Auria Caerulea
Ráda píši fantasy a některé světy si i právě maluji. Jednoduše jsem ráda, když mohu tvořit, ať už je to psaní, malování, focení nebo tesání do pískovce.
https://aureliefox.webnode.cz/
Studna duše a hloubka v nás
Aurélie A. Fox
Do hluboké studny se zavčas podívej, ať odkryješ její tajemství.
Nezapomeň na ní, že jest v tobě.
Odkrývám tu svou hloubku duše, co je pokladem ve mně.
Ve svém dětství jsem zakusila jaké to je být úplně zapomenuta. Jako by má duše umírala, ani láska
ani život. Úplný rozpad všeho, co mě tvořilo. Uvnitř i vně. Naprosté nevysvětlitelné nic. Ale toto
prožíváme každou noc, zapomínáme kým skutečně jsme. Každou noc se měníme a přestáváme v
podstatě existovat. Uvědomujeme si sami sebe, až v průběhu snění. Kde tedy ve skutečnosti jsme?
A existuje stále tento svět, když spíme? Slova mohou vyjádřit to, co jsem prožívala a zažívám, ale
jistě to někdy není úplně dostačující. Proto čtěte a vnímejte slova a řádky svým vnitřním duchem.
Rozum si schovejte na později, až nastane skutečná chvíle ho použít s pomocí moudrostí srdce.
Skromnost léči naší tvář zalitou slunečním pískem. Pískem, jsou zobrazena nanejvýš zbytečná
slova, která vyslovujeme z našich bezmocných úst. Jsou natolik výstižná, že je necháváme vyplout
z naší vnitřní prázdnoty. Ať už jsme si jich vědomi či nikoliv, jsou vyjádřením toho, čím ve
skutečnosti jsme. Slova jsou zárodkem našich činů a snů. Jsou někdy až nevyslovitelná a to, co se
dere z našich úst je jen nepatrnou skvrnou počátku našich vnitřních pocitů. Je to část pradávného já,
které nelze vyjádřit jinak než souzvukem našich duší. To co řekneme má větší váhu, než to co
cítíme uvnitř. Proč je ta skvrna tak důležitá? ? Proč nemáme oči na tom správném místě a nevidíme tu
propast, která se tvoří mezi námi. Je hluboká a brzy bude ještě hlubší.
Kdy nastolit ten pravý mír? To by se každý musel podívat do svého srdce a říct si to skutečné to
opravdové za, co stojí žít. Není to snadné ponořit se do sebe, ponořit se tam, kde není cesta vidět.
Úcta k tomu to bodu a cíli je zapotřebí. Nezbývá už mnoho času, kdy nastolit mír. Ten si musíme
nastolit jedině my sami v našich srdcích, v našich snech a v našich činech. Nejsme každý stejný, ale
jsme na této Zemi, jenže kdo si jí váží? Kdo vidí, kolik krásy se v ní skrývá. Je tu pro nás a my jsme
jen poutníci na ní. Pouhý poutník hledající cestu ze svého vězení. Až nalezneme v sobě ten pravý
domov, nalezneme tak sami sebe. Prozkoumáme hladiny všech řek a moří a staneme se námořníky,
kteří vedou svoji loď do toho správného bodu. A tím bodem je to, co je nejhlubší v nás. Tam se
skrývá ten bod, který hledáme a pátráme po něm. Je to zlatý ledovec plný světla, ale i tmy. Možná
se leknete, možná poznáte, že jsme jednota s černou a bílou. Porozhlídnete se kolem a uvidíte, že
jste část vědomí, která se kouká na sama sebe do tmy. Není to záchvěv ve vás, ale je to záchvěv celé
Země. Tak konečně jste vystoupili do svého já. Teď už víte kým jste. Jen poznáváte sami sebe, ať
jste kýmkoliv, vždy budete vědomím, které se dívá na sama sebe a toto nezměníte. Ale vždy můžete
změnit to, jak se na tento prostor díváte, a co v něm vidíte.
