Festival Den poezie 2022

Již poněkolikáté  se autoři literárního webu svou poezií připojují k festivalu Den poezie.

Dvacátý čtvrtý ročník festivalu Den poezie 2022 připomíná sto let narození moravského básníka, spisovatele a překladatele Jana Skácela (*7. 2. 1922 - † 7. 11. 1989). Celý jeho život i dílo je spjato s jižní Moravou. Jan Skácel se narodil ve Vnorovech, studoval, pracoval, žil a nakonec i umřel a je pochovaný v městě Brně. Podtitulem festivalu se stal citát z básně Dobré věci - "Je včera, bude dnes a byla zítra."

V téhle větičce se nám trochu pomíchal čas, budoucnost s minulostí... Snad jen přítomnost zůstává sedět na svém místě, tady a teď, tak jako jsme tu zrovna všichni spolu, tady a teď, a při vzpomínce na tichého a prostého básníka se nám dějí a budou dít snad jenom samé dobré věci.

Čas stojí, pak zase letí, pádí, na nikoho nečeká... Čas se dá i ztratit. Čas se dá i zabít!

Zdeněk Hledač

Alena Melicharová

Poezie

Objevit slovo, které samo žije,
a myšlenku, co pohladí,
dostala darem jenom poezie.
Že nečtete ji? Nevadí,

"je včera, bude dnes a byla zítra"
a nic se na tom nezmění.
Po odpočinku našla záblesk jitra
a chuť probrat se ze snění .

Být bohyní, obdivovanou králi,
i břitkou zbraní, jíž se obávali,
protože výsměch šlehne víc než bič,

to už zažila. Dneska je z ní šedá
Popelka a na spáleništi hledá
hrášky lidskosti. Ještě nejsou pryč ...

Viola Jíchová

Zvonař

Lesk papíru je pro mne leskem času,
zvukem zvonu,
co nese vzkaz skrytý v srdci.
Je pro mne odleskem slunce
i šuměním moře,
je mi věrným přítelem.

Do srdce zvonař dech světa dal,
skryl ho ve zvuku a v rytmu roztočil se sál.
Každý nádech je čas,
začátek i konec světa.
V tom sále, kde v rytmu tančí,
vytušit dá se i měsíc.

Slyším ho přicházet každé noci,
jde, jako knihu zavřít mé oči.
Poselství zvonu přichází s darem
a obrazem na papír píšící
vytvořím knihu a postavím dům.

Ulice

Večer je a kraj spí ve snách,
jen já bdím a musím psát,
psát pro vás, kdo budete mé řádky číst,
pro děti, otce, matky,
pro všechny, kdo touží znát
život prostého básníka trochu víc.

Píši básně smutné, veselé
a vzpomínám, jak s tebou jsem šla,
parkem až k nábřeží a náš pohled šel k řece,
měsíc svůj lesk odrážel v ní,
i naše ruce se spletly.

Toužím po polibku a náruči,
padnout do objetí,
zastavit slzy toužící,
zahojit rány.
Zřít oči plout ulicemi,
slyšet znít zvony na vše strany,
tebe obejmout,
usínat i vzbouzet se s tebou
a stejnou cestou spolu jít.

Schůdnou i trnitou v radosti i bolu,
jít cestami měst, až k vrcholům hor,
za ruku tě vést, je čistý obzor,
podej mi ruku, přišel jsi zpět,
Budeme v lásce žít,
spolu stárnout i umírat.

Tužby a list papíru

Svěřuji své žaly listoví,
listům stromů, s nimiž vítr si pohrává,
vítr kýve větvemi a ty se chví,
jakoby pozdrav mi ten strom dává.

Jdu o kus dál a vnímám hukot řeky,
v tom slyším zpívat ptáky písně veselé,
jdu a s proudem tísně zbavuji se.
Vonným loukám svěřuje se,
vezmu tužku svou a k ní list papíru,
zjistím, že papír nepochopí víru,
papír, cenná věc má, jež sdělím radosti i strasti.

Napíši však i lásku a její úsměv,
uzřím otevřenou knihu,
se svým papírem nemyslím na života bol,
přesvědčuje mne ten papír a tužka
že jsou jednou z mnoha životních škol.

