Kniha
Kniha nás provází po celý život od knihy narození a prvních pohádek a říkadel, přes učebnice až po krásnou i naučnou literaturu. Mnozí z nás své tvůrčí psaní završili vydáním knihy, někdo víckrát, někdo o tom zatím sní a plánuje. Pošlete mi do březnové rubriky ukázky ze svých sbírek, povídkových knížek, románů. Pohledejte, napište verše, prózu na téma kniha.
do rubriky přispěli: Irena Topinková, Auria Caerulea, Ivo Fencl, Kateřina ANIMA Dušková, Emilie Kozubíková, Marta Lehetová, Svatoslav Butora, Marta Dvořáková, Libuše Matysíková, Lesana Královičová, Monika Dušková, Viola Jíchová, Jana Burčíková, Ladislav Beran
Irena Topinková
Slova
Mají velkou moc slova vycházející z úst Často znamenají opak toho co slyšíme Nejvíce lživým daří se ovlivnit dění světa zatím co slova pravdivá vycházející ze srdce slyší málokdo V archivu světa na pravdu zastrčenou v nepřístupném koutě usedá historický prach
Auria Caerulea
Ale velká příležitost pro každého. Tak si nezapomeň chytit i tu svou, ať ti neuletí jako mně, když bych chtěla stihnout vše. Ale nejsem panák, kterému se řekne "hop". Proto neotálej s ničím, protože takto...
"Nepřemýšlej nad tím, co jsi měl udělat, ale uvažuj o tom, co děláš TEĎ."
Ivo Fencl
O knize Královny hrůzy
Když straší pouze dámy
Graeme Davis sestavil roku 2019 sbírku šestadvaceti anglo-amerických strašidelných povídek zveřejněných prvně přibližně v letech 1810-1910. Česky kniha More Deadly Than the Male vyšla v překladu Petry Johany Ponvarové počátkem roku 2022 pod titulem Královny hrůzy. O některých těch dámách dnes už editor nedokázal zjistit nic. Jiné bychom tu naopak nečekali a každopádně zastoupen není ani jeden muž. Zato ženy povědomých jmen jako Mary Shelley, Edith Wharton, Edith Nesbit, Louisa Alcott či Harriet Stowe.
Mezi méně známými objevíme Margaret Oliphant, Charlotte Gilman, Elizabeth Gaskell, Charlotte Riddell či Mary Braddon...
Mary Shelley (1797-1851) sepsala - vedle Frankensteina (1817) - i několik dalších románů. Dnes již zapomenut je ten historický - Dobrodružství Perkinse Warbecka (1830), ale připomínána bývá lidstvo devastující choroba a epidemie ve svazečku Poslední člověk (1826). Dávno před Franzem Kafkou vytvořila rovněž vlastní Proměnu (1830), kdy je mladý muž lstí nucen přijmout tělo ďábelského skřeta, aby se odnaučil pýše.
V moderní anglosaské antologii Mika Ashleyho Svědkyně zítřka (2010, česky 2015) byla už připomenuta další z próza Mary Shelleyové Smrtelný nesmrtelný (1834), která se ovíjí okolo elixíru nesmrtelnosti. Tuto nesmrtelnost si Mary bez pochyb vysloužila a jako o spisovatelce si o ní lze myslet mnoho pozitivního, ale citujme i redaktora Albatrosu Ondřeje Müllera:
"Její milostný poměr se ženatým básníkem Percy Bysshe Shelleym, když jí bylo pouhých šestnáct, vyvolal skandál.
Ten ještě zhoršila skutečnost, že spolu měli dvě děti.
Další pobouření vyvolala sebevražda Shelleyho manželky (1816), po níž se Mary a Percy vzali. Narodily se jim dvě další děti, ale pouze jeden ze čtyř potomků se dožil dospělosti. Percy se utopil v roce 1822 a Mary se nikdy znovu neprovdala, ač měla několik milostných vztahů."
Další z královen hrůzy Louisa May Alcott (1832-1888) byla za války Severu s Jihem zdravotní sestrou a známá je co autorka bestselleru nejen pro dívky Malé ženy (1869). Téhož roku zveřejnila povídku Ztraceni v pyramidě aneb Prokletí mumie, aby o necelé desetiletí nato zkusila zaprorokovat ještě i knihou Moderní Mefistofeles (1877). A May Alcottová také už tenkrát psala detektivky.
Pilná podporovatelka "podzemní železnice" pro otroky Harriet Beecher Stowe (1811-1896) (rovněž) nesepsala jen slavnou Chaloupku strýčka Toma (1851). Například má na kontě biografii Byronovy choti, taky rozličné texty o spiritismu (a čarodějnictví) a konečně duchařské, i když ve finále pokaždé racionálně vysvětlené povídky. Z nich je asi nejznámější Duch ve starém mlýně, nicméně Královny hrůzy zveřejňují zdařilejší Duchařskou historku Toma Toothacrea (1869).
Charlotte Perkins Gilman (1860-1935) byla jako dívka vychovávána právě paní Stowe (otcovou to tetičkou) a za muže si vzala jistého pana Stetsona. V depresi po porodu či po jejím odeznění napsala dnes už klasickou Žlutou tapetu (1892), děsivou studii propukajícího šílenství. Podruhé se vdala za svého bratrance Houghtona Gilmana.
Dodnes přetiskována bývá i povídka Portrét (1885) skotské autorky Margaret Oliphant Wilson (1828-1897), která jen do Blackwoodova magazínu vepsala víc než sto příspěvků. Její choť Frank Oliphant podlehl tuberkulóze (1859), ale autorčinu duši deptaly rány ještě horší. Především úmrtí dětí, takže bývala zoufalá. Dodnes se vracívají rovněž její krátké strašidelné příběhy Otevřené dveře či Okno v knihovně.
Helena Petrovna Blavatská (1831-1891) patří do trochu jiné sorty, ale snad nám společnost příliš nepokazí. Beletrii se věnovala okrajově a napsala i povídku Doupě čarodějky (1920). Už roku 1892 ale vydala soubor fantaskních próz Příběhy z nočních můr. Česky vyšel poprvé roku 1924 jako Příšerné povídky, jednou z dalších vydání (2011) se zove Příběhy nočních děsů. Odsud je vzat i příběh, ve kterém je k přiznání ponoukán vrah: Jeskyně ozvěn.
Nositelka Řádu čestné legie Edith Wharton (1862-1937) napsala jako účastnice první světové války bestseller Bojující Francie a za román Věk nevinnosti (1920) obdržela roku 1921 Pulitzerovu cenu; i ona však je autorkou několika "duchařin" včetně rafinovaně morbidní Vévodkyně na modlitbách (1900).
Klasička dětské literatury Edith Nesbit (1858-1924) se proslavila knihami jako Děti železnice (1906, česky v úpravě 1994), Dobrodějové (1901) a Pět dětí a To (1902, česky 1999 jako Pět dětí a skřítek). Na jiné koleji dala dohromady čtyři knihy hororových povídek. Zahrnují například příběh Z mramoru a v životní velikosti anebo Zádušní mši (1892). Povídku Třetí elixír (1908) najdete v jiné Ashleyho antologii Svědkyně temnot (originál 2009, česky 2014) a Pět smyslů (1909) v Královnách hrůzy. Horor Fialové auto se objevil i v antologii Viktoriánské duchařské historky sestavené Richardem Dalbym roku 1988 (česky z ní vyšel stejnojmenný výbor roku 2007).