Kam až můžeme dosáhnout? Kam až můžeme mířit? Kde je naše poslední cesta? I když jsem něco prožila, zůstávám stále sama bez možnosti sdílet společný život. Není směrů a nadějí kam jít dál. Je jen zbytečných slov, zbytečné víry v něco, co se zdá býti snem. Proč tu ještě jsem, proč dělám, že mě život zajímá. Nevyslovená, matoucí pravda skrytá v mé duši. Jsem na konci nebo u cíle? Kam nebo jak směřovat svou myšlenku, když se propadám do prázdna. To ticho vyřčené prostorem, to ubíjející ticho. Není smíchu ani pláče, který by proplul kolem mě, a aspoň trochu se dotknul mé pravdy. Jak tak může člověk žít? Bez přátel jenž mu neporozumí v jeho němé tváři. Kterou pravdu mám žít, kterou otázkou se mám zabývat, když ve své podstatě je život tak nepolapitelný a nesrozumitelný. Je vůbec nějaká možnost toto ticho překonat a být ve svém středu? Plachtím mezi reálným světem a mezi světem snů. Možná proto jsem, tak nepochopitelná, možná je ve mně až moc otázek, proč být stále v tichu? Naplnit prázdnou žárovku jejím světlem je možné? Stavět něco, co je už dávno zbořené. Je to konec cesty? Už nebude dalších možností?Raketa letící do vesmíru má víc možností změnit svůj směr,ale vždy se vrátí zpět na Zem.
Být člověkem je dost obtížný úkol a zalíbit se všem, to ani nejde. Najít si přátele, najít si oporu, když je to ve chvílích těžké. Mnohdy hledíme ke hvězdám a říkáme si, jak jsou naprosto dokonalé, tím, že jsou a svítí. Toužíme také být v jistých svých životních úkolech hvězdami a jen být. Ztratit se z dohledu a spatřit krásu všedních dnů. To obyčejno volá po lásce, kráse a přátelství, jenž spatřuje v tom nejupřímnějším a nejlaskavějším, a tím je naše planeta Země. Jako pták v ní hledám nadhled, jako orel v něm hledám bystré oko, co si všímá detailů a krás. Jako liška hledám své doupě a svůj domov a jako vlk hledám svou smečku, ve které mohu hrdě kráčet. I v prostých věcech můžeme nalézt sebe. Hledat je lidské, ale poznávat je a patří vždy svobodě planetě Zemi. Přinášej do svého života pohodu, klid, poznání, upřímnost a lásku Vždyť se můžeme podobat člověku, jenže každý má tu představu o něm jinou. Jakou máš ji ty pověz, poznej to, co skrýváš. Poznej a odhal pravdu, která dokáže mnohé.
Co mi má mé poznání přinést? Možná to, že v každém z nás je neobyčejná síla a cesta, za kterou si
musíme stát. Děkuji za to, co jsem mohla poznat, děkuji, že ten život je opravdu v každé duši. Díky
životu se učím lásce a ona mě učí úctě a lásce k ostatním. Učí mě vidět život v každé duši. Je to
těžké, protože víte, že když šlápnete nechtěně na mravence nebo na brouka je v něm život. Musím
to změnit. Musím změnit sebe. Nevím, jak neublížit člověku. Chci žít prostý a běžný život, ale jde
to snad v této době? Kdy na vás všude hledí v rouškách? Jde to si uvědomovat poznání více, než
svůj vlastní život? Proč? Ptám se sebe, proč mám tu zkušenost, že toto vím? Jak, jak vás to mám
naučit? Jak sebe naučit, že život je v každé duši? Jde člověka mít rád a přesto k němu cítit lítost?
Jde mít v sobě tolik pocitů a myšlenek, že nevím, kdy se mají zastavit? Nejde, nemůžu je vyjádřit.
