Festival Den poezie 2023

Náš literární web zdraví Festival Den poezie a připojuje se svou tvorbou k této úžasné akci , kterou od roku 1999 vyhlašuje Společnost poezie z.s.  na počest narození K. H. Máchy – letos na téma "Básně v obraze".

 V tomto roce se bude konat ve dnech od 6. do 19. 11.2023)

Obrazy dávných časů

Obrazy dávných časů

do dlaní vdýchl mi Kdosi. . .

A ještě být blíž jím jsem směla.

Spojeni čely a kapkami rosy,

unikáme zemským sférám.

Nekonečná bleděmodrá bleděmodra

se září slunce nad tou scenérií.

Pak najednou hvězda na víčka mi sedla.

Bdím, či spím? Ne! Toužím a žiji!

Takový den bývá jen časně zrána,

smetanová oblaka, nebeská brána.

Slunce zalévá náš mnohostěn

bez nohou a bez křídel.

Tak krásný, bílý den. . .

Slova víc už nezmohou.

Krajina dětství, tak důvěrně známá,

jako stromy nad strání.

Krása bez hranic, ještě nepoznaná,

Hlazená křídly modrých holubic.

Celí a cele pohlceni v paprscích Světla,

vzdáleným světům blíž.

Se všemi a vším propojeni

a že krásné to je, věřit smíš.

Až nebudu

Až nebudu, budu se k tobě vracet jako májový déšť.

Zlehounka splývat se tvých tváří.

Pak tě budu ovívat jako vítr, všechno osuším, věř.

Už jenom ten pocit mne blaží.

A abys poznal, že jsem to já, pošlu do očí jiné bytosti duhu,

ať tě láskou ovine, něhou svlaží. Pak šťastná budu.

Budu i vločkami na tvém kabátě,

I když vím, že se vzápětí rozpustí nebo je setřeseš rukou.

Dotkneš se mne. Na chvíli. V rozpacích se v mžiku rozletím

jak vlaštovky na drátě, barvy na paletě.

Dvě srdce v sobě mám a tlukou.

Budu i čmelákem na stráni.

Usednu na nejmodřejší chrpu ze všech chrp,

ale její barva nebude krásnější

než ta, co znám z tvých očí, tím jist si buď!

Budu se k tobě vracet i na podzim.

Pod nohama šustit jako spadané listí,

vonět novým příslibem jara jako teď. Má touha to jistí.

Možná tě budu smáčet slzami, ale už nebudou slané.

Všechno je před námi. Cesty máme dané.

Až nebudu, nebudeš nikdy sám.

Nebudeš nikdy bloudit tmou.

Láska je pochodní na cestě.

Potkáme se v její záři.

Jednou. Oba najednou.

Marta Lehetová

Ďakujem za pozvanie na akci Festival poezie. To musí byť krásna akcia. Trochu aj závidím, že nie som s Vami. Posielam 3 básne. Ak sa Vám budú páčiť, dajte ich na Váš web. Ďakujem veľmi pekne! Zbožňujem poéziu nielen písať, ale aj recitovať. Poézia mi pomáha pri všetkom. Ak sa cítim smutne, otvorím si knihu s poéziou a tá mi vnesie do tela energiu, lásku a radosť. Poézia je balzam na dušu! Prajem Vám všetkým krásny zážitok z Festivala poézie! S pozdravom Lehetová

Báseň v obraze

Zavesím obrázok na stenu.

Do neho vložím báseň

napísanú obhrýzenou farbičkou

na vytrhnutom kúsku

prázdneho papiera

s krásnym vyznaním

iba pre teba.

Moje myšlienky

mi spestrí vanilkové slnko,

ktoré so mnou koketuje,

dodáva silu

a vyvoláva zamilovaný

úsmev na tvári.

Poznáš ten pocit?

Predsa každé vyrieknuté slovo

je ako krehký lúč,

ktoré nevymaže prvú lásku,

ale uloží hlboko do srdca.

Báseň ukončuje moje

búrlivé myšlienky.

Zatváram srdce,

ktoré bolo dlho otvorené.

...

Obrázok splnil svoje poslanie ...

Sviečka

Zapálila som sviečku na hrobe.

Na mieste, z ktorého niet úniku.

Mlčí. Ticho horí.

Pre najbližších.

Sfúknem jej plameň,

no v srdci zostáva večne.

...

Zapálila som sviečku na stole.

Jej plamienok ma hreje.

Rozžiaril kvety, obrazy,

rozžiaril moje srdce.

Nepredstiera, že je niečím väčším.

Je skutočne tým, čím je.

...

Zapálila som sviečku na okne.

Žiari proti hviezdnemu svetlu.

Udržiavam malý plamienok

plný krásnych spomienok.

Na blízkych.

Nie som pri tom sama.

Ostáva so mnou viera, nádej, láska.

Ticho

Oprelo sa o mňa

Zavŕtalo do srdca

Sadlo mi na ústa

Sklonilo hlavu

Nad hrobmi držalo stráž

...

Zapálila som sviečku

Ticho postála

Zlaté lístie na mňa padalo

Miešalo sa so slzami

Moji najbližší

Smutno mi je za vami

Nad smrťou sa nikdy

nedá zvíťaziť

...

Ticho odchádzam

Mám od ticha vzácny kľúč

Od brány do večnosti

Zamknem ju a nikdy

Nikomu viac neotvorím …

...

Pošlem iba odkaz do ticha ...

Svatoslav Butora

Divoké máky 

Až půjdeš po louce

Uprostřed horkého léta

Nebude místo na stíny

Divoké máky zastíní

Smutky světa

Budeš moci snít

Se Sluníčkem být

Pěkné touhy mít

Jako ONA A ON

Jako kdysi když

Měli jsme k sobě blíž

Vedle sebe kvetly ruce

Štěstíčkem očí objímali

Lesy v dáli

Malíř snů nám štěstí schválil

Nic nebylo na obtíž

Ani zemská tíž

Tenkrát JSME BYLI

K zemi a kvítkům blíž

Co myslíš ...

Nebo JSME MĚLI V SOBĚ NEBE ?

Nebo NEBE kráčelo na louce

vedle Tebe?

Co myslíš ...

Měsíční úlety (obraz první) 

Stáhli jsme z nebe

Usměvavý Měsíček

Na Zem za košilku dolu

Jsme spolu

V průvodu motýlích písniček

V proudu jeho zrníček

Našli Jsme v Čase dírku

Jak děťátka ze školky

Když objeví v plotě škvírku

Těšíme se z Prostoru

Hledáme cestu

Ze světa za sklem

Vezmi nás Měsíčku ven

Na zpáteční cestu k dětství

Otoč zrníčka Času vzhůru

Budeme Tě zase chvilku

Držet za košilku

Než za chvilku najdeme k Tobě

Cestu a novou dírku

Jsme zrníčka

S motýlí písničkou v duši

Nás svět Svět Času nenaruší

S námi budeš Měsíčku věčný

A my Ti za to budem vděční

...a co moje košilka...?

Měsíční úlety (obraz druhý)

Byl jsem první

Náměsíční Měsíčňan

Bez skafandru bez rakety

Na cestu vzhůru

Vzal jsem si Motýlí Křídla

... a víru v nebe

... a víru v Tebe

Lásko Nebeská

Byla Jsi Tam

Za pár minut Jsem byl

Na Měsíci

S nebem Jsem v nebi s ní snil

Čas Pode Mnou se vlnil

Měsíc zatleskal

ON A ONA se usmívali

Všude mne čekali

Jen tady na Měsíci ne

Náměsíční Měsíčňani

S Motýlími Křídly

Jak by si tady U Nás zvykli

ONA A ON si pak si řekli

Proč ne

Budeme všichni spolu

Trošičku náměsíční...

Víš o tom Kde JSEM ?

Co myslíš Kdo JSEM ?

Libuše Matysíková

OBRAZ VOLNÝCH PTÁKŮ

(Variace na báseň Jaroslava Schnercha)

Básník vytáhl obrazy

z dřevěných rámů

pár slovy vypsal svou ránu na duši

hledal místo k ztišení meditaci

V tom na nebi letěli ptáci

v houfu přesně řazeném

zamyslel se pohledem

tu volnost jim snad záviděl

Záviděl i přál

hýbat s nehybnými obrazy se nevyplácí

měly svou dobu cíl situaci

však lehkou volnost ze všech stran

to co si představil

co si přál

chtěl letět v houfu volných ptáků

HVĚZDNÉ PÁSMO NEMESIS

(Spravedlnost dohoní ty, jejichž činy nelze ospravedlnit.)

Král Slunce a královna noci Luna

spolu při zatmění bojují

jediný způsob jak zastavit bitvu

je vyřešit a ukončit

rozmíšky a konflikty na Zemi

Novoluní symbolizuje

nový začátek

nehádejte se a nebojujte

o moc ve vztahu

Jaké si to uděláte

takové to máte

Tohle vždycky bylo

je to pro nás svaté

OBRAZ ŽIVOTA

Písmena živé abecedy

rozsypala se po Zemi

v nitru svém maluji obraz

se živými písmeny

Jakými barvami

je spojím

aby ladily

čím je doplním

aby zářily

Fialová je naděje

oranžová veselí

zelená je život sám

červenou vše rozjásám

Černá dělá strukturu a lesk

nemá jí být moc

jen tak akorát

i trochu všední šedi

Bílou něhu

to se nikdy neví

blankytně modré nebe

azurové řeky

půvabné modré květy a také motýli

Od každé barvy i písmen trochu

abychom obraz trefili

Byl by to obraz života

Ladislav Beran

Nebáseň

Jo, kde jsou ty časy, 

kdy říkával mi mladší brácha,

že na holky v květnu, 

spolehlivě zabírá Karel Hynek Mácha

V létě už v tom brácha viděl háček

To na holky na plovárně v Písku, zabíral jen Jiří Žáček

S podzimem jde poezie pravda trochu k šípku

nezabere ani díky umu, 

spolehlivě nahradí jí ve dvou, láhev hradeckého rumu

V prosinci se poezie opět velké úctě těší

Na básničku vzpomenou si rády, dokonce i děti

Ty se těší nejvíce, protože ví, 

že když jim před Mikulášem dojdou slova, 

pomohou jim jejich rodiče

Jana Burčíková

Básník

Hřbitovní branou vchází žena. V těžkém, zebavými vločkami pokrytém kabátu vypadá starší, než doopravdy je. Zdviženým límcem se úzkostlivě chrání před chladem. Ani kabát, ani ten límec ve tvaru povadlého dubového listu jí nesluší.

Livie podzim přetahující se se zimou nesnáší. Vzduch nasáklý spěšně tajícím vlhkem jí nedělá dobře. Kdyby přes sebe přetáhla medvědí houni, necítila by se o nic líp. Rok co rok uvadá spolu s posledními květy pro vzpomínku darovaných chryzantém. Sama žádné takové kytky na hroby nenosí. Snad nápověda od Jindřicha. Slyšela od něho o všelijakých kvítkách, ale na tahle nejspíš rád zapomínal. Kdepak, pohřební flóra jakoby ani nedokázala kvést. Tak to míval on a Livie to nemá jinak.

Přitom je jich tady všude, kam se podívá. Povadlé, rzivou chorobou napadené chryzantémy. A když ne ty, pak stejně zrezivělé věnce vřesů a ještě čehosi, co spolu se smrtí ztratilo svou podobu.

