Aprílové a jiné taškařice

Povídky  a verše veselé, dojemné tragikomické pstré jako aprílové počasí.

Hanka Hosnedlová 

Pomsta není vždycky sladká

"Už jsi viděl tu novou laborantku?" Leošův hlas dostal zase ten temný spodní odstín jako pokaždé, když se propracoval ke svému oblíbenému tématu. Marek zabručel něco jako hm a usilovně se snažil rozmotat zauzlované rukávy svého pláště.

"Kdy už tě přejdou tyhle puberťácký nápady," hekl nad posledním maxiuzlem a s ulehčením se začal soukat do sežvýkaného kabátu. Postavil se před zrcadlo trpící nevyléčitelnou vleklou chrobou slepnutí a vzápětí začal trhat náprsní kapsičku.

"Ty jsi prostě nenapravitelnej, co?" lehce podrážděný tón přešel do vzteklého vrčení. V ruce mu zůstala barevná nášivka, kde se místo jmenovky skvěl nápis: Určený k chovu, IA.

"Jak dlouho jsem s tímhle chodil?" ohlédl se na Leoše, který se culil jako jezule. "Ty zvíře," zasípěl Marek, "jen počkej, ono na tebe taky dojde..."

Leoš pobaveně pokrčil rameny a se soustředěním nanášel na brýle referentky Brigity notoricky známé kosočtverce luminiscenční barvou.

"S těma jeho kanadskýma žertíčkama se už musí něco udělat," hučel Marek v účtárně do Alberta a Ivana, kteří se zoufale snažili odlepit z klávesnice počítače polepky s hebrejskou abecedou. "Podívej se na Marcelu, ta má dodneška opar, jak se lekla tý fosforeskující kostry ve skříňce. Starej Roubal měl z jeho šprťouchlat málem rozvod a Elvíra si dokonce koupila svatební šaty díky jeho hračičkování s telefonátama zamilovanýho podnikatele. A to nemluvím o těch objednávkách z erotikšopu na naše jména, o telegramu o tvých čtyřčatech a desítkách dalších konin. Žádnej si před ním nemůže bejt jistej."

"Já už ho mám taky plný zuby," syčel Albert, "ale žalovat na něho nepudu. A starej na něho stejně nedá dopustit."

"To je fakt," přisadil si Ivan.

"Jedině," protáhl zamyšleně Marek, "bojovat jeho vlastníma zbraněma."

"Něco, co by opravdu stálo zato," ožil Albert a rukou obalenou kousíčky odtrhaných papírků si přejel strniště, až to zašustilo.

"My mu ty jeho kanadský fórky pěkně zošklivíme..." rozveselil se Marek a začal obcházet kanceláře.

Tajný spolek spiklenců probíral do nekonečna sladkou vizi pomsty, ale každý návrh skončil rozcupovaný nelítostnou kritikou dřív, než nabral nadějných obrysů. Hrneček trpělivosti s Leošovými kousky však už přetékal a touha po pomstě nakonec přece jen vykalkulovala kolektivní scénář.

"Ty, Ivane, v deset odvezeš jeho auto z parkoviště a schováš ho vzadu u rampy. Ve čtvrt nakráčejí kluci od nás z oddílu v rolích kriminalistů k Leošovi do kanclu. Potom, Ivane, zavolej na moje číslo - asi tak ve čtvrt a pět minut. Cilko," obrátil se Marek ke sličné laborantce, "a ty se v práci vůbec neukazuj, jasný? Musí to klapnout. Leošek se musí kroutit jako žížala na háčku. Pak ho přejdou ty jeho vtípky."

"Dobrý den, vy jste pan Leoš Režný? My jsme z kriminálky a potřebujeme vám položit pár otázek," pánové v decentních oblecích se tvářili nadmíru komisně a Leoš se ani nenamáhal požádat je o průkazy.

Starší z nich sáhl do šosu pro notes a tužku a zatvářil se ještě přísněji. "Kdy jste naposledy viděl Cecilii Jarskou?"

"Včera večer," polkl Leoš a opatrně pípnul: "Proč?"

"Protože byla zavražděná a vy jste ji večer vezl domů z podnikového večírku."

"To je pravda, ale odešla živá," namítl Leoš a odšoupl židli od stolu.

"Jste podezřelý z vraždy a právě teď prohlížejí vaše auto," zabasoval starší a vrhl na Leoše pohled číslo tři, při němž bylo jeho obočí v jedné lince.

"Ale," namítl podezřelý a jeho obhajobu přetrhlo zvonění telefonu. Starší kývl bradou k aparátu a druhý "kriminalista" zvedl sluchátko.

"Ano, to jsme čekali," říkal mrtvým hlasem. "A nekřič tolik," zakabonil se na sluchátko.

"Ale né, ty mi nerozumíš," ječel hlas linoucí se z aparátu, "v jeho autě opravdu je mrtvola! To není fór!" Leoš bezpečně identifikoval Albertovu fistuli.

Pánové znejistěli.

"Co máme dělat?" teď do místnosti vlétl Ivanův hlas zkřehlý napětím. Staršímu maníkovi vytryskly kapičky potu na čele.

"Přijďte sem," zaprosilo sluchátko a maníci s Leošem v závěsu vypochodovali z kanceláře.

Skupinka pobledlých chlapů stála nad otevřeným kufrem Markova auta a tupě zírala na zakrvácené nehybné tělo laborantky Cilky. Marek tichounce zvracel u zadního kola a Albert nervózně škubal knoflíky zánovní košile.

"Tak co na to naše kriminálka?" otočil se Leošek na zpocené pány, kteří by se nejraději zavrtali deset metrů pod zem. Teprve, když se Albert začal šroubovitým pohybem sesouvat k zemi jako lidská vývrtka, přikročil Leoš ke kufru, uchopil mrtvolu za paži, a ta vyskočila z auta jako čertík z krabičky.

"Víte, mně ho bylo líto, on je tak milej," provinile se usmívala Cilka. "A tak jsem mu to všechno řekla. Nakonec, když je teď se mnou zasnoubenej, nemůžu mít před ním žádný tajnosti. Viď, puso?"

Ale Leoš v tu chvíli vůbec nevypadal jako vítěz a ani jemu se najednou nezdálo, že by pomsta chutnala nějak sladce...