Psáno v nářečí

Nářečí jsou kusem naší historie. Nedovolme jim zaniknout. Připomeňme si jejich půvab a pestrost.

Žofie Zejdová

Šmigrust

Švarne ďouchy, synci, ĺudě

šmigrustovať se zas jutro bedě.

Nagotujtě vajica

baj tež tego zajica.

Třa upicť i plecovníky

pro ty mile šmigrustniki.

Každy synek, chlop, stařik i kopidol

uplysť karabač by mjol,

aby ďouchy, robky, starky

zdrove byly a tež vartki.

Tož je nutne povuniť,

potym troche vodum zliť

i zmaĺovať každe dupe

snad to vinšovani nima glupe?

Tož vum přejim enem zdraví

straka Žofka ze Šunova vas včiĺ zdravi!

Viola Jíchová

Kerchau

Na poslední cestě,
lze najít kytice a šedé kamení
a vysoké stromy.
Právě tam kerchou jest,
smutek i vůně.
Kerchou – místo barev a klidu,
svíce tam hoří
a sen se sní v posledním ráji.
Oči unavené
navždy zavřené
a některé i zapomenuté.
Kdo však se vžil,
nezemřel
a zůstává, jako pravá láska v nich.

Tejnořit

Tejnoř písničku,
jedno o čem,
třeba o sluníčku,
začni prosím.

Co máš na jazyku,
cokoli jen,
tejnoř ze zvyku,
o čem jen chceš.

O večeru a tmě
tejnoř sám
též o malé lampě,
jež svítí tu.

Písničku o lásce
tejnoř také,
o milování,
radosti, štěstí,
též o zármutku,
ne však o závisti,
jenom už začni.

Tejnoř o slunci,
o modrém nebi
a hořící svíci,
třeba i o smrti,
jež jednou přijde,
můžeš tejnořit.

Haverlanti

Slova netají jako sníh,
stále plný deník je jich,
jsou sbírkou vlastní řeči,
hledáním lásky k lidem jsou.

Ta slova jsou i smutná
a znají žaly,
plna štěstí, radosti i lásky,
jež dávají maminky.

Život v radosti je nejkrásnější,
když z maličkostí radost vzejde,
pak z malých střípků štěstí
vznikne stavebnice,
co jen šťastní haverlanti staví.

Emilie Kozubíková

Nářečová forma Těšínska

Polovani                                                                                                                                                              

"Ja, tož s kocurkym se na loně,
s gynsiom na lonce, v olšyně...
A gdo z gromady dřeva spod na šajt?
Něchovaly se tu dzěci"? "Alež kaj!"

"Mamo, počoš mi vloski do rolečki!
Dej mi tom hacke od starečki!
Na nogi hrube kopytka!
Na polu fujo, och, až cma."

"Dzyvče, šmaruj ku Ciahotnymu!
Pogrej se a zofort do domu!
A ci pravjym, až zas něčakom,
bo něvjym, ale fort přigřyvom."

"Moj Bože, taki fujavisko".
Zamjato s dzěckym, rvě, pocisko,
tyn zmarzly snig go jak špyndličkym
škrobě i dziubě do gynbički.

"Dzin dobry!" Movi němal s plačym
a snig z kožuška padze na sin.
Och, ale rynce jako v ognu,
na fortepjaně sě něognom.

Teraz juž každom chvilinečkom
uslyšy glos: "Nó, grej Milečko!"
Male paluški juž tež lecom.
"O, to nědobře, Milko, přestoň!

Pokož mi nuty, kěre groš!"
"Tu stond něvidzym, mogym stoc?"
"A zešlym razym zjich vidzala.
Povjyc lepi, něnacvičalach!"

Kavove očy pocymnialy,
bo sě jim nuty rozmazaly.
A pan Cahotny, rozgnivaně,
movi, že všycko povjy mamě.

Do nog oziombě přes meltonki.
Škoda, že se něvzyla sonki,
bo tela sněga nasněžylo.
A boji sě, juž sě zecmilo.

