Tvorba pro děti a mládež

Tato rubrika vznikla po domluvě s Martou Lehetovou, obě věříme, že ji postupně společně zaplníme tvorbou, která je určena pro děti a pro všechny, kteří se věnují práci s dětmi, a bude nejen potěšením, ale i inspirací.

Červen je měsíc, kdy všechny děti slaví svátek. Mezinárodní den dětí se slaví každoročně 1. června. U příležitosti dne dětí jsou připravovány různé společenské a sportovní akce. Den dětí má upozornit světovou veřejnost na práva a potřeby dětí. (zdroj  https://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_den_d%C4%9Bt%C3%AD )

V rubrice publikují: Štěpánka Běla Houbková,  Hanka Hosnedlová,  MORAVSKÝ ANONYM, Viola Jíchová,  Emilie Kozubíková, Žofie Zejdová, Věra Petrová, Marta Lehetová

Libuše Matysíková

HOPSA HEJSA

Byl jeden dědeček v Jičíně

vnouček mu seděl na klíně

Hráli si spolu: Hopsa hejsa

a jeli při tom do Brandejsa

Pak si řekli: Když jsme tu -

mrknem spolu na tetu

MOUCHA

Martínkovi

chutnaj mouchy

papá je i s křidélky

Koho by napadlo

že hmyz - strava budoucnosti

pro něj bude lákadlo

ČERVOTOČ

V jednom starém

domečku

žil červotoč

ve skříni

Měl vám dětí

jako smetí

všude byly

piliny

Čí domeček?

Čí je čí?

Patří ještě majiteli?

Nebo je červotočí?

Marta Lehetová

Janko Hraško

Poviem vám to na rovinu!

Nevolám vás na zmrzlinu.

Prezradiť chcem príbeh krátky

o živote jednej matky.

xxx

Malý domček, malé dvere,

ticho v dome, ticho v hore.

Pri okienku mladá žena

šije, pláta, občas stoná.

"Mať tak dieťa," nahlas húta,

keď tu zrazu niečo z kúta

kričí, ziape neustále,

vyzerá jak hrášok malé.

"Ja som tvoj syn, Janko Hraško,

nebude sa nám žiť ťažko."

Mamka s láskou vinie syna,

od radosti ruky spína.

"Daj mi, mamka, dobrej kaše,

budem priahať voly naše.

Dodajže mi veľkej sily,

aby sme si dobre žili."

V celom dome láska žiari,

dejú sa tu dáke čary?

"Kde je tato?" syn chce vedieť,

no pri kaši rád by sedieť.

Mama veru naskutku,

kladie na stôl pochúťku..

"Najedz sa jej do vôle,

potom behom na pole.

Zober uzlík, pevne drží,

tato dlho nevydrží!"

Skočil Janko ako strela,

po ceste sa rýchlo gúľa.

Rozhliada sa dookola,

vidí tata, hlasno zvolá.

"Ja som tvoj syn, Janko Hraško,

nebudeš viac robiť ťažko.

Priniesol som obed chutný,

pomôžem ti, veď som zručný."

Nestačí sa diviť tato.

Ja mám syna? Čo vy na to?

A kým do úst jedlo kladie,

Janko už mu volky vedie.

Na poli je kúdol prachu,

nahnal ľuďom plno strachu.

"Nestačia sa diviť veru,

ako volky samé orú.

Všetko, čo má nohy zdravé,

chce vidieť to čudo pravé.

Aký zázrak sa tu deje?

Prečo nikto nepracuje?

Gazda sedí, dohán žmolí,

na poli sú iba voly.

Vari toto dieťa malé

stvára také kúsky stále?

Brázda k brázde, budú hody.

Stále u nich takto chodí?

Janko Hraško, chlapec rúči,

všetkému sa rýchlo učí.

Domček malý opravuje,

polia, lúky zveľaďuje.

xxx

Ľudia boží, beda, zle je,

tajný plán má, tak sa smeje.

Začal ťukať ako ďateľ,

stal sa z neho podnikateľ

Slávna hviezda

"Mamka moja, vieš, čím budem?

Dlho nad tým uvažujem.

Chcem byť slávny futbalista!

Nesklamem ťa, buď si istá.

Budem taký ako Pelé."

Vilko o tom denne melie.

Fíha! Čo sa to s ním deje?

Zo sna hlasno vykrikuje.

"Prihraj! Strieľaj! Daj ten gól!"

A hneď všetkým vysvetľuje,

že vraj dať ho nestihol.

No neprejde mesiac ani,

futbalistu znova mení.

"Budem veru ako Messi."

Mamka sa už teraz desí.

S loptou robí láry-fáry,

na ihrisku sa mu darí.

Hráva dlho do večera,

na teplákoch samá diera.

Domov sa len ťažko vlečie.

"Zas pod sprchu? Mne sa nechce."

A čo otec? Ach, môj Bože!

Veď ten by ho zodral z kože.

Ako ten čas rýchlo letí!

Chce byť Maradona, deti!

To je ale výmyselník!

Zdravý bude, plný sily.

Hrá ako on, moji milí.

Vilko podľa neho valí,

nevadí mu, že slnko páli.

Vrieska, čudné slová potí,

s loptou sa hneď k bráne rúti.

Hurá! Sláva! Krásny gól!

Do zbierky mu pribudol.

Teraz sníva ďalší sen.

Musí makať každý deň.

Chce byť slávny jak Ronaldinho.

S loptou lieta veľmi divo.

Čo to vidia nebesá?

Bránka strelou chveje sa.

Vilko strelil ďalší gól,

no na zemi sa ocitol.

Tvári sa však podozrivo.

Už je opäť v peknej kaši.

Pýtate sa, prečo asi?

Len čo vošiel do kúpeľne,

hneď sa zmenil, to mi verte.

Vlasy silno nagéloval,

dohora ich vyčesal.

Na Hamšíka to dnes dáva

a všetko začne odznova.

Že je s ním zle? Dobre tuší.

Mama rýchlo účes zruší.

Dlho sa s tým nebaví,

módne trendy zastaví.

Bude slávny? S kým sa staví?

Čo si vtĺka do tej hlavy?

Ťažká bude jeho cesta.

Riadny bič na seba chystá.

V hlave to má celkom jasné.

Vo futbale hľadá šťastie.

Štěpánka Běla Houbková

Jarní čítanková

Co mě šimrá v nose?

Co hřeje mě na tváři?

Na větvi sedí kose

a podivně se tváří

To kose má svou milou,

ta milá má své kose…

Vždyť už je tu jaro!

A šimrá mě v nose

Božena Tyrlíková-Horáková

ze sbírky Dětské  říkanky

Beránek

Běží z vlny kopeček,

na krku má zvoneček,

utekl nám z ohrádky

do záhonů zahrádky.

A teď mezi kytičkami

pláče, volá mamí, mamí!

Vše se třese, to mě straší,

chci být doma na salaši!

Páv

Žije jenom pro parádu,

korunku má na hlavě

a překrásný vějíř vzadu

rozprostírá na trávě.

Snad každý mu závidí

jeho krásné peří,

také pýcha u lidí,

podle něj se měří.

Veverky

Vmžiku zmizí z cestičky

na vrch štíhlé jedličky.

Rády pouští z výšky

na zem prázdné šišky.

Kde mají doupě, dobře víme,

zítra se tam vypravíme.

Zavoláme celým lesem:

"Už vám košík jader nesem."

Marta Lehetová

Škola volá 

Leto sa chýli ku koncu,

už zatvára veselé brány,

september vošiel do dverí,

rozháňa lúče na všetky strany.

...

Školský rok sa s deťmi zvíta,

otvorí sa každá škola,

ďalšie leto na ne počká,

nálada je znovu skvelá.

...

Nastávajú povinnosti,

či sa páči a či nie,

čítať, písať a i krátiť,

začína sa trápenie.

...

Už je brána otvorená,

september sa vyškiera,

máš čo robiť, dievča, chlapec

od rána až do večera.

Letná nálada

Vánok nesie dobrú správu,

že sa leto hlási k slovu.

Hop sa, deti, na lúky,

chytíme sa za ruky.

Budeme sa spolu hrať,

výskať, šantiť, schovávať.

Ty, slniečko, vyskoč hore,

prechádzaj sa po oblohe.

Pozri ďalej po úbočí,

vidíš to, čo moje oči?

Poľom šumia zrelé klásky,

vlčí mak ich zdobí z lásky.

Poteš všetky letné kvietky,

zvieratká i malé dietky.

Pohlaď lúčmi motýliky,

všetky stromy, lúky, kríky.

Pohraj sa aj s vlnkami,

však je krásne na zemi.

Otoč k slnku svoju pleť,

len nám leto neuleť.

Kniha

z piatich písmen zložená,

veľa pre mňa znamená.

Nájdem v nej báseň, rozprávku,

román či detskú poviedku...

Kamarátka skvelá,

s ňou dlhé chvíle strávim,

poučí ma, rozosmeje,

každému o nej vravím.

Keď sa doma občas nudím,

zoberiem ju do ruky,

dostanem sa na kraj sveta,

sú v nej skvelé ponuky.

Hocičo mi porozpráva,

čo ja ešte nepoznám,

vydesí ma, rozosmeje,

s ňou sa stále dobre mám.

A keď zaspím s knihou v ruke,

sníva sa mi krásny sen,

že je mojou kamarátkou,

ktorú veľmi zbožňujem.

Jarná nálada

Čo to vidia naše oči

točiť sa na kolotoči?

Jar k nám letí opreteky,

rozprestiera teplé deky.

Zatiahla aj brzdy zime,

už ju znova pocítime.

Zlaté slnko spúšťa lúče,

vkladá nám ich do náruče.

Kde sa pozrieš, trčí tráva,

biely bocian z diaľky máva.

Zosadne až na komíne,

svoju milú k sebe pojme.

Jar rozžiari lesy, stráne

a vy, deti, poďte na ne!

Počujete včielky bzučať,

nový život začne pučať.

A tam dolu pri potôčku

uvidíte fialôčku.

"Nech sa páči, veternica,"

pýchou sa jej chvejú líca.

Smutný podbeľ radu hľadá.

"Má ho včielka ozaj rada?"

"Všetky kvety veľmi ľúbi,

bude medík," s láskou sľúbi.

Počuješ ten šelest vonku?

Stromy hrajú uspávanku.

Okolo nich všetko kvitne,

aj náladu ľuďom zdvihne.

Ukradni si z tejto krásy

a vykúp sa v kvapkách rosy.

Kláňajme sa všetci jari,

veď prináša vzácne dary.

Slnko, lásku, život nový,

po zime vždy smiech obnoví.

"Hneď a teraz," prstom hrozí,

"pokiaľ ma to neomrzí!"

KLEBETNÁ ŽABKA

Prišla žabka na návštevu,
zakvákala novú správu.
Vraj jej teraz v tejto chvíli
smiešnu správu oznámili.
Do školičky žabiak kráča,
v kalužiach si nôžky máča.
Bude čítať, deliť, krátiť,
bude sa on žabkám páčiť.
Nevídali, aký pánko!
Už sa zdraví dobré ránko!
Z papuľky mu namojveru
bubliny sa vonku derú.
Dnes je žuvať predsa v móde,
poslali ju preto k vode.
Žuvačkovská chuť ho vábi,
vedia to aj malé žaby.
Klebetnica žabka milá
od hanby sa vytratila.
Naďalej však púšťa chýry,
jej klebety vetrík šíri.
Či je leto a či jeseň,
všade o ňom spieva pieseň.
Melie ako kolovrátok
vo všedný deň i vo sviatok.
Má to jeden háčik malý,
žabiak je jej srdcu milý.
Kvaky, kvaky, pokvakuje,
páči sa jej, plány kuje.
Dlhú dobu o ňom sníva,
v močiari to občas býva.
Ten pozerá na ňu zhora.
Aká smiešna je tá stvora!
Žiť s ňou navždy v žaburine,
radšej zmizne, radšej zhynie.
Od hanby jej horia líca,
navždy bude klebetnica.

Vianočný zázrak

Vianočný čas zas vrcholí,

v rodinách znie nežná hudba,

detské očká šťastím žiaria,

do sŕdc vniká veľká túžba.

Čaká sa na veľký zázrak,

na nebo plné jasných hviezd,

rodinu, ktorá sa doma zíde

z ďalekých i z blízkych ciest.

Padá sniežik, noc sa blíži,

už tajná chvíľa nastáva,

Ježiško im pod stromčeky

tajne dary rozdáva.

Radosť kvitne v detskej duši

z tej vianočnej nádhery,

Ježiško im plní priania,

všetkým úsmev vyčarí.

Pravé Vianoce

Kde bolo? Hovorí sa, že to bolo v jednej krásnej krajine, v jednej malej dedinke v malom domčeku, tam, kde bývali dobrí, ale aj zlí ľudia. V tej krajine a v tom malom drevenom domčeku žilo dievčatko sirôtka so svojou babičkou. Volala sa Evička. Bola veľmi usilovná, dobre sa učila, ale deti sa jej neraz vysmievali. Do školy chodila síce čisto, ale skromne oblečená a nikdy nemala čas sa s nimi hrať. Jej dlhé mihalnice tienili ich usmievavé pohľady. Do jej detskej duše sa usadil smútok. Musela robiť všetku prácu, o ktorej sa mnohým deťom ani nesnívalo. Nechápali, prečo nemôže prísť medzi ne. Ona mala iné povinnosti. Jej babička bola stará a nevládna, chorá, preto celá ťarcha padla na Evičkine plecia. Nesťažovala si. Práce sa nebála, všetko robila s láskou, len občas jej očká zaliali slzy, keď videla ostatné deti, ako kráčajú do školy s peknými taškami na chrbátikoch. Jej taška bola stará, otrhaná, ale pamiatka na jej nebohú mamičku. Aspoň to ju s ňou ešte spájalo. Ale predsa svojim spolužiakom v kútiku duše závidela. Aj ona túžila po peknej červenej taške so svietiacimi sklíčkami a priehradkami na knihy, zošity a na písacie potreby. Občas sa chcela dotknúť Aničkinej tašky, ale bála sa, že ju vyhreší. Keď si unavená ľahla do postele, často sa jej o takej snívalo. Pre ňu to bol nesplniteľný sen.

Až raz. Blížili sa Vianoce. Tancujúce vločky čoraz hustejšie dopadali na ich domček. Vietor - tancmajster ich rozvieval na všetky strany. Malé okienka ich domčeka vymaľoval silný mráz, z komína sa valil hustý čierny dym. Evička si obliekla tenký kabátik a vyšla na dvor, aby zo šopy doniesla trochu dreva. Mráz štípal, ruky mala studené a bolo jej do plaču. Zohla sa, že naberie do náručia dreva, keď tu v bielom snehu zbadala zvláštny čierny kamienok. Zatajila dych. Nežne ho vzala do ruky, potriasla ním a ten zažiaril rôznymi farbami. Zostala stáť ako prikovaná. Taký kamienok ešte nikdy nevidela. Šťastná ho stískala v ruke, aspoň na chvľu spoznávala krásu okamihu.

"To bude môj najkrajší darček na Vianoce," pomyslela si a na tvári sa jej zjavil konečne aj úsmev.

Ešte raz ním potriasla, a v tej chvíli sa stal zázrak. Kamienok sa premenil na Snehovú vílu, ktorá sa vznášala vo víre snehových vločiek a vábila do tanca. Bola prekrásna. Evička zabudla od údivu zatvoriť až ústa.

Víla vznešeným hlasom sa k nej prihovorila: "Evička, viem, že si veľmi dobré dievčatko, preto ťa podrobím jednej skúške. Ak v nej obstojíš, splním ti tvoje obrovské prianie."

Víla ako rýchlo sa zjavila, tak rýchlo aj zmizla. Vzniesla sa k oblohe ako veľká svietiaca guľa. Evička za ňou s udivením pozerala. A vtedy sa stalo niečo nezvyčajné. Strhla sa metelica, nebolo vidieť ani na krok, ale o krátku chvíľu utíchla. Evička si pretrela očká, či dobre vidí. Na snehu ležal malý skrehnutý vtáčik. Zvolala do ticha.

"Úbožiačik, zamrzol si. Zoberiem ťa do kuchyne k teplej peci. Aký si len krásny! Nedám ti zahynúť!" milo sa mu prihovárala.

Zabudla aj na drevo. Začala mu šúchať celé telíčko, aby sa zohrial. Nakŕmila ho a dala vodičky. Opatrne ho položila na teplé miesto. Trvalo iba pár dní a vtáčik zamával krídelkami. So slzami v očiach otvorila dvere a pustila ho von. Vedela, že potrebuje slobodu. V duši sa jej usadil ešte väčší smútok. Stratila malého kamaráta.

Nastal Štedrý deň. Chystala skromnú večeru pre babičku a pre seba. Ešte pred večerou vyšla vonku nakŕmiť psíka, aby aj on vedel, že nastal najkrajší čas v roku. Keď sa chcela vrátiť do domčeka, na dvore sa všetko silno zachvelo. Zadul ľadový vietor a všetko razom zbelelo, zmrzlo. Stromy pod tou ťarchou akoby sa boli kláňali. Zastala, nedokázala urobiť ani krok. Pred ňou opäť stála Snehová víla.

"V skúške si obstála," povedala. "Máš veľmi dobré a statočné srdiečko, preto ti splním jedno želanie. Môžeš si vybrať. Zdravie pre babičku alebo tvoju vysnívanú červenú tašku!"

Evička bez rozmýšľania zvolala: "Zdravie pre svoju milovanú babičku!"

Víla sa usmiala, pretože Evička opäť obstála v skúške. Predsa ešte nezmrzli ľudské srdcia. Prikázala jej, aby sa vrátila do domčeka. Len čo prekročila prah, uvidela babičku, ako prikladá polená do pece. Pribehla k nej a hodila sa jej do náručia.

"Dostala som najkrajší vianočný darček!" a vyrozprávala babke, ako sa stretla s vílou.

Babka bola šťastná. Má milovanú vnučku. Teraz sa aj ona opäť môže hrať s deťmi. Nedokázala však zabrániť slzám, ktoré jej tiekli po tvári. Vedela, že nemôže splniť vnučkin sen. Nemala peniaze.

Spoločne ozdobovali malý stromček, na ktorý povešali jabĺčka, oriešky a šišky. Potichu spievali vianočné koledy a v ich srdciach vládla opravdivá láska. Keď nadišiel večer, sadli si k stolu, zložili ruky k modlitbe a až potom začali jesť. O chvíľku na ich malé okienko zaťukal vtáčik. To určite bol ten, ktorého Evička zachránila. Prišiel sa jej poďakovať. Evička vybehla pred dvere, aby ho vpustila dnu. No zrazu zbadala niečo nezvyčajné. Ležalo pred ich prahom. Nádherná veľká škatuľa. Zdvihla ju zo zeme a doniesla do kuchyne. Bola zabalená a previazaná peknou červenou stuhou. Pomaly ju rozbaľovala. To, čo v nej zbadala, jej vyrazilo dych.

"Červená taška so svietiacimi sklíčkami! No jasné! Už viem, kto mi pripravil také prekvapenie!"

Dobre vedela, že to víla splnila jej ďalšie tajné želanie. Do jej života vstúpila obrovská radosť a v domčeku sa rozhostila pohoda.

"Ďakujem," zvolala do zimy.

Svoju starú tašku však nevyhodila. Posledná spomienka na mamku. Odložila ju na tajné miesto, kde sa s ňou rozprávala, keď jej bolo veľmi ťažko.

Až teraz do jej srdiečka vnikli opravdivé Vianoce.

Hanka Hosnedlová 

Vánoce přes okno

Velké trojdílné okno v obývacím pokoji bylo od jisté doby pro Elišku hotovým magnetem. Snad nikde, s výjimkou postele, netrávila tolik času, jako u tohoto okna s výhledem na ulici. Seděla u něho celé hodiny a se zájmem pozorovala, co se děje venku. Bylo to její nejoblíbenější kino.

Čerstvý sněhový poprašek pocukroval úzkou silničku, která se kroutila okolo jejich domu a v pravém úhlu obtáčela parčík na druhé straně ulice. Bílá sněhová deka byla rozprostřena i v parku mezi stříbrnými smrky a břízkami, jejichž holé větve smutně trčely k šedomodré obloze. Eliška sklonila hlavu k časopisu, kterým nazdařbůh listovala, a když zvedla oči a vyhlédla skrze jemně zamlžené okno, uviděla tmavý řetízek stop, který vedl přes silnici a ztrácel se mezi splývající stěnou stromů.

Kdo se v tak nevlídném mrholivém odpoledni vydal do zasněžené parku a proč? - vrtalo Elišce hlavou. Možná nějaký pejskař - ale ne, to by vedle stop bot byly psí tlapky - a ty tam nejsou. Ujistila se o tom i pohledem s malým divadelním kukátkem, které jí tu nachystala maminka. Stejně jako termosku s teplým čajem a jinou, širokou termosku s jídlem. Maminka musí chodit do práce, ale Eliška se s tím umí vyrovnat - vždyť už je jí už skoro jedenáct a není malé dítě, dokáže se přece o sebe postarat. Alespoň do chvíle, kdy maminka přichází z práce obtížená taškami s nákupem.

V parčíku za silnicí se něco barevného mihlo. Eliška rychle přiložila k očím kukátko a uviděla kluka v tmavě červené bundě, s mohutným pestrým kulichem na hlavě. Prodíral se mezi zasněženými jehličnany a ulamoval z nich větvičky. To Elišku nadzvedlo - kdyby tohle udělal každý, byl by park za chvíli úplně holý. To přece nejde, lomcovalo s ní pobouření. Zatloukla pěstičkou na sklo, jako by ji ten kluk za silnicí mohl slyšet. Ale stalo se něco zvláštního. Právě v tom okamžiku totiž kluk v naducaném kulichu zvedl hlavu a zahleděl se, bůhví proč, přímo do Eliščina okna. Eliška na něj zahrozila a kluk jakoby v odpověď zamával svazečkem smrkových větviček. To dívku zarazilo... A ještě víc to, že kluk přeběhl zasněžený parkový trávník a stoupl si na okraj chodníku v přímé lince s Eliščiným oknem. Ale nemínila se vzdát - znovu na něj zahrozila. Rozhodil rukama v němém gestu - proč?

Eliška sáhla po krabici s fixy a napsala na čtvrtku v bloku: To se nesmí!!!

A co? - rozhodil zase okulichovaný kluk na druhé straně ulice ruce do stran.

Trhat větve - odepsala Eliška a přitiskla blok k oknu.

"Já je nutně potřebuju," zakřičela postavička na druhé straně ulice, ale Eliška uslyšela jen poslední slovo.

A na co? - pokračovala v písemném rozhovoru.

"Na hrob," zakřičel v odpověď zase poskakující kulich. Dívka se zarazila a chvíli přemýšlela, je-li vhodné pokračovat dál v konverzaci. Pak ale rychle načmárala čtyři písmenka, jako by se bála, že změní rozhodnutí: Na čí?

"Na mámin," zakřičel zase kluk a Elišce zatrnulo. Takhle se to přece vyvíjet nemělo! Nevěděla, co dál říci té červené postavičce na ulici a měla neurčitý pocit, že by se tomu klukovi měla nějak omluvit, nebo mu projevit účast... Neudělala ale nic a jen upřeně koukala na toho poskakujícího človíčka, který zůstal stát s mírně zakloněnou hlavou a očima upřenýma na její okno s bleděmodrými závěsy.

Právě, když se Eliška odhodlávala, že tuhle podivnou rozpravu nějak skončí, i když se jí vůbec nechtělo, začal kluk překotnými posunky naznačovat, aby za ním přišla ven.

Nemůžu - napsala velkými tiskacími písmeny na bílou čtvrtku.

A proč? rozhodila zase osůbka v červeném ruce ve známém gestu.

Jsem nemocná, načmárala nakonec do bloku po chvíli rozmýšlení. Kluk chápavě pokýval hlavou a pak ze všech sil zakřičel: "Přijdu zase zejtra." Eliška radostně přikývla, i když jí nebylo jasné, proč by ten kluk v bambulatém kulichu vůbec měl chodit pod jejich okno. Dívala se, jak se jeho postavička vyrábějící na chodníku další řetízek stop, jako uháčkovaných z tmavě šedé bavlnky, zmenšuje, až v záhybu cesty zmizela docela.

Druhý den nemohla Eliška ani dospat a dopoledne se jí vleklo jako turecký med. Ani na maminčin návrat nečekala s takovou netrpělivostí, s jakou dnes vyhlížela z okna do ulice. Konečně se na rohu objevila známá postavička a zamávala na ni jako na starou známou. Kluk si nesl pod paží černou dětskou tabuli a v druhé ruce špalíček bílé křídy. Fiškulín, ocenila Eliška.

Ahoj, jak se máš? - zaskvěl se na tabuli nápis z hrbolatých písmen.

Ahoj, docela dobře - odepsala mu Eliška a pak už se bílé čtvrtky a černá tabule jen míhaly. Eliška se dozvěděla, že kluk se jmenuje Filip, že chodí do páté třídy, že žije s tatínkem v sídlišti za kopcem. A že byl také dlouho nemocný. Na oplátku mu prozradila, že ona bydlí s maminkou, že zatím do školy nechodí, protože se zotavuje po úrazu...