Jaký byl asi Jindřich, když přestal být Jindřichem? Napadne Livii u první řady bídně vyzdobených hrobů. Poznala by ho? Měl rty stažené do kroucené šňůrky, jak bývalo jeho nedobrým zvykem, když slova mlčky proměňoval ve verše, které od něho nikdy neslyšela? Anebo je měl pootevřená s horním rtem ohrnutým ke špičce nosu jako za nocí, kdy vedle ní usínal, aby, až se ona ráno probudí, nikdy nebyl tam, kde si ho tolik přála mít?

Je dobře, že to netuší. Třeba si jej smrt upravila po svém. Nepotřebuje to vědět. Nepotřebuje si Jindřicha představovat po smrti. Vídala jej přece zaživa, a to jí stačí.

Livie pohroužená do myšlenek, jež žádnému smrtelníkovi nesvědčí, projde spodní částí hřbitova až k první bříze. Zná ty náhrobky. Poctivá kamenická práce. Dýchne na ni cosi, co tu dávno bývalo. Pár kmenů s šedinami stáří. A prastaré hroby, u kterých už nikdo nevzpomíná.

Řídký březový hájek, místo pro křížky jako stvořené. Každá koruna jiná. Něčím, co se nikdy neopakuje, svá. Truchlící tak přicházeli najisto nejkratšími stezkami, aby spíše než ducha ztraceného utišili sebe. Vytrhali býlí, které clonilo kříži, pohladili shovívavou kopretinu, postáli chvíli, jež nemohla být dlouhá ani krátká, a vydávali se na pochody zpět tam, kde na hluboké truchlení nezbýval čas. Ojedinělé hroby se pak spojily do dlouhých, přísně vyměřovaných řad, řady se vršily do zástupů, až překročily kopec, který se táhnul od města k severnímu obzoru. Rozložitý svah posetý planě zakořeněnými břízami znal každý, kdo tu alespoň po nějaký čas žil. I v divé době jednadvacátého století zůstávali mnozí, kteří své břízy rozpoznávali už zpoza věkem hojně nahlodané hřbitovní zdi. V den a hodinu, kdy se před první, jednou z těch útlejších bříz zastaví nejisté kroky Livie, tu však není nikdo, kdo by ji mohl rušit v jejím bludném dumání.

Límec z nehezkého flauše se zachvěje. To jak se Livie v posledním momentu snaží vyhnout dlouhým, k zemi padajícím větvím. Ochablé pařáty unaveného stromu jakoby ji stáhly ještě níž, než sahají ony samy. Není na nich nic, co by stálo za zájem. Snad za pár měsíců, až se na nich rozpučí jaro, pak se u nich opět začnou zastavovat pohledy uslzené smutkem.

Livie však vzdoruje, opět vzdoruje všem logičnostem. Ona se netopí v slaných tůních a nemíjí strom pohroužený do spánku. Není to smutek, tíseň, úzkost, stesk po člověku, kdo by ji sem přiváděl. To ona sama se rozhodla, prosta všech přirozených, z nezvratnosti věci vyplývajících emocí. Ona sama přichází pohovořit s Jindřichem, jako za ním tolikrát přicházela. Neřeknou si mnoho. Ba, řeknou si stejně málo, jako si říkáváli, když hlídali jeden druhému jeho pravidelný, zpravidla mělký, smyslně nesmělý dech.

Než Livie změní směr, aby pokračovala do pravého sektoru dnes už několikahektarového hřbitova, zadívá se tomu, kdo se jí postavil do cesty, takříkajíc pod kůži. Zvedne hlavu, prohlédne šlachovitou korunou břízy, těsně u vrcholu se zachytí bělostné kůry kmene, aby se po něm v těsném objetí svezla ke kořenům mizejícím jí po nohama. Nic. Výsledkem jejího pokusu není, k její upřímné lítosti, nic, co by dokázala vyjádřit jazykem, kterým se už třiašedesát let bez námahy dorozumívá. Několik tupě mrazivých vteřin jí připraví okamžik bolestného uvědomění. Rázem se ocitá mezi bodáky časem ztupených rampouchů. Je to jen kratinká chvíle. Nemůže se pohnout. Ani tam ani jinam. Ze všech světových stran na ni míří rampouchové zbraně. Ví, co se děje. Livie také ví, proč je tomu tak. Nedokáže však víc než litovat.

Vysvobodit by ji mohla pouze Jindřichova slova. Jenom jeho verše, které by na rampouchy dýchly oblevu. Jinřich by totiž navzdory do očí bijící vychrtlosti zcela obnažené břízy dokázal vidět krásu. Popsal by ji v řádcích, které nikdy nedosáhly k okraji stránky. On si vždycky vystačil s málem. Pár veršů ozdobených rýmy, jednu, nanejvýš dvě strofy pro zahřátí. Jindřich nikdy nedopustil, aby Liviina duše vychladla. Takový on byl. Nemluva, jemuž se ve výřečnosti jen tak někdo nevyrovná. Kdyby tu teď stál vedle ní, nebyla by bříza umrlcem tří ročních období. Pro Jindřicha by kvetla, když ne na větvích, pak v tajemném labyrintu svého počmáraného těla. Našel by v ní vzrušení z utajených zákoutí, přirovnal by ji k tělu ženy oblečenému do krajek. Livii by tím jemně, jak on to jen dovedl, strhl blánu nicotnosti z očí. Po tisícáté by ji povzbudil k životu. Právě k takovému životu, který on s nonšalancí nenapravitelného veršotepce tak rád žil.