Román Salome a hlava (1909) "řeší" až démonický vztah titulní tanečnice k rovněž titulní uťaté hlavě...
Edith Nesbitové žila navzdory době a tehdejší Anglii dohromady s manželem a svou nejlepší přítelkyní, jejichž děti vychovávala. Roku 1884 se tato rodina podílela na založení Fabiánské společnosti. Edith se prý bála pohřbení zaživa, nicméně kostelní krypty a hřbitovy ji od dětství fascinovaly.
Elizabeth Gaskell (1810-1865) zveřejnila roku 1853 (kdy současně vydala úžasný soubor arabesek Cranford) v Dickensově týdeníku dvoudílnou povídku Morton Hall. Nicméně známější je - Dickensem rovněž iniciovaný - Příběh staré chůvy (1852). Česky vyšel roku 1969 ve sbírce Stráž u mrtvého a roku 2007 ve Viktoriánských duchařských historkách.
Irská autorka Charlotte Eliza Riddell (1832-1906) napsala okolo pětadvaceti strašidelných příběhů a roku 1882 jí vyšel soubor s nadpřirozenými motivy Weird Stories. V Královnách hrůzy alokovaný text Varován a ozbrojen (Forewarned, Forearmed, 1874) ale pochází z knihy ještě o osm let starší. Kvalitní Riddellové povídka Statek Pod ořešákem vyšla česky v knize Svědkyně temnot. Sepsala celkem čtyři - skutečně hrůzostrašné - romány Fairy Water (1873), The Haunted River (1877), The Disappearance of Mr. Jeremiah Redworth (1878) a The Uninhabited House (1874), přičemž její další, bizarní próza Starý dům v ulici Vauxhall Walk vyšla v českém překladu v antologii Viktoriánské duchařské historky. Próza Podivná vánoční hra (1868) je pak součástí antologie Šťastné a hrůzostrašné (2021), kterou uspořádal překladatel Pavel Pecháček.
Další mistryně pera Mary Elizabeth Braddonová (1835-1915) byla herečkou a literárně debutovala románem Natřikrát mrtvý (Three Times Dead, 1860). Nejznámější román z jejích víc než osmdesáti se jmenoval Tajemství Lady Audley (1862, česky 1874) a známa je taktéž trilogie Gerard (1891) o mladém spisovateli, co potká jistého démonického Justina Jermyna. Nejznámějším hororem paní Braddonové je dnes ale upíří povídka Dobrá lady Ducayne (1896), známá v našich krajích z antologie Svědkyně zítřka. V Královnách hrůzy si přečtete její vánoční duchařinu na téma rodové kletby Chrighton Abbey (1871), je z knihy Přiznání mé sestry a jiné povídky (1876). Další pozoruhodná její povídka Stín v temném koutě (1879) vyšla u nás v antologii Svědkyně temnot a próza Evelinin návštěvník o démonickém milenci se už vyskytla v antologii Přízraky, zázraky a spol. (2007). Do románu ji autorka rozvedla v knize Konflikt (1903).
Lesbicky nepokrytě orientovaná Violet Paget (1856-1935) se narodila ve Francii. V Evropě také strávila většinu života, i když byla původem Angličanka. Nosila mužské šaty a je autorkou rozsáhlé literatury o italském umění i tamních dějinách. Specializovala se na renesanci a příležitostně produkovala strašidelné povídky. V naší knize zveřejněné Skryté dveře jsou z její knihy Čarodějný čas (1887), ale v antologiích se častěji vynořuje Legenda o madam Krasinské. Winthropovo dobrodružství česky vyšlo ve Viktoriánských duchařských historkách pod jejím pseudonymem Vernon Lee.
Jednou z nejpopulárnějších povídek Američanky Mary Eleanor Wilkins-Freeman (1852-1930), jinak to sekretářky známého badatele a spisovatele Olivera Wendella Holmese, je upíří Luella Miller (u nás v knihách Upíři, démoni a spol. či Svědkyně temnot). Arthura Conana Doyla mohla inspirovat k próze Parazit. V Královnách hrůzy rovněž přítomný Prázdný pozemek (1903) je ovšem povídkou "duchařskou" a navíc pod vlivem Cantervillského strašidla balancuje na humorné hraně parodie. V antologii Komu se to dostane do rukou (vyšla u nás roku 1992) a ve Svědkyních zítřka se rovněž objevil Pokoj pro služku (1903). Další povídky této tvůrkyně bychom objevili především v knihách Vítr v růžovém keři (1903, titulní vyšla česky v antologii Přízraky, zázraky a spol., 2007) a Sebrané duchařské příběhy (1974).
Americká spisovatelka Mary Gray Stuart Phelps-Ward (1844-1911) byla dcera Elizabeth Stuart Phelps, autorky první knižní série přímo pro dívky, série o děvčeti jménem Kitty Brownová. Ale mladší paní Phelpsová dosáhla opravdu fenomenální popularity po úspěších svého románu o posmrtném životě Pootevřené brány (1868), na který navázala dvěma pokračováními, a sbírky Muži, ženy a stíny (1869). Zanechala po sobě takřka šedesát svazků a svého času přednášela na Bostonské univerzitě. Česky jí vyšla například povídka Přízrak (1911) ze sbírky Prázdný dům (ve Svědkyních temnot), považovaná za její tvůrčí závěť, nebo text "Chudáku duchu!" (česky opět ve svazku Komu se to dostane do rukou věnovaném starším americkým hororům). V díle paní Phelpsové ovšem tvoří příběhy s nadpřirozenými prvky jen malou část: šestnáct více i méně "spiritistických" příběhů. V Královnách hrůzy přítomný Kentuckyho duch (1868) má na ženskou autorku nezvyklou, a totiž námořní tematiku; vybrán byl z Mužů, žen a stínů.
Eliza Lynn Linton (1822-1898) byla první britská novinářka a napsala i vampýrskou historku Osud madam Cabanel (1873), jež česky vyšla v antologii Upíři, démoni a spol., (2012), aby se po deseti letech vrátila i s Královnami hrůzy. Jiná povídka Elizy Lintonové Štědrý večer v domě na pobřeží (1870) se dnes dá najít v knížce Šťastné a hrůzostrašné.
Mary Cholmondely (1859-1925) byla mj. tvůrkyní detektivky Šperky rodu Danversů a jejího pokračování Sir Charles Danvers. Později se výrazněji etablovala jako původkyně skandálního románu Red Pottage (1899). Jedno její dílko je přítomno i v Královnách.
Dalšími královnami jsou Anna Marie Hall, Ada Trevanion (neteř lorda Byrona), Alice Rea, Mary Austin, Louise Strong, Amelia Edwards (autorka bestselleru vydaného roku 1877 pod titulem Tisíc mil proti proudu Nilu a kratších, dodnes přetiskovaných próz Přízračný kočár a Rychlík v 16. 15).
Dále pak - v Rotterdamu narozená - tvůrkyně dětských knih Mary Louisa Stewart Molesworth, entomoložka Annie Trumbull Slosson a taky dvě šlechtičny. První z těch dvou je "Lady Dilke" alias a původně Francis Pattison, později a mimo jiné známá jako Emilia Francis Strongová. Ta byla chotí rektora z Oxfordu a je autorkou tří sbírek příběhů s nadpřirozenými prvky. Druhou dámou se šlechtickým titulem je mezi všemi těmito královnami hrůzy "hraběnka z Munsteru" alias Wilhelmina FitzClarence, vnučka Viléma IV.
