Žofie Zejdová
https://literatinawebu.webnode.cz/zofie-zejdova/
Simona Slavíková je členka LKPB od roku 2013, píše pod pseudonymem Žofie Zejdová. Narozena 1966, pracuje v Knihovně & Šenovském muzeu v Šenově, její tvorbu tvoří básně, povídky a pohádky pro děti.
Modré milování
Nahá těla se zmítajív bouři rozkošeslastně zavřu oči,uvidím modré moře.
Cítím silné paže,tvrdé přirážející údery.Dosud klidnou modrou hladinunaruší divoké vlny.
Naše pevná "loď"připlouvá ke břehům,kapitán vstoupí do průzračné vodyrychlými pohyby ji pak přitáhne a "zakotví".
Nechce se mi vystoupit,otevřu zasněné očiotočím se a uvidím rozesmátou tvářstatného kapitána.
"Pojď ke mně, ty má lodičko,jsi celá mokrá,usuším tě svými polibky.""Miluji tě, můj mo"u"drý námořníku."
( autorkou obrazu je paní Jiřina Trnavská )
Obraz dívky ve fialových šatch inspiroval auorku ke dvěma povídkám...
Měsíční svit
Hraběnka Ronenbergová seděla ve svém houpacím křesle a po pravdě tak trochu pospávala. Z odpoledního odpočinku ji vyrušila pečovatelka Dana, která už od dveří hlasitě halasila "máte návštěvu, slečna Lucie za vámi přijela." Stará paní honem sáhla po hřebenu a zrcátku, které měla vždy po ruce hned na stolečku vedle křesla a usmála se celkem spokojeně na svůj obraz v zrcadle. "No na devadesátiletou stařenu to není vůbec špatné" řekla si polohlasně. To už ale do dveří vcházela rozesmátá pravnučka Lucie a nebyla sama. Vedle ní nesměle přešlapoval hubený mladík. "To je Karel bábinko a to je paní hraběnka Lucie Anna Ronenbergová, moje prababička". "Jdi ty potrhlo, jaká já jsem hraběnka. Prostě Anna mladíku, posaďte se a povězte mi něco o sobě." "No jsem Karel, ale to už vlastně víte" trochu se zakoktal a Lucie mu hned se smíchem skočila do řeči "je to také malíř babičko, kolega z vyššího ročníku." "No malíř zdaleka ne, spíš mazal" ohradil se se smíchem mladík "zatím jen student akademie výtvarných umění." "Lucie nedáte si se mnou čaj" řekla Anna rychle, aby zakryla své vzrušení. Pro malíře měla od mládí slabost a vlastně sama se kdysi také pokoušela malovat. A možná by mohla být dobrá, kdyby... Zaplašila vzpomínky, zazvonila na pečovatelku a poprosila o čaj. V tom si Karel všimnul obrazů, které zakrývaly celou protější stranu pokoje. Uznale obcházel jednotlivá díla, až se zastavil u obrazu, který znázorňoval dívčí postavu v nádherných romantických fialkových šatech, kterak stojí na balkóně, ozdobeném bílým závěsem a zasněně se dívá na měsíc." "Lafonti" vykřikl vzrušeně "Lafonti, že je to Lafontiho měsíční svit? Lafonti byl významný italský malíř, který se tuším narodil někdy kolem roku 1890" poučoval udivenou Lucii. "Drahá paní Anno víte vy vůbec, co tu máte za poklad? No ten má hodnotu, řekněme ....... ." Anna ho však nenechala domluvit a s předstíraným klidem řekla: "Ano je to Lafonti, ale hodnotu? Tak tu vskutku nemá žádnou. Je to jedno z jeho ranných děl a valné ceny nemá, věřte mi." Mezitím přišla pečovatelka s konvicí plnou voňavého levandulového čaje, který nalila do třech krásných malých hrnečků zdobených drobnými květy levandule. "No babi, ale víš" začala Lucie "jak jsi vlastně k tomu obrazu přišla?" Stará dáma se usmála a v duchu si pomyslela, že přišel čas na pravdu, nakonec toužila alespoň někomu ze svých blízkých povědět tu dávnou historii, která ji tak moc změnila její život. "Nu dobrá, když myslíte tedy vám to povím" řekla a vyzvala oba mladé lidi, aby se posadili, pak se napila čaje a začala vyprávět.
