Štěpánka Běla Houbková

https://literatinawebu.webnode.cz/stepanka-bela-houbkova/

nar. 1971, Valtice

Když se narodíte na jihu jižní Moravy, v rodině vinaře, sedláka a laskavé mámy, nemůže z vás vyrůst špatný člověk. Pokud k tomu dodáte ještě stálý dozor dvou starších bratrů, milující babičky a sto padesáti dvou kamarádů z mokré čtvrti, máte téměř stoprocentní jistotu, že z vás bude usměvavá a kamarádská osobnost. No, a když se ještě narodíte ve znamení Střelce, je jasné, že váš život bude plný dobrodružství.

Mezi mé koníčky patří kde co. Miluji historii, ale nepamatuji si často ani roky narození mých dětí. Moc ráda sportuji, ale na všech soutěžích jsem získala maximálně diplom za účast. Ráda šiji, ale poslední dobou mi dělá problém synchronizace jehly s nití. Moc ráda čtu a ještě raději píši, ale nejvyšší ocenění jsem zatím získala za slohovou práci ve třetí třídě. Takže mým největším úspěchem asi je, že jsem porodila tři děti. Dvě se v mé péči dokonce dožily, bez fyzického poškození, zletilosti.

Za další životní úspěch považuji moji činnost ve školství. Sice jsem se ke kantořině dostala až v pozdějším věku, ale úspěšně se ji držím, zuby nehty, a to již 13 let. I když jen v pozici asistent pedagoga.

Z literatury mám nejraději sci- fi a detektivní příběhy.

Od září roku 2020 jsem členkou Literárního klubu Petra Bezruče.

Pracuji na konečné verzi mé první knihy Tři jména.

Povídka Nádražácká panenka je můj další pokus o zviditelnění.

Unavená z léta

Napsat bych chtěla báseň letní

o slunci ve víně,

broskvích za kravínem

meruňkách v litrovce

vorvaních na dece

malinách v tvarohu

však s nohama nahoru

a s ledem v sklenici

líně si plujícím

říkám si – naivo,

běž radši na pivo

---

Půjdu hned, jen co se setmí

Touha po klidu

Stále kdosi mě ruší
když si vylévám duši
slova z mozku mi kanou
pod mastnou bradou
myšlenky náhlé
jdou ze mě a hle
zas ticho tu schází
mí milenci, vrazi
už zůstanou moji
v hlavě se spojí
a navždycky spjatí
mé nápady zhatí
jen černá zem.

Tak čert už mě vem!

Co vše (ne)mohu

Smím, lásko, smím,
ustlat ti peřinu
upéct maso na vínu...
To všechno smím

Smím, lásko, smím,
upravit tě v obleku
vyčistit boty v pokleku...
To všechno smím

Smím, lásko, smím,
dělat s dětmi úkoly
uklidit v domě cokoli...
To všechno smím

Čím, je to, čím,
že k Tobě nesmím do srdce
líbat a brát tě za ruce...

Tak o tom sním...

Hra se slovy

Hraji si slovy
občas dny celé
co srdce mi dovolí
co v mysli se mele

Hraji si se slovy
básničky skládám
občas i troubovi
mám-li ho ráda

Hraji si se slovy
z vnitřku se derou
nespí a nehoví
čímž mě děsně serou

Pro Čestíka

Každé ráno těžké mi je
ta tíha zdá se k nežití
v centru této tragédie
je světlé místo - to jsi ty

Úsměv kreslím na papuli
jiskry ze slz udělám
do světa si hrdě vpluji
Dobré ráno přeji vám

Dost bylo té komedie!
Chci opustit jeviště!
Však tvoje oči důvěřivé
mě podporují z hlediště

Nádražácká panenka

„Do domu nechoď! Slyšíš, Leni?“ volám na moji šestiletou dcerku. Od rozvodu před dvěma lety s ní žiji sama v malém bytě ve městě. Lenka je jak živé stříbro. Pěkně zpívá a celkově se ráda předvádí.

„Maminka tě našla na ulici,“ zlobí ji můj táta: „když jeli kolem komedianti, vypadla jsi jim z vozu.“

Lenička ví, že to je jen legrace. Ale ráda dědu poslouchá.

Za měsíc budou prázdniny. Slunce od rána praží, jako by léto již převzalo vládu. Přijely jsme na víkend k mým rodičům. V pátek nakoupím, sbalím nám každé dvoje gaťky a jedeme. Rodiče mají spoustu práce se zahrádkou, polem i s vinohrady. Tak je tady stále co dělat.

Dnes jsme byly vyslány na třešně. Krásně dozrály na velmi starém stromě, který roste v ještě starší zahradě. Ta patří k opuštěnému strážnímu domku. Nikdo tady dobrých pár let nebydlí. Zahrada je oplocena starým plaňkovým plotem. Každá druhá laťka chybí nebo je poničená. Celá zahrada je zarostlá, ale k třešni už je vyšlapaná cestička. Nejsme tady první sběrači. Ale překvapilo mě, že i směrem k domu je v trávě poznat malá pěšinka. Lenka se rozběhla právě po ní. Sbírat malé plody není nic pro mého netrpělivého potomka. Ještě zahlédnu její blonďatý culík, jak se třepe ve vzrostlé lebedě a už je pryč.

Vrhnu se na obírání sladkých plodů. Odpoledne je zavaříme. Pokud vyjde čas, upeču i bublaninu. Práce mi jde dobře od ruky. Myslím i na další zájemce a nechám téměř polovinu spodních větví i s plody být a vyšplhám se do koruny. Pověsím košík za hák na větev a než pokračuji, rozhlédnu se. Dům je postaven na stráni a pod ním vede trať. Za ní leží pole a pak už vidím hladinu rybníka. Některé roky jsme se v něm koupali už v květnu. Mám to tady ráda.

Vrátím se k rozdělané práci. Natáhnu se pro další větvičku, kterou mám v úmyslu zbavit její těžké zátěže, když uslyším děsivé zavrzání. Lenka! Nechám plody svému osudu a seskočím ze stromu. Zavrzání se opakuje. A ještě jednou.

„Lenko!“ křičím vyděšeně a běžím směrem k domu. Ten zvuk mi drásá nervy. Co to může být? Zastavím se na až na rohu domu. Na dvoře, u staré studny, stojí mé dítě a pokouší se napumpovat vodu. Nevnímá mě. Vypadá to, jako by si s někým povídala. Zvuk starého nepoužívaného železa je děsivý.

„Leni,“ zatřepu s ní, když přijdu blíž: „prosím tě, co to děláš?“

Lenka ucukne pod mým dotekem a přestane hýbat vahadlem. Konečně. Nastane mrtvolné ticho. Malá strnule stojí a kouká na mne: „Co blbneš, mami?“

„Já blbnu? Víš, jak jsi mě vyděsila?"“nechápu já. Tak ona se ještě bude zlobit! „Co tě to napadlo?“

„To ten pán. Říkal, abych mu načerpala trochu vody.“

,,Pán? Jaký pán?“ stále nechápu.

„Ten děda v modré uniformě...,“ podívá se na opačnou stranu, než stojím já. „Byl tady. Měl žízeň,“ trvá si na svém.

„Děda? Jaký děda? Co měl? Co říkal? Ublížil ti?“ chytím ji za ramena a sypu ze sebe jednu otázku za druhou. Mám jenom ji. Zbláznila bych se, kdyby se jí něco stalo!

„Nech toho,“ odstrčí mne. „Byl moc hodný. A strašně smutný. Chtěla jsem mu pomoc!“ otočí se na mne s výčitkou. Je pryč! Vyplašila jsi ho!"

Nerozumím tomu. Nikoho jsem neviděla přicházet. Rozhlédnu se po dvorku. Nevidím nic, co by naznačovalo, že by tady někdo byl. Pro jistotu ještě vezmu za kliku od domu. Je zamčeno. Pěšina v trávě je tady jen ta jedna. K třešni a dále k polní cestě. Vysokým valem nad tratí by sem nikdo nešplhal. Proč taky?

Podívám se po dceři. Je pryč. Po chvilce ji najdu, jak sedí v trávě, zády se opírá o starý kmen a povídá si s panenkou. Nevnímá mě. Sednu si tiše k ní.

„To je moc hezká panenka. Kdes ji vzala?“ ptám se opatrně. Nechci ji zase naštvat. Chci se dozvědět, co se tady děje.

Lenka upravuje malé krásce vlásky a nespouští z ní oči: „ říkala jsem ti, že je ten dědeček moc hodný. Dal mi ji. Když se o ni budu hezky starat, tak mi poví tajemství. Ale jenom mně!“

Poslouchám ji a mlčím. Není to poprvé, co mi má dcera dokazuje, že je trochu jiná než ostatní děti. Vloni před Vánocemi byla Lenčina prababička v nemocnici. Ve čtyři hodiny ráno mne vzbudil hluk z pokojíčku. Všude se svítilo a Lenka seděla na zemi. Na moji otázku, co dělá, mi jen odpověděla, že si hraje s babičkou. Po hodině se zvedla, vše zhasla a šla spát. Druhý den volali z nemocnice. Babička nad ránem zemřela.

Celé odpoledne je ve znamení zpracování červených plodů. Práce nám jde od ruky. Táta si vzal malou s sebou do vinohradu a my s mámou máme na vše klid. Když už jen čekáme, až se dopeče moučník, vyprávím mamce, jak Lenka k panence přišla. Vezmu tu divnou hračku do ruky. Je celá načichlá starobou.

„Kdo v tom strážním domku vůbec bydlel?“ zeptám se mámy.

„á si pamatuji jen starého Žemličku. A k tomu mi tedy panenka nesedí,“ usměje se té představě. „Byl to železničář. Chvíli tam ještě asi i hlídal koleje. Ale pak už všude nainstalovali automaty.“

„A on neměl žádné děti. Nebo vnoučata?“

„Ale měl. Dva syny. Jenže se rozvedl. Kluci se s mámou odstěhovali do města.“

Panenka v mých rukou zamrkala. Položím hračku a jdu najít telefonní seznam. Ž- Žemlička... na předposlední straně tlustého seznamu najdu Žemličky rovnou dva - Josefa a Václava. Když chci vytočit první číslo, rozrazí se dveře a Lenka vběhne se smíchem do síně. Následuje ji táta.

„Kde je Stázinka?“ vyvalí na mne oči.

„Neboj. Jen jsem si ji prohlížela,“ uklidňuji ji: „leží v křesle.“ Dcerka prosviští kolem mne jako vítr a chňapne panenku nedočkavě do rukou. Přivine ji k sobě a něco jí říká. Nebýt si jistá, že jde opravdu jen o hračku, myslím si, že ta ji i odpovídá. Povzdechnu si. Asi jsem byla na sluníčku déle, než je zdrávo. Nechám holky povídat si a jdu zpět k telefonu.

„Žemličkovi,“ ozve se ve sluchátku. Vysvětlím dotyčnému, proč mu volám.

„Ano, jsem to já. Ale ve vsi jsem byl naposledy na tátově pohřbu. Ne, dceru nemám. Ale neteř ano. Zkuste zavolat bráchovi. - Ano, to je Vaškovo číslo. - Nashledanou.“

Tak to bychom měli. Jeden Žemlička tady nebyl. U druhého to nikdo nebere.

„Holky, jdeme na pivo?“ navrhne táta po večeři. Já i Lenka jen přikývneme.

„Musíš si brát i tu panenku?“ trochu se zlobím. Fakt je děsně ušmudlaná, ještě nás ve vsi pomluví. Lenka jen znovu přikývne, nazuje si sandálky a už běží napřed.