26 autorek: Královny hrůzy. Editoval, úvodem, komentáři a vysvětlivkami doplnil Graeme Davis a z originálu More Deadly Than the Male
Kateřina ANIMA Dušková
CHRÁM KRÁSY A VĚDĚNÍ
Je to tajuplné místo plné vědomostí a příběhů
Kde setkávají se spolu děti dospělí i staří lidé
V tichosti hledají co by bylo jejich srdci milé
Odevzdají svou mysl klidu a vzdají se spěchu
Já vybrala tam knihu plnou krásné české poezie
Rozeběhla se na louku květů a na deku si lehla
A všechny básně mistrů slova v úžasu tam četla
Jsou jako voda co moje tělo tvůrčí energií polije
Vzala jsem potom papír a tužku a začala tvořit
Dílo co lidské duše potěší a hranice bude bořit
Pojďme si spolu o moderním umění pohovořit
Pokud máš co zajímavého říci Talent byl Ti dán
Poddej se půvabu slov a jejich kreativním hrám
A pamatuj že autorem největšího díla jsi Ty sám
Emilie Kozubíková
úryvek z připravované knihy
Manželovy sedmdesátiny
*Dolina dolina aka si široka
ako že ťa prejdem, caria ke ma nožky bola...
Manželovy sedmdesátiny přiharcovaly také, co by dup. No- je to vůbec možné? Najednou tu Máme devatenáctý červen 2006. Letos s mým druhým mužem slaví jubileum také prezident Republiky Václav Klaus a i náš farář Doktor Teologie pan Josef Hromádka. Když do Evangelického českobratrského sboru ve Frýdku- Místku přicházel, vkládala jsem do mého literárního dílka "Předjaří" poznámku, že zde má působit namísto mladého Faráře pana Filbase. A máš ho- patnáct let proběhlo- mirnix dirnichc kolem- a dávno již oblíbenec a ne jen naší farnosti, nýbrž celé Frýdecko-Místecké veřejnosti je ThDr pan J. Hromádka na odchodu. Mantinely energetického zdroje, jak se vyslovil, jsou spjaty s věkem. Proto náš stůl po jeho instalaci v Olomouci zdobí jeho iniciály s přáním k manželovým narozeninám již jen co relikvie.
*A nový Farář mladý Pavel Křivohlavý nám při vycházení z kostela stiskl u fary pravice s ujištěním, že ve stěhování nevidí až takový problém, že je třeba ještě dorozbalit a usadí se. Choť, který byl po notném včerejším slavení ještě z konceptu, pronesl a v jeho přítomnosti šibeniční blábol o dobře metoucích nových košťatech, načež můj od října smuteční háv pro maminku asi zrudl od vší mé bytosti a já oddrmolila, že mám muže prostořekého, že to však tak nemyslí. V nitru ovšem přesvědčena o opaku jsem se pak se svěšenou hlavou nechala odvádět domů.
*Namísto nažhaveného tlapkování pejsánkem od hlav k patám, nás uvítalo podezřelé ticho. Foneček, toť se ví, slavil s námi a po včerejších orgiích na rodinné zahradě, kde jej vyšťávily provokace kocoura Roka,usměrňování jeho matky fenky Týny a fízlování rozložité feny Sisiny neméně krásného zevnějšku, té alespoň skrz mříž, schváceně se teď doploužil k našim střevícům s ledabylým štěknutím a zmizel pod prvním křeslem s vrčivým- nerušit! Sotva jsme přioděli domácí šat a posvačili, odporoučeli jsme se po jeho příkladu. Manžel na gauč a já do balkónového lehátka.
*Hmm, že jsme na ulici Zámecké balkon neměli? Ovšemže ne. Ten krásný přízemní byteček o jednom velkém pokoji a mrňavé kuchyňce i příslušenství, kam šla kytičková okna do všech stran, jsme opustili. Jo, ten s tím hlavním okýnkem do dlážděného dvora proti domu se zábradlíčkem, které jsme za noci zdobili novomanželům. Ten dvůr se stojanem šňůr a i na koberce, kam se za mnou řítil ten pes s hrůzostrašným štěkotem a šťouchl do mne vousatými tlapami, div jsem polomrtvá strachem duši nevypustila. A udiveně kolem mne dělal taneček, cože se nerozpomínám, že jsme s jeho páníčkem na vozíčku bývali sousedy. Ano, na ten dvůr se hned se slunečním jitrem rozeznívala zámecká zvonkohra a hodinu co hodinu margírovala andělstvo až po západ slunce, že nebýt mnohem větší hrůzu na sebe pouštějící domy než zmíněný již přespolní čtverák pejsek- zasloužil by ceduli s názvem "u nebe. To báječné, poetické místo kudyma jsem šla s mísou prádla, než mne zastavila paní s otázkou, kam že to jdu, a já- že ke šňůrám, kde mne kamarádsky otočmo vzala, neboť jsem se s prádlem nesla k náměstí. A tu úžasnost kam, když jsem se stěhovala, hrála zvonkohra Dvořákovu biblickou -Píseň novou a když jsem mířila k zubaři- protivensko Proč bychom se netěšili, jsme vážně opouštěli se vším pěkňounkým, jak staří nevděčníci. Už jo- vábení lepším bydlem na ulici Sadovou, kam jsme do druhého patra vestěhovali nejen tu čtyřdílnou krásně prosklenou "archu", ale též naše líbánky po italsku. No tolik k případnému údivu, že jsme po příchodu z chrámu na ležato a na balkonku.
*Tamější klima s kořeněnou vůní muškátů ve mně v podmračeném nebeském loubí ihned navodilo bezmyšlenkovité obrazy včerejška i s jeho extravagantní můrou. Nutno však nakonec přiznat, že něco na tom všem bylo- posuďte sami.
*Po překvapení před-minulého dne, kdy mužův syn Marek přiharcoval neohlášen, jsme s ním, jak obvykle, strávili pěknou chvíli. Zvěděli jsme, že mé dceři Evičce udělil pokyny stran nákupu a jako kuchař se hodlá ujmout spravování otcova jubilea. Událost byla dohodnuta na následný den u Evičky v zahradě pročež, že také u ní v domě s jeho sestrou Šárkou a maminkou přenocují. Ty, že patrně přicestuji vozem mého vnuka Jiřího, který v místě jejích bydliště pracuje. Vše to pak ale mělo být jinak. Zvažovala jsem, jak se dosud ve smutku obléci a neubrat jubileu na lesku. Ze tří variant dvě černočerné muž škrtl, přišly ke cti mé asi pětatřicetileté diolénové šaty temné modři s krajkovou bílou vázačkou. Polosmutek půli roku- dobře. Připravila jsem alespoň černé punčochy a doplňky s napůl černým- napůl průsvitným slamákem. V poklidu jsem pak třikrát vyběhla z postele- vyrvat jubilanta ze spáru televize, než jsme k půlnoci usnuli. Mé vstávání bývá poznamenáno nevolí. Jsem přesvědčena, že před polednem vstávat není zdrávo- to už o mně ostatně víte. Pán televizní maniak je naopak po hodině spánku čilý a místní ochrápky nehodlá brát na milost. Na devátou, kdy pro nás měla dcerka přijet, jsem ale byla se vším všudy připravena.