Pavlína Kollárová

Nepřijdeš

Kroky zasypal sníh
v jarním tání
umyl je déšť
slunce vygumovalo zbytky
noc skryla stín

Zevluji na chodníku
jdeš proti mně
usmíváš se
a pak bez povšimnutí míjíš

náš společný zítřek
ručičky nutím couvat
marně vyhlížím
každý nový dnešek

jen neposkvrněné
čisté
kostky

Bohumil Ždichynec

I po sto letech stále živý básník 

"Chci být i kýmsi čten / a pochválen / na světlou památku / až svedu sám sebe psát / vytržen z Poezie / nešťastně šťasten," napsal básník František Halas. Totéž platí pro Jana Skácela, jehož básnický výraz má silný myšlenkový podtext. Poeta říká: "Pomalu přivykám si na ticho a vůně. Dovedu z bláta zvednout peříčko a zas je nezahodit." Na jiném místě: "Najděte dva kusy dřeva / a zkuste tlouci / polínkem o polínko. / Tak jsem to dělal doma,/ když jsem vyklepával / hodinu mezi psem a vlkem..." Typicky skácelovská metaforika, vyvěrá ze zemité lyriky a má morální přesah v baladickém tónu Z lékařské zkušenosti vím , že mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní - době "mezi psem a vlkem" se rodí nejvíce lidí, ale také jich nejvíc umírá. Skácel vychází z erbenovské balady a na jejím pozadí rozvíjí téma a osobitou vizi.

Při pátrání v archivech vodňanského literárního trojlístku - Františka Heritese, Otokara Mokrého a Josefa Holečka - pro knihu Pozapomenutí Jihočeši jsem objevil, že Jan Skácel není pouze Moravan, ale kořeny skácelovského rodu sahají do jižních Čech. Janův otec Emil byl synovcem lékárníka, spisovatele a redaktora F. Heritese z Vodňan. Pod pseudonymem E. Soryl vydal jedinou básnickou sbírku s názvem "Byla vojna - bude?", kterou si sám ilustroval.

Skácelovi rodiče byli učitelé. Po sňatku otec Emil následoval novomanželku Annu roz. Ranou na Slovácko, kam byla přeložena. Zmíním tři pozoruhodnosti. 7. února 1922 se narodil básník Jan a to ve stejný den, jako o několik desetiletí dříve otec jeho manželky Boženy. 7. listopadu 1975 umírá básníkův otec na tuberkulózu a to ve stejný den jako zemře o 14 let později jeho syn. A do třetice: básník Skácel si bere za manželku ženu Oldřicha Mikuláška a všichni zůstávají doživotními přáteli. Náhoda? Či předurčenost?

Kotvou básníkovy poezie je ves Znorovy u Strážnice, úředně zvaná Vnorovy. Odtud se odvíjí první motivy a sem se Jan Skácel vrací ve chvílích úzkosti. Nemá na růžích ustláno. Nedávná maturant je od r. 1942 totálně nasazen jako protektorátní dělník v Říši. Po sovětské okupaci je odvolán z funkce šéfredaktora Hosta do domu (1963-1969) a následujel zákaz publikovat (1970).

Navzdory nepřízni osudu jeho poezie přežila jako trvalka. Myslím, že důvodem je osobitá metaforika a myšlenkový přesah ve druhém plánu básně. Skácel svou poetiku staví na opakujících se motivech, jimž dává různou podobu: "Je studánka a plná krve / a každý z ní už jednou pil / a někdo zabil moudivláčka / a kdosi strašně ublížil." (Ze sbírky Dávné proso) Často využívá tropů - například oxymorón: " a proto když se slepí ohlédnou" (z básně Zakázaný člověk); nebo epizeuxis: "a jezevec je jezevec"; či paronomázii: "zim našich dozrál zimohrad / a je tu zimobraní"; i gradaci: "Zas je to zlé, ba horší".

V básních promlouvají protiklady lásky a smrti, obrazy městské krajiny střídají venkovské a přírodní motivy. Je nazýváni básníkem ticha. Za totality se dva titáni poezie, Jan Skácel a Oldřich Mikulášek, scházeli v hospodě (kdysi kavárně) na rohu Solniční a Joštovy ulice v Brně. Byly to mlčenlivé rozpravy nad hodnotami lidského konání a bytí.

Jako spodní pramen z hloubi Skácelových básní prýští melodická hudba. Dnes se soubor Hradišťan & Jiří Pavlica inspiruje poezií Jana Skácela. Připomeňme Modlitbu za vodu: "Voda si na to vzpomíná / voda je krásná / voda má /voda má rozpuštěné vlasy", ve které poeta využívá eufemismů. V cyklu Naděje s bukovými křídly svěřuje čtenáři své poetické vyznání: "Básníci básně neskládají / báseň je bez nás... někde za / a je tu dávno... je tu od pradávna / a básník báseň nalézá."

Na začátku 19. století napsal spisovatel Jean Paul: "Žádná doba nepotřebuje básníka tolik, jako ta, jež má za to, že ho může postrádat." Platí to dodnes                                               

                                                                                                                                                               BŽ

Následuje ukázka aktuálních básní u příležitosti Skácelova výročí (Bohumil Ždichynec)

Mea culpa
Na počátku je slovo
vzpírající se gravitaci,
chromozomální prach chvil
co v paměti zbyl,
jak vygooglovanej sen.

Na pitevním stole
srdce spřádající
pearcing tkáně,
drápky marně škrábe
v tekuté době.

Obnažená duše
v přitažlivosti nepoznaného
Boha se táže,
jak se zbavit pout,
vzlétnout a letět.

*
Vrásky
Život žízní po životě, krvinky
v žilách se bouří svými stíny,
z nebe dolů visí žhnoucí blesky
hlídané andělskou termovizí.
Už znáš, jak chutná vesmír
zatímco déšť tiše padá k zemi
a z lávové fontány soptící duše
k obloze stoupá popel a dým.

*

Cui bono
Na hladině plují piniové stíny,
perseidy zháší antracitovou tmu.
Návrat snu, kdy kulturu Evropy
spojovalo poselství evangelisty
a literatura slula skvostnou řečí.

(Předneseno 8.11. 2022 v Pražském klubu spisovatelů a literárně dramatickém klubu Dialog na cestě CČSH na celostátním Dni poezie u příležitosti stoletého výročí narození básníka Jana Skácela)     

                                                                                                                                                                                BŽ

Libuše Matysíková

KLÍČ OD DOMOVA

Otvíráme studánky
Jsme tady přece doma
Z oblohy mizí červánky
vzpomínáme na vůni posledního sena

Z té barevné různé krásy jsme omámeni
všichni co dýcháme stejně na této zemi
Tady jsme doma a svou cestou prastarou
 jdu vpřed

Co generací bylo, to už je dávno pryč
Těch dělných lidí co písně vodám pěli
domky stavěli a kopali studny
zpracovali půdu v život

Jejich dny jsou už dávno pryč
generace si předávají klíč
klíč od domova od srdce
pro lidi co žijí, nezávidí

NEDĚLNÍ

Je víkend... A mysl vnímá kostelní zvony
brzy ráno v kraji rozezní...
Pro všechny, kteří k pobožnostem se strojí
spěšně se scházejí po zvuku, co zní

Lid co modlí se, aby neměl nouzi
někteří v pokoře tu stojí
aby měli úrodu, co zem jim dává
někdo se usmívá, někdo slzu stírá

Vyzdobený kostelík naplněných duší
zvuk varhan a zpěv dojímá a čistí
v srdcích radost, pokora i stesk
Ty zvony poezii stáčí
varhany a zpěv povznáší
jež lidi sdružuje, ani o tom neví

FABIÁNSKÁ

Hromničná podoba je za námi
Tříkrálová obdoba byla mírná
Fabiánskou zimu vítr prohání
fučí, jakoby meluzína měla křídla

Tu ztiší se a němě číhá
rozduní se do komína
v kamnech tiše dřevo praská
lítice si při tom mlaská

Bábo zimo, je mi líto
brzy budeš končit, víš to
předjaří tě nahradí, síla žití unaví
Životní síla roztočí ruletu

Jaro je tu!

ROZEZNĚNÍ

Láska co překulí se jako silná vichřice

zdá se vše lehké jako vánek

vše pokračuje dál, nemá stání

žasneme rychlostí zrání dálek

Přijde jaro, zas budou kvést květy

vítr čistí vše, co po zimě zbylo

pookříváme šťastní jako děti

nabiti jsme láskou, o které se snilo

Ať nám život přeje či nepřeje

dny lásky už jsou načtené

kveteme spolu s jarem země

Daří se nám, i našim láskám

v domovech sdílíme radost dní

štěstí i vzpomínání mysl rozezní

SONET O LÁSCE A MODRÉM PORTUGALU

Při studiích na Pedagogické škole v Přerově jsem se přihlásila na " Besedu s básníkem". Na besedu s Oldřichem Mikuláškem, setkání s básníkem se na internátě nikdo nepřihlásil, jen já sama. Holky na internátě měly nějaký průšvih, a měly zakázánu návštěvu kina. Já měla besedu s básníkem nahlášenu dopředu, tak jsem mohla jít. Holky mě vybavily jako bych šla na rande. Ukaž sukni. Tu ne, vem si druhou, ať vypadáš... Halenku mi dokonce některá půjčila, že ta moje byla blbá... Chtěly mi malovat oči, ale to se jim nepovedlo, neboť jsem na to nebyla zvyklá. Tehdy děvčata chodila, jako když fárali horníci. Když se některá zasmála nebo brečela, tak jí obočenka tekla po obličeji a oči pálily.

Na besedě byly samé starší ženy. Většinou z řad knihovnic nebo učitelek. Ale cítila jsem se tam docela dobře. Pan Mikulášek už měl hodně let. Dal mi autogram do sbírky Běžící luna, takže mi zůstala na něj i tato památka.

A když jsem vyslechla příběh o básníkově ženě Boženě, kterou mu přebral básník Jan Skácel, tak to měl pan Skácel u mě hodně dlouho polepený.

Až za dlouhý čas jsem ocenila hodnotu jeho veršů a životního příběhu.

V podzimním zpravodaji televize NOE (2021) byl uveřejněn "Sonet o lásce a modrém portugalu" pana spisovatele a básníka Jana Skácela.

Domnívám se, že takový sonet se hodně líbí, poněvadž zní lidstvím a krásou.

SONET O LÁSCE A MODRÉM PORTUGALU

A přece láska jako modrá skalice
ta krásná dřina k uzoufání
nás zachránila Dozrál vinohrad
pod tíhou hroznů čas se sklání

Zas konec léta Zas je blízko k vínu
A čistý vítr zpívá o podzimu
tak jako tenkrát dávno kdysi

Ať život sklání se či nesklání

dny lásky jsou jak sklepy ve stráni
lisovny s dubovými lisy

a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme před tím nebyli

Emilie Kozubíková

Sexi babí léto - a ty důsledky...

Benátským třpytem zrcadla čirá Ostravice
prská jumping prasátek po oknech ulice.
Rosná perlet Paprsku blýská nechtíkem,
jak roztírá zbylou růž červánků blankytem.
Temný sněžný lem se lísá k bělí plavných oblak
zlatě zdobí vlečka lístků sytou zeleň zahrad.
Vůně jeřabin má v hrsti alchymistův trh,
cyklisti si klestí cesty skrz oponu mlh.
Studánečka mhouří očka olistěnou tůní
tanečky vloček pudrují šeď paruky Gruni.
Fauně, floře, aureole Smrku, Lysé, Hůrkám
uspávánkou symfoniet odkrákoral havran.
Inu, podzim propad opiátu mrazivého snu
a sněhulák mrká, to tak, sázet na zimu.
Vánky větévkám hned včísnou zeleňoučké haro,
po letce vran, skřivan zpěvem vzbudí mimčo jaro.
K naříkavým kočičkám do super ptačích not
si popřálo darem- prvenství čtverročních dob.

Bolestýnství

Jakkoli se přiklání mé srdce
k povznášející klasice
v níž nepokrytě vede "Pražské jaro",
stalo se-
aplaus módnosti straní.
A jde-li o pouhý úkrok "listnáči mezi jehličnany"-
lesněnkou mladistvosti provzdušňován vkus?
Zaskočen sluch
smíři brus času, kultivovanou výši laťky
v duchu kýžené pohádky-
novotvar hudby ladí nové lidství?!
Tak, či tak rázuje novodobí puls
romantikům skrz slzky.

Dajana Zápalková

Starý fotoaparát

našla jsem v krabici na půdě
v jeho hledáčku
vracím se do dětství -
do času smíchu
odřených kolen
kdy máma slzy utírá
skáču přes švihadlo
hraju si v písku
mám strach z kohouta
Vzpomínky umocňuje
laskavá babička
moudrý děda - řídící učitel
Najednou se obrázky
ztrácejí - mizí
vrátí se ještě někdy? ...

Myšlenka

Jako voda v bystré řece
průhledná a přece kalná
jako vlna v denním světle
pluje žitím neotřele
Veselá i smutná
své ruce spíná
jako vrba k zemi klaní se
laskominy zapomíná
Co hlavou honí se?
Myšlenka za myšlenkou ...
vzletná
tajemná
neuchopitelná ...

Stojím

zády k minulosti
listuji v ní
jen pěkné pasáže předčítám
Dnešek prožívám naplno
letí jako splašený kůň
zakopávám
zase vstávám
a raduji se z maličkostí
Nahlížím do dní příštích
- s obavou
- s otazníky
neřeším nemožné
co má se stát -
stane se ...

Další list

z kalendáře trhám
letí do neznáma
Zkouším ho sebrat -
nedá se -
nelze vrátit dětství
mládí
čas ...
Jen listovat
kalendářem novým

Oldřich Antonín Hostaša

Včera dnes a budoucnost

Třešeň na dvoře
počítá letokruhy
jako semínko
pamatuje první vlak
z Houbova do Opatova.

Kouř z lokomotivy
uspává osikové lístečky
kosí duo
budí štěně rána
vítr si hvízdá
včera neděle byla.

V lesním nakladatelství
připravují noviny Dnes
novinář datel
dopisuje článek
kukačka vyvolává
kuku slunce zahřej paseku.

Nákladní vlak lesa
odváží ticho do měst.
Stanice vlaku je Praha
Petřínské sady
zahrady
kde odpočívá Múza.

Nebeská loď večera
přiváží nový den
kapitán otevírá kajutu budoucnosti
a láska vchází.

Božena Tyrlíková - Horáková

Promluvy se sny

Už zítra si musím promluvit
Se svými sny.
Takhle to dál nejde.
Stanovím jim nová pravidla.
A to především:
"Aby se mi zdály
Jenom když já budu chtít
a takové, které budu chtít."
Ty určitě v nich nebudeš!
Mně postačí jen ty nevinné,
z dětství.
Třeba z her na pískovišti.
Čabrání na boso v potoce.
Bláznivé běhání tam a sem
po naší louce před domem.
A kdybys šel náhodou kolem,
neposmívej se mi jako kdysi.
Nebo buď tak shovívavý,
lehni ke mně do trávy
a spočítejme všechny motýly
nad našimi hlavami.
Možná nám někteří usednou
na vlasy, (dnes už bílé).
A možná je rozzáří
všemi barvami světa a pohladí
láskyplnou vzpomínkou.
Myslím to vážně, drahý.
Zítra si promluvím i se svými sny.

Smysl mé cesty

Mezi lidskými gesty
ztratil se smysl mojí cesty.
Tichá slova kulhala
Přede mnou i za mnou.
Já jsem s nimi v mlze
sama zůstala
s bolestí těžce měřitelnou.
Mlha kolem mne prodlužovala
Stín. Proč? To už se nedovím.
Jdu zastřenou krajinou
a stíny jsou pořád delší.
Smutné dny mne neminou.
Ani noční kolébka snů
pláč nekonejší.
Slzy se s mlhou spojují,
dál za tebou jdu.
Odpouštím, toužím, miluji.
Vím, bez Tebe
sama k Bráně nedojdu.
I znavena Ti naproti běžím
pomocí vzpomínek a snů.
Já v Tebe, Lásko, stále věřím,
po zbytek mých dnů.

Petr Koudelka

****

Včera není dnes a dnes není zítra

co bylo včera už se pomalu zapomíná

a co se děje právě v tomto dni je jenom pro nás dva

tento den je pro ostatní tajemství

a jen na nás záleží jestli jim z toho svého dne něco dáme

Co bude zítra je zatím ve hvězdách

ty všechny dny co už byly a co jsou dnes mají jedno společné

nebýt těchto dnů tak bychom nebyli ani ty a já

a když bychom nebyli tak bychom nemohli žít uprostřed života který máme rád

Jiří Kalivoda

Citáty poplatné době

Citáty ve mně vyvolávají pochybnosti.
Některým chci věřit, jiným se bráním.
"Štěstí přibývá, když se o něj rozdělíš."
Asi rozdávám málo.
Nerouhám se. Mám štěstí,
Ale že by nějak přibývalo? Spíš ne.
Říká se: "Na každého jednou dojde."
"Smrt je spravedlivá."
A co válka?
"Válka je nejlepším přítelem smrti."
I tu je smrt spravedlivá?
Válka je spravedlivá?
Skutečně na každého jednou dojde?
"To nejkrásnější v životě
se děje v době od narození po kremaci."
Je válka krásná?
Tedy ta válka, která se děje za našeho života.
"Výhra je štěstí."
Když někdo, ten či onen, tu válku vyhraje.
Bude to štěstí?
Budou pozůstalí šťastnější?
S kým se mají o to štěstí podělit?

Štěpánka Běla Houbková

Podivné psaní

Vrabec či sojka
snad holub sivý
Bůh ví, který ptáček to byl
Možná i Amor
co z lidí si střílí
do dlaně peříčko mi vytratil

Znamení bohů
nebo jen ptačí
netuším, kdo brkem zprávu mi psal
Že už mě máš dosti
a jí vídáš radši...
Smutně mi nad ránem zakokrhal

Touha po klidu

Zas kdosi mě ruší
když si vylévám duši
slova z mozku mi kanou
pod mastnou bradou
myšlenky náhlé
jdou ze mě a hle
zas ticho tu schází
mí milenci, vrazi
v hlavě se spojí
už zůstanou moji
a navždycky spjatí
mé nápady zhatí
jen černá zem

Tak čert už je vem!

Anna Ursíni

ANDĚL RÁNA
(věnováno Janu Skácelovi)

Před prvním
ptačím trylkem
když ticho
opouští tmu
z oparu
v korunách stromů
nočního tuláka
chladivou písní
pošimrá
anděl rána
Než do slzí
čekající trávy
převtělí se
než v záblesku
ohnivého světla
se rozplyne
bělavými křídly
potají
vlétne do snů

Zdeněk Hledač

mordýřská

je ticho... škvírou pode dveřmi
leze mi dovnitř sladký pach...
tak jsem tě zabil... nerad, věř mi!
jenže - co s tebou? teď jsem vrah

a celé Brno ve své kráse
usnulo v tichém bezčasí
a chcíplé kryse podobá se...
jen kůň se směle ocasí

neb bronz se umí času vzpírat...
je ticho... v poutech na Špilas
sám sebe vleču do zdi zírat:
blb, který z nudy zabil Čas...

Doufám, že tohle krátké vzpomenutí na básníka Jana Skácela, není pro vás časem ztraceným, či přímo zabitým.

Město Brno pořídilo Janu Skácelovi decentní prostý pomník v parčíku v Kotlářské ulici, kde básník prožil většinu života. Mnohem zajímavější a působivější je pro mě velmi netradiční památník na náměstí Svobody. Verše Jana Skácela si můžete číst na litinových kruhových roštech zdatným kroužením kolem kašny osvěžováni sprškami stříkající vody...

na Svoboďáku

cinkla a čas se zaseknul ve drážce...
jedenáct - cinknuté brněnské poledne...
Omega vysílá zelené obrazce
a Čtyři mamlasi točí se po jedné
hubené pihaté školačce...

lýtka se (chtíčem... či dojetím?) zachvěla
tak brzy dospělá, tak pozdě nevinná...
holubi koupou se ve verších Skácela...
kulička cinkla a jako ta dívčina
jako by nebyla - zmizela...

Lesana Královičová

***

dakujem za vsetko, krasne aj zle

dakujem za kazdy novy den,
ktorym odhodim svoj zly a skaredy tien

***

Jana Ptacek

Výhodná koupě

Jablko sklidili nezralé
a uskladnili do tmy
Paris ho koupil
za akční cenu
Helena
jablko ze sklepa
odmítla
Zájezd do Tróje
je zrušen

Poškozené video

Videopáska našich dnů
se zadrhla
Tvým otevřeným rtům
vzala hlas

Vrací tě
chůzí pozpátku
do zrnění
prázdných míst

Opravna zkrachovala
Ze Zlatých stránek
vypadlo číslo
manželské poradny

Žofie Zejdová

Čas "Tmy" a "Slunce"

Ponořeni do sebe
nedokážeme spát
podobni divokému vínu,
za svítání rozpleteme se, snad!

Jsem černá "Tma",
co k neřesti tě svádí.
Ty jasné "Slunce",
které mě po celém těle hladí.

Teď já jsem "Slunce"
role se otočí.
Jsi tmou, jenž srdce mé
rozbuší tak, že se málem rozskočí.

Čaroděj "Čas"

Po stopách děvčátka s dlouhým vlasem
cítím, že závod s časem
docela jistě prohrávám -
přesto - vážně se nevzdávám.

Ve starém domě všichni, co žili,
život náš vezdejší opustili.
Na pavlač sednu si, zavřu oči.
Čas najednou nazpět se točí.

Vidím zas zahrádku - samá je kytička.
Ve dveřích směje se, vážně, má babička.
Čaroděj "Čas" však nepostál,
splašeně běžel zas o kus dál.

Ve starém mlýně na zápraží
strýc Jenda fajfku svou zapálit se snaží.
Pro žebráky je vždy kus chleba,
vodu ze studánky přinést je potřeba.

Ach vskutku
nepodléhám smutku.
Vždyť Čaroděj "Čas"
vezme mě kamkoli, kdykoli zas

Bohumír Vidura

Proměny

Že jsme jako na houpačce
mnohdy o tom ani nevíme
ale držíme se a sedíme

setrvačnost být
a nepadat je touha žít
byť jsme jako na vlnách
a břehy jsou nám vzdáleny

milujeme proměny
a stále chceme snít.

Včera dnes a zítra

Co zahalí a co odhalí
nejisté rysy které se míhají
jako kdysi ale nedbají
zda jsou k vidění

včera dnes a zítra
ale jsou a mohou i promluvit
svou řečí a nejsou v křeči
a postupně se zvolňují
do ladných gest jako když

louka chce kvést a milenci tvoří lásku 
a nedávají v sázku ani nejmenší pochybnost ...

Jana Witthedová

POSUN

s polštářem
přes hlavu
spí tma
ustrnulého času

do bodu zaskvění
vleče
driftující
magnetický pól
melancholie

až slunce zasáhne
zkamenělý vzdor odvahy
třpyt toho, co bylo skryté
otevře chrám něhy

SEN

Oprýskaný dům
kde bloudí
ztracené já
sní o pokojích
nenasycených strachem
o dotyku
nevyhaslých očí
o klidu noci
která dokáže spát

RÁNO

V modrém světle rána
visací most třpytu
pilíře z mlžných
rukou milosrdnosti
stahují
rozmazanou slzu měsíce
do mých průhledných očí 

Lech Przeczek

PROMĚNY

Čas navždy smazal
dětský úsměv
Vzpomínky
v husté pavučině
značně vybledly

Po letech
volíš
jiný úhel pohledu

Jen voda v Olši
teče stále stejně

Taťána Prokešová

Dilema

Je rozdíl
milovat a mít rád,
lásku slibovat nebo ji dát,
ráno se vzbudit s kocovinou,
pohádat se vlastní vinou,
když tě něco někam táhne,
velký zmatek v srdci vládne,
udělat osudovou chybu,
pustit chycenou rybu,
vzdálený hlas křičí z nitra,
věčné dilema včera, dnes i zítra.

Poločas

Dávno pryč
jsou první lásky,
zůstaly nám
jenom vrásky,
zhořklo sladké mámení,
z našich srdcích
naděje pramení,
ještě nás čeká
běh na dlouhé míle,
to nejvzácnější v životě
nejsou věci, ale chvíle.

Milan Pastrňák

Hořký blín

Procházky s tebou
                 v parku,
jsou jak krájení
diabetického dortu.
Sladký zdá se,
ale cukr v něm není.

Tobě jediné nevadí
             můj vetchý zjev
a klidně se mnou jdeš.
Má malá ušatá Mimi,
vždyť ty ani nejsi pes,
                ale plyšáček.

S plnýma rukama
se každodenně vracím,
nejprve u popelnice
    jednu ruku vyprázdním
a ty žluté smradlavé květy,
                                  z druhé,

doma strkám do sklenice.
Hořký lék,
   anestetikum,
               na bolest.

Melanie Nováková

****

Na kolečkových bruslích má svět
dopředu a dozadu
piruet ještě pět
Je v rauši lehkosti
svého bytí ...
Šťastný na kolečkách
života kousek k žití

Milý čtenáři,

pokud jsi dospěl svým čtením až k tomuto bodu, máme my všichni "psavci" velikou radost. Radost z toho, že tě zapsané myšlenky alespoň trochu oslovily, zanechaly v tobě stopu přemýšlení - přemýšlení o tom, co jsi i ty prožil včera, dnes a co asi zažiješ zítra... tak ať to jsou jen samé příjemné události opentlené dobrými zprávami a pozitivním myšlením.

Dajana Zápalková, předsedkyně LKPB