Po cescě kěrchov, kosciol, Bacia...
A něumjala, gupjo Kasia.
V chalupě fajne placki jedzom.
"Boročku, honym poj ku pěcu!"

Na drugi dzin pani Ciahotna,
posylo do pěkarně chlopka:
"Od Vavroša vez bulek cěplych."
"Čudek je bližy, mom kupic chlyb?

Dobre ranko, pani majstrovo,
dajóm mi chlyb, idym na slovo!"
"S chyncióm, može byc tu tyn vypěčony?"
Dzynki, vědzóm bo, starosc momy.

Ja, vašom Milke ochvot chycil.
Juž pěkně grala, joch s tym ličyl.
Ješče sprugujym co be' dali,
škoda jóm tropic z marnym granim."

Na přišly tydzin pan Ciahotny
leci ku pudli caly smutny.
"Pani majstrovo přebočom,
lecym zvoli Milčynym očom."

"Zvoli očom? Na, což sě stalo?
Že to dzyvče zas něumjalo?"
"Kajžtežtam, zavřom sklep, něchajom ludzi
a do dochtora z niom. Něvidzi!"

Konšafci na to dzivně gapjom.
vcis sě tam, idzě s proznom paklom.
Majstrovo, vylynkano borok,
za což jom Pon Bog juž zas koro?"

Vojna skončyla, chlop něvrocil
a na pěkarně, "zbjyrej sil!"
Co teraz počně, pelny sklep ludzi.
"Nic něpravilo, že něvidzi".

Jak věšo kartke: "Jutro zavřone!"
Chově pod chustkom očy čyrvjone.
Somsědzi, vidzom jom ubečanom,
přilecom zaroz jak na volanom.

"V Ostravě snodzi nejlepšy dochtor.
Něstarajom sě!" Startnyli mótor,
Milka sě v aucě uvělebila.
"Och", tak daleko, ješče něbyla.

Co oni movjom, že je nimocno.
Dyc přeca všycko vidzi přez okno.
Cěkave, dochtor mamě movi,
že třa isc ku specialistovi.

"A Pan Ciahotny može chcěc."
Hned musi všycko vyvřeščec.
Može mu movic, že ty nuty vidzi.
On něpozvoli stanyc bližy.

Jak sě něbe moc podzivac,
naučy sě zpamjynci grac.
"Mamusko, něplač, nic sě něboj,
vidzym ganc fajně kupy sněgu.

Och, ta Ostrava ci je vělko!"
"Zavři tom šybke a pój Milko"!
"Včil ty"! Pokožom na ňóm po Ostravsku,
a dy něidzě, tož jom drapsnom,

a zevlykajom jom z kožuška.
Može vřeščec, kajž tam mamuska.
Povědziala ji, že mo čakac
a šla. Něbe jóm chladac?

Něbe' sě vadzic kaj sě zas smyko?
Klocom tu gupě něch sě zevlyko,
gelandre z rynčyček vyrvali
nimože za to, zže jom zebrali.

Na cudzym lóžku posmarkuje,
žodyn jóm tu něpolutuje.
Ukradli jom a pochynyli.
Kajž by jom našli jeji mili,

mjyndzy telimi chalupami.
Isto juž něuvidzi mamy.
"Co jo tu teraz jyny zrobjym?"
Vjater za oknym rušo stromym...

"A to mom za to cyganini.
Juž sě mi dovno v očach mjyni."
Pjyršy roz slyšy bic serduško.
A lezki cěčom poza uško.

A čas sě mijo. Juž snyg taje.
Mamuska leci od tramvaje.
Tako panička. V novym klobuku,
střeviki na vělkim kromfleku...

Tež musi čakac za vrotami.
Až juž jich dzvignóm može dali.
Dzivo sě, Milka, ganc na boku,
přikyrčóno stoji v šlavroku.