*Čtvrt hodiny před odjezdem se dovídám, že manželova bejvalka paní Jana s dcerou Šárkou u nás budou co nevidět a muž stupňuje tlak na mou ubohou psichyku putoval na balkon a zpět s opakovaným vlak už je tady. Nepočítala jsem s jejich návštěvou. Měla jsem sice svůj pořádeček, ale navlékla jsem na šaty zástěru a jala jsem se prohánět smeták s vlhkým hadrem, přece jen z respektu před zraky paní Jany, která u nás dosud nebyla. Tak jsem v potu tváře, za mužova no ještě přetři vížku kostela a máš to problejskla domácnost a s úlevou, jak že dcera Evička nás čeká dole, se dávala do gala.
*"Máš díru na punčoše"! Vítala mne má holčička středního věku. Zabrali jsme nejlepší místa vozu, kde dodala, že punčochy, které mi koupila, cestuji v jiném rodinném voze a obdržím je se zpožděním. Chuděrka, všechno pakuje na své svědomí při tolikerých povinnostech pomyslila jsem a sunula díru na palci do míst krytých střevícem.
"Řeklo se mi, že se chystáte k nám", koktala jsem na uvítanou paní Jany a Šárinky, když mne ve voze po obou bocích láskyplně sevřely a vůz se dal do pohybu. Foneček měl v úmyslu obsadit přední místa. K jeho nemilému překvapení mu bylo spokojit se s diolénem mých "slavnostních" šatů. Opřel se alespoň předními tlapkami o mužovo opěradlo a zvednutým ocáskem hrozil revidovat náš přístup k hygieně, co do dírek nosních i ušních. Takto vplul tehdejší podmračený den na svou dráhu.
*S bědováním, že jsme fence Sisině dlužní páreček, ve chvatu jsme jej zapomněli, nedbám na varování domácích a jdu mříží podrbat pomlouvané, z ničeho nic prý agresivní uši, ty z nefalšovaného plyše a srst no pohádka. Odevzdaně se nechá mazlit a ani neštěkne, že by k promlčenému párečku chtěla mít řeč. Omluvně dělím koláček mezi Týnu a Fona, oba pejsci se shodují, že nemají v úmyslu stát se obézními a odklánějí čumáčky od nabídky.
"Sisinko, to jsou nevděčníci, tu máš, smlsni si." Kubíček s Markem se pochechtávají:
"To víš, po anglické slanině." A také jo, koláček i za mříží padá nedotčen. Hrozím se, vidět to místní občanstvo- taková neúcta k Božímu daru. Ono se tak faktům fakt děje jen o slavnostních příležitostech a proti jindy nejoddanější vděčností čtyřnožců doufám, že koláček zmizí, jakmile Sisi vyhládne a mizím v útrobách domu. Slavit se má až odpoledne, sluníčko se schovalo, poprchává a na odpoledne jsou hlášené kroupy, tak nevím. Dovídám se, že paní Jana má bílé propínací šaty poseté srdíčky, Šárka květované tričko s kraťasy. Jsem ráda, že jsem hedvábí rukavičky se slamáčkem dala z očí. Obklíčena oblými rameny Šárky a Marka dojatá cítím přecházet pozitivní energií stupněm nejvyšší možné lidskosti, jaké se mi pěkným postojem sourozenců dostává. Baculatá dlaň paní Jany mluví k mé ruce týmž jazykem a tak jsem docela naměkko a nevýslovně tlachám. Sálám příběhy, kloboukovými událostmi, posedlosti k obnovování garderoby opravami, úpravami, přešívkami.
*Když totiž má přítelkyně svého času ke mně v jisté společnosti přistoupila s laskavým upozorněním, že se vyjímám, neboť jediná mám délku šatů pod kolena, se smíchem jsem jí sdělila, že v tom nevidím problém. Mé překrásné šaty a kostýmy po mamince se směle mohou v době ctění starožitnosti předsouvat, jako něco, co rozhodně nikdo nemá a i po důkladné vizitaci s určitostí nemají o dírku navíc, přes "mólovou tóninu" hýbající mnoha šatníky, to za prvé. Jsou také všechny s přívěskem soté mýdla s norkovým olejíčkem v síťce oprané po cibuli- ramínko co ramínko, takže nejen září čistotou, nýbrž též sympaticky voní. Vkusně předimenzované úměrně mému kynutí mi dělají dobře a to je ono- ne? V mém věku šedesáti pěti let a v době, kdy se nosí všechno, jsem jen poněkud zmagořilá přes mou kloboukovou mánii. Co však dělat? Kostýmek po mamince úpí- já chci skvostný klobouček, byl jsem na něj zvyklý. Kostýmek kdysi darovaný dětmi křičí- tak to né. I já musím mít a něco střízlivého. Každá soudobá dáma si skočí do rifláku, nakopne limuzínu a s barvitým střihem kadeře, jen tak prostovlasá vystoupí před "Interspárem" a vpluje dovnitř- prosím vás k čemu klobouk? Já vycepovaná samostatná škudlářka ušetřím kloboukem na kadeřníkovi. Tréninkem kostelního chodce naopak spotřebuji světlý slamáček do letní pestrosti. Tmavý k smutečnímu, rádiovku k oknu do vlaku, když okna otevřou mladí a fouká. Filcák ke kožíšku po mamince a širák k společenským událostem. Klobouky jsou mým soudobým hříchem a myslím, že jejích zdobné krabice jsou na dlouho spokojeny. Ke každému se bohužel váže katastrofický scénář, kdy materiál sedmiletého manželství podléhá únavě a vzpouzí se vzít na zřetel, že kloboukového sponzora při občasné příležitostné koupi potřebuji, i když pouze po cestu domů, kde dobré účty, kterých jsem schopná, udělají i z šetrného zakaboněnce přítele.
*Ten teď za mého monologu koukal na televizi. Dcerka pobíhala s kafíčkem nesko, turkem, či kapučínem, Marek přisouval mňamňoty. Tak jsme se prohostili k odpolednímu východu slunce a slavení. Vítali se hosté a laškovalo se zahradou. Tamější zvířena se přetahovala o pozornost s tou na stole v talířích.
Kocour Roky, neohrožený rváč, si zasněnýma očima utahoval z našeho bělostného vestíka Fona. Ten však stojí- mouchy snězte si mne- a na jeho přibližování líně protáhne boxerku packy, a poroučí se právě, jak zdejší týna- jeho máma. Trochu se pak vzájemně tahají za vousy, aby Rokymu dali najevo ostentativní nezájem a pózují Sisině před čumákem, která na ně pro mříž nemůže.
I my se vespolek předvádíme rychlým tloustnutím, poněvadž do sebe vděčně pěchujeme neuvěřitelně chutné Markovy výtvory. Muž pyšně šermuje darovanou kyticí salámu, buřtíku a buřtu přepychově odborně vázanou místní květinářkou. Je přitom fotografován a mé nedbalé políbení musím několikrát zfotogeničtit, což mi v přítomnosti paní Jany dělá husí kůži. Můj dlouhý smuteční rukávek ji naštěstí skrývá. Péťa senior dcerčin muž vjíždí s plynovým friťákem, a poněvadž je na bombu a dosud neodzkoušený, doporučuje evakuací zahrady. Nedám si vyrvat číši, dopíjím ji před eventuálním vyhoštěním na ex. Friťák je však šťastně zapojen a všichni naopak chtějí být u toho. Prázdná číš mne pak osočuje z vyšší spotřeby a je opět naplňována.