Donesu od stánku u místního hřiště dvě pěkně natočené desítky. Nechám tátu se s chutí napít a pak spustím: „Pamatuješ si, kdo bydlel ve strážním domku? Někdo před Žemličkou?“

„Pořád ti to nejde z hlavy?“ usměje se: „ale jo. Bydleli tam Brožovi. On dělal výpravčího a ta jeho byla na mateřské. Měli jednu holku. Myslím, že to byla Anička.“ Přikývnu a čekám na pokračování příběhu.

„Asi se rozvedli. Nevím. Jen Brož najednou zmizel. Prý šel dělat někam do Karviné. A ona pak utekla s nějakým důstojníkem od pohraničníků. Nevím přesně. Ale tamhle máš starýho Maříka. Byli s Brožem kamarádi.“

Vezmu u pultu další dvě piva, ale tentokrát je donesu k jinému stolu.

„Dobrý den, můžu? Já jsem mladá Macková,“ kývnu směrem k tátovi: „vy jste prý znal rodinu Brožových? Tu ze strážního domku.“

„Ty myslíš Miru? No, jasně! Střídali jsme se tady na stanici.“

„Oni měli holčičku?“

„Jo, to měli. Ale kdo ví, zda ta holka byla vůbec jeho. Brožová byla rajda už za mlada. Ta se vyspala snad s půlkou kasáren. Po svatbě ji Mirek držel zkrátka, ale nic to nebylo platný. Rvali se mezi sebou jako psi. Jednou jsem to zažil.“ Napije se a ztiší hlas: „Myslel jsem si, že se snad pozabíjí.“

„Rozvedli se?“

„To ti ani nepovím. Jednou Mirek nepřišel do služby. A pak prý přišel lístek, že nastoupil do dolů. Bylo to tenkrát takový celý divný. Ale asi už to nevydržel. Potom už jsme se nikdy neviděli.“

„Mami,“ budí mne ze spaní malá: „ten děda chce napít. Stázinka mi řekla, že potřebuje vodu.“

„Dobře, Leni,“ odvětím, když si uvědomím, že to není část mého snu: „přineseme mu vodu.“

„le Stázka říká, že musí být ze studny! Mami!“ cloumá se mnou.

„Jasně. Tak bude ze studny,“ souhlasím, jen abych už mohla zase v klidu spát.

Když se ráno vzbudím, najdu vedlejší postel prázdnou. Lenka není ani dole v kuchyni, ani v celém domě. Jdeme ji tedy hledat, ale nikde není. Bezradně si stoupnu před vrata a přemýšlím. Cože mi to v noci říkala? Něco s vodou...

„Studna!“ vykřiknu, když si konečně vzpomenu: „tati, budeš řídit?“

Taťka zaparkoval auto na stejné místo, kam včera já. Ještě ani nevypnul motor a já už spěchám pěšinou k domu. Vběhnu na dvůr. Na skruži staré studny sedí mé dítě, panenku má vedle sebe a pláče. Vezmu ji do náruče a hladím po upocených vlasech.

„Pššš, to bude dobrý,“ chlácholím ji:  „už jsme tady. Neboj.“

„Nejde to, mami, nejde. Prostě neteče,“ zlobí se mezi vzlyky: „ten dědeček se musí napít.“

„Můžu ti pomoc?“ dřepne si k nám na bobek můj táta. Lenička mu vše zopakuje.

„Pán chce vodu ze studny? Musí to být z této studny?“ Malá přikyvuje a má naději v očích.

„Sedněte si tady na schody a já to zkusím, ano?“

Na chvíli se nám ztratí z očí. Když se vrátí, nese v ruce motyku. Přijde k poklopu a zabere. Jednou, podruhé. Potřetí se půlkruh víka pohne. Ještě chvíli se s poklopem pere. Potom motyku odloží a z kapsy vytáhne baterku. Nakoukne do studny. Když zvedne hlavu, zapotácí se. Pomalým krokem přijde k nám a sedne si.

„Vezmi malou a jeďte domů. Pak zavolej na policii.“

„Policii?“ nechápu. Ale potom mi to všechno dojde...