Marie Grohmannová

Aquapark

Dlouho jsem se neviděla s kamarádem z mládí. Je filatelista a numizmatik, většinu času prosedí u svých sbírek s lupou za stolem. Napadlo mne, že bychom si mohli trošku zasportovat. Třeba do Aquaparku? Domluva byla rychlá. Odpoledne ho mám vyzvednout před domem. Půjde rád. Při zamykání domovních dveří se pleskl do čela a zavolal směrem k autu: "Ještě zuby!" a zmizel na pár minut zpět v domě.

Cestou na Olešnou řekl, že už léta neplave a musel hledat, zda má ještě nějaké plavky. Měl. Ale nebyly to plavky, ale plavečky. No, nejdeme na přehlídku mody. To jsem si v duchu opakovala, abych se nesmála v nevhodnou dobu. Hala s bazénem jsou situovány tak, že celá 25 m dlouhá stěna je prosklená s výhledem na vodní plochu přehrady s labutěmi a kačenkami, v pozadí panorama pohoří Beskyd nyní ještě s čepicemi sněhu a Lysou Horou uprostřed. Nádherný, krásný výhled, je se čím kochat!

V bazénu jsou vodopády, sprchy, vířivka, sauna, spodní a boční proudy, které vymasírují páteř, ramena, kyčle, kolena, kotníky a kdoví co ještě. V patře pak malá kavárna s restaurací. "Zkusíme ještě jízdu na tobogánu?", navrhla jsem. Kamarád zjevně o sešup dlouhou spirálovou rourou zájem neměl, ale když tam bez bázně běhaly a sjížděly i děti, souhlasil.

Vystoupali jsme po točitém schodišti až pod strop haly. Abych předešla jeho rozpakům a váhání, možná i obav, sjela jsem jako zkušená první. Čekám dole u výstupu, čekám - najednou z roury ve vodní pěně vylétnou dvě zubní protézy a za nimi vyděšený Láďa v netradiční poloze hlavou vpřed! Ještě jsem mrkla, zda neutrpěly ty jeho retro plavky. Uf, ještě to by chybělo! Zuby vylovil, rychle nasadil a já předstírala, že jsem si ničeho nevšimla. Navrhla jsem kafíčko a bylo znát, že s ulehčením přijal. 

 Teď už je z Ládi vrtošivý stařík. A takový to byl frajer. Inu, roky nezastavíš.

Vánoční varhanní koncert

Nedělní večer, čas, kdy už se většina vrací do tepla domova, odcházím do kostela Petra a Pavla na varhaní koncert.

Lavice jsou zaplněny do posledního místečka, vůně kadidla, svíce osvětlují oltář, nálada slavnostní. Hudba mne vrací do dětství.

Ve Vrchoslavicích na náměstí stojí kostel, naproti fara. Tam našla svůj druhý domov moje teta po tragickém odchodu jejího muže, kdy zůstala vdova s dvěma malými dětmi - coby kuchařka. S rodiči a s mojí sestřičkou jsme na faru jezdili rádi. Pan farář byl veselý člověk, uměl vyprávět celé hodiny, krásně zpíval, ovládal čtyři jazyky, když nás zavedl do své knihovny, bylo k neuvěření, kolik knih se vměstná do jedné místnosti. Od stropu visel na kolejnici žebřík, aby mohl čtenář dosáhnout i na nejvýše uložené výtisky. Po pokojích jsme jen tak opatrně procházely. Nábytek, porcelán, obrazy, naleštěné parkety, vlněné koberce, kožené sedací soupravy, plno nádhery, až jsme se bály něčeho dotýkat. Když nás se sestrou vzal na mši, najednou jsme ho nemohly poznat. Talár jeho majestátní postavě dodal ještě větší vážnost, hlas byl změněný, hovořil pomalu, kázal, zpíval, modlil se, byly jsme jako v jiném světě, jako by to ani nebyl on. Než jsme se vrátili z kostela, byl už připravený slavnostní oběd. Pan farář měl maličký nešvar. Pokud někdo hovořil, pozorně naslouchal a často vyluzoval něco jako ééhm, éhm. Se sestrou jsme se rychle na jeho éhm soustředily a doma pak jsme ho parodovaly a jako děti – hodně jsme se u toho nasmály. Jednou se nám to nevyplatilo. A odehrálo se vše na faře při obědě. Můj otec něco vyprávěl, všichni naslouchali a pan profesor přizvukoval svoje oblíbené éhm, hm. Napadlo mne, že bych to mohla také zkusit. Hlasitě jsem se vložila při chviličce ticha do hovoru tím jedním jediným éhm. Moje sestra se na mne podívala, v očích čertovské plamínky a pak vyprskla smíchy. To už jsem se ani já neudržela, smály jsme se obě na celé kolo. Nebyly jsme k utišení, nikdo nevěděl, jaký je důvod. Rozhořčený otec nás poslal za dveře, abychom se uklidnily. Po chvíli se nám to podařilo, ale pomyšlení, že se vrátíme, uslyšíme éhm hm, nám stále nedovolovalo jít zpět do jídelny. Přišla pro nás maminka. Každá jsme si do pusy nacpaly kapesník v naději, že nám to pomůže, ale nic na plat. Jen jsme usedly, hovor pokračoval a opět to nešťastné ehm, hm. Cestou zpět jsme už byly smíchem tak vysíleny, že vše proběhlo v tichu a mlčky. Teprve časem jsme se obě přiznaly. Jednou vzal pan farář do kostela na kůr, abych si zkusila zahrát na varhany, on šlapal měchy. Začala jsem pomalými valčíky, pak lidové písničky… Byla jsem ráda, že si mohu zahrát. Pak následovala moje oblíbená písnička Cestář. ,, Končíme, z kostela se nemohou ozývat odrhovačky, co by si lidé pomysleli." Konec hraní, točitým a vrzajícím dřevěným schodištěm jsme sestoupili z kúru do liduprázdného chrámu. Obrovským klíčem pak zamkl dveře a já jsem si odnesla hezkou vzpomínku z dětství, kterou mi připomněl dnešní varhaní koncert.

Mládí versus stáří

Mládí nemá ponětí
co se děje s pamětí
mladí vědí houby
jak to máme s klouby
a nevědí ani
co je špatné spaní
jen stěží tuší
jak slábnou nám uši
diví se náramně
proč jsme stále v lékárně
to ještě zdaleka není
to nás k stáru mění -
jak utrácíme jmění

Florida dnes.

I letos jsem se vydala za rodinou na Floridu.

Byl začátek ledna 2022.

V Praze na letišti přišel první problém. Potvrzení o vakcíně jsem měla, PCR také. U přepážky plno lidí, než jsem se dostala k odbavení, do odletu zbývalo málo času. U přepážky mi sdělili, že podle vnitřních předpisů mi tyto doklady nebudou stačit, potřebuji ještě antigenní test. Ten jsem neměla. Zřízenec mi vysvětlil, že na konci letištní haly je schodiště, v suterénu mají odběrové centrum. S kufrem a kabelou jsem je hnala přes překážky. Šlo o minuty! U pultíku byla fronta asi deseti lidí. Jeden test trvá 15 min. Nervozita stoupala. V panice, že let ještě nezačal a už by měl končit, protože to nemohu stihnout jsem šla rovnou ke slečně, která zapisovala pořadí. Za přednostní odběr 1 500,-Kč, za samotný úkon 500,-Kč. Co naplat? Do letadla jsem po absolvování kontrol dorazila s potvrzením o negativním výsledku. Uf! Překážka zdolána!

Na palubu jsem dorazila poslední. Letuška za mnou zavřela dveře a my se odlepili od země. Ze zážitku jsem se vzpamatovávala až do Frankfurtu, kde byl první přestup. 

Po dvou hodinách jsem již seděla v obří Lufthanse. Navzdory vichru, který si pohazoval letadlem jsme vzlétli. Z okýnka bylo vidět, jak se křídlo kymácí. Soused zapátral po sáčku určeném k nevolnostem. Washington. Raději jsem se nedívala. Šťastně jsme přeletěli Atlantik a po deseti hodinách zase pevná zem - Věděla jsem, že v letištní hale budu čekat celé odpoledne na další spoj do Fort Myers. Jaké ale bylo překvapení, když se na světelné tabuli objevilo, že letadlo má poruchu. Všichni cestující měli možnost zdarma taxíka do hotelu ve Washingtonu, snídani a cestu zpět na letiště. Velkorysá nabídka nebyla nic pro mne. Přenocovala jsem v hale. Ještě se dvěma zoufalci, kteří se také nechtěli vydat do ulic velkoměsta. Byly už tři hodiny ráno. Ztlumená světla, hala prázdná, jen klimatizace v provozu. Ráno se odlet stále posunoval, nakonec jsme vyletěli do cílové destinace až v poledne. Kávou a croasánky jsem si krátila čekací dobu. Těsně před startem jsem zaslechla v letištním rozhlase něco jako zkomoleninu mého jména. Upozornila mne na to přípona - ová. Znervózněla jsem, copak zase nejsem ve správné hale? V tom už ale letištním vláčkem přijela zřízenkyně a volá moje jméno. Přišla jsem k ní a ona mi naznačila, že si mám k ní přisednout. Prolétlo mi hlavou: "Že by mne v mém věku potřebovali na orgány?" To byl ale jen přeložen odlet z jiného nástupiště kvůli silnému větru. Hodiny se vlekly. Abych nepropadala trudomyslnosti, hledala jsem na celé situaci nějaký klad. A našla. Lépe mít poruchu na zemi než ve vzduchu. To mne utěšovalo. 

Poslední let už byl krátký. Malá svačina a už jsme přistávali. Teplo, slunce, moře, kvetoucí stromy a hlavně rodinka, která se už začala strachovat a málem nevěřila... Spánkový dluh jsem překonala lehce. 

Druhý den jsme jeli do Miami na zápasy. Obě vnučky - již krásné slečny - hrají volejbal. Tři hodiny cesty autem, zápasy v Miami jsem si nenechala ujít. Události nabírali na rychlosti. 