Hlubokým povzdechem si Livie prorazí cestu kordonem zešpičatělého ledu. Kráčí po horizontu kopce, až dorazí k dalšímu rozcestí. Tady se musí rozhodnout. Přejde-li hlavní tepnu vedoucí středem hřbitova k hrobům neznámých vojínů, dostane se na místo, které tu pro ni donedávna existovalo jako jediné. Dvakrát jeden metr navršené půdy hustě porostlé břečťanem, ze tří stran obroubené hrubě otesaným kamenem, ze strany čtvrté označené omšelou deskou, která je na slovo stejně skoupá, jako býval Jindřich, když zrovna nebásnil. Rosenbachovi. Nic víc se kolemjdoucí nedozví. Kus země, do jejíž náruče ukládají po hrstech ty, kteří se rozhodli odejít. Livie se rodinného rituálu účastnila čtyřikrát. Neví, jestli tu byl kdy kromě dvou tetiček, dědečka a jeho bratra pochovaný ještě někdo jiný. Nikde se o tom nepíše a břečťan jakoby se ze sdílené pravdy toužil vykroutit.

Livie neváhá. Nezamíří vzhůru k rodinnému hrobu. Beztak nemá, co by jejím dávno zesnulým příbuzným pověděla. Zato s Jindřichem, s tím si potřebuje promluvit!

Rozhlédne se kolem. Břízu, do jejíhož poledního stínu před nedávnem pokládali věnce, má několik desítek metrů šikmo před sebou. Přímá stezka k ní nevede. Bude muset kličkovat mezi hroby, zvedat nohy přes vysokou trávu, na kterou se v té vlídnější části roku zapomnělo. Ještě do ní nevkročila, a už cítí každou kapku přimrzající na stéblech. Urousá si nohavice, bude ji to zábst, napadne ji, ale svého úmyslu se proto nevzdá.

Opět si vzpomene na Jindřicha. V mokré, studené trávě by sbíral perly, ze kterých by jí na krk zavěsil korále. Z urousaných nohavic a promočených bot by vyždímal víno, které by jí nalil do poháru, aby s ním okusila po doušku básníkova mámení. A s kamennou zatvrzelostí hrobů by zapředl rozhovor hodný králů. Takový byl její Jindřich. Udatný přemožitel jejích špatných nálad. Nechce ho zklamat. Určitě je tu s ní, střídavě na ní ulpívá očima a hned zas klopí zrak, jako to dělával pokaždé, když spolu byli sami. Tolik ji to trápilo. Jindřich se dokázal zahledět třeba i do obyčejné šišky stromu. Když ze země zvedl pírko, které tam chvíli před nimi ztratila ustaraná sojka, nespustil z něho oči, dokud mu nevěnoval aspoň čtyřverší, když už ne celý, z pavoučích nití narychlo spředený sonet. Na všechno se její Jindřich dokázal nerušeně dívat, jenom na ni ne. Livii nikdy neobdivoval očima. Pro Livii měl svoje ruce. Také svoje rty, svoje náhle vytrysknuvší prameny…

Štěstí ze vzpomínek, které tak nerozvážně vytáhla na pošmourné světlo listopadu, Livii zabolí. Nesmí to dovolit. Znovu se nořit do pěny, jež pozbyla něhy a jenom dusí. Tuší, že k Jindřichově bříze to už nemůže být daleko. Přesto se zdráhá podívat výš než na další kámen před sebou.

Vtom ji cosi poleká. Stín, se kterým nepočítala. Jak by také mohla? Za dne, který se příliš neliší od temné semknutosti noci… Kdo by za takového dne dokázal vrhat stíny?

Trhne sebou. Prudkým pohybem hlavy vzad pozdvihne bradu z límce. Okamžitě ucítí nepříjemný dotek chladu. Ledová ruka zrádného listopadu jí zajede pod kabát až na místo, které bývalo jenom jeho. Jindřichovo. Muž, kterému se z vlastní zoufalosti vydala, jí hroty klíčních kostí nikdy nelíbal.

Zavalitá postava muže s oblými zády ustoupí od místa, nad kterým se dosud skláněla. Pracovní kabát barvy bahnitého kalu ji činí bachratější, než doopravdy je. Potkala se snad s obrem? Nezajímá ji jeho tvář, jež by člověku, který se tu tak znenadání vzal, dala aspoň zdánlivou identitu. Livie jednoduše nemá na to, aby se podívala výš, než kam sahají jeho nepokojné, podél těla spuštěné ruce. Nikdy tak mohutné ruce neviděla. Jindřich je míval nemužsky jemné a Slavomírovy pro ni nikdy nebyly ničím jiným než tupým náčiním neohrabaného zahradníka. Kolik je na světě lidských rukou… zabývá se pro onu chvíli naprosto bezvýznamnou otázkou žena, jež se u nedokončeného hrobu svého milence nečekaně střetla s hrobníkem.

Muž s mozolnatými tlapami ustoupí o další krok. Hlavu skloní tak, že mu tučná brada zmizí v pleteném roláku. Potom se zničehonic prudce zakolíbá. To jak se mu připomene, co se sluší, a co ještě neudělal. Pohybem hbitým, že by před ním neulétl vrabec, smekne z hlavy radiovku a nervozně ji zmuchlá ve své Herodovské tlapě. Stydí se za to, že opomněl. Před pozůstalým je třeba zachovávat pietu, učil ho už děda, když mu jako malý kluk přidržoval kvádry. Táta už mu nic říkat nemusel a doposavad se na sebe mohl spolehnout. Jenomže tahle madam se přikradla jak sníh za límec. Všiml si jí, když mu už skoro dýchala za krk. Ne, že by se jí nějak lekl, to zas ne, ale musí si přiznat… vychýlila ho z osy. Ztratil rovnováhu, pár okamžiků nevěděl, co a jak. Proto ta čapka pokorně srolovaná do štrůdlu. Kdyby mu nebylo tak stydno, odčinil by svoje zaváhání třeba políbením ruky, nebo tak něco... nedaří se hrobníkovi zastavit divoký proud myšlenek, jež se v mnohém podobají výčitkám.

"Kvůli mně se nemusíte zdržovat," vrazí do něho náhle lidský hlas, div ho nepovalí. "Dělejte svou práci, jako kdybych tu nebyla."

Livie neporoučí, Livie žádá. Kdyby nějaký not znalý svědek učinil zápis melodie, kterou vyčarovala ze dvou vět, určitě by se uchýlil do mollových rovin nepřerušovaného legata. Snad je to právě onou nepodbízivou vlídností, že se hrobník opováží vyhledat očima tvář, které se tak snadno přestal bát.

Vtom jakoby mu se mu z očí svezly brýle, které tam nikdy neměl. Ona osoba, jež jej právě zbavila hříchu, není žádná madam natož panička. Na délku hrobu od něho stojí docela obyčejná, vcelku pohledná žena. Mladá není, stará už teprve ne. Na první pohled je jí zima. Hrobník jí pohlédne do očí. Má je čisté, bez závoje, který zná z očí jiných, se kterými se tu při své práci potkává. Uvěří jí. Vrátí se tam, odkud z úcty k pozůstalé poodstoupil, sehne se a silou, kterou lze získat jen z každodenního kontaktu s kamenem, nakloní připravený blok k vykopané jámě.

"Netušila jsem…" pronese po dlouhé chvíli Livie. Vysvobodí prsty z rukavice a přejede jimi po vyrytých literách. To už si hrobník stačil očistit kolena umazaná od hlíny. Jindy mu na nějakých šmouhách nezáleží. Ostatně, patří to k jeho práci. Před touhle se však od začátku cítí nesvůj. "Znám ty verše. Jsou to jeho slova…" Podruhé neklesne Livie hlasem. Z otevřené věty promlouvá více pohnutí než její vlastní obsah. "Já omlouvám se světu, že nedopsal jsem poslední mu verš. Však poslední tu větu dopovím mu v květu keře v šípek rozvitého…"

Hrobník lapá slůvka. Strašně dlouho neslyšel nikoho říkat verše. Duši mu všudypřítomná smrt neotupila. Lačně se natahuje po teplu, která sem spolu s Livií přišlo. Rozechvělá duše mu tají dech. Ještě, ještě… chce se jí zakřičet, když dočte Livie epitaf, jenž si napsal sám nebožtík. Namísto toho vyklouzne z hrobníkových úst: "Byl to asi poeta. Jeden z těch bohémů, co chodí s rukama v kapse a nejraději by nocovali ve Velkém voze."

"Jo, přesně tak to bylo. A chodil v odřeným kabátě a kapsy u kalhot měl věčně děravý.".

Hrobníkovi se líbí, jak bez okolků se tenhle přízrak v podobě každým okamžikem pěknější ženy vloudil do jeho nálady. "Taky naslouchal hvězdám, seděl při tom v příkopu a vůbec mu nepřišlo divný, odkud se mu k ránu vzala rosa na čele."

"Jéje, to mi povídejte!" usměje se Livie. Ne, nebude tady před tím jistě dobrým, ale přece trochu divným člověkem vyprávět, kolikrát bohém Jindřich nedorazil, když ho spolu s večerem čekala. Ani mu nebude povídat o tom, jak bohatě obdarovával hvězdy. To by pak nebylo daleko k tomu, aby se mu svěřila úplně se vším. Jak na ni jednou naléhal slovy, aby směl nalehnout ohanbím na ohanbí, jak ji do téhož lože nepustil podruhé, protože v něm míval, jak pochopila později, obsazeno častěji, než by byla s to hned napoprvé pochopit. Jak se všelijakými způsoby snažila vyloudit na něm rezervé, které by ji uchránilo ponížení, když ji vykazoval ode dveří, ze kterých nehodlal sejmout řetízek. Nezbývalo by jí než přiznat, že se bez jeho lásky navzdory její vrtkavosti nedokázala obejít.

Mnohem spíše než bohém byl pro ni Bohem, který nejedná pokaždé spravedlivě. Bláhový tvor lidský se k němu přesto upíná, aniž by pozbyl byť jen jediný střep své nerozbitné víry. Jen jí zmizel z očí, obsadil jí do posledního zákoutí mysl. Nenacházela v sobě zbraně. Přes všechna příkoří se ho nedokázala vzdát. Jeho podivínství snášela s trpělivostí světice, s jeho nestálostí bojovala s urputností šelmy. Mnohokrát ji tlačily slzy, když ji za celý den a noc neoslovil, zatímco svými veršovanými lichotkami častoval tu oblak nad střechami, tam krůpěj nektaru stékající stromům po svrchníku. Bohatství vjemů odměňoval bohatostí slov.

Málokdy býval doopravdy s ní. Mnohem častěji vytvářela Livie pouhou kulisu, kterou, jak jí sám se zvláštním zalíbením zdůraňoval, tak převelice potřeboval. Jednou jedinkrát se jí snažil vysvětlit, jak kruté je nutkání, jež volá po verších. Jak vyčerpávající a bolestná bývá potom sháňka po slovech. Avšak nemohl, neuměl, ani nechtěl žít jinak. Nepřítomnost své duše omlouval nepřemožitelnými víry inspirace, své bohémství měl za múzu, svou neukotvenost za vítr do plachet. Nedalo se s ním žít, přesto si Livie nikdy nic nepřála víc.

Odhrne si pramen vlasů vyloupnutý z pod šály, kterou si ráno uvázala natřikrát.

"Šlapal si po srdci," dodá po krátké odmlce, v níž stihla obrátit hodně stran básníkova alba.

