Andersenova hvězdička 2024

Dne 17. 4. 2024 proběhlo v sále kina OKO slavnostní vyhlášení již 19. ročníku Andersenovy hvězdičky s letočním tématem "Má nejvtipnější historka roku 2023". Dohromady bylo odevzdáno přes 91 prací a oceněno bylo 21 výtvorů v 5 kategoriích, které hodnotila odborná porota složená z literátky Libuše Matysíkové, paní učitelky Naděždy Tesaříkové a knihovnice Jany Jančíkové.

https://mestska-knihovna-nemcice-nad-hanou.webnode.cz/andersenova-hvezdicka/

Ocenění ANDERSENOVA HVĚZDIČKA 2024

TÉMA: Má nejvtipnější historka roku 2023

Porota: Naděžda Tesaříková, Libuše Matysíková, Jana Jančíková

Ocenění

POEZIE

1. Ondřej Barnet 3. B – Moje andulka

2. Sofie Kyseláková 8. A – Jezírko

3. Elen Spillerová 8. A – Lyžařský kurz

PRÓZA

Kategorie č. 1

1. Štěpán Prášil 3. A – Daisy a já

2. Marek Kovář 2. B – Dárek

3. Anna Drnovská 2. A - Vajíčko

3. Nikol Oulehlová 2. A – Procházka

Kategorie č. 2

1. Alena Řezáčová 5. třída – Směšná příhoda na horách

2. Ondřej Adamec 4. třída – Jak mi spadla koloběžka do potoka

2. Adam Večeřa 5. A - Grilování na škole v přírodě

3. Alžběta Bartošíková – 5. třída – Tábor

3. Matouš Wolf 5. B – Sójová omáčka

Kategorie č. 3

1. Tereza Karlíková 7. B – Zaseknutá lanovka

1. Filip Brandys 6. B – Vafle

2. Melánie Karásková 1. A (prima) – Neobyčejně zábavné prázdninové odpoledne

3. Otakar Skalička 7. A – Velikonoce

3. Nina Křivánková 6. B – Narozeninová oslava

Kategorie č. 4

1. Kristýna Křivánková 9. A – Vlak do Prahy

1. Žaneta Floriánová 8. A – Sklep

2. Vilém Hošek 8. A – Bluetooth reproduktor

3. Elen Majerová 9. A – Táborové dobrodružství

Dohromady bylo odevzdáno 91 prací.

Za porotu mohu říci, že téma děti zaujalo a mnohé se jich zhostily výtečným způsobem. U některých dětí se projevila i bohatost jazykových prostředků, některé jakoby zazdily celý příběh a zmínily se o něm jen okrajově. Z tolika prací vybrat svědomitě vítězné a umístěné práce? Věnovali jsme tomu jako porota poměrně dosti času. Nakonec jsme se rozhodli, že se na některá místa dostali dva soutěžící a vnímali jsme to jako správné rozhodnutí. Jde o to, aby i současné děti uměly pracovat s jazykem, dokázaly používat literární prostředky i jako volnočasovou aktivitu. Vždyť o to ve výchově jde, aby se děti všestranně rozvíjely a každý si našel v životě svůj prostor ke své realizaci.Také vyhodnocení mělo slavnostní ráz za účasti rodičů a prarodičů, vítězné práce dětí byly na ukázku přečteny.19. ročník literární soutěže Andersenova hvězdička je vyhodnocený a věříme, že i v příštím roce se nám soutěž vydaří. Libuše Matysíková

Ondřej Barnet (3. B)

Moje andulka

Mám doma andulku,

která nosí košilku.

Košilka je modrá,

z peří je dobrá.

Každý den si košilku čistí,

to si buďte jistí!

V kleci si to užívá,

vždy se na mě podívá.

Ráda zobe zrní,

ve všem je první.

Umí salta vpřed i vzad,

je to můj kamarád.

Sofie Kyseláková (8. A)

Jezírko

V zimě jedno odpoledne,

když dost mrzlo.

Já a můj bratr,

jsme byli venku.

Hráli jsme si balónem,

který spadl omylem,

do našeho jezírka,

kam jsem spadla taky já.

Zmáčená jsem byla celá,

a tak rychle jsem vylezla.

S pocitem velké zimy,

jsem se klepala,

že zimu jako tuhle,

už nikdy bych nechtěla.

Elen Spilerová (8. A)

Lyžařský kurz

V sobotu 2. ledna jsme byli,

na lyžařském kurzu moji milí.

Do busu jsme nasedli,

s chutí a trochu posedlí – novým dobrodružstvím.

Pak ubytování nastalo.

To se vám to říkalo!

Bylo těžké ve skupinách být,

aby v pokoji jsme mohli snít.

Ubytovali se a šli ven,

zalyžovat si jen.

Po pár dnech už sednout si,

na lanovku bez pomoci.

Už jsme byli ve vzduchu,

dívajíc se na denní oblohu.

Pak přišlo vysednutí,

hop a už jsme za ní!

Všichni kromě kamarádky,

která chtěla cestu zpátky.

Nešlo jí dolů, a komu by taky jo,

chtěli jsme pomoc, ale nešlo to – a pozdě!

Když se chytla za ceduli,

celý svět se díval na ni.

