Máj

první polibky, čas lásky, Mácha a Petřín a také rozkvetlé třešně, májky, voňavý déšť a včelí koncerty i upřímná vyznání. Ať už je váš máj stejný, nebo úplně jiný, nechejme ho vstoupit na náš web oblečeného do veršů i povídání. 

Do rubriky přispěli: Auria Caerulea, Marta Dvořáková, Alena Melicharová, Oldřich Antonín Hostaša, Žofie Zejdová, Viola Jíchová, Dajana Zápalková, Petr Koudelka,

Auria Caerulea

Máj

 I když teď není moc příznivá doba na to, co se teď děje ve světě. Jenže to mou nezkrotnou duši nebaví. Jen sedět a poslouchat, co se ve světě děje. Radši si zkrášluji ten svůj. Jsem snílkem už od malička. Nevěřím světu, ale mám ráda lidi. Mám ráda Matku Zemi. Věřím jen tak v něco krásného, čemu se říká láska. Není to jen sen, ale ono se to i děje ve skutečnosti. Je to něco o čem sníte celý život a najednou je to tady a vás to neustále inspiruje a posouvá dál blíže k sobě a k tomu druhému. Nevěděla jsem, že něco takového je vůbec možné. Nikdo neví, jak to bude dál, ale stále věřím v lásku. Vzpomeňte si i vy čtenáři, jaká je, jaká byla? Potakali jste ji? Proč ji stále nemáte ve svém srdci? Věřte, že je nadále mezi námi velká naděje. Roztáhněte svá křídla a buďte na chvíli šťastní, laskaví, odvážní žít lásku naplno. Život bez lásky je totiž život bez živé kapky. Probuďte v sobě touhu ji žít. Zkuste si představit, že svět je úplně jiný, nevěříte? Zkuste si zajít do přírody. Ucítíte ten bezbřehý klid v sobě uvnitř. To propojení s něčím tajemným, co se skrývá v každém z nás, jen je třeba to probudit. Zkus to teď! Zkus naslouchat! Zkus věřit naději. Zkus se radovat z prostého teď! Zkus žít s vděčností za vše, co tě potkalo. Zkus dát životu nový rozměr! Dokážeš to! Rozdávej radost, není to jen pocit a něco zbytečného. Je to energie života, poděl se s ní, rozdávej ji s úsměvem.

Jaké gesta by měl mít zamilovaný člověk? Taková jaké mu říká jeho pocit. Pokud jim vnitřně skutečně naslouchá. Může u toho druhého rozpoznat stejně něžné city, jako má on sám. Tak láska může překonat ledajaké překážky v životě. Jen prostřednictvím toho, že si budou navzájem blízcí v těch nejmilejších a nejjemnějších niancích jejich života. Něha a pocit lásky k tomu druhému udržuje tvůj život vždy jako v bavlnce. Pokud nadále setrváš v těchto citech, budeš v životě mít o to větší radosti i starosti, ale nebudeš na to sám. Vždy tu pro tebe bude ten nejbližší z nejbližších. Pokud spolu přetrváte i ty nejtěžší zkoušky, pak je to tvůj osud být tím, který vyplní její celý svět.

Marta Dvořáková

Můj májový dialog se světem

Říkala jsem světu:
Zklamal jsi mě...
A on mi řekl:
Taky jste mě zklamali...
Věřil jsem lidem
         že už víckrát ne...
         že už NIKDY
                   NIKDY VÍC...
Co MI chceš vyčítat?
                   x
         Přece se točím!

Alena Melicharová

Milá paní Pavlíno, vybrala jsem ze své poslední sbírky PRAŽSKÉ SONETY /2021/ podle Vašeho návodu verše, kde je máj, láska, Mácha, Petřín ... Alena Melicharová 

Jarní vzpomínková

Spěchám od tramvaje,
čekáš u Koruny.
V oknech slunce hraje,
jaro ladí struny.

Na rohu babička
má fialky v míse,
koupená kytička
jemně rozvoní se.

Jsme dnes nějak tiší:
nikdo neuslyší
zvon, který v nás zvoní.

S úsměvem na tváři
celá Praha září,
krásnější než vloni.

Setkání se spolužákem

Mazlivě nezřetelná slova
šeptáš mi dechem bez hlasu.
Řekni to nahlas, řekni znova,
co jsi mi šeptal do vlasů.

Býval jsi vyšší, to vím jistě,
když se nade mnou nakláníš,
ani tvůj hlas už nezní čistě -
a snad i proto jsi mi blíž.

Stejně dlouho nám slunce září,
jsme stejně mladí, stejně staří
a všelicos nás napadá.

A i když nám už není dvacet,
až Stromovkou se budem vracet,
bude nám jako za mlada.

