Koně a koníčky
Někdo má za koníček koně a pro jiného je jeho koníček doslova kůň. A co vy a koně a koníčky. Napište mi, budu se těšit.
Do rubriky přispěli: Viola Jíchová, Emilie Kozubíková, Ladislav Beran
Viola Jíchová
Kromě textů poezie se věnuji i psaní textů písní a hře na kytaru. Písně jsou v country, trampském a pop stylu. Proto mne napadlo vybrat některé, které by se k danému tématu hodily. Mám doma několik zpěvníků, které mají melodie buď převzaté, nebo vlastní. Některé se snažím sama zhudebňovat, ale většinou je třeba pomoci někoho druhého. Protože díky percepční převodní vadě sluchu se nelze hudební tvorbě věnovat tak, jak bych chtěla. Proto při hře na hudební nástroj používám spíše paměť a rytmické vnímání zvuku. Tyto country a trampské zpěvníky jsou napsané již v letech 2002-2010. Jsou napsané na základě vlastních zkušeností z toulek přírodou, od táborových ohňů, či podle zkušeností z naší kapely Melody Bend, a nebo ze sledování westernů. Kapela však již neexistuje, jelikož nám v loňském roce zemřeli dva nejlepší členové. Kapelník a jiný bezva hráč a kamarád. Prozatím se nikde jinde než doma nebo v kapele nehrály, ani nezpívaly.
Jednou se vrátím
Hudba a text: Viola Jíchová
C C7 F
1. Jednou se vrátím, uvidíš a přijdu k tobě znovu blíž,
C G7 C F C
já na cestu se musím dát, však navrátím se zpátky rád.
C7 F C
Ref. Tak já se toulám v dáli sám, jenom vát vítr poslouchám,
C7 F G7 C F C
až skončí moje bloudění, dám ti zas ruku do dlaní.
C7 F
Já sám se toulám sem a tam, proč pokoj si jenom nedám,
C G7 C F C
však koně svého obrátím a za tebou se navrátím
2. Že slunce mě jen provází, s koněm svou cestu nacházím,
co moji stezku dobře zná ,když do hor vede cesta má.
Stáj koní
Hudba a text: Viola Jíchová
A E7
1. Já mám rád své koně a svou stáj,
A
hřívy hnědavý a známý rodný kraj,
D A
v zemi mé duní kopyta stád,
E7 A
stáj koní a svoji zem mám rád.
Ráno jdu zas stáje otevřít,
pak je vodívám tam k řece vodu pít,
mnohokrát já jsem je plání hnal,
vstříc k pastvinám kde teplej vítr vál.
A E7 A
Ref: Já mám rád proud řeky a zem svou,
E7 A
koně mé ženou se krajinou,
D A
jinačí kout nikde nehledám,
E7 A
já věrnou stáj a koně v ní rád mám.
3. Je slyšet jen kopyt dunění,
když ke stájím vrací se po setmění,
až sluce zář jim k ránu nedá spát,
já půjdu jim zas čerstvé seno dát.
Vstříc do hor, řek a údolí,
zemí kovbojů, kde řeky pramení,
kde jsem byl s nimi už mnohokrát,
koní stáj i svoji zem mám rád.
Ref:
Emilie Kozubíková
Koncert světový
Váhání Vesmíru... Síru
na tužby po smíru?
Spletenče dešťů, stůj co stůj
klid- do pohybu rozněcuj!
Barvitosti "Svěcení jara"
kořínky nervů rozehrána
salvami poct do úleků
tou noci obav statiků
za burácení Rudolfina,
když přenos Vltavy svět snímal.
-Olafsson, Byčkov, Symfoniák
v opozici na strachů strach
za Beruščiných křídel běsů
prochvívaných křídlením lesů.
-Nabíráš- zadržuješ dech,
konfliktním echem ech
ticha, co sviští s bleskem blesk,
hrbícím les i vřes?!
-Ptačí kreace ratolestmi
hřímá radostnost bolestmi
onoho všehorozpuku
a duhu žádá o ruku...
To vzněty smírů z Krymských
hude snad sám pan Stravinský.
Zmitáním kmenů, býlí
Svatka povichrů šílí,
hedvábím pramínek si plesá:
"Díky, hřejivá Nebesa
za skvostný produkt naděje."
-Má co říct Umělec!
A Pan Bůh dopoví.
(24. 4. 2022 za burácení publika prozněl v Rudolfinu koncert Simfonického orchestru s dirigentem Semjonem Byčkovem a Islandským pianistou Víkingurem Ólafssonem. Na programu bylo- mimo jiné Svěcení jara Igora Stravinského. Nevyslovitelně vděčná a bouřlivá atmosféra publika- podle mne vyjadřovala okouzlení poetickou vášni hudebních skladeb, mistrovstvím provedení a ovšem- odlehčením od stupňujících se národních strachů- hrozících kvótami běženců, Covidu a expandu nynější války na Ukrajině- rozpočaté šalebným bojem o Krym.)