Nemít strach z toho, co bude, a mít hlavu v oblacích, to by si přál každý z nás. Nemít obavu ze
světa a být svůj. To už je dneska tabu. Přetvářka a lhaní, to je na cestě k nám. Není už čas. Co bude,
co bude až zjistíme, proč děkovat za to, že tu jsme? Kam pak půjdeme bude snad, ještě nějaká cesta
pro nás? Zbude čas ještě na něco jiného než na klam v nás? Co má odhalit tu pravdu, co má nám
otevřít ty oči? Proč světlo života je tak prchavé a nedokáže ho každý v nás poznat. Komu to říct,
komu se svěřit teď v noci. Komu se svěřit, když nastala hluboká noc. Jsem kousek od pravdy, jsem
od toho bodu, kam kráčíme všichni. Není to nebe, není to propast. Je to sám život. Až poznáme tuto
energii, až poznáme sami sebe, uvidíme pravdu. Tu pravdu, kterou hledáme. Proč jsme vůbec zde?
Je to jedno slovo život. TO poznání, to poznání vám pokládá otázku jen jedinou. Víš, co to je život?
Ano, každý to poznání máme jiné. Proč si ho nepředáváme? Myslíte si, že si ho nepředáváme? Ale
ano, každým zamáváním, každým svým pozdravem. Vzniká kouzlo. Jaké? To kouzlo, že se na nás
někdo druhý usměje? A proč? Protože ucítí energii, ucítí světlo sám v sobě, ale také pozdravem,
ukáže tomu druhému své světlo, svůj život. Život je pro mě něco nepředstavitelného, něco
božského, kde vidí jen láska. Vzpomínám na tu chvíli na tu energii, na to naplněné já. Ano, něco mě
osvítilo, něco mi přišlo do cesty. Víra v naději, víra v život. Víra v lásku. Víra ve hvězdu, kterou
máme ve své duši.
Ztracená se cítím, ztracená v tom, co mám udělat. Mám obavu, kdo by neměl, když se mu zdají děsivé sny. Nemít je, jenže vím, že v tom nejsem jediná. Mám obavu spát, možná to přijde ten spánek sám. Nemám ani sílu na spánek. Ale vím, že je potřeba. Toho tolik ve mně je. Nemůžu. Nemůžu to předat dál. Je to jen poznání za nímž si musí každý dojít sám. Kdo měl vědět, že až tak to dojde. Už nevím, nevím kam bych měla jít, aby se svět změnil. Aby bylo dobře, ale bude i dobře pro jiné? Můžu si vůbec dneska něco přát? Je vůbec nějaká naděje? Jak změnit sebe a svět? Za čím si stát? Co je pravdou mou, nemusí být pro jiné. I tak to je. I to se může stát. Nemůžu chtít, aby se svět změnil. Nemůžu chtít po sobě, abych změnila své poznání. Nemůžu chtít po vás, aby jste poznali totéž. To může jen ten, kdo má k tomu cestu. Ano někteří lidé a děti si toto spojení uvědomují a žijí ho. To je hluboké uvědomění. Já jen o tom píšu, ale nežiji. Jen objevuji kudy jít. Ale našla jsem to? Hledala jsem a stejně to nežiji. Měla bych to cítit, měla bych to mít zažité ve svém srdci. Ale nechávám se ovládat emocemi. Ovládám své tělo emocemi a má mysl, ta nevidí nic jiného před sebou, než svou pravdu. Kdy odložíme své pravdy a opravdu zhluboka se nadechneme? Proč je cesta, tak komplikovaná. Není nikdo, kdo by mě z té propasti zachytil, možná pravá láska možná ty?
Studuj sám sebe, padej, až když nebudeš mít zbytí. Stávej sám pro sebe. Obdivuj život. To jaká
úskalí ti přináší, je jen cesta, jak poznat sebe. Proto pozorně pozoruj svou cestu, co ti ukazuje.