*Malá Barunka provokuje Kubíčka mnohem lstivěji než kocour Roky pejsky a Monička, žena vnuka Jirky s vnučkami Janinkou a Kátěnkou i kamarádská Gábinka, všechny studentky se probírají zkouškovým obdobím. Makrobiologie, motivační management a testy na Karlově univerzitě... Pojmy nám naštěstí vzdálené jdou tu s obdivem všem myslí. Pěkná snacha, ošetřovatelka Inge, v krátké sukýnce a tričkem obnažených ramen mi připomíná, že mi tu ke štěstí chybí jen můj syn. Těším se polostínu na lavičce pod pergolou prorostlou vinnou révou, jak zdatně si všichni počínají, a zdá se mi, že v tom dominuje všudypřítomná nenápadná dcera Evička v květovaném kompletu sestávajícím s dlouhých kalhot a haleny- něco, jak pracovní plášť. Její nepředstírané usměvavé kamarádské přejícnosti. Dovídám se, že slunce nezašlo, že pouze zeť pořídil stan, který zatáhl, aby svou prudkostí na nás nemohlo. S naditými žaludky se rozcházíme. Pusinkujeme se s Šárkou, Markem a paní Janou. Jiříček se s Moničkou patrně pro alergii na infantilnosti raději vzdálili. Štěpánka někde se svou třídou oslavuje jedničkový diplom, proto řečený "malý" Péťanek- její muž, může dělat řidiče do roztrhání těla. Manželovi se však odtud nechce, proto s Inge, Kátěnkou a domácími, neustáváme v hodování a hektolitry přicházejí za své.
*Mé vybízení k návratu domů nikdo nevnímá. Teprve na nářek, že za mrholení přijde můj klobouk k újmě, mne sunou do bezpečí a společně uklízejí. Když všechny na rozloučenou vděčně drbneme do zadečků a odpusinkujeme, vyklápí nás utahané i s neméně utahaným Fonem vnuk Péťanek u domu. A tu na mne teprve muž dýchl velmi zostra, slivovičně-becherově-šampaňským. Žádám jej, aby mne zavedl na schody- tvrdí, že zde schody nejsou. Tašky vkládá řasnaté, deštěm koupané matičce zemi. Polekaně zvídám, jsme-li před naším věžákem. Otázku opáčí otázkou- zda mám klíče, jelikož své i s taškou nechal u Evičky. Neztrácím humor, šmátrám poněkolikáté taškou. Ranním úsilím zalíbit se, jsem bohužel na možnost této nemožnosti nepomyslila. Rázovitě mne nutí počkat na místě- že odběhne pro klíče. Hodinu cesty tam, hodinu zpět.
"Ne v mokré trávě o pozdní noci, to bych nevydržela a umřela bych strachy," protestuji. "Jdu s tebou!" Mimo to nevím vůbec, kde se to nacházím, důtklivě tedy žádám, aby mne vyvedl na schodky před dům.
"Schůdky tady nejsou, budu tady hned," hodlá mne muž nechat sníst noční džungli jakéhosi mně neznámého místa. Dávám se do prošení- i Fon se třese u mé nohy.
"Prosím, tě, zaveď mne do restaurace, dám si sodovku a počkám."
"Restaurace jsou zavřené. Já jdu!"
"Je přece sobota, nebudou zavřené. Přisuň mne, prosím, tě, aspoň ke zvonkům." Nerad se poposunul a ejhle- schůdek a i s vchodovými dveřmi- zaplať Pán Bůh. Úpěnlivě se modlím. Muž vysvětluje, že s taškami dárků nemůžeme spolu pro klíče a na zvonky, že pro tmu nevidí. Sláva, klepání zevnitř- a tiché volání- že nám zámek nepůjde otevřít, protože je v něm zalomený klíč a budeme muset druhým vchodem tam, že se nám jde otevřít.
*Pán Bůh mne vyslyšel! Vynořivší se paní- anděl mne polovede, polonese. Zamotána vodítkem smlouvám s Fonečkem, aby mne odmotal. Muž spící chodbou huláká- že musí pro klíče. S malou duší je prosím, aby mne zavedli do našeho poschodí. Klopýtám v jejich sevření a výtah, Pane Bože výtah a jede. Jistě v tom, docela jiném křídle budovy. Kupodivu zjišťuji, že jsme i tak nalezli cestu do poschodí, kde bydlíme. Paní mne vsouvá do cizího, měkkého sedátka v chodbě. Choť hází dárečky a mizí. Fon přiklekává k mým nohám. A paní- anděl pobíhá v záchvatu záchranářství. Ještě se třesu z nejistot, do nichž jsme měli být s Fonem uvržení, a překvapena neuvěřitelnou obětavostí inteligentní bytosti, která se nás ujala, se lamentuji, že jsme u dcerky slavili mužových sedmdesát, kde jsme nechali klíče, muž, že je nametený a nemá zájem mne nechat počkat v restauraci. Zvídám, zda paní nemá mobil a dávám jí číslo dítek. Mobil nemá nabitý, odbíhá pro pána, který umí otevřít dveře, budí jej a je odbytá, neboť beztoho máme zamčeno a to že se otevřít nedá. Nevím vlastně, zda muž opravdu zamkl. Vždy jej k tomu nabádám, vyjma dnešního rána ovšem. Děkuji se té laskavé dámě a ta už zas s kartou pádí do protilehlé budovy, kde je telefon k dispozici. Užívám si s Fonečkem v klíně slavnostního diolenu, rukavičky i klobouku s tlukoucím srdcem ač Není proč. Sedím si už v naší chodbě, bezpochyby na židličce sousedů- ti však spí a sotva otevřou, aby mne z ní vyhostili. V tom má milovaná Evička i s Péťankem mne dotýkají, jak sen. Právě u nás odemkli, při uklízení objevili naše klíče a paní anděl jdoucí telefonovat je laskavě nejen uviděla, ale i je uvedla vchodem nouzového traktu- a je to.
"No, ale kde je Karel?"
"To nevím," plácla jsem zmořeně a ztěžka se odlepila z úlevného místa, překvapivě blízkého mé již otevřené domácnosti.
"Hustě tam prší." Oznamoval záhy pohřešovaný, když jsem jen tak do sucha obetřela Fonovy tlapky, protože choť vodu ráno uzavřel, aby se něco nestalo. Odestlala jsem a převlékla se, vibruje a málem rozrušením cvakaje zuby, jak Fon za velkých veder žízní.
"Jo, ještě prší?" Otázala jsem se a několikrát jsem muži připomněla, že je čas spát.
"Evička mne přivezla, už jsem byl téměř u nich..." Pokračoval, já celá provlhlá jsem však s díky mému milovanému Pánu Bohu se již vzdalovala do divukrásných klidových končin Limbu.
Marta Lehetová
kniha môjho detstva
baterkou v ruke
potajomky čítam knihu
do skorých ranných hodín
vžívam sa do jej pocitov
zabúdam na to
kto som a kde som
s ňou vchádzam
do neznámych dejín
bádam a zvažujem
čo znamená
splývam s ňou
prehŕňam v nej listy
písmená tancujú v očiach
vytvárajú machule
lepím roztrhnuté stránky
tajomstvá ukladám do šuplíku
po rokoch ...
nachádzam ju v antikvariáte
na spodnej polici
potajomky čítam knihu
do skorých ranných hodín
vžívam sa do jej pocitov
kto som a kde som
s ňou vchádzam
do neznámych dejín
bádam a zvažujem
čo znamená
prehŕňam v nej listy
písmená tancujú v očiach
vytvárajú machule
lepím roztrhnuté stránky
tajomstvá ukladám do šuplíku
na spodnej polici
Svatoslav Butora
Smutná kniha
1.
Babylonská sláva
Kráčame Údolím Smrti
Úsmevy zprava zľava
Sme Spolu dolu
Ezop s davom otrokov
Bájkami o slobode máva
Od Ištarinej Brány
Kĺúč nesie starý Siruš
Chcel by sa dožiť sto rokov
Pred vlastným životom
Kostlivec nás chráni
Spod zeme kam patrí
Vzhliada na Naše Tatry
Babylonský Pupuš
Má na sebe modro-žltú plieseň
Hadiu Pieseň o mieri syčí
Nabuko lebku Smrtihlava
Nad nami vztýčil
Na národ kričí
Sláva Sláva
Budúcnosť je krásna
- - -
... nedojená krava
2.
Sláva Svetielok
V tichu noci
Hviezdy spúšťali
Na Zem iskerky
Boli hravé
Sestričky zo svojho neba
Vzali Svet za ruky
Ako deti
V Krajine Snov Učili
Sny detí snívať
Ako sa na svet dívať
Keď nemôžu byť s nimi
Svetielka
3. Svetielko...chýba...
4.... Svetielko...kde je chyba ?
5.
Kniha
Vytrhli z knihy len dve stránky
Bez nich stratila obsah a krv
Život z nej vyprcháva
... každým dňom...
Nikdy už nebude ako prv
Náš Svet
Keď je v ňom
Nabuko s lebkou Smrtihlava
Nespievame
Svetielka nehľadáme
Aj keď sa radi máme
Stratili sme cestu domov
... k mame
So smutnou knihou bez obsahu
Bezobsažne líhame
Vo svete bez lásky
bez snov snívame...
- - -
... kde domov můj ...
Marta Dvořáková
Ukázka z knihy Hladová voda /2006/
Je něděľa. Děda odjel do dědiny. Zme s babku ve velke kuchyni. Babčina kuchyň je o moc věči než naša. Z okna viděť taťkuv včelin, javory, jedľe u potoka,zboku kus Skalky a rovně ež do Kuta. Nad nim je les už davno vystinany, a tak viděť aji kus Zelene cesty. Něgdy po dešťu, dyž je vzduch čisty, to se mi zda, že na našu horu dosahnu z okna.Rozpoznať malem každy strom v lese. Tak blizke ty stromy vypadaju. V babčinekuchyni je pod oknem mašina, v jednym rohuskřyňka s malym radyjem a v druhym stara almara. V almaře je plno všelijakych věcy - košuľe, kabaty, babčine šaty. Nejkrasnějši ze všeckeho su ale dědove vazanky a potem babčin kroj. Tak světlučkozeleny. Je uloženy ve spodni přyhradě, babka ho tam ma schovany. Opatruje ho tajak oko v hlavě. Kroj a vazanky vytahujem, dyž babka zrovna něni v kuchyni. Baj dyž idě pro cosy do sklepa. Něni moc rada, dyž otevirame skřyň. Škoda, že zme ju v tym kroju nigdy něviděly! Babka pravi, že ten kroj je svadebni - a něchce sy ho oblecť.
Nad stolem ma babka křyžek z Ježišem. Vedle visa hodiny. Su tak krasne, že na nich možu oči něchať. Babčina chalupa je stara. Něvim, gdo ju gdysy stavjal, děda to pry něbyl, byl to ešče gdosy před nim. Chalupa je postavena z vepřovice. Zdi ma take hrube, že se do nich vlezly aji skřyně. Namudušu, babka ma v kuchyni vestavjanu skřyň a v izbě druhu! Otevře vratka a za vratkami se objevja přyhradky. Doopravdicka skřyň! Je cela schovana ve zdi! Ve všeckych skřyňach je krasny pořadek.
V te kuchyňske su poskladane flanelove nočni košuľe, kere sy babka sama šije na mašině. V druhe přyhradce ma bluzky, v třeti ručniky a utěrky. Ale vedle! Navrchu za sklem!!!! Taku krasu ešče nigdo nigdy něviděl...!!! Su tam poměnkove hrnečky a hlavně ten trpasliček. U babky v kuchyni možem dělať skoro všecko. Akorat něsmime roztahovať kroj, davať sy na oči babčine nebo dědove bryľe, natahovaťhodiny - a vytahovať zpoza skla teho krasneho trpaslička.
Je to asy skřytek, cosy takeho. Za sebu ma kameň a stoji na takym malym podstavcu, bilym, jak dyby ho gdosy pocukroval. - Nebo to ma byť pisek? Cely ten podstavec je po bokach modře vykladany. Ma barvu tajak nebe v letě. A je tam nadpis: Ze svatého Hostýna.
Dyž teho trpaslička vemem do ruky, začně se ten bily piseček drobiť. Temu je babka rači, dyžna ňhoněsahame. Pravi, že je to spominka z puti. Ešče ma jednu - nad dveřami. Taky obrazek.Dycky za ňho zastrči štěsti, jedľovu haluzku s papirovymi kvitečkami, keru ji nosyme na Štěpana.
Něska zme zase u ni. Chtěla iť do kostela, ale namisto teho nas hlida. Něska ji pomahame! Budě pecť kolače. Rano mě poslala do truhly pro sušene hrušky. Druheho zas do izby přes syň pro tvaroh. Pomlela mak a zalela ho mlikem. Přydala hrozynky. Už ma všecko nachystane, z velku vařechu zadělava těsto.
Dyž už se těsto zda byť dobre, veme babka misu a přehodi přes ňu čistu utěrku. Něcha těsto chviľu odpočivať. To v mise krasně kyně a utěrku nadzvihava. Na stole je položeny val, na ten nasypem muku. Přetahujem se, gdo to uděla, a rosypem muku po kuchyni. Ale babka něnadava. Naša babka něnadava asy vubec nigdy. Veme lyžku a vykrajuje z těsta hromadky. Uděla z nich male placečky. Davame do nich všelijaku naplň. Navrch třa ešče nasypať posypku a babka može davať kolače do truby. Vytahně jedny, da do truby druhe. Sem tam sy otře ruky do zastěry. Přytym sy zpiva.
Baj tu o holubičce:
Letěla bělounká holubička,
potkala božího andělíčka.
Duše z těla, kam jsi chtěla?
Chtěla jsem doletět do nebíčka,
chtěla jsem doletět do nebíčka...
Je skoro poledně. Za chviľu se vrati děda. Kolače voňa po chalupě. Hodiny na zdi tikaju. Za oknem věter obraca listi stromu...
Ukázka z knihy Hora v růžových brýlích /2011/
Nic víc
Náš pobyt v Chorvatsku pomalu končil. Ještě jsem měla v úmyslu navštívit Bribir, tu krásnou vesničku v kopci nad Novim Vinodolskim. Není to daleko. Vyjedete kousek za město, kde asfaltka stoupá do prudkého kopce. Dostanete se do míst, kde už nic nečekáte. A najednou stavení, prostá i výstavná. Stavby staré i moderní. Nad nimi kostel. Nebo snad hrad či pevnost? Jak chcete. Můžete se projít po malém hřbitůvku ve stráni. Vyjdete na silnici, která vede kolem kamenných domů ještě výš, až kamsi k nebi. Bribir má v sobě veškeré kouzlo Středomoří.
I lidé tu k nám byli laskaví.
Původně jsme šli jen nakoupit, ale na konci vesnice nás zlákal chodníček vedoucí do skal. Chtěli jsme aspoň jednou vidět zapadat slunce do moře. To teprve musí být krása! Vyšli jsme prostým chodníčkem, vyšlapaným za staletí místními pastevci a jejich stády koz.
Původně jsem byla nadšena. Ale pak... "To byl zase nápad," bručela jsem. Zatímco manžel se synem byli přiměřeně oblečeni a obuti na vycházku do skal, já jsem šla ve své tradiční dlouhé sukni a v botách, které připomínaly dřeváky... Srdnatě jsem klopýtala mezi šlahouny ostružiní a držela se těch dvou, abychom došli včas do místa, které slibovalo rozhled.
Stejně jsme to nestihli, soumrak byl rychlejší... Právě tam, kde skála přecházela v pole plné kamenité suti, nás prostě dohnal. Bylo šero. Dole pod námi leželo moře, na jeho břehu Novi Vinodolski. Jenom světýlka dávala tušit, že někde tam začíná pobřeží. Po slunci nezbylo téměř ani stopy. Zapadlo chvilku před naším příchodem. Nad mořem po něm zůstal jen úzký oranžový proužek světla. - Co se dalo dělat?
Pomalu jsme sestupovali do vesnice. Nebe ztmavlo, na temném pozadí se svítivě odrážely bílé vápencové skály. Rozblikaly se první hvězdy. Nešlo si nevšimnout velebnosti té krajiny.
To už jsme byli skoro ve vsi. Začínaly tu první ohrady, ve kterých pobekávaly kozy. Ze tmy se ozývaly hlasy neviditelných vesničanů, kteří po úmorném dni vycházeli do chladivého přítmí večera. Byla to chvíle mezi dnem a nocí. Něžný soumrak. Takové krásné zúčtování se dnem... Náhle, zcela nečekaně, jsem si začala zpívat. Napadla mě písnička z nejmilejších. Svatební píseň děvčat z našich hor. Vyletěl sokol..., zpívala jsem zprvu nesměle a pak stále hlasitěji. Píseň se rozezněla nad vesnicí. Kudy jsme šli, hlasy utichaly. Cítila jsem, že mám posluchače. Překvapila jsem je. Nečekali to. Jistě taky poznali, že ten zpěv patří jinam. Že jim tu zpívá kdosi z velké dálky... Ale určitě mi rozuměli. Museli mi rozumět. Nikdo mě nepřerušil.
Prošli jsme tou vesnicí a zmizeli. Nic víc.
A právě tak krásné to bylo...
Libuše Matysíková
BALADA SPISOVATELSKÁ
Mít duši básníka
co víc si můžeš přát
mít srdce básníka
a hodně věcí znát
mít talent básníka
sunout se stále vpřed
I básník dostane výtku
od těch co se nelíbí
metafora je slabá
není z těch
co lepší Múza ho políbí
Básníkova duše
zmítá se ve zmatku
jdu cestou svou
nejdu snad pozpátku
Víra a naděje
má díla provází
srdce není z kamene
jak dostat se z nesnází
Líbí - nelíbí
srdce má světa bol
víra však vede dál
svůj přímý ostrý boj
Nová knížka je na světě
se srdcem na dlani
s očima víry očima dítěte
čekáme pokání
To mluví za nás
vnitřní hlas
touhy i pokoje
nevzdat se bez boje
BALADA SPISOVATELSKÁ
S hlavou v oblacích
chodím já po zemi
čmárám si do bloku
velkými písmeny
Život užívá příběhy
já je nasávám
Jak chodím po zemi
slova si píši velkými písmeny
Jeden je grafoman
druhý je grafolog
třetí je podivný
říká se, že je cvok
Slouží písmeny
řádu na zemi
jiný baví lid
rozmarnými písněmi
Každý jde, kde má jít
kam ho osud vede
životu zaplatit
musí stejně cele
Když už má příběh psát
usmívá se vřele
komu ho může dát
kde ho osud vede
Osudy pisálků se setkávají
někdo však překročil svůj stín
jiný se sotva nají
Že by hloupějším byl?
Příběhy přizpůsobil době
jen tak je prodává
kdo zůstane opodál
tomu se nedostává
Přízeň osudu je vrtkavá
kola jeho se točí
kdo hraje a kdo vyhrává
kdo tu brzy skončí
Kolo dějin je složité
vždy dopředu se točí
lidstvo je spirálou
v níž se výhra točí
Příběh se mele s příběhem
který má lepší linku
daly ti Múzy polibek
či piješ do dna sklenku
Rozumíš světu dnešnímu
nebo je s tebou amen
rozepíšeš své příběhy
nebo se loučíš jako frajer
Ve světě peněz vítězí
ostré lokty a známí
když zůstáváš na zádi
nedoběhneš s námi
A tak spolu den co den
jako ta slunečnice
otáčíme se za sluncem
Zmůžeme ještě více?
POEZIE
Poezie sdílí se
otevírá duši
zkrášuje obzory
i ovzduší to sluší
Poezie povznáší
pozvedává ducha
slova přesně cílená
lidem nejsou hluchá
Poezie čaruje
vznáší se s Múzami
poezie miluje
okouzlení slovy
POETA
Povznášející slova
Otevírají duši
Elánem i energií
Ta čaruje, sluší
A slova nejsou hluchá
BÁSNÍK
Bere dech
A vznáší se
S námi okouzleně
Najednou
I čaruje
Kdesi v srdci ve mně
SPISOVATEL
Soustavně sleduje, spisuje a bádá
Pátrá po záhadách
Intelekt sleduje, zda může vše být pravda
Sleduje linku příběhu
Obrazy děje
Váhavě přemítá
A znovu zkoumá
Ty příběhy životů
Energii a elán psaných příběhů
Láká čtenáře záhadou - zlomem děje v textu
TENKÁ KNIHA
Tenká kniha na rohu knihovny
není jen lecjakou četbou
má nádech modré
kdo ji přečte jednou
užasle zůstane stát, rozjitří se zcela
připomene mu vzpomínku
jež zdánlivě vymizela
Vzpomínky nejsou lecjaké
je to dětství ze všech stran
bílé vločky rozevláté
připomenou hologram
koledy poutníci a taje
vrací se k nám v zápětí
naše srdce nespoutané
mizí v jemném objetí
Už to není
lecjaká knížka
dává sladké plody
vzpomínek co se rodí
Lesana Královičová
Kniha
Kniha je moja dobry spolocnik
S nou nikdy nie som sam
Je ako môj kamarát
Objavujem tam citát
Pekný múdry o živote
Krase a peknote.
Knihy su super,
Su ak moj dobry priatel.
Nenudim sa s nimi veru,
Mam ich ako za odmenu
Vecer v posteli,
Po narocnom dni.
S knihami sa nenudim.
Vzdy tam nieco objavim,
Pekne, mile mudre,
Zazivam s nimi chvile pekne,
Na dobrodruznej plavbe.
Kniha je moj priatel verny,
Tak prosim ver mi,
Kazde slovo,
Ktore o nej vypoviem.
Monika Dušková
Múza
Přijde vždy, když to nejmíň čekám.
Třeba klidně ve sprše, když se zrovna svlékám.
Jsem nepřipravená a v ruce vůbec nic,
myšlenky se hrnou a v hlavě veršů čím dál víc.
Skáčou střídavě jedna přes druhou,
papír s tužkou by byl vhodným sluhou.
Někdy je to opravdu jako velká bouře,
každý zaznamenaný verš je pro mě vážně dobře.
Však někdy je to jako temný, kouřový mrak,
prostě ani nevím kde začít a už vůbec jak.
Je to políbení seslané přímo shůry
a mohou za ně krásné slečny múzy.
Nadané dcery samotného Boha Dia,
snáší nám umění na papír i na pódia.
Erató, je múzou všech básníků a milostné poezie,
bez ní se milencům a lásce v životě špatně žije.
Je ztvárněna v rukách se svou strunnou lyrou,
je tvůrkyní a našeptávačkou milou.
Jakmile mě múzou nadaná dcera políbí,
vzniknou verše, které se někomu možná zalíbí.
Zanedlouho je popsaný verši celý list,
ať mají čtenáři zase o čem číst.
Každá báseň svého čtenáře má
a pro každého bývá jinak kouzelná.
Viola Jíchová
Vkladní kniha
Život píše myšlenky,
připojuje přání
hladí v proudu bubínky
a v proudu ticha
hlučné zvony zní.
Život vkládá knihu
do života snáře,
plní pero
neviditelnou náplní.
A na bílém papíru,
kde člověk pochopí víru,
ve snech moře
zanechá vzkaz
a jen čtenář lásky
jej umí přečíst.
Kniha zázraků
Tam v knize zázraků,
jimiž se život řídí,
lze slyšet lásku odcházet,
však i se vracet zpět.
Do ticha v ní oděn je čas,
svůj hlas propůjčuje světu.
I slzy v ní stečou
a jejich proud statečnosti
v domě slávy se zastaví,
v ní slova se třpytí
a vypráví o věčnosti.
Ve světle se ta kniha leskne,
a písmena ticha
dýchá život a šťastně žije.
Jana Burčíková
O psaní trochu jinak
Stojím před katedrálou, krk nalomený v zátylku, oči upjaté k výškám, jež mne staví do úhlu, ze kterého nemám šanci vidět všechny části obrazu zároveň. Trochu mne to popouzí. Zneklidňuje. Moje zvídavost je stejně napjatá jako nervy konstruktérů před startem rakety. Zvědavost jakbysmet. Trpělivost podstupuje nesnadnou zkoušku. Odkudsi z větší dálky jí napovídá pokora.
Krotím své rozbouřené smysly. Neklopím oči. Pocit hrozící ztráty z nevyužité příležitosti má nade mnou hlavní slovo. Chci. Chtění mi pulsuje ve spáncích, mravenčí v prstech, umírněnou křečí mi tvrdnou svaly. Najednou je těžké udělat krok. Ocitla jsem se v pasti. Vzrušením přitom nedýchám. Vím, že se neubráním. Vím také, co musím udělat.
Pohladit vábivý přebal, pozdravit iniciály, pokochat se detaily, poděkovat za to, že smím... Otevřít knihu, vkročit do katedrály. Otočit první list. Ukočírovat svůj chtíč dozvědět se příliš mnoho příliš brzy. Zdá se bezuzdný, ale jde pouze o bohulibou touhu dosáhnout cíle. Připomínám si, že spěch není můj styl. Nesmím se přece připravit o potěšení z cesty. Pěkně po pořádku, kapli za kaplí, odstavec za odstavcem, od jedné vitráže ke druhé, objevovat jednotlivosti, hledat a nacházet, obdivovat tu nekonečnou mozaiku lidské vytrvalosti, umu, důmyslnosti. Nepřehlédnout jediné slůvko, jediný kámen stavby. Obdivovat majestát vrytý do podlahy, podpírající strop, vepsaný mezi řádky. Nikým nerušena projít až k oltáři. Vzdát hold tvůrci, pochopit zápletku. V tichu panující velikosti se smířit se svou malostí. A potom se jiná vracet zpět. S poděkováním, s úctou...
Navštěvovat katedrály je jako číst knihy. Stavět katedrály je jako knihy psát. Po tom i po tom jako by šlapal čas. Copak šlapal... Dupal. S gustem si přidupnul tam, kde by se cosi mohlo vydat vlastní cestou. Stavět katedrály by už dnes nebylo o nadšení tisíců třebas jen vlastní víře oddaných duší. Ani o neutuchající píli rukou, poslání, touze zanechat po sobě dílo, jež zatají dech. Stavět katedrály by dnes bylo o příležitosti získat... cokoliv... peníze, věhlas, moc, slávu, majetek, další možnosti... Dnešní katedrály by vyrůstaly úsporně, co nejúsporněji, aby to moc nestálo, a přitom náležitě vyneslo. Ona málo zajímavá, nikterak nákladná strohost by přitom byla prohlašována za dílo umělce, jehož je v první řadě třeba pochopit. Teprve potom se, raději s velkou opatrností, předem vykonstruovanou tolerancí, s okázale projevovanou shovívavostí také dívat. Nejlépe tak, jak se dívají ti, kteří katedrálám údajně rozumějí. Není na tom nic, co by nikdo nezvládl. Navíc je to pohodlné, šetří to vlastní čas i energii. Jde jenom o to, dát na názor druhého. Převzít jej za vlastní...
Za krk mi sedla otázka. Potím se pod ní jak pod límcem ušitým z hranostaje... Psát či nepsat?... Na záda mi ještě dopadá stín katedrály. Jsem jí vděčná za další vzácnou chvíli. Za impuls k úvahám. Stále je se mnou touha, nadšení, co chvíli přichází divoká bouře, návaly tvořivé síly, slova se přede mnou válí jako kamenné kvádry připravené ke stavbě. Ještě neotesané, pokorně čekající, až přijde jejich čas. V hlavě se rodí plány. Příběhy ožívají postavami, jež dostávají své tváře, těla, charakter. Jen je ponechat jejich osudům, ať jednají, prožívají, sdělují... Už, už by se duši zachtělo poddat se radosti. Oddat se s radostí... Vzápětí narazí na realitu.
Na realitu, za níž by dnes vznikaly katedrály. Za níž v době téměř vesmírných možností vznikají knihy. Na odmítavé odpovědi nakladatelů sužovaných vrtochy knižního trhu. Na neférové podmínky těch, kteří by snad i vydali, kdyby... Psát či nepsat?
Katedrály bez lidí jsou jako texty bez čtenářů. Mohyly lidské náruživosti, nesmířlivosti, víry...