Žena
Žena - matka, rodička, milenka, strážkyně rodinného života. Krásná, křehká, statečná, silná, bojující, ochranitelská, věčně inspirující nejednoho muže, umělce, básníka, spisovatele. Mezinárodní den žen připadající každoročně na 8. března, je mezinárodně uznávaný svátek stanovený Organizací spojených národů k výročí stávky newyorských švadlen v roce 1908. Připojme se i my a oslavme ho na našem webu.
Do rubriky přispěli: Lech Przeczek, Auria Caerulea, Věra Petrová, Petr Koudelka, Viola Jíchová, Věra Petrová, Monika Dušková, Jana Burčíková, Anna Ursíni, Svatoslav Butora
Ilustrační obrázek "Aurelie" od Aurie Caeruley
Lech Przeczek
A F O R I S M Y (o ženách)
• Citově chladnou ženu ani kožichem nezahřeješ.
• Věk ženy je ta nejrelativnější veličina v celém vesmíru.
• Když se žena špatně vdá, může se pořád ještě dobře rozvést.
• Slovo dělá muže, šaty zase ženu.
• Žena je něco jako anděl, jenomže s čertovskými růžky.
• Síla žen spočívá v tom, že jsou všeobecně považovány za slabší pohlaví.
• Nezaměňujme přitažlivost zemskou s přitažlivostí ženskou.
• Ženy se pro někoho oblékají a obvykle pro někoho jiného zase svlékají.
• Nejsou nehezké ženy, jsou jen nekvalitní zrcadla.
• Přednosti některých žen vyniknou nejlépe zezadu.
• Žena je rovnice o mnoha neznámých, kterou většina mužů marně řeší celý život.
• Když chce být žena "in" je z toho často muž úplně "out".
Auria Caerulea
****
Ocitám se ve svém nitru, tam do míst, kde mohu se zjevit jen já. Pocítit hloubku a v míru plout nad všemi vodami. Jako naplňující a zprostředkující zdroj poznání. Zakopávám a letím vzduchem kolem hor a svých myšlenek, hledíc z dálky do nitra ozvěny jediné duše v mém těle. Spousta dnů a hodin strávených psaním, ale ta jiskra je stále ukrytá přede všemi. Mohu nazývat věci a pocity pravými jmény, jenže bude život naplněn? Sevřené ruce chránící svůj drahokam, padají k bohatství. Zaprášené poklady odhaluji jejich dech beroucí záři. V otázce proč jsme ještě zde, ztrácím odpověď letící do mlhy. Nezbude po ní ani jediný stín, ta touha ji znovu nalézt a spatřit. Odhalit ji, ve svých dlaních ji sevřít. Proč se ptá má duše, uléhajíc do peřin. Pod oblohou snů snad vystoupí z mlhy a já ji budu moct do svého nitra přivinout.
Věra Petrová
SÍLA MATKY
Kdyby se matky
všech padlých synů spojily
věřím
že by zvítězily
Kdyby věděly
jak zbytečně tam umírají
Co všechno jim Kreml tají
z jejich síly by šel strach
Síla srdce by je hnala
odvahu jim dodávala
Uřely by slzy na řasách
Útokem vzaly barikády
Synáčku vydrž
Už jsem tady !
Nedám ti zemřít
Narodil ses pro lepší svět
Pojď se mnou domů
Zahoď zbraň
Vrať se zpět
Petr Koudelka
****
Žena a kniha jsou tak trochu stejné
otevřeš knihu, je-li dobrá, začteš se
není-li, odložíš ji a tak je to i s ženami
nahlédneš do ženy, jestliže tě zaujme, listuješ si v ní až do smrti
jestliže ne, pošleš ji zas dál k jiným čtenářům
Protože jsem chlap a jsem zvědavý, chtěl bych vědět, jak to ženy mají s námi muži
s těmi knihami to budeme mít asi stejné
a na to ostatní mi může odpovědět jedině žena
až nějakou potkám, zeptám se
jedině snad, že bych se zeptal manželky
ale ta protože je moje manželka, mi stejně pravdu neřekne
Viola Jíchová
VE STÍNU TOPOLU
Rozhořená touha jako svíce
vnikla v mé srdce.
Jestliže můj portrét chcete namalovat,
vy poutníci tady, či nikoli,
musíte postřehnout strom ve větru nehybný
se svými listy.
Musíte ve stínu topolu, v jeho korunách,
zachytit paprsky Slunce
a slyšet ptáky zpívat
píseň o touze mladé ženy.
Musíte nad mou hlavou
nakreslit široký obzor
a rovný současně,
musíte vystihnout počátek světa,
jaký podle vás byl.
Tenkrát v té době,
kdy Země
ještě neznala člověka,
kdy byla místem pouhých příslibů
ohně a moře.
Tenkrát Země láskou hořela jak svíce
a nevnímala, co je potopa.
Svět zná člověka,
dlaň srdce a svět ráje,
jako labyrint života.
Věra Petrová
OBYČEJNÝ ŽIVOT ŽENY
Co vy víte o životě ženy
o jejích touhách snech
odhodláních změnit svět
povinnosti zcela běžné
ji stáhnou z výšin snění zpět
Bez výčitek bez pocitu křivdy
vypere navaří jídlo dá na misku
před spaním děti políbí pohladí
pofouká bolístku
Na tu vlastní nemá čas
nestíhá ani upravit si vlasy
v úsměv se pro vás naladí
byť v srdci chvěje se jí hlas
Čas ubíhá
přibývá roků ubývá cílů
k uskutečnění dávných snů
už nezmobilizuje sílu
Emília Filipová
ŽENE
Si ako zem.
tajomná v jadre bytia,
plná lávy,
žeravej magmy citov,
milovaná a milujúca
život,.čo nezľaví
ti ani jeden dlh..
Všetky ich musíš splatiť
bez výhrady,
Ako?
To ti nikto neporadí..
Ty, čo máš dlane plné slnka
a pod nimi ti zrejú dni,
ako klasy ťarchavé plodmi.
Snívaš život a žiješ sny..
Ty,čo vieš trpieť
v odpúšťaní
a nepočítaš mince nehy
uprostred nocí
rozbolených
horúcimi čielkami synov,
čo spaľuješ sa ako svieca.
Koho vinou ?
Si ako vesmír.
Plná hviezd,čo vystačia ti
na život bez konca,
na prskavky hier
do všetkých detských dlaní
na križovatky
bludných ciest.
Milovaná a milujúca
nerátaš vrásky
v zrkadlách tých dní,
keď viješ hniezdo,
keď srdcom
bludičkou
v hmlistých ránach
svietiš
Slabými rukami
bojuješ s nocou
krehká
a všemohúca
v mene života
odháňaš prízraky
desivých snov
z čielok detí...
Monika Dušková
Hvězda svého života
Dnes jsme silnými ženami plné síly
a patříme mezi ty, co nad sebou už zvítězily.
Nikdy se nás osud neptal, jak chceme žít dál,
těžkým osudem zkoušené, aby to nejlepší nám předal.
Věděl předem, že lekce dobře dopadnou,
že nejsme těmi, které se ze všeho hned rozpadnou.
Věřil v naši sílu a odvahu dál bojovat,
těšil se s námi z chvil, kdy jsme se začaly opět radovat.
Nikdy nás nenechá zapomenout na žádnou chvíli
a umožní, abychom se na nohy znovu vždy postavily.
Jsme vděčné za každou vzácnou zkušenost, kterou nám předal.
Než brečet pořád nad vším, vždyť pomocnou ruku opět podal.
Máme tolik těžkostí, kolik jen opravdu v životě uneseme,
dnes už hravě popadneme břímě, které opodál zase setřeseme.
Není žádnou pravdou, že silní vůbec nebrečí,
slzy jsou stejně bohaté jako smích a jsme darem pro svět nejlepší.
Jen Ti, co ubližují a způsobují nám bolest,
neví, kdo před nimi stojí a s kým mají tu čest.
Že jsme svůj boj s osudem předem nevzdaly
a se svou vytrvalou a odhodlanou silou jsme setrvaly.
Nic nás v životě nečiní krásnějšími být,
než být hvězdou svého života a spolehnutí v sebe sama mít.
Pravá máma
Už jen to slovo je tolik líbezné,
nám dětem na věky zaslíbené.
Je pro nás přístavem klidného bezpečí,
kde trápení mizí a pak už se nebrečí.
Je útěchou pro duši a pocitem míru,
vždy oporou a smyslem pro víru.
Máma je studnicí skryté síly.
Nasadí ji pro nás kdykoliv, jen abychom žili.
Zvládá každou tíhu břemena,
a stále cítí bezmeznou lásku,
kdy bolest i únava pro ni nic neznamená.
Dá nám, i když sama nemá, to poslední.
Ráda se se vším s námi rozdělí.
Máma taky pláče, i když většinou štěstím,
z radostí, pýchy a nad naším vítězstvím.
Je vždy teplou, něžnou a otevřenou náručí,
lásku rozdává a nás rozdávat ji učí.
Je něžným pohlazením a náplastí na bolest
navždy budeme její doživotní ratolest.
Je jedním ze srdcí, které pro nás bije
a my jejím důvodem, pro který ona žije.
S mámou máme pocit, že se vše zvládnout dá,
že každičká opora v boji smysl má.
Je nesmírnou součástí našeho života,
bez ní by zavládla obrovská samota.
Celým svým srdcem by si přála vrátit čas,
aby naši potřebu maminky cítila opět zas.
Buďte laskaví na svou maminku,
odrazem její lásky a hřejivého plamínku.
Jana Burčíková
Dášenka
Nikdy nebyla ničím zvlášní. Nikdo se za ní neotáčel, nenesly se o ní klevety, ani jiné, více či méně pomlouvačné fámy. Neexistovalo ničeho, co by jí mohly ženy závidět. Muže nepřitahovala. Snad až na druhý pohled, ale k tomu se jaksi nedostávalo příležitosti.
Milující oko jejího muže dohlédlo totiž všude tam, kde po sobě mohla zanechat stopu.
Byl o několik nadbytečných let starší, její muž, za kterého se z prudké vášně zkrotlé o úvahy zralé ženy provdala. Mateřství už měla v té době zdárně oplakané a uvyklá jediné možnosti spoléhat se pouze sama na sebe, nehledala nic jiného než cit, něhu a souznění. Měla všeho dost, jenom své dostatky neměla s kým sdílet. Nikdy se však necítila natolik nespokojená, aby své pohledy nechávala ulpívat na pohledných mužských. Na to byla příliš kultivovaná. Ale do nosu jí za dešťů nepršelo, to určitě ne. Záda sice držela za všech okolností zpříma, ale pýcha ve všech jejich nevyzpytatelných podobách jí zůstávala cizí. Znala jednoduše svou hodnotu. A stejně jako se kvalitní zboží neprodává pod cenou, ani ona by hmatatelnou část své pozvolna dozrávající osobnosti nenabídla tam, kde by si nebyla jistá odpovídající protihodnotou. Svého života si vážila, zrovna jako si vážila sebe. Přece jen, měla už leccos za sebou, s ledasčím si dokázala poradit. Nemyslela si o sobě, že je moudrá. K tomu jí scházel věk i odvaha.
Radomír ji svou moudrostí ohromil.
Zrovna jako ona jemu i on se jí zalíbil až na ten druhý, ne-li třetí pohled. První, co ji vzalo za srdce byly jeho měkké dlaně a hrstka vlídných slov, když ze sedadla těsně vedle ní sledoval nejnovější nastudování Shakespearova dramatu. To, že si koupil lístek do přibližného středu dvanácté řady byla pouhá náhoda, na které však Dagmar ani trochu nevěřila. Nemluvil příliš. Vlastně jenom v pauzách mezi scénami. Dagmar si také neprohlížel víc, než by se na náhodné setkání v hledišti slušelo. Výhřevnost jeho dlaní prozradil až při závěrečném aplaudování, přesto jí po celý večer o třech dějstvích hrozilo, že jí srdce vyskočí z hrudníku. Vzájemná přitažlivost byla zjevná, naprosto mimořádná a hlavně nepřemožitelná. Tušila to stejně jako on. Avšak oba o tom přesvědčil až jeho spontánní, intuicí vedený čin. Jeho levá ruka vystihla moment, kdy Dagmar zcela nepředvídatelně svěsila obě paže. Potřebovala je uvolnit z napětí, jímž je mučila touha projevit umělcům své nadšení. Také přestal tleskat, také svěsil ruce podél vztyčeného těla. V hledišti ještě nesvítila jediná žárovka, její potem zvlhlou dlaň však našel okamžitě.
Navzdory žáru v ní a horku v sále byla chladná.
Přiložil k ní svoji pravou ruku, takže ji zcela beznadějně ukryl v živočišném teple jeho láskyplného "já".
Dagmar se dotklo štěstí. Doslova ji čaplo za ruku. Ale nejen to. Cítila, jak ji hladí po tváři, šeptá do vlasů, čeří studánku pramenící v úžlabinách její ostýchavé intimnosti. Věděla o něm jen tak málo, kolik jí prozradilo těch pár obdivných slov a ohromující velikost jeho dlaní, ale už si byla jistá. Jako když se potok setká s řekou, jako když řeka vpluje do moře. Tak nevratné, přesvědčivé a přirozené bylo jejich setkání. Vnímala ono náhlé splynutí jako by tu bylo odedávna. Ten člověk vedle ní jí nebyl ani trochu cizí.
Teprve když se rozsvítily lustry a umírněné světlo postranních lamp dokreslilo profil pozorného společníka, dostalo se jí dalších, nikterak zásadních informací. Nic, nad čím by potřebovala přemýšlet. Jeho tvář byla pohledná i z anfasu, motýlek v barvě uvadající noci mu slušel a pro muže s bílými vlasy měla vždycky ničím nevysvětlitelnou slabost. Na rozdíl od jinými barvami stárnoucích pánů se u ní těšili jistým výhodám. Jednoduše jim nadržovala. Neuměla vysvětlit, proč. Sympatie hold nemívají pokaždé svůj racionální původ.
Jen krátce poté Dagmar onemocněla. Ona, žena, která se z každé patálie dosud pokaždé vykurýrovala jen sama a přes noc. Jednak věděla, jak na to, jednak měla zdravý, vyrovnaným životním stylem nezatížený kořínek. Stonání jí bylo dlouhá léíta cizí. Tak cizí, jak ji nedokázalo být cizí nic, co se týkalo Drahomíra.
Dagmar její choroba, která jí zvyšovala tep a kradla spánek, nenaháněla strach. Kdyby se o ní chtěla dozvědět víc, dohledala by cosi o tom, že napadá přednostně mladé a její nakažlivost úměrně s věkem klesá. Pro svou blízkou příbuznost se jí prý říká "zamilovanost".
Avšak roznemohlá Dagmar by se nedopátrala jen samé chvály. Jako se i mezi nejbližší přízní nezřídka vyskytnou spory, rozepře a sváry, nebývá ani na ni, jakožto mladší sestřičku lásky naprosté spolehnutí. Snad právě pro svou hravost, lehkomyslnost a hazardérství připisuje si zamilovanost na své konto časté ztráty. Smrtelnou se odvážuje být jen doopravdy vzácně, za onemocnění vážné s nebezpečím trvalejších následků však bývá považována ve většině případů. Léku na ni není. Dosud se totiž nenašel nikdo, kdo by se z ní hodlal dobrovolně léčit.
Tolik informační kanály...
Ani Dagmar se navzdory svému změněnému stavu nevydala hledat mastičkáře či bylinkářku. Vždyť jí svět i v třeskuté zimě rozkvétal před očima! A nebyly to jenom květy na okenních tabulích, jimiž se vytahoval mráz. Byla to prokvetlá oblaka, do kterých svou sténající pacientku vynášel Radomír. A stačilo mu k tomu jenom pár lichotivých slov a obratných hmatů.
Ne, nemiloval se s ní, jako se muž se ženou milují.
Prozatím, domýšlela si Dagmar a těšila se na všechno, čím jí její milý ještě zkrášlí svět.
Znali se poměrně krátce, když se jednoho brzkého rána objevil za dveřmi. Dva velké cestovní kufry stály na rohožce, zatímco on, už vyzutý, netrpělivě postával na dlaždicích chladné chodby.
Neváhala. A jestli ano, pak jenom velmi, velmi nepatrně. Její zaváhání bylo natolik zdánlivé, až se přeměnilo ve skutečné zdání. Konečně, nad čím by měla pochybovat?
Radomír ji miluje. O tom neměla pochyb.
Ona jeho?... samozřejmě.... že ho taky miluje.
Tam, tam byl ten téměř neznatelný stín, co si v onu významnou chvíli dovolil přeběhnout po slunečné pláni jejich dosavadního souznění. Ano, právě tak tomu Radomír říkal, když se jí, na jeho věk a předpokládané zkušenosti vcelku neobratně, snažil popsat, jaká mimořádnost se mezi nimi odehrává.
Miluje ho. Proč by ho neměla milovat? Protože jsou jeho vlasy bílé jako ty protivné závěje sněhu, co se jim kupí před domem? Protože je jedním z těch, kteří už mají hodně, opravdu hodně za sebou? Proto by ho neměla milovat? Nebo snad proto, že se konečně, po tolika fádně nezajímavých letech dostala do řečí?
Už se jí to doneslo. Prý je blázen. Šílená. Někdo ji odsoudil, jiný politoval. Snad prý prozře dřív, než už bude pozdě! Takové i oné zvěsti se o ní nesly. A také dohady o její nechutné zištnosti a jeho domnělém jmění. Sprostá závist. Pokleslé smýšlení nenaplněných. Musela se tomu postavit. Dát všem jasně na srozuměnou, že ji k její životní proměně nevedl žádný jiný podloudník než láska.
Nejen proto Radomírovi i jeho majetku sbalenému do dvou kufrů otevřela dveře dokořán.
Jestli se nad prahem mezi předsíní Dagmařina bytu a chodbou čtyřpodlažního činžáku vznášela chiméra jakéhosi hodně abstraktního ne, převtělila se tato záhadná, lásce nepřející bytost během několika chvil do podoby zcela svérázné, nezaměnitelné, s ničím a s nikým neporovnatelné existence, jež vládla svým vlastním úsudkem, hlasem i argumenty.
Dagmar se totiž pozvolna, krok za krokem, den za dnem navracela zpátky do stavu, jenž jí byl vlastní před oním slastně bolestným stonáním. Každodenní přítomnost Radomíra ji léčila ze zamilovanosti jako karlovarský pramen vrací hybnost nebo antibiotikum zbavuje anginy. Vlastně nešlo o nic jiného než o zcela obvyklý proces dozrávání. Královna všech emocí se po bezstarostném dětství úspěšně protloukla všemi úskalími puberty, překročila práh dospělosti a se všemi atributy úřadující moci opanovala prostor, jenž sdíleli dva, kteří spolu měli tak málo společného.
Smělost postrádající "ano", vzápětí úderně hřmotné "ne". Rozeklaná skaliska, kaňony přeťatá horstva. Statné kmeny, které bezohledné blesky rozsekly vedví. Tak vypadaly krajiny vnitřního světa zralé ženy Dagmar. Momenty šlehajících plamenů nenadále zkropené lijákem nechuti, kterou se jí nedařilo obelhat. Spolehlivě vyšlapané pěšiny zarůstající neprůstupným plevelem. Všechno, co jí bývalo vlastní, kus po kousku odnášely vody neutuchající vášně. Ztrácela své jistoty, svou minulost, ztrácela i svou podobu. Přesto ničeho nelitovala.
Protože byla milována.
Milována způsobem, jenž smí zakusit pouze mladé milenky kvapem stárnoucích mužů. Atraktivitu žádoucí ženy už dávno ztratila, přesto si připadala zázračně mladá. Vedle Drahomíra s vystouplým bříškem, s kolíbavou chůzí a vzezřením pohádkového dědečka připomínala ona laň, jež díky své nerozvážnosti zbloudila. Na skráních se jí objevily první šediny, ale ona mládla. Dar, který od Drahomíra přijímala s vděčností, kterou neuměla nebo nechtěla vyjadřovat.
A tak to bylo se vším.
Vděk.
Věděla, že je ho plná. Že v ní vře jak horký pramen vyvěrající z lůna štědrostí oplývající Země. Vyjádřit jej bylo nad její síly. Nad síly lásky co chvíli ponižované nenávistí.
Také Drahomír štědrostí oplýval. Nebylo dne, aby ve váze nenašla čerstvé květy. Nebylo noci, která by jí neobdařila rozkoší. Za vším stál její muž. Za každým potěšením, jichž nacházela plnou spíž, ledničku i Drahomírovy plné hrsti. Věděl o ní, že má ráda čokoládu. Přinášel jí ji na kila. Všiml si, jak si pokaždé přivoní k šamponu, než si jej nanese na vlasy. Kupoval jí celé nákupní koše takových, které svou vůní vynikaly. Pozoroval ji, jak dokáže být uvolněná, když nanáší barvy na plátno. Pořídil jí tedy obrovskou bednu náčiní, jež by ke své zálibě mohla potřebovat. Neopomenul jediný detail její nikterak spletité osobnosti, aby jej svým přičiněním rozvinul v něco, co ji bude určovat, co bude patrné už z velké dálky, nepřehlédnutelné, dominantní, pouze její, Dášenčino.
Ano. Právě tak si přivykl ji oslovovat. Jedno jestli v diskrétní přítomnosti pomačkaných lůžkovin, nebo na veřejných prostranstvích přeplněných kaváren, či za zády obsazených divadelních řad. A ještě jinak jí říkal. Fenečko moje, růžičko moje voňavá, kvítečku můj, motýlku a slunéčko moje sedmitečné. Především ten motýlek. Ten jí býval nejmilejší. Přestože dobře věděla, jak krátký bývá život motýlů.
Snad v tom byl první náznak toho, co mělo následovat.
Dokázala být vděčná.
Dokázala však i nenávidět.
Nenáviděla tu nenávist v sobě, co ji jako paličatý plevel skrz naskrz prorůstala. Nenáviděla sebe za nenávist, kterou nenáviděla toho, kdo ji miloval. Drahomírova láska neznala žádná "ale". Nebylo podmínek, za kterých by kvetla košatěji než za jiných. Drahomír na své Dášence miloval i její špatné zvyky, nechutné příhody i vlastnosti, jež nebyly zrovna chvályhodné. Za svou bezpodmínečnou lásku si zajisté zasluhoval výhradně lásku. Jenomže jakmile se Dagmar k nějakému láskyplnému projevu uvolila, okamžitě jí projel osten plný jedu.
Vadilo jí, že má Drahomíra neustále v patách.
Nesnášela jeho oči slídící po jejím těle pokaždé, když se mihla poblíž.
Obtěžovaly ji jeho lichotky, které se k ní valily jako nekonečný proud rozdivočelé řeky.
Jednoduše nebylo chvíle, nebylo místa, kde by ji jako hustý kouř ze spalovaného nepořádku nedusil Drahomírův cit, jímž k ní zahořel jak na troud vysušený les nedozírné rozlohy.
Neměla se kam vrtnout, kde se schovat, jak odlehčit svým zadýměným plícím. Musela to dýchat. Zas a znovu, celé dny, celé noci.
Jedinou útěchou v jejím láskou zamořeném životě se jí stalo její zaměstnání. Ne, ani zdánlivě ho nemilovala tolik jako Drahomíra, ale byla to jediná příležitost, kdy se mohla svobodně nadechnout.
Vracela se domů, kde on v souladu se svým věkem již nepřetržitě přebýval, a těšila se. Představovala si jeho postavu, jak ji vyhlíží z terasy, jeho šťastné oči, až mu skutečně vstoupí do výhledu, jeho měkké, v každou denní i noční hodinu roztoužené dlaně, kterými ji obejme tak silně, až ona ztratí rovnováhu. A nechá se zachránit. Samozřejmě. Jak jinak...
Hned nato si těšení převléklo kabát. Chtěla by se, alespoň jednou nebo spíše vícekrát, vrátit domů a být ve svém domově sama. Nemuset vstřebávat Drahomírův zájem. Nevyčerpatelný zájem o každou maličkost, která s ní nějakým, byť jen bezvýznamným způsobem souvisela.
Vrátila se. Byl stále tu. Stále při ní. Se svojí ženou. Pro poslední ženu svého života.
Představa nemožného přerůstala v touhu. Sen, který se jí navracel častěji, než by bylo bývalo mohlo být přijatelné.
Dagmar svého muže, za kterého se vcelku nedávno v přidušeném svěle zádumčivé kaple provdala, ve svých touhou vedených představách opět a zas pochovávala.
Musí přece zemřít. Jednou musí zemřít. Jako všichni zemřeme. On je své smrti přece mnohem blíž než ona. Rozdíl více než dvou desetiletí provokoval pravděpodobnostmi, které jí proti její vůli rašily v mysli.
Nikomu by se nepřiznala, před nikým by se ani slůvkem nezmínila o tom, že smrt svého muže očekává s nadějí. Lákavá, podbízející se vidina svobody z ní ve vlastních očích dělala zrůdu. Protože jenom zrůda může zároveň milovat i nenávidět.
Přesto... nebyla to ona, kdo nesl za své hříšné myšlenky vinu.
Mohla za to přesycenost. Nadváha, jež se spolehlivým tempem měnila v otylost. Jejich láska jednoduše tloustla. Drahomír ji ládoval jedním soustem za druhým. Ani trochu nedbal přiměřeného dávkování, které může být jak koření tak sladkostem jedině prospěšné. Dopřával jí a tím jí škodil. Jenomže jeho dobro, s jakým tak činil, bylo silnější než rozum, který šel snad poněkud zbaběle lásce z cesty.
Drahomír měl oči všude, kam se jeho Dášenka hnula. Když leštila koupelnu, postával jí za zády. Stačilo, aby se naklonila tak, že jí výstřih poodhalil žlábek mezi prsy a už je držel v rukou. Omlouval se slovy: "Když já tě mám, Dášenko, tak moc rád."
Vstávala-li z pokleku, pomáhal jí vlastníma rukama zaklesnutýma v citlivém podpaží.
Žádná domácí procedura se neobešla bez polibků, žádná hodina nebyla nevhodná pro laskání. Drahomír se rozhodl pro doživotní líbánky.
Jak by mohl svoji ženu nepolíbit? Že měl plná ústa snídaně, umaštěná k tomu? Může se snad lásce něco znechutit? Láska není vybíravá.
V oné přehršli láskyplných gest Drahomíra nebylo nic, skutečně nic vedeno zlými úmysly. Byl starý, dobrý, předobrý muž. Dášenku měl za dar nebes. Dostal ji ve věku, kdy jiní pánové pokuřují dýmky a na hebkou kůži vášně chtivých žen vzpomínají se stejnou nostalgií, jako sportovci vzpomínají na svá vítězství, vysloužilí politici na časy svých projevů, nebo trampové na chajdy v místech, kudy dnes vedou dálnice. On vzpomínat nemusel. Měl štěstí. Veliké štěstí!
Drahomírova láska však trpěla přebytky.
Přebytky se přetavily v nenávist. Nevítané dvojče lásky.
Bezvýhradně milovaná nenáviděla stejně jako milovala. V jednom momentu se těšila z Drahomírových bílých vlasů, hned v druhém se od něho osvobozovala jeho jistojistým skonem. Sžila se se svou nenávistí, přičemž nepřestávala burcovat lásku.
Týdny, měsíce, roky...
Ani později se neestalo nic, co by narušilo přirozený spád dějů.
Drahomír odešel v požehnaném věku. Dagmar se ještě necítila být stará. Dočkala se svobody. Svobody, která ji v prázdném bytě, prázdném pokoji, prázdné posteli pálila jako čert. Co by teď jenom dala za jedinou hubičku od Drahomíra. A mohla by vonět třeba po tlačence s cibulí...
Nespala v té chladné uprázdněné posteli ani jedinkrát. S bolestivou radostí v srdci přehodila přes ramena dva páry svázaných bot, kapsy své odrané košile nadila kreditkami, do té u kalhot zastrčila občanku a nasedla na první vlak, jenž projížděl městem, ve kterém žít bez Drahomíra by bylo jako pokoušet plachtit proti větru.
Nedojela daleko. Vystoupila na místě, které se jí zdálo být dostatečně liduprázdné. Potom už pouze šla. Sytila se samotou mezi stromy, svobodou na rozlehlých loukách, neznámem polních cest.
Nedošla nikam, přesto neminula cíl.
Byla sama se sebou. S láskou, bez nenávisti...