Další den jsme šli na pohřeb kamarádovi. Zemřel na covid a nechal tady manželku a pětiletého syna. Smutné. Hodně smutné. Obřad není stejný jako u nás. Jeden den se sejde rodina, přátelé a známí ve smuteční hale, promítají se fotografie ze života zemřelého. Teprve druhý den je pohřeb. Protože byla manželka Češka, i čeští přátelé se přišli rozloučit. 

Další den rozehnal chmury. Konala se velká oslava narozenin. Připravila jsem vaječný koňak, ten chutnal všem. Počasí na koupání tentokrát nebylo příznivé, ale mne neodradilo, protože mám vodu ráda. I studenou. Američané seděli na pláži v dece, nebo sbírali mušle. Nikdo se nekoupal. S odvahou jsem vstoupila do moře. S gustem jsem se pustila rovnou na širé moře, po chvíli jsem si na chlad zvykla. Opodál se vynořil delfín. Vylekal mne, protože jsem si představila, že by se mohl přiblížit, tak rychle zpět. Na Floridě jsou i žraloci. V sezonu hlídají před nimi vrtulníky, teď ale sezona nebyla. Jednou jsem si na pláži půjčila šlapací kolo. Vyjely jsme s vnučkou. Opodál se k nám přidal delfín. Kroužil, vyskakoval, asi byl rád, že má společnost. Vylekalo mne to a hned jsme se vrátily do přístavu. Obávala jsem se, že by nás mohl převrhnout. 

Příjemné bylo i setkání s manželským párem, který se přistěhoval z Německa. Tehdy kupovali vilu od mého zetě realitního makléře, dcera překládala z němčiny a časem vzniklo přátelství. Pozvali nás na večeři do nově dostavěného luxusního hotelu u moře. Když přicházeli, nebylo možné je přehlédnout. Ona štíhlá, vysoká tmavovláska, on dvoumetrový sportovec, široká ramena, pod okem fialový monokl. Usmál se a řekl: "Chybička se vloudila." Byl profesionální boxer. Ani mi nevadilo, že jsem se nemohla zúčastnit hovoru. Já jsem si jen vzpomněla na "tu rams tu rum tututu" to je - objednávka na dva rumy na pokoj číslo 222. Dcera mi sice průběžně ř, ale já zvědavě sledovala okolí. Jedna zeď sálu byla celá prosklená a šplouchání moře na skla bylo pro suchozemce rajskou hudbou, druhá strana vchod, kde přijížděly limuzíny s hosty. Svatebčané, herci, kapela, transvestiti. Extravagantní oblečení, paruky všech barev - panoptikum lidí. Stále bylo co pozorovat.

Jeden den při příchodu k našemu autu do podzemních garáží jsme se vyděsili. U stropu na rouře od vzduchotechniky leželi dva černí hadi. Objev jsme hlásili v recepci. Dověděli jsme se, že hadi jsou tam umístěni teprve nedávno, jsou plastoví a mají plašit ptáky, aby neznečišťovaly auta. V neděli ráno přišlo tornádo. V televizi vše dopředu oznámili, upřesnili polohu i sílu a dobu, po kterou bude ničit. Udeřilo asi 5 km od našeho domu. Po chvíli plavaly ve zpěněných vodách moře zbytky střech, plastů, stromy, kusy dřev. V televizi jsme sledovali v přímém přenosu, jak se po cestě koulela auta a nákladní dodávka byla převrácená a odhozená několik desítek metrů od silnice. Za pár hodin všechno utichlo. Život se vracel do normálu. Na plážích moře bylo vyplaveno tisíce nádherných mušlí, krabů a mořských ježků.

Když byla vnučka malá, přišla za mnou s tím, že by chtěla mít takové "kapsíny", jako má krteček. Ušila jsem jí kalhotky s velkými kapsami. Když usnula, našla jsem v obou kapsičkách plno cumlíků. Také jsme jeli na výlet k termálnímu jezeru. Hloubku jezera se ještě doposud nepodařilo změřit, protože je propojeno s dalšími podzemními jeskyněmi, kde už je pro potápěče životu nebezpečno. Břehy byly lemované jemným šedým blátem. Tabule upozorňovaly, že je zákaz bahno užívat, to je pouze k prodeji v plechovkách v okolních stáncích. Ale děti jsou děti. Po chvíli byly natřeny bahnem celé. A to už rozhlas hlásil: "Upozorňujeme rodiče dětí na zákaz používání bahna". Další nařízení se týkalo konzumace vlastních jídel mimo restauraci. Uviděla jsem tu mladší, jak jí banán. Říkám jí: "Aspoň si čapni, ať tě není vidět." Odpověděla: "Už čapním". Děti si češtinu přizpůsobily podle svého. Volá sestřička sestřičku k obědu: " Máme řízek a bramborovou kášli."

Před odletem jsem se sešla s kamarádkou kartářkou. Řekla mi, že na Floridu poletím ještě čtyřikrát. Teď jsem se vrátila a nechce se mi věřit, že by měly karty pravdu a já bych ještě třikrát měla zažít peripetie s létáním spojené. Uvidíme.