Soustřeď se, ať nespadneš dříve, než to bude potřeba, ale uvědom si, že i pád tě může mnohému
naučit. Uvědom si, že stojíš na svých vlastních nohách a jedině ty ti můžou ukázat směr, ale pokud
jdeš bez srdce neukážou ti nic, než holé ruce. Nenajdeš si bez něho porozumění, lásku, rodinu,
přátelství a zdraví. Mnohdy zapomínáme na to, co je opravdové a díváme se spíše dopředu a na
začátek, než na přítomnost. Bez poznání, totiž ani myš nehrabe a bez lásky je vše prázdné a bez
života. Tak zkusme se projevit, zkusme dát životu to, co je v nás své sny, své naděje, touhy a přání.
Sleduj přirozenost života, staň se jím. Otevři svou náruč tomu, co je před tebou. Sleduj pohyby energie, spoj se s nimi. Vstaň a propoj se světlem uvnitř sebe. Vnímej rozmanitost a cestuj ve svém vnitřním světě, i on stojí za to nahlédnutí a prozkoumání.
Proč nejdeme tou nejednodušší cestou? Protože nejednodušší cesta je skrze lásku a ta někdy může zabolet. Ale proč, protože v podstatě nedokážeme tolik síly v sobě unést. Ano láska je na tolik mocná a omotává si nás kolem prstu, že jsme jí zaslepeni. Ale ta pravá láska dokáže skutečně léčit a být tou naplňující energií života, jenže naplní naše srdce upřímností, skromností a vším, co by měla v sobě skrývat bezpodmínečná láska? Jsme ji tedy hodni ji nést?
Andělský svět je nebeská sféra bytostí, které nás ochraňují. Spatřit anděla je boží dar. Víra v ně nám pomáhá, když je nám nejhůř. Za jejich křídly je skryta bezpodmínečná láska. Vnímejte něžnost andělského srdce, protože v každém z nás se, alespoň jednou odkryje anděl, který otevírá cestu do svých snů. Dotknout se andělských křídel, je přáním toho, kdo v ně věří. Proč my lidé nemůžeme být jako andělé?
Proč nevycházíme ze středu, protože to bychom byli božské bytosti. Srdce je našim nástrojem.
Používejme ho. Pokud nemáme zdravé srdce, nemáme zdravou duši. Prožívej lásku, nauč se jí žít.
Raduj se ze své přítomnosti. Prozáři svůj den světlem ze svého středu, jelikož i příroda vychází ze
svého středu. Stromy rostou ze semínka, tak jako ty. Buďme k sobě laskaví a shovívaví. Vždy když
se podíváš na zapadající slunce zapadá a vychází vždy uprostřed.
Má snaha tvořit vede skrze poznání. Mé vcítění se do své vnitřní hloubky může mnoho ukázat a prohloubit sebe sama. Prohlubuji prostor v sobě, který není ohraničený ani myšlenkami. Bojíme se prázdna a děsí nás prázdné místnosti. Cítit prostor a v něm své já, svou bytost je to cesta, jak najít sám sebe. Jsme hvězdou, vědomím v prázdnotě a hledáme cestu, jak a čím ho naplnit. Plníme ho pocity, ale jakými pocity?
Čím jsem, jen pouhým obrazem svého vnitřního života, kde jsou uchované mé vzpomínky, mé emoce a přání.
To vše v nás žije, myslíte, že je toho málo?
Co tedy můžeme nabídnout našemu životu? Někdo touží po dobrodružství, někdo po lásce, někdo po osvícení. Ty touhy jsou různé, ale proč nikdo nejde do své hloubky a nezkusí ji objevit jen, tak sám pro sebe? Protože v té prázdnotě v té hloubce se skrývá největší tajemství života a to je ŽÍT TEĎ.
Objevuj hloubku a nalezneš sám sebe. Objevuj moudrost a nalezneš poznání pro svou duši.