Z ferbantu maške jako dvě pjynsci,
zělazo v vrotach nělza ukryncic.
"Všycki dzěci se na polu goňom
mamusko, vez mě juž tež do dom."

Jyny, mama se sama pojechala
a Milke, v špitolu něchala.
"Mogla se něchac aj ty pački."
Běre jom zlosc, lutosc, plački,

dzivo sě do prozniuckich vrot.
"Tož, juž mě nimo žodyn rod."
"Ale, Milčo, kdo ti vzal smišky?"
Glosko bjydactvo glos siostřički.

Slonečko rozpuscilo sněgi.
Okolo nosku drobne pěgi,
rynčyčki, nogi, same modre.
"Zotav se a přijď, žádný problém.!

Chcialo by sě ji Sivka zapřongnonego.
"Ja, jyny, gdo vjy, co oni, tam, tego?..."
Naroz, ze zogrody chce urvac kvjotko
i dzivejmy sě, kogo potko.

Mama, z malym kožuškym v rynce.
"Milčo, holčičko, jdi k mamince!"
Něsmjalo idzě ku tej pani.
"Co teraz movic? Mamo, mami?"

"Honym Milečko, bo jadymy!"
"To zvoli vom, zlote modřiny."
To všycko nic, něch se tam boli.
Spakuje ksiónžki, dymba do školy...

Tak, juž zas be' moc chodzic grac.
Na krajičku mo smjych i plač.
Něpomyslala, že teraz pravě,
do spanym Bogym tej Ostravě.

Kaj gdo sě pyto: "Vidzi lepi?"
"Račy, něrobcě z čleka kěpy.
Idzě z špitola na feryje."
Ludziom´ ale, do očy bije,

že nimo ani okulory.
"Něchce sě mu chodzic do školy.
Mo ta pěkarka z dzěckym mynke.
Samo baba mo slabom rynke."

Nuty v "Bajerce" dzivně skočom
juž aj z bliziucka, "co tym očom?"
Tela v špitolu přecyrpjala,
gdo vjy, čy ješče be' moc grala.

"Zaroz skludzej nuty, Milečko,
pojyc se plackov a na slonečko.
Bo na nas přišla Božsko kora,
chodzic do směrci po dochtorach.

Fajně se pogon po polu,
povjyl žez nima v špitolu."
Vzyla poločki, spodek, bluzke
a poleciala ku Guchovce

Vymyslac, čymu razivě žodnucnego nimó.
Brodzi tom řyčkom pod olšynom...
"Bacynta majom aspon tate.
Co tež kaj robjom dzěuchi zlote?"

Musi jim všycko povyklodac.
Zas teraz beje z nimi siodac.
Be' gonic z nimi jako zvonek.
Lica čyrvjynšy niž mo žbonek

a serduško poradovane.
Dyc mo Bacynta a aj Mame.
Kajž tam Bystřicko křižovatka?
A kaj ty mlode latka?

Guchovka opovjado rybce,
o kocurkovi, o gynsičce,
o mondrym koničkovi Sivku,
vyndrovce do Vyndryně, Frýdku...

Z mějskich vzpomjyň na farebne vjoski,
od bjolej loski,
na dzěci, co se roz gonily,
po placu, s kupom šajtoviny.

(V čase mládí asi v šedesátých létech, jsem zveršovala příběh mého dětství , prožitý okolo roku 1946. Tato těšínská nářečová verze dostala později ještě obdobu hovorové češtiny, když vznikla potřeba, abych dílko do ní přeložila. S posloupnými úpravami se mu přitom dostalo pojmenování Záškoláctví, Veršíky a konečně Světobol mrňouse M.)