Šeříky

Praha je zase jako z obrázku
a parky voní fialovobíle.
Snítkou šeříku dokáže své milé
i ten nesmělý projevit lásku.

Též socha Máchy svírá kytici,
zčechranou tvůrčí rukou Myslbeka.
Je pro dívku, co na vyznání čeká,
nebo pro jinou, plaše se rdící?

Přejdou milenci, chlapec dívku hladí.
Nezávidím jim nedozrálé mládí,
spíš přeji klidné nebe nad hlavou

a život, za nějž půjde říkat „díky“
Aby se mohli těšit na šeříky
a měli rádi Prahu voňavou.

Oldřich Antonín Hostaša

Ozvěna Máje

Modrá obloha
notový papír
noty píše slunce.

V nebeské šenkovně
čepují
sluneční záři.

Dopoledne
vydává drbnu dne
o příchodu krále Máje.

Pokloňte se
přichází král
s korunou květů na hlavě.

Poklekněte
v sadu jabloní
začíná pasování
na rytíře touhy.

Farář svítání

Farář svítání
požehnal slunci.

Píseň potůčků
šumí krásný den.

Farář svítání
oblékl oblačnou sutanu
a probudil skromnost.

Modré zvonky na lukách
zvoní sonet
který láska recituje.

Oldřich Antonín Hoštasa, recitace na Petříně,   zdroj:  

https://www.camelquerque.cz/galerie/poezie-na-petrine-mmxxii

Žofie Zejdová

První Máj lásky čas

"Byl pozdní večer první máj..." seděla sama u polorozpadlé zídky starého mlýna a recitovala si Máchův Máj. Mohla si to dovolit, zaprvé ho uměla skoro celý zpaměti a zadruhé byla tam sama. Zavřela oči a s opravdovou vervou přednášela svou nejoblíbenější pasáž "... a smutný vězeň takto mluví k nim, vy ..." a tak si ani nestačila všimnout, že si na protější stranu tiše přisedl jakýsi muž. Chlap statné, vypracované postavy se smíchem na tváři pozoroval tu postarší, pěkně zaoblenou, do lehkých letních květovaných šatů oděnou "rusalku". Když otevřela oči, málem vykřikla úlekem, ale jeho podaná ruka a úsměv na rtech ji uklidnily. "Jsem Vilém" a já "Jarmila" dodala už se smíchem. "No tak to je tedy parádní náhoda" řekl a usmál se tím nejkrásnějším úsměvem, tedy ji to tak alespoň připadalo. "Krásně se vás poslouchalo, mám Máchu taky moc rád" řekl Vilém a Jarmile tak dal zapomenout na trapnost celé situace, kterou v první chvíli cítila. Neuběhlo ani půl hodiny a už se bavili jako staří známí. "Zvu vás na kávu do nedaleké hospůdky, co říkáte" zeptal se náhle Vilém. Jarmila nejdříve zčervenala, už dlouho se jí nestalo, že by vůbec mluvila s mužem a natož, aby ji někam pozval. V práci byly samé ženské a doma ji mimo kočky nečekal vůbec nikdo. Je to hodně dávno, co ji manžel vyměnil za mladší model, děti vyletěly "z hnízda" jak se říká, a tak zestárla do samoty. No zestárla? V šedesáti ještě snad člověk není starý. Podívala se na Viléma a přemýšlela kolik mu je asi let. Nejspíše byl starší než ona, i když na to nevypadal. V útulném prostředí venkovské hospůdky si ke kávě objednali láhev vína a bylo jim moc hezky. Povídali si o Máchovi a ukázalo se, že Vilém je učitel ve výslužbě, a právě literatura byla jeho hlavním oborem. Jarmila se zase přiznala, že pracuje v šicí dílně a šaty, které má na sobě, jsou jejím vlastním výtvorem. Trochu se lekla, když zjistila, že ji před půl hodinou ujel poslední autobus a jediná cesta domů vede lesem. Vlastně uvítala, když ji Vilém nabídl, že ji doprovodí. Jaksi automaticky ji chytil za ruku, poté co zcela "gentlemansky" zaplatil celou útratu i se spropitným. Později v lese ji dokonce políbil a Jarmila podlehla kouzlu májové noci. Líbali se s mladistvou lačností a nedočkavostí a najednou zvědavá Vilémova ruka vklouzla Jarmile pod sukni a začala hladit její zadeček. Trochu sebou cukla, ale pak si uvědomila, že je to vlastně milé, ona dvacet let nepolíbená a láskou ošizená stárnoucí žena má šanci, možná poslední, pomilovat se s milým a hezkým mužem a tak, ač to neměla ve zvyku, tak vyzývavě prohnula své tělo a povzbudila muže k dalšímu milostnému zkoumání. Vilém si svlékl svetr a spolu s košilí ho rozprostřel jako jakousi provizorní deku. Na tu pak položil už zcela nahou Jarmilu a sám se zbavil zbytků svého oblečení. Je tak krásný a mužný, pomyslela si Jarmila stydlivě a alespoň to ji těšilo, že si na výlet vzala své nové krásné spodní prádlo. Prostě chtěla, aby ji to dnes, když je ten první máj, alespoň slušelo. Vilémova touha byla v plné pohotovosti a jeho něžné ruce připravily její "vyděšený" klín k slastnému vlhkému toužení. Jarmila byla vlastně spíš vystrašená než vzrušená, ale když ji Vilém začal recitovat Máj a pomalu, pomalinku do ní vstupovat, tak si začala užívat. Prostě se to nezapomíná, jako jízda na kole, pomyslila si nelogicky a najednou se ocitla na druhém břehu, sténala slastí a Vilém vypadal, že si to taky užívá. Těsně před vyvrcholením se však stalo něco divného - začalo pršet, ale ne moc vlastně to vypadalo, jako když padá rosa. Jarmila otevřela oči a posléze údivem i ústa. Seděla sama u polorozpadlé zídky starého mlýna a nechápala, co se tedy vlastně děje. V tom ji to došlo, usnula, jednoduše usnula a Vilém, hospůdka, káva, víno a pak sladké milování v lese to byl jednoduše jen sen. Prostě "živý" praštěný sen. Usmála se a po tváři ji začaly téct zrádné slzy. Najednou ji bylo líto, že je sama, jen s kočkou a před láskou dobrovolně a na dlouhá léta zavřela dveře. Co zavřela, zamkla je na petlici, a ještě pro jistotu pořídila další zámek! Jak byla hloupá, došlo ji v té chvíli. Už žádný princ na bílém koni nepřijede, jen ona Jarmila musí začít hledat svého Viléma. Jinak bude už navždy sama!