"Ano, ano, znám to," rozradostní se náhle hrobař, až sám sebe překvapí. Kdepak by on měl příležitost k nějaké radosti… "Znám to," zopakuje ještě, než si porovná útržky jiné bohémy, než bývala ta Jindřichova. "Z bot si namísto zpřetrhaných tkaniček vytahoval struny. Pak na ně brnkal, aby chytil takt pro ty svoje básničky. Jo, máte pravdu paninko, takhle to bylo. Básník. Jestli tohle, co tuhle vyryli, doopravdy napsal, pak to byl hotovej Rimbaud. Co říkáte…"

Livie na metafory rozvášněného hrobaře neříká nic. Zdráhá se promluvit víc, než je pro tuhle chvíli nutné. Básník… Ano, Jindřich nebyl o nic méně básníkem než slavný Rimbaud. Slavným se však nikdy nestal. Jak by také mohl? Na nějaké proslavování mu už nezbýval čas. Buď sedával zahloubaný za zdmi vědeckého ústavu, nebo si nasazoval křídla, jež jsou k mání pouze pro ty, kdo se na svět dívají očima básníka. Vystačil si s mikroskopem a notýskem s tužkou přivázanou na špagátku. Čas od času do svých potřeb zahrnul ještě ženu. Ať už ji, nebo jakoukoliv jinou, která se v onen moment naléhavé básníkovi potřeby nacházela blíž než Livie. Nenáviděla je, zrovna jako nenáviděla, s jakou ledabylostí jí odpovídal na otázky. Toužila být pro něho jediná. Usilovala o pevné místo v jeho rozháraném životě. Věřila si, že by do něj vnesla pořádek, ukotvila by jeho tuláckou bárku, snovala by pro něj bezpečné a pohodlné hnízdo, udělala by všechno pro to, aby mu byla oporou i nekonečnou motivací. Jen kdyby ji tolikrát neposílal domů se slovy, že si vystačí sám. Potom by jistě složil epopej, která by jej proslavila.

Vyčerpala se. Vyčerpal ji. Vdala se, protože bylo dobré se vdát. Slavomíra nikdy nemilovala, i když on velmi pravděpodobně miloval ji. Bývalo jí těžko na duši. Jakoby jí nitro zatarasil kámen. Bludný kámen neustálého bloudění. Když bylo nejhůř, utíkala k Jindřichovi. Ač jí nikdy nedal víc než verše, které jí nepatřily, dával jí to, co jí nemohl dát její pravý muž. Jenom u Jindřicha se cítila být celá. Neporušená, úplná, nehříšná ve svém hříchu, čistá ve své pošpiněné počestnosti. Jak jinak by na něj měla vzpomínat než jako na Boha. Boha, jež uměl skládat verše…

V nehybnosti hřbitova se prolomila stébla namrzající trávy, odkutálel se kamínek nakopnutý podrážkou Liviiných bot. Tři kroky nenadálého ústupu, než se postava ženy zastaví, aby se naposledy ohlédla za člověkem, kterého žádný jiný nenahradí.

Namísto s tváří pohnutou neutuchajícím nadšením se setká s dojatou tváří hrobníka. Zatímco ona, navěky zasažená nenahraditelnou ztrátou, on v očividném očekávání nového začátku. Muž, jenž přestal skrývat své obří dlaně, s temenem opětovně zakrytým svou vypelichanou radiovkou, nezná přetvářku. Když pláče, roní skutečné slzy, když prosí, spíná dlaně. Když tuší lásku, věří jí, jako že v něm jiné víry nikdy nebylo. Budiž mu přáno, že není s to, rozlišit planou naději od čisté beznaděje.

                Jaké verše by jenom mohly vzejít z lopaty hrobníka…

Do naší země na pozvání společnosti Den poezie přijíždí i řada významných básníků ze zahraničí, aby se zapojili do té neopakovatelné atmosféry. Festival je podporován Ministerstvem kultury ČR a hlavním městem Praha.

Každoročně je vyhlašováno téma, které může být pro jednotlivé organizátory inspirací. Letošní téma – Básně v obrazech je jistě otevřené, inspirativní, včetně myšlenek o vizuálních a textových obrazech s propojením různých žánrů.

Jak píše jeden z našich členů 

Bohumír Vidura

Snažíš se najít

báseň v obraze

              nikoliv neblaze tápat

             a blouznivě snít

                             a přesto se často nabízí

                              že sklízí i ten co neseje

                                   vítr zavěje a zvlní se lány.

V myslích dalších členů Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek-Místek se zrodily různé básně - nebásně, se kterými by se s vámi rádi podělili.

Božena Tyrlíková -  Horáková

Obrazy dávných časů

Obrazy dávných časů

do dlaní vdýchl mi Kdosi. . .

A ještě být blíž jím jsem směla.

Spojeni čely a kapkami rosy,

unikáme zemským sférám.

Nekonečná bleděmodrá bleděmodra

se září slunce nad tou scenérií.

Pak najednou hvězda na víčka mi sedla.

Bdím, či spím? Ne! Toužím a žiji!

Takový den bývá jen časně zrána,

smetanová oblaka, nebeská brána.

Slunce zalévá náš mnohostěn

bez nohou a bez křídel.

Tak krásný, bílý den. . .

Slova víc už nezmohou.

Krajina dětství, tak důvěrně známá,

jako stromy nad strání.

Krása bez hranic, ještě nepoznaná,

Hlazená křídly modrých holubic.

Celí a cele pohlceni v paprscích Světla,

vzdáleným světům blíž.

Se všemi a vším propojeni

a že krásné to je, věřit smíš.

Prsten z trávy

Chtěla bych mít zas prsten z trávy.

Tvé paže u mé hlavy.

Nad ní tvou tvář.

Snad se moje srdce uspokojí

a zavrhne pročítat snář.

Stárnu. Ne nevadí mi vrásky.

Netoužím být mladá.