Anna Jamrišková

Na januárové témy Vám posielam Čarodejnícku rozprávku. Je zverejnená v mojej piatej knihe Sny opadaného lístia. Teraz som sa ju však pokúsila prepísať do turčianskeho nárečia. Je to pôvodná spisovná slovenčina, ktorá od polovice 19. storočia prešla mnohými úpravami. Hovorilo sa ňou s menšími rozdielmi na väčšine stredného Slovenska. Aj Pavol Dobšinský v nej napísal veľa rozprávok. Dnes turčianske nárečie (na rozdiel od západoslovenských či východniarskych nárečí) úplne zaniklo. Prestáva sa dokonca už aj u nás, vplyvom bratislavskej slovenčiny, mäkko vyslovovať spoluhláska ľ a slabiky le/li (de te ne le/di ti ni li sa v slovách, až na výnimky, vyslovuje mäkko). Preto som v texte zdôraznila, kde sa má mäkké ľ vyslovovať. Na druhej strane jestvujú v turčianskom nárečí slová, ktoré sa vyslovujú tvrdšie než to prikazuje spisovná slovenčina. Napríklad aspon, volnosť, volný, Ludmila, dialka. Pre zaujímavosť v Turci sa čučoriedkam hovorí jafury, a na Orave hafiry. Že sú to spisovne čučoriedky som sa dozvedela až pomerne neskôr a dodnes mi pripadá ten výraz čudný.

Pozdravuje a všetko dobré żelá AJ  

ČARODEJNÍCKA ROZPRÁVKA

Kde bolo, tam bolo, za siedmimi čerpacími stanicami, za siedmimi supermarketmi, kde piesok bou drahý a voda ešte drahšia, bývau v dvakrát prenajatom byte jeden čarodejník. Prišiou tajne z ďeľakej krajiny. Na uľici by ste ho nerozoznaľi od obyčajného človeka. Normálne mau aj občiansky preukaz. Dau si doňho zapísať nepravé meno - rodný ľist si sfalšovau mávnutím ruky. Veď bou černokňažník. Aľe inak sa volau Farbomág. A prečo? Bou vám on tak čudne farbosľepý. Nie tak, ako ostatní ľudia, čo si mýľia zeľenú s červenou. Nuž, ľen sa mu nepáčilo ako je svet sfarbený. Nepáčila sa mu zeľená tráva, belasá obloha, biele oblaky, priezračná voda aj červené jahody. Chceu svet zmeniť tak, ako by ho rád videu on. Túžiu sa stať veľkým reformátorom zemeguľe. Snívau o tom, že raz dostane vyznamenania za to, ako fantasticky premaľuje našu planétu. Jój, schopnosti na to on mau! Len vyčkávau, kedy nastane vhodná chvíľa. Ľebo kúzla sú najúčinnejšie, keď je mesiac najbližšie k Zemi, a zároveň je v splne. Aľe presne na minútu! Konečne nastau pravý čas. Farbomág si nachystau všetky potrebné pomôcky. Čierny špicatý klobúk so širokou krempou, veľké hmlové okuľiare, čarovnú paľičku a začau kúzliť. "Čáry-máry fuk, zmizni zeľeň z lúk! Čáry-máry fuksarasa, preč je obloha belasá! Čáry-máry fukasóda, nech je čierna všetka voda!" A veru naozaj sa mu podarilo všetko premaľuvať. A zrazu, tráva bola fialová, nebo pomarančovô a oblaky červenohnedé. Nebolo vidno slnko, všade bolo šero a zima. Čierna voda sa nedala piť. Ľudia si najskôr mysleľi, že ide o dajaký žart bláznivého miliardára, ktorý sa chceu zabaviť. Zaplatiu si ľietadlá, a tie posypaľi svet farebnými práškami, aby oni mohľi zabudnúť na každodenné starosti. Ľenže farby ostaľi stáľe také, ako si to želau čarodejník; aj keď trávu vysávaľi a vodu bieliľi v čističkách. Na svete nastau zmätok a zavládlo zúfalstvo. Jediný osoh z tejto gaľiby maľi učenci zo Západu, ktorí skúmaľi vesmír. Potvrdilo sa, že živé bytosti sú aj inde v kozme. Muži z Marsu a ženy z Venuše vysielaľi na Zem rozhorčené signály. "Ako to, že sa zemeguľa opičí po nás a je červená? Ukradľi ste nám našu planetárnu značku! Budeme sa sťažovať na Proxime Centauri, a určite zaplatíte pokutu," kričaľi do snímacích prístrojov svetelné vlny od Marťanov. "Čo ste to porobiľi s belasou planétou?" vyčítavo sa pýtaľi Venušanky. "Taká bola nádherná. Bola naším zrkadlom. Teraz sa v nej neodrážajú naše ľúbezné tváre." Ostatní ľudia sa však začaľi búriť a chceľi, aby sa s farbami na Zemi urobiu poriadok: "Čo sa to za móresy! Nech je zasa bielo bielym, čierno čiernym, zeľenô zeľeným, modrô modrým, tak ako doteraz!."

