Prosinec


Zima, advent, Vánoce, štěstí, zdraví, splněná přání.... To jsou slova, která se prosinci vyslovují nejčastěji. Dejme jim prostor i u nás webu. Potěšme společně sebe i čtenáře.

Do rubriky přispěli: Melanie Nováková, Simona Slavíková,  Alena Melichárová, Pavlína Kollárová, Bohumil Ždichynec, Svatoslav Butora, Marta Lehetová, Jana Ptacek, Jiří Kalivoda, Lesana Královičová, Dajana Zápalková. Taťána Prokešová,  Dana- Tulačka, Libuše Matysíková, Jindra Lírová, Jana Burčíková, Jana Herčútová, Oldřich Antonín Hostaša, Viola Jíchová, Petr Koudelka, Svatoslav Butora,  Marta Lehetová, Věra Petrová, Hanka Hosnedlová, Marta Dvořáková, 

Krásné a spokojené Vánoce Vám z celého srdce přeje

 Jan Král ! 

Simona Slavíková

Úvaha vánoční

"Bylo, nebylo..." nedaleko naší Staré školy v Šenově směrem na ulici K Haltýřům stojí napravo v lesíčku "krmelec pro bažanty." Má už nějaký ten "čásek" neobvyklého obyvatele, který má ne čtyři, ale dvě nohy a "hlavu studovanou." Nu uhodli jste, není to zvířátko, ale člověk - říkejme mu pan Č.

Každého provází nějaká pověst, a tak o panu Č. víme, že býval právníkem, momentálně vůbec nepije žádný alkohol a někde má děti, s kterými se nerozešel v dobrém. Už mnohokrát se podařilo umístit ho někde pod střechu, kde je sucho, teplo a voda a ... jenže s prvním jarním sluníčkem se jeho duše potřebuje "nadechnout" čistého vzduchu, nebe nad hlavou a volnost, jakou znají ptáci. Hloupost! Sakra i ti ptáci přece mají svá hnízda - třeba náš šenovský čáp má domovy hned dva - jeden daleko za mořem a druhý nedaleko naší Staré školy. Nevím, jak se to stalo, že pan Č. žádný domov nemá. Když jsem s ním mluvila tak jen několikrát smutně zopakoval: "... je to má chyba...sám si za to můžu...." Pan Č. má svou hrdost, nechce nikoho obtěžovat a za vše vždycky slušně poděkuje - za polévku, za jídlo, za kabát, za spacák, za návštěvu, za odvoz na koupání (ano to má domluveno, že se občas může jít osprchovat na ...inu to není důležité kam).

Televize a také i jiná média jsou v tomto vánočním čase plná příběhů o lidské dobrotě, o pomoci. Jenže je v "módě" spíše pomáhat čtyřnohým mazlíčkům - kočičkám, pejskům a tak. Když někomu povím o panu Č., tak mi řekne třeba "chudáci bažanti, kde teď chodí pro jídlo" nebo "vždyť má důchod" (inu má důchod) anebo "chce tak žít, nechce si nechat pomoct" anebo "ať si koupí iglú" (mimochodem to prý stojí 17 tisíc Kč) a jiné věci, které ani nechci opakovat.

Je mi ho líto, a tak jsem mu, zatím jen dvakrát (přiznávám), uvařila polévku, kterou s chutí snědl, když jsme mu ji s kamarádkou přinesly. Nejsem sama - ještě o jedné milé paní se "zlatým" srdíčkem vím, že mu jídlo nosí. Taky naši šenovští "muži zákona" i když vlastně jsou mezi nimi i ženy, ho chodí kontrolovat - a pozor! Neodsuzujte! Oni nic jiného konat nemohou! Pan Č. je totiž svéprávný a svůj život "na okraji" společnosti v zapáchajícím málo mytém těle si zvolil sám!

No a teď tedy k té mé úvaze - víte, ptala jsem se ho, proč nechce jít do azylového domu a on mi řekl něco v tom smyslu, že to raději svůj život ukončí. A tak vás prosím přátelé, pomozte mi vymyslet, jak tomuto muži pomoci? Co je správné? Nechat ho dožít jeho život volně v divoké přírodě spolu s ostatními zvířaty? Iniciovat zbavení svéprávnosti a donutit ho žít tak, jak žije většina z nás? Nebo vybrat peníze - udělat sbírku a pořídit mu iglú, chatku, byt, ubytovnu ...? Inu to věru ne - od toho přeci máme nadace! Nebo ho zaměstnat? Ne to je hloupost, už má svůj věk a není právě nejzdravější! No nevím, za sebe jsem se rozhodla, že ho občas navštívím a ráda mu také občas něco uvařím a taky si s ním chci povídat a možná, pokud mi to dovolí, tak sepíšu příběh jeho života - víte jako jakési varování pro nás všechny. Někdy je mi "hanba", že mám svůj domov, práci, lásku blízkých lidí a přitom jsou tací, kteří nemají nic, vůbec nic! Pomáháme v Africe, na Ukrajině, kočičkám, pejskům a někomu, kdo se narodil v našem kraji - domově a sešel z té správné cesty, pomoci nedokážeme? Ano ještě jeden viník toho všeho mne napadl - sám Pán Bůh - sakra proč mu nepomůže On? No vlastně vím - to ON - Pán Bůh - nám ho seslal, abychom my lidé stali se lepšími a otevřeli svá srdce těm, kteří to potřebují. Neodsuzujme a konejme!

Krásné dny sváteční, přátelé. Vaše Simona

Alena Melichárová

STÁHNOUT 3 PF 2023.pdf

Melanie Nováková


***

Úplněk
vedle hvězdička
svítí na dnešní ráno
Podezírám ho z tajemství
které nám není známo
Schovaný za černé
větve stromu
dělá se nenápadný
Světlem svým
lidem vzkazuje
"Tak padni, komu padni"


Pohodové Vánoce a celý příští rok  všem literátům z klubu přeje

 Petr Koudelka.  

Svatava Urbanová

STÁHNOUT Zimní... (2).pdf

Krásné Vánoce a šťastný nový rok všem milým kumštýřům přeje
Máří, toho času z Floridy. 

Fotogalerie Marta Dvořáková

....všem taky vzkazuji, že jim přeji všechno nejlepší, krásné Vánoce a pohodový rok 2023. I když - já vím... K pohodě daleko. /Ale právě proto ji lidem a světu přeji, od toho přání jsou.../ Nám tady mezitím včera zapršelo, a prší-li do sněhu, moc ho pak nezbude... Jenže tu bylo původně sněhu půl metru, tudíž ještě nějaký zbývá. Dlouho mrzlo a přilétala sem spousta ptáků. Sedávali po stromech a vyhlíželi lepší časy. Jednoho z mnoha jsem vyfotila, tuším je to drozd kvíčala. Mají rádi jablíčka. Však taky usedl na jabloni. A pak, zrovna jsem se dívala z okna, pluli oblohou dva štíhlí velcí bílí ptáci, vůbec jsem je nepoznala, a dosud nevím, o koho šlo. Bylo to přímo snové... Bohužel, než jsem přiběhla s foťáčkem, siluety na nebi zmizely. Byla to nádhera. Bylo krásně a taky je, protože svítí sluníčko. Tak ať nám ta krása vydrží do Vánoc a po celý příští rok. Kéž by! Přála bych ji všem, kteří ji přejí ostatním.

 Zdravím, Marta.

