Věnování
Chcete někou básničku věnovat? Pošlete mi ji, vložím i s doprovodným textem a vy pak pošlete odkaz na web tomu, komu jste ji věnovali. Potěšte své blízké.
Do rubriky přispěli: Marta Dvořáková, Marta Lehetová, Jana Witthedová, Viola Jíchová, Štěpánka Běla Houbková, Pavlína Kollárová, Lesana Královičová
Marta Lehetová
všem otcům a tátům ke jejich svátku- ke Dni otců ( 19. červen)
Môj otec
Každú hodinu
Tvrdý a odolný
Chráni svoju rodinu
Hotový baran
Slovom i skutkom
Si princípy presádza
Má však jednu chybu
Nedokáže vypnúť
Dnešné mobily si ho všade nájdu
Vždy pri mne stojí
A nevadí mu aj keď chybu spravím
Ponúka objatie a ramená
Jeho pomoc je mi potrebná
Je to on
Kto ma nadovšetko ľúbi a všetko robí
Aby som bola šťastná
Je to on
Kto si ma neustále omotáva kolo prsta
Ako klbko priadze
Potrebujem priateľa?
Je tu stále pre mňa
Sfúkne všetky slzy z očí
Svet šťastím sa vôkol točí
Je prvou láskou mňa jeho dcéry
Či som pokojná alebo sa búrim
Mám veľa dôvodov
Prečo ho milovať
Je múdry
A nikdy sa s ním nenudím
Jeho humor dostáva ma
Vždy do skvelej nálady
Má to čo nenájdem u každého
Láskavé a čisté srdce
S ním zvládam všetky problémy
Veď vždy stojí pri mne
A je mojím odrazovým mostíkom
Najlepší na svete
S ním nikdy nie som sama
A na tom najviac záleží
Marta Dvořáková
Jedna z mých milovaných sester mi tuhle poslala fotku s názvem Studánka v horách. Napsala jsem básničku, určenou všem, kteří pro jiné hodně znamenají. Zdravím, Marta.
Vyznání
Někteří lidé
jsou jako studánky...
Takovým věřím
Marta Lehetová
báseň věnuji všem dětem k jejch svátku 1. června- Mezinárodní den dětí
Čas venovaný deťom
Deti sú jak lúčne kvety,
farebné a voňavé,
jak žiarivé hviezdy na oblohe,
čo na všetko sú zvedavé.
Deti sú vzácnym darom prírody,
usmievavé, láskavé,
jak zelená tráva na úbočí
a na poli žitko jagavé.
Deti sú jak slzy šťastia,
hrejivé a bezprostredné,
jak zvonivé zvuky lesa,
pri tom občas neposedné.
Deti sú naša budúcnosť,
úprimné a vzdelané,
milujúce svojich rodičov
a pre život oddané.
Nech sa deti ráno budia
do mieru, čo radosť znamená,
do šťastnej rodiny, kde láska
má pre ne iba tri písmená.
Č - A - SJana Witthedová
***
na točitém schodišti mlčení
se míjí mudrování dávných stínů
ústa nevrlosti
odbývají poznání dětských slz
a v černé noci zašlých vzpomínek
chytá lítost promarněný čas
Viola Jíchová
Tuhle báseň bych chtěla věnovat své matce. Za společné chvíle a život plný štěstí, naděje. Za společné cesty, na kterých jsme stály spolu, za velikost lásky.
Můj domov
Zde domov můj, zde domov můj,
u své mámy, jež ráda mám,
velká k ní je láska má,
oheň její stále v srdci plá,
když hledím do jejích očí, vždy se usmívá.
Dlužím jí dík, za to srdce upřímné,
její láska skryta zůstane,
uměla ji dětem darovat, uměla milovat,
proto v srdci i po smrti zůstane žít.
Domov je vše, co máme v sobě,
skryty zůstanou vzpomínky na chvíle s ní,
velmi ráda ona má mě, patří do mé básně,
věnuji jí slova s díky za vše, co k životu patří,
vždyť láska je vše, co potřebujeme,
byla mi vždy dobrou matkou a já vím,
že život s ní za to vážně stál.
Moje máma domov můj, moje máma, domov můj.
Tutu básničku bych chtěla věnovat své babičce, která již nežije. V dětství s námi chodila do lesa v Zaječově. Provedla nás Brdami a místy, kde prožila své dětství. Byla z rodu myslivců a hajných, a proto zámky v lese, skály, potoky, zvířata, místa skrývající krásy Brd, nezůstala utajena. Třeba vyprávění o tom, jak se můj praděda vrátil z druhé světové války, jejíž část prožil právě na zámečku Tři trubky a střílel odtamtud na Němce. Vrátil se z pole válečného a zanechal stopy.
Lesanka a zámeček Tři trubky
Lesanka hájovna se jmenovala,
kam chodili jsme v dětství svém
s babičkou.
Brdy nás vítaly a hájovna čekala nás,
s písněmi ptáci přilétali
a slyšet byl Máje hlas.
I zámeček Tři trubky vede mne zpátky,
vracím se, vracím, políbit čas.
Zůstal v mysli živý,
zůstal v lese i v nás,
hluboko v srdci zapsaný
a v očích zakreslen.
Vede zpět, vede lásky sen
dávno je to, zůstaly vzpomínky jen,
s sebou po proudu je potok odnáší,
nese touhy a volání svého splavu,
vzpomenu na Jezevčí skálu,
u vrátek k zámečku, kde zemřel čas,
nacházím klíč a bránu do lesa otvírám zas.
Štěpánka Běla Houbková
Ivě
Namaluji Ti obraz v rámu
Na plátně bude prostě všecko
dětství, Tvůj pes i mé děcko
pálky, míček, síť na stolu
moře, v němž plavaly jsme spolu...
Napíši Ti knihu celou
Bude mít snad tisíc stránek
škola, Hlučín, Kubův stánek
Štěpán, Lidka, Lenka malá...
Co čas dal a voda vzala
Bude mít snad tisíc stránek
škola, Hlučín, Kubův stánek
Štěpán, Lidka, Lenka malá...
Co čas dal a voda vzala
Napíši Ti báseň krátkou
O tom, že máš srdce čisté,
že spolehnutí je na Tě jisté
Ráda jsem, že je to tak,
jsi prostě správný delfíňák!
Tak přeji Ti, ať každý den,
začínáš vždy s úsměvem!
Pavlína Kollárová
Bon jure apetit!
V zeleném borůvčí
Hraje si se slovy
Trpělivě po slabikách sbírá
V modrých prstech
namísto tužky
hrníček
Naplní knedlíky
i duši sladkými verši
(věnováno M. K., která je mou zpřízněnou duší , pojí nás náklonnost k psavcům a také sběračům hřibů a borůvek- nejraději mám její větu ...„už rostou!“...)