V následujících dnech si takhle přes okno "povídali" každé odpoledne. A objevovali, že mají stále víc společného - oblíbené knihy, zpěváky, filmy, sportovce, záhady, zálibu v dějepise, zejména v antice... Elišce se zdálo, že Filip je přesně ta druhá půlka jejího já, jak kdysi četla ve starých indiánských bájích, že každý má někde na světě druhou polovinu své bytosti, ale že jen málokomu se podaří ji za celý život potkat. A pokud ji potká, je to ohromné štěstí. Tak ona tedy to úžasné štěstí má!

Blížil se Štědrý den a Eliška uvažovala, že by měla Filipovi nadělit nějaký dárek. Usilovně přemýšlela, co by jejímu odpolednímu kamarádovi udělalo radost, a hlavně, o co by nemusela říkat mamince. Probírala zpětně jejich dosavadní rozhovory přes okno a pak ji to najednou napadlo... Ano, to bude ono!

Marta Lehetová

ZAJKO A DUNČO

Blízko lesa zajko býva,
tajné prianie v srdci skrýva.
Hladné bruško veľmi trápi.
Bude trpieť? Nie je hlúpy.

Pod lesom je záhradôčka,
k nej smerujú jeho očká.
Na záhone mrkva rastie,
dostať sa k nej, bude šťastie.

Stačí preliezť dieru v plote
a hneď plné bruško máte.
Len ten Dunčo, papľuh z dvora,
breše, chodí zdola - zhora.

Krátko na to znenazdajky,
dostane sa potajomky
na záhony sladkej mrkvy
a už sa v nich iba mrví.

Bruško riadne vypasené,
teraz trochu odpočinie.
Vyvráti sa medzi riadky,
sníva sa mu sníček sladký.

Zajko, zajko, čo tak píliš?
Chrápeš, funíš v spánku príliš.
Nad ním stojí jeho milá,
zajačica menom Mila.

Od šťastia mu v ušiach zvoní,
keď sa milá k nemu kloní.
A v tom treskot, buchy, buchy!
Hromy bijú? Čo som hluchý?

Hrozný Dunčo pred ním stojí,
chudák zajko sa ho bojí.
Kde je diera? Rata! Rata!
A už hľadá zadné vráta.

Drsniak Dunčo sa mu nedá,
trhá chvostík. Ach! Jaj! Beda!
"Pusť ma, psíček, prosím pekne.
Čo mi moja milá riekne?

Dnes som už dosť potrestaný,
chvostík mi je doráňaný."
Čo urobí Dunčo milý?
Odpustí mu v tejto chvíli?

Prísne pozrie na zajaca.
"Cudzie brať sa nevypláca!"
Prizná zajko svoju vinu,
od hanby sa slzy rinú.

Hľadí zajko smutný trošku,
kto pofúka chvost a nôžku.
Za vidinou sladkej stravy
zabudol na dobré mravy.

Na potulke

Slnko svieti, slnko žiari,
koník cvála po chotári.
"Táto jazda bude skvelá,"
celú noc mu v ušiach znela.
"Poletím cez polia, lúky,
napijem sa vody z rieky."

Sotvaže sa pohol z miesta,
prekvapenie niekto chystá.
"Počkaj, koník, postoj chvíľu,
pôjdem s tebou aspoň míľu.
Vysadnem do tvojho voza,
som prasiatko menom Róza."

Vo voze sa usalaší,
kamaráta už aj plaší.
"Pozri, koník, zajko malý,
po poli k nám rýchlo trieli.
Pridá sa k nám, bude lepšie,
trom sa pôjde hneď veselšie.
Na voze je veľa miesta,
rýchlo bude plynúť cesta."

Znova sa im niečo marí?
Aj strach vkĺzol do ich tvárí.
Musia sa mať na pozore,
veľké zviera na obzore!
Beží, kňučí, volá, máva,
koník musí zastať. Sláva!

"Počkajte ma, kamaráti!"
Psíček Hary chvostom vrtí.
"Aj ja sa chcem túlať s vami,
tráviť nôcky pod hviezdami."
Už sa rýchlo na voz štverá,
labkou miesto poutiera.

"Hijó, cválaj," Hary súri,
"nech sa prach po ceste víri."
Psíček plieska bičom stále,
koník beží v šíre diale.
Na tvári má úsmev sladký,
tento beh je príliš krátky.

Nestačí ver v divom kroku
prejsť cez lávku ponad rieku.
S veľkým vreskom kamaráti
kúpu sa vo veľkej hati.
Neplačú, veď dobre vedia,
že v nej dlho neposedia.

Len náš koník hlasno vzlyká.
"Čo si počnem bez vozíka?"
"Nestrachuj sa, koník milý,
pomôžeme v ťažkej chvíli.
Len sa vzchop a nebedákaj
a ty Hary rýchlo makaj!"

Mali šťastie, opravili,
do voza sa usadili.
Ihneď letia krížom-krážom
za ich ďalším dobrodružstvom.
Však je krásne, milé deti,
že sú skvelí kamaráti?

Letné prázdniny

Leto sa už k slovu hlási,
rozkvitá do nežnej krásy.
Hurá! Hurá! Takto volá,
zatvára sa každá škola.
Utekajte na prázdniny,
aj svet pre vás bude iný.
Čo vám núka leto milé?
Naozajstné krásne chvíle.
A čo ešte pridá k tomu?
Rýchlo hádaj! Skvelú mamu.
Nabalí vám do batoha,
kráčaj pravá, ľavá noha!
Už sa teší hora, lúka,
sviežu vodu potok núka.
Letný vánok ticho spieva,
do tanca hrá kvet i tráva.
Je to skvelé, milé deti,
slniečko vám jasne svieti.
Využite letné chvíle,
nehrajte sa na mobile.
Odstavte aj počítače,
volajú vás letné lúče.
Postavte si z piesku hrady,
vy to máte predsa rady.
Jeseň rýchlo leto zmietne,
na ihriskách vreskot stíchne.
Bude voňať spomienkami,
ďalšie znova je za nami.
Nebuďte hneď vystrašení,
v škole sa to rýchlo zmení.

MORAVSKÝ ANONYM

CINKYLINKY

pro děti

Cinkylinky cililinky

zvoní lesem konvalinky

u potoka blatouchy

petrklíče pod strání

Kvítka vážu do kytičky

cinkylinky cililinky

ať vonička zavoní

ať zazvoní kytička

Svátek má dnes -

Kdopak to ví?

Svátek má dnes

Kačenka Vlastička Honzík

Mareček Vašík Evička

Anička a Břetík

Maruška a Janička

také malá Hanička

A kdo se ještě hlásí?

Zkrátka

všechny děti všechny tváře

všechna jména z kalendáře

Tak ahoj

Viola Jíchová

Zajíc

Kam pospícháš zajíci,
kam tě oči vedou,
slunce z nebe se ztrácí,
kraj halí se mlhou.
Neboj se mne zajíci,
jsem to já, já, člověk,
jež poznal spoustu věcí,
jsem sám, jak luční květ.

Běžíš krajem zajíci,
jsi sám, tak jako já,
ve stromech zpívají ptáci,
kam vede stopa tvá?
Není druhý zajíci,
který by s tebou šel,
když kraj kolem je spící,
i hlas ptáků dozněl.

Zůstal jsi sám zajíci,
běžíš cestou do polí,
stopy tvé v dáli se ztrácí,
nemáš kout stálý.
                          Jsem já, jako ty.

Luční květy

Květy na loukách ztrácejí barvu,
to podzim se hlásí zas,
opět po roce získává vládu
a pomíjí letní čas.
Květy na loukách pomalu vadnou,
louka po nich si stýská,
jenom ráno třpytí se zas rosou,
za rok zas kvítí získá.

Jak nádherné jsou vždy luční květy,
když zjara zas rozkvetou,
stává se tak po dlouhé věky,
když kvetou vždy pod oblohou.
Chtít poznat svět a jeho vůni,
cestu, na níž mnohý stál,
kdy tma nehalí duši
a luční květy vyrůstají, jako děti dál.

Kalný potok

Potok malý v dál se valí,
kolem něj táhne se alej bříz,
teče tam uprostřed polí,
v korunách stromů je vidět spoustu hnízd.
Však ten potok špína kalí,
čistá voda dávno mu schází,
teče tam uprostřed polí,
kolem květy uvadají v mlází.

Přes potok je lávka malá,
kterou tvoří velký stromu kmen,
proč voda v něm je tak kalná,
kdo dostane špínu z něho ven?
Proč příroda je na něj zlá?
Klidně pustí bahno tam do něj,
co z polí se tam dostává,
jen písně ptáků ve stromech zněj.

Nasloucháme tomu hlasu
obdivujeme tu krásu,
neseme vzpomínky a víme: "Příroda není zlá, to lidé jsou zlí."
Oplácí příroda, co jí člověk způsobí,
mějte sebe za přírodu a buďte jejími žáci.

Cesta za moře

Ptáci v houfech do oblaků letí,
stoupají stále výš a výš,
zraky vzhůru upírají děti,
už ptačí zpěvy neslyšíš.
Tam daleko za moře se vrací,
když růst přestane tráva,
všechny stromy žluté listí ztrácí,
léto podzimu vládu dává.

Děti dříve volá matka domů,
už kraj kolem rychleji se tmí,
těžké pro ně je uvěřit dnes tomu,
že končí časy dlouhých dní.
Jak ptáci mávají křídly svými,
i děti ruce zdvíhají,
sbohem buďte, volají za nimi,
tam za obzor odlétají.

Brzy zrána běží děti k oknu,
za okny však už leží sníh,
ptáci, co viděly na obzoru,
jsou za mořem v teplých krajích.

Emilie Kozubíková

       Topografika mých rodných sfér-Bystřická poválečná image

Věnováno Vláďovým i mým potomkům a sestřence, paní Mgr. Ireně Plškové Ciché PhD.,

která mne k sepsání příběhů motivovala.

Nasaďte pohled dítěte a pojďte se projít mou rodnou Bystřici nad Olší- hlavně centrem. Mé vzpomínky sahají kousínek i za trať, kde jsem s kamarádkami Baťovic Mickou a Trudkou byla návštěvou u jejich spořádané spolužačky Haničky. Nad židli, kam jsme se u nich posadily, čas od času bimbly hodiny, měla na sobě bělostné pletené ponožky a naučila nás při usednuti popotáhnout tepláky vzhůru, aby se kolena nevytlačila. Chodníkem příčně od trati a od nich bydlela rodina našeho účetního pana Fojtíka. Jejich Alenka a Květuška u nás nakupovaly pečivo a po zmizelém pekařsky mi přislíbeném ženichovi, jejich bráška Jenda, kterého mi pan Fojtík při sčítání výkazů už zase, jako ženicha zaslíbil, byl později na naši škole skupinovým vedoucím. U nich jsem si na zahradě směla sesbírat kaštany pro školní sběr lesní zvěři. Než jsem se ale dozvěděla kdy se budou odevzdávat, napadla je v šupleti tatínkova psacího stolu plíseň. Ještě že nepostihla v hořejším šupleti maminčinu sbírku jízdenek a tatínkovo pečetítko, ježto jedině mi na hraní po něm z války zůstalo. Na rohu onoho příčného chodníku od trati bydlela jakás hádavá paní, která překřikovala jejich pejska, když jsem tam někde měla sraz se skauty, kteří mne mezi sebe nepřijali, že nevidím. tamější holčička mne také seznámila se značkou pro cvičence a s malováním kruhu křídou do kříže, což prý se vůbec, ale nesmí, jen, když byl na ní někdo hrubý. ;A od železničního podjezdu ještě za tratí vede cesta na Paseky, za naši paní švadlenkou. K jejich domku je to po levé straně daleko. Mají vždy nejkrásněji háčkované záclonky a jejich růžový přehoz postele ladí s návěsky v záhlaví i v nohou upevněných Po každé straně růžovými pentlemi. Sestra paní švadlenky se bude brzy vdávat. Seznámila se někde daleko s budoucím manželem, který má hospodářství. A naše paní švadlenka mi šila sukénku o širokých skladech, které se nemusí zažehlovat, poněvadž drží samospádem a halenku s širokým kulatým volánem, růžovou, jak jejich postel. Ušila mi později i béžové šaty s vyšívaným bílým límcem a bělostné konfirmační šaty o sametové aplikaci v kulatém sedýlku. Ale, vše, jak maminka nařídila, muselo být hodně podehnuté i s látkou na vypuštění, aby to rostlo se mnou. Maminka, ta měla sametovou aplikací v žoržetovém paletu v předu na babku s dědkem a vše to bylo prvotřídní, poněvadž paní švadlenka jináč pracovat nedovedla.

To bylo za trati a nyní tedy vyjdeme z pod železničního mostu k Bystřickému centru. Cesta se mírně stáčí vzhůru, kolem Teoškova domku, bývalého souseda a kamaráda dvojčat Micky a Trudky. Proti němu přes ulici prodává krásná paní Jelínková maso a po každé mne vítá a říkávala mi Milečko... Než jsem ovšem vyrostla a ve vedlejší Vendryní se mi zastesklo. To jsem si sjela do Bystřice na kole, před nádražím jsem čekala, že mi zas někdo tak hezky s uvítáním řekne, Milečko, namísto toho, jak jsem se už už chtěla rozjet a pootočila pedailemi, nějak jsem přehlédla stojící tam- tu vždy laskavou paní řeznici. Nabrala jsem ji na přední kolo tak nešťastně, že jak stála v hovoru s lidmi, ocitla se proti nim v pohoršlivé póze. Ta mi za to pochopitelně vyhubovala, až se celá má Bystřice třásla, jak sama rozezlená paní Jelínková a já s ní.

Výše jejích zmíněného řeznictví se "U Rušů" prodávaly látky. Stojany s nimi naaranžovaně vábily ve velkých valech. a. Pak se cesta vinula vpravo a podle dvou chaloupek a dvou vysokých domů. V jednom z nich bydleli Buhbindrovi. Překrásně se tam opravovaly bible i s obaly na vsouvání a dělaly se tam i vizitky. Jeden z jejích dvou chlapců byl nějaký neduživý. Skamarádila jsem se u nich s jejich sestřenkami. S těmi, co měly od pletených čepiček střapaté pucky na dlouhých šňůrkách až k ramenům.

Dále už byla novinová budka Hanky Samců- švagrové mé chůvičky Elsky, s těmi škaredými, zelenými korálemi, jak maminka říkala, když jsem si je u ní utekla koupit. Stála už přímo v křižovatce, jak obchod pana Šurmana s šicími stroji a koly, a náš Czudků- s chlebem a pečivem a pekárnou. To bychom měli po pravé straně od průtahu železničním mostem ke křižovatce.

Po té levé straně nad Teoškově domkem po mírném oblém vinutí směr nádraží, se v řadě vysokých domů nacházel holič a výklad s malovanými, porcelánovými svíticími se fajfčičkami, jak tehdy Vláďovy a moje oči. Vždyť Tolik bychom z nějaké z nich rádi viděli dýmat staříčka z Návsi. Byl to tehdy asi náš první, vzdálenější výpad z domu. Jenže, když nás tam a za války na našem šimlíku Sivkovi vyslídili ustrašení pekaři, byli jsme v podezření, že v našem toulání budeme nejspíš pokračovat jelikož nemáme ještě rozum a ani vkus.

V řadě těch domů byl také Poštovní úřad a někde v patře tu bydlel můj spolužák, který nevinnou zábavou přišel úplně o oko. Tahal se s čouhavou gumičkou ze šuplete a to se nečekaně otevřelo. Kovový předmět na konci gumy vyskočil a zasáhl mu přímo do něj, do jeho oka. To se pak nedalo zachránit.

Z některých dveří těch domů také chodil Bystřicí vysoký, přísný- asi doručovatel- pan Šváb. A následnému prostranství, kterým se zkracovalo cestu k nádražnímu kolejišti se říkalo Holcplac. Nádraží hlasitě tikalo vysokými hodinami prostorou ku kvelbu- šenku. Bývalo lidnaté a zakouřené. Procházely tudy také vždy svorně dvě Polské paní učitelky- velká a pomenší. Když tak jednou venkovní čvachtandu zdobily jejich bílé přezuvky, moc jsem toužila mít také takové hodně viditelné. Ona to byla veliká móda. Byly pogumované a asi do půl lýtek s kožíškovým límečkem na vnitřní zip. Vešly se do nich bačkůrky na přesku, které se dochovávaly suché.

I ve svahu proti nádraží tu býval čilý ruch. Hned zkraje v obchodě s potravinami- "U Kajfošů" měli pro mou mlsnou pusu kočičí mejdlíčka Do kornoutu. Takové na trhu již ale nehledejte. Poblíž bydlil pan Gabzdyl. Prodal nám věnec svítivých hvězdičkových květinek na Vánoční stromek a karbidovou lampu do bunkru. Lampa však vydávala jen mizivé světlo a nepříjemně páchla. Naštěstí jsme bunkr pak jen odzkoušeli, protože mosty, které se za války měli vyhazovat do vzduchu se nakonec dochovaly. Proti vysokým domům u holcplacu, někde podle pana Gabzdyla byl i Hostinec- U Paducha, tam, co jsme se školkou zpívali: "Chovejte mne má matičko, jako Míšeňské jablíčko". A chodník níže svahu, asi proti holiči uzavírala na rohu Cukrárna krásné paní Dudové. Ona, oproti černi vlasů paní řeznice Jelínkové, blýskala stříbřitými prstenci.

Z druhé strany měla kruhovitá budova cukrárny terasu. Nějak nechtěně jsem se tam ocitla a mezi Dudovic hochy, k vzájemným rozpakům, cože já tam. Odvedle- našeho konkurenta pekařstvím pana Vavroše, pak chodník proti Buhbindrům pokračoval potravinami důstojného pana Mikoše, tatínka malého Kazika. Toho, s kterým jeho maminka jednou na Vroblovce sáňkovala s námi a Micka s Trudkou se u sáněk válely smíchy nad jejich valnou hromadou- opodál. U nich u Mikošů, prodávala přemilá paní Zoska. Nadšenecky jsem, hlavně kvůli ní, běhala mamince pro drobnosti, které se zapomnělo vzít s nákupem. Mívala jsem od přírody pusu červenou, jak malina. A když si toho jednou paní Zoska povšimla, vyčistila mi žaludek. A že jsem se namalovala. Ne a nechtěla uvěřit, že ne. Přitom jsem ani nevěděla, že by maminka vůbec malovátka měla. Přestaly mne proto zajímat dózy bonbónu i voňavé kvašáčky v rohu jejich pultu, neboť hezounká paní Zoska se tím stala mým podezíravým zklamáním.

A v lidovém domě vloženém dál- pár stop hlouběji, mezi potravinami u Mikošů a roubenkou v křižovatce, jsem přednášela Vánoce pana Vrchlického. Nastrojena v tamější šatně do bílých krajek a jak dárkový balík převázaná stříbrnou stuhou, jsem se tam samou odpovědností potila před publikem.

Bělešovic roubenkou končil pak v křižovatce chodník proti novinové budce a našemu obchodu.

Paní gazdinky vchod byl na směřujícím již chodníku k Vendryni. Ona měla v chodbě roubenky pumpu na železnou tyč, kterou se dlouze kývalo, než vodu spustila. Jejích pumpa byla v pernamenci a o žních i obecně přístupná. Gazdinčina schovanka- maminka čtyř dětí k nám na pekárnu chodila pro notěstu- kvásek a také voňavý placek- zelňák pak upéct.

Popsaná ulice od Dudovic cukrárny jdoucí tudy kolem Bělešovic roubenky, vedla rovně pak dál k Nýdku a protínala ji ulice od Vendryně uhýbající z křižovatky kolem vjezdu k naší pekárně, níže té cesty k Nýdku, směr Jablunkov. Dnes se údajně v místech tehdejší křižovatky nachází kruhový objezd.

No jo, dnes?! To vám, ale, jednou za války bylo. Pekaři koukali u oběda skrz okno , že se k našemu obchodu blíží pan Berliňák. Ony, naše Železné dveře obchodu byly půlené od shora dolů. Z jedné půli byly šoupátky dole i nahoře jištěny, ta druhá půle byla na háček. Maminka mrkla po pekařovu ukazováčku a sotva proznělo zabouchání pádila z kuchyně nazdvihnout v obchodě inkriminovaný háček prstem. V tu chvíli ale vítr dveřmi trhl a prudce pana Berliňáka udeřil. Ten se bolestně chytil za hlavu a vykřikl něco, co končilo, jak- "Pochapich majne chut!"- A s mrazivým pohledem vešel, ruku na revolveru, že se strachy maminka odporoučela za pult. Pekař viděl zákazníkův klobouk frčet křižovatkou a velkopansky se rozhostit na hnojišti v průčelí Bělešovic roubenky. Pobaveně pana Berliňáka oběhl, aby s dušeným smíchem doskočil pro klobouk a službisticky jej majiteli podal. Ten směrem k němu vrčel, že ho maminka chtěla zabít a nebezpečně masíroval zbraň, zatímco vylekaná maminka vykládala na pult jeho obligátní sortiment. A já s mourečkem v klíně od té doby marně čekala, že si spolu šprechtneme. Mourek a já jsme k maminčině strachu bývali totiž jeho konverzačním válečným dostaveníčkem a vyjma mé záludné tlachavosti nebylo na pekárně, kdo by Německou školkou byl vzděláván.

Vydejme se teď proti, křižovatkou, levou stranou cesty kolem Bělešovic vchodu, kde se pak zadem jejich roubenky dalo rovněž projít k Lidovému domu. Rozhoštěn tam stával řetízkový kolotoč pana Kutáče. Už nevím, zda to byly žluté šatičky s černými puntíky nebo ty černé s velkými bílými čtyřlístky, které při mém úraze na kolotoči přišly k újmě. Sedadla měla opěru z ohýbaného tak na tři prsty silného železného drátu, s jeho vypouklou svislicí vzadu k uchopení, přitažení nebo odžduchnutí hravému, následnému pasažéru. Kočkující se Dvojice přede mnou rozhoupala sedadla na dlouhých řetízcích a mé nemocné oči to včas nepostřehly. Kov odmrštěného sedátka mi tak zle poranil koleno a mě se pak bylo mamince, co zodpovídat z potřísněné sukýnky šatů a schovávat se se zhmožděným kolenem.

Dalším vlevo vybočením kolem kolotoče z cesty se chodilo do mandlu. Točilo se tam klikou velikánského kola a z pěkně srovnaných hromad, vkládaly hospodyňky zpět do košíků prádlo v lesknoucích se plátech, jako nové. Chodník kolem cesty pak šel k velké budově magacínu, který měl tatínek v úmyslu koupit, než Těšínsko připadlo k Velkoněmecké říši a jak jiní zdejší muži dostal obsílku, narukoval a zůstal ve válce nezvěstným. Tam také někde byla jednou Mmlékarna a jednou Policie.

O něco dál, byla výstavní vila u Matušků, kde se scházeli adventisté. Náš soused pan Šurman tam se svou paní slavili soboty. S nimi jsem tam směla chodit na dětské besídky a na jednu jsem kamarádce Andělce půjčila své hedvábné družičkové šaty, které se jí moc líbily. Jenže ona byla lepším jedlíkem než já a při oblékáni nám šaty pod jejím krčkem praskly. A už nevím, zda se jí je od té doby povedlo sundat.

Chodník dál vedl ještě také k ošidné kamenné zídce nad strouhou. Výletem z Vendryně jsem jednou při předjíždění auťáku nechtěla zajet cyklistu přede mnou a namířila jsem kolo na zub zídky. Kolo a já jsme saltem na to nechtěně strž tou zídkou měřili. V uceleném stavu pak ale na cestu se díky Panu Bohu zas vyhrabali, vyjma tedy proděravělého kolene špičatým šutrem, což se všechno tedy událo v protisměru.

Za zídkou, směrem zase od Bystřice šla už cesta níž do leva a pod železniční most dál, do Vendryně.

Když ale, ještě před mostem v kopci po druhé straně cesty, bydlila ta holčička z pionýrských přijímaček Jendy Fojtíka, v té krásné bílé halence.

Kdybychom to potom vzali tou jejich stranou ulice zpátky, nevěděla bych už, co popsat, nebýt naši husy. Skamarádily jsme se, když jsem měla povinnost ji napást a bramborové, či těstovinové šišky tak na prst dlouhé jí, aby přibrala, vsouvat krkem. Po každé modrým okem na mne mrkla, jak že už je to a mně přišlo, že na to, jak to nemůže být nic příjemného, je hodná a trpělivá. Jenže i husa má svou výdrž. Protože jednoho krásného dne se vznesla a s houfem divokých hus odfrčela až někde tady. Kdo a jak ji v tom letu stíhal a vrátil, se mi než její vůně z trouby ale už nedoneslo.

A tedy odtud hezký kousek blíž ke křižovatce mne za jakýmsi účelem poslala maminka. Bylo to v době, kdy se má schopnost šprectit- nabytá v mateřské školce už z paměti vytratila a jen jsem tam řešila, jestli se ti maminčini známí v domě za oky drátěného plotu jmenuji Zelení, či Grýnovi. Pak se ptejte, jak i zvídavé dítě může mást totožný pojem.

