Říjen 2023

V měsíci říjnu čekají na webu tato témata:

Z mého deníčku - možná si jej vedete, možná psali v dětství, možná žádný nemáte, ale pokud přece jen ano, zalistujte v něm

Můj dům můj hrad, ale též chaloupka, byt, pokoj, koutek v místnosti

Na veselou slabiku- zasmějme se, pobavme se …

Do rubriky přispěli: Marta lehetová, Marie Starová,  Emilie Kozubíková Ladislav Beran, Viola Jíchová, Lesana Královičová

foto: Marta Dvořáková

Auria Caerulea

Domov

Každý z nás si pod pojmem domov předstsvuje nějaké určité místo, kde se cítí bezpečně. A také někdy si ho potřebuje zvelebit a upravit podle svého vkusu. Teďka se s přítelem snažíme o jakousi změnu. Proto bych ráda sdílela náš koutek. Je v provensálskem stylu. Stěnu jsem si malovala sama. Použila jsem šablony a dva odstíny zelené barvy. Podle mě se práce povedla a doufám, že se naše změny ještě podaří i v dalších pokojích. Jsem tvořivá duše. A vytvořila jsem si toto útulné místo. Protože si myslím, že to místo si to obdivuhodně zasloužilo. Před tím tam byla pouze holá bílá stěna. Tento prostor je mi další inspirací pro psaní a naplnění mé cesty. Děkuji teda za vaši skupinu, i když je pravda, že vás už nenavštěvuji. Ale třebas se zadaří. Držím palce všem při dalším tvoření, ať už svého domova nebo při psaní příběhů a všechny vřele pozdravuji. Auri

Marta Lehetová

Posielam Vám spomienky z detstva, keď sme si navzájom so spolužiakmi písali a kreslili do pamätníkov. Bolo ich veľa, ale vybrala som iba tie, ktoré sa mi najviac páčili. Pri pamätníčkoch som sa na chvíľu ocitla vo svojom krásnom a pokojnom detstve.

S pozdravom Lehetová

Z môjho pamätníka

Až raz pozrieš na riadky

celkom vyblednuté

a myseľ zaletí ti na časy

celkom dávne a minulé,

z oka ti budú slzy kvapkať

viac a viac,

spomeň si, že mladosť nevráti sa

nikdy, nikdy viac.

Nehľaď nikdy na to, čo vidieť nesvedčí,

oči kazia srdce tak ako zlé reči.

Od bezbožných rečí odvráť uši svoje,

zlostné reči plodia nešťastné rozbroje.

Nech nikdy neznáš osud zlý

a náruč jeho chladnú,

v ktorom krásne mladé sny

jak mrazom ruže vädnú.

Keď ťa opustí všetko,

komu si vieru dala,

keď zanechá ťa ten,

koho si najviac milovala,

keď namiesto ruží

bude ti tŕnie rásť,

vtedy sa dievča nauč odpúšťať,

lebo nie je hrdinom ten,

kto bojoval a zvíťazil,

ale ten, kto miloval,

sklamaný bol

a všetko odpustil.

Veľa topoľov voda už odmyla,

ešte viacej dievčat

láska do hrobu zložila.

Miluj, miluj každého,

len študenta žiadneho,

lebo študent ako líška,

jednu ľúbi, druhú stíska.

Marie Starová

Ž I V O T N Í  D R Á H A

Když se mě někdo zeptá, o čem jsem vlastně psala a dosud píši, a také proč píši a co bych ještě napsat chtěla, asi bych chvíli přemýšlela, ale stejně bych odpověděla úplně prostě. Píši a chtěla bych ještě dál psát o životě. Jsem vděčná za obyčejné věci. Chci psát o sobě, o lidech, o jejich starostech a radostech, zkrátka o životě. Můj reálný život se v mém pozdním stadiu stále posouvá dál a dál a mi se zdá, že stále rychleji. Je to velká neznámá, kdy čas ubíhá splašeně a já to nemůžu ovlivnit. A tak si pro sebe kladu otázku : " Co bych měla ještě napsat, bez ohledu na to, čím ještě vyplním další, zatím ještě prázdné stránky."

Tak, jaký mám vlastně nyní čas, ten podzimní čas života? Je to čas hledání, čas nacházení, nebo zatracení? Myslím, že jsem realistka a můj život je takový, jaký si ho udělám sama, jaký jsem schopna si ho obohatit. Mám ráda citace moudrých lidí, kteří trochu, spíše ale hodně, vystupují svým intelektem a všeobecným přehledem z šedi běžného průměru. V těchto myšlenkách nacházím často i svůj zdroj inspirace a možnost jejich srovnání s dnešním reálným světem. Myslím, že ještě nebudu bilancovat. Proč taky? Co vše je vůbec na světě jisté? Pouze fakt, že život má svůj zrod, průběh a i svůj konec. To víme všichni dobře a ostatní je na nás, na lidech, kteří by ten čas života měli něčím naplnit.

Nemyslím si, že smysl života je nějaká hádanka, kterou je třeba vyřešit, život prostě je. Já jsem a stát se může cokoliv. Zato si myslím, že mohu svůj život obdařit smyslem. Momentálně prožívám opravdové štěstí. Přijala jsem se taková, jaká opravdu jsem. Mám ho založený na pochopení a vnímání skutečných svých hodnot v mém životě. Zažívám úctu k sobě a k životu i lidem kolem sebe, vděčnosti i schopnosti odpustit a vyrovnat se s minulostí. Ve svém nitru vytvářím postupný klid, který se přeměňuje k vnitřnímu štěstí. Jak jsem toho dosáhla? Do jednoho sloupečku jsem napsala věci, které dělám každý den a do druhého pak věci, které mou duši naplňují štěstím. A to mi otevřelo oči, kdy vnímám sebe samu, své tělo, mysl. Cítím vděčnost za den, který je přede mnou, vnímám hodnotu všeho, co mně obklopuje, jsem vděčná i za každodenní maličkosti, připouštím si i prohry a selhání, zaměřuji se na své zdary (vítězství), zkušenosti, nová poznání a úctu ke všemu. Umím se nadchnout a jít zapáleně za svými sny. Našla jsem práci, kterou dělám s láskou, a to je zásadní krok ke

štěstí, v práci ztrácím pojem o čase. Žiji jen jednou a bylo by škoda, můj život promarnit a nenaplnit. Ničím jiným druhého nenakazíme tak rychle a spolehlivě jako svou náladou. Když se usmívám a vidím sklenici vždy spíš poloplnou než poloprázdnou, přitáhnu si do života podobně naladěné lidi, kteří si mně s radostí pouští i do svého života. Život je stále hezký, vidím stále tu sklenici poloplnou. Říká se, že to nejcennější, co můžeme druhému dát, je náš čas. Chci být s vybranými lidmi, trávit s nimi pravidelně hodiny, zažívat nevšední okamžiky a ve chvílích nepohody být s nimi. Dodnes nedovedu na jednu otázku jasně odpovědět. Někdy mám zkrátka období, kdy je mi dobře mezi lidmi, mám potřebu s nimi všechno sdílet, jindy zase potřebuji klid a samotu, abych dobila baterky. Všechno je potřeba vyvažovat, vždy si najdu na konci dne pár minut na to, abych zrekapitulovala celý den a zapíšu si alespoň dvě věci, které se mi podařily. Nemusí však jít o něco velkého, radost v dnešních dnech mám třeba ze dvou umytých oken, i procházky se svou psí slečnou Nelinkou v přírodě.

Nelinka je čistokrevná malá kníračka pepř a sůl. Bude mít za dva měsíce šest let. Venčíme ji s manželem denně, střídáme se ob den, jelikož jsme již v pokročilejším věku, manželovi bude za několik málo měsíců 78 let a mně 75 let. V každém počasí chodíme trasu cca 5 km. Jdu svižným krokem a sleduji pozorně tu přírodní nádheru. Jedna naše trasa je okolo přehrady Olešná, druhá trasa kolem řeky Ostravice. Stačím vnímat přírodní změny počasí, dokážu se i zastavit a zblízka si prohlédnout určitý detail, který mně procházkou zaujme. Někdy se i přistihnu, že se usmívám a dívám se na svět růžovými brýlemi a je mi báječně. Například vytoužené jaro se začíná probouzet už před tím, než se začne zelenat tráva. Má své zákonitosti, třeba jaké bude počasí, zda bude bohatá úroda na mé zahrádce. Svátky jara – Velikonoce jsou pro mě inspirací " mou velkou vášeň aranžování ". Výzdoba Velikonoc, Vánoc má pro mě velké kouzlo. Tvořím do různých váziček, mističek, venkovní tvarovky pod okny oživuji jarní záplavou modřenců, narcisek, maličkých rozkvetlých tulipánů. V létě je to barevná záplava "Moje malinká zahrádka" je moje duše. Již v únoru si připravuji vlastní plán, co změním, vylepším a předvedu sobě i druhým něco z nových svých inspirativních nápadů. Ke svému vlastnímu štěstí potřebuji mít dobré vztahy nejen s rodinou, svými přáteli, kamarádkami, sousedy, zkrátka s lidmi, se kterými se potkávám. Stereotyp mě nikam neposouvá a zkouším věci, které mě posilují. Přiznávám si natvrdo, že jsem v minulosti udělala několik chyb a není to vůbec snadný úkol je napravit. Jsem k sobě upřímná. Poučuji se z chyb a

vyrovnávám se s tím, co již nemůžu změnit. Děkuji za to, co mám. Když mi není dobře, nebo mám těžké období, posbírám zbytky sil a snažím se najít alespoň nějaké malinké příjemné věci, které se těžkostmi povedly. V současnosti pracuji v prodejně obuvi jako prodavačka každou sobotu a zastupuji vedoucí v době dovolených. Tato práce mě velmi zajímá a baví, jelikož mám obchodního ducha již od mládí. Mám ráda lidi, ráda s nimi komunikuji a radím při koupi našich výrobků. Nepatřím mezi prodavačky, které prosazují výrobek za každou cenu. Od roku 2019 jsem členkou Literárního klubu Petra Bezruče, Frýdek-Místek, kolektivního člena Obce spisovatelů ČR. Vydala jsem tři Almanachy a v současnosti začínám pracovat na čtvrtém. Bohatý není ten, kdo má všechno, ale ten, kdo potřebuje málo, aby byl šťastný. Moje krédo : " Žít se má každý den."

Emilie Kozubíková

Nostalgie

Slezan – Bavlnářské závody

Frýdek – Místek

Národní podnik? Již odvanulý list Uhersko-Hradišťska, Veselí, Svatobořic, Frenštátu, Raškovic,

desítkou fabrik a Frýdecko-Místeckým Ústředím. Ach, k dojímání splín zaniklých dívčích pracovišť.

Kácelo se ten dělný svět Slezanu 07- u nádraží.

Vozík s paletami špulí si to razil

mezi přadláckými stroji, řvoucími ulici,

co nyní již jen pendlujícími vozy hřmí.

A srdcem mým tep dávných dní, když, věřte mi, dlaň ponejvíce komouší

převáděla mne přes cestu. Vše jiné, nové máme ve Slezsku.

Čáp by zahnízdil? Slét, ale i po komínu ani sled.

"Čekárnou" sejem setbu. Vzejde kýžený vzestup?

S pudem sebezáchový nese stárnoucí nohy již, nová nádražní zdvíž.

Luxusem holedbá se kdejaká kancelář. Ty z duše zavzlykáš

s výkřikem suti v své ochozené prostoře ulici Nádražní- kdys Jeremenkové.

Rozrůstá se a krásní Frýdek – Místek.

Čemuže ustoupil můj starý svět

Přádelny 07 Československo-Sovětského přátelství?

Vždyť zprávy od Moskvy raději neslyšet.

Kolik se vkládalo důvěry do Éry, v níž se zas lidstvo chví?!

-Spasitelné tržní mechanismy? Kámen na kamení bychom měli už umetlý.

Ono- i nebe nespaplé s mou 0 sedmičkou si vyžádalo své.

Sazby- úroky- zvučných jmen- bavlnářských technologií

-Šivice, Muroně, Šnajdra, Kaplana, Školu Ivánka, Turečka, Pustku, Vyorala, Golu...

Dozněla i plejáda pojmů

-Křídlovky, Válečkárna, Ukladárna, Vičkárna, Soukárna… Tkalcovna ovšemže též, jakby nebyla.

Miloučké nebe nespadlo ani hned zas oblasti Gazy, Ukrajina. Soudí se, tamější hrůza vzlíná

-tvrdosti lidských srdcí?! Nebylo tak v konfliktu všude vždycky?!

Mne tu v mém seniorství drtí sundávana pracovní domovina Slezanu 0 sedmičky.

Dávné cinkání klíčky strážných ve vrátnicích a v uších zvučící,

jakby dnes, terčíková telefonní ústředna s mým doznělým tam třicetiletím.

Zatím mi nový svět upletl extra stóru z hororů úbytku slyšení s neviděním

v přátelství kompjutru s hlasovým čtením v Bibli.

Vše v ekonomicky-ekumenickém světě a i s vždy znovu "posvátně" revolučními,

brutálně rozcitlivělými lidmi.

Náš hrad- náš dům

Zahraničnímu publiku

jsme rozpínavé chytrolínům

s hrstéčkou dovedníků.

Vkategorizovat se- urputností nádeníků

sílit té hrstky um!

Česko mé,

příklady táhnou.

-mají schopnost zas utáhnout

nám renomé

made in- ČR- unikům?!

Ladislav Beran

Mé malé policejní "pomníčky"

Když jsem koncem sedmdesátých let nastoupil, po několikerých prošlapaných služebních polobotkách po písecké dlažbě jako "obvoďák", na kýženou zdejší kriminálku, vyfasoval jsem tu lajnu majetek, a to konkrétně vyloupání do bytů. Po "hadrové" revoluci jsem si k tomu přibral v té době dost problematickou lajnu, ochranu kulturního dědictví a památek, neboť "devadesátky", to bylo pro kriminálku po celé republice pole neorané, neb jsme se s touto trestnou činností dosud nikdy nesetkali, zvláště pokud šlo o vloupání do kostelů a muzeí, kde mizely zejména sakrální předměty nedozírné historické hodnoty. Ty končily v rukách překupníků a následně u starožitníků, kteří je kupovali od pachatelů tak zvaně bona fide, tedy v dobré víře, že nejsou kradené a nepochází z trestné činnosti. Pravdou je, že jihočeští kriminalisté, co měli na starosti tuhle lajnu, pořádně šlapali této nové, dosud nepoznané galerce úspěšně na paty, o čemž už jsem se v řadě mých krimi povídek zmínil nejen v knížkách, ale i v krimi časopisech a bez nadsázky mohu konstatovat, že z té doby je opravdu jen pár policejních "pomníků", kdy se případ nepodařilo objasnit. A proč se nepochlubit, řadu sakrálních předmětů se podařilo zajistit, vrátit do kostelů a to dokonce i takové, co byly prodané do ciziny.

To, že každý polda, který jednou skončí a odejde do zaslouženého důchodu, odejde s nějakým tím neobjasněným "pomníkem", což se bohužel, v případě jedné táborské vraždy z osmdesátých let, povedlo i mně. Ale já bych se spíš zmínil o mých malých "pomníčcích", na které si rád i po létech, na besedách se čtenáři, vzpomenu. Asi bych měl začít od Adama. To, že jsem byl na písecké kriminálce známý jako rebel, to rád přiznávám, stejně jako to, že jsme si od nástupu nového "okresáka" v polovině osmdesátých let nepadli zrovna moc do oka. Pravda, slušný kádrový škraloup jsem si přinesl v osobním spisu už z obvodního oddělení, neboť mých pět abstraktních obrazů (hámot), skončilo po výstavě v Belgii, kam se dostaly se soubornou tehdejší výstavou AMO 70 ze Šumperka do Itálie a Německa. A německý tisk si všiml zrovna těch mých, takže jsem to schytal za propagaci západního umění a měl jsem namále, že mě od SNB nevyhodili. Pak jsem měl škraloup za to, že jsem se stýkal s lidmi z písecké kultury, kteří po osmašedesátém museli z kultury odejít, a dorazily to mé začátky psaní, když jsem za krimi povídku Aukce v Holešově, vlastně v KD v Kroměříži, dostal Cenu Ministra vnitra. Po zkušenostech s obrazy jsem se nikde a nikomu po návratu nepochlubil, prasklo to až za týden, kdy se v Písku objevil krajský a přivezl mi za dobrou reprezentaci českobudějovické Správy SNB na tu dobu víc než slušnou a hlavně nečekanou odměnu. A tím to začalo, protože hned druhý den jsem ráno skončil u okresáka a ještě jsem se nestačil ve dveřích jeho kanceláře předpisově zahlásit, tak na mě spustil:

"Abychom si rozuměli, soudruhu kapitáne, to, že jste včera ze mě udělal před krajským náčelníkem vola, kterej neví, co se mu tady děje, to vám jen tak nezapomenu!" ukázal mi okresák na dveře a vypadl jsem od něho jak cukrář. To bylo v roce 1986, rok nato mi vyšla kniha krimi povídek AUKCE. To, že si mě okresák za toho vola vychutnal, to bylo rok poté, kdy jsem dostal za prvotinu Aukci zájezd od tehdejšího Svazu spisovatelů do Irkutska. Pravdou je, že ten desetidenní zájezd nemohl okresák vydýchat a do toho SSSR mě nechtěl pustit s tím, že je výročí srpna a zákaz dovolených. To byl argument a tak jsem kapituloval. To jsem netušil, že má žena to nevzdala a zašla za ním s tím, že pokud mě nepustí, že to napíše tehdejšímu minstru vnitra Obzinovi, od něhož jsem dostal tu cenu za Aukci. To bylo v pátek, a to pro změnu kapituloval okresák. Měl jsem odlétat v pondělí a v neděli večer zvonil u nás strážmistr z obvodu s tím, že mi okresák povoluje cestu. A byli jsme spolu na nevyhlášené válečné stezce. Krátce po návratu z Irkutska jsem měl v kanceláři telefon a volal okresák.

"Beran, máte dneska výjezd, koukejte mazat do Družstva invalidů, je tam průser jako kráva a nevracejte se bez pachatele," bylo mi řečeno, ale ani slovo o tom, co se tam stalo. Dal jsem dohromady lidi z výjezdu, měl jsem za to, že tam půjde zřejmě o nějakou zlodějnu, ale nešlo o ni. Jen co jsem vystoupil z auta, bežel ke mně vyděšený silně pobledlý předseda Družstva invalidů. Když jsem se ho zeptal, o co kráčí, tak si jen otřel čelo kapesníkem a rovnou nás vedl do patra na pánské záchody a stačil mi přitom říct, že za chvíli má přijet přestřihnout pásku nové administrativní budovy ministr soc. věcí soudruh Hamerník. Pořád jsem nechápal, o co jde, a to jsem zjistil, až když jsem vešel na pánské záchody, kde dva chlapi přetírali vápnem nad pisoáry velký černý nápis: KDO NEVÍTÁ HAMERNÍKA, TEN DNES PŘIJDE O MRNÍKA. Těžko se přitom udržet smíchy. To se mi pochopitelně nepodařilo. První se ozval vyšetřovatel, který prohlásil: "No, to ne! Na takovou píčovinu sem voláte kriminálku? Co je na tom trestnýho? To to nemůžete, hergot, zatřít?"

"Tuhle lotrovinu musel udělat někdo v noci, od rána to zatíráme a pořád je to vidět, soudruhu," zareagoval posmutnělý předseda družstva a chtěl, aby to technik vyfotografoval. Ten zavrtěl hlavou a šel si sáhnout na nápis.

"No jo, olejová barva, to je sviňa, ta se jen tak nepřetře. To chce obouchat omítku až na panel a znovu nahodit," prohodil technik se znalostí chalupáře a protože to nebylo pochopitelně nic trestného, tím jsme tady taky skončili a odjeli zpátky na kriminálku. Tam už na nás čekal okresák, který už byl informovaný od předsedy družstva o píčovině, kterou na místě pronesl technik. S vyšetřovatelem jsme skončili u okresáka v kanceláři, kde jsme to oba schytali, ale jen co od okresáka padlo, že jsme oba na potrestání, zeptal jsem se ho, na co by to chtěl, kdyby se chytil pachatel, asi tak napasovat a co by asi na to řekli jeho advokáti a soudci. Bylo dlouhé ticho a jen co si okresák sedl za stůl, tak se najednou vztyčil, jak bůh pomsty a zařval: "Vypadněte, nechci vás tu vidět!" Pravdou je, že se tato událost neutajila, lidi to pobavilo a jak jsme se pak dozvěděli, tak ministr Hamerník byl ten den prý třikrát na dámských záchodech. Já jsem přišel ten měsíc o odměnu, přestože se mi podařilo objasnit vloupání do čtyř bytů na sídlišti Portyč.

Ani ne půl roku nato si mě okresák vychutnal znovu. Opět jsem měl vedoucího výjezdu a jen co se mi ozval v telefonu, hned jsem věděl, že to není jen tak, když spustil:

"Beran, vy máte dneska výjezd, pro vás to bude hračka, když se pohybujete v tý kultuře. Mažte s výjezdem na Zvíkov, můžete se vytáhnout, je tam průser jako kráva, víc se dozvíte od kastelána," položil to hned okresák a tak jsem tam s výjezdem vyrazil s tím, že tam zřejmě asi někdo něco ukradl, i když dostat se do hradu, kam se nedostali ani husiti, tak to už musí bejt jó frajer! Jen co jsem před hradem vystoupil z auta, přišel ke mně bledý, rozklepaný kastelán, který se mohl usoudruhovat a když jsem se ho zeptal, co se na hradu stalo, nebyl schopen ze sebe vypravit slovo. A jen co se mu v ruce objevil velký klíč, ukázal nám k zavřeným dveřím

hradu. Dívali jsme se všichni po sobě a netušili jsme, co nás za dveřmi hradu čeká za průser. Prošli jsme kolem pokladny, kde stála o něco bledší a vyděšená postarší žena a šli jsme hned vlevo do první místnosti, která byla zamčená na dva západy. Pořád jsme nikdo z nás netušil, co nás za těmito festovními dveřmi s velkým vrchním zámkem čeká, protože kastelán nepromluvil slovo. Jen co otevřel dveře, první co mě padlo do oka, byly velké, skoro metrové obrazy našich prezidentů a teprve pak z kastelána vypadlo, že je zde výstava české státnosti. Nakročili jsme do sálu a teprve pak nám došel stav roztřeseného kastelána. Uprostřed sálu před prezidentem Novotným byl na zemi exkrement. No, spíš to byla pořádná kopice lidského hovna. Jako první zareagoval technik.

"A do prdele, tady to na někoho přišlo, a nechtěl si nasrat do kalhot!" vypadlo z technika, ale to už se ozval kastelán.

"Takhle to nemůžeš, soudruhu, vidět. Záchody jsou před hradem. Bohužel, jsou zamčený, protože je po sezóně, tohle je přece vyložená urážka český státnosti, proto jsem vás taky na ten případ do Písku zavolal."

"No, když už jde, vážený, o českou státnost, tak mně osobně tu chybí prezident Masaryk," prohodil na to technik na tu dobu dost odvážně, a hned pokračoval.

"Já to spíš vidím tak, že to je od začátku případ pro uklízečku, nebo nějakou hajzl bábu. Pro nás to rozhodně není případ k vyšetřování. Vy tu nemáte na hradě průvodce? Všude na hradě jsou."

"Je po sezóně. Dnes tu byl dopoledne pouze jeden návštěvník. Neměl peníze na vstupenku, tak zaplatil pokladní německým práškem na praní," přiznal kastelán a došel pro rozklepanou pokladní, kterou si vzal vyšetřovatel stranou, a aby se neřeklo, začal se jí vyptávat na popis muže, který nebyla schopna uvést, a moc jí vadilo, že přišla o nedostatkový německý prášek na praní, který si vzal technik, že se z něho pokusí zajistit nějaké otisky. To už ho volal kastelán, co bude s tou příšernou kopicí na sále.

"No, my to uklízet nebudem, holt to zbude na někoho z vás," odpověděl mu technik a vyšel ze sálu na nádvoří hradu. Kastelán, zřejmě čtenář kriminálek se divil, že technik odmítl zajistit z nevábné kopice biologickou stopu jako důkaz a mně v tu chvíli došlo, že až se objevíme na kriminálce, že nás opět čeká kancelář okresáka. Nemýlil jsem se a jen co jsme se vrátili, hned si k sobě okresák zavolal tentokrát celý výjezd a byl opět zřejmě dobře informován.

"Tak se chlubte, vážený, co bylo na Zvíkově a jaký byl výjezd?" uhodil okresák přímo na mě a musím říct, že jsem se moc dlouho nerozmýšlel a dodnes nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha.

"Nevím, soudruhu náčelníku, co vám napovídal kastelán, ale podle nás to byl výjezd doslova na hovno!" vypadlo ze mne spontánně a hned nato mě podpořil vyšetřovatel, který případ odmítl převzít do vyšetřování, že to je sice něco proti něčemu, ale jenom přestupek, který je v řešení obvodního oddělení Zvíkovské Podhradí. Čekal jsem to, co už jsem v této kanceláři zažil, ale bylo ticho a tak jsme z kanceláře mohli v klidu odejít.

Začátek roku tisíc devět set osmdesát devět, byl poznamenán několika výbuchy v republice u sekretariátů KSČ a nebylo jich málo. Když k tomu připočtu i demonstraci

v Praze, kde Veřejná bezpečnost musela zasahovat a Národní třídu sedmnáctého listopadu, spadla popularita Veřejné bezpečnosti, pokud v té době ještě nějaká byla, na bod mrazu. Na mě v té době, sedmadvacátého listopadu, kdy Občanské fórum na ten den vyhlásilo dvouhodinovou generální stávku, která měla být jakýmsi celonárodním referendem o vedoucí úloze KSČ, vyšel výjezd. Všude po republice narvaná náměstí a já jsem si v kanceláři u šéfa kriminálky v klidu popíjel kafe a sledovali jsme televizi. Po pravdě řečeno, moc jsem z ní neměl, protože se ozval telefon a okresák, a opět to stejné.

"Beran, držíte výjezd, sežeňte si technika a mažte na Výstaviště na partaj, je tam na parkovišti jediný auto a vypadá to, že je v něm bomba. Teď mi to volal okresní tajemník," vypadlo z okresáka a proč bych to nepřiznal, mně v tom okamžiku pořádně zatrnulo. Ne že bych byl nějaký strašpytel, do té doby jsem si dokonce sám došel pro tři nebezpečné vrahy, ale bomba, to je přece jen jiný kafe! Zavolal jsem si k technikovi, kterému když jsem řekl, na co spolu před partaj vyjedeme, tak z něho vypadlo:

"Milý vole, fakt bomba? Volnou, kapitáne, s tou si lehce poradíme," prohodil technik, který vzal možná náš společný poslední výjezd na lehkou váhu a tak jsme tam vyrazili. Donedávna zaplněné parkoviště bylo prázdné a pár metrů od chodníku pod "KOKOSEM" byl zaparkovaný zelený starý Wartburg, lidově zvaný "Honekr" a na zadním skle visela malá československá vlaječka ve tvaru trojúhelníku. První co bylo, že jsme si přes operačního zjistili podle espézetky majitele auta, a to už se ve vysílačce ozval okresák a chtěl vědět, jak to vypadá.

"No, auto je zamčený, je v něm na sedadle hnědá velká taška, majitele už známe."

"Na co, doprdele, čekáte? Rozbijte okno auta a vytrhněte dveře, tu tašku musíte dostat z auta," dostalo se nám od okresáka odborné rady, ale nikdo z nás se k tomu samozřejmě neměl.

"Posílám vám tam dva pyrotechniky od vojáků," ozval se znovu okresák a divil se, že nic z toho, co nám radil, jsme nechtěli udělat. V tu chvíli jsem zaznamenal, jak jdou k nám dva vojáci, kteří měli ruce v kapsách a nijak nepospíchali. Koukli do auta a to bylo všechno. V duchu jsem děkoval bohu, že jsme všichni zachovali chladnou hlavu, i když jsme měli v oknech budovy spoustu diváků. To už si k nám od bývalého hřbitova rázoval muž, který hodil okem na hodinky a šel rovnou k autu. To odemkl a vyndal tašku. Zkontroloval jsem ho, byl to majitel auta, a zeptal jsem se ho, proč tady parkuje.

"Co bych tu dělal, jdu přece na VUML," prohodil muž, zamkl vozidlo a odkráčel ke schodům do budovy. V tom z náměstí k nám dolehla československá státní hymna. Diváci z oken rázem zmizeli a my taky. Po návratu na kriminálku jsme pochopitelně skončili v kanceláři u okresáka, který chtěl vědět, jak to tam bylo a technik, na to okamžitě reagoval slovy:

"To je fakt v prdeli. Režim jde do hajzlu a ten vůl jde ještě na VUML," konstatoval technik a okresák na to neřekl půl slova. Technik měl velkou pravdu, protože za pár dnů už bylo v republice všechno jinak a já jsem za pár měsíců potkával "teroristu" z Výstaviště jako váženého píseckého podnikatele v novém autě značky Subaru, který když mě potkal, tak dělal, že jsme se spolu nikdy neviděli. Okresák, jako bývalý stáťák, který ve všem viděl protistátní činnost, revoluci "nepřežil", jak jsem se pak dozvěděl, i on se stal velkým podnikatelem a z nás dvou, z technika a mé maličkosti, se stali hrdinové, kteří si troufli zlikvidovat bombu v autě holýma rukama. Každopádně jsme "KOKOS" zachránili a dnes je to paradoxně ředitelství písecké policie, kde sídlí i kriminálka a v roce dva tisíce pět, jsem odtud odešel ve zdraví na zaslouženou penzi.AA

Viola Jíchová

"Kdo má rád, staví vlastní hrad. A v jeho věži věrnost střeží."

Štěstí

Slova netají, jako sníh,

stále plný deník je jich,

jsou sbírkou vlastní řeči,

hledáním lásky k lidem jsou.

Život v radosti je nejkrásnější,

když z maličkostí radost vzejde,

pak ze střípků štěstí vznikne stavebnice,

co jen šťastné děti staví.

Čas ztracení

Ztracena v peru vlastních slov,

za branami k tichu,

tam, kde pršelo moře

a vycházelo Slunce.

Když zapadalo Slunce,

dívala jsem se něj

a hledala někoho, kdo by se také uměl podívat.

Rozhořel se touhou,

dokázal se podívat

a poznat mé zatčení ve věži hradu

a následovat mne.

Poznat, jak se dívám,

poznat oči moře utopené v čase,

zřít, jak květy fialek kvetou

a jak dítě vše nese.

Světlo je svět, na který se dívám,

vždyť deník o Zemi je ve mně psán.

Poslouchám, co chce mi Země říct,

slyším její slova a toužím je pochopit,

však i knihu, v níž musela jsem se ztratit i najít.

                                                 Jako sen své noci.

Dívka a noc

Šla jsem cestami

s darem, co byl mi dán

do Nové Země.

Slyšela jsem slova dítěte,

viděla dívku a noc

a slyšela plakat moře.

Kdesi tam hluboko vyrůstá květ vizionáře,

fialový květ a oči jako moře.

Hvězda i smrt dala nám život,

dala nám tvář a najít dům

otevřený všem pohledům.

Získávat ran, sbohem dát

a lásku následovat.

Vědomí a srdeční náruč stop

v obrazech smyslu můžu zřít

a pro to písmo zdí a třpyt hvězd

deník o Zemi píše snář.

Most přes život

Most přes život postavím jako dům.

Dám na něj světla,

aby ti, kdo půjdou kolem

otevřeli oči a stále znovu a znovu viděli dlaň.

Most přes život postavím a v jedné z věží hradu

najdu syna člověka,

fáčem života zhojím jeho tělo,

aby stálý začátek a konec plynul tu dál.

Vyzvednu z prachu cest a přenesu

přes mosty do budoucnosti.

Na opačné straně světa žije,

kde růže kvetou před prahem,

a jen dítě Země čte v duši

a vypráví o čase růží vzdálených v dlaních.

Zvukař

V horoucím tichu strun zašumí život

a v rytmu se vznese do oblak.

Zvukař jeho strunám dá znít

a za tónů probudí se dům knihy.

Dech splyne se slovy,

to už zvonař svůj svět bude znát,

vědět, jak chutná dar.

Vidět, kde stojí dům mířící k nebesům,

dům otevírající cestu snům a hojič ran.

To s hudbou splynou vteřiny

a čas, co píši rty je věčností zhudebněný.

Lesana Královičová

mam maly dom,

rada ho mam,

je v nom tisic otcov, tisic mam,

ale len jedna je ta prava,

a moja , poznana mama,

mam ju rada,

je ako cokolada

sladka

hebka,

nech nevytrati sa mienka

o zlych mamach

moja je ta najlepsia,

a aj najkrajsia.

Milujem ju ako kvet,

a dam jej za to cely svet.