A tak milí přátelé, nebuďte sami, ať se vám o lásce nemusí jen zdát! " Byl pozdní večer, první máj, večerní máj ..."

Viola Jíchová

Planá růže

Když vše kolem kvete a voní,
to znamená, že je máj.
Kdy každé ráno za svítání
jitrem probudí se vlast
a slunce ozáří kraj.
I láska růže plané
rozkvétá v zahradě
a zůstává věrná.
Slunce třpytí se v tom máji,
přišly chvíle milování.
Oči si přejí,
ať láska kvete bez zrady.

Máj

Jak krásně ožil celý kraj,
když přišel opět měsíc Máj,
barvami se zatřpytil,
statečnost je v bytí,
v tichu mne zdraví splav,
radost je z žití,
kdo z vás cestu tam zná?
Nebude ran,
v budoucnosti světlo plá,
dýchám z živých stran
a vzpomínám,
jak i loni kraj rozkvétal,
tak jako Mácha i já,
chci život psát.

Strom poznání

V duši mé vzpomínka zněla,
o tom, jak matka mne vedla,
v té době byla jsem ještě malá,
začínala života škola.
Dívaly se stromy,
padalo slunce do jejich řad,
uměla maminka milovat,
nezbývá než vzpomínat.

To v srdci začal se vzbouzet svět,
na rty přicházela slova.
V tichu šuměl splav,
psala je i ruka Bezručova.

Ta slova Šrámek, Seifert, Borovský psal,
kraj zpívá, v srdcích žije máj.
To štěstí není k vyslovení,
slova tiché básně se rodí
na stromě poznání.

Provedou oči, provedou tě zemí,
domů tě doprovodí.
Nemusíš o tom mluvit,
vždyť slavnostně se vlní svět.
Do očí padají hvězdy
a v přímočarosti cesty zří
labyrint světa a ráj srdce.

Dajana Zápalková

Hvězdná noc

Pouští vládu
prosluněnému ránu
rozkvetlé stromy v zahradách
vybízí milence k polibkům
- nejen milence
všichni jdoucí kolem
pečetí svůj vztah
vychutnávají jeden druhého
jako všudypřítomné včely
při spanilém hodování
Nastal MÁJ ...

Petr Koudelka

****

Kdyby to Karel Hynek věděl, kolik má přátel mezi lidmi

jeho socha v Praze na Petříně

je každoročně počátkem května doslova jimi obležena

když na Petřín jedině k Máchovi

abychom si u něj mohli říct, že se máme rádi

a pokud budeme živi a zdrávi

že si tu štrapáci zase napřesrok zopakujeme

vždyť to je to nejmenší co pro naši lásku můžeme udělat