Úplně v křižovatce proti Bělešovic roubence stála ještě Kužma- Kovárna, kam vozkové vodili kovat koně. Na důstojnější stánek- Národní výbor- na Gminu, byla přestavěná až později, asi až se koni- těch pod kapotou- ujali automechanici.

Ona, do křižovatky vklíněná budova Národního výboru, tkvěla stranou už, ale v přímce cesty jdoucí křižovatkou od cukrárny a mířící k Nýdku. Po obou stranách ji o poutích, hned od křižovatky, lemovaly stánky. Mohli jste si vybrat velká i malá srdce s nápisy- mamince- starouškům, ale i- stará nebruč... Cinkalo to tam medailonky na řetízcích. Mne nejvíc zajímaly mini-sáčky s kočkou v mjyšku- pytli, s překvapením, jaká nyní skýtají kindr-vejce. A turecký med, sekán na očích a odvažován s hrozbou platby, neboť i ona překvapovala. A pak růžovoučká, jako dech hebká, cukrová vata... Od křižovatky se tou dobou nesly zbožné písně procesí, špikované Ruskými častuškami dětí ze zotavoven:

"Tisíckráte pozdravujem Tebe, matičko o Maria..."

"Duňa, Duňa, Duňa-ja, konsomolečka maja..."

Po pouti za zmizelými stánky vytanuly budovy Národního výboru a Hasičárny. Bydlel tam malý Otík a jeho maminka, co mne u nich pohladila. Hned pak za dlouhým obchodem s oděvy pana Vantuly, kde měl později pracovat Buhbindrův Broněk, stál už výstavní dům s ordinaci pana Doktora Mazurka. Jelikož tou dobou bylo zubařství na venkově v plenkách, sestával lékařský artikl mimo teploměru a sluchátek k poslechu dýchacích cest i z kleští k tahání zubů.

Tuším, že jsem byla prvňáčkem, když se mi v puse rozviklal špičák a visel takřka na vlásku. Odolával však maminčiným pokusům dostat jej ven, jak jen a jen proklouzával. Pan Doktor sídlil kousek od nás, poslala mne tedy k němu.

Zakládala jsem si na statečnosti, proto jsem na rozžatou výzvu cedulky ve dveřích odhodlaně i s malou dušičkou do ordinace vcházela. Pan doktor se dobrácky divil, cože ty stoličky plné bakterií, co měly být dávno vytaženy, v puse držím. A vzal je seshora a zdola, z jedné i druhé strany. S každým mým vytrženým zoubkem žasl nad jeho nedostatky a hlasitě obdivoval s jakým hrdinstvím to nesu, což mne povzbuzovalo otevřít pusu důkladněji. Po každé také otevřel pan Doktor do čekárny s hlasitým:

"Podívejte se, další zub venku a to děcko ani nemuklo. Tady si vemte příklad!" Maně jsem sáhla po- na vlásku visícím špičáku. Tu se pan Doktor zakabonil, zdravý zub, ten on, že trhat nemůže.

Hrdě jsem se nesla ztichlou čekárnou a domů. Když jsem ale na maminku ztrápeně zašišlala pozdravem své:

"Bry-dzyň," nevraživě zazírala na zpropadený špičák s nářkem, že mi Pán Bůh nedal rozum- a jestli jsem hodlala přijít s úplně prázdnou pusou. Zda míním život přežívat na krupici- a svolávala sousedy, s povykem, jací jsme- pan Doktor a já hloupí. Krupicovou kaši já ale ráda, proto se mne takovou nezaleklo. Mimo to, přišlo se na metodu, jak na špičák vyzrát. Otočen silnou nití a uvázan ke klice, se s otevřením dveří zvenčí vymrštil a už jsme jej ani nehledali.

Speciální zubní lékař pan Doktor Fiala v Českém Těšíně, kam mne na to má maminka vlekla, se ale kupodivu obořil namísto na mne, na maminku. Prý, jestli si vůbec uvědomuje, co způsobila, že mi teď zuby budou růst jinak než mají a že se s tím nedá nic dělat.

Vydržela jsem to trhání zubů i to hubování a z charakteristiky dvou skupin dospělých z nichž jedna mne považovala za hloupou, druhá za statečnou, jsem usoudila, že něco z toho mne přerůstá a něco, že mi naopak schází. Jenže- co- jako, jsem potřebovala upřesnit a myslím, že to do dnes nevím.

Jako slečince mi nebe pak jednou poslalo dcerušky toho pana Doktora, možná už mladé paní, na usmířenou. Nevím jinak, jak bych k té cti přišla, že mne přizvaly k ním na zahradní houpačku- a pro tu hezkou chvíli jsem se měla až ráda.

V sousedství pana Doktora dlela vysoká budova Četnické stanice. Z tamějšího okna pan soudruh příslušník SNB- Sboru národní bezpečnosti na nás s Mickou a Trudkou hrozil, neboť jsme všechny tři před jeho očima ztroskotaly na našem kole. Mimo to, že jsme pak měly plné gatě strachu nám nic nebylo. Prostě jsme neuměly jinak zastavit.

Za touto obávanou budovou se vlevo odbočkou z té cesty k Nýdku kráčelo podél obilného pole k Základní České Škole, jejíž průčelí, jak to pole bylo z levé strany, proti hřišti. Mezi obojím běžel Chodníček dál, přes strouhu a kopcem kolem domku paní Kuligové, kde v nájmu žila má chůva Elzka s rodinou, aby pokračoval k Cihelně.

Pravým okrajem Od Policie vroubila roh té odbočky otevřená zahrada paní Horilové. Viděla mne jít tak jednou kolem a zavolala mne jménem pod ovocný strom a abych nastavila sukénku. To jsem se domů nesla se slaďounkými rynglemi- užaslá, že na mne paní, kterou neznám, chtěla být a tak laskavá.

Dál pak čelem proti obilnému poli, stranou k hřišti pózovala Škola Polská. A mám takový dojem, když mne neměl v době války kdo hlídat, že to tam jsem si nestydatě pochutnávala na kakau připravovaném tante Zuzi, že tam byla Německá školka. Nadruhéstraně, až jsem už byla v post-středním věku a sháněla jsem v Bystřici učebnu pro kurz Braillova písma i pan Ing. Babylon- kolega ze Svazu invalidů, mi výuku domluvil v této Polské škole. Tehdy mne to pro mou chabou Polštinu zaskočilo, ale předem jsem se omluvila, že bych výuku byť nedostatečnou Polštinou nebo zdejším nářečím zdržela. S milým porozuměním ředitele školy jsem pak řídila kurz česky.

Ona polní odbočka k mé České škole mi brzy poté, co jsem se školáčkem stala, připadala cize. To když najednou nezvykle nekontrolovaně stoupala vzhůru. Zdvíhala jsem nožky pořádně a ale po došlápnutí mne ten optický klam vždy bolestně překvapil. Měla jsem co dělat, dojít tam a ještě i zpět domů. To se už doma mluvilo o mém nevidění, pro které mi nastalo martýrium častého léčení. Mně se to hlavně jevilo, jak příkře časté dobíhání učiva, oči, že nosím ve svědomí a zas, že mám svědomí v očích kašlajících mé ambice. Asi jsem si na anomálie cest zvykla, když jsem cestou do školy pak už pociťovala jen strach v žaludku, jakmile ke mně škola z dálky promlouvala smíšenou vůní zapadlých svačin, cviček k přezouvání, a jídelny. Vrub tomu se mi událo, že pan ředitel Brzdický si mne nechal zavolat a pomyslete ne k vytahání uší, cože jsem zas pro pobyt v nemocnici zameškala. Pověřil mne koupí připináček. A když jsem byla celá bez sebe z toho, jak jsem se osvědčila, posadil si mne k vrcholu štěstí pan ředitel na koleno. Pohladil mne a smutně mi svěřoval, že jeho paní je švadlenou, že i oni měli takové děvčátko, které si zatoulanou, zlomenou jehlu vbodlo pod nehtík u nožky a než se úlomek podařilo v tělíčku odhalit, navždy jim usnulo. Myslím, že když jsem odcházela, ani o tom pan ředitel najednou nevěděl.

Také páni soudruzi učitelé byli na mne moc hodní. Jména si už špatně pamatuji asi Trubková, Vaculík, Kiška, Horečka, Roman, Ryšánek a Šimoňák... Mne ale do Češtiny a Ruštiny, která se tehdy na škole vyučovala, zamilovala krásná paní soudružka Hemrová. A já zas do ní. Tenké, dlouhé blonďaté copánky splétala kolem hlavy a na temeni do kříže. Pusu jako třešínku a kapuci polodlouhého hubertusu nosila i v mrazech, jako jedinou pokrývku hlavy. Nebýt toho, že nikdo u ní nevydobyl lepší známku než dvojku, byli bychom jí připisovali i neviditelná křídla. Mně jistě s psychologickým záměrem vypůjčila Polevojúv Příběh opravdového člověka, který mi bohužel neměl kdo přečíst. Nepřečtený jsem jí jej Vracela, až u ní v Česko-Těšínském bytě, když jsem jí nesla k posouzení své poetické prvotiny.

"Milá zlatá:

"Lidé tě roznesou na kopytech, pokud to nedáš do třetí osoby," strastiplně mne Varovala. A já, která jsem si u ní klestila cestu šňůrami zavěšeného prádla se divila, že tak skvostný člověk nejenže nesedá na polštářcích se zlatým třásněním, že se dokonce zaobírá praním.

Mohli byste si myslit, že alespoň to obilné pole teď vynechám, že jde o kus nudného místa. Když ale právě tam zmizel zloděj našeho Sivka.

Po vele-pečení v pekárně před zase dětskými radovánkami, sotva k půlnoci maminka usnula, vzbudilo ji totiž bouchání pana Šurmana na dveře a povyk, že se nám pod jejich oknem krade koně. Maminka vklouzla do bačkor a županu a seběhla schody do pekárenského přízemí. Kočičími hlavami dvoru vyběhla kolem dřevěného roubení navršených metrových čtvrtek a zírala do obemykající travnaté plochy proti pekárně k svah přesahujícímu do ulice Goryčkovic domu a jejich stodole. Náš Sivek popoháněn v sedle cizím mužem se tam mrzutě popasával a naštěstí nedbal jeho sladkého ani zlostného vybízení. Maminčiny oči na škvírečku se na zloděje vypoulily a jak byla manipulacemi pytlů mouky vytrénovaná, popadla hambaře za ruku a mázla jim o zem. Ten si při pádu zranil předloktí a jak se hrabal ze zemně, popadla jej za obě zápěstí a vlekla k Četnické stanici. Pan Šurman v patách za nimi jí tam darebu převzal, ale nemaje té síly neudržel. Než pro stráž doskočila, trhl zloděj zápěstími a byl ten tam. Ano, právě v onom obilném poli mezi školami. Strážmistr sepsal, že si zloděj zakrvácel ruku. Pan Šurman se lítostivě divil, jak až tam tak statného chlapa tou cestou maminka dovlekla. A poté, co strážník viděl kolegu s hvízdotem neúspěšně prolétnout okolí, dal jim dobrou noc s rozvážným:

"Ráno moudřejší večera." Sivek, který je vyhlížel, byl maminkou ustájen. Pan Šurman vešel k nim a maminka na půl zas už cestou spící k nám.

Příští den byl na radovánkách zloděj popírající vinu zpacifikován a brzy nato odjížděla maminka na pozvání k Ostravskému soudu. Místo, kde uviděla zkroušeného vězně s ovázaným předloktím bylo neobyčejně truchlivé. Zkroušená zjevem vychrtlého, bledého viníka, prohlásila před Soudem proto za naprosto se zloději nepodobajícímu. A když se jí pak propuštěný vděčně venku děkoval, samou lítostí nad jeho zbědovanou vizáži jej vzala do restaurace na oběd. Ještě cestou domů jí pak zaznívalo zkormoucené drmolení jeho kajícných, omluvných vytáček.

Tak to máme obilné pole za sebou, vyjděme zpět a podél zahrady sladkých rynglí paní Horilové měřeno dětskými krůčky půjdeme tou levou stranou cesty dál, směrem k Nýdku. Ještě pěkný kousek k vile s věžičkou učitele hry na klavír, pana Ciahotného. Tam se bohužel přišlo na to, že mi natolik slábne zrak, že od lekce k lekci si vymáhám postavit se blíž k notám, na které ze židličky nevidím. A že to není jakési mé laškování, dospělé přechytračit. Uvízla jsem v nemocnicích, namísto v uměleckých kruzích s Mickou a Trudkou, které jejich piano proháněly již čtyřručně. Pojatá do evidence Očních oddělení, jsem jednak domněle psychologicky rostla, jednak útěšným paním vyráběla účesy a předváděla se v ordinacích, jak u pana Doktora Mazurka.

Dále jsme v školním branném cvičení došli zavátou cestou k okraji jakéhosi kopce a spolužáci mne naučili dělat v lehu do návěje andělíčky plácáním rukou od hlavy k patám.

Někde tam bývaly tzv. baráky- nízké, dlouhé, dřevěné domky s pověsti koncentráku. Nesmělo se o tom ale, než šeptat a s prstem na ústech. Tu cestu dále k Nýdku mi nebylo dáno zkoumat, ačkoli právě tak zavátou jsem ji zachumlaná do pokrývek na ojedinělé zdravotní vyjížďce absolvovala v sáňkách se Šurmanovic sousedy maminkou a matně svítící baterkou. ale přejděme přes cestu a pojďme po její levé krajnici zpět.

Prvně, co si z míst od Nýdku pamatuji šlo pár loktů od cesty dlouhé bílé stavení, vždy mi nahánějící, nevím vlastně proč, strach, ačkoli šlo údajně o Vodárnu. Jestli to tudy po těch létech povím dál zpřeházeně, mi nemějte za zlé

Následovalo Řeznictví Haničky Kaštelníkové, z které se děti ve škole smály, poněvadž nám z dobrého úmyslu přinesla ukázat svou panenku. Jakby si každý z nás doma nehrál. Jenže jsme neměli tak dobrá srdcata, abychom se o naše domácí poklady podělili ve škole. Možná jsme byli i trochu morousové, jakže by nás, taková dětinnost, ale nikdy nenapadla. Její tatínek se kamarádil s pozdějším panem ředitelem Gryčem, s tím, co mne jeho paní dvakrát tak mile překvapila. Jednou mi před školou nechala pohlídat jejich Helenku, což při Helenčině vychovaném hodňoušství nebylo nic těžkého. A jednou mne- ano- sama paní ředitelova Gryčová před tělocvičnou popadla a zatočila se se mnou na školní chodbě, že jistě nad tím celá škola užasla, jaké to mám konexe. Ale k věci. Pan Kaštelník s panem Gryčem buď o jedné z pouti, či radovánek, kdy byla Bystřice, jak se říká na nohou, si spolu kamarádsky zavdali o nějaký ten kalíšek navíc a bok po boku proháněli koně zapřažené do kočáru. Ty se asi jejich ostrým dechem splašily a já, která jsem nemohla u toho chybět jsem si to při ječení ulice metla k příkopu. Jak ten flák cesty někde od řeznictví paní Jelínkové až k řeznictví u Kaštelníků ty koně pak zmákly, jsem se už nedověděla.

Tam někde poblíž se nacházela také prodejna Budoucnost. Ano- tam, kde kamarádka opatřila mamince k Ježíšku jehelníček. A poněvadž mne motivovala, vydala jsem se i já, takový mé mamince pořídit. Zdálo se mi to příliš náročné onu Budoucnost najít, ale podařilo se.

No vždyť jistě i Vám to přijde také pak pěkný kousek k Barykově vile manželů Kusých, kde měl ve vlastním pokoji i svou postel. Baryček byl náš čtyřnohý zákazník, denně běžící panu Kusému naproti k vlaku. A musela to být pravda se stále se potloukajícími hordami poválečných nenechavců, když potom, co tu utrápili pana Doktora Mička, měl kdos spadeno i na tu ubohou němou tvář. Bystřičané měli té nehoráznosti už akorát, když jakýs anonym potřel Barykovi pejsčí úd glycerínem a on pak bolestné pálení sjezdil cestou a uhynul.

Levou krajnici cesty Od Vodárny, Řeznictví, Budoucnosti a švadleny- paní Kusé jsme se přiblížili Bystřickému centru. Už jo- stojíme u Evangelického kostela- toho, jehož stavební plány si na mamince vyžádala Amerikánská návštěva Bohoslužeb a ona je s hrdostí opatřila, že právě takový se má tyčit až za Oceánem. A myslím, že tady, mezi kostelem a farou to bylo, co mne kdos z kamarádek přizval na posáňkování smykem- serpentinou mezi ploty. Dodnes mám z toho hororu žaludek v krku.

Ale- pstt, jsme v místě svatém. Pan farář Štefek nás v náboženství rozesmával při psaní na tabuli slov obsahujících písmenko a. To byla věrná podoba myšky. A my jak koťata je mlsně očekávali a měli náboženství rádi. V kostelním dvoře byl farní dům ze sálem pro biblické hodiny. Byly tam hezké, malé židličky a maminka mne brávala na Biblické příběhy s sebou. Tady jsem se dovídala, jak marnotratný syn jedl slupky od brambor s prasátky, než mu napadlo vrátit se domů, kde si s tatínkem a čeládkou vždy dobře a čistě pojedl. A také, jak závistiví bratři prodali tatínkova mazánka Josefa do Egypta a on je později, jako velký pán zbavil nouze a odpustil jim. Těch krásných příběhů, koukali byste.

Na Vánoce potkal Polský pan Farář Tlouka nebo možná Čiž maminku a já jsem byla přizvána mezi Polské děti na "Gwiazdku". Kdo z nás měl hrát u jeslí andílky, mněl si opatřit oblečení a křídla. Nevím, jak to přišlo, že jsem byla zavedena za Karlíčkem Zmeltů, který měl plnou velikou krabivci ozdob a ochotně nám jich několik zapůjčil. Křídla jsme pak někteří fásli na Faře a tak jsem si užívala společnosti Polských dětí na zkouškách a jsem fotografována, jak vykukuji z chrámové opony na jesličky s Ježíškem - jako jeden z andělů. Když jsem ale Karlíčkovi vracela svou ozdobu, mentorsky na mne dorážel, kde jsou ty ostatní. A já byla moc zkroušená, poněvadž mi je děti zapomněly vrátit a já už bych nepoznala, které z nich to byly. Naštěstí se Karlíček už jen pohoršeně díval, ale tak, jakby mi to chtěl prominout. Jen dětí z mé České nedělní školy mi nemohly odpustit, co jsem měla co dělat u Polských jesliček a Polské děti zase, že mi přece nic neudělaly a já zas po Vánocích odvandrovala mezi České nedělňáčky.

Celý život jsem se seděním na dvou židlích, kam mne vždy kdos dostrkal měla a mám jen problémy. Tady ve Frýdku jsem v sedmnácti létech začala se samozřejmostí chodit do Evangelického kostela, ukázalo se, že je Českobratrský. Ale jiný Evangelický kostel tu nebyl. Po létech se zde ustavila i má Luterská modlitebna, kde jsem bývala zvána, tož po těch létech, kdy mne souvěrci Evangeličtí Českobratři provázeli do a z kostela, se přece netrhnu. Chodila jsem tedy příležitostně tam i tam. A nechtějí mne a ne těch dvou židlí zbavit a dát se dohromady. Ale zůstaňme v Bystřické farní budově. Když mi na stáří byla publikována jedna z mých knih, vešla jsem tam provázená průvodcem a od několika mých knih mi laskavý pan Farář Raška odlehčil. Vlastně už nevím, zda ty malé židličky tam ještě mají. V kostele, kam jsme se zastavili mne, ovšem překvapilo, jak se naše lavice za ta léta zmenšily, jak jsem se mezi ně tak tak vešla. A poněvadž tam probíhaly přípravy něčího pohřbu, pomazlila jsem se se sametovým závěsem u východu, kterým nyní kostel přizdobili, a zavzpomínala, jak jsem u konfirmace tady měla ty krásné bílé šatičky a bohužel prázdnou hlavu, poněvadž jsem čas zdejší přípravky prodlela, jak už tak často na Očním oddělení. Děti měly sebou konfirmační otázky, pro připomenutí, jen mně pan Farář všemožně laskavě napovídal, což já neobratně opakovala, přestože jsem měla jistě otázku z nejlehčích. Zato dodnes si už pamatuji, ze jsem byla tázána na Evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše, Jana a na Skutky svatých Apoštolů.

Ale vyjděme teď z kočičími hlavami dlážděného kostelního dvoru k Ateliéru pana Fotografa Kalety. Šlo tam projit dvorem i cestou. Každou téměř sobotu se sem sjížděl peloton nastrojených koníků s kočáry ze svatebních obřadů v širokém okolí, což proslulost kvalitních fotografií pana Kalety stvrzovalo. U nich v předzahrádce jsem, jako malá dohlédla k několika věnečkům okrasných, širokolistých trav. Chodník tu vroubily zastřižené koruny stromů, jak když posadíš deštník kulaté dortovnice na nevysoký, rovný kmen. S bratránkem Vláďou jsme už docela velcí Česko-Polskou- Latinou mudrovali nad tamějším shromaždištěm Majkefelího chrousta. A v stáří jsme se podivovali s manželem takovým stromům v Tunisu.

Paní fotografová- Kaletová byla údajně Ruska a byla zase proslulá svou krásou. Vláďa a já jsme jí tam jednou domlouvali, že kdyby nás nechtěla vyfotit, prostě odtamtud neodejdeme. Měli jsme krásné modré kabátky, čepice a kamaše a hedvábné mašle pod krkem. Paní jsme museli zaleknout, protože zavolala na pomoc manžela a ten nám v ateliéru udělal takový snímeček, že naše maminky si padaly do náruče, jakže ta druhá z nich udělala takovou nězpodzanku- překvápku. Zatím jim paní Fotografová objasňovala, jak jsme jí to naháněli strach. Když jsme vyrostli, Vláďa ač konfirmován u nich v Českém Těšíně, přijel s rodiči na mou konfirmaci a tentokrát nás naháněli k společnému snímku rodiče. A jsme já v bílém, Vláďa v obleku v tom pubertálním věku zas, jak předškolní ženichové, jak za družbování mé chůvičce Elzce.

Mezi Evangelickým a Katolickým kostelem byl situován hřbitov pro obě Církve. Tam leží Trudka, jedna z těch mých kamarádek dvojčat. Šla si tam odpočinout mnohem později, už jak mladá maminka, pro nešťastnou mužovu žárlivost z velké lásky. To se mi ze zoufalství tenkrát zdál pan Ježíš na kříži v rohu toho hřbitova. Zda tam takový kříž stojí, nevím. Ve skutečnosti vysoký, dřevěný kříž stával vpravo na cestičce v blízkosti průčelí katolického kostela a zda se Spasitelem, natolik jsem už neviděla. Tudy, tedy příčně z ulice se také dalo kolem kostela sejít strmě dolů někde k hospodě u Šturců. Chůva Elzka sem do Katolického kostela chodila do sboru v poschodí zpívat. Když mne brávala ssebou, procházela jsem se dole mezi lavicemi a nemohla jsem pochopit účel visící hadříkové, jakby trojité ozdoby. Za Katolické mše býval Elzčin kostel přeplněný až přes schody hřbitovem. Někdy, když jel hřbitovní vůz provázen zástupem ke hřbitovu, připletla jsem se a hodně plakala. Když kdo se přeptal, cože se mi stalo, ukázala jsem k pohřbu:

"Ty jsi zemřelého znala?" Následovalo.

"Ne," udivená jsem odpovídala, že to s tázajícím nic nedělá. A kolikrát jsem šla až na hřbitov. Stával tam dechový orchestr a mladý muž- ještě hoch, ale v muzikantském úboru i čepici. Už mne znal a zdravil mne, jako kamarádku. On tou čepici na hlavě, jak když mával, než jsem pochopila, že se mu hlava samočinně chorobně klátí. Pak přiznám se jsem u pohřbů již tak neplakávala , těšila jsem se, že si mne zase povšimne a kamarádsky mi zamává hlavou. Také jsem tak byla svědkem tlačenice u Elzčiných kostelních dveří a jakás maminka s bříškem davem vytlačená na čísi hrob se probořila a museli ji pomáhat na chodník. To byl ovšem zážitek zdrcující a nejen pro mne, jako dítě.

Když jsem pak už v létech učila Braillovo písmo ve zdejší Polské škole, cestou od autobusu jsem bílou holí narazila na přepaženou ulici. Překvapilo mne to a hledala jsem průchozí místo. Přepažení se však zdálo být ucelené, což jsem nemohla pochopit. Nadto sestávalo s kovové štukatury a ani to nedávalo smysl. Najednou jsem si připomněla, že takový plot zde byl ke hřbitovu a napadlo mne, že jsem cestou příliš vybočila doprava a dobývám se na hřbitov. Otřáslo to mnou. Udělala jsem vlevo v bok a skutečně, po pár krocích jsem byla v místě konání mého kurzu.

Se hřbitovní zdi také sousedil dvorek Baťovíc domu. Z jejich vnitřní strany se ohraničením zdí pnulo drobné psi víno. Když do prodejny Baťa najížděl pan Goryčka starší- vozka se zbožím, musela se vrata u té zdi rozevřít k přepravě kartonů s obuví. A do skladu se šlo postranním vchodem v přízemí prodejny, v patře pak bylo bydliště Micky a Trudky. Zvenčí domovních dveří stála židlička a pod ní krabice s kartáči k čištění bot. Chodbičkou, jako dlaň se i tu vcházelo do obchodu, kde vedoucí prodávající byla jejich maminka i do pracovny jejich tatínka, který obchod řídil a obuv opravoval. Z té malé chodebky vedly také schody vzhůru, kde Micka s Trudkou a rodiči v nevídané skromnosti a svornosti bydlely. V chodbě stála skříň sloužící, jako spíž, ledničky tenkrát nebyly. V hlavní polici na často měněném sádlovém papíru tam trůnily dva objemnější, porcelánové hrnky. Jeden se spuštěným sádlem, druhý s taktéž spuštěným máslem na namazání chleba. To jsem z domu neznala, má angažovanost nešla u nás než k záskoku za pečivový pult. Hned zkraje kuchyně v lavičce měly dvojčátka střevíčky, jedny krásnější druhých- vždy v páru dvoje stejných, protože se oblékaly vše obvykle jen s nepatrnou změnou, třeba bílou a pro tu druhou s modrou mašličkou u límečku. Pak na otomanu běžícím k oknu jsem jejich vždy usměvavou maminku česávala. Narozdíl od té mé, která musela řídit vše i za tatínka, si to ráda nechala líbit. Okno kuchyně bylo v poschodí nad dvorkem s jejich dvěma slepičkami a prádelnou s kývací ruční pračkou. S důležitosti dospělých pradlen jsem se je tam jednou zastihla střídat. U té naši "Triumfky" s horizontálním kýváním se mně dovolilo prát, až už jsme bydlili ve Vendryni. Ale postůjme u okna. Za oplocením jejich nic moc dvorku byla nevelká travnatá plocha prudce náhle klesající k opět tak sporému trávníku. Ten pak končil nad příkopem u cesty s volně protékající močůvkou.

Plůtek neměl vrátka, avšak dole z té cesty v blízkosti stesky k hřbitovu stačilo přeskočit příkop a travnatým pláckem strmě vzhůru tou opětnou rovinkou k jejich plotu vystoupat. Tedy ne, že bysme snad, jak nezvedení kluci chtěli ten plot zdolávat. Byly jsme nápaditější. Všechny, jak obvykle hezky ustrojené, baťátka přes modré kabátky v copech po pás s širokými nažehlenými červenými pentlemi, jsme cestou k Řezníku Pjyntokovi smluvily, že zde, na zpáteční cestě odbočíme vzhůru k jejich plotu. Tam vždy dvě jsme chtěly hlídat a třetí z nás před příkopem včas zvoláním ve "válení sudů", na dolním plácku zastavit. Takové krásné pokutálení z kopce hned tak nevymyslíte. Natěšené, až přijde řada na nás, jsme si tam pak v mezičasí- bohužel zašpásovaly a- dobré nebe- žbluňk, Trudka v celé její parádě skončila v močůvce. To jsme, ale nikdy, nikdy nechtěly způsobit. Úprkem jsme se vehnaly k ošemetě- příkopu a vyzvedli jsme si ji- z té "jámy lvové"- s mašlemi nalepenými na krásném vlňáčku, strašlivě páchnoucí jsme tuto naší ubohou oběť i se sádlem v síťce, jeden spěch, zkormouceně přiváděly hlavním vchodem do jejich obchodu. Usměvavá paní vedoucí maminka přesně, jak když mne jednou z okna viděla v čase vyučování kráčet v blízkosti jejich domu, hrozivě na nás tři vykřikovala. Micka s Trudkou zofort vykoupat, konec že mají s veškerým lítáním a stoh ponožek, že bude- natotata zaštupován. Jinak, že bude zle. Já se s nářkem odplížila, jakže jsme o to krásné pokutálení tristně přišly a jakže jim se štupováním nemohu s těma mýma očima být co platná.

Jo. Z jejich kuchyňského okna, kde jak Myslím mohli mít výhled až k točící se dole cestě- podle Restaurace na most přes říčku Hluchovou a vzhůru se deroucí směrem k Hrádku... Vlastně- co a jak s tím jejich výhledem ale nevím. Ona se mne už totiž jednou Baťovic maminka ptala, jestli vidím na procházející lidi dole cestou. Říkala jsem ji, že ano. Že je vidím, jak třeba hromosvod. Skutečně jsem je viděla do té dálky, ale jen, jak takové čárečky.

Na kuchyňských dveřích, to si představte, mněl pan Baťů zavěšený kožený pás a když si břitvou holil tvář, brousil jí o něj. A málem bych zapomněla na kredens u těch dveří. Ten byl, jak když z dílů držených sloupky. Ještě si pamatuji sporák na uhlí, na kterém Baťovic maminka vařila hovězí polévku, brambory a kompot. Obvyklých dvacet deka na polévku se k bramborám rodinně rozdělilo. Většinou se tak jedlo všude, než Hanka s Elzkou u nás začaly pekařům vymýšlet. U nás se masité jídlo považovalo za jídlo nedělní. Také cvibákové placičky jsme s Mickou a Trudkou u nich ochutnávaly.

Z chodbičky za kuchyňskými dveřmi se šlo do krásné ložnice s klavírem a židličkou s pletenou bílou pokrývkou až po zem. Nad klavírem zavěšená hvězdička byla kamarádkami dvojčaty vyrobena z úzkých, zřejmě látkových proužků a vprostřed se mohly pak z fotografie koukat samy na sebe. Z té lesklé tmavé ložnice se šlo do pokojíčku. A tam si pamatuji jen prosklenou skříň, ke které mne ta má kamarádská dvojčátka jednou z hrdosti zavedla. Trůnily tady zavařovačky s hezky krojenými jablkovými a hruškovými kompoty zdobenými třešněmi a možná švestkami. Byl to doslova umělecký výtvor a pro mne nezapomenutelná skleněná pokladnice, jaká mne úplně vzala za srdce. Že by něco tak krásného mohlo padnout za oběť k obědu?!

Micka s Trudkou měly krásné kaštanové copy až po pás a s širokými barevnými pentlemi, to už víte. Oblečeny vždy, jak panenky a jako z cukru. Jen je mimo jejich rodičů a mne nikdo nerozeznal, než po dobových odřeninách.

Když si Micka, která trochu ráčkovala utloukla kousek předního zoubku, než s nimi pekaři zapředli řeč, chtěli, ať se usměji, aby věděli, která je která. A když jedna z nich u zkoušky ve škole uspěla, přesedly si, a obě měly i jedničky. Nikdy, nikdy se spolu nepohádaly. Já měla mezi nimi nebe, poněvadž se obvykle postavily do obchodových dveří a tahaly mne ven, načež maminka hluboce vzdychla a řekla-no běž.

Baťovic obchodem začínala řada domů přitisknutých k sobě. V sousedství Micky a Trudky bydlila ta pěkná Olinka, kterou nám na škole s jejích sousedkou z té druhé strany, Valinkou, dávali ve škole za příklad. Všichni, že chodíme pokřivení, zatímco jedině ony dvě mají chůzi krásně vzpřímenou. Olinčina maminka dovedla upéct a nazdobit krásný dort- třeba pro ně- pro dvojčátka k narozeninám. Kdo v té řadě domů jinak bydlil, mi uteklo. Až dům, jimž řada končila bylo Kadeřnictví a Holičství tatínka té půvabné Valinky, Karlíčka s tou krabici zapůjčených mi ozdob a nejmladší- zase jejích Trudkou. Pan holič měl v tom Kadeřnictví novou maminku a jejich salonem se šlo dál jen- Valí, káje a Trudky schodištěm k opravdické mamince, s kterou v přízemí bydleli. Před válkou tady nosily ženy hlavně copy. Většinou je měly stočeny do uzlu nebo kolem hlavy. Chodilo se v krojích a vdané paní skrývaly účes pod čepcem. Po válce se kroje dochovávaly pro neděle a svátky, venkovanky se připodobňovaly měšťankám a copy šly do zapomenutí. Pan holič s novou paní měli napilno. Frčely trvalé a vodové a jakkoli to tehdy byla záležitost za babku, považovalo se to za hříšnou útratu.

Než jsem byla pozvána Kadeřníkovic Trudkou k nim, nevěděla jsem, že má zálibu v malování. Bokem jejich domu- posledního v té řadě vedl chodníček, než mnohem později tam vyrostl ještě jeden dům. Ten vám měl ale neslýchaná okna, jak výlohy. Asi, jakými se koukají stavby dneška. Tenkrát kadeřníkovic chodníček, jak ten sáňkovací v plotech kolem fary a i ten hřbitovem průchozí, rovněž směřoval dolů k cestě. U jeho ústí se teprve opodál na tu přístavbu seskupovaly hromady obřích betonových cihel. To se ví, že dětská honěná šla skrze ně. No a nevymkla jsem si na nich nohu? Nepoznala bych ale zas, že jo- pana napravěče, který vedle pana Doktora Mazurka, byl k té mé noze na objednání.

Trudčino pozvání mi běželo hlavou. No jo, jděte si na návštěvu, když zkraje chodníčku se držely louže a s žábami. Nevěděla bych o nich. Ale šly jsme kolem, jednou houfně ze školy, když jedna z holčiček tam žábu uviděla a pronesla, že mi nemocné oči vyléčí. Ostatní koukaly, jak ta žába její rukou putuje na mou hlavu a já, že pokorně čekám s žábou pod kapesníkem, jak mi ta žabička vrňavě tu mou oční nemoc vytahuje hlavou ven. Vyučená po nemocnicích trpělivosti jsem čekala, až ta budoucí ranhojička osvobodila žábu i mne.

"Tak jak teď vidíš?" Zkoumaly dítky kolem, ale bylo to, jak když jsem přicházívala z nemocnic. Krčila jsem jen rameny a připadala jsem si přitom i dost nevděčná, když ta léčící holčička zklamaně houf děcek odváděla.

Zato ale, jakmile jste prošli kolem kuňkavé louže, pomalu končila ta nic neříkající boční strana kadeřníkovic domu a kaskádovitě se od Trudčina vchodu svážela vlevo jejich překrásná zahrada. Vešly jsme zádi domu a přímo k jejich mamince, kolem toho jen jejich tajemného schodiště. Takové jsem si také moc přála. Bylo by jen pro mne- možná ještě pro Vláďu. Jenže by muselo sahat až k nebi, protože můj tatínek byl asi jistě už tam. Karlíček Zmeltů, když jsme přišly, právě za sebou zavíral dveře, Valí tam nebyla a paní maminka něco tiše dělala nad považte si- už jo- bílým linoleem. Trudka mne vzala do jablíčkového domku v té moc krásné zahradě u bazénku s právě vypojeným vodotryskem. Jen bych Nemohla popsat pěšiny kolem okrasných keřů a všeho, co úctyhodného jejich rodinný přítel opečovával. Neviděla jsem to a Trudka to se mnou neprobírala. Když se na tu krátkou, tichou návštěvu rozpomenu, vidím to vše tajemné, báječně- zelenobílé. Časem, ale to už jsme bydleli ve Vendryni mne ta milá kadeřníkovic holčička, promiňte, slečna Trudka navštívila a to jsme rozpoutaly řeč o umění- o její budoucí malířské dráze a já tu svou viděla na pódiu u mikrofonu s, vlastní populární kapelou. -Veliké pubertální sny, jen sáhnout a dosáhnout.

Takže řadou domů od Baťů a Kadeřnictví jsme předtím kolem té nohyrvoucí hromady betocel prošli k vyvýšenině s pomníčkem padlých ve druhé světové válce. Tady se koleno křižovatky jištěno kamennou zídkou, na níž si o poutích rozkládali stánkaři vábidla, ztáčelo a posléze až k ošemetě příkopu s močůvkou. Vraťme se ale hlouběji, kde na odvrácené straně pomníčku zela za půlkruhem zídky Strž. Tam se nosíval popel z kamen. Seshora se tu dalo, zvlášť ve skládané sukýnce a gumáčcích krásně, jak s deštníčkem skočit a vrub hrozbě výprasku i padat. Odtud se cesta k příkopu svažovala a ohbím kolem restaurace U Šturců pokračovala mostem vzhůru. Když jsem těsně před mostem odbočila souběžně s říčkou Hluchovou byl jen skok- no dobře- několik skoků k Danušce, co se mnou byla v Kinu v tom krásném kloboučku- holanďance. K nim bychom se asi od Fary tou serpentýnou v zimě prosáňkovaly za nízkou betónovou vyvýšeninu, kde jsme létem spolu vyklápěly bábovičky. Kvetl tam bělostný lem a s příchozí Libuškou jsme k těm bábovičkám kladly nádherně růžovoučké, jak panenka kaučukové, nádobíčko. Danuška měla laskavé rodiče, strýčka pana Faráře a také krásné slečny tety.

Nicméně jak bychom se vrátili k mostu i za ním také ještě břehem teď odbočme. Tady bývaly dětské radovánky. Těšila jsem se z krásné bílé halenky a asi, už si přesně nevzpomenu- jistě červené sukénky. Jen mi dalo velkou starost, na čí stranu se to mám otočit. Nedohlédla jsem nějak k protějšímu tanečníku a tím pletením jsem hněvala paní učitelku. A bylo vám to tam i s pódiem pro tanečky dospělých. Někde nad, či za tímto veselým místem byl dlouhatanánský sáňkovací dvojkopec "Vroblovka", kterého jsme si- nevím proč- jen jednu zimu, avšak naplno s Mickou a Trudkou na jejich sáňkách užívaly.

Vrátily-li bychom se odtamtud břehem Hluchovky, kousek nad mostem bylo v kopci řeznictví U pana Pěntocha, a nad ním Stolařství a nábytkářství u Ježovičů, nějak vedle Hostince Na Škubni. Tím jsme už ale dospěli k temenu kopce.

Přímo tu v cestě stály potraviny pana Ruše a kolem nich se cesta rozbíhala. Vlevo na Paseky, kde daleko, moc daleko až u lesa bydlela Helenka z naši třídy. Jako holčičky jsme podle nápovědy jejího tatínka tam hledaly v lese houby. A Helenka až žárlila, jaký pytlík hub jsem sesbírala já, tamější vetřelec.

O hodně dřív jsem se v Potravinách u pana Ruše pronudila jejich účtováním s maminkou. Řešili nákupy pekárenských surovin. Pan Ruš měl nemocné plíce, proto jsem ke svému trápení měla klidně sedět. Maminka mi proto půjčila kabelkovou peněženku. V každé přihrádce měla jiný nápis: Mouka, mléko, cukr a teď už ale dál nevím. Cvakala jsem si jejich spínátky a umořená dlouhatánským seděním jsem myslím usnula.

No a ta příšerně nudná účtovací místa Rušovic Potravin obepínala cesta také druhou stranou- k Hrádku a Jablunkovu. Tudy mne Sivek s maminkou v bryčce vozíval k starečce do Návsi. To jsem se vždy těšívala, když tak vpůli cesty z dálky vpravo svítila novým žlutobílým pruhováním fasády chaloupka a já ji viděla. Podle řady topolů jsme tu jednou s Vláďou jeli na kole a já mu vyprávěla o sestřence Aurelii a on se mne na ni ptal, jako na frelku- slečínku a že se jí říkalo Relka nemohl pochopit. Bydlela s námi na pekárně , poněvadž u nich v Tyře měli jen školu obecnou. Maminka nám o nedělích vyklopila na talířky pudink, který měl formu hrnečku a na politém sirupem trůnila švestka. Rozvážně dospělácky jsme s Relinkou rozhodovaly, která z nás koupí bílé a která červené růže, až umřeme. A zpívávaly jsme O ujmi ruku moji a Jezu, rač Ty sám... Až do Návsi jsem také jednou tu turu absolvovala pěšky. Já bohužel cesty uměla jen tam. Ztama cestu jsem si vůbec neuměla představit, tu jsem musela podniknout vlakem.

Přes tu cestu vpravo potravin pana Ruše pak stála na rohu Drogérie. Prodávala tam pěkná paní, s velkým horním rtem a včeličí bodnutí se na ní podepsalo, jak na mé červené puse, že e-prý, malování. Podle pravého rohu té Drogérie se za ní dalo zajít k zahradě. I tady jsem se, jako malá nevím, jak namanula a jak ta pohádková paní Horilová s rynglemi se jakás paní mou návštěvou moc překvapila a právě tak hezky mne zvala:

"Vitej, Milečko, půjdeš se mnou? Podívej se, co tu mám hrášku, natrhej si!" Dodnes nechápu, jakže mne celá Bystřice znala po jméně a že i tato kouzelná víla mi mého milého hrášku tak hezky přála.

Někde za touto hráškovou zahradou měl ještě pan Pomykač k objednání nákladní dopravu, jak náš soused pan Goryčka, ten ovšem koňmo.

A že nám průzkum rodných míst nebyl cizí, jednou jsme se tudy s Mickou a Trudkou prošmýkly až za Pomykačovic. O krásném pozdním letním večeru to tam šlo náhle strmě dolů a nachomejtly jsme se někde až poblíž řeznictví paní Jelínkové a domku, jejich kamaráda Teoška.

Kdyby jsme se však od té drogérie levou stranou cesty proti hostinci Na Škubni dali zpět, myslím, že podle prohlubně k mostu a zaň břehem tentokrát nalevo, měli bychom dojít k malíři panu Sajdokovi. Možná u nich, možná v sousedství měli holčičku se znamínkem krásy v obličeji. Takové, ale umělé si některá děvčata pro úspěch vmalovávala. Neznala jsem ji příliš. Asi chodila do vyšší třídy a možná do Polské školy.

*Jo a dole hned za mostem snad jakýms sousedním ještě můstkem se vcházelo do papírnictví tuším rovněž U Rušů. Tam býval pane výběr. Památníčky, alba, sešity, tužky, pastelky, penály- pjurníky. Sešit s barevnými a staniolovými i nalepovacími listy i k obalování bonbonu. A náčrtníky- jeden takový jsem dostala k vánocům. Pak valy různobarevného krepového papíru. Sestra pekaře Janka- Vandečka mi z takového ušila nádhernou róbu. Pak jistě také sametové pouzdro s kružítky, které se mi tak moc líbilo, ale vůbec už nevím, kam z naši kuchyně zmizelo. to už se pak cesta proti restauraci u Šturců stáčela vzhůru ke křižovatce.

15.**Ještě ale za můstkem k Papírnictví hned v ohbí cesty proti čpícímu příkopu s močůvkou se z cesty odbočilo kolem domku pana Janíčka, domku paní, která neslýchaně klela a přitom se hezky usmívala a měla pejska Mikiho. Dál ovšem až už jsme byly větší, vyrostla novostavba maminky mé kamarádky Haničky- vnučky pana Goryčky staršího. A v následném ohbi té pěšiny se ocitáme , u paty jejich starého, vysokého domu, který až strmě poschodím margíroval přízemí proti naší pekárně. TTady dole u jeho paty se ovšem pěšina opět vlevo stáčela kolem domu paní Haliny, kde se nešťastně zaběhl náš kohout a má maminka mu na to přišla a namísto kohoutovi vyčinila paní Halině a měla jí to moc za zlé. Strmě Vpravo se tudy táhla vyvýšenina pod naší zahradu a k domku zvaném pod břehem. Bydlila tam paní, která hordě dětí, kde jsem přirozeně nechyběla, jednou zviditelnila svůj jediný zub. Tak jsme ji tam objevili na terase a i její dospěláky v přízemí. Patřil k ním Karlík, ženich mé chůvy Elzky. Oproti mému tatínkovi a našich pekařů ho válka propustila a my s Vláďou jsme jim mohli družbovat.

*Od domu pod břehem se vlevovbok kráčelo už malý kousek k Hluchové. Tady na svatého Ducha rozvěsila maminka naše věci, jako závěs. V Hluchovce umyla sebe i mne a za závěsem věcí a větví jsme se převlékaly. Jindy kousek dál jsme tak s Mickou a Trudkou uviděly pána číst noviny. Ten, když nás zpozoroval, noviny nadzvedl a vystrkoval na nás na konci obvazem ovázaného - už jo- lulána. Daly jsme se břehem na útěk a on nás pronásledoval. Vběhly jsme myslím až tam, co se Hluchovka vlévá do Olzy. Ale zkuste si běžet vodou. Vůbec to nejde. Naštěstí pro nás byl ten tam a nikdy už se neukázal.

*Vraťme se teď kolem navýšeniny pod naši zahradou k patě toho starého vysokého činžáku u Goryčků. Kolem něj se strmě dalo vyškrábat vzhůru k tomu travnatému plácku, kde se nám kradlo Sivka. Píď níže toho trávníku, co si se mnou také Edek čutal kuličky, šla souběžně zpětně pěšinka s tajemnou pro mne řadou, snad kůlen nebo chlévků, počínaje dílnou správky bot. Někde o píď níže, jsme také spolu- v strmí půdy začínali stavět pokojíček z prken. Měly nás k tomu naprosto nevinné architektonické pohnutky, když jsme snili o obrázcích, které tam zavěsíme a i o koberci. Ale nějak k tomu nedošlo, snad že prkna do špice ukládána přez sebe nehrozila stabilitou a systém přilnavosti obrázků šikminou nám nebyl dost jasný.

16.**Jo, tak to bychom měli odbočku za papírníctvím z cesty, zas proti té nevábné příkopě. Posuňme se tedy odtamtud, tou levou krajnici vzhůru ku křižovatce. Tam o fous od cesty, druhou stranou, výškou přesahoval už jen ten Goryčkovic činžák. Šlo se tu zdánlivým přízemím přes široký můstek, který Vedl z cesty do Řeznictví paní Kocurové, ve skutečnosti v patře nad- z třetí strany tím starším, Goryčkovic bydlením proti naší pekárně.

*Mladý pan Kocur- Mirek, když byl cos na pekárně vyřizovat, maminka mne tam po koupeli právě balila, kdyby nebyl tak starý, říkala jsem si tehdy, mohl být mým potenciálním ženichem. Ono to ovšem nešlo, když už měl těch patnáct roků, že jo.

*Namístě jejich Řeznictví tam také bývala Lékárna. A ještě později nám přímo na tom můstku připravila pěkňounká Edková maminka, asi tam také bydleli, hostinu. Určitě byste si dali. Měli jsme každý talíř karamelové- štolverkové omáčky. Z takové ona Edkovi a jeho sestřičce, rovněž Milečce utvářela bonbony, které by si nikterak nezavdaly s populárními Polskými krovkami.

*Pokud bychom pak nechtěli jít regulérní cestou z křižovatky k nám do Pekárny, mohli bychom z můstku sešupnout travnatou vyvýšeninou dolů. A třeba zkoumat prostor pod můstkem v sousedství vchodu u Goryčků. Jako holčičce se mi to tam, ale jevilo dosti nezajímavé. Z porostu chomáčů divoce rostoucí trávy- věříte, šel pod tím můstkem strach.

*My však způsobně, viďte, jdeme tou vbíhající již, již krajnici cesty do křižovatky, hroužící se tu travnatým svahem do zabírajícího trávníku, vám již známé plochy okolí pekárny.

*Vejděme z křižovatky, nyní již ne pro chléb a houstičky do obchodu k nám U Czudků, ale vedle, tam, co bývaly Kola šicí stroje manželů Šurmanových. Co to?! Jejich obchod, nyní s firemním znakem- Obnova obuví, poté, co si Šurmanovi postavili v Nýdku domek, obsadil pan Mikler s jeho hezkou, mladou paní.

*Že měl pan Mikler hodně zvláštní nosový hlas by se snad u nás ani nezvědělo, nebýt veselé zákaznice, která nám přesně předvedla, jak si šla nechat opravit střevíce paní, která měla právě tak nosový hlas, jak on. Když mu totiž, chudinka, začala vysvětlovat, kde ji "bota tlačí", pan Mikler se velmi rozezlil, že se mu přišla posmívat a vyhodil ji i se střevíčky. Naše zákaznice na to natolik věrně jejich dialog napodobila, že nešťastná domněnka pana Miklera mimoděk pak pobavila celé fórům zákazníků, včetně přivolaných pekařů. A ještě dlouho potom si Bystřičané tu nechvalnou napodobeninu podávali od úst k ústům.

*Než naši odyseu již doškobrtáme k závěru, pojďte mi ještě dělat společnost pozevlovat tou přemilou i dramatickou travnatou plochou, svážejícím se vjezdem podle Obnovy obuví k pekárně. Před vchodem k starému bytu paní a pana Goryčků jsme tam totiž s kamarádkami dvojčátky objevily hejno káčátek. Se ví, že jsme si je neváhaly pomazlit. Byla mlaďounká a křehká a ale jedno z nich najednou svěsilo hlavinku a na oživovací proces nereagovalo. Bylo nám to moc líto, koukaly jsme utéci stesku horem pádem k ním- k Baťům. A čekalo nás, pro páníčka, vyřídit panu Goryčkovi staršímu, aby z nádraží laskavě přivezl zboží. Ochromilo nás přesvědčení, že malér s káčátkem máme vepsán v tvářích a pan Goryčků nám teď provede, co my jejich káčátku. Zůstalo naštěstí jen na našem stesku, který se dlouho držel v pomezí naší pekárny a Goryčkovic stodolou, mezi níž a třetinovou zádi tajemných bud korzovalo teď to osiřelé hejno k naší zahradě.

*Ano- tam, co když jednou také paní majitelka chtěla odnést naší jabloň, protože měla v záměru péci štrůdl, jsem záchranou naši pronajaté zahrady na ni zkusila ten slovník paní, od pejska Mikýho a trochu i slovník některých naších pekařů. Maminka, když to slyšela, namísto na tu paní majitelku, vběhla a prutem mi vysvětlovala, že nájemce pro pár jablek nemůže, ale ani náhodou na majitele. A apriori ne, s takovou bandurskou. Později, jak hodně již dospělá, jsem měla tu čest, že mne ona, paní majitelka zahrady, jako instruktorku kurzu Braillova písma provázela kousek od autobusu a to mne polévalo nad tím mým dávným ochranářstvím horko.

***Mojí drazí Bystřičané, prosím neošklíbejte se nad touto mou "topografickou" zprávou. Bylo by jistě záhodno, každým z Vás ji zpřesnit a obohatit nánosem Vaších vzpomínek na čas dětství, ježto jde s každým z nás nesourodými časovými a přece pravdivými změnami zde popisovaných míst.

Mějte se pěkně a rozvíjejte tu mou Bystřici- za mých mladých let nad Olzou- potažmo tedy již nad Olší ke kráse a radostností neposed- průzkumníků, jakými jsme v nestřežených okamžicích byli-

Vláďa Byrtusů, Micka a Trudka Javorských a já, Milka Czudků Sikorová Kozubíková.

Viola Jíchová

Jablíčko

Červené jablíčko k zemi spadlo,
zase podzim se přihlásil,
mnoho květů v zahradách už zvadlo,
léto vládne z posledních sil.

Červené jablíčko v trávě leží,
v trávě, co přestala už růst,
venku začal foukat vánek svěží
a brzy se teď stmívá už.

Červené jablíčko děti našly,
společně se o něj dělí,
dvě děti, které sem k jabloni přišly
a vesele se tu smějí.

Červené jablíčko je moc hezké,
kulaté, jako malý míč,
však je také dobré a je sladké,
co můžou si děti přát víc.

Hrají si dítka malá a smějí se z plných plic.
Je jejich úsměv,
jako úsměv květu na zahrádce,
jež do krásy bude růst.

ukázka z připravované sbírky 

Marta Lehetová

Domov je tam, kde je láska

Chodím od okna k oknu a pozerám vonku. Jar mi skáče pred očami a všetko oblieka do dúhových farieb. Aj keď ich na začiatku nie je veľa, postupne ich pridáva. Začína nový život. Aj v našej rodine čoskoro začne. Pribudne nový prírastok.

Poviem úprimne, neviem, či sa tešiť. Na jednej strane áno, nebudem sama, no na druhej nie, lebo iba ten krpec krpatý bude stredobodom. Mňa si určite nikto nevšimne. Nikto si na mňa nenájde čas. Svet sa bude krútiť iba okolo malého. Pristihla som sa, že žiarlim a ešte nie je ani na svete. Aspoň že sa bude volať Viliam. Ja som vybrala také meno - kráľovské. Keď onedlho ho ocino doviezol domov aj s mamkou, predsa som sa mu veľmi tešila.

Rastie ako z vody a voláme ho Miňo. Sám sa tak pomenoval, keď ešte nevedel dobre rozprávať. Je nám spolu dobre. Hráme sa v detskej, ale nie dlho. Nevydrží. Typický chlapec! Buď sa naháňa za loptou, alebo lieta so svojím obľúbeným Spidermanom. Ja nemôžem pozerať telku, pretože tam nič iné nefičí, len Spiderman. Už ma to poriadne vytáča. Neustále ho napodobňuje. Vylezie na posteľ, na stôl, niekedy na okno a odtiaľ skúša skákať ako on. Mamina sa iba chytá za hlavu. Môže hroziť, môže vyberať varešku, má to na háku! Našťastie zatiaľ všetko prežil bez následkov.

Čas rýchlo uteká a dnes je z neho už veľký prvák. A to je ešte horšie. Škola pre neho nie je veľkou výzvou. Súdim podľa toho, čo z neho vychádza. Mám s ním plno práce. O mamke ani nehovorím. Keď sa mu snaží niečo vysvetliť, zagúľa očami a povie úplne z cesty. "Daj mi tablet!" Rodičia mu ho museli zakázať. Na písanie má ťažkú ruku, ale na mobil a tablet nie. Čítanie? Hotový horor! Veľmi rýchlo zunuje. Mali by ste počuť tie jeho hlášky. Mamka mu rukou zakrýva slová a on to má prečítať. Namiesto broskyňa vyletí z neho bohyňa. Vôbec sa nedokáže sústrediť. Píše diktát, a to je ešte horšie. Káže mu písať saláma a on prečo nemôže byť osa. Je to predsa kratšie slovo. Diktuje ujo, vtedy radostne zvolá "yes!" Raz pri ňom obidve zošedivieme! Keď je unavený, začne vyzivovať a vyzivovať. Je veľký spachtoš. Po príchode zo školy zaspí na hociktorom mieste.

Keby sa to stalo iba doma, nebolo by až také zlé. No stalo sa v škole, a to už nie je sranda. Mamka skoro odpadla, keď jej okolo poludnia zazvonil mobil. Triedna učiteľka. Prestrašeným hlasom sa pýtala, čo sa deje. Myslela si, že je Miňo chorý alebo mal nejaký úraz. Tá ju rýchlo ukľudnila a so smiechom jej dala otázku, kedy chodí spať.

" O ôsmej je už v posteli!" odpovedala prekvapená. "Prečo sa pýtate?"

"Dnes jednoducho zaspal na hodine. Dohovorte mu, prosím."

Mamka si vydýchla a sľúbila nápravu.

Netrpezlivo sme čakali na jeho príchod. Už vo dverách sa ho mamina pýtala, čo bolo v škole nové.

"Nič," odpovedal a zaliezol do svojej detskej.

Čudujem sa, čo sa deje, keď hneď poslušne sadá k písaciemu stolu a vyberá zošit. Bez žiadneho prosíkania, vyhrážok alebo trucovania. Volá mamku, aby s ním napísala úlohu. Aj čítanie mu na veľké prekvapenie ide dobre. Mamka ho chváli a čaká, kedy sa prizná. Zrazu to z neho vylezie.

"Mami, predstav si, môj spolužiak zaspal na hodine. Pani učiteľka ho musela budiť. Deti sa mu smiali. Ale ja som sa mu nesmial. Však sa to môže stať hocikomu?" Hovoril tak presvedčivo, že by ste mu aj uverili.

"Je to pekné od teba. Netreba sa vysmievať. Budem hádať, ktorý spolužiak to bol, dobre?"

"A ty poznáš všetkých mojich spolužiakov?"

"Poznám. Chodili s tebou do škôlky."

"Aha. A ktorý to podľa teba bol?"

"Ty!"

"Ako to vieš?" prekvapene pozeral na mamku. Nechápal, ako ho tak rýchlo mohla odhaliť.

"Nemusíš sa vyhovárať. Viem všetko. Tvoja pani učiteľka mi dnes volala."

Vypleštil svoje nádherné kukadlá. Klamstvo mu teda nevyšlo. Šibalské slzy sa mu objavili na tvári. Iba tak, navonok, on vždy vie zahrať do taktu a mamku obmäkčiť.

"Prepáč, už sa to viac nestane! Už ti nebudem klamať a na hodinách budem počúvať."

Spoza maminho chrbta mu robím opičku. Tak ti treba, myslím si v duchu. Aj mne sa všetko prepečie tak hladko ako jemu? Mamina by držala litánie. Koľká nespravodlivosť! Chalani to majú v živote ľahšie. Stále mu vtĺkam do hlavy, že sa má učiť. Všetko márne. Mávne rukou a robí si naďalej po svojom. Iba náhodou otváram jeho zošit z opačnej strany. V ňom vidím nakreslené srdiečko a rukou, akou píšu len prváci, napísané Elka. Vraj sa mu veľmi páči. Beriem zošit a nesiem ho ukázať mame. Ešte sa na mňa vykričí, že sa nemám šmatrať v jeho veciach. Urazená mu ho vraciam, a tak sa hneváme obidvaja.

Všetky tie jeho zaspávania dávam do súvisu s tým, že je unavený zo školy, ale dnes - v sobotu, čo spravil, to už nie je s kostolným poriadkom. Opäť zaspal. Tým pádom ma donútil zahrať sa na Spidermana. Mamka ma často núti vyniesť smeti, utrieť stôl, upratať toto, hento a stále to isté dokola. Vraj som už veľká dievka! Odrazu, ale keď chcem ísť niekde ďalej od paneláku, vtedy ma musí mať pod dohľadom. Každý odchod ďalej musím hlásiť. Niekedy mám pocit, že ma vôbec nemá rada. Iba ja jej musím stále pomáhať. Brat nie, ale sladkosti chce rovnako!

Aj v tú spomínanú sobotu obidve sme išli na chvíľu von vyprášiť koberce. Miňo ostal v izbe sám. Mama mu prikázala, aby do ničoho nestrkal ruky a neublížil si. Otrávene pretočil očami, ale súhlasil. Netuším, či mal v tej chvíli spomalené reakcie alebo mu zlyhali mozgové závity, lebo stalo sa čosi, na čo do konca života budem spomínať. Rozprávali sme s našou susedou na schodoch. Veľmi sa nepoznáme, preto mamka bola šťastná, že s ňou konečne nadviazala kontakt. Bývame totiž v novom byte iba tri mesiace. Pri bľabotaní sme si vôbec neuvedomili, že už prešiel nejaký ten čas. Podišli sme k dverám a silno zaklopali, aby nám Miňo otvoril. Nič. S nádejou sme zvonili, búchali - žiadna odozva.

"No, dopekla!" začala mamina hysterčiť. "Ako sa teraz dostaneme dnu? Ocino na služobke, kľúče a mobil v byte. Akoby naschvál. Všetko je len moja vina. Čo ak sa mu niečo stalo?"

Jej hlavou sa prehnalo tisíc zlých myšlienok. Čo teraz? Nikoho nepozná, do pivnice sa nedostane.

"Len zachovať pokoj! Vyjdem vonku a zistím, či je otvorený balkón," rozpráva sa sama so sebou. Našťastie bol. "Ale ako sa tam dostať? Potrebujem rebrík. Odkiaľ ho však vziať?"

Niekedy mávam skvelé nápady. "Mami, zaklopem na dvere susedy a spýtam sa jej, či nám dovolí ísť na jej balkón. Odtiaľ sa nejako dostanem na ten náš."

Suseda súhlasila. Vzala to ako samozrejmosť, veď ľudia si majú navzájom pomáhať. No kto sa na to podujme? Som veľmi zmätená. Ako poznám maminu, má strach z výšok, hoci sme len na prvom poschodí. Nič iné neostáva, len ja ten balkón musím zdolať! Vedomie toho, čo uvidím, keď sa dostanem do kuchyne, ma poháňalo dopredu a rýchlo. Predsa mám strach o brata. Suseda mi podala stoličku. Postavila som sa na ňu a chcela sa dostať na balkón. Nikdy by mi nenapadlo, že ho takto raz využijem. Totiž náš balkón ma stále priťahuje. Má v sebe niečo, čo neviem presne pomenovať. Rada z neho pozorujem okolie. V starom byte sme ho nemali, preto tu trávim veľa času.

Ale teraz musím sa naň dostať a zachrániť si brata! Celé telo sa mi potí od toľkého vzrušenia. Pozerám dole a v duchu začínam nadávať na chvíľu, kedy som sa dala nahovoriť na tento riskantný kúsok. Predsa s tým nápadom som prišla ja. Prepánajána, prečo som len súhlasila? Čo ak sa mi zatočí hlava? Čo ak sa mi pošmykne noha a ja spadnem? Chytá ma hrôza. Len žiadna panika! Ja to dokážem! Všelijaké myšlienky sa mi preháňajú hlavou. Mali sme radšej zavolať nejakého odborníka na otváranie dverí. Ale kde by sme ho tak rýchlo zohnali? Chcela si byť hrdinka. Dobre ti tak! No to som sa dopracovala! Zdolať balkón! Ak to nedokážem, ocko sa mi bude smiať, že som bojko. Musím, musím... Nastáva historický okamih. Mama sa bojí. Silno ma chytá jednou rukou a druhou tlačí môj zadok. Nepozerám dole, aby sa mi nezatočila hlava. Konečne som na našom balkóne! Dokázala som to! Najprv chvíľu rozdýchavám. Ešte stále sa mi trasú kolená. Ale teraz rýchlo zistiť, čo je s bratom. Otváram dvere a vchádzam do kuchyne. Nádych! Výdych! Zrazu ma prudko mykne. Dopekla, veď on leží pod stolom! Vystrašene volám. "Miňo, žiješ?" Bol bledý, možno až nazelenalý. Možno preto, že ho osvietilo slnko. Začala som ním triasť. Pomaly otváral oči a prekvapene na mňa pozeral. Ešte stále mal ťažké viečka. V ušiach slúchadlá a ruky špinavé od čokolády. Zasa maškrtil! Je toto možné? A mňa mama stále buzeruje, že hľadám iba sladké! Môj "úžasný" braček. Stojím ako zhypnotizovaná.

"Ó, to je paráda! Ty si vylihuješ pod stolom a ja riskujem život!" vrieskam. "To nemyslíš vážne? Snáď len žartuješ! Najradšej by som ťa vybuchnátovala!"

Tvári sa ako puknutý pagáč. "Prepáč, zaspal som!"

"Bež do kúpeľne umyť ruky! Ja zatiaľ otvorím mame dvere."

Vystrašená mamina priam vbehne do bytu. Tvár sa jej rozžiarí, keď ho zbadá. S radosťou ho túli k sebe a dá zopár bozkov. Nechápavo na ňu pozerá a v tej chvíli z neho vyletí najväčšia blbosť, akú som kedy počula. "Ty ma viac bozkávaš ako nášho ocka. Keď budem starší, zoberiem si ťa za manželku."

Pozeráme jedna na druhú a zachádzame sa od smiechu. Po tom strese to dobre padne. Ničomu nerozumie. V ruke silno drží kúsok čokolády a podáva mi ho so slovami. "To som nechal tebe," strká mi ho rovno pod nos.

Môžem sa na neho hnevať? Veď je to môj brat a mám ho rada. Mama sa ešte dlho spamätáva zo šoku. Je šťastná, že sme v poriadku. Chválabohu, Miňo vyšiel bez ujmy na zdraví a ja som prekonala samu seba. Neviem, či sa mi ešte niekedy také niečo podarí. Mamina nás naďalej berie pod svoje ochranné krídla. A môj brat už nie je spachtoš. Stáva sa z neho šikovný žiak. A ocino? Dodnes to nedokáže pochopiť, ako som to dala. Ja - strachopud. No čo neurobím pre svojho jediného brata? A pre rodinu! Aký výborný pocit žiť v takej skvelej rodine! Nevymenila by som ju ani za milióny! A ani náš byt s krásnym výhľadom z balkóna. Domov je predsa tam, kde je láska...

Hádanky

Poletúva ako vták
ponad lúku, ponad mrak.
Krúži pekne tam i sem,
za motúz ho chytiť chcem.
Čo je to?
(šarkan)

Spriada čudák silné siete,
už sa teší na obete.
Perfektný plán pripravuje,
malú mušku ohrozuje.
Čo je to?
(pavúk)

Po dvore sa hrdo nesie,
skoro ráno spieva piesne.
Keď sa cíti ohrozený,
spustí krídla, perie zježí.
Čo je to?
(kohút)

Štyri nohy, krátke uši,
keď ho zbadáš, srdce búši.
Často býva jedák veľký,
najradšej má medík lesný.
Čo je to?
(medveď)

Plače, smúti starý strom,
že ho trápi veľký bôľ.
Červy sa v ňom usadili,
celý kmeň mu poničili.
Zachráni ho doktor vták,
je to pravda, je to tak.
Čo je to?
(ďateľ)

Letia čierne drobné vtáky,
letia rýchlo poza mraky.
Už sa tešia, že sú doma,
veselo nám zašvitoria.
Žiadne z nich však nezaháľa,
hneď pod strechou hniezdo stavia.
Čo je to?
(lastovička)

Prší, prší, sil
no leje,
čo sa to len vonku deje?
Aké čudné štíhle tvory
rozvŕtali naše dvory?
Čo je to?
(dážďovka)

Čo to bliká blízko lesa?
Lampášik má, všade skvie sa.
V noci vôbec nemá strach,
vidno ju aj v dolinách.
Čo je to?
(svätojánska muška)

Dlhé nohy, dlhý krk,
s čriedou letí ozlomkrk.
Keď je hladná, hlavu zdvihne,
zo stromov hneď lístie mizne.
Čo je to?
(žirafa)

Preskakuje mláčky celé,
teší sa, keď vonku leje.
Na suchu i vo vode
vždy sa cíti v pohode.
Čo je to?
(žaba)

Sú to kvietky tiché, drobné,
v modrých sukniach žiaria skromne.
Poznáte ich, milé deti?
Za ich vôňou každý letí.
Čo je to?
(fialky)

Prvý kvietok skoro zjari
hľadí na svet usmievavý.
Lupienky má celé biele,
slniečko sa na ne smeje.
Čo je to?
(snežienka)

Žofie Zejdová

Mlcáskové. Kapitola 1: Kouzelné mlcamlíčko

Ve vesničce Mlcáskov stojí malá chaloupka dědy Šedivky Mlcáska. V chaloupce bydlí samí hodní mlcáskové - babička Šedivinka Mlcásková, maminka Zelenka Mlcásková, tatínek Hnědouš Mlcásek a jejich dvě děti - Modroušek a Růžovinka Mlcáskovi.

Venku svítí žhavé letní sluníčko a dva malí neposedové Růžovinka a Modroušek nechtějí snídat. "Fůůůůj, fůůůj - mlcáskové mlíčko nechcíííí!" křičí Růžovinka. "Já chci tu nejlepší mlcáskovou čokoládičkůůů," křičí Modroušek.

Než stačí maminka malým nezbedům pohrozit, tak ji předběhne tatínek Hnědouš, který si přisedne ke stolu a říká dětem: "Ale to není obyčejné mlcáskové mlíčko, to je kouzelné mlcamlíčko, a když ho vypijete, tak se nebudete bát vůbec ničeho!" "Ani Černého mlcáse?" ptá se Modroušek. "Ani strašidla Černého mlcáse, ani v mlcálese ani..."

A než to tatínek stačil dopovědět, tak bylo mlíčko vypito a děti připraveny jít si hrát ven. "Ale, děti, jen na zahrádku mezi domečky," volala za nimi starostlivě maminka Zelenka. "Dobžéééééééé," ozvalo se dvojhlasně.

Růžovinka s Modrouškem si chvíli házeli míčkem, ale pak to Modrouška přestalo bavit a začal lákat Růžovinku na procházku do mlcálesa. "Modrouši, já tam nejdu." "Ále, Růžovnice, neblázni, tatínek říkal, že po mlcamlíčku se nemusíme bát! Jde se do mlcálesa a hotovo." "Tak mi podej ručičku," poprosila Růžovinka Modrouška. Chytli se za ručičky a vydali se spolu do nedalekého mlcálesa.

V mlcálese bylo krásně, rostly tam vysoké stromy a žilo tam hodně zvířátek, která malí mlcásci dobře znali. Když šli pěšinkou, tak potkali zajíčka, který na ně zamával tlapičkou. Růžovinka pak našla krásný hříbek, ale neutrhla ho, protože ona houbičky nerada. "Ty, Růžovinko," zmáčkl jí najednou Modroušek ručku. "Neslyšelas nic?" "Nééé, Modrouš se bojíííí, lalala, bojííí. Jéééjda, co to bylo? Pomóóóc!" A oba malí mlcásci se dali na zběsilý útěk.

Máme splněno! Povedlo se nám potěšit děti

Když doběhli na mýtinku před lesem, tak se zastavili a ztěžka oddechovali. "Ty, Modroušku, otoč se." "Ba ne, Růžovinko, otoč se sama, vypila jsi víc mlcamlíčka! " "Tak oba najednou - jeden, dva, tři, teď!"

Otočili se a uviděli rozesmáté prasátko Karlíka, jak na ně mává od mlcálesa a křičí: "Kam tak pádíte, mlcásci?" "Teda, Modroušku, já si myslím, že nás tatínek ošidil. My jsme se totiž opravdu báli!" "Kdepak, Růžovinko, to mlcamlíčko bylo nejspíš zkažené." Chytli se za ruce, zamávali prasátku Karlíkovi a utíkali domů.

Marta Lehetová

Nepozvaný hosť

Pyšná Evka otvorila dvierka
do višňového sadu.
Zachcelo sa jej višní pár
a už kriví peknú tvár.
- Kto mi z nich dnes natrhá?

Nikde nikto, aj dom prázdny,
musí sama na strom liezť.
Rovno do plodov.
Trhá ich a dáva do blúzky,
láme malé halúzky,
až je celá špinavá.

Nevidí a nič netuší,
čo sa u nich v dome deje.
Niekto snorí.
Dvere otvorené,
nikde nečuť hláska.
Evka znova zabudla,
že dom zatvára sa.

Len tu psisko z druhej strany
preliezol cez úzku škáru
a do dverí strčil hlavu.
Na stole samé dobroty.
Vari sa mu to len marí?
Tri párky a klobáska! Mňam!
(Netušil, že nie sú jeho).
Vyskočil a zhrabol všetko.

Pri dome strát a nálezov
tak sa správa správny pes.
Dostatok jedla našiel dnes.
Zababušený do plného brucha
pod višňou sa usadil
a hneď zuby vyceril
na prekvapenú Evku.
Vôbec nedbá na jej pocity.

- Ej, ťažko je veru na višni,
lepšie sa Evka k nej pritisni,
aby ťa pes z nej nestiahol. -
Už sa veľmi neovláda,
hádže višne, s ním sa háda
a vrieska naňho, aby zdúchol.
No ten sa ani nepohne.

- Tak toto je môj koniec,
toto sa mi nepáči.
Je to beznádejné!
Koľko zubov nabrúsil? -
Poriadne sa vystraší.

Vôbec sa jej dolu nechce.
Kto by to na ňu povedal.
Hľadí smerom do ulice,
či sa niekto nezjaví.
Nohy má jak mravenisko,
pomoc stále nechodí.

- Haló! Kde ste dobrí ľudia?
Kto ma odtiaľ dostane? -
Dlhú dobu stresuje.
Mamku volať? Čo jej povie?
Radšej šmátra po vreckách.
- Doparoma, kde je mobil? -
Nepomôže.
Ostal totiž na stole.

Petrová Věra

Hádanky pro nejmenší

Má to dvě nohy,
z peří kabátek,
plave po rybníce
tam a nazpátek.
Sem tam na chviličku
strčí hlavu pod vodičku.
(husa, labuť)

Umí plavat, umí skákat,
chytat mouchy, taky kvákat.
Když uvidí 
čápa,
hned do tůňky chvátá.
(žába)

Když je maličká,
má žlutá peříčka.
Když vyroste trochu více,
barevných pér má tisíce.
Chodí po dvorečku,
zobá zrníčka
a pak snáší do hnízda
bílá ( hnědá) vajíčka.
(slepice)

Přichází tiše, nedá se chytit.
Když ji vidím, nic nevidím,
musím rozsvítit.
(tma)

Marta Lehetová

Hviezdny bál

Trblietavé hviezdy letia
na nebeský zimný bál,
mesiačik sa na ne díval,
do tanca hneď všetky bral.

Do taktu im vietor pískal
na oblohe jagavej,
všetky ale nevykrútil,
venoval sa jedinej.

Severka mu do srdiečka
svoju lásku vložila,
prestali ho bolieť nohy,
keď okolo šantila.

Od únavy pred svitaním
pohľad na ňu upiera,
no Severka bledne, vzdychá,
zlaté očká zatvára.

Zastrel mesiac mráčik tmavý
svojím čiernym pohľadom,
nestihol skryť svoju hviezdu,
zostal pre ňu klamárom.

Nehneval sa preto mesiac
na tú svoju Severku,
odohnal hneď tmavý mráčik,
s láskou chytil za ruku.

Teraz svietia na nebíčku
ako kráľ a kráľovná,
voľne po ňom pobehujú,
hviezdy sú ich družina.

NEPOSLUŠNÝ VILKO

Koho to len slnko budí?
Kto sa v škole veľmi nudí?
Predsa Vilko, beda, beda,
z postele sa stiahnuť nedá.

Každé ráno tak to býva,
niečo tajné v taške skrýva.
Kúsok chleba, kus klobásy,
pre koho to berie asi?

V lavici sa večne mrví,
zo školy hneď letí prvý.
A náš Vilko, všetkým známy,
rád sa túla ulicami.

Kráča isto cestou známou,
zastane pred modrou bránou.
Kto to naňho hľadí smelo?
Malé mača hrať sa chcelo.

Dvihlo hlávku, zamňaukalo,
o Vilka sa obtieralo.
Netrápil sa, kde je skrátka,
už je Mica kamarátka.

Beží ďalej, obzerá sa,
cesta domov dlhá zdá sa.
Všeličo sa cestou stane,
aj to, čo má zakázané.

Nepoznáte nášho Vilka?
Do všetkého prsty strká.
I krok spraví, druhý, tretí,
malé psíča k nemu letí.

„Počkaj, psíček, na tej ceste,
mne sa s tebou šantiť nechce.“
Z tašky vybral kus klobásy,
zas sa k nemu psíček hlási.

Skáče, breše, chvostom vrtí,
už sa Vilko nevykrúti.
Stačí iba krátka chvíľa,
so psíkom sa v mláke váľa.

Špinavý je, smutne hľadí,
čo má robiť, kto poradí?
„Ahoj, psíček, mamka čaká,
nevyzerám na školáka.“

Beží ďalej, obzerá sa,
cesta domov dlhá zdá sa.
Všeličo sa cestou stane,
aj to, čo má zakázané.

Nepozerá, že sa mračí,
táto cesta sa mu páči.
Ešte pozrie na žriebätko,
dnes chce zvládnuť takmer všetko.

Zabudne sa, na môj veru,
z oblohy sa kvapky derú.
Rýchlo domov, veľmi zmokne,
čo mu jeho mamka riekne?

Beží ďalej, obzerá sa,
cesta domov dlhá zdá sa.
Všeličo sa cestou stane,
aj to, čo má zakázané.

Nepoznáte nášho Vilka?
Do všetkého ruky strká.
Od strachu sa hlávka točí,
mamka prútom rýchlo lieči.

Všetko sa mu pletie v hlave,
veď otvára dvere práve.
Čo pomôže v takej chvíli?
Zdvihnutý prst, moji milí

Mamkin pohľad srdce zlomil,
Vilko priznal ten svoj omyl.
Bozkal mamku na jej čelo,
v dome bolo hneď veselo.

Praví či nepraví?

Ponad dedinu sa tiahlo mrazivé januárové ráno. Vlniaca hmla sa valila ako mliečny závoj. Pod nohami vŕzgal sneh. Sem-tam zaletela snehová vločka a sadla na tvár, na mihalnice. Skutočná pravá idylka!

"Bŕŕŕ!" striasla sa Katka, keď vyšla z bytovky. "Tomu sa povie zima! Nech nám vydrží ešte aspoň zopár dní, kým budeme na lyžiarskom. Tak sa na neho teším! Oddýchnem od školy! Už jej mám plné zuby! Polrok - opravovanie známok. Dnes musím na fyzike poriadne zabrať! Sľúbila som rodičom, že to dám a vysvedčenie bude bez trojky!"

Učila sa ju celé popoludnie hneď po príchode zo školy. Kráčala po chodníku a nič si okolo seba nevšímala. Iba fyzika jej behala hlavou. Dá to alebo nie? Zrazu do niekoho narazila. Prebrala sa zo snívania. Zastala a pozrela. Bola to jej najlepšia kamarátka a spolužiačka Zdenka, ktorá na ňu čakala.

"Čo si slepá? A čo si toľko hundreš popod nos?" prekvapene na ňu hľadela.

"Prepáč. Opakujem si fyziku, tak som ťa ani nezbadala."

"A to čo má byť?" zasmiala sa Zdenka. "Odkedy ti na nej..."

"Vieš, že ju mám na háku, ale to všetko robím kvôli lyžiarskemu. Myslím si, že by som rodičov veľmi potešila, keby som bola vyznamenaná. Za lyžiarak sa chcem poďakovať, že mi ho zaplatili. Nevieš si predstaviť, ako sa naň teším."

"Tebe je hej, keď vieš lyžovať. Horšie je to so mnou. Ešte som v živote nestála na lyžiach. Čo ak si zlomím nohu alebo požičané lyže? Zimné športy ma vôbec nebavia."

"Ty hneď všetko vidíš čierne. Neboj sa, zvládneš to a aj ja ti s tým pomôžem!"

Spoločne vchádzali do budovy školy. Tam ich už čakali ďalšie spolužiačky. Smiali sa, prekrikovali jedna druhú a rozprávali o lyžiarskom. O ničom inom sa už nedokázali baviť. Ešte keby tie známky! To bola ich mora. Ach, tá fyzika - dnes Katkin najväčší postrach. Čo ak to nedá? Prvé meno, ktoré vyšlo z fyzikárových úst, bolo Katka. Vstala a podišla pred lavice. Pozrela na Zdenku a tá jej ukázala stisnuté päste. Dobre jej to padlo. Vedela odpovedať na každú učiteľovu či spolužiakovu otázku.

"Mám zakrúžkovanú dvojku!" šťastná sadala na svoje miesto. "Predsa som to dokázala! Teraz už môže prísť lyžiarsky."

Katkini rodičia nemuseli zháňať lyžiarsku výbavu, mala všetko. Často s nimi chodievala na lyžovačku. Na rozdiel od iných Katka nemala žiadneho súrodenca a spolužiačky aj dvoch, troch. Je to predsa len rozdiel. Ani jej ďalšia kamarátka Zuzka nevedela lyžovať. Tiež sa bála stáť na lyžiach. Smiala sa pri spomienke na prvý zážitok z lyžovania. Aj ona sa obávala, že ju rodičia nepustia, ale po dlhom prosení ich predsa obmäkčila.

Týždeň rýchlo ubehol. Poriadne nabalení a s úsmevom vstupovali do autobusu. Rodičom zamávali. Len čo najskôr byť na mieste! Nevedeli sa dočkať, kedy budú sami, iba so svojimi spolužiakmi. Pred očami sa im vynorila ubytovňa. Spozorneli. Nejaké cudzie tváre na nich hľadeli z okien. Dobre alebo zle? Chvíľu ich to trápilo, ale potom, keď im chalani začali kývať, potešili sa. Určite s nimi nadviažu spoločnú reč a možno škola aj družbu. Všetko vyzerá super. Rozdelia ich do izieb po dve. Katka sa pevne držala Zdenky, aby s ňou mohla zdieľať spoločnú izbu. Zuzka sa už k nim nezmestila. Hnevalo ju to.

Popoludní si všetci obhliadli terén, aby ráno po raňajkách začali s výcvikom. Katku zaradili do najlepšieho družstva spolu s niekoľkými chlapcami. Smútila, že Zdenka je pri začiatočníkoch, ale na druhej strane nevadilo, veď predsa voľné chvíle budú tráviť spolu. Katka milovala lyžovanie, hory, modrú oblohu a trblietajúci sa sneh. Bola spokojná. Lyžovala s veľkým pôžitkom. Doslova si to užívala. Ani raz sa jej nepodarilo spadnúť, čo sa však o Zdenke nedá povedať. Cítila sa slobodne, nič iné ju nezaujímalo. Občas sa obzrela aj za inými kamoškami. Tie smiešne padali na zadok. S pobavením sledovala Zdenku, ako sa trápi. Rada by jej pomôcť, ale učiteľ ju k nej nepustí. Hádam sa to naučí.

Deň rýchlo ubehol a po večeri im učitelia-inštruktori pripravili prekvapko - zoznamovací večierok s rovesníkmi vo veľkej spoločenskej hale. To je super! Chvíľu dievčatá trápilo, čo dať na seba, ako sa skrášliť, aby sa páčili novým kamarátom. Ale potom prišli na to, že sú predsa na lyžovačke!

Udalosti nabrali rýchly spád. Všetci sa skamarátili, vládla skvelá nálada, rozprúdila sa živá debata. Tínedžeri rýchlo nadväzujú priateľstvá! O chvíľu DJ už volal do tanca. Z partie chlapcov sa postavil najvyšší a nasmeroval si to ku Katke. Požiadal ju o tanec. Katke sa nahrnula červeň do tváre. Pozrela na Zdenku, nerada ju nechávala samu. Tá s úsmevom prikývla na znak súhlasu. Katka s ním kráčala smerom do kruhu. Predstavil sa jej ako Marek. Zuzka chmúravo na ňu zazerala. Závidela. Páčil sa jej, a preto v kútiku duše verila, že poškuľoval po nej. A zrazu toto! Ani raz ju nepožiadal o tanec. Celý večer sa bavil iba s Katkou. Len čo DJ niečo pustil, už ju bral do tanca. Bolo nad slnko jasné, že sa mu páči jedine ona. Najlepšie sa im tancovalo pri slaďákoch. Vtedy Katka celá žiarila. Zuzku to poriadne vytáčalo. Vytvárali sa aj ďalšie priateľstvá. Keď skončilo disko, všetci sa rozpŕchli do svojich izieb. Ráno musia znovu na lyže.

Zuzka ich vôbec nepozdravila. Vrazila do izby a tresla dverami. Nebude sa im predsa vnucovať. Vzťahy sa narušili. Ešte viac sa vystupňovali predposledný deň lyžiarskeho pri večeri. Sedeli štyri pri stole, pri ďalšom Zuzka so svojou partiou. Po večeri nastupovala ich družobná škola. Keď Zuzka prechádzala okolo Mareka, utrúsila uštipačnú poznámku.

"Ako sa ti páči dievča z decáku?"

Marek nechápal, čo hovorí. Aj Katka vypleštila oči na Zuzku. Bola zaskočená. Ponížila ju pred ním. Pred všetkými. Neverila, že môže byť taká krutá. Veď doposiaľ veľmi dobre vychádzali. Po Zdenke bola jej druhá najlepšia kamarátka. Vedela, že keď niekedy chytí zlú náladu, povie, čo by nemala, ale o chvíľu ju to prejde. Dnes tomu ale nič nenasvedčovalo, že by to tak bolo.

"Čo to znamená? Kto je z decáku? Ja? Určite som len zle počula," vrieskala na ňu. Zlosť sa z nej liala, kričala ako zmyslov zbavená.

"Áno, ty!"

"Odkiaľ to berieš? Ja mám svojich vlastných rodičov."

"Nie, nemáš! To sú tvoji adoptívni. Počula som, keď sa moji rodičia o tom rozprávali. Netušili, že ja stojím za dverami! Nechcela som ti to povedať, ale teraz to neľutujem!"

"Dofrasa!" chcelo sa jej revať do vzduchu. "To predsa nie je pravda! Tá Zuzka je poriadna drsňačka!"

Je to pravda alebo nie? Prečo jej to nikto nepovedal? Obavy a strach sa jej miešali vo vnútri, mala zlý pocit. Určite si to všetko iba vymyslela. Kvôli Marekovi. Nech! Hádky sa stupňovali. Ešte dobre, zajtra je posledný deň. Lyžiarsky sa zrazu zmenil na katastrofu. Nedochádzalo jej, že to všetko kvôli závisti. Stačila iba miniatúrna chvíľka a celý život sa jej obrátil naruby.

Nastala chvíľa lúčenia s novými kamarátmi. Marek bežal za Katkou. Bol zmätený, nevedel, čo jej povedať. V rýchlosti sa k nej nahol a dal pusu na líce.

"Vieš, veľmi sa mi páčiš! Chcel by som tvoje telefónne číslo, aby som ti mohol volať!"

Ostala zaskočená. Nečakala to. Vymenili si ich, no i tak sa nedokázala tešiť. Ani z nádhernej prvej lyžiarskej lásky. Chcela byť čo najskôr doma a vyspovedať rodičov. Zvedavosť bola veľká. Sotva sa s nimi zvítala, už na nich vybehla s otázkou.

"Ste naozaj moji adoptívni rodičia? Chcem počuť pravdu!" očami plnými sĺz na nich zazerala.

Prekvapene na seba pozerali. Nevedeli, čo povedať. Mamine oči náhle zasiahla búrka. Ani ocino nemal k nej ďaleko. No prišiel jej na pomoc a zotrel každú slzu. Dokázali sa dorozumievať aj bez slov. Potom sa ocino obrátil smerom ku Katke a priznal, že je ich adoptívna dcéra, ktorú nadovšetko milujú. Bola, je a bude iba ich - vytúžená a milovaná! Dych sa mu zrýchlil, keď rozprával. Na chvíľu musel prestať. Ťažko vzdychol. Uprel opäť svoj pohľad na ňu a pokračoval. Chceli jej to povedať, ale až vtedy, keď bude dospelá. Skôr by to pochopila. Skončil, sadol na stoličku a sklonil hlavu.

Mamina sa ju snažila privinúť k sebe, no Katka sa jej vytrhla z rúk a vybehla von. Chcela byť sama so svojím bôľom. V tej chvíli nenávidela rodičov. Chcela vypadnúť z ich života. Túlala sa bezcieľne po tmavých neosvetlených uličkách. Inokedy sa bála sama vyjsť večer vonku a teraz nabrala odvahu. Nemala chuť s nikým rozprávať. Musí si to nejako usporiadať vo svojej hlave. Ku komu vlastne patrí?

"Super! Teda tak to je! Zuzka mala pravdu. Nemôžem sa na ňu hnevať. Ona povedala len to, čo počula od dospelých. Aký je ten život nespravodlivý! Aj Marek nás čoskoro omrzí a my si budeme žiť svoj život. Určite sa na ňu prestanem hnevať. Zajtra sa jej ospravedlním, ale rodičom nie. Budú pykať!"

Zrútil sa jej celý svet. Tichučko kňučala od bolesti a zúrivosti. Najradšej by zutekala preč... preč od všetkých. Zradili ju a ona im tak naivne verila. Hlavne ocinovi. S ním si rozumela lepšie ako s maminou. Rozmaznával ju, zapájal do všetkého, čo robil. Bola ako chalan. Aj s maminou dokázala rozprávať o všeličom, ale tá bola prísnejšia. Trávila s nimi veľa času, dostávala od nich veľa lásky. Oni boli tými, ktorí ju vždy podržali. Povzbudzovali ju a brali pod svoje anjelské krídla. Oni tvarujú jej povahu práve v čase najväčšej puberty. Ľúbila ich najviac na svete a teraz jej urobili takýto podraz.

Sama sa divila, že ich začína nenávidieť. Nič ju neteší. Nič nebude robiť podľa nich a kvôli nim. Zvláštne, nedokázala im odpustiť, hoci dobre vedela, že to všetko robia iba kvôli nej, kvôli jej šťastiu. Domov začala chodiť zo školy pomerne neskoro. Túlala sa kade-tade po večeroch. Občas ju museli ísť hľadať. Došlo aj k takému okamihu, kedy sa dospelým zastaví rozum. Nech trpia tak ako ona! Po ďalšej ostrejšej hádke sa rozhodla pre závažný krok. Odíde z domu, aspoň ich vystraší.

Zobrala mobil a zavolala Marekovi. Dohodli sa na stretnutí v meste. Nepôjdú do školy a basta! Nájdu si výhovorku. Neuvedomovala si, že tým najviac ublíži sebe. Tínedžerský rozum!

Ráno kráčala s taškou do školy skôr ako obyčajne. Pred bránou ju pochytil pocit smútku a úzkosti. Ostala sama. Nemá rodičov! Zadržiavala plač. Všetko dusila v sebe. Najradšej by vykričala do celého sveta: "Moji rodičia ma zradili!" Obzrela sa okolo seba, nikde nikoho nevidí. Vkročila na školský dvor, bolo tam iba málo detí. Tašku schovala do kríkov, aby ju nikto nenašiel. Vystrelila ako raketa z dvora a utekala na vlakovú stanicu. Ešte nikdy necestovala sama, rodičia ju všade vozili autom. Udychčaná stihla kúpiť lístok a už do stanice vchádzal vlak. Posadila sa a sledovala okolie. Nemala chuť s nikým rozprávať, iba s Marekom. Keď už mala vystupovať, zazvonil jej mobil. Bol to Marek. Ospravedlňoval sa, že nemôže prísť.

"Ešte aj on ma zradil! Aha, veď som z decáku! Všetci sú proti mne."

Namosúrená vystúpila a potulovala sa po meste. Nemala síl premýšľať a reagovať na jeho telefonát, kráčala teda ďalej. Obzerala sa po výkladoch, vošla do obchodu s oblečením. Ako sa ten čas pomaly vlečie. Domov sa jej nechcelo, peniaze nemala a hlad sa ozýval. Neraňajkovala a z tašky si zabudla vybrať desiatu. Už jej hodnú chvíľu vyhrávali cigáni v bruchu. Zostala jej iba jedna možnosť. Kradnúť!

"To naozaj sa tak znížim? Predsa dobrá výchova mi to nedovolí. Ale teraz je mi to jedno! Ten hlad je neuveriteľný. Keby som tak mohla byť neviditeľná! Nič by sa mi nestalo a mala by som plné brucho. Predsa to len skúsim!"

Vošla do obchodu a obzerala sa po regáloch. Oči jej padli na voňavé pečivo. Skúšala nejakým spôsobom odlákať pozornosť predavačiek. Nedarilo sa jej. Mala pocit, že ju sledujú. Nakoniec aj tak siahla po pečive. Ešte ho ani nestihla schovať poriadne do rukáva, už pri nej stál vedúci predajne. Takmer jej vyrazilo dych, keď ju chytil za ruku a ťahal do svojej kancelárie. Bola neskutočne vystresovaná. Začalo vypočúvanie. Z očí jej rinuli sĺzy. Aká je hlúpa a sebecká! Neskoro. Musí teda s pravdou von. Sklonila hlavu a vzlykajúc vysvetľovala. Vedúci na ňu pozeral nedôverčivo. Neveril jej. Myslel si, že si vymýšľa. Ale po chvíli pochopil, že hovorí pravdu. Zľutoval sa nad ňou. Má si vybrať z dvoch možností - buď zavolať policajtov alebo otca. Samozrejme, zvolila tú prijateľnejšiu formu. Otca.

To čakanie na otca bolo nekonečné. Tak túžobne ho už dávno nevyčkávala. Dobre chápala, že to bude ťažké, no napriek všetkému dúfala, že ju objíme a odpustí. Otec prišiel za ňou, bez jedinej výčitky ju pritúlil k sebe. V jeho objatí pochopila, že jej dáva druhú šancu. Na chvíľu ju poslal von, aby sa porozprával s vedúcim.

Sadli do auta. Rozhostilo sa v ňom husté ticho. Obidvaja rozmýšľali nad tým, kde urobili chybu. Po chvíli otcovi zazvonil mobil. Dvihol a Katka spoznala hlas triednej, ktorá sa na ňu pýtala. Chcela sa presvedčiť, či vedia o jej neprítomnosti v škole. Tuší, že prežíva zlé obdobie. Aj dievčatá jej niečo naznačili. Dlho viedla monológ. Otec po krátkej odmlke povedal, že príde za ňou a o všetkom sa porozprávajú. Tak toto Katku dostalo! Pozrela na neho vďačným pohľadom. Nahla sa k nemu a v rýchlosti mu dala ďakovný bozk. Úsmev sa vkradol na jeho tvár a Katka pochopila, že je to skutočne pravý otec. Pravá mama s očami upretými na cestu určite stojí pri okne a čaká na ich návrat.  

CHCELA SA IBA HRAŤ

Kamilkine posledné škôlkarské prázdniny. Je horúco a práve to je tá chvíľa sedieť na zemi a hrať sa so svojou obľúbenou ušmudlanou Minnie. Komunikuje s ňou ako so živou. Mama sa usmieva popod nos a prívetivo naslúcha. Šatky jej obľúbenej Minnie sú už veľmi vyblednuté, jedno uško natrhnuté. No aj tak by ju nevymenila za nič na svete.

"Čo povieš, keď ti kúpim novú? Túto hodíme do kontajnera. Vyzerá hrozne!"

"Nechcem inú. Nechcem!"

Mala sto chutí buchnúť dvermi, ale spamätala sa. Už dávnejšie sľúbila mamke, že to viac neurobí. Odišla teda trucovať do kúta obývačky. V dlaniach si tajne schovávala slzy, aby ich mamka nevidela. Nad jej hlávkou sa roztiahlo tmavé mračno.

Mama len krútila hlavou. Vari si nepozná vlastné dieťa? Je tvrdohlavá. Taká nikdy predtým nebola. Obavy jej stisli srdce. Onedlho nastúpi do prvého ročníka, Minnie vymení za knihy.

Kamilka dobre chápe, že mamka má pravdu ako vždy. No nevie sa zmieriť s tým, že to v škole bude ináč. Musí sa vzdať všetkých hračiek a hlavne najobľúbenejšej Minnie. Spolužiaci by sa jej určite smiali, keby ju s ňou videli. Bola by to hanba. Iba večer si ju zoberie do postele.

Vzdychla si. Zobrala Minnie a vyšla s ňou na dvor. Vyzeral ako rozkvitnutá lúka. Vonku šantilo príjemné slniečko. Vybrala si kočiar a vložila ju doň. Prechádzala sa po dvore. Odrazu ju niečo veľmi zaujalo. Nad jej hlávkou poletoval belasý motýľ. Užíval si letný deň. Keď sa na neho lepšie pozrela, zdalo sa jej, že vytváral až akési farebné symfónie. Skočil jej na hlavu, potom sa zadíval na ňu posmešným pohľadom.

"Ulap si ma!"

Bol šikovný, uhýbal jej jedna radosť. Kamilka v tej chvíli zabudla na svoju Minnie. Začala za ním pobehovať. Hoci ju nohy neposlúchali, bežala za ním ako strela. Chcela ho chytiť do svojej dlane. Bol však oveľa rýchlejší.

"To je paráda!"

Nevedela sa vynadívať na toľkú nádheru. Lietala z jednej strany dvora na druhú. Vlnila sa v rytme valčíka. Skákala za ním ako veverička. Nie a nie ho chytiť. Už srdiečko mala až kdesi v hrdle. Nevládala. Motýlik sa s ňou hral a zabával. Sadol si do trávy. Zrazu vyletel na strom. Zadíval sa na ňu výsmešným pohľadom.

"Nechytíš ma, nechytíš!"

"Doparoma, prečo tak vysoko lietaš, ty truľo! Nič ti neurobím!"

Z búdy ju pozorne sledoval kamarát psík. Hneval sa. Jeho Kamilka dala prednosť akémusi motýlikovi pred ním. Na neho kašle. Žiarlil. Zatúžil po jej hračke. Bola pre neho zaujímavá a krásna. Zrazu spozornel. Zistil, že konečne má príležitosť priblížiť sa k nej. Čo vymyslieť? Vyskočil ako vrtuľa a pribehol ku kočiaru. Vyložil naň svoje labky. Papuľkou ju šikovne

vytiahol z kočíka. Využil svoje psie ťahy. Zatočila sa mu hlava od radosti. Rýchlosťou vetra zmizol na zadnom dvore. Schoval sa do chládku pod strom. Minnie si pritiahol k sebe a začal sa s ňou hrať. Prevracal ju z jednej strany na druhú. Chytil do papule. Položil na zem a znova zobral. Oblizoval ju, labkou posúval sem a tam. Vyzeral ako malé roztomilé dieťa. Mal by si dávať pozor, aby ho tu nenačapali.

Kamilku omrzela hra s motýľom. Zvrtla sa a vrátila späť k svojmu kočiaru. Čakal ju však veľký šok. Minnie nikde. Vari sa vyparila? Začala ju hľadať. Slzy sa vyplavili z jej krásnych zelených očiek. Plávali voľným štýlom po upotenej tváričke. Kričala na mamku ako zmyslov zbavená. Prepadla panike.

Mamka vystrčila hlavu z dverí. Pozerala na vyľakanú dcérku.

"Čo sa ti stalo?"

"Stratila sa mi Minnie!" z hrdielka jej vyšli vzlyky.

Podišla k nej. Utrela slzičky. Mamka ju povzbudzovala, ale veľmi to nezaberalo. Obe začali hľadať. Nemohli uveriť tomu, že Minnie zmizla z dvora. Nikto cudzí tu predsa nevstúpil. Po dlhej chvíli hľadania v diaľke zaštekal pes. Vtedy im došlo.

"Poď za mnou!" povedala dcérke a už sa ponáhľala k búde. Tá prázdna! Tušenie ich neklamalo. Kamilka sa zrazu rozbehla na zadný dvor. To, čo tam uvidela, bolo nepochopiteľné. Neveriacky pokrútila hlavou. Jej havino spokojne vylihoval pod stromom a vedľa neho Minnie. Márne ho volala k sebe, márne prosila, márne sa k nemu milo prihovárala, neposlúchal ju. Nakoniec zvrieskla.

"Si nevychované psisko! Vráť mi ..."

Nedokončila monológ, lebo pes sa na ňu hrozivo zadíval, akoby sa chystal na útok. Pocítila strach. Ešte nikdy sa takto k nej nesprával. Stiahla sa do úzadia. Zneistela. Psík ju už asi nemá rád. Mala výčitky. Zradila svojho kamaráta. Dotkla sa maminej ruky. Sálalo z nej teplo a istota. Začala sa cítiť pokojnejšie. Pred búdou v tráve oddychovala jeho obľúbená loptička. Rozbehla sa po ňu. Hodila ju dolu zadným dvorom. Psík za ňou. Zabudol na svoju novú kamarátku. Opäť sa s ňou chcel hrať. Kamilka stisla ruky v päste.

"Ty...ty...," vo svojich zauzlených myšlienkach nemohla prísť na slovo, ktoré by vyjadrilo to, čo v tej chvíli k nemu cítila. "Ty si najväčší hlupák na svete," vysúkala zo seba.

"Len kľud, mám všetko pod palcom!" a už sa mamka naťahovala za Minnie. Podarilo sa jej ju dostať.

"Ježiškove husličky. Tá ale vyzerá!"

Počkala, kým sa Kamilke upokojilo rozladené srdiečko. Teraz už len zistiť, ako sa pes dostal na zadný dvor. Zrazu sa zhrozili. Ústa sa im premenili od prekvapenia do úzkej úžiny. Obočie sa stiahlo do výhražného véčka. Mysleli, že zle vidia.

"Panenka skákavá! Hotová pohroma!"

Časť plota vyvrátená. Okolo neho plno hliny.

"Čo na to povie ocko?" Kamilka zosmutnela. Objala mamku. Dlho stáli v objatí a neveriacky krútili hlavami.

Ešte stále zhrozená zobrala mama Minnie do kúpeľne. Poriadne ju vydrhla a zavesila na šnúru. Rozhodla sa využiť teplé slniečko, snáď ju do večera vysuší. Kamilka by bez nej určite nezaspala.

Tma sadla na ich domček. Kamilka sa uložila do postele. V rukách stískala svoju Minnie. Potichučky jej spievala uspávanku, ktorú ju naučila babka. Presne to je tá chvíľa, ktorú má Kamilka najradšej.

"Som zvedavá, či zaspí so svojou vílou alebo bez nej," povedala mamka ockovi. "Idem pozrieť do jej kráľovstva."

Z ockovej usmievavej tváre dopadajú až do detskej izby obrovské iskry lásky.

"S touto hračkou bude rásť ešte zopár rokov," bránil si svoje dievčatko. Vychádzalo z neho teplo pohladenia.

Mamka potichu vošla do izby. Kamilka vinula k sebe svoju Minnie. Pomaly usínala. Pochopila, že to je jej najdôležitejšia hračka v živote. Pohladila svoje dievčatko a vtisla nežný bozk do vlasov. Do spiaceho okna jej izbičky nazeral mesiac.

Kamilka ho už nevnímala. Práve vhupla do rozprávkového sna.

Psíček - zlodej

V našom dvore popoludní
niečo výska, niečo duní.
To náš psíček od večera
po dvore sa poneviera.

Sliepky sa ho veľmi boja,
kohúta už naňho stroja.
Ten sa k nemu prikráda,
zobákom ho napadá.

Sliepky ale nelenili,
kohúta si posmelili.
Božia sa na dušičku.
„Daj mu výprask trošičku.

Vajíčko nám denne kradne,
bruško máva stále hladné.
A keď príde gazdiná,
nadávať nám začína."

„Practe sa vy, nezbednice,
roztrhám vás na franforce.
Dnes k nám príde vzácny hosť,
vajíčok už nemám dosť!“

„Čo nám povieš, kohút milý,
ochrániš nás v tejto chvíli?
Nažeň strachu lapajovi,
chceme znášať len v pokoji.“

O chvíľu ho vidieť zblízka,
ako pyšne pri tom píska.
Všetkým bojkom ukáže,
ako sliepkam pomôže.

Bude bitka? Psík sa diví.
Kohút bije ako divý.
A o chvíľu silným hlasom
letí dvorom. „Si víťazom.“

Vravia sliepky natešené.
„Vajíčka sú zachránené.“
Náš hrdina dozaista
pomeriť sa so psom chystá.

Už to viete, čo sa stalo?
Z priateľstva im neubralo.
Po tej dnešnej príhode
obaja sú v pohode.

Zaštrikované

Sedela som v lavici so svojou najlepšou kamarátkou, keď sa otvorili dvere. Do triedy plnej tínedžerov vošla ruštinárka. Krásna a vznešená ako vždy, upravené vlasy a samozrejme vkusne oblečená. Jednoducho úžasná. Hotový anjel.

Reňa sa ku mne potichu obrátila a zašepkala: „Pozri, aký má nádherný pulóver! Aj ja by som rada takýto.“

„Ticho seď a nevyrušuj. Čo ak ma vyvolá?“

„Pokoj! Pokoj! Nevyvolá! Prečo je stále taká dokonalá?“ nedala sa odbiť.

Odrazu som na sebe zacítila učiteľkin pohľad. Už som sa nemusela báť predstavy, že to dnes nedopadne dobre. Prišla realita.

„Do čerta! To všetko spáchala Reňa!“ hnevala som sa v duchu na ňu. „Ako sa z toho vyzuť?“ rozmýšľala som cestou k tabuli. Náhle ma niečo osvietilo. Asi baterka! Iba tá dokáže vybrať z hlavy jednu väčšiu blbosť ako druhú. A nemusí ani dlho svietiť.

„Aký máte krásny pulóver! Nemôžem sa na neho vynadívať. Kto vám ho uplietol?“ Zúfalo som tárala nezmysly. Možno som sa usmievala prihlúplo, lebo neveriacky krútila hlavou.

S prekvapením odpovedala. „No, predsa ja!“

„Pani učiteľka, prosím vás, naučte nás štrikovať. Urobíme si krúžok šikovných rúk.“

Tento banálny nápad mohol skrsnúť iba v mojej hlúpej hlave. Ďalšie nepremyslené slová pubertiačky! Zvyčajne mlčím a teraz toto! Ku mne sa to vôbec nehodí. Videla som, ako všetci na mňa s prekvapením pozerajú. Ja som práve tá, ktorá si na mienku učiteľov a spolužiakov veľmi potrpí. V triede nastalo veľké ticho, no o chvíľu na to sa ozval hluk a krik. Všetko sa rýchlo zomlelo. Aj ďalšie dievčatá sa tiež pridali ku mne.

Pre učiteľku to bol opravdivý šok. Bola v úzkych. Akoby na nás na chvíľu zabudla. Uvažovala. Predsa treba využiť tú príležitosť, keď ich niečo zaujme. Aj ony dychtia po kráse. Ale až tak, aby sa dožadovali krúžku? To sa jej za celú prax nestalo.

Minúty rýchlo plynuli. Čas na skúšanie vypršal a ona musela vysvetľovať novú látku. Posadila ma na miesto. Vydýchla som si. Hodina teda dopadla dobre. Záchrana prišla v pravý čas. Podarilo sa to!

Neklamem, keď poviem, že pulóver sa naozaj páčil všetkým spolužiačkam. Každá z nás by takýto určite s radosťou prijala. Veď puberta zasiahla nielen nás, ale aj chalanov, ktorí po nás poškuľujú, preto túžime perfektne vyzerať.

„Chcem takýto pulóver! Chcem, chcem!“ Renin trucovitý hlas sa ozýval počas prestávky po celej triede.

Tuším by mala ísť k psychiatrovi. Nie a nie sa odpútať od pulóvra. Je to vôbec možné? Veď Reňa je ešte stále ako dieťa - samá ruka, samá noha.

Čakala som, kedy praskne ako balón od závisti a túžby. O chvíľu jej to došlo. Otočila sa smerom ku mne. Rýchly zvrat. Nečakané!

„Som ale hlavička! Bea, tvoja mama tiež štrikuje. Popros ju, aby mi niečo podobné urobila.“

Zalapala som po dychu a vypúlila veľké zelené oči.

„Čo to hovoríš? Nechápem!“

„Stojíš si na kábli, či čo? Čo nechápeš? Mám pre teba kšeft!“ reagovala podráždene.

Chvíľu som na ňu zazerala. To predsa nie je Reňa. Hneď na to som sa obrnila výhovorkami.

„Si sprostá? Vieš, že je zdravotná sestra. Domov prichádza neskoro a veľmi unavená. Má čo robiť, aby doma všetko zvládala.“

„Viem, viem,“ povedala a sklamaná sadla späť na svoje miesto.

Zrazu vyskočila na nohy a urobila poloobrat smerom ku mne.

„Mám skvelý nápad! Povieš jej, že je to pre našu ruštinárku. Určite neodmietne.“

„Nevzdáš sa, že? Dúfam, že iba žartuješ.“

„Myslím to smrteľne vážne.“

Mňa asi trafí. To je celá Reňa. Asi u nej puberta nikdy neskončí. Inú možnosť už nepripúšťa. Všetko bleskovo vyrieši. Dobre poznám jej výbušnú povahu.

Dlho som odporovala, ale nakoniec som to vzdala. Nič iné mi neostávalo, len jej sľúbiť, že to u mamy vybavím. Bolo mi ťažko pri pomyslení klamať vlastnej matke. Určite si to od dcéry nezaslúži. Ale čo neurobím pre dobrú kamarátku. Definitívne sme sa dohodli. Na druhý deň ma už čakala pred školou aj s vlnou. Mamu som postavila pred hotovú vec. Mala som z toho hrozný pocit. Zdravý rozum mi hovoril: „Nerob to!“ Ten hlúpy: „Skús!“ Ocitla som sa vo svete tínedžerského klamstva.

„Mami, ruštinárka ťa prosí, aby si jej uštrikovala pulóver.“

Viete si predstaviť ten výraz tváre u mojej mamy! Sánka jej ovisla, tak na mňa nechápavo pozerala. Ona má štrikovať pulóver pre učiteľku? Zdvihla som prosebný pohľad rovno na jej oči. Mala ich plné lásky a pochopenia. Usmiala sa. To bolo znamenie, že súhlasí.

Všetko išlo hladko. Reňa sa dočkala svojho vytúženého pulóvra. Keď som jej ho doniesla, tešila sa, ako to len tínedžerky dokážu.

„Hm, je krásny, ale nie taký, aký má naša učka.“

Toľká drzosť! Vzplanul vo mne plamienok zlosti. Nič si nezaslúži. No keď som sa jej lepšie prizrela do tváre, uvidela som skutočnú radosť. V tej chvíli ma vôbec netrápilo klamstvo. Reňa ho nosila veľmi rada a často.

Odozva na môj podvod prišla trochu neskôr. Nič nie je tak tajené, aby nebolo odhalené. S mamou som sedela v preplnenom autobuse. Na poslednú chvíľu vkročila do dverí aj naša ruštinárka. Predrala sa bližšie k nám. Nevidela nás. Aj tak som sa slušne postavila a ukázala na miesto, aby si sadla. S mamou sa poznali z rodička, tak si veselo trkotali. Odrazu som zbystrila pozornosť. Stalo sa niečo, čo som vôbec nečakala a na čo som pomaly zabudla.

„Pani učiteľka, páčil sa vám pulóver, ktorý som vám uplietla? Ja som sa na to zabudla spýtať dcéry a ona nič nepovedala.“

Učiteľka s otvorenými ústami pozerala na moju mamku. Pozorne sa zahľadela do jej tváre a neveriacky krútila hlavou.

„Aký pulóver? Ja o ničom takom neviem. Ja viem štrikovať a robím to veľmi rada.“

Mamka pozerala na učiteľku ako puk. Červeň jej stúpla do líc a začala koktať.

„Moja dcéra mi povedala, že je to pre vás,“ zvýšila hlas, aby som to dobre počula. Aj ostatní cestujúci sa obrátili smerom k nej. „Ona mi klamala! To si s ňou vybavím. Jedno je isté, puberta ňou poriadne otriasa.“

Tak a teraz som v poriadnej kaši! Ťažké bude moje vysvetľovanie. To je trapas. Akoby som bola vrástla do podlahy autobusu. Nemohla som urobiť ani krok, a práve sme museli vystupovať. Asi dostanem domáce väzenie. Viete si predstaviť, aký bol doma cirkus. Najprv som pozerala na rozzúrenú mamu, potom som vložila do uší slúchadlá a pustila hudbu na plné pecky. Tým som ju vytočila do nepríčetna. Mama pri mojom chovaní zabudla aj na migrénu, ktorú z nás často máva. Čakala som, že príde poriadna facka. No zdržala sa. To matky dokážu, otcovia asi nie. Napätie konečne opadlo. V ten večer som nič nejedla. Mala som veľkú hrču. Sklamala som dve milované osoby.

Malo to však ešte jeden háčik. Ospravedlniť sa ruštinárke. Spolu s Reňou. Neverila vlastným ušiam, že to moja mamka vie. Zbledla viac ako ja. Ako bude vyzerať pred mamkou a učiteľkou?

„Vyjdeme s pravdou von,“ povedala som jej.

Nadišla najhoršia chvíľa - ospravedlnenie. Čas dokázať, že máme v hlave jasno a že to ľutujeme. Žili sme v predstave, že dvojka zo správania nás neminie. Nebolo nám jedno. Správali sme sa ako dve nezodpovedné sopliačky. So sklonenými hlavami sme sa blížili k zborovni a vyvolali ruštinárku na chodbu. Prišla pokojná, s úsmevom na perách ako vždy. S veľkou pokorou sme sa jej ospravedlnili, ale nezabudli dodať, že to všetko spôsobil jej pulóver. Zasmiala sa, roztrapatila mi vlasy a materinsky povedala.

„V prvom rade popros mamku o odpustenie. Ja sa na vás nehnevám. Aj mňa vo vašom veku zastihla poriadna puberta. Tiež som sa chcela parádiť a páčiť chlapcom, preto som občas urobila nejakú vylomeninu. No jedno si však zapamätajte, že pravda vždy vyjde najavo. Aby ste verili, že som vám odpustila, prineste si vlnu, ihlice a ďalší týždeň začína kurz štrikovania. Oznámte to aj ďalším dievčatám.“

Pripadala som si ako neveriaci Tomáš. Jej slová ma pohladili na duši. Po tomto rozhovore sme s Reňou mali lepšiu náladu a natešené sme vrazili do triedy. Dvojka nebude! Je to najlepšia učiteľka! Má v sebe obrovské milujúce srdce. Tá vie pochopiť tínedžerov, ktorí často robia hlúposti.

O týždeň všetky dievčatá z triedy boli zaštrikované. Do našej skvelej ruštinárky!

DVOJITÝ PETER

Sledujem dvere, kedy sa otvoria. Už by to malo prísť. Predsa nás nenechajú tak dlho bez dozoru. Toľko myšlienok mi blúdi hlavou. Aká asi bude? Mladá, stará? Neviem sa už dočkať. Zrazu sa otvoria a v nich sa objaví naša riaditeľka aj s novou učkou. Milo sa usmiala a spustila.

„Žiaci, toto bude nová triedna, pokiaľ sa nevráti vaša bývalá. Rešpektujte ju a pomôžte jej, pretože vy ste jej prvá trieda. Dúfam, že sa môžem na vás spoľahnúť.“

Všetci sme prikyvovali hlavami na znak súhlasu. Len čo sa dvere za ňou zavreli, v triede nastal veľký chaos. Chlapci si ju pozorne obzerali a my dievčatá sme si šuškali a zvedavo na ňu čumeli. Páčila sa nám. Bola mladá, krásna, so zvláštnym rozstrapateným účesom na hlave a s potmehúdskymi čiernymi očami. Určite nám ju áčkari a céčkari budú závidieť!

Chlapci sa asi chceli ukázať v čo "najlepšom" svetle, kričali a hádzali po sebe handru. Proste bavili sa a jednoducho ju nebrali na vedomie. Učka sa postavila k stolu a príjemným hlasom povedala: "Prosím, utíšte sa! Najprv vám poviem niekoľko slov o sebe. A začala ...

„Aby sme sa čo najskôr spoznali, každý z vás sa mi postupne predstaví.“

A tak to išlo pekne poporiadku, až prišiel rad na nášho najväčšieho zbojníka v triede. S hrmotom sa postavil a začal robiť grimasy. Celá trieda sa rehotala. Najradšej by som mu jednu strelila, ale bála som sa, že mi ju vráti.

„Myslím si, že je najvyšší čas, aby ste sa upokojili. Povedz mi meno a priezvisko!“

„Volám sa Peter Peter.“

Učka naňho pozrela prísnym pohľadom.

„Čujme ešte raz tvoje meno a priezvisko.“

„Veď už som vám povedal, že sa volám Peter Peter.“

„To je meno alebo priezvisko? Nerob si zo mňa dobrý deň!“

„Ja si z vás nerobím, to je fakt moje pravé meno a pravé priezvisko.“

Pozrela po triede a keď videla, že súhlasne prikyvujeme hlavami, pousmiala sa a vtipne dodala: „Odteraz ťa budem volať Dvojitý Peter.“

Peter sa urazil. Pohŕdavo pozrel na triednu a potom na mňa.

„Čo sa tak blbo tváriš?“ spýtala som sa.

„Do toho ťa nič! Dvojitý Peter!“ pokračoval namrzene.

O chvíľu ho to prešlo. Do konca vyučovania sa už nič mimoriadne nestalo, ale ja som na ňom videla, aký je stále nadurdený. Ako ho poznám, určite vyvedie nejakú hlúposť. Je to len otázka času. Keď triedna vyšla z triedy, vyplazil za ňou jazyk. Ešte dobre, že to nevidela. Prevrátila som očami a buchla Petra po ruke. Prísne som mu dohovárala.

„Nemrač sa už toľko! Náhodou, Dvojitý Peter sa mi páči.“

Pravda pravdúca, Peter bol najkrajší chlapec v triede. Mne sa veľmi páčil, ale nemohla som mu to povedať. Všetci by sa mi smiali, keby sa to dozvedeli. A on! Ani si to nedokážem predstaviť. Určite by si myslel, že som spadla z Marsu. S Petrom som sedela v jednej lavici už od prvého ročníka. Stále sme boli dobrí kamaráti, aj keď povahou - mimochodom aj známkami - sme sa k sebe vôbec nehodili.

Zopár dní v triede vyzeralo super. Už som si myslela, že Peter sa nehnevá za tú prezývku, ktorú mu triedna vybrala. Aspoň nič tomu nenasvedčovalo. Správal sa slušne a občas sa mi zdalo, že aj on po mne trochu poškuľuje. Požičal mi farbičku, ponúkol cukríkom, dokonca párkrát mi niesol tašku zo školy. Chytil ma aj za ruku, ale hneď ju stiahol. Zaplavila ma červeň a rýchlo som sklopila zrak. Jednoducho frajer! Niečo ma v bruchu pošteklilo. Netušila som, čo to znamená. Trvalo to iba chvíľu.

Nastal deň, kedy som už od rána mala tušáka, že nad našou triedou začnú trepať blesky. A hneď na to prifrčí aj poriadna búrka. Očkom som ho sledovala. Ten sa náhle zohol k taške a začal v nej čosi kutrať. Počula som, ako z nej niečo vyťahuje a potajomky sa s tým babre. Po chvíli to vyložil na lavicu. Potmehúdsky sa pri tom usmieval. Naplnila ho spokojnosť. Bola to malá škatuľka od masla a z nej vychádzal nejaký divný zvuk. Bála som sa jej dotknúť.

„Čo tam máš?“ zvedavo som na neho vytrieštila oči.

„Dočkaj, čoskoro uvidíš!“

Obchádzajú ma mrákoty.

„Prší?“ rýchlo som pozrela cez okno.

„Nebuď smiešna!“ odbavil ma.

A je to tu. Musím priznať, že som v tej chvíli mala zmiešané pocity, ale verila som, že nevyvedie žiadnu lotrovinu. U neho to bolo zvykom. V každej triede sa určite nájde také indivíduum, ako je on.

Vôbec ma nepočúval. Zadíval sa na mňa pohľadom chystajúcim útočiť, keby som mu bránila v jeho hre. Jednoducho machroval. Víťazoslávne sa postavil a podišiel k stolu. Podal učke škatuľu so slovami: „Prosím, otvorte to!“

Pozrela na neho neveriacky a vzdychla si. „Musí to byť?“

„Nie ste zvedavá, čo som vám priniesol?“

Dlho váhala, niečo sa jej nepozdávalo, ale nechcela pred nami vyzerať ako nejaká sopľaňa. Otvorila vrchnák na škatuli a zrazu ... Myš z nej vyskočila a pobehovala z jednej strany na druhú. Učka vyliezla až na stoličku a príšerným hlasom volala.

„Chyťte tú myš a zaneste vonku!“

Akoby upadla do nejakej hypnózy, tak sa chvela. A my baby s ňou. Jačali sme a vrešťali. Hystéria zasa z našej strany. Také divadelné predstavenie sme už dávno nezažili! Zrazu myš zastala pred lavicami a ani sa nehla. Vtedy sme pochopili, aká je to myš. Vyzerala naozaj ako živá.

„Je to super!“ „ Je to poriadna kravina“ utŕžil Peter pochvalu od spolužiakov.

Chlapci burácali smiechom, vyskočili z lavíc a revali, ako keby bol padol dôležitý gól. Baby by sa takto určite nesprávali. Keby tak prišla riaditeľka do triedy!

Učiteľka sa náhle prebrala z tranzu. Tvár mala bledú ako stena. Jej bledosť priťahovala tmavé mraky nad hlavu Petra, aspoň sme si všetci takto mysleli. Čakali sme, že bude zúriť. No ona mlčala.

Peter sa spokojne usmieval, akoby sa nič nedialo. Vychutnával si svoje víťazstvo. Dvojitý Peter sa pomstil! Novej triednej! Všetkým babám! Pokojne sa postavil, zobral myš do ruky a vrátil naspäť do škatule.

Hľadela som na neho ako teľa na nové vráta. „Si poriadne šibnutý!“ vyletelo zo mňa ako z atómovej hlavice. „Štvrtáci sa takto nesprávajú,“ povedala som mu z mosta do prosta, keď som konečne sadla na svoje miesto. „Najradšej by som ťa nakopala do zadku!“

Petrom poriadne šklblo. Uvedomil si, že naozaj prestrelil. Urobil zo seba poriadneho debila! Hneď skrotol. Započul svoj zvon. Srdce, ktoré tak silno znelo v tom hlbokom tichu. Postavil sa. Chcel niečo povedať, ale triedna ho umlčala.

„Som rada, že ste sa tak dobre zabávali, chalani. Už dávno som si takto nezaskákala. Zo stoličky na zem... Musím začať trénovať, aby som nabudúce nemala s tým problém.“

Moje rozčarovanie nemalo konca. Čakala som pohromu. Tá sa nedostavila. Prevrátila som očami. To nie je fér. Mňa by určite za to vykričala. No na druhej strane ju chápem, že zlosťou nič nedosiahne.

Namiesto dlhého kázania začala rozprávať. O chlapcovi, ktorý sa nevedel vmestiť do kože. Bol ľahtikársky a vo svojej roztopašnosti vystrelil svojmu najlepšiemu kamarátovi oko. Teraz má jedno oko sklené.

Všetci sme ju počúvali so zatajeným dychom. Rozprávala ako anjel. Ticho, milo. Keď skončila, pozrela na Petra a usmiala sa na neho. Ani sme nezabzučali, len napäto očakávali, čo urobí. Sklopil svoje nádherné modré oči a dlho mlčal. Stačilo iba niekoľko viet a Peter konečne začal premýšľať. Ukázalo sa, že aj on je citlivý a dobrý chlapec. Nevedel nájsť vhodné slová. S nádejou v očiach podišiel k učke a silno ju objal okolo pása.

„Prosím, pani učiteľka, nepovedzte to rodičom. Už to viac neurobím!“

Nepochopiteľné! Neuveriteľné! Náš Peter si priznal chybu.

Ženba

Vrabček Čvirik skoro zjari
chce sa ženiť, kým sa darí.
Rozhodol sa, vec je istá,
nevestu sa hľadať chystá.

Pyšne si on vykračuje,
po mladuche poškuľuje.
Pristavil sa na chodníčku,
zrazu zbadal Lastovičku.

Tak nádherne švitorila,
až ho spevom očarila.
„Lastovička, moja milá,
odvediem ťa do kostola.“

Páčil sa jej, súhlasila,
do výšky hneď vyletela.
Sily mu však nestačili,
zriekol sa jej v pravej chvíli.

Smutný Čvirik ďalej kráča,
čo to vidí, aké vtáča?
„Aká krásna Belorítka
a pri práci aká vrtká.

Zoberiem si túto mladú,
nebudem sa báť viac hladu.
Belorítka, moja milá,
odvediem ťa do kostola.“
„Nezavadzaj!“ riekne stroho.

„Nevidíš? Mám práce mnoho.“
Nechce Čvirik robotnicu,
radšej hľadá krásavicu.
Kráča ďalej po chodníčku,
zrazu zbadá Holubičku.

„Takú ženu potrebujem,
do sveta s ňou poputujem.
Holubička, moja milá,
odvediem ťa do kostola.“

Keď sa k nemu postavila,
ľahučko ho prekročila.
„Ja chcem predsa ženu inú,“
z očí sa mu slzy rinú.

POZRITE SA, UŽ IDÚ...

Volám sa Kamil a mám desať rokov. Doma ma hnevajú dve mladšie sestry - dvojčatá na nerozoznanie. Každý si ich mýli, len ja ich poznám najlepšie. Keď boli bábätká, ruku im zdobili náramky urobené z farebných nitiek. Staršia sestra Alex nosila červený a o dvadsať minút mladšia Lucia nosila zelený. Znie to smiešne, ale ani vlastná mater ich nepoznala. Teraz majú trochu odlišné náušnice a podľa nich ich rodina spoznáva. Bývame v paneláku v malom mestečku. Mám dobrého kamaráta Peťa, bratranca, ktorý je odo mňa mladší o desať mesiacov. Spolu trávime víkendy a prázdniny u našich starých rodičov na dedine. To je paráda!

