Moje srdcovky

Každý znás jednou napsal svou první básničku/povídkuúpříběh. A všichni určitě máme některou svou básničku/prózu nejraději. Které jsou ty vaše?

Do rubrky přispěli: Petr Koludelka, Lesana Kráľovičová, Anna Hrabalová, Viola Jíchová, Auria Caerulea


Petr Koudelka

 ... mojí první básničku jsem napsal po rozvodu mých rodičů. Druhá básnička je jednou z těch mých srdcovek.

A co se mé srdeční barvy týká, tak je to modrá a tmavě zelená.  


Rozvod

Soud jménem republiky rozvedl manželství.

Muže a ženu.

Ženu, muže a dítě.

Tisíce manželství, tisíce mužů, tisíce žen se rozvádí

a vůbec jim nevadí,

že dítěti nevinnému, jemuž život dali,

předčasně berou jeho mládí.

Sklízejí, co ještě nedozrálo.

Přece se včera, ještě včera smálo.

Dnes se úsměv z jeho tváře vytratil.

Dětská tvář zvážněla.

Vypadá to, jako kdyby snil.

Nesní.

Jenom mu je divné, proč místo táty povídá pohádky máma.

A pořád je tak uplakaná.



Rozchod

Jsou slova, která proletí nad námi jak křídla tažných ptáků.

Zamávají do čtyř světových stran a kde je jim konec.

Co zbylo ze včerejší noci, už nejde si vzít.

Je sychravo.

Nevyspalo.

Kruhy pod očima.

Kruhy na vodě a bílá zima na krku.

Chlad a hlad vane za Tebou.

Ty se ztrácíš z lásky.

Už je tě jenom půl a den ode dne ubývá.

Z mlh nad Vltavou na mě křičí:"Blázne bláznivá!"

Nemysli si, že je všem malérům konec.

Počkej, až vystřízlivíš, to si teprve natlučeš záda a uvědomíš si délku jejího stínu.

Stínu hvězdy, která padá a která neshoří.

A která jestli někdy dopadne, připomene ti tvojí vlastní vinu,

za to, že jsi chtěl milovat bláznivě a nešťastně.

Jednu hvězdu jedinou, v té černo černé tmě.



Anna Hrabalová

pri dnešnom Vašom emaily mi napadla "Říkánka", ktorou môj manžel a otec našich detí, Moravák zo Zlína, z Lechotíc, každé ráno budil našich synkov a mladší syn ma minulý týždeň požiadal, aby som mu tú "Říkánku" povedala, chce si ju zopakovať, aby mohol pokračovať pri budení svojej dcérky. Tu je:

Dobré ráno, dobrý den,

Kdepak tu roste tráva,

Ptá se mladý zajíc matky.

Seberu se, napasu se,

A běžím zase pod jalovec zpátky.


Neviem, či je to správne alebo nie, tak som si to zapamätala a potešilo ma, že syn tak starú "říkánku", chce niesť ďalej svojim potomkom, dar po svojom otcovi, ktorý zomrel pred viac ako štyridsať päť rokmi a od vtedy, čo im ju rozprával je ešte viac. Určite si "říkanku" prebudí aj o pár rokov starší syn a nenechá ju zabudnutiu a poteší ňou svojich potomkov. Práve dnes by mal otec 100 rokov. Narodil sa 5.června 1923. Ďakujem za ten dar, bol najlepším v našom živote.

Ten čas tak beží, všetko sa mení a pekné spomienky zostávajú a blažia našu dušu. To je to krásne, čo nám zostáva.


Viola Jíchová


Tyto básně jsou mé první, které jsem napsala v 9letech po probuzení z kómatu. Staly se otázkou pro oči. Tenkrát jsem si řekla: "Kdo zemřel?, Když já žiji?" Dnes vím, že se v ní nejedná pouze o smrt mozku, ale o zánik světa, jako celku. Prostřednictvím následující tvorby nalézám na ni odpověď. Píši o tom, že lidský mozek obsahuje to samé, jako Matka Země. 

Navazující vlastní citáty zní:

" Ničením Země, ničí lidé sami sebe," 

"Vezmeš-li si od Země, měl bys umět také dát," "Nebude-li příroda a její dary, vymřou lidé,"

 "Svět je vážně nemocný, vadne moc lidstva být k sobě dobří a spravedliví." Znamejí pro mne nový život.


Smrt matky

Proč zemřela matka a děti pro ni truchlí,

byla milována, proč odešla v té chvíli.

Byla dobrá matka, není slyšet její hlas,

byla milována, proč opustila nás.

Není naše matka, krutý osud stihl ji,

byla milována, odpočívá v pokoji.

Děti k hrobu matky nosívají květiny,

nevrátí se zpátky?

Kde jsou oči matčiny?

Děti nemají matku, jejich oči překryl pláč,

podléhají smutku, řekni, matko, proč a nač?


Kalný potok

Potok malý v dál se valí,

kolem něj táhne se alej bříz,

teče tam uprostřed polí,

v korunách stromů je mnoho hnízd.