"Když jsem byla čerstvě plnoletou dívkou byla jsem zblázněná do malování, a tak mi můj otec, který jak dobře víš Lucie byl sice jen obyčejným obchodníkem, zaplatil cestu do Florencie. A to nebylo všechno, zaplatil mi také hodiny malby u tehdy začínajícího malíře Alessandra Lafontiho." "Ach bábinko" zavzdychala Lucie "tedy ta dívka na obraze jsi ty?" "A maloval to Lafonti, že?" zeptal se Karel. "Ach ne, ne ta dívka na obraze je Alessandra Lafonti, dcera" řekla Anna a tiše dodala "a ten obraz nemaloval Alessandro sám, ale malovali jsme ho spolu." "Jé a tak proto je ten podpis u obrazu jiný, není tam jen to Lafontiho La, ale LaA." "Och ano děti, byla to krásná doba" zasnila se hraběnka a vyprávěla jim o starobylém zámku stojícím poblíž kouzelné řeky Arno a o lidech, kteří tam v té době žili. "...Lafontiho zámek býval vždy plný hostů, a právě tam jsem poznala svého muže, hraběte Ronenberga" usmála se Anna a pohlédla nad krbová kamna, kde visel portrét jejího manžela, staršího, přísně vypadajícího černovlasého elegána." "No paní Anno musíte nám ten příběh vaší lásky vyprávět" řekl Karel. Stará žena se však omluvila, že je již vyčerpána a unavena, a tak oběma mladým lidem slíbila, že jim ten příběh poví příště, i když dobře věděla, že pravdu tu se vskutku nikdo nedozví.
Hned jakmile oba odešli tak odkudsi vytáhla skleničku koňaku, nalila si a začala vzpomínat. "Byla tehdy překrásnou mladou dívkou a dvořili se ji snad všichni muži, také samotný Lafonti a samozřejmě hrabě Ronenberg, který ji učaroval na první pohled. Jediné, co ji od jeho lásky zrazovalo bylo to, že se jí jako muž příliš nelíbil. Ano líbil se ji jeho titul, jmění a to, že byl starší a moudrý. A vlastně když se zamyslela tak ani ošklivý nebyl. Jen ona jaksi raději trávila čas s Alessandrou. Chodily spolu na procházky nádhernou zámeckou zahradou, vášnivě dokázaly hodiny debatovat o umění a ženské emancipaci. No a pak byl ples. Anna to vidí jako dnes, Alessandru stojící na balkóně a pozorující měsíc, který byl zrovna v úplňku. Vzala si skicák a jen tak narychlo si načrtla pár skic, které si nakreslila jako přípravu k obrazu. Pak vzala dvě skleničky vína a vydala se za Alesandrou na balkón. Trochu se tehdy opily, a tak se pak chichotající vytratily do zahrady. Tam se pak ukryty stěnami starobylého altánku začaly líbat. Nejprve jen tak po dívčím způsobu, ale pak divoce, až jejich něžné jazýčky svedly bitvu. Ňadra Alessandry byla malá tak do dlaně, naopak ona Anna měla ňadra velká, pevná vystavena v hlubokém výstřihu. Vzájemně se líbaly a najednou byly obě nahé, šťastné a líbající jedna druhou. Všetečné Alessandřiny ruce a později ústa prozkoumaly zatím nedotknutou panensky čistou Anninu "jeskyňku." Ještě dodnes cítí tu sladkou rozkoš a něžné rozechvění, když se jí to snažila oplatit. Zapomněly na čas, na ples a na zkrátka na všechno. A to byla chyba, osudová chyba. Našel je tam hrabě Ronenbereg a pronesl onu památnou větu: "Když si mne vezmeš Anno nikomu neprozradím, co jsem tu dnes viděl." "Vezmu" pípla tehdy tiše zcela nahá Anna a zahleděla se hrdě a hluboce hraběti do očí. A vlastně byla v tom okamžiku ráda, vždyť to bylo jakési vysvobození od ďábelské nečisté lásky. "Ne, to ne" zakřičela zoufale, už zase oblečená a jakž takž upravená Alessandra a než ji v tom stačili zabránit utekla na onen balkón z kterého se vrhla dolů." Nikdo, a především její otec Lafonti nechápal co se stalo a také se to nikdo nikdy nedozvěděl. Tradovalo se, že tak udělala z nešťastné lásky k hraběti Ronenbergovi, kterého našla v intimní chvíli s Annou. Lafonti byl smutný a když zjistil, že Anna má celkem vydařené skici jeho ještě žijící dcery, která stojí na zámeckém balkónu a pozoruje úplněk, tak podle nich pak společně namalovali obraz, který mu měl dceru připomínat. Až dávno po jeho smrti ho pro ni, Annu, koupil snad z jakési podivné škodolibosti její muž hrabě Ronenberg. Celý život tušil, že lásku své milované ženy ztratil dřív, než ji vůbec mohla pocítit. Přes všechno to, měli spolu dceru a ta zase dceru a ta pak Lucii, která podědila vášeň k malování. Anna se pak po celý život vyhýbala malování.