Starých rodičov zbožňujem. Niekedy sú trochu divní, ale mne to neprekáža. Naposledy, keď sme sa vítali s babkou, povedala sestre Alex: "Môj zlatý Kamilko, ako si vyrástol, čo som ťa pár dní nevidela." Neznášam, keď ma takto oslovuje. Nie som už žiadny sopliak.

„Ale, babka, to som predsa ja, Alex.“

Nemohol som sa zdržať smiechu. Babka gúľala očami a bila sa po kolenách, až jej okuliare zleteli na zem. Hneď pribehol môj verný kamarát psík Hary. Vrtel chvostom, vyskakoval na mňa a svojím psím oddaným výrazom ma nútil, aby som ho hladkal po hlave.

Môj psík spáva na dvore v priestrannej búde. Keď občas vojde do izby, akoby s ním prihrmelo šibalské teplo a v tej chvíli aj pochmúrne malé okná sa rozsvietia. Keď vstúpim na dvor ja, akoby sa mi klaňal. Zbožňuje ma, jeho zmysly sa upínajú na mňa a čaká len na moje povely. Vrhol by sa do plnenia každej úlohy, akokoľvek by bola ťažká. Pozerá na mňa svojimi psími očami a sleduje môj každý krok. Aj dnes sa to potvrdilo. S dvojčatami sme ho priviazali k nášmu malému nákladiaku a on nás ťahal po celom priestrannom dvore. Určite mal už toho dosť, preto vbehol do úzkej bránky a my sme sa vyvrátili do priekopy. Mali ste nás vidieť, ako sme vyzerali. Dvojčatá začali fňukať, len ja som musel ukázať, že som chlap, aj keď kútiky úst sa mi naťahovali ako harmonika. Neplakal som, hoci som si poriadne udrel ruku. Chlapom predsa slzy nepristanú. Všetci sa z nás rehotali, vyzerali sme ako vetrom ošľahaní. V tej chvíli som nechcel Haryho ani vidieť, ale keď mi podal labku, všetko som mu odpustil.

Netrpezlivo som čakal, kedy pristane auto pred bránou a z neho vystúpi teta, ujo a ich tri deti. Starší dvaja ma veľmi nezaujímajú, tí majú iné záujmy, ale Peťo, to je kamarát. Len čo sa prezlečie do starých šiat, už rozmýšľame, čo budeme stvárať. Dvojčatá sa k nám hneď pridajú. Sú to baby, ale niekedy majú viac rozumu ako my. Samozrejme, že iba občas. Chodia za nami ako ovečky za baranmi, chýbajú im iba zvonce. Nikdy nedovoľte, aby baby velili. To by vyzeralo! Nenechajte sa zmiasť ich nádhernou uplakanou tváričkou a riaďte sa radšej svojím rozumom. Aj v tú sobotu sme sa ním riadili.

„Poďme do bunkra,“ zašepkal mi Peťo. „Pozri, čo mám vo vrecku“ a ukázal na škatuľku cigariet.

„Máš aj zápalky?“ spýtal som sa.

Pokrútil hlavou a očami mi naznačil, že ich mám zobrať z kuchyne. Potichu som vošiel dnu, našťastie tam nikto nebol. Zápalky ležali voľne položené na kredenci, nuž som ich schoval do vrecka nohavíc. S úsmevom som vyšiel na dvor. Koniec koncov, nikdy nemáte istotu, či vás niekto nevidel a úsmev znamená žiadne podozrenie.

„Ideme s vami do bunkra,“ vyhlásili dvojčatá.

„Baby do bunkra neberieme!“ vyhŕkol Peťo, ale hneď to oľutoval, lebo v tom momente pocítil otcov pohlavok.

V konečnom dôsledku cigariet v škatuľke bolo dosť a aspoň nás nevyzradia. Hary sa pridal k nám, pobehoval okolo nás a tešil sa z neznámeho dobrodružstva.

„Dnes si s nami zafajčíš,“ oznámil mu Peťo a už mu tlačil cigaretu do papule.

Hary to chcel zožrať, ale Peťo mu nedovolil. Tváril sa, akoby mu rozumel. Peťo s ním často stváral takéto somariny. Smiali sme sa, až sme sa za bruchá chytali. Sedeli sme v bunkri na zemi ako Indiáni a dali si cigarety do úst. Nechcel som pred Peťom vyzerať ako nejaký chrapúň. Vysvetlil nám, ako máme šľuknúť, no napriek tomu sme to stále potiahli iba do úst. Dievčatá to rýchlo vzdali, no mne sa to nakoniec podarilo.

„Povieme otcovi!“ vychrlili zo seba.

„Len sa opovážte, nikdy viac vás nezoberieme so sebou! Aj vy ste skúšali,“ hneval sa Peťo.

Ťahali sme, len sa tak dymilo. Mne to išlo horšie ako Peťovi. On to už neraz skúšal, ja ešte nikdy. So svojou partiou navštevoval na sídlisku také miesta, kde by ich nikto neprichytil pri čine. Preliezali cez ploty, kryli sa za garáže, občas sa schovávali aj v areáli školy. Samozrejme až vtedy, keď v nej nikto nebol. Odrazu sa mi začala točiť hlava. Zbledol som a prevrátil oči. Vraj som vyzeral ako hodinu pred smrťou. Prudko mi bilo srdce. Peťovi hral pohodový úsmev na tvári. Dobre to poznal. Bol to zvláštny pocit robiť niečo zakázané. Dvojčatá sa zľakli a utekali k rodičom po pomoc.

„Zradkyne!“ zakričal za nimi Peťo a dal sa mi napiť vody. Konečne sa mi vrátila farba.

„Kto fajčí, je frajer,“ vysvetľoval mi Peťo „a viac sa bude páčiť babám.“

Dvojčatá sa zastavili a nevedeli, čo robiť. Vracali sa pomaly do bunkra so sklonenými hlavami. Peťovi sa ich predsa podarilo spacifikovať a ony sľúbili, že to nikomu nepovedia.

Nikto z nás si nevšimol, kde som zahodil zvyšnú nevyfajčenú cigaretu. Blízko bunkra ležala suchá slama a tá začala horieť. Až po dlhej chvíli sme vytrčili hlavy z bunkra, keď sme počuli nejaké čudné zvuky.

„Do čerta!" zreval som. „Horí!“

Všetci sme vyskočili na nohy.

„Doneste vodu,“ kričal som ako zmyslov zbavený.

Ale kde ju vziať? Vo fľaši jej bolo málo a najbližší potok bol od nás vzdialený asi štyristo metrov.

„Hrom a peklo! To bude výprask!“

Už som videl ten harmatanec, aký spustia naši otcovia. Po tele sa mi víril pocit viny. Chvíľu som stál nehybne, ponorený do vlastných myšlienok. Zúfalstvo a strach do mňa poriadne narazili. Plamene sa začali zväčšovať a iskry lietali okolo nás. Srdce sa mi chvelo strachom, moje mozgové závity na chvíľu prestali pracovať. Spoza ohňa sa vynorili dvojičky. Po lícach im stekal vodopád sĺz. Báli sa. Peťo bezradne pobehoval okolo. Hary bláznivo zaštekal a odrazu sa rozbehol. Letel ako víchor.

„To nie, Hary beží za otcom!“ Konečne som sa prebral zo šoku.

„Pozrite sa, už sa blížia!“ zvolali naraz jednovaječné dvojčatá. „Poďme rýchlo po vedrá a nosme vodu!“

Keď otec videl, čo sa tu deje, obrátil sa na Haryho a povedal: „Už viem, prečo si ma ťahal za nohavice“ a pohladil ho po hlave. „Máš viac rozumu ako títo sopliaci.“

Bál som sa, čo bude nasledovať. Otec mlčal, iba na nás hodil zlostný pohľad a hneď konal. Mlčky sme nosili ťažké vedrá s vodou. Ruky nás poriadne boleli, ale to bola odplata za náš nepremyslený skutok. Zvuky boja s ohňom začali pomaly utíchať. Dúhový oheň sa nám konečne podarilo zlikvidovať.

Čakal som, že mi otec udelí krutý trest, ale nič podobné sa nestalo. Lenže, čuduj sa svete, aj ja som sa vtedy čudoval! Otec nám prikázal sadnúť si na zem a začal rozprávať. O škodlivosti fajčenia a chorobách spojených s ním. Zabudli sme aj dýchať. Hary na neho hľadel s vyplazeným jazykom, akoby s ním súhlasil a veselo vrtel chvostíkom. Zhlboka som sa nadýchol a povedal: „Prepáč, otec!“

Usmial sa a ukázal na Haryho: „To on vás zachránil. Rozmýšľajte pred čím.“

Krtko

Krtko Rudko ryje prudko
na záhrade kopčeky,
do večera chce z nich spraviť
čo najväčšie domčeky.

Jeden spravil pod ružami
pre krticu Jarmilku
a ten druhý v zelenine
pre najkrajšiu Andulku.

Dlhočizné chodby ryje
bez okien a bez dverí,
prechádzať sa s nimi bude,
keď sa vonku zvečerí.

Nahneval však záhradníka,
že mu ničí úrodu,
rozkopal mu domček z hliny,
teraz hľadá náhradu.

Roztopašná hviezdička

Raz sa z neba skotúľala
na zem zlatá hviezdička.
Ako dieťa neposedné
zafňukala trošička.

„Pomôžte mi, prosím pekne,“
smutným hlasom zvolala.
„Mesiačik ma iste hľadá,
ja som sa mu stratila.“

V hrozivej tme zbadá svetlo,
rozžiari sa srdiečko.
To svetluška lampáš nesie,
svieti ako slniečko.

Od strachu jej srdce búši,
ukryje sa do trávy.
„Prosím, pomôž, dobrá muška,“
tichým hláskom prevraví.

„Vyleť so mnou na oblohu,
sestričky ma čakajú.
Mesiačik je nahnevaný,“
až jej slzy padajú.

„Neviem lietať tak vysoko,“
svetluška jej hovorí.
„Zakričíme na pavúka,
len on niečo vytvorí.

Upletie ti z pavučiny
tenký rebrík do neba.
Vyjdeš po ňom ľahkým krokom,
nič lepšie ti netreba.“

Hviezdička sa potešila,
spracovala pletiara.
„Usúkaj mi pavučinu,
no nech nie je deravá.“

Zamyslel sa pavúk chvíľu,
vyhľadal si správny strom.
Utkal rebrík z pavučiny,
dunel pri tom ako hrom.

Tvárička sa rozjasnila,
zatlieskala zľahučka.
Vyliezla až hore na strom,
sieť však bola kratučká.

Veľký smútok si k nej sadol,
pošteklil ju na oko.
„Ako sa ja vrátim domov,
keď som takto ďaleko?“

Začul vietor tichý nárek,
objal nežnú hviezdičku.
„Drž sa pevne,“ nahlas zvolal,
„zanesiem ťa k nebíčku.“

Vyskočila k svojim sestrám,
zamávala vetríku.
„Šťastnú cestu, priateľ milý,
pozdrav moju svetlušku.“

Aj vietor jej s láskou kýva,
pôjde sa prejsť po svete.
Porozháňa pavučinu,
veď to deti poznáte.

Chorá flauta

Naša flauta chorľavá
celý deň len nadáva.
Stratila svoj krásny hlas.
„Ako budem spievať zas?“

Pije čierny horký čaj.
„Trochu medu si tam daj!“
Nebuď z toho zúfalá,"
vraví basa pomalá.
„Postaví ťa na nohy,
hneď sa zmocníš úlohy.“

Skúša soprán, tenor, bas,
zachrípnutý má ten hlas.
Ešte fúkne raz, dva, tri,
sólo sa jej podarí.

V orchestri sú z toho preč,
vrátila sa flaute reč.

BUBLINA

Robím veľkú bublinu
z bubli fuk.
Letí k hviezdam,
zrazu puk.
Rozpadla sa
v štyri strany,
je z nej iba
mráčik malý.
Tristo hromov!
Nedostane sa tá
domov.
Rozliala sa
na chodník.
Jej dúhové vlasy
zbavili ju krásy.

KOCÚR A MYŠ

Počúvajte, čo vám poviem,
čo som dneska zažila.
Malá myška nezbednica
s kocúrom sa pobila.

Sotva vyšla predo dvere,
už k nej kocúr prihrmel.
Vystrčil k nej svoju labku,
trochu pohrať sa s ňou chcel.

Myška sa ho veľmi zľakla,
do diery sa chcela skryť.
Lenže kocúr vtipkár veľký
chystal sa ju vystrašiť.

Postavil sa pred jej skrýšu
a zamňaukal hrozivo.
Myška strachom zapišťala,
ukryla sa pod drevo.

Striehol kocúr hodnú chvíľu,
začal sa už obávať.
"Kdeže je tá moja myška?
Veď sa s ňou chcem iba zabávať.

Počkaj, myška, ja ťa zlákam,
donesiem ti zemiačik.
Položím ho tajne k diere,
veď vystrčíš ňufáčik"

Obzerá sa myška malá,
prísnym okom zagáni.
"Kocúr zmizol, môžem už vyjsť,
nik mi v ceste nebráni."

Zemiačik jej veľmi chutí,
spokojne ho obhrýza.
V tej chvíli však pozabudne
na strašného viťúza.

Ten sa spoza dreva smeje,
už si brúsi pazúry.
Myška rýchlo hlavu zdvihne
a utečie do diery.

Odtiaľ kričí na kocúra,
slastne mľaská jazykom.
"Ja som sýta, ale ty nie,
obzri sa len za mliekom."

A myška sa šťastne smeje,
z kocúra však ide strach.
Ponížený beží ďalej,
len sa víri za ním prach.

Ružička z babkinej záhrady

Brat Vilko do mňa drgá a drgá, aby som sa s ním hrala. Čo mám robiť? Niekedy je ku mne taký protivný. Zapára do mňa a robí mi zle, kde len môže. Keď sa náhodou dozvie, že ja som mala sladkosť a on nie, mali by ste vidieť, ako vyvádza. Ja sa na neho vtedy hnevám a just mu nič nedám! Ale mamka? Tá stále okolo neho ťuťuli - muťuli, lebo je mladší ako ja. Mamin maznáčik! On môže všetko, ja som iba vzduch. Šťastie, že ho mám len jedného. Niekedy by som ho najradšej vymenila za sestru. Bolo by to oveľa zaujímavejšie. Šila by som jej nádherné šaty pre bábiky, plietla vrkoče, vymýšľala rozprávky. No pri ňom sa nič nedá. Vyvádza koniny, povyberá autíčka a porozťahuje po celom byte. Hotové zemetrasenie! A ty si dievča, tak upratuj! To nie je spravodlivé!

Predstavte si, čo mi vyviedol. Mojej najkrajšej a najmilšej bábike odstrihol vrkoč. Vraj sa hral na kaderníka. Poriadne som vtedy vystrájala. Plakala som ako siréna. Veď on ma normálne šikanoval! Som staršia o päť rokov - a sa mu dám? To teda nie!

Asi som naozaj reagovala prehnane, (ešte šťastie, že to bolo u babky), lebo babka moje zavýjanie začula až na dvor, a tak vbehla do izby, čo sa deje. Keď zbadala vrkoč na zemi, začali sa jej akosi divne kriviť ústa. Mala síce prísny pohľad, ale mne sa zdalo, že jej od smiechu trhá kútiky úst. No tvárila sa, že je poriadne vytočená. Asi chcela povedať niečo nepekné, ale pred nami to nešlo. Zobrala teda brata za ruku a na chvíľu postavila do kúta obývačky. To aby si uvedomil, že sa nemá takto správať. Potom odišla. Vilko začal robiť všelijaké grimasy, až som sa musela rehotať. No v duchu som si povedala, že sa mu pomstím. Hm, ale ako, aby si to zapamätal? Počkám na vhodnú príležitosť a pripravím mu pekné prekvapko.

Ani som nemusela dlho čakať a ono to prišlo samo.

Našu babku obidvaja milujeme nadovšetko. Jej dom jednoducho zahrňuje všetko - veľký dvor, najkrajšiu záhradu v celom okolí, zvieratá a hlavne slobodu. Môžeme voľne behať všade, hrať sa na schovávačky, hrať futbal. Nikdy nepočujeme žiadne zákazy, tam nechoď, dávaj pozor! Trávime s ňou veľa času. Venuje sa nám, vysvetľuje, poúča... Sme s ňou šťastní, a keď nám praje počasie, to už ani nehovorím. Vtedy necítime hlad, nepotrebujeme sladkosti, iba vodu. A tú máme zo studne! Zdravú, čistú a poriadne studenú. Nevadí nám, že dvor je špinavý od slepačích hovienok. Radi sliepočky s babkou kŕmime, vyberáme vajíčka z kurína, nosíme vodu. Páči sa nám to. Pritom naša babka je za každú srandu. Jaší sa s nami, akoby mala desať. To na nej najviac obdivujem. Nerozmaznáva nás. Vie byť prísna, ale aj spravodlivá. Má nás oboch rovnako rada. Vždy sa veľmi tešíme, keď máme nejaké prázdniny a naši nás nechajú s ňou.

V jeden deň nás poriadne prekvapila. Hneď zrána prišla k nám zhurta.

„Vstávajte, spachtoši! Ak ma budete počúvať, ukážem vám niečo očarujúce,“ povedala a doslova nás v pyžamách ťahala na dvor ku kurínu. Pomaly otvorila vrátka a naozaj! Niečo fantastické sa objavilo pred nami. Kvočka Marka (tak ju zvykla volať) a dvanásť nádherných malých kuriatok sa hrabalo na povrch. Vyliahli sa iba v noci. Hemžili sa okolo svojej mamky kvočky, túlili k nej, otvárali zobáčiky, tisli pod krídla. Do ich džavotu som sa hneď zamilovala.

„Páni moji, to je paráda! Ako v naozajstnej rozprávke!“

Na chvíľu som zatvorila oči a začala si predstavovať, ako sa s nimi hrám vo svojej detskej izbe, kŕmim a ukladám do malého hniezdočka.

„Babka, môžem si zobrať jedno kuriatko do dlaní?“ žobronil Vilko.

„Len keď to mama kvočka dovolí!“

„A prečo?“ čudoval sa.

„Mama kvočka sa bojí o svoje kuriatka tak, ako aj tvoji rodičia o vás,“ vysvetľovala vnukovi.

„Babka, prečo dve kuriatka majú na hlávkach hrebene?“

„To sú kohútiky,“ odpovedala s úsmevom.

„A ako prišli na svet? Ty si pomáhala sliepke rodiť?“

„Ale kdeže! Vyliahli sa zo škrupinky, ty môj malý mudrlant.“

Skoro som sa zachádzala od smiechu. Takú blbosť môže povedať iba môj brat. Neveriacky na ne zazeral. Svojím šesťročným mozgom si to ešte nevedel celkom usporiadať vo svojej hlave. Babka mu preto ďalej všetko trpezlivo vysvetľovala. Ja to už dávno viem. Konečne babka zobrala dve kuriatka do svojich dlaní. Jedno vložila do rúk mne, druhé Vilkovi. Boli hebké a krásne, nevedeli sme sa na ne vynadívať.

„Babka, môžem si zobrať toto kuriatko domov?“

„Nemôžeš mamke zobrať jej maličké dieťatko.“

„A prečo?“

„Prečo, prečo? Preto!“

Opakovanie toho istého opytovacieho zámena babke už poriadne začalo liezť na nervy. Radšej zatvorila kurín a odišla si po svojom.

Vilko celý deň o ničom inom nehovoril, iba o kuriatkach. Nedarilo sa mu odísť z tej nádhernej reality. Túlal sa po dvore, ale jeho oči sústavne priťahoval kurín. Ako poznám svojho brata, určite niečo vyparatí. No do večera sa nič hrozné nestalo. Až ďalší deň...

Babka chystala perfektný obed. Naše obľúbené jedlo - makové buchty. Mňam! Už som sa nemohla dočkať. Motala som sa okolo nej a Vilko sa hral na dvore. Aspoň tak sme si chvíľu mysleli. Poludnie hlásilo podivné ticho. Babke prišlo veľmi podozrivé, že vnúčik akosi dlho čuší. Poslala ma teda za ním. Dvor prázdny, a tak som vbehla do záhrady. Tam tiež ticho. Vari sa niekam vyparil? Začala som stresovať. Zavolala som na babku a hľadali obidve. No on akoby sa pod zem prepadol! Akoby bol odrazu neviditeľný. Babka pobehovala ako splašená a ja za ňou. Aj susedovcov sme navštívili. Nikde ani stopy.

„Už to mám!“ po chvíli babka zavolala na mňa a ponáhľala sa k potoku. Samozrejme, náš Vilko bol tam! Máčal si ruky vo vode. Stál v studenej vode a nohy mal úplne mokré. Babka stŕpla. Na rukách svojho vnuka uvidela škrabanec. Na chvíľu sa jej medzi obočím objavila hlboká vráska.

„Anďela tvojho ci nahaňam! Co tu robiš v jarku? Preco śe ňeozivaš?“

Keď babka s nami komunikuje v nárečí, to neveští nič dobré. Takto rozpráva iba vtedy, keď je vytočená do nepríčetnosti. Radšej som čušala. Aj Vilko zbledol. Nevedel, čo so sebou. Podišla k nemu bližšie a pozrela mu na ruku.

„Pre boha živého! Čo máš s rukou?“ začala kľudnejšie.

„Porezal som sa,“ zaklamal.

„No, výborne. Poď, vydenzifikujem ti!“

„Nie, babka, bude to štípať!“

Vilko sa držal od babky na pár krokov. Vyžarovala takú autoritu, že sa bál k nej pristúpiť. Ja som však cítila, že na chvíľu zmeravela. Myslela som, že nastane výbuch. Našťastie k tomu nedošlo. S veľkým povzdychom mu pohrozila, že bude žalovať otcovi. Zabralo to. Ukázal ruku. Žiaden škrabanec. "Iba" hnusné ďobnutie. Takmer nám vyrazilo dych.

„Čo znamená to ďobnutie? Povedz pravdu a nič ti neurobím,“ naliehala.

„Bol som pri kuriatkach. Chcel som ich pohladiť po páperovej hlavičke.“

„A potom?“ netrpezlivo čakala na jeho odpoveď.

„Prisahám, že neviem, čo sa im stalo. Keď som ich zobral do ruky a poriadne stisol, aby mi nevypadli, zrazu vyvrátili hlávky. Položil som ich na zem a ony sa už nehýbali. Pochoval som ich do jamy, ktorú som urobil s malou lopatkou. Nechcel som, aby si to videla.“

„Aké kuriatka? Naše?“ nechápavo krútila hlavou. „Ako to, že ťa sliepka k nim pustila?“

„Skákala do mňa, potom ma chvíľu naháňala. Nevedel som, kde sa schovať. Zrazu vyskočila vysoko a ďobla ma do ruky. Zabolelo to, tak som ju rýchlo udrel palicou. Teraz leží na zemi.“

Babka ho zdrapla za ruku a ťahala k nešťastnému miestu. Ešte som ju takú napálenú nevidela. Mne to prišlo skôr ako komické. Chcelo sa mi smiať pri predstave, ako Vilko uteká pred kvočkou, ale radšej som to nekomentovala. Babka by povedala, že ma už prenasleduje puberta.

Nálada klesla pod bod mrazu. So zvesenou hlavou kráčal k miestu, kde sa to stalo. A naozaj. Od prekvapenia som zabudla aj ústa zatvoriť. V tej chvíli som na okamih zamrzla. S hrôzou sme na seba pozerali.

„Čo si to urobil?“ skoro s plačom ho hrešila. „To je katastróóófa!“

„Babka, prepáč. Ja som ich nechcel zadusiť. Naozaj!“ Hlas sa mu zasekával v hrdle od vzlykania.

Mrzelo ju, čo urobil v „nestráženej“ chvíli. Bola to len jej chyba. Mala dávať na neho väčší pozor. Určite to neurobil schválne. Detská nerozvážnosť. Takto sa ukľudňovala. Mne sa chcelo plakať. Pozrela som na neho. Mal červené oči a niečo mu z nich tieklo. Pochopil, čo vykonal. Triasol sa! Aj babka si potajomky utierala slzy. Kričala z nej bolesť. Vzala kuriatka do rúk, zahrabala späť do jamy a prikryla hlinou. Do kurína vrátila dve z dvanástich a kvočku Marku iba „otrasenú“ od úderu. Nuž - nakoniec mi brata bolo veľmi ľúto. On je také trdielko makové. Stále sa do niečoho namočí, aj keď to nemyslí zle. Poznám ho. V tom momente som vedela, že sa mu nepomstím.

„Nech sa v živote nič horšie nestane!“ utrúsila babka a obidvoch nás chytila za ruky. Spoločne sme vošli do kuchyne a sadli k stolu. Netrpezlivo sme čakali na jej skvelé buchty s makom.

Nedalo mi to. Odhrnula som záclonu na kuchynskom okne a smutne hľadela von. Nemohla som zabudnúť na sliepku mamku, ako hľadá a volá svoje malé. Akoby som počula jej tlmené vzlyky. Zaumienila som si, že zajtra k ich kopčeku položím krásnu ružičku z babkinej záhrady.