Jana Witthedová

Pavlína Kollárová


***

Jak bělostné vločky 
lidé stejně
hledají ledové království
Aspoň na chvíli
než je čas 
po kapkách ve vodu promění



Svatoslav Butora


SNEHOVÉ VLOČKY

Rodia sa
TAM HORE
KDE JE LÁSKY MORE

Potom padajú z neba
ako šťastné deti
Držia sa za rúčky
Tešia sa na svet dole
Veria že ich tam čakajú
ĽUDIA
A že je ich tam dolu treba

Majú veselé očká
Sveta tam dolu
Nemôžu sa dočkať

Nevedia
Že vo svete dolu
Už nebudú spolu
Že ich budú vraždiť
rozdeľovať súdiť
Nútiť
Hnusný peniaz sysliť
Veriť v nezmysly
Uctievať nenávisť
Akoby neboli ľuďmi
Ale splodené z mačky
Namiesto lásky snehovým vločkám
Vnútia vrásky a masky

Šťastné Snehové Vločky
Padajú z neba
Každá je iná
Tam chlapček
Tu dievčatko
Za chvíľu budú na Zemi

Nevedia že nakrátko



Deti v zime

DVE DETI ZEME
ONA A ON
Snežnými vločkami
SEBE SÚ
Krásni sú
ON BDIE
ONA DRIEME

Skrývajú snenie
svoj dych v tieni meča
Izolda a Tristan
V záplave iných
cudzím očiam sa priečia
Zákonov Tmy Lesa
v tom tieni nedesia sa

Za lásku platia nežnými sľubmi
Naveky budú svoji
Nezomrú nikdy na úbyť
ani v boji
V tieni meča
Vášnivo budú sa ľúbiť
Cudzím očiam sa vzpriečia
Zákonov Tmy Lesa
V hodine smrti nedesia sa

Nad sebou majú večnú dúhu
On vie že snehová vločka Je
Ona s ním
V jej ruke drží tú jeho druhú
- - - - -

Deti Zeme v Zime snežia




Přeji  všem přátelům Paní Poesie z LKPB zdravíčko a štěstíčko a umělecké potěšeníčko z pěkných slov a z Pěkného Bytí. Dovoluji si Vám zaslat dvě z mých starších zimních básní. Mějte se krásně a svěže a vznešeně a svátečně nejenom počas období Vánoc, ale pořád pokud budou při Vás stát poetické myšlenky. S úctou Svatoslav Butora.  

Bohumil Ždichynec


PF 2023
První hybatel podrobil člověka zkoušce
jablkem ze stromu poznání dobra a zla.
Anděl touhy pozvedl jemně obočí
a místo dokonalosti dal člověku svobodu.
Jen se v duchu podivil nad tím málem,
když lidstvo mohlo získat víc a o tom,
o co zbytečně přišlo, se nikdy nedoví...


Milí přátelé,

my všichni ze Společnosti poezie Vám přejeme šťastný rok 2023 a těšíme se na naši další spolupráci.

Za Společnost poezie / Den poezie

Bernie 

Přeji krásné Vánoce a mnoho šťěstí. 

 Auria Caerulea

Krásné Vánoce a mnoho skvělých nápadů v novém roce 2023 přeje

Lech PRZECZEK

Klidné svátky v neklidné době přeje všem literárním příznivcům 

Petr Begrl 

Krásné Vánoce a šťastný nový rok. Co přát více.
Jen aby Múza pěstovala v zahradě veršů krásná a pravdivá slova.
Oldřich Antonín Hostaša

Přeji hezké, sváteční prožití vánočních svátků a úspěšný nový rok ve zdraví a spokojenosti. Přehlédněte nedostatky a pusťte k sobě radost, lásku a potěšení z obyčejných úžasností.

Věra Petrová 

  Přeji to samé, hlavně vánoční pohodu a hodně zdraví! 

Ladislav Beran

Marta Lehetová


VIANOČNÉ PRIANIE

Zázračný dátum v kalendári,
Vianoce k nám kráčajú,
zasvieťme sviečku v našich srdciach,
nech pokoj, lásku vnášajú.
Nech tisícky hviezd nám žiaria na tvári,
nech z našich očí radosť žiari,
nech naše deti úsmev čaká,
pod stromčekom nádielka veľká,
nech život plynie ako rozprávka,
nech sa teší otec, mamka,
nech rodina sadne k vianočnému stolu,
nech sa spoločne modlí k Bohu,
nech Vianoce máme každý deň,
to všetkým popriať s láskou chcem.
A v novom roku nech sme zdraví,
nech sa všetkým dobre darí,
nech nie je to iba na papieri,
nech sa každý s každým zmieri,
nech v celom svete vládne mier,
tak v to dúfam, toto chcem.
Veselé Vianoce a šťastný nový rok!



Na Vianoce, keď všetko stíchne a srdciach ľudí zastaví sa čas, nech pokoj do duší nám láska vdýchne a šťastie nech je v každom z nás. Veľa zdravia, pohody, hojnosti, lásky, porozumenia a mieru v roku 2023 želá 

Anna Jamrišková. 

Jana Ptacek


Vánoční kapky deště

Kapky deště netečně
stékají po okenní tabuli
nevědomy si nežnosti
co s nimi
jen tak mimochodem
kane prostorem

Netuší
proč se kdesi nad stáji
rozzářila jasná hvězda
Netuší
že vesmírnému klidu
nastal konec 

Lesana Královičová


Lubim vianoce
tesim sa z nich.
CHCE SA MI SMUTIT ZA VSETKYM
STARYM, CO SA ODOHRALO, MINULO A STRATILO
A chcem aby sa to vratilo, naspet rychlo...
chcem byt vecne mlada, nicim nepoznana
tato vlastnost mi zial nie je dana



Idu vianoce
cas nadeje a horiacich sviec
odlozime adventny veniec.
Oslavujme Jeziska maleho,
snadsa dockame cohosi pekneho
dalsi rok
Nadej, laska a pokoj, nech nas sprevadzaju zivotom
a nech sa nevie, co bude potom.
Sustredme sa na pekne zajtrajsky
a majme dobre vnutrajsky,
nicim spinave.


Aj ja prajem krasne sviatky.. a do Noveho roku len to najlepsie.
Lesana 

Pf 2023

Co si přát víc,

než nejkrásnější zimní svátky?

Tolik se toho chce říct,

co nevejde se mezi řádky...

Co nejpříjemnější pohodu nejen o Vánocích, ale i v dalších dnech nového roku přeje Jindra Lírová

Dana - Tulačka

Jako sváteční vánočka jsou pocukrované vrcholky okolního pohoří popraškem sněhu, který padá do údolí v podobě drobného podzimního deště, co přináší melancholické nálady a čas trávený raději v teple domova u "kompjutru" nebo s knížkou či telefonem v ruce, s tužkou a notesem a taky u televize a mnozí věnují více času svým hudebním nástrojům...

V podvědomí se silně probouzí vůně pečeného cukroví a čerstvých větviček vánočního stromku, bez čehož si blížící se největší svátky roku už nelze představit. Pohledy se točí na krabice a šuflata, co od jara ukrývají odložené boty s bruslemi, teplé rukavice, čepice...

S léty přibyly zkušenosti a vzpomínky, o které se rodiče rádi podělí s dětmi a přáteli po večerech společně strávených; ale tajemství dárků zůstává stale časem nedotčené, jen jejich důvod a hodnota se mění. Život ve svém průběhu přináší hodně všemožných změn pro každého z nás a často zanechává šrámy, které už nelze nikdy ničím zahojit, i kdyby tisíce přátelských rukou a slov se upřímně nabízelo s pomocí a povzbuzením...

Ale nic nemůže zabránit úsměvnému jiskření v očích, když život přidá lidem s láskou pozorovat mláďata, do jejichž skupiny patří čtvrtá generace batolících se ještě nemluvňat, či už ratolestí začínajících obětovat světa, kvůli kterým se členové rodiny předhání přinést jim to nejlepší. Díky vynálezům "foťák" a videokamera zůstávají ty nejhezčí momentky života natrvalo. Každý úsměv nevinného dítěte je hvězdička štěstěny spadlá z nebe mezi nás a ta hvězdička je nejvíce požehnaná ve vánoční čas...


Přeji hlavně zdravíčko a vše nejlepší a požehnané v novém roce Dana Zetka

Pozdrav od Tuláčky mě překvapil ráno v poštovní schránce.😊 P.

Libuše Matysíková 


VÁNOČNÍ HVĚZDA
A
VÁNOČNÍ KAKTUS

Povídala Hvězda
vánočnímu kaktusu
že víc barev na sobě
mít nemusí
A co vy?
Kdy rozkvetete?
Všichni na vás
čekají
Po zvonech
na půlnoční
vaše květy
milují
Hvězdo, madam
je mi líto
všechno přijde včas
První budou vaše květy
pak Vánoce v nás

Příjemné prožití svátků vánočních a hodně štěstí a zdraví do nového roku přejí Matysíkovi z Vrchoslavic.


Jana Burčíková 

Bezdětná máma
Odloží peroutku. Skrz očouzené sklo nahlédne do bázlivého světla rozpálené trouby. Než dosáhne na hrnek s ustátým kafem, koutky jí na nepatrný moment pookřejí. Do úsměvu chybí jen kousek. Posledních pár metrů zatraceně dlouhého závodu... Zase to vzdá. Stejně jako za svítání, zrovna jako včera. Pokaždé na těch pár prokletých metrech shledá, jak chabý důvod by ji měl potěšit. Jakoby zdravě nakynutá vánočka mohla něco změnit. Kdepak... Z jejich smutků jsou už příliš vzrostlé stromy. Vrhají stíny na všechno, co by mohlo hřát. Chladné, bezcitné stíny. Stačí jediný mizerný dotek a duše, jež slídí po milosti, znaví čerstvá dávka nenávisti. Není to ke koukání. K politování už vůbec ne. K žití stěží...
Na předních zubech jí ulpí dvě nepatrná zrnka hrubě rozemleté kávy. Kamélie je slízne spodním rtem. Pak znovu usrkne. Tentokrát jí pachuť vychladlého bláta potřísní celý jazyk. V hrnku už není, co by se dalo polknout. Kostnatá ruka sáhne po sklenici s vodou. Dva střídmé loky poškádlí podrážděné hrdlo, ale úlevu mu nepřinesou. Ticho v kuchyni zhrubne drsným odkašláním. Drhne v něm hněv, syčí výtka. Kamélie k sobě neumí být shovívavá. Nemá, proč by měla být. Příliš mnoho se toho událo. Všechno mělo být jinak. A ona za to může.
Přesto by nic nevrátila zpátky...
Ale jaképak vzpomínání... Mnohem víc jí prospěje, když si bude hledět práce. Tolik se na to těšila. Až bude zase smět... být k něčemu... pro někoho... vystoupit z cely samoty, jedinkrát za rok se dočkat omilostnění, dát vale trestu, který si zaslouží. Co nevidět někdo zazvoní. A ona mu bude mít co dát. Pekla už čtvrtou noc. Po tři dny jí nezůstala ani jediná vánočka, pro kterou by si někdo nepřišel. K večeru se vždycky natáhne. Ale je to jenom takové lehké, švindlované spaní. Vždyť v míse neustále kyne těsto. Její výkupné...
Na okenní parapet se snese mlha, zatoulaná vločka a sýkorka. Semínka slunečnice promíchaná s drobky prosa ještě nestačila přimrznout. Bude to teprve pár hodin, co jich Kamélie nabrala do hrsti, aby jimi podarovala své milé hosty. Jediné, kteří ji ještě navštěvují. Ptáčci zpěváčci. Tuhle jí zacvrlikali, mrzlo, až praštělo, ale oni jakoby se spletli v kalendáři. Kamélie nechala okno nedovřené. Aby slyšela, a přitom nerušila. Nedokázala se od toho okna odtrhnout. Mráz už přemohl domácí teplo, štípal jí do uší, ale ony v tu chvíli existovaly jenom pro tu muziku. Byla jiná. Sněhové vločky zavěšené na notových linkách. Scházel jim závoj šumivého listí. Cinkaly trochu syrově a tolik, tolik směle. Jako zvonkohra vykouzlená z rampouchů. Odvážné, prokřehlými hrdélky trylkované vzkazy o naději, na kterou se dá spolehnout...
Sýkorka třikrát zobne, rozhlíží se, sezobne čtvrté sousto. Pak natáhne krček připravená k letu. Jen se odrazit. Vtom stáhne hlavičku zpátky ke svěšeným křídlům. Málem by zapomněla. Vánoce, nevánoce, sluší se poděkovat. Dvě očka, drobná jak hlavičky krejčovských špendlíků, zasáhnou Kamélii silou zářící hvězdy. Potom prudké frnk a po sýkorce zbydou jen nepatrné stopy ve sněhem zaprášených slupkách.
Osamělá žena znejistí. Trvá to jen docela krátce, ale samotná možnost, že by ona, bytost nadmíru mírumilovná, dokázala závidět, ji vrhne zpátky tam, kde naprostou většinu své bdělosti pobývá. Už zase kolem sebe vnímá mříž. Symbol potupy, odplatu hříchu. Viděla jednou takovou. Stála na rynku jednoho docela malého městečka kdesi na východě. Vyvýšená na třech kamenných schodech, aby si každý ráčil všimnout. Těžký visací zámek bez klíče spájel dva konce řetězu obtočeného kolem bezútěšně vyhlížejícího kování. Opodál štítek, který každému pocestnému dával jasně na vědomí účel oné historicky významné věci, jež budila zdání v každé době kýžené spravedlivosti. Prý obzvláště užitečné zařízení pro běhny, cizoložnice, ženštiny nevalných mravů propadlé neřesti. Tenkrát tu klec obešla bez emocí. Nikdy nepatřila mezi netykavky, které by ronily slzy ať už pro bolest nebo pro lásku. V mučírnách se neošívala, polibky na veřejnosti akceptovala bez přivření víček.
Dokud nespadla klec.
Dokud se sama neocitla pod zámkem.
Teď ale k čertu se žalářem, může si být jakkoliv zasloužený. Pozítří budou Vánoce. Uteklo to... inu, jako všecko, všecičko uteklo, co kdy v životě měla nebo neměla... Kolik že to je vlastně let... Janek si tenkrát přál koloběžku, pro Halinku měla pod postelí panenku. Opravdové miminko, co umělo papat, plakat i dělat do plínek. Jako by to bylo včera... tak dobře si matky pamatují... opravdový poklad! Hračka uvězněná v krabici, které neměla ani trochu ráda. Z pěti stran lesklý, nevkusně potištěný karton, ze strany poslední průhledná, vitrínu imitující fólie. Aby zákazník nekupoval zajíce v pytli. Miminko uvězněné v plastu, na několika místech pevně přidrátované do polohy, ve které mělo za úkol vytvářet dojem neodolatelné rozkošnosti, stálo v té přenádherně těžké době skutečný majlant. Šetřila na něj od léta. Dokonce pro něj založila obálku navíc. Nadepsala ji "tajemství". Vedle těch ostatních určených na zimní boty pro Janka, školkové výlety a nové záclony to bylo něco, k čemu bylo třeba pořádné zatvrzelosti. Velký Jan na její tajemství s tajemstvím samozřejmě přišel. Podivuhodný nález jej na několik večerů připravil o příčetnost, ale Kamélie by pro své sladké tajemství snesla i trpčí hořkosti. Toužila svou malou Halinku obdarovat. Splnit jí přání. Vidět ji překvapenou, nadšenou, šťastnou. Chtěla ji učit mít ráda, laskat, hladit, konejšit. Tolikrát si ji představovala s panenkou v náruči, až se jí její představy vyplnily. Tenkrát ano.
Později už... to spravedlnost božích mlýnů... nikdy.
Sled myšlenek předbíhá kyvadlo času. Sýkorka ještě nedosedla na větev břízy v předním rohu zahrady, když se na chodníku za plotem objeví postava. Starší žena, z pod kabátu, který dávno vyšel z módy, jí vykukují šaty. I na tu dálku se ty dvě věci k sobě ani trochu nehodí. Doba není zrovna jednoduchá, ale takhle ledabyle se v tomhle městě ještě nikdo oblékat nemusí, pomyslí si Kamélie. Je nejvyšší čas vrhnout se k troubě, pozná to podle vteřinu za vteřinou pronikavější vůně. Něco ji však drží zpátky. Co kdyby... přece jenom, lidi z jejich malého městečka, řekla by, dobře zná... tohle nemůže být nikdo odsud... a je to žena... nesluší jí to, ale o to tu vůbec nejde... Halinin vkus býval všelijaký. Kolikrát musela Kamélie předstírat, že ty černé hadry ověšené masivními řetězy, jsou právě její milovaná dcera. Jaké shovívavosti se musela naučit, aby svou kritikou nevyhnala Halinu dřív, než se pro to rozhodla ona sama... mohla by to být Halina? Bože, kéž je to ona! K ďasu se všemi hadry, jen ať k ní smí konečně, konečně zase přičichnout. Kam se hrabou všechny vůně Vánoc na vůni její postrádané holčičky...
Teď už to ale hodně nebezpečně zavání z trouby. Poslední, nadějí vedený pohled na postavu u branky.
Okamžik zklamání, kterému se nedá přivyknout.
Ta žena není její dcerka a poslední vánočka má nádech mouřenína.
Zkontroluje další plech. Tradice nakynutá docela všední srdečností. Kamélie si na svých dílech dává záležet. Zlehýnka sfoukne moučný prach. Na několik míst přidá špetku mandlových lupínků. Než před vánočkou zavře vrátka, polaská ji pohledem. Hebounce, jako matky laskají své děti. Vánočka. Dítě, které před ní nemůže utéct.
Nehezky oděná osoba rozklinká zvonec zavěšený nad brankou. V tu ránu jakoby do kuchyně vtrhlo obrovské, líné zvíře. Zařve a rozvalí se tak, že vyplní i poslední kout za kuchyňskou linkou. I pavouček, co je tu už nějaký čas doma, se mu klidí z cesty. Stavět se takovému monstru na odpor, to by mohlo přinést rychlé skoncování. Stejný pud sebezáchovy zalomcuje i smysly dobromyslné paní bytné. Zvonkové zaklinkání. Ozvěna seknutí ostře nabroušenou čepelí. Titěrné, pavučinkově snované srdíčko ustrne stejně jako srdce velikosti lidského údělu. To druhé z ryze člověčenských důvodů, to první v živočišně prosté závislosti na tom statnějším.
Kamélii sevřou klepeta odžité minulosti. Nikdy se tomu nevymaní. Je to jak oheň, který nelze uhasit. Jeden plamen se stáhne ohni do břicha, vzápětí jiný vyplázne svůj pomstychtivý jazyk. Snažila se chrstnout na něj kdeco. Zkoušela vlastní obhajobu, kajícnost i sebemrskačství. Obcházela tu věc ze všech stran, přibližovala se a zase vzdalovala. V návalech nejkrutější lítosti se ji pokoušela zneškodnit. Useknout té sani hlavu, nebo jí alespoň pořádně nakopnout zadek. Nahnat jí strach. Ve chvílích, kdy se na pár krátkých momentů ocitla nad onou věcí, jež si ji podávala zaživa a prostopášně při tom mlaskala, se ukájela představami, jak před ní ta obluda bere do zaječích. Zakopává o vlastní pařáty, znovu a znovu upadá na svůj vychechtaný nos, heká vysílením, hystericky skřehotá.
Kamélie se oklepe, jakoby setřásala sníh navátý na ramena.
Kde by se tu však vzal sníh? V kuchyni s rozpálenou troubou, do voňava vyhřátou mandlovou vůní pečiva, nad které v širokém okolí není...
"Už běžím," hlesne do opakujícího se zvonění unaveně. Je unavená. Z posledních probdělých nocí. Následky života, který má za úkol dožít.
Vrátka branky bolestivě zavrzají. Stejně unavená jako Kamélie sama. Snad oním sdíleným osudem. Příběhem, jenž jimi procházel, aniž by se jich na cokoliv ptal.
"Stejná cena jako vloni?" pozeptá se rudý kabát. Otázka překynutá studem, pomašlovaná zvláštní ostražitostí. Z kabátu čpí nedbalost a spěch. Pak v něm zmizí ruka. Olysalá látka se vybouluje, jak v něm šátrá, čím by zaplatila. Kamélie na té bizarně pitoreskní scéně visí očima. Pro jistotu... pro útěchu... "Tady máte," doprovodí obhroublý hlas gesto, na jehož trapném konci dlí bankovka.
"To je moc," otočí se Kamélie v rozpacích, aby doběhla pro drobné. Koutkem oka ještě zahlédne, jak ošoupaný kabát spolkne sáček s její vánočkou. Podivné, zauvažuje a dál se tím nezabývá. Nemá proč. Dostala sice víc, než by si za své zboží zasloužila, ale v duši se cítí okradenější než předtím. Nestalo se poprvé, kdy její zákazník neměl stání. Vlastně se tak chovají všichni. Muži, ženy, staří, mladé... Nikdo se u ní nezdrží déle, než kolik je třeba na výměnu tovaru za peníz. Každý podá jen tu bezcennou měnu, za kterou se Kamélie nemůže vykoupit. Bez podání ruky. S pozdravením stěží na půl úst. Po přímém pohledu z očí do očí ani stopy. Nakoupit, co hrdlo ráčí a alou od vrátek. Pořád ještě ve městě panuje obava z jisté nákazy. I po tolika letech. Co kdyby byla choroba, jež rozervala rodinu, nakažlivá?
Všichni to o ní vědí. Nevýhoda jinak kouzelného městečka. Stále je tu spousta přímých svědků a kdo u toho z nejrůznějších důvodů nebyl, toho očití svědci bez váhání zpravili. Vždyť kdo by nechtěl znát, na koho může za tím či oním rohem narazit... Kamélii tu nemá nikdo rád. Kromě bohatě živeného ptactva, to se rozumí. Kamélie je postrachem dobrých mravů, odstrašujícím příkladem do nebe volající nezodpovědnosti. Žena, jež dokáže péct naprosto výjimečné vánočky, je sousedkou s nehorázně špatnou pověstí.
Co se Kamélie Bouralové týká, nemají její spoluobčané nic, ale na kočičí svědomí zhola nic, co by jim dávalo třebas jen minimální šanci neuvěřit.
Jak taky... Vždyť za ní její vlastní děti nepáchnou!
Za ošklivým kabátem klapne zámek rozvrzané branky. Kamélie postává na rohožce. Koťatům vyšitým do hrubého chemlonu šlape po uších. Koťata, co nikdy nedorostla v kočky. Polámané fousky jim visí na zbytcích čumáčků, jedno jednooké, druhé dočista slepé. Rohožka ošuntělejší než ten umolousaný, vzdalující se kabát. Jiný by s ní už dávno skoncoval. Ne tak Kamélie. Protože kdyby se náhodou... ale jaképak náhody... až se vrátí Halina, musí tu ta dvě opelichaná koťata být. Je to Halinin domov. Takový, jak jej měla ráda. Jaký byl, když z něho odešla...
Byla ještě tak mladinká. Nedospělých šestnáct let. Děvče jako obrázek. Dva copy zapletené od temene. Veselé gumičky hopsající po zádech. Obličejík v zimě pobledlý, v létě pocukrovaný pihami. Zelenoočka. Hvězdička baletního sálu. Na špičkách přerůstala mámu přes hlavu. Kamélie k ní vzhlížela s obdivem. Byla přece její, prvorozená. Tělo mrštné jak tětiva luku, duše jak cukrová vata. Často z ní mívala prolhaný pocit v břiše. Vábivost, které se člověk přesytí dřív, než si dokáže říct "dost". Nic, co by její dcerce mělo lichotit, a přesto to na ní milovala. I její trucovité rty, panovačné čelo, taky věčně okousané nehty a ostrou slinu na jazyku. Pro to všechno, k tomu všemu se z Kamélie hrnula láska. Bez podmínek, bez výhrad. Láska, kterou chrlí nevidomá srdce matek...
Další zákazník nechává Kamélii na holičkách. V její dlani zůstává i tentokrát bankovka, kterou by si mohl zaplatit hned celou várku vánoček její prodloužené noční směny.
Kamélie sklopí víčka. Z tváře promluví cudnost, jaké v ní nikdy nebylo. V hlavě jí hučí divoká řeka. Strhává ji s sebou, křičí na ni něco o zradě a pokušení. Kamélie jí rozumí sotva každé druhé slovo, přesto si je jistá, že nic chlácholivého to není. Pocit křivdy jí sevře hrdlo. Otevře oči. Všechno, co se s ní děje, děje se bez její účasti. Voda ji unáší opačným směrem, než se sama valí. Proti proudu, navzdory všem a všemu, co se drží zákonů a tradic. Po obou březích se míhají slova, grimasy, obyčeje, předsudky... Hlava je zmatená, duše spílá: "Proč? Proč tolik složitosti? Vždyť milovat je tak snadné... hanba? Odsouzení? Prokletí? Zač? Za lásku, která v ní zrála pro jiného? Provinění? Za upřímnost a vlastní odhalení..."
Jak jednoduchá byla hádanka, kterou Kamélie žila... Milovala své děti, nemilovala jejich otce. Aby se nezpronevěřila sama sobě, odvážila se nevěry. Svou hru však odjakživa hrála férově, tak se ani svým chladem ke svému a náklonností k cizímu netajila. Jedno roční období stačilo k tomu, aby sklízela, co zasela. Táta Halinky a Janka odešel bez cirátů. S vědomím své vlastní nedostatečnosti, nebo bez něho, opustil manželku a děti tak, aby ho při tom neviděli. Takřka se odplížil. Bůh a Kamélie vědí, že k jeho zamlklé rezignaci existovaly důvody.
Na jeho židli usedl nový pán. Snad to byly jeho stříbrné vlasy, jež potem lesklou pleš obtáčely nezvykle pravdivou svatozáří. Možná způsoby, jimiž si ryze stařecky ulevoval. Ať to bylo to nebo cokoliv jiného, Halinčině a Jankově otci se vůbec v ničem nepodobal.
Proto jej Kamélie milovala.
A nejen proto ho její děti nemohly vystát.
Věděla o tom. Nemohla to nevidět. Halina před Nikolajem odvracela hlavu. S jazykem uvězněným za zuby křičela všemi svaly v obličeji. Nepotřebovala jediného slova, aby zcela srozumitelně sdělila, co si o přivandrovalci na druhé straně stolu myslí. Každou buňkou svého bujaře dospívajícího těla k němu vysílala přesně mířené, smrtonosné paprsky. Její oči vystřelovaly jedovaté šípy. Kdyby... kdyby byla jen o něco menší zbabělec, propíchla by ho jehlou na grilování. Prošpikovala by ho hřebíky. Takovými, co s nimi táta přitloukal novou střechu. Jednoho obzvlášť tísnivého večera, kdy se jí zdálo, že se steskem usouží, běžela do garáže, aby se přesvědčila, že tam na tátových policích s nářadím ještě jsou. Našla jich z půli vyprázdněnou sklenici. Dost na to, aby si tu nestvůru, co líhá v tátových peřinách, vychutnala. Doopravdy přemýšlela, jak takový mučící nástroj vyrobit. Představovala si, jak pro mámina milence stele lůžko fakíra. Jak sešpičatělým olovem přichucuje jeho porci polévky. Jak po něm střílí náboje z praku. Hrotem napřed, jak jinak... Vyprávěla o tom svému bráškovi a na konci každého vyprávění neopomněla vyslovit slib, že pro ně vybojuje vítězství. Že se dědek vzdá a táta vrátí.
Halina byla ve své mysli vynalézavá. Žádnou ze svých do poslední podrobnosti vykonstruovaných fantazií však nikdy neuskutečnila.
Janek se zatím učil přivykat. Šlo mu to hůř než německá gramatika.
V jednom však byli bratr se sestrou zajedno. Aniž by o tom prohodili slova, řídili se taktikou, o níž si mysleli, že by jim mohla být ku pomoci. Že pomocí ní dědka přistěhovalce zase odstěhují. Mělo-li dojít ke vzájemné konfrontaci, všemi svými zrazenými smysly se soustředili na to, aby se s dědkem nesetkali očima. Kličkovali před jeho pohledy, ty své vrhali do nepolapitelných dálek. Působili tak jako drzé, nevychované, rozmazlené děti. Přesně, jak to chtěli. Sami sebe nelenili ponížit, aby dosáhli svého. Tolik si přáli být zase rodina, jak má být. Zachránit z vyhnanství tátu. Probudit z mámení mámu. Vystrnadit otčíma... Když máma změnila příjmení, potvrdila se jejich předtucha. Mámě záleží na jiném víc než na vlastních dětech. Vzala si cizáka. Nadobro tím zazdila tátu. Jakoby se tím rozhodla pro život jiného živočišného druhu. Byla sice stále tu, v okoukaných džínách s kudrnami nad čelem, ale byl to jen prázdný, vykuchaný stín, který se pořád stejně oblékal a česal. Svatbou s cizincem překročila hraniční kámen. Přestali jí rozumět. Halina okamžitě, Jankovi to ještě nějaký ten týden trvalo...
Kamélie hněte těsto. Její ruce pracují jako spolehlivě seřízený automat. To není dobré. Pro těsto snad, pro ni ani trochu. Hlava neumí lenivět, když ruce pracují. Potřebuje se zaměstnat. Nelze ji odpojit od zdroje. Nejde ji zastavit, odložit, umlčet. Je tady s Kamélií, její neutišitelná hlava, je tu s její duší, dva nažhavení soupeři, vybičovaní k dalšímu nelítostnému klání.
"Utekla ti dcera..."
"Neutekla. Jenom se rozhodla... sama... pro život se svým..."
"Dořekni to! Proč to nedořekneš? S kým po celé ty roky žila?"
"Dej mi pokoj. Sama víš..."
"Nemůžeš mu přijít na jméno. Nikdy se s tím nesmíříš."
"Co ty o tom víš... Je mi ho líto, abys věděla..."
"Pche! Kolikrát na něj myslíš? No... tak to přiznej! Co by bylo, kdyby tamtoho nebylo..."
"No a? Co je ti po tom?"
"Dost, abys věděla... Jsem přece tvoje hlava. Vím, co se ti mnou honí."
"Nemysli si, že všechno víš. Když to nevím já, nemůžeš to vědět ani ty... Mám s ním děti...."
"A..."
"To nejde změnit."
"Proto si tak často vzpomeneš?"
"Jak to myslíš?"
"Jak ti to říkám. Miloval tě. Proto odešel. Udělal by i víc, všechno, co by sis usmyslela."
"Zklapni!"
"Nezklapnu. Protože je to pravda. Ty se pravdy bojíš. Bojíš se ji přiznat. Ani sama sobě ji nepřiznáš. Vzpomeň, jak tě obletoval. Udělal, co ti na očích viděl."
"Tak to nebylo. Byly věci... A vůbec, dej mi s ním pokoj. Jak tě vůbec může napadnout, že bych já a on... zase... vždyť kdo ví, kolik jich za tu dobu měl..."
"Ze zoufalství. Nenáviděl tě, protože tě tolik miloval. Neměl na vybranou. Když tě nesměl milovat, musel tě nenávidět."
"Ať si... Je mi to jedno. Vždycky mi to bylo jedno. Rozumíš?"
"Nebylo. Učil nenávidět tvoje děti. Nebylo ti to jedno."
"Povídám ti, drž zobák. O dětech ani slovo!"
"Byl v tom dobrej. Lepší než v lecčem jiným. Založil na tom svoji živnost. Vytyčil si cíl. Šel si za tím. Jak svědomitej dokázal být! Využil každou příležitost, kterou jsi mu dala. Skvělej učitel! Halina ho zbožňovala. S ní to měl o něco snazší. Ale ani s Jankem se nijak nenadřel. Věřili mu i půlnoční uprdnutí."
"Co to meleš?"
"Špatně se to poslouchá, viď? Bolí to. Pálí. Praskají kosti. Jako když tě natahují na skřipec? Bolí to aspoň tak? Musí to bolet. Potřebuješ, aby to bolelo. Jinak se nevzpamatuješ."
"Co ty víš o bolesti? Ty, ty jsi bolela ze všeho nejmíň. To mě mučily křeče a nikoho to nezajímalo."
"Ále... copak, copak... Tvůj Nikolaj dušičku nepohladil? Nepřiložil obkládek, nepomazal hojidlem? Od čeho tu tedy byl?"
"Nech Nikolaje. Už tu není, tak co si na něm vezmeš?"
"Dobrá. Ale děti. Ty tu přece pořád jsou! Někde! Kdybys tak věděla, kde..."
"A ty to víš? Víš o nich? Musíš mi to říct!"
"Klid... Nevím víc než ty. Jsem přece jenom tvoje hlava. Taky bych ráda věděla. Můžeš si o mně myslet, co chceš, ale mně na Halince a Jankovi záleží."
"Tak proč mi nepomůžeš?"
"Protože ti není, jak pomoct. Nejsi, nechceš k sobě být upřímná."
"Jsem upřímná!"
"Tak to řekni! Přiznej to! Udělalas chybu? Nechala ses ošálit? Nebyl takovej, jak se ti ze začátku zdál, že jo... Tvoje děti kvůli němu odešly. Neodpovídaly ti na dopisy. Nebraly ti telefony. Dárky ti vracely v rozšlapaných krabicích. Už jsi je nikdy neviděla. I když chodily kolem plotu, dívaly se ti do oken, čichaly vůně z tvojí zahrádky, špehovaly tě, když jsi vyšla pro chleba. Věděly, kterým autobusem jezdíš do práce a kdy se v jaký den vracíš. Pozorovaly, jak se tváříš a namlouvaly si, že za to může on. Dědek, jak si mu zvykly říkat. Všimly si, když sis začala barvit vlasy."
"To bylo jenom jednou..."
"A vidíš... přece jim to neuteklo."
"Jak to že jsem o nich nevěděla?"
"Protože to nechtěly. Potřebovaly tě, ale ne takovou, v jakou tě začaroval on. Čekaly, až se proměníš zpátky."
"To je hloupost. Nikdo mě nezačaroval. Nikolaj teprve ne."
"Byla jsi s ním šťastná?"
"..."
"Byla jsi s Nikokolajem šťastná?"
"... byla bych, kdyby..."
"Tak byla?"
"Proč mě týráš?"
"Abych ti pomohla."
"Nemohla jsem být šťastná. Utekly ode mne děti. Cítila jsem jejich zlobu. Nešlo, abych na ně nemyslela. Pořád byly v mé hlavě. V tobě..."
"Protože byly a jsou v tobě, duše."
"Už přestaň. Zase mne rozpláčeš. Víš přece... Teď ne... Potřebuju fungovat. Přijdou další zákazníci. Co bych jim řekla?"
"Vánočky nejsou."
"Ale jsou. Nerozbrečíš mne. Už ne. Jsem přece zvyklá. Něco vydržím."
"Že ne? Tak podívej! Z okna se podívej."
Kamélie oklepe těsto z prstů. Nejsou to kroky, ale skoky, kterými uteče od rozdělané práce. Lačná po jediném. Lesní zvěř na konci tuhé zimy. Máma na pouti za ztracenými dětmi.
"Jsi pitomá. Nikdo tam není."
"Tak vidíš."
"Nic nevidím."
"Nikoho nevidíš, ale vidíš, že sis nezvykla. Protože to nejde. Prostě to není možné."
"A co mám teda podle tebe dělat? Co? Musí přijít. Jednou musí přijít, jinak zešílím. Ty za to budeš moct. Ty budeš vinna. Protože mi je pořád připomínáš. Provokuješ. Chceš se mnou diskutovat. To kvůli tobě! Nech mě zapomenout! Prosííím!"
"Zapomenout? Ty už ses snad doopravdy pomátla. Tak ty bys chtěla zapomenout... Na Halinku a na Janka. A jak asi? Máš je v srdci. Musela by sis ho vyrvat. Nu, tedy... udělej to. Jak je libo."
"Nikdy!"
"No, to se podívejme... A pročpak?"
"Můj poklad. Nikdy mi ho nemůžeš vzít."
"Ani ty sama?"
"Jsem snad blázen?"
"Sama jsi s tím přišla."
"Ale..."
"Ale co?"
"Ale... když ony ty vzpomínky... zkrátka... někdy je nemůžu snést."
"Přiznej si a pak si odpusť."
"Cože?"
"Přiznej si, že ses mýlila... že jsi ublížila. Pak si odpusť."
"To nejde."
"Výmluva."
"Ty chceš, abych řekla, že jsem ublížila mojí Halince a mému Jankovi? To chceš říct? A že jsem o tom věděla a nic jsem neudělala?"
"Těžké. Přetěžké. Matky by za děti dýchaly... jo... říká se to..."
"Ale... ale to bych se už na sebe nikdy nemohla podívat..."
"Anebo právě mohla. Běž a podívej se do zrcadla tak, jak jsi. Vyslov před ním, že za nic nemůžeš. Že ses přece jenom zamilovala. Dá Bůh, to je lidské. Jsi jenom člověk, který šel za láskou, podsunul starou židli pod nový zadek, předstíral, že je to tak v pořádku, dětem přece nic nechybělo, hold, i ponožky je dobré čas od času vyměnit, tak proč ne tátu... Vzpamatuj se! To přece nejsi ty! Kamélie! Dušičko! Dobré skutky činíš, svou vinu jimi neodčiníš. Přestaň si už konečně lhát..."
"A.... co.... bude... potom... Přijdou?"
"Crrr." Kamélii zatrne. Trn šípkové růže přejede po povrchu usoužené duše. Zranění není nijak vážné. Banální škrábnutí. Drobounké kapénky krve nemají sílu se rozkutálet. Rána, která nestojí za pozornost. Kamélii však pálí, jako by jí hrudník proťal rozžhavený meč. Je rozcitlivělá. To těmi myšlenkami. Zase si něco namlouvá. A když se to nestane, stane se zázrak. Vykrvácí z ranky, která nestojí ani za bolestivé zasyčení.
"Crrrrrr." Krev se lepí v těžké, mazlavé bláto. Kamélii malátní nohy, paže, tuhne šíje, mysl se rozpouští v mlze, které přibývá jako kaše v pohádkovém hrnci. Měla by vyslovit zaklínadlo. Strčit hlavu do oprátky a s pokorou čekat, jestli čísi noha podkopne bednu.
Na třetí zazvonění si údy stižené panikou z očekávaného zklamání dají konečně říct. Naděje tasí své trumfy. Co když... je přece ten nejnadějnější čas... budou Vánoce... tak kdy jindy... jestli má dítě zazvonit u dveří na tisíckrát proklaté matky, pak žádný den nemůže být vhodnější.
Úvahy Kamélie neberou konce.
Co si asi tak řeknou?
Třeba vůbec nic. Kéž by si neřekly zhola nic. Bylo by to to nejkrásnější, nejpravdomluvnější mlčení, které kdy s někým mlčela. Tolik si přeje mlčet s Halinou. S Jankem by to bylo jiné. Janek by si nějaká ta slova určitě neodpustil. Ale s Halinkou by byly vděčné ticho. S úlevou by ho nechaly vylíčit svoje křivdy a provinění. Pak by Kamélie položila Halině ruku na rameno. Navázala by zpřetrhanou nit. Proudy by našly svá stará známá koryta. Vyprahlé krajiny by ožily vláhou a ona, matka, by opět ucítila tlukot svého druhého srdce.
Téměř, jako kdyby si byla jistá radostí postávající na rohožce, otevře Kamélie dveře dokořán.
"Dobrý den," nezaváhá po hluchotou naplněných minutách děcko v čepici se zaječími oušky. "Máma mě posílá pro vánočku. Tady, nate!" Ke Kamélii se natáhne ruka v červené rukavici.
Bankovka, kterou jí podává, je ledová jako sníh, se kterým si pletené palčáky ještě před chvilenkou hrály. 

Jana Herčútová


Porozumenie

Ak tvoje srdce túži
po lepšej šanci na život,
nech tvoja nádej nekrúži
len po zemi, nech stúpa do výšok!

Aj v najčiernejšej temnote
hľadaj svetlo povzbudenia.
Neostaneš osamote.
Dostane sa ti porozumenia.

Pýtaj sa sám seba,
čo také stratiť môžeš,
ak nezištne dáš kúsok chleba
a úprimne ho iným ponúkneš.

Ver, že aj ten kúsok šťastia,
ktorý si ako chlieb dal,
prinesie ti veľa požehnania
a ty sám si vyhral.

Pýtaš sa, v čom si víťaz?
A čo ten pocit sladký,
ktorý spútal tvoje srdce ako reťaz
porozumenia a lásky?

Prajem Vám šťastlivý Nový rok 2023, hlavne veľa tvorivých nápadov pri písaní.
Zdraví
Jana Herčútová
LK Duria Martin


Oldřich Antonín  Hostaša


Prosinec

Prosinec dal do batohu
lachtaní nemoc
do ruky hůl
jako vandrák jde dny

Na zmrzlé louce
odložil batoh
položil se do trávy

Oblačná loď
odváží listopad
prosinec
pokuřuje doutník
dým
někam pluje

Jeho poutnická hůl
usíná
zimním spánkem


Viola Jíchová

texty písní


Zima

Bělavý sníh k zemi dolů padá,
zima se hlásí a kraji dává bílý plášť,
už hlasy ptáků nikdo neslyší
a v bílé pláni sněhulák drží věrnou stráž.

Vločky sněhu padají
vše je nádherně bílé a živé,
šťastni jsou, kdo tyhle chvíle znají,
chvíle, kdy vločky bílé tají v dlani.

Však v oblacích i slunce vidět je,
však jeho záře nemá tolika sil,
až z jara sníh a led opět roztaje,
pak venku ptáček píseň svou zazpívá.


Bělavý sníh až zmizí ze strání,
spolu s ním kraj ztratí svůj bílý plášť,
i sněhulák sám začne s krajem táti
a v zelené pláni nebude míti stráž.



Zdraví

Být zdravý svět si přál,
rána v nás těžko se nosí,
svět si stýská a touží být zdráv.
Být zdravý a volně žít,
splnit si sen, co se všem zdá,
je-li život těžké závaží a ví,
shodí obrané závory a získá cíl.
Být zdravý a jít tam, kam štěstí chodí,
tak věř ve své štěstí a svět tvůj se uzdraví,
dny budou veselé a bolest zastaví splněná přání.
Být zdravý svět si vždy přál,
nemoc zlá těžko se nosí,
musíš vzhůru jít třeba i bosý,
věz, že když zdraví ti schází,
tak bolest zastaví krutá rána a život získá cíl.



Píseň ticha

Vánoce bílé a tiché chvíle tam v nás,
rolničky zazáří a úsměvy tváří
budeme znát.
Tak už to bývá, když píseň ticha
dolů přináší tichý zvon,
poslouchej jeho tón do noci znít.
Slyšíš moji píseň,
připomíná den první vánoční,
kdy hvězda půlnoční splní přání.



Píseň v klínu skal

Když jsem já byla ještě dítě,
píseň svou mi hrál,
a ty zlaté nitě,
spletené v klínu skal,
ve snech mých splétaly sen.

A bílý čas vánoční zněl sám,
šeptal píseň svou,
z hor posílal ji k nám,
je mi vzpomínkou
v tom tichu na vánoční den.

Tu píseň tenkrát šeptal mi proud,
řekou plynul v dál,
v té dlani spočinout,
už dávno mi přál,
za okny když padal sníh.

Když jsem já byla ještě dítě,
poslouchal ji znít,
v rozsvíceném bytě,
je v nás mír a klid,
zůstává v stínu katedrál.


Bohumír Vidura


SVĚTLO VÁNOČNÍ

Svíce za okny
mohou býti proroky
ani hvězdami nezhasnou
a přinesou světlo vánoční
i do spodních pater

aby i tam oči prozřely
a viděly naději
jenž se tak lehce nevzdává
a je nerada když se
nad ní láme hůl

ale jiskry a ohýnky
problesknou oči se zalesknou
ale nezapláčou
a Vánoční ohýnky
rozzáří i vzpomínky.


Petr Koudelka

****

Vánoční čas přichází.

Zítra zapálíme druhou svíčku na adventním věnci.

Už pomalu začínáme péct cukroví.

Dárků máme tolik, že už není ani kam je dát, aby je děti nenašly.

Vyprali jsme záclony, umyli nábytek, nablýskali okna a vyluxovali celý byt.

Ještě nás čeká sváteční výzdoba.

Těsně před Štědrým dnem koupíme kapra a vánoční stromek.

Uděláme bramborový salát, rybí polévku a chlebíčky.

Upečeme vánočky, větrníky a čokoládový dort.

A až to všechno sníme, bude po Vánocích.



Emilie Kozubíková


Vánice

Kateřina na blátě- v ledu vánoce...
Lyže, sáňky vytáhněte
Po létech nám snížek mete
-Sype! Normalizace!
Sněžná vločínka si vzlétla
ledových mlh nevěstou
odtančila obhlédnout
zimní kraje, než se vdá.
Meluzína naříkaje
-taškařice na entou?
Mračna studem roucha rvou,
v ústech kradmého slunce vám taje.
Ta je, ale hříšnice,
ona ví, proč z mračen věje!
Křehká sněženka se chvěje
-kvést v silničním jazyce?!


Můj ostrov vidoucích- výňatek:

Po rušném dni, kdy Eva vařila a připravovala vánoce, rozhodli se v mezích gruntování nahodit s Petrem zeď chodbičky. Hodili sebou, sotva děti usnuly. Křídově bílým vrásněním usilovně zákoutí prosvětlovali. Postupovali vidličkami proti sobě, až byli k oboustrannému veselí sami bělejší sněhuláků.

Avšak čekal na ni ještě stoh prádla k žehlení, vykouslý paleček Peťánkových dupaček na pošití a nedopletený angorový kazak pod stromeček. S ránem se pak příjemně dospávalo.

Vyskočila z postele teprve po několikerém zazvonění. Dlaní si přihladila vlasy a vyklonila se z okna nad vchodem: "Dobrý," odpověděla na,

"Dobrý den," muži dole u dveří.

"Paní, máte holčičku?"

"Nemáme," rozesmála se. Připadalo jí, že se na ní o vánocích žádá kraslice.

"A chlapečka?," zlobil neodbyta dál.

"Proč?," stejně vesele opáčila. Vážnou tvářností mladíka se stáhl o něco i její úsměv. Má vidiny? Svírá rám okna. Ne, ten člověk tam stojí a hodlá v konverzaci pokračovat.

"Nevíte jestli je doma?"

"To víte, že ano. Oba."

"Prosím vás, podívala byste se raději?," vysloveně popuzoval.

"No, určitě jsou doma. Spí, pane. Jsou ještě malinkatí.," co znamená ten zájem o jejich soukromí? Mladík s rukama v kapsách však stál dole mlčky, rozhodnut počkat. Ta chvíle po ní mrazivě dýchla. Znervózněla. Sebrala z křesla Peťův župan a hodila si jej rozechvěle přes ramena. Mrzutě, nicméně láskyplně, vplula po špičkách k postýlce. Byla prázdná. Úlekem se nad ní div nezlomila. Projela očima pokoj, posléze celý byt. A opět stanula u postýlky, odkud se na ni šklebil pajdulák jeho neúčastným úsměvem. Zoufale odhodlání prohledávat dům a naléhavá potřeba věnovat se mladšímu z chlapců, v ložnici naříkavě žadonícímu o pozornost, byl neúměrný útok na milující mateřské srdce. Ovšemže tedy na vstřícné zvonění zvonku neotálela.

Anděl v teplákovce skutečně opět přichvátal. K její největší radosti jí tu s trpělivosti svatých, skulil do náruče huňatou deku s Peťánkem. A takto, nesmírně vděčná, poznává souseda z dolejších.

Veliké vločky sněhu usedají na Štandl nad přehradou Olešná. Masiv zavátého lesa, zdá se jí, sahá až k jejich domku: "Chvála Pánu! Štěstí, že se Peťánek nevydal do jeho útrob!

 Svatoslav Butora


Jazierko sĺz a nádeje 

Vo svete
V ktorom svet umiera
Nad vodou držia ľudí
Ich slzy a tichá viera
A mávanie krídel
To všetko som vedel


Svetielka modrých ruží
Neživí muži
Priniesli svojim milým
Aby ich úsmev dali
Iným živým
Im nemal kto rozsvietiť
Farby večnej noci
Bez pomoci svetla
Zo sveta ľudí ich život
Vymietla cudzia metla
Bez mávania krídel

To všetko som videl
- - - - -
Bezcenné zlato
K obedu dostali
Bezcenní miliardári
Ako hladný dravec
Každý z nich sa tvári
To všetko SOM VIDEL
Na hostine supov
S bohatstvom mŕtvych duší
Bez mávania krídel
Ich hodokvas SOM ZRUŠIL
Uvideli meč
Stratili reč
Ich svet
SOM VYMIETOL
Zo života ľudí preč

Jazierko Sĺz a Nádeje
Nádejou sa chveje
Nahá Pravda vidí a vie
Kde SOM
A že Slniečko Je



Živé kamienky 

Som kamienok Druhý sprava
Na teba Vzácna Duša mávam
Zvnútra môjho sveta

Slová nie sú treba
Iba dotyk svetla
Len kúsok neba
Priestor vedľa teba
Kúštik citu
Úsmev na púšti

Stačí iba len
Láskyplný sen

Stačí
Slniečkové Slniečko
Šťastíčkové Šťastíčko

Stačí keď je s Tebou rád
Tvoj beztiažny kamarát
Kamienok Prvý zľava

SME TU
SME VEČNÍ
SME SVOJI
Spievame

SME KAMIENKY SVETA
SPOLU SME SVOJI
Otcovia a matky SME
Bratia a sestry SME
Spolu radi sme

SME kamienky života


Marta Lehetová


VIANOČNÁ

Sviatočné zvony ticho bijú,
do našich sŕdc sa vkráda tíš,
večer sa láskou naplnil,
ty ju dnes silno pocítiš.

Rodina spolu vôkol stola
k Bohu vrúcne ruky spína,
modlí sa, ticho vyčkáva
na príchod Božieho syna.

Vianočný obrus krášli stôl,
na ňom boží pokrm čaká,
nastala chvíľa sviatočná,
Tebe, Bože, patrí vďaka.