Poté cedule křupla

a holka kutálela se zhurta.

A tak dole skončila,

jak jedna velká modřina.

Štěpán Prášil (3. A)

Daisy a já

K narozeninám jsem dostal fenku Daisy. Když jsem ji dostal, vypadala jako medvídek, ale vyrostla rychle, už váží 40 kilo.

Jednou, jak mě máma přivezla domů z družiny, jsem šel vyvenčit Daisy. Aby se mi nevytrhla, musel jsem mít vodítko uvázané kolem pasu. Šli jsme kolem domu a za plotem byl pes. Daisy se rozběhla a škubla se se mnou, táhla mě po břiše, až jsem měl díry na riflích.

Vždy, když si na to vzpomenu, tak neodolám a zasměji se.

Marek Kovář (2. B)

Dárek

Nejvtipnější věc se mi stala na ježíška. Přinesl mi totiž dárek, který jsem si moc přál. Bylo to štětka do záchodu. Přál jsem si ji, abych s ní mohl zlobit Pupinu. Pupina je naše kočka.

A tak Pupinu šťouchám štětkou a ona ji kouše.

Nikol Oulehlová (2. A)

Procházka

Šla jsem se sestřenicí, babičkou a tetou na procházku. Když se teta a babička zastavily, začaly jsme se sestřenicí utíkat. Utíkaly jsme až na cyklostezku a tam jsme na ně počkaly. Až přišly, šly jsme společně dál. Když jsme šly zpátky, tak jsme se sestřenicí opět zrychlily a až jsme byly hodně daleko, začaly jsme utíkat. Rychle jsme doběhly až domů, kde na nás čekala mamka, a pak jsme se dívaly na pohádku.

Večer, když šly máma, teta a babička chystat večeři, tak jsme se se sestřenicí nudily. Ale potom nás napadl super nápad. Babičce a tetě jsme daly do vína mátu, do džbánu s vodou jsme daly listy od malin a mamince do piva bazalku. Když přišly, tak jsme chtěly vidět, jak se máma napije, a potom utéct. Ale máma se napila a to pivo vylila na nás.

Ještě teď se tomu smějeme.

Anna Drnovská (2. A)

Vajíčko

Donesla jsem si vajíčko a chtěla si udělat volské oko. Táta mi řekl, že se dodívá na televizi, a tak se nabídl Matěj, že mi pomůže to volské oko udělat. A tak Matěj přišel do kuchyně a dal si ze stolu vajíčko na linku… a to se skutálelo na zem. Rychle jsme to utřeli a já jsem šla do "špajsky" pro druhé. To mi ale v ruce prasklo, a tak jsem zavolala na Matěje, aby mi to přišel pomoc uklidit, protože jsme se báli, že přijde táta, naštěstí ale nepřišel.

Tak jsme udělali třetí vajíčko a to se povedlo.

Alžběta Bartošíková (5. třída)

Tábor

Byli jsme na táboře a měli za úkol postavit ze dřeva velký vůz. S tím vozem jsme měli závodit, kdo bude nejrychlejší. Já jsem seděla vepředu a ostatní dělali koně. Našemu týmu se dost dařilo, ale najednou vedoucí změnili dráhu a my jsme byli v pěkné kaši! Nás to ale nezastavilo a chtěli jsme to zkusit. Byl to 1. závod. Trať vypadala jako nula a měli jsme objet 4 kolečka.

Jeli jsme dobře, ale za chvíli jsme viděli, jak se vůz rozpadá. Ztratili jsme obě kolečka, poté jsme ztratili koně a já jsem se zřítila z kopce. Po chvíli jsem zakopla o kámen a spadla přímo do bahna. Navíc jsem přišla o botu, zůstala v bahně.

Matouš Wolf (5. B)

Sójová omáčka

Byl konec jara a já jsem byl venku, ale začal jsem se tam nudit, tak jsem šel domů. Doma jsem měl strašnou žízeň a dostal jsem chuť na Coca-Colu. Hledal jsem všude možně, ale nemohl jsem ji najít. Tak jsem to nakonec vzdal.

Pak jsem ale uviděl sklenici Coca-Coly na stole a u ní nějaký kus papíru. Vzal jsem sklenici a napil jsem se, ale vůbec to jako Coca-Cola nechutnalo. Bylo to totiž strašně slané. Pak jsem zvedl lísteček a přečetl si: "NEPÍT! SÓJOVÁ OMÁČKA."

Vůbec jsem si nevšiml, že jsem tu sklenici položil tak nešikovně, že se rozlila…a tak jsem se dal do úklidu.

Adam Večeřa (5. A)

Grilování na škole v přírodě

Škola v přírodě se konala stejně jako každý rok, ale tentokrát jsme jeli do Jeseníků na hotel Slatina. Jeli jsme na jaře, takže v Jeseníkách byla ještě zima a zapnuli nám radiátory.

První dva dny to bylo v pohodě, když nám ho ale další den opět zapnuli a nám začalo být na pokoji horko, snažili jsme se radiátor zastavit (radiátor byl starý a regulovací kolečko železné). Snažil jsem se ho zastavit rukou, ale byl tak horký, že to nešlo. Tak jsem se ho pokusil zastavit svou bundou, ale radiátor se nezastavil ani tak a já jsