Kouzla a zázraky

hledejme a nalezejme kouzla a zázraky, někde blízko nás jsou....

Do rubriky přispěli: Emilie Kozubíková, Anna Hrabalová, Marta Dvořáková, Dajana Zápalková, Emilie Kozubíková,  Auria Caerulea, Moravský anonym, Viola Jíchová, Petr Koudelka

     Emilie Kozubíková 

   

      Báchorky svěcené pravdou  aneb podivuhodností Boží

*Podrobovala jsem se léčitelům jen, abych neměla doma zle. Vždyť se mne pro hrozbu plíživého nevidění pokoušeli léčit množstvím neúspěšných prostředků. Mimo nemocniční léčbu jsem je už ani brát vážně nemohla. Dokonce jsem je a jistě ke své škodě lajdala. Jen považte. I v čekárně Spořitelny se diskutoval můj stav zraku. Neznámý čekající na řadu, jak my s maminkou ihned svou léčitelskou schopnosti pozitivně reagoval a v mé velmi obezřetné mamince vzbudil důvěru do té míry, že jsem s ním hned z té Spořitelny podstoupila cestu k němu domů. Koupí jízdenky a z okna vlaku se jen utvrdila, že jde o destinaci Metylovice- místa léčby. Musím říci, že jeho paní mne ve skromné domácnosti staré chýše přijala s takovou samozřejmostí, ze jsem se u těch úplně cizích lidí skutečně těšila náhlému, podivuhodnému přátelství. V době této opětné dobrodružné manipulace se mnou mi bylo kolem čtrnácti let a způsobně jsem to milé prostředí přijala. Brzy, co jsem opřela svou aktovku o kolena, se pan léčitel postavil přede mne a pravil:

"Já ti ty oči, děvuško, vyléčím, jestli mne ale na slovo poslechneš. Jinak kamarádi nebudeme." Jeho přísný hlas teprve ve mně vzbudil obavy.

"Teď budeš spát. Rozumíš?! Máš velikou potřebu spánku, zavírají se ti ospalosti oči," všeptával. "No, tak proč je nezavíráš?" Sevřela jsem víčka dopadajícím na mne strachem. Srdce mi v tu chvíli hlasitě bušilo.

"Ták se mi to líbí. Opři se, kloní se ti hlava, pomalu usínáš. Spíš?"

"Ne," řekla jsem. Popravdě na mne vůbec sugesce nepůsobila. Jeho hněvný hlas ano:

"Tak neřekl jsem to dost jasně? Usínáš."

"Dobře."

"Spíš?" Raději jsem tedy mlčela a čekala, co se bude dít. Po chvíli mi pan léčitel cvakl zámkem u aktovky a vyndal z peněženky fotografii syna maminčina přítele. Prozradila se šustěním- byla v celofánu.

"Tak, děvuško, co mám v ruce?"

"Fotografii," řekla jsem polohlasně.

"Ano," zajásal. "A kdo na tom foto je?" Opět polohlasem jsem mu to popravdě řekla. Považoval to za velký úspěch a pravil:

"Je ti příjemně, začínáš vidět, když otevřeš oči, povíš mi, kolik na těchto hodinách je hodin." To už jsem se strašlivě lekla, věděla jsem, že kouzla nedokážu a na hodiny neuvidím. Nechal mne v klidu, po chvíli stál opět přede mnou:

"Ták, pomalu se probouzíš, otevřeš oči. Co vidíš?" Ochotně jsem oči otevřela. K jeho zklamání jsem na hodiny neviděla. Seance se opakovala a opět bezúspěšně. Jeho znepokojený hlas nevěstil nic dobrého, umínila jsem si ve všem poslechnout a nebylo to k ničemu. Pohodlně jsem se u nich najedla i prospala. Nazítří se situace opakovala a když paní odešla za povinnostmi a pan rovněž přítomen nebyl, skutečně jsem po jeho důtklivém nařízení, abych spala, usnula. Probudilo mne tiché špitání více hlasů. Vyrozuměla jsem, že se se mnou pan touží pochlubit.

"Tak, mám tu někoho a ty nám povíš, kdo to je." A byla jsem "v háječku zeleném". Neměla jsem totiž tušení, co se za mého skutečného schrupnutí v místnosti událo. Že by kočička? Samými rozpaky ze sebe soukám:

"Ježí se to..." Pobavený smích mi napověděl, že jsem vedle, plácla jsem ještě

:"Směje se to..." A místo, abych držela pusu, prskala jsem už smíchy s nimi, takže smích kolem zesílil a o něčem se rokovalo. Do toho, naprosto nečekaně, přišla má maminka. Její detektivní umění spočívalo na nahodilém štěstí. Při vstupu na území Metylovic- prvému kolemjdoucímu pana léčitele popsala a on- vzdálený soused ji přesně na jeho adresnost navedl. Doma si zpozdile uvědomila, že mne nechala odejít s cizím mužem a jeho léčitelství, že může být kdoví čeho záminkou. Hned, jak jí to bylo možné, se mne proto pokusila vyhledat a měla štěstí. Pan léčitel s paní a ještě nějakou významnou hostující u nich osobou ji stejně mile u sebe přijali, jak mne. Pan hned předvedl mamince naší seancí a já v naučené poslušnosti ze strachu spánek předstírat, tentokrát dostala za úkol vyprávět mamince, její domácí program během mé nepřítomnosti. Vybičovala jsem svou představivost do neskutečného fantazírování a povídám:

"Vidím, že maminku vzal břichobol, stočila se na otomanu do klubka a vypadávají ji z vlasů natáčky. Ale usebrala se, odložila pestrý župan a spravuje na vařiči spirálu."

"Dost, to není možné," hrozila se maminka. "Jak to ona může všechno tak dobře vědět?" Najednou jsem platila za unikátní medium nejen všem přítomným, ale také sobě. Jejich radostný obdiv jsem ovšem nesdílela. Zaleknutá sama sebou jsem si ihned vybavila, jak jsem pokoušela strýčkovými vykládacími kartami udělat kamarádce radost a vůbec ne z karet, jen z přejícné představivosti, jí prognostikovala brzkou známost i manželství. Ona- sympatický tlouštík tolik o sobě pochybovala a byla skutečně v cukuletu pak pod čepcem. Maminka sice spokojená prostředím i zábavnou seancí zase odjela, já však hned druhý den promyslila záminku, jak odtamtud ujet, ovšemže se slibem brzkého návratu. Víckrát jsem se tam- to se ví, neobjevila. Svědomí mne ovšem pronásledovalo. Byla to za jejich pohostinnost a upřímnost špatná odměna- vedle toho, že jsem jim ještě ani ten správný čas na jejich hodinách neprozradila.

*Když jsem šla do důchodu, šlo i mé křesťanství k upořádkovanějším- pravidelným návštěvám chrámu. Já ale měla i pouliční anděly, každého z jiné církevní oblasti. Potkávali mne s mou bílou holí, převáděli mne rušnými ulicemi a zároveň mne koukali převést na tu právě jejich pravou víru. A protože kdo měl v srdci Pana Boha byl můj člověk, mívala jsem návštěvy různorodých věřících dvojic, obvykle zklamaných, že mám již v tomto směru svůj pevný bod. Nicméně mne pak dále v ulicích zdravili, přátelsky oslovovali a převáděli křižovatkami. Tak po Adventistech, Křesťanských sborech, Božích dítkách, a Jehovových mne oslovili manželé Pokorní z Církve Apoštolské.

Nesmírně milá mladá paní s manželem as pětiletým chlapečkem přicházeli s balíčky domácího cukroví. Takoví upořádkovaní, solidní občané. Mojí tehdy dva vnoučci byli správní hoši. Občas pravda důkladně rozparádění, jak už to u zdravé drobotiny bývá. Chlapeček na jejich alotrium z pozadí jen distingovaně zíral. A jeho rodiče, vrub tomu, že jsem pevně ukotvená evangelička, mi přesto toužili udělat laskavost a vyvést mne do milého společenství jejich Církve. Po otálení jsem několikrát na jejich pozvání přistoupila. Kdykoli se však pro mne zastavili, předešel je to nedělní ráno zeť s žádosti, zda jim pohlídám kloučky. Rodina má mít samozřejmě prvenství, vždy jsem se proto milé rodince pochopitelně omluvila. Měli svatou trpělivost, i když se tak stalo nepřiměřeně často. Navštívili mne pak s tím, že mají v Třinci velikou církevní slavnost, že pojedou ještě s invalidní paní, k tomu že obstarají vůz, takže tentokrát jim odříci nesmím. Co se ale nestalo, kloučci se zetěm, těsně před jejich příjezdem stáli v očekávání na prahu. No přece je, moje zlatíčka nezaženu. Tak jsem rodinku definitivně nechtěně urazila. Dlouho se neukázali, což mi ovšem bylo líto. Když pak maminka přišla se zprávou, že musí předělat byt na ložnice a tahala z půdy části lůžek a montovala je, ukázalo se, že v našem chrámě se chystá slavnost a měli jsme ubytovat hosty zvenčí. Vyběhla jsem do deštivého dne s nákupkou, že tedy něco upeču. Cestou mne napadlo, zpravit si u té milé rodinky renomé a pozvat je na tu naší chrámovou slavnost. Ale ne a ne si vzpomenout na jejich jméno. Klusala jsem svým hlemýždím způsobem namísto do nákupního střediska kolem. A vzhůru ulici Bruzovskou. Někde již blízko té jejich- Střelniční jsem oslovila několik občanů, neboť mi domnělé jméno té rodinky přece jen vyvstalo. Zda by mne mohli nasměrovat, že se jmenují Hamádovi, že mají rozpracovanou střechu... Ale ani zmínka o jejich pětiletém hochovi nebyla nic platná. Nedovedli mi poradit, až konečně mne mladý pár na pravý chodník ulice Střelniční navedl s tím, že Hamádovy znají, že je to čtvrthodiny cesty, že mne jistě někdo další poinformuje. Odhodlaně jsem šla. Drobný déšť mne neodrazoval, těžké vozy projížděly svažující se ulici, nikde živáčka a šla jsem dosti dlouho. Dala jsem se tedy do modlení. - Milý Pane Bože, ráda bych ti hodné lidičky přivedla do chrámu, tak mi přece pomoz. Z druhé strany ulice zazvučelo střechou klepání. Přeběhla jsem ulici, objevila jsem plot, nikoli však vrátka a volám. - Halo, halo, prosím... Klepání přestalo, protější chodník se mi jevil bezpečnější, vrátila jsem se tam a klepání střechou se opakovalo. Běžím po zvuku znovu. Tentokrát se na mé volání otevřelo okno:

"Koho hledáte, paní?"

"Hamádovy. Můžete mi poradit?"

"Hamádovi bydlí kousek výš- naproti. Počkejte, pošlu vám dceru." Radostně jsem se do ochotné paní zavěsila. Bezeslova se mne ujala a vykročily jsme. Zapředla jsem hovor o pětiletém chlapci Hamádových.

"Nehledáte to nás?" A opravdu. Nevím, jak mne jméno Hamádových vůbec napadlo, když hledaná rodinka byli Pokorní. Tak ale přemýšlejte se mnou. Ptala jsem se po Hamádových, kteří náhodou v ulici Střelniční bydleli. Šla jsem nejméně patnáct minut cesty a na mé vznášené prosby k nebi se v tom dešti ozval zvuk spravované střechy domku rodiny Pokorných. Řídila ruku klempíře na jejich střeše Boží prozřetelnost?? Má babička by řekla. - V nouzi nejvyšší, pomoc Boží nejbližší. Ach nemyslím, že by mne paní Pokorná pochválila, kdybyste se davově vydali na tu věc se přeptat. Pan Bůh je mi však svědkem, že se vše popravdě takto událo. 

Jo, holenkové, fakticky jsou, jak se povídá- věci mezi nebem a zemí... říkají ateisté. Myslím si totéž a po svém s nimi. Věříte?!

Anna Hrabalová

Zdravie a čerešne

Rozprávala som sa s Martou, (19.6.2022) mierila som do cukrárne a ona že nie, lebo jej syn doniesol čerešne a ona má prácu. Musí ich zavárať a možno i trochu džemu spraví, že čerešne sú veľmi zdravé, že to pozná na sebe. A ako to poznáš? Ako sa to prejavuje? No, poznám to. Keď jem čerešne, nebolia ma kĺby a mňa bolievajú kĺby.

No, vidíš. Ja jem hojne čerešne každý rok a kĺby ma nebolievajú, v mojich rokoch, keď každého kĺby bolia. Pripisovala som moje zdravé kĺby tomu, že nejem alebo teraz už len v malom množstve údeniny a vôbec mäso. A to asi aj z tých čerešní. Fajn, som rada, že si mi to povedala, že si rozmnožila obzor mojich informácií.

Dívam sa z okna, na našu starú a dobrú čerešňu, teraz úplne holú (2.2.2023) Ale i dnes pod ňou na chodníku boli čerstvo napadané vlaňajšie čerešne, čo som nezvládla obrať, - kdeže ja, už dva roky po čerešni nelozím a som rada, že som rada, že čosi dočiahnem a vtáci to tiež akosi nezvládli, lebo čerešňa je vysoká, široká a každý rok hojne zarodená, Mladým sa na strom nechce a starí by aj chceli, ale už nemôžu.

A ja sa teším, že za krátky čas už skôr ako nie, čerešňa sa začne odievať do krásnych voňavých bielych kvetov a rozžiari záhradku, ulicu a prinesie nám najskôr radosť vôňou, pohľadom a napokon aj zdravým a krásnym ovocím a dúfam a verím, že i mne bude ešte dané si pochutiť na tom zdravom a krásnom ovocí. A kto bude mať chuť sa pričiniť tiež. Včely a vtáci rôzneho druhu sa nedajú ponúkať, veď vedia, čo je dobré.

Marta Dvořáková

Malé zázraky

Dala bych princeznu
a půl království k tomu
za všechno co mi život
nedopřál
Jenže - je nádherně
a i tohle stačí.

Dajana Zápalková

Tápu

v naději růžových snů
vidím nekonečno
galaxii
zářících hvězd
údivem klesám k zemi
krev vře
nitro plesá
Skrz tebe
ve mně rozlil se
zázrak

Kolik

věhlasných řečníků
kolik
obyčejných lidiček
bere
slovo
v ústa
hrají si s ním
laskají
a ono
slovo
jako odrbaný
žebravý tulák
stále křese
novou jiskru
pro krásu řeči
pro pohlazení
mluvy mateřské

Modlitba

Ať nejkrásnější melodie
zní ...
prosby a díky
na kmitočtu lásky
vzkvétají
Den zalitý světlem
ať kreslí otisky
našich stínů ...

Emilie Kozubíková

Kouzlo nezapomenutelného polibku 

Obrněme se, prosím, trpělivostí. Teprve prezentací rozpačitě důstojných dní totiž rozuzlíme hedvábnou mašli "dáreček" záludného překvapení.

 V létech padesátých jsme se z venkova přistěhovaly s maminkou do starobylého dvojměstí Frýdku- Místku. Dlažby chodníků tu zářily výraznou bělí, tu a tam středem chodníku ztvárňující květ, či písmena upozorňovaly na blízkost Kina. Omšelá centra s řadami strohých činžovních domů zvala zákoutími bohaté zeleně v níž jakby tonulo celé město. Frustrovaná plíživým neviděním jsem se zde jen s obtížemi orientovala. Těžce jsem nesla postavení mimo hru bez možnosti vzdělávání, povolání s příslušným výdělkem a bohužel také bez základních potřeb. Když mne překvapilo nabídnuté členství ze strany Svazu invalidů, přijala jsem je jen na naléhání. Brzy jsem se pak těšila ctí, kterou pro mne znamenalo zvolení do výboru mezi vážené invalidní občany, jako- pány Mohylu, Kaňu, Bílka, Marcise, později i paní Macháčovou a Strakošovou... Sídlem výboru Svazu invalidů v Místku u řeky Ostravice, proti vzpamatovávajícímu se parku z ničivé větrné bouře, byla tehdy skromná místnost- bez příslušenství v přízemí rožního domu. Nezkušená, vzdělávaná pouze chrámovými a rozhlasovými moudry, jsem se tam, na prahu zletilosti ocitla mezi hodně dříve narozenými pány, kde duchem nenápadně vládl osmdesátiletý bývalý Berní úředník- pan Antonín Bílek, ovlivňující vzájemné postoje a konání, jeho seriózní osobností. Zdálo se mi, že štěstěna bouří zničených stromů přesedlala do mé bojácné, nevyzrále duše, neboť matka naši podnájemnice- Maďaroslovenky Marienky mi z přebytku maminčiných prostěradel ušila a výšivkou přizdobila hezounké šaty s kabátkem. A ty mi, jak se mi jevilo, toho léta pomohly vyvážit rozdíly mezi solidními penzijními členy výboru a mnou. Stávala jsem se zponenáhla jakýmsi jejich- snad až maskotem, neboť mne nechali spolurozhodovat o potřebách členské základny a zdálo se mi přímo neuvěřitelným, že moje názory sice tu a tam svými zkušenostmi poopravili, ale respektovali je.

Brzy poté, co pan Antonín Bílek kýmsi oceněn, obdržel na schůzce výboru kytičku a přenechal mi ji, že bude slušet víc mně, jsme oba dostali pověření navštívit spolu členy Svazu invalidů za účelem výběru členských příspěvků v úseku ulic vyvěrajících z Frýdeckého náměstí.

Lehce dotýkána rukávem obleku elegána osmdesátníka vonícího impregnací látky jsem tedy absolvovala hýbající se pod nohami dřevěná schodiště i rozestupující se dřevěné dlažby strašlivých kopek- nejhůř v ulici Hluboké, zevně kupodivu působících, co domy městské. Avšak mile bylo seznamovat se s členy a sdílet s nimi jejich, vesměs spokojenou skromnost v tak tak se pohromadě držících domech. Na přijetí jsme žehrat nemohli. Nicméně jsme uondaní pochůzkami Vyšli do zářivého dne. Pan Bílek navrhl, že naší úmornou štrapáci nutno osvěžit jakýms nápojem a že se toho rád zhostí, abych přijala jeho pozvání. Rozbušilo se mi srdce nad tolika Boží milosti- dokonce se občerstvit jistě chlazenou sodovkou a to přímo u slovutného, všemi váženého pana Antonína Bílka. Vůbec jsem si nepovšimla, že míjíme náš činžák. Nesla jsem se ve svých bílých šatech podle toho laskavého člověka špalíry neznámých chodců měšťanů, naprosto fascinována změnou v mém životě a líbila jsem se sama sobě.

Hned u vchodu do zahrady, nepochybně stejně solidní rezidence, jak sám pan Antonín Bílek, se však po mně se strašlivým štěkotem a nepřátelským vrčením začal sápat jeho čtyřnohý strážce. Naštěstí na pokyn pána ihned zmlkl a vzdálil se. Převis stromu nad oplocením, na nějž mne pan Bílek vědeckým pojednáním o oné vzácné dřevině upozornil, byl přitom jeho zavíracím nožíkem zbavován sytě růžově vzkvetlých výhonků. Najednou jsem tedy držela v náruči krásnou kytici. Vedená tím bezpečným, delikátním rukávem zdejšího majitele jsme po několika schůdcích vešli do tmavého prostoru příjemného ozónu chodby nebo přijímacího pokoje. Tady se mi na moment pan Bílek omluvil, aby připravil kýžený občerstvující nápoj. Zůstala jsem v té temné, prosycené místnosti teď dvojí vůni s okoralými rty, blazeovaně stát, žízeň jsem úplně zapomněla, bohatou kytici a bělí slušivých šatů, krásou dne i osobností hostitele vyztužená slavností pocitů, jak nepochybně límec toho dokonalého muže v jeho létech. V tom právě mi ale zčista jasna tíhou obrovských masitých tlap poklesla obě ramena. Ubohá kytice mi zmáčkla hrudník pod neidentifikovatelnou masou. A rovněž tak obří masité rty valící se na mne hromady se přitiskly na ty mé, rozpukané žízní. Než jsem se vzpamatovala, odporoučela jsem se do ušáku, jakby pro tento útok tam stojícího a šokovaná, prochvívala jsem se i s tímto zachovalým, obstarožním hlubokým křeslem, třebaže agresor s vracejícím se panem Antonínem, distingovaně ustoupil.

"Ach, odpusťte mu, paní Miluško," hořekoval pan Antonín nad mým úlekem. "On, jeho psí psychologií odhadl ve vás mou spřízněnou duši a prokazoval vám svou přízeň."

Stále v šoku neslyšela jsem již na opatření proti sužující žízní a jistě reprezentativní a ve vybraném skle. Nevnímala jsem temno tamějšího prostoru, ani počet schodů, jimiž jsem, jak ledovým škraloupem sklouzla a z bezpochyby jedinečné zahrady i vyklouzla. Týden jsem se pak marně pokoušela setřít "kouzlo" onoho nezapomenutelného políbení. Utkvělo ve mně i se silnou vibraci někde v hloubí duše podnes. Stejně tak léta poznamenaná vzájemná úcta- rozpaky pana Antonína a mými, s tvářemi plnými červánek. 

Auria Caerulea

Kouzla a zázraky v mém životě přinášejí každý den lidé v mém okolí. Jsou to drobnosti jako je například milý úsměv, láska, pohlazení nebo smích. Toto jsou největší zázraky, když je člověk zdravý a šťastný. Sama jsem nemocná, ale mám nemoc, která nejde vidět a v podstatě byste si neřekli, že jsme nemocná. Ale teď zpět k zázrakům. Je to na každém z nás, co považuje za zázrak nebo kouzlo ve svém životě. Je to chvíle okamžiku, kdy musíme věřit v zázrak a očekáváme netušenou sílu nebeských andělů, kteří nás provázejí den co den. Vlastně ke svému psaní jsem se dostala skrze jednu paní, která mi od andělských bytostí vzkázala, že mi vyjde pohádka. A tak se taky minulý rok splnilo. Sice pozdě, ale přece jenom. Ano, je to každého spisovatele sen, že jednou vydá svou knihu. Psaní se věnuji již 7. rokem, ale k vydání samotné knihy jsem ještě neměla šanci se dostat. Sama si některé i ilustruji. Začala jsem knihou Za obrazem a pokračuji jejím druhým dílem Slzy Erienu. Obě jsou fantasy a pojednávají o dívce, která se dostane na jinou planetu. Druhý díl je o to mnohem propracovanější. Tak nekažme sny i těm nejmenším spisovatelům, kteří teprve začali svou kariérní dráhu. Povzbuďme i ty, kteří se teprve odhodlávají vstoupit na nevyšlapanou cestu. Ono každého z nás může potkat kouzlo a nějaký ten zázrak. Nezapomeňte, že všechny cesty se jednoho dne spojí v jednu. Tam, kde se nachází náš skutečný domov, i když není tady na Zemi, ale ve hvězdách. Nastavme svá srdce a spojme jej v jedno jediné. Síla pocitů lásky nás vysvobodí ze všech nemocí, ze všech neduhů a ze všech lidských starostí. Otevřme se cestě nadějí, jak dokázat sobě, že ten skutečný domov je přece jenom už tak blízko. Je v lidském srdci, pokud ho naleneš. Dej vědět i ostatním svým úsměvem, že jsi našel cestu ke své hvězdě, která tě zavede vždy tam, kam má. Cesta je zcela jen a jen na tobě. Stačí po ní jít a uvěřit, že kouzla a zázraky se dějí vždy, když má člověk srdce otevřené. 

S láskou Auria Caerulea 

Moravský anonym

TICHÁ POŠTA

V zimě zdá se být všechno bližší
jakoby na dosah
jakoby zmenšené pro dětskou hru
a postavy chodců
v nehybné kresbě stromů
jsou jen skvrny
náhodné skvrny tuší
na bílém listě papíru
Stačí jen vystřihnout a
hrát si hrát
Na tichou poštu
Na lásku

BAREVNÉ SKLÍČKO

Barevné sklíčko krajiny
jen zvolna zvolna chladnoucí
tvrdými hroudami oranic
Měkkostí kresby prvního sněhu
přespolní vrány klevetí
Trhají ticho
panenské jablíčko červené srdíčko
krajkové koruny stromů

Na dosah teplo prostřený stůl
pár schodů ke dveřím
vydrhlý práh

Barevné sklíčko
             mých klukovských pokladů
jen zvolna zvolna chladnoucí
tvrdými hroudami oranic
Zapomenutá píseň o lásce
panenské jablíčko červené srdíčko
tichem se kutálí dál

Na dosah teplo
prostřený stůl
pár schodů ke dveřím
doběla vydrhlý práh

Viola Jíchová

Petr Koudelka

****

Kdyby to tak šlo, vykouzlit kouzlo, abych byl zas mladý.

Bylo by toho na tři fůry, co bych udělal jinak.

Ale narodit bych se chtěl tady.

Protože tady mám své přátele a vím kam chodit pro dobrý chleba.

Také jsem si na ledasco zvykl.

Kdyby to tak šlo, kouzlo vykouzlit, abych byl tím, jakým jsem byl před lety.

Ale bohužel čarodějem jsem se nenarodil.

A tak pomalu, pomalinku stárnu.

Mám tu svojí manželku Olinku a svoje kamarády.

A měsíc co měsíc mi důchod chodí na účet.