírá krása,
srdce pro slávu jim tluče.
Vybíhají ze zákopů vlastního života
a nejsou, nejsou nikým střeleni do zad.
Tak osudová je jejich mise,
tak zranitelná je jejich kůže,
jsou písaři sebe.
Jejich hvězda žádného rána nezhasíná,
pláč i smích jsou jejich zbraně,
jsou ti, kdo žijí slova srdce.
To jimi je psáno vše, co dáno všem.
Stali se básníky, aby jediní šťastní šli světem.
Meč
Naučí se ze studny pít a hasit žízeň srdce,
svěří svůj chtíč válce a začne snít.
Naučí se tasit meč a volat: "Vzdor."
Vydá se na cestu ze země zla,
a od zrodu slova pije z číše ticha
a věčností života naplňuje listy.
Petr Koudelka
****
Kolik toho srdce básníka i matky vstřebá
každé vidí svět jinýma očima
co mají společné je láska, která ta jejich srdce objímá
u matky je to láska ke svému dítěti
zatímco básník je sám na všechnu tu lásku, která v jeho srdci kvete
a která díky tomu, že ji vepsal do rýmů, je tady i pro nás
stačí jen otevřít knihu a ochutnat
Aurelia Caerulea
Dokáže nebe plakat a smát se stejně jako my?
Naše slzy někdy bolí. Pláče nad naším životem nebo se mu naopak směje. To samé může udělat i nebe. Když je mu do smíchu, vykoukne na nás duha. Ó, jak je úchvatná. Představte si, že naše nebe ovlivňují naše pocity. Jako byste neznali naše nebe? Každý den se díváte na to stejné místo a přeci je každý den jiné. Jako by realitu tvořily dva světy, ten za mraky a ten druhý svět ukrytý v nich. Co se asi v nich skrývá? Je jen v našich lidských snech. Po taji kráčíme do jednoho z nich. Zlaté srdce se v nich skrývá, ano to jediné, pouze to naše. Je na tobě jaký svět do něj vpustíš. Jestli ten za mraky nebo ten ukryt v mracích. V každém z nich najdeš emoce, které tvoří tento svět, ať slzy radosti nebo smutku. Jsou hlavně tvé, uvědom si kolik slz je zapotřebí, k očištění a vyplavení síly, bolesti nebo vyjádření radosti. To vše cítí i naše Země, Tvé emoce jsou, by jako její. Jen ji nevidíš, necítíš a nevnímáš, s jakým darem přichází ona k tobě. Každý den je pro tebe tak obyčejný, že si neuvědomíš, kolik krásy v jedinečných chvílích se nachází. Každý okamžikem se k tobě sklání a vzkazuje ti "Važ si života. Každá chvíle je neopakovatelná a vzácná. Opatruj svůj život a daruj z něj to nejhezčí a nejmilejší. Nebe je zrcadlem našich emocí. Pokud chceme déšť. Měli bychom darovat náš smích tomu, kdo nás miluje takové, jací jsme, a uvnitř ví, že je pro nás tím jediným v našem životě, kterého nadevše milujeme."
Emilie Kozubíková
Něco málo v červnu o Vánocích se zmínkou o srdci a o "ptáčku"
(Výňatek z knihy )
*Následné Vánoce jsme se bavily. Maminka jejím klokotavým smíchem nad dárkem jejího ctitele. Jeho balíček s nápisem "Polovina srdce" obsahoval srdce vepřové. Jinak vše probíhalo v běžném domlouvání dýmavým kamnům, nářkem nad kachnou vycházející z nich ve zmenšenině ptáčka, v pištící vražděné rybě, o níž se soudí, že je němá... A po obligátních zmatcích jsme nad fotografií tatínka a prázdným pro něj talířem bojovaly s uplakanými kapesníky a rybími kostmi a se zvědavostí, co Ježíšek. Na psacím stole, považte, stálo fungl nové bleděmodré kolo. V jeho ose pochopitelně uvízlo tentokrát moje zoufalé srdíčko. Jakkoli bylo vysněné, nebylo mi - věděla jsem - už k ničemu