Naveľa zasadla svetová rada starších. Dlho sa radiľi, hádaľi, kto je vinný, a kto to spôsobiu. Aľe aj ich životy boľi ohrozené, nuž museľi čosi vydumať. Rozhodľi, že si dajú poradiť od najschopnejších jasnovidcov. Vypytovaľi sa všetkých, aľe nik nevedeu, kto aľebo čo, je tejto katastrofy príčina. Nakoniec išľi za veľmi starou vešticou, ktorá bola už dvetisíc rokov na dôchodku. Volala sa Pýtia Delfová. A tá veru vedela, kde je pes zakopaný. Všetko vraj spískau jeden márnomyseľný čarodejník. A ako dať našu planétu do richtigu, to vraj vedia ľen tri mudrcky z Východu. Aľe ľen jedna bude mať pred menom MUDr. - akási Iris Očková. Druhá, Dušička Motivačná, má byť psychologička, a tretia, Didaktika Veľká, je učiteľka. Pýtia prezradila svetovej rade starších, kde majú mudrcky aj černokňažníka hľadať. Mudrcky v krajine, kde zajtra bolo včera, a strigôňa v krajine za siedmimi čerpacími stanicami, za siedmimi supermarketmi, kde je piesok drahý a voda ešte drahšia. Rozbehla sa akcia Dúha a už to išlo ako po masľe. Mudrcky doviezľi posľedným ľetu schopným vrtuľníkom do mesta, kde čarodejník bývau. Hneď, ako prišľi pred jeho dvakrát prenajatý byt, Dušička zhypnotizovala Farbomága cez dvere. Keď bol uspatý, odpíliľi zámku a vošľi do izby. Uložiľi ho do fotelky. Iris mu lampášom zasvietila do očí. Zistila, že predsa ľen čosi s nimi má. Nakvapkala mu zázračné dúhové kvapky, aby správne vnímau farby. Potom nastúpila Didaktika a trikrát mu zopakovala: "Obloha je belasá, tráva zeľená a voda priezračná. A teraz mi to trikrát zopakuj ty, Farbomágičko!" Ako povedala, tak sa aj stalo. A odrazu bolo všetko farebne zladenô tak, ako má byť. Nakoniec mu Dušička zakódovala do hlavy, že na zemeguľi je, aspon čo sa farieb týka, všetko v poriadku a nič netreba meniť. Mudrcky odviezľi späť do krajiny, kde zajtra bolo včera. Dušička ešte stihla zakývať myšľienkou, aby zobudila Farbomága. Ľudia sa radovaľi, vzhliadaľi k slnku, tancovaľi po zeľenej tráve a piľi priezračnú vodu. A čarodejník? Aj tomu sa splniu sen. Učenci zo Západu ho oceniľi vyznamenaním za zásluhy o výskum vesmíru - Radom červeného obra. Chvalabohu, vlk sa nažrau a koza ostala celá! A ešte voľačo. Učenci teraz špekulujú nad tým, ako sa na Marse a Venuši môžu rodiť deti, keď muži a ženy majú k sebe tak ďeľako. A všetci žiľi, kým nepomreľi. Okrem Pýtie, ktorá je nesmrteľná.