Marie Kolouchová

https://literatinawebu.webnode.cz/marie-kolouchova/

        Narodila jsem se ve Frýdku-Místku, v dětství se s rodiči často stěhovala po celé republice. Do "života" mě            vybavila maturitou potravinářská průmyslovka v Pardubicích. S manželem jsme se vrátili do mého rodného          města, kde jsme si pořídili jeden byt a do něj dva syny. Teď už máme i záviděníhodné vnučky.  

       V mládí jsem recitovala a hrála divadlo, později začala s turistikou, lyžováním a cestováním. Díky tomu mi             ve Světě v obrazech otiskli několik článků. Když se uvolnily hranice, projeli jsme s manželem kousek světa           a z toho mám poznatky, které jsem prostě musela napsat. Dověděla jsem se o LKPB, kam jsem byla přijata.

Setkání.

Sluníčko příjemně hřálo, i když už bylo pokročilé odpoledne. Vyšla jsem z lesa a za chvíli budu na autobusové zastávce.Těšila jsem se, shodím ze zad batoh s deseti litry borůvek a odložím košík plný hříbků. Docela ráda sbírám borůvky a houbaření, to je jeden z mých velkých koníčků. Baví mě chodit po horách a když něco najdu, to je radost navíc. Ovšem, nést potom ty lesní plody i přes hodinu k autobusu, to mi dává zabrat.

Před zastávkou na lavičce seděla šedovlasá starší paní. Pozdravily jsme se a paní hned sáhla do kapsy:

"Vy stě mlada, vy určitě vitě, jak se s tym robi. Syn mi řikal, že mam cosi zmačknuť, ale už sem to zapoměla. Poraďtě mi," řekla a dala mi do ruky mobil. Byl podobný mému, takže to snad nebude problém, pomyslela jsem si.

"Najditě mi Fandu, syn řikal, že na to meno se mu dovolam, buďťe tak hodna."

"Jo, hned, jenom si vytáhnu brýle," začala jsem otevírat batoh.

"Ale ni, to němusitě, jo vam to přečitam. Vy enem mačkejtě." Mačkala jsem tedy čudlík Fanda byl třetí v pořadí. Paní začala telefonovat.

"Tuš už sem na zastavce a autobus už pojedě." Potom chvíli poslouchala a ukončila hovor: "Ja, ja, počkam na zastavce, když chceš." Podala mi zase mobil, abych jí ho uzamkla a pak ho zastrčila hluboko do batohu.

"Vitě, na čerta mi to kupili. Stalo to plno peněz ale mladí pravili, že to musim nosiť, kdyby se mi na horach cosi stalo, možu si zavolať pomoc. No, co by mi to pomohlo, když s tym něumim, ale syn je spokojeny, že mu zavolam aspoň včil. Tuš, maju take svoje napady. Budu mě čekat na zastavce, abych němusela domu pěšky. Mam to enem deset minut, ale to vitě, pry sem už stara roba," sdělovala mi paní.

"Můžu se vás zeptat, kolik máte roků?" Vím, že to není dvakrát zdvořilé, ale já jsem to prostě musela vědět. Nikdy jsem ještě nepotkala člověka, podobného této paní.

"Ale, vitě, už to je ostuda, v zimě mi budě osemděsať a ešče tu strašim."

"A kde jste našla ty krásné praváky?"

"Tuš, vzala sem to z Ostravice, kolem Smrka, ale enem tu z te strany od přehrady a potem po lese až tu, na Samčanku. A cestu jich rostlo dosť, ale ty velke su už chrobači. No, bylo tam boruvniči, tak tež mam paru litru, syn ma boruvčok rad..."

Hovor přerušil příjezd autobusu. Stará paní seděla několik sedadel přede mnou. Dívala jsem se na její šedivé vlasy, batoh na klíně a košík s houbami u nohou.Je jí osmdesát, v náročném horském terénu prošla nejméně patnáct kilometrů a teď jede autobusem někam do údolí, kde ji bude čekat syn, aby ji autem odvezl domů. Ona mu to dovolí, přestože by bez problémů ten kousek došla pěšky. Ale její syn ji má rád a ona ví, že bude mít radost, když to pro ni udělá.

Paní vystupovala dřív než já a ještě jsme si přes okénko autobusu zamávaly. Dlouho jsem měla z tohoto náhodného setkání hezký pocit.