Však ten potok špína kalí,

čistá voda dávno mu schází,

teče sám uprostřed polí,

kdo dostane špínu z něho ven?

Proč příroda je na potok zlá,

Klidně pustí bahno tam do něj,

co z polí se tam dostává,

jen hlasy ptáků ve stromech zněj.


Auria Caerulea

Psaní mě láká ve dne i v noci,

i když chodím spát.

Nespím, mé sny plují po nekonečné obloze. Tam, kde beránci chodí spát. Já nad nimi bdím a ukolébávám k modrému spánku. Hajejte mí milí beránci. Do nového dne zbývá tolik, kolik na nebi je hvězd. Modrá z nebe padá. Na dno jejich snů. Do hajan do peřin ukládám vás ke spánku do fialkových květů. Sním o tom, že jednou potkám je i ve svých obrazech. Do záře pak ztratím se a roztáhnu závěs. Hle modrá krajina přede mnou, krystalová, zářící. Odrážející naši duši. V pokladu v tak jemném jejím doteku, schovaná uvnitř nás. Probouzející se v naše přání. Být spolu a radovat se. Snít o tom, že je to realita, kterou chceme žít. Až se usmějete na svou duši, pohladí vás a mile přivítá. Tam jste vždy doma a v bezpečí. Není to jen pouhá vzpomínka, ale pravda, že i ty ji v sobě máš. Jen odhalit, jaké moudro pro tebe má. Najdi k ní cestu, ať se ve světě neztratíš. Zkoumáš-li kudy a kam? Zeptej se jí, ona ti ukáže tu správnou cestu. Ale tu já už dobře znám. Je to cesta skrze srdce, skrze víru, skrze cestu. Běž, neotálej. Skrze srdce najdeš to, co je ti nejdražším a také pro co bys chtěl žít. Nevzdávej se! Kolem tebe je celý svět. Nesnaž se ho, ale pochopit. Jen se nauč se na něj dívat skrze sebe. Pak poznáš, že ta cesta je přímo tady a to milovat sebe takového jaký jsi. Tak najdeš cestu k ostatním a také poznáš pravdu a podstatu, proč jsi zde. Já ji znám i neznám. Ale vím, co vnímám a to jest, že v každém lidském okamžiku se nachází to, čemu se říká esence života. Jen ji nedokážeme vidět a povšimnout si, že je přímo před námi. Této esenci říkejte život,světlo nebo štěstí.I tyto malé střípky ti mohou ukázat mnohem více než jsou pouhé základní lidské možnosti.Je to něco co nás přesahuje. Je to něco,co tvoří tuto posvátnou energii života. To, co nás tvoří, to co nás naplňuje a dělá život krásnějším. Ta esence života je všude kolem nás. Jde o to si ji uvědomovat a poznávat. Protože tato energie je velikou bytostí a duší v nás. Ona dokáže překonat všechny překážky. Stačí jí jen jít naproti. Našim osudem je stát se jí. Tou energií, protože tou jsme skutečně my. To je naše podstata. Živá energie, každý ji má v sobě, jen je otázkou, jak se s ní propojit. Zatím nemám tušení, ale občas se stane, že ji najdu v nějaké zvláštní situaci. Proto se nesnažím ani hledat. Jen žiju tento něčím zvláštní život. Ale pokud se ho dotkne zrovna zážitek s touto živou energií a já zase nevnímám, pocítím světlo. Je to, jako bych na setinu okamžiku byla zase svou podstatou. Je to pro mě vždy tak okouzlující prožitek. A na druhou stranu mám obavy tou energií být, protože tam není noc jiného než světlo. Bílé světlo nekonečné, zářící. Ale vím, že tady na Zemi je to jiné. Pokud někomu řeknete něco o světle. Nepochopí vás. Rozhodně tu nejsem proto, abych někoho utvrzovala v nějaké pravdě. Každý tu podstatu života vidí v něčem jiném, ale pokud vidíte sebe jako transcendentní bytost. Nemůžete zde normálně fungovat. Vím, co jsem a kdo jsem, jenže ve fyzickém světě to tak nefunguje a fungovat nebude. Můžete mi říct, že jsem přece jenom člověk. Jenže já sebe se snažím tak vnímat, ale nejde mi to. Vím, že pravá bytost je tam někde uvnitř mě. To co, co jsem, mě přesahuje. Nemluvím tu teď o nějaké ezoterice, ale o skutečné podstatě v nás. Můžete mě spatřit jako člověka, ale mé skutečné já, je tam někde uvnitř mě. To, co jsem se prostě jen tak nedá lidsky popsat. Protože byste to museli zažít. V té energii, světle je vše. Nechci do něj utíkat ani se za něj schovávat. Celý život tuto esenci poznáváme a někdy si toho jsme vědomi. Říkáme mu štěstí. A to je to za čím bychom měli jít a mířit všichni. Štěstí naplnění, to je ona esence života, po které tak toužíme a nevidíme ji.