Pokud jde o koníčky, mezi jiným mne uchvacují koncerty a o jednom takovém, avšak ještě dubnovém bych tady měla info- Papa, Emilka 2. 5. 2022
Ladislav Beran
Jak jsem potkal koně.
Předem se omlouvám spisovateli Otu Pavlovi, že jsem mu ukradl kus jeho názvu z mé oblíbené knihy "Jak jsem potkal ryby", ale já jsem koně opravdu potkal a můj velký dík za to patří tehdejšímu řediteli píseckého Hřebčince doktoru Sedláčkovi. S tím jsem se seznámil někdy v roce 1986, kdy jsem jako kriminalista písecké kriminálky vyšetřoval krádež jezdeckého sedla, ke které došlo právě na mezinárodní aukci koní v Hřebčinci, kdy bylo zahraničnímu jezdci sedlo odcizeno. Případ byl úspěšně vyřešený a pověst Hřebčince zachráněná. "Aukce", tak se v následujícím roce jmenovala i moje knižní prvotina krimi povídek, která vyšla v jihočeském nakladatelství Růže a od té doby jsem nechyběl na žádné akci zdejšího Hřebčince. Pravda, z hlediska té doby, je to už tak trochu retro událost, ale rád na to vzpomínám už jen proto, že v naší rodině se často o koních hovořilo a můj otec svého času v píseckém zahradnictví pana Tumpacha s koňmi jezdil, a nejen to. Mám dokonce fotku, jak otec sedí na koni mezi pařníky, a moje matka sousedkám tvrdila, že má na koni posed, jako prezident Masaryk. No, až na ty vysoké faldovky. Otec měl koně rád a uměl dokonce koně nakreslit a dodnes mě mrzí, že se žádný jeho obrázek z té doby nezachoval. To jsem trochu odbočil, ale rád se o tom zmiňuji.
Že se časem ke koním dostanu až tak blízko i já, to má příběh a zase musím zmínit doktora Sedláčka, který byl nejen mým odborným poradcem, ale i fandou, který si rád přečetl mé další krimi povídky, a nechyběl na žádném křtu a autogramiádě mé nové knihy. V roce 1988 jsem se pustil do psaní mého prvního románu, který neměl nic společného se zločinem, o kterém stále píšu, a v létě, v Bulharsku na Slunečném pobřeží, vybaven odbornými materiály od doktora Sedláčka jsem se pustil do psaní románu Hříbata jsou malí koně, ve kterém hlavní hrdinka Karin Vlasáková, bývalá prostitutka, dostává při odchodu z brněnské věznice v roce 1988, umístěnku do píseckého Hřebčince, konkrétně na farmu jednoročků do Dvorců. Přestože neví co ji tu čeká, bere to už proto, že chce zmizet z Prahy svému bývalému pasákovi a že chce skoncovat s nejstarším řemeslem na světě. Že to tady nebude mít lehké, naopak těžké, neboť si sem sebou přivezla nejen svoji kriminální minulost, ale i tzv. ochranný dohled, to poznává hned po příchodu, kdy se jí správce farmy zeptá, jestli vůbec ví, co jsou to hříbata, a ona mu na to s klidem odpoví, že hříbata jsou malí koně. To, že to tady Karin Vlasáková i přes všechny lapálie, zklamání v lásce, které jí tu potkají, vydrží do příští aukce v Hřebčinci, za to může její láska ke koním, kterou časem získá a příběh končí listopadovými událostmi, "Sametovou" revolucí. Příběh jsem nejen pod dohledem doktora Sedláčka dopsal, ale nabídl jsem ho opět nakladatelství Růže, kde byl o něj hned zájem, ale přes doc. Vlašína, jednoho z tehdejších tří lektorů, co knihu posuzovali nejel vlak, protože vzpomínky Karin Vlasákové na pobyt ve věznici nebyly na tu dobu košér, navíc bývalá prostitutka Vlasáková, mluvila sprostě! Knížka nevyšla, já jsem na ni zanevřel a věnoval jsem se dál zločinu. To, že vyšel román Hříbata jsou malí koně v roce 2020, až po více jak třiceti letech, v pražském nakladatelství LIREGO, tak za to může moje žena, která rukopis nakladateli nabídla a za to bych jí chtěl ještě jednou, v těchto májových dnech, moc poděkovat.
Ona sice tvrdí, že je to čtení pro ženy, byť jsem si v něm neodpustil krimi zápletku, ale asi má pravdu, protože největší ohlas měla kniha právě u čtenářek. I když je pravdou, že jsem dostal několik pěkných ohlasů od starých koňáků, kteří ji přečetli jedním dechem. Rád jsem se pustil do pokračování Hříbat, které se budou jmenovat Důl na štěstí a těším se na cesty na farmy, kde chovají koně a na lidi kolem nich, kteří moc dobře vědí, že hříbata nejsou jen malí koně.