Jen mít zpátky to kouzlo lásky,

které samotu i odcházení

s grácií zvládá.

Chtěla bych mít chrpy tvých očí

navždy u své hlavy.

Až na žalov

k nám kdokoli vkročí,

ať přivítá ho prsten z trávy.

Taťána Prokešová 

Memento

Lidé

jsou stále stejní,

mění pouze

kulisy a šaty,

zameteno mají

jen před svými vraty,

však to, co je důležité,

zůstává očím skryté,

srdce všem napoví,

co je v člověku vryté.

Obraz

Oči dvě chrpy,

ústa z vlčích máků,

vlasy barvy pšenice,

okouzlil mne starý obraz

květinářky z ulice,

kupte si kvítí,

volá dívčí hlas,

bílé lilie do vašich váz,

vůně fialek a čerstvých růží,

hladí nevinnou, snědou kůži,

něžná krása v záplavě květů,

žluté slunečnice se sluncem si pletu,

ten obraz s květinovým rámem,

rozkvete s každým oroseným ránem.

Milan Pastrňák

Dům Picassův

Pablo Picasso,

                    rebel,

vždycky Španěl,

i v Paříži.

Umělec,

  malíř,

     komunista,

          anarchista.

Vizionářská bomba,

která

všem páprdům

          kritikům

na ostré střepy

brýle rozbila.

V domě Salé,

    v Marais,

            stále

straší

Picassovy příšery,

ale ty vyplašené

třesoucí se holubice se již nevrátí.

Kaple Sante Schapelle

(obraz Salome)

Krásná

křehká

štíhlá víla

tančí a zpívá

před králi

dvojího lidu,

nahoře

         i dole,

bez.

         Salome!

Po červeném koberci,

před soudci

a před strážci,

na stříbrném podnosu,

odnáší

   hlavu

     křesťanství.

11. září!

Emilie Kozubíková

Mámení

Růže v extázi vyslala vůně nad hvězdy.

Nejplamennější z nich

vložila mezi plátky svit,

rozbřesk zažehl slunce katarzi

až přetékalo v erupci

varovně, chlopní srdcí.

Přivoň či nepřivoň si,

vmeten jsi chapadly

do obrazárny snů

touhou po nadhvězdnu

zákonitostmi sil.

Průzory opon

Kdo slíbal pel let rtům

zahrad rozkvetlých třešní,

bělostným narcisům

- když včely ulétly

kastrací pampelišek

k oslavě zelení?

Zlíbány rty protagonistů vzpomínek

- dech hebkých macešek

sametových?

Slézat tak světelnou hvězdnou zář

- plavit ji po vodách,

pohýčkat obrázky

výsostných pravd

lstí, obrazotvorností

mantinelů lásky.

Skrz důraz osudí

odestřít pel

všeberoucímu času

metoucím s lupem

na hřbitov.

Dychti po pohlazení vlasů

a jitř si surovost

běžících dravých vod,

když průzory opon jdou s ouverturou

i závěrečnou zpěvu strof

Sebelitování

Bez víry v obdarování mocí- Božích rekvizit,

jsme sto vzlykat proměnou rodných míst.

Divadlo života s nánosy kulis, neobrátíš nám zpětně list

tvářnost domova odestřít?

Nápověď zhůry pódia, mlč!

"Mějte víru, mí požehnaní! Je vám dopřáno vzpomínáním,

ztvárnit obrázky pamětí."

-Tak či onak, ale- ach- Pan Bůh s námi,

vyvzlíná-li průzory rozjímání

s místem míst i stoh postpubertálních naivit

tamních nadějných dětí.

Bohumír Vidura 

Doznívání obrazu

Dozněly duté údery

a zbývá slyšet cvrlikání

které jako stříbření

projeví se v obraze

nebo tanec na špičkách

v atlasových střevíčkách

ale i mraky dovedou zpívat

a nedávno truchlící líbat.

Obrazy bez křídel

Může být dílem okamžiku

že v mžiku najdeš inspiraci

a vrací se co zdánlivě

jsi zapomněl jako že

z hlučné hudby oněměl jsi

ale z ticha vkradly se tóny

které nikdo neslyšel

a ejhle jsou jak zvony slyšet

všude mezi miliony

a vznášejí se bez křídel.

Pavlína Kollárová

****

Ještě se tráva zelená

u potoka roste petrklíč

Vlní se lány

jablko sladce chutná

Ještě je nebe

modrý pohár se šlehačkou

a vrány sedí na poli

Ještě padá sníh

jak na obrázku Josefa Lady

Ještě je krásně u nás doma

****

Barevnou tužkou nakreslím se na plátno

nenajdeš mě

zapomenu na kontury

a ostré hrany

nebudu ani stínem

dokud mi nevtiskneš podobu budoucnosti

****

Prasklinou v rámu

odejdu z mrtvého plátna

zůstane jen lehký náznak stínu

V barevném závoji na nebi

nechám se znovu malovat

bez falše

a svazující pasparty

abych znovu mohla mezi zrcátka do trávy

když zastýskne se mi po slunci

Žofie Zejdová

Kaktus s datlemi

Jak namalovat obraz slovem pouze?

Co oči vidí, srdce cítí

bez štětce, talentu, jen v divoké touze.

Ach malíři, ti to mají snadné.

Namalují krásnou květinu,

co vážně nikdy neuvadne.

Dívku, které úsměv krášlí tvář

ta také nikdy nezestárne

nezrezne nad hlavou její svatozář.

Popíšu slovy chuť datlí s kokosovým mlékem

vůni divokých exotických zahrad

kaktus s trny – to on je mým lékem!

Abstraktní obraz z písmen pro lidi

zachytí tu nádhernou chvíli,

každý však něco jiného uvidí.

Tak co – chuť kokosu a datlí?

Kaktus s exotickou vůní?