"Přišel čas" řekla polohlasně stará dáma "brzy se setkáme Alessandro a moc se už na tebe těším, na tvé dlaně, ňadra, ústa, polibky... ." S úsměvem na jaksi omládlé tváři odešla hraběnka Lucie Anna Ronenbergová spát svůj věčný sen. a tak se nikdo nikdy nedoví sladkohořké tajemství jejího života. A prosím tiše, ani vy ho nikomu nesmíte prozradit.
Úplněk
Jasmína stála na balkóně a pozorovala úplněk. Byla na zámeckém plese a ve svých romantických fialových šatech si připadala jako opravdová šlechtična. Jen nějaký ten rytíř ji chyběl. Ne, že by jich byl na zdejším plese nedostatek, ale jednomu koukaly z bot příšerné ponožky, další byl spíše podobný pirátovi než šlechtici a zkrátka žádný ji opravdu nepadl do oka. Zasněně koukala na měsíc a ani si nevšimla, že někdo ze zahrady hodil na balkón provazový žebřík, který širokými skobami zahákl za zábradlí. Jasmína poslouchala něžné tóny, které hrou na dobový nástroj mandoru "vyluzovali" tři hudebníci a málem vykřikla hrůzou, když se vedle ní naráz zjevil muž. Oblečen byl v naprosto dokonalém zeleném svrchníku zdobeném výšivkou, s nohavicemi podšitými koženou podrážkou a vypadal přesně tak, jako by vystoupil z portrétu v hodovní síni Víšovského zámku, kde se ples konal. Muž se obřadně uklonil a mlčky vyzval Jasmínu k tanci. Po pravdě řečeno Jasmína moc tančit neuměla a dobové tance už vůbec ne, ale muž ji krásně vedl, a tak si za chvíli připadala, jak ta nejlepší tanečnice ze všech.
Filip, dnes převlečený za lapku, domníval se, že rytířů a jakoby šlechticů bude na dnešním plese dost, už hodnou chvíli pozoroval překrásnou dívku ve fialových šatech, jak stojí na balkóně a zírá na měsíc. Když už se k ní chtěl přiblížit tak sebou najednou podivně ošila, pak se obřadně uklonila a začala tančit. Tančila krásně, jen to vypadalo, že tančí s nějakým imaginárním tanečníkem. Filip se odebral k bohatě prostřenému stolu, kde vzal dvě číše s vínem a rozhodl se, že půvabnou tanečnici osloví. Jaké však bylo jeho překvapení, když došel na balkón a jeho "Fijalinka", jak ji v duchu začal nazývat, už tam nebyla. Zůstala tam jen mašle, která spoutávala její krásné plavé vlásky. Marně se rozhlížel po sále, jeho "Fijalinka" zmizela. Vydal se jí tedy hledat do zámecké zahrady.
Jasmína zavřela oči a omámena hudbou a tancem čekala, až ji ten báječný muž, který jakoby opravdu "přišel" odněkud ze středověku políbí. A vskutku, když k ní přiblížil svou zarostlou tvář a začal ji něžně líbat zatočil se s ní na chvíli svět. Otevřela oči, ale už nestála na balkóně Víšovského zámku. Ocitla se ve středověké komnatě, která byla vlastně pánskou ložnicí, vévodila ji pevná dřevěná postel s baldachýnem, matracemi z perníku a kožešinami. "Jsem rytíř Jan z Víšova, krásná panno." Jasmína vůbec nepřemýšlela o tom, jak je možné, že se najednou ocitla na naprosto jiném místě. Jen si pomyslela, že se jí to zdá anebo, že vypila moc vína. Prohlížela si rytíře Jana, jeho mohutnou svalnatou postavu, oči blankytně modré, šedivé vousy a po ramena splývající šedivé vlasy. "Jmenuji se Jasmína" pípla nesměle. Rytíř Jan před ní poklekl a obratně ji vyzul pravý střevíc, nožku jemně políbil a stejně tak udělal i s druhým střevíčkem. Pak se postavil, vzal Jasmínu do náručí, odnesl ji na lože a položil na jednu z kožešin. Usmál se, hlasitě tleskl a prostorem se rozezněly zvuky mandory. Pak se pomalu svlékl až zůstal před Jasmínou zcela nahý. Dívka konsternovaně hleděla na výrazně staršího muže, který byl však v jejích očích naprosto dokonalý. Pevná hruď porostlá "šedivým mechem", svalnaté nohy s naprosto dokonalým pozadím, usměvavá zarostlá tvář, které vévodily modré oči a mužná chlouba hrdě vztyčená a připravená k milování. Nespěchal, něžně se k ní naklonil, začal ji líbat na ústa, a přitom šikovně rozepínal snad 50 drobných knoflíčků, které držely její fialkové šaty pohromadě. Ještě, že jsem si pod šaty vzala krásné fialkové nové prádlo, pomyslela si Jasmínka. Leč ouha s touto částí oblečení si Jan nevěděl rady, vytáhl tedy odkudsi dýku a jedním tahem přeřízl cosi, co svazovalo prsa dámě, s kterou se rozhodl strávit dnešní noc. Také jakýsi podivný a nedokonalý pás cudnosti přeřízl a konečně mohl líbat ňadra, bříško i klín.
Filip už třikrát přešel zámeckou zahradu a bohužel svou "Fijalinku" nikde nenašel. Vrátil se tedy do sálu a začal ze žalu "převracet" jeden korbel piva za druhým, rozhodnutý propít se až k sladkému nevědomí. Jenže jakési jeho lepší já, ho brzy donutilo s touto sebedestrukcí přestat, a tak se alespoň vydal na balkón, že ho závan čerstvého nočního vzduchu probere. A také, podobně jako Jasmína se zahleděl na měsíc v úplňku. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl za bílým závěsem zcela nahou dívku s vyděšenýma, prosebnýma očima. Poznal ji i bez šatů, byla to jeho "Fijalinka", na nic nečekal, svlékl si svou velkou bílou režnou košili a dívku do ní něžně zabalil. Všiml si také provazového žebříku, a tak vyděšenou Jasmínku popadl do náruče, přehoupl se přes zábradlí a snesl ji to ztemnělé zahrady.
Jasmína otevřela uplakané oči a chtěla Filipovi, jak se jí mladý "lapka" představil vyprávět, co se jí stalo. Seděli pod starým dubem, Filip objal třesoucí se Jasmínu a čekal, až mu poví, co se jí přihodilo. "Tak stojím na balkónu Víšovkého zámku a pozoruji úplněk"... začala vyprávět " ..... a pak mne svlékl, podprsenku i kalhotky přeřízl dýkou a začal mě líbat. Ach to bylo nádherné, považ od nohou až po vlasy, není na mém těle místečka, které by nepolíbil." Filip zuřivě zaskřípal zuby, "ten darebák" pomyslil si, ale nechtěl dívku rušit ve vyprávění, a tak mlčel. "Byl tak krásný a když už to vypadalo, že mě jeho mužná chlouba potěší a přivede k té asi nejdokonalejší slasti začal místností proudit vánek. Tedy nejprve to byl vánek, který se proměnil ve vichřici. Ta mne popadla do "náruče" a odnesla zpátky na balkón. To je vše a vím, že si nejspíše budeš myslet, že jsem blázen. Jenže nejsem. Ach rytíři Jane z Víšova, kde jsi?" Zakřičela zoufale do úplňkové noci Jasmína. Filip ji začal něžně hladit a líbat, aby ji utišil a v tom zaslechli tóny mandory a hysterický ženský smích.
Byl to smích Janovy právoplatné ženy Míny z Víšova. Vždy za úplňkové noci se duch rytíře Jana z Víšova převtělil do lidského světa, aby si odnesl do své zámecké ložnice tu nejkrásnější pannu, kterou potkal. Dnes však potkal "anděla" překrásnou dívku Jasmínu, s kterou se toužil pomilovat. Byla tak nádherná, vlasy, ňadra, bříško a ty nožky, bože a jak voněla. Zas, snad po sto letech se toužil milovat a mohlo se to sát. Byl blízko, blizoučko. Jenže, když už chtěl slečnu Jasmínu pomilovat, tak mu to zkazila Mína. Jeho Mína, kterou za života tolik miloval a dala mu nádherné syny a dcery. Jenže Mína byla chladná, vlastně ho na svém loži jen "trpěla" a tak utíkal hledat rozkoš v náručích jiných žen a dívek. Až to jednou Mína nevydržela a probodla ho jeho vlastní dýkou. Od těch doba se oba "potácejí" mezi světem živých a mrtvých.
Rytíř Jan schovaný v bohatém listoví mohutného dubu s lítostí hleděl na Filipa s Jasmínkou, ale přál jim, aby alespoň oni našli tu pravou lásku.
U vodníka
Já svádět chci tě na chvilenku"lásko budeme milovat se venku!Tam na břehu rybníkaPod dohledem vodníka."
Uděláme to dnes v nociúplněk nás vtáhne silnou svou mocí.Opřeš mě o starou vrbu,vím, že zdráhat budeš se zprvu.
Pak podlehneš vášnibude to tak zvláštní.Nikdy nezapomeneme ten pocitMilovat se spolu, venku, v noci.