Zapáľme sviečky v príbytkoch,
vianočné čaro má dnes moc,
nech sa všetky srdcia tešia
a v chrámoch zaznie Tichá noc.


vianočný večer

vtiahol sa komínom
- neklepal na dvere -
kostolný zvon vyzváňa
zvestuje Božie narodenie

vietor rozfúkal záveje

stíchli naše srdcia
ruky zložili sa do tichej modlitby
nastal čas pre Boha

kuchyňou sa niesla
vôňa vanilková
z každého kúta kukala dobrota
láska skrývala sa v ihličí

zabudla
že existuje aj samota

vyhnala ju
do treskúcej zimy


Věra Petrová

VÁNOČNÍ
Ve Vánocích se kouzlo tají
Je to jako v pověsti
Lidská srdce se otvírají
Všude se mluví o štěstí

Vánoce
Svátky hojnosti
Očekávání
Zbožnosti

Zvon kostela
zve na půlnoční
Zpěv koled slyšet
ze všech stran
Očekávaný narodil se
Narodil se
Kristus Pán 

Hanka Hosnedlová 

Vánoce plné překvapení

Evžen Kamzák Vánoce upřímně a přímo vášnivě nenáviděl. Sice si už ani nevzpomínal, jestli to začalo po odchodu Ludmily, anebo poté, co ho v zaměstnání poprvé přeřadili na horší místo. Postupem let se jeho negativní vztah k těmto mezi ostatní populací nejmilovanějšími svátky v roce stále prohluboval, až dospěl do stádia, kdy se rozhodl Štědrý den totálně bojkotovat a nejlépe ho prospat. Ve svém odporu k Vánocům došel tak daleko, že odmítal vše, co s nimi souviselo - stromeček, dárky, pohled do blýskavě nastrojených výloh, ale i kapří řízky a salát nebo vánoční cukroví. Když mu šilhavá Jolana, kterou dostal k ruce na svém nynějším postu archiváře meziskladu tiskovin určených ke skartaci, nabízela nazdobené, vanilkou vonící pečivo, málem jí krabičku s cukrovím vyrazil z ruky. Kolegové si už ani netroufali předávat mu dárky od firmy, protože nechtěli riskovat konflikt nebo dokonce inzultaci a obvykle s jejich předáním počkali až na druhou polovinu ledna. Anebo si je prostě rozebrali. Ten nasupený mrzout se stejně po nich nikdy nesháněl. Obdobně upustily od drobných pozorností i sousedky v domě, když se jejich soucit s opuštěným mužem v podobě misky cukroví, tácku s vánočním štrúdlem či nadýchanou vánočkou setkal s příkrým odmítnutím či nerudnou hrubostí. A plešatý vrchní Ervín, ani štamgasti z hospody Na růžku se mu už ani náhodou nesnažili nabídnout sklenici kouřícího punče.

Proto byl Evžen Kamzák doslova v šoku, když se s půlkilem sekané, pytlíkem rohlíků a čtyřmi lahvičkami budvaru v síťovce vracel odpoledne domů a uviděl před svými dveřmi v celofánu zabalenou baňatou láhev s červenozelenou mašlí. "Kdo mě to chce zase naštvat!" vypěnil a kopl do načančaného balíčku. Láhev padla na rohožku a skutálela se ke stěně. Evžen Kamzák nasupeně zacloumal klíčem v zámku a vešel do své šedé jeskyně jedna plus jedna. Odstrčil hrnek se zasychajícím strupem kávové sedliny a nakvašeně odzátkoval první pivní láhev. Vztek ho ale neopouštěl, sáhl tedy po druhé lahvi, pak po třetí a po čtvrté... S posledním lokem piva si uvědomil, že teď už nemá co pít. Chvíli nerozhodně přešlapoval u dveří a pak nesměle pootevřel na chodbu. Láhev ležela stále tam, kam prve zapadla. Pomalu k ní natáhl ruku a pak ji rozhodným gestem uchopil za hrdlo. "Když to sem dali, tak je to moje," zabrumlal si pod fousy a práskl dveřmi.

Temně rudý obsah láhve připomínal krev, ale chutnal tak nějak zvláštně sladkohořce. Evžen Kamzák znovu přiložil úzké dlouhé hrdlo k ústům a znovu si mocně zavdal. "Páni, to je síla," pomyslel si, když se s ním zhoupla podlaha, ale lákavé pití neodložil. Druhý doušek a zamotala se mu hlava, další lok a najednou měl neodbytný pocit, že v místnosti není sám. Otočil se a uviděl chlápka v blýskavých šatech. "Co... kdo... kde...?" začal koktat Evžen, ale chlápek se jen chápavě usmál. "Jsem Duch Vánoc a přišel jsem ti pomoci." Evžen se odmítavě nadechl: "A proč?"

"Protože nám děláš těžkou hlavu," rázně odpověděl chlapík a velitelsky ukázal prstem ke křeslu. Zkoprnělý Evžen se nezmohl na slůvko odporu a po kratší přednášce podivné návštěvy už jen celý zfanfrnělý telefonoval, balil balíčky a klepal na dveře... Ten údiv a překvapení Jolany, kolegů, sousedů i kumpánů z hospůdky stál tedy za všechny peníze! Někteří se z toho šoku nezmohli ani na pořádné poděkování, ale Evženovi to vůbec nevadilo - cítil totiž uvnitř něco, co už dlouhé roky ne. Takové zvláštní a velice příjemné teplo, které se rozlévalo do celého těla a činilo jeho duši

lehounkou a čistou... Když si pak doma u svátečně prostřeného stolu s uspokojením naléval z baňaté zelené lahve to zvláštní rudé pití, padl mu pohled na pestrou vinětu. Stálo na ní zeleným ozdobným písmem: Duch Vánoc...

Marta Dvořáková

Advent na Prašivé

Zaparkovali jsme dle instrukcí. Dle narýsovaných čar. Naše auto /to naše druhé, záložní, kterému důvěrně říkáme Stará herka, neboť nic jiného to podle věku není/ stálo vzorně zaparkováno na parkovišti. To říkám jen tak na okraj. Není to podstatné, všude kolem bylo totiž volno... To je jen o zvyku...

Vystoupili jsme. Na horách bílá mlha. Ale nad parkovištěm dosud docela jasno, ač čas pokročil.Já, na krku foťák, jak jinak. A vzala jsem si oblíbené kožené botky, pohodlné, miloučké, fajn se mi v nich chodí. Akorát - že do hor zrovna nejsou... Manžel mě totiž ujišťoval, že půjdeme jen kousek po asfaltce... - To je ale parťák!!! Sám si vzal pohorky! Dívá se na moje boty a říká: "To myslíš vážně, tohle sis vzala na hory?" Jenom se usmívám, však známe svoje lidi! A tak jdeme. Do hor, totiž do hory, kousek na Prašivou...

Jdeme jen chvilku a už nás pomalu dohání jakási starší paní. "Dobrý den", říkám s pochopením, když vidím, jak ztěžka oddychuje cestou do příkrého kopce. /Můj člověk!!!/

"Dobrý den", odpoví. - "Kam vy, takhle navečer?" ptám se jí, jelikož tuším, že nebude zdejší.

"Ale, k sestřenici. Bydlí tady" - paní mávne rukou k jedné chalupě v kopci. - "Krásné místo", říkám nadšeně. "No, jak se to vezme", povzdechne. "Všude daleko: na autobus, do doktora, do obchodu, ... všude..."

"To chce auto. Jistě mají auto," říkám. "Mají", odpoví ona.

Díváme se do protější stráně, kterou se míhají jakási černá stvoření. "Nevíte, co to je?" ptá se ta žena. "Co myslíte, že to je?"

Namířím tím směrem objektiv foťáčku.

- "Černé ovce."

- "Cože? Černé ovce? To jsem ještě neviděla!" žasne ta paní... /Já taky ne, napadá mě v duchu. Ale podle mého foťáku, kterému věřím, jsou to FAKT ovce./

Paní mezitím došla k domku sestřenky. Mačká zvonek u plotu, sestřenka přichází.

"Ahoj, vítám tě", je slyšet volání, a z jejich hlasů cítím nefalšovanou radost ze shledání.

"Ty, a co je to tam v tym kopcu? Tam to černe?" - " Ovečky", říká sestřenice.

A my jdeme dál.

V kopci nás dohnala skupinka puberťáků. I když se pomalu stmívá, oni míří nahoru na Prašivou. Slyším jejich hovor, jsou docela milí. A při tom jejich tempu to beztak stihnou i dolů dřív, než se po nich jejich blízcí začnou shánět. Prostě mládež na výletu./ 

My dva jsme mezitím došli na vrstevnici a dáváme se doleva. Stmívá se čím dál víc, ale to nevadí. Netrvá to dlouho a obklopí nás ticho a pohoda a absolutní klid.

Fotím... Pokouším se zachytit velebnost a samozřejmost všeho kolem...

Vždycky mi bere dech neskutečná sebejistota a vrozená důstojnost krajiny.

Té, která se o nic neprosí... Která odjakživa spoléhá jen sama na sebe...

To je přesně to, co v horách hledám. A nacházím...

Scházíme dolů v absolutním tichu.

Na nebe někdo zatím rozhodil bílou, modrošedou a něžně růžovou...

Marta Dvořáková: Advent na Prašivé