Už jste ten obraz …. našli?

Malířova ruka

Je to k nevíře

svět mých postav ožije

v rukou Františka, malíře.

Skřítek Tydlifon i víla Květinka

rybník s vodníkem,

každý strom, rostlinka.

Malíři díky za tvé ruce

tvrdé k těžké práci,

něžné pak k tužce.

Zdeněk Hledač

dívce, která asi není

snad vypadla jsi z obrazu

mistra Leonarda

nebo tě nastříkl sprejem

půlnoční kovboj na fasádu

jsi jako malovaná

snad vypsala tě Elizabeth

v sonetech z Portugalska

nebo si mládenec v poklopci

hrál slepenými prsty

jsi stvořena k milování

a možná, že vůbec nejsi

možná jsem jen na chvíli potřeboval

několik tahů štětcem a tři hloupé sloky…

tak už se nemrač, vymyšlená

stejně jsi byla nejlepší

kreslím ti

kreslím ti po dlani

(kdo ví co, kdo ví kam)

obrázky k hádání…

vážně nic nevidíš?

s představou bývá kříž!

(přiznám se nehezky

že jenom nebesky

rád se tě dotýkám)

zamilovaný mazal

tvůj obličej je něžnou básní

tvé černé vlasy skvostný rám

sám pitomě se dojímám

jen díky tobě můj svět krásní

být malíř, motiv je mi dán

jenže to plátno – velká bída

kdo tohle zhlédnout sakra chce?

namísto aktu – abstrakce!

ač stehna, ňadra neodíváš

když svíráš mne jak zajatce

Dajana Zápalková

Na stole

lístek s poznámkami

na celý den –

posbírat jablka

zahrabat listí

z posledních rajčat

kečup uvařit

K obrázku podzimu

žlutí se dýně

a cesta ptáků

přes moře

mrazí

Sychravý chlad

se v stavení tlačí

vypínačem jej nezastavíš

Na stole lístek –

Svař víno -

přijdu v šest

Neděle

v ateliéru

ticho

jako v jabloni na podzim

trocha slunce

olizuje šedivé barvy

lépe chutnaly zlaté -

ty od pšenice

co voněla chlebem

Podlaha vrzne

pod šlápotou

a vířivý prach sedá

na holé

ještě mokré větve

jako sněhové vločky –

není třeba

otisku štětce

Stojíš

tady se mnou

u zámecké zdi

slyším

jak šustíš

spadaným listím

a světélkujícím obrazem

zubatého slunce

rýsuje se tvář –

tvůj šibalský úsměv

co v Lužnici se ztrácí …

Stál

jsi tady se mnou

a já teď holemi

cestou zpět vyťukávám –

je mi fajn …

Je mi dobře s tebou …

Jiří Kalivoda 

Prostá balada – je psána v šesti obrazech, přinášíme jeden, ostatní si sami doplňte …

Obraz první – prostor a čas

Byla to podivná místnost.

Okno tak vysoko,

abys viděl ulici,

musel jsi stát na špičkách.

Ona, o hlavu menší než on,

mohla vzhlížet jen ke hvězdám.

Nebo k svitu pouliční lampy

v tmavých nočních uličkách.

Vyschlo mu v hrdle.

Má začít ji svlékat?

Nebo jen tak klábosit?

Šil sebou jako na trní.

Nebyl připraven

vymýšlet hloupé báchorky.

Lákala ho krása.

Chtěl kráčet cestou k poznání.

Jako by slyšela myšlenky.

"Nemluv a nesvlékej se!"

Podala mu pohár vody.

"Já si tě svléknu hezky sama!"

Znělo to jako rozkaz.

Byl zvyklý poslouchat.

Přesto, uvolnil pracku na opasku.

Předem vyloučil nechtěné drama.

Voda mu padla vhod.

Ale ta pouliční lampa,

ten podivný kužel světla.

Není na ní špiclovací kamera?

Přeci jen, je to internát

plný děvčat jako lusk.

Tu musí vzkvétat

občas i nějaká ta nevěra …

Melánie Nováková

Vánek léta

Dík ve dřevě

vlna Tsunami

srdeční tetování

Šaty vybledly

pláž je jiná

Jen vánek léta

soukromá věta

uvnitř Vesmíru

Pod hladinou

je plno tajemství

Padesát bazénů

kilometr za hodinu

Pravidelné tempo uklidní

Modrý strop

připomíná nebe

V představách jsi metou

Miluje ten pocit

Městská galerie

Popraskaný chodník

asfaltové grafity

střídají odstíny šedi

Koberec časem utkaný

po němž se prochází

miliony osudů

Za deště tvary se slévají

v mrazu ledová krusta

ukrývá obrazy

Galerii otevírá slunce

Vstupné je zdarma

Otevři oči!

Říjnová melancholie

Rubínem vůbec nešetří

Zlatem nepohrdne

Striptýz se časem dostaví

obrazy trochu smutné

Krajinu mlha objímá

drží se jí jak klíště

Jak děcko mámy

milenec milenky

tak zase někdy příště

Ivana Návratová 

Erich

Trvalo léta, než mne oslovil,

a než já též řekla mu své ano.

Tehdy už dost jsem měla nastřádáno,

bychom byli šťastni, aby se mnou žil.

Znamená pro mne vůni domova,

ten pocit, jenž po léta mi byl cizí…

Už nemám strach, že najednou mi zmizí,

ten vztah má pro mne váhu olova.

Když večer k němu šťastná usedám,

říkám mu něžně, s láskou, potichu:

Můj krásný, nejmilejší Erichu,

tys pro mne největší, co znám.

Když jednou za rok přijdou Vánoce,

tak všichni rádi usedáme spolu

k jednomu velkému rodinnému stolu,

Erich je jméno, jež dal mu výrobce.