Pavlína Kollárová
https://literatinawebu.webnode.cz/pavlina-kollarova/
Celé dětství jsem prožila s rodiči a mladší sestrou v Nové Vsi u Frýdlantu nad Ostravicí. Byla jsem ještě hodně malá holčička, když jsem jednoho dne prohlásila, že mám na zahradě "moc roboty". Tenkrát jsme s mou pratetou plely zahrádku. To jsem ještě netušila, že tato činnost se mi jednou stane nejenom celoživotní zábavou, ale i profesi. Jelikož jsem Ryba, má povaha je spíš tichá, stále zasněná. Miluji přírodu Beskyd a také každá nová jitra s romantikou všedních dnů. S poezií jsem začala vlastně před nedávnem...jen tak po cestě mě napadaly verše, až jsem se jednoho dne odhodlala a napsala je. Nejprve jsem je hromadila jen do šuplíku pro sebe, pak je ukázala kamarádce, poslala do soutěže, požádala pana profesora Mgr. Olivu (dlouholetý předseda LKPB) o odborné posouzení mé tvorby a touto cestou jsem se dostala i do LKPB. Podle mne se verše musí v člověku narodit a uzrát, teprve pak mohou na papír.
Více zde: https://lkpb.webnode.cz/products/kollarova-pavlina/
***
Za vsi bývala pole a louky
obilí vonělo sluncem
načechrané teplým vánkem
vyplácelo zlatá zrnka
dnes marně hledáš
Ležatý panelák
thuje a kamení
kdo mlynáře zásobí
pšenici jinde otrávili
nenajdeš ohníčky
žádná modrá očka v obilí
Co lidí zasytí?
budou se jednou ptát v království (dánském)
***
Pseudosvět tlačí se na mapu
zkonfiskoval dobré úmysly
billboardy u cesty slibují
ráj
A čisté srdce
za cizí vinu
v blátě se máchá
je tady smutno a nevlídně
Něco mi schází v království (dánském)
Domácí přestřelka
Rychlé smeče
dopadají před dveře
rozpláclé na dlaždicích netuší
zda
postačí mydliny
nebo je podrážky
nenechavých bot
roznesou po schodech
dál
***
Prasklinou v rámu
odejdu z mrtvého plátna
zůstane jen lehký náznak stínu
V barevném závoji na nebi
nechám se znovu malovat
bez falše
a svazující pasparty
abych znovu mohla mezi zrcátka do trávy
když zastýskne se mi po slunci
Napíšu báseň...
vlastně ne
všechno už tady bylo
láska
poezie
i ten kámen
dávno před námi
Napíšu báseň
zkusím to
tohle je má láska
poezie (?)
můj kámen
Staronová holka
Barevná abstrakce
bez jména
spoutané plátno
rozehrálo příběh
puzzle do sebe zapadá
poznává oči
džíny
mámin pletený svetr
kolik jí tenkrát bylo
A potom
černá tuš
a nebe tak nízko
Slunce ji daruje stéblo
šedá mizí
osvobozené flíčky tancují
hrají tu její
Ráno si ji brouká
den konečně prostírá duhu
Vystupuje z rámu
pevně rozhodnutá
nevrátit se
V kostele
zpověď si nechá pro sebe
se soukromým rozhřešením
usedá v lavici
bez modlení
dívá se na kříž
na hortenzie
ticho ji osvobodí
žádné proč
nezlob se
nakonec stejně
musí vstát
musí vstát
Jarní bouřka
Na louce pampelišky zkropil déšť
Zahřmělo
kolik dní před Jiřím...
Opravdu nasněží?
Snad jenom z třešní a jabloní
milencům za límec
Šeříky letos
svět nejspíš prokleje
***
Kdyby lidé dodržovali dohody
nebyly by spory
nepadaly střely
netekly slzy
slunce by probouzelo jaro
jaro lásku
láska mír a ráj ve všech srdcích
Kdyby lidé plnili dohody...
možná by byly ryby v rybnících
jo kdyby...
*není to můj obvyklý způsob psaní, jen jsem to zkusila, inspiroval mě Petr Koudelka, jehož poezie se nese v podobném duchu... tenhle námět si o Petrovou formu řekl sám.
****
Na opuštěném ostrově zůstal jen maják
v malé loďce se pokouší
zachránit jeho světlo
poslat hvězdám vzkaz -
Našla jsem se
svítím
v malé loďce se pokouší
zachránit jeho světlo
poslat hvězdám vzkaz -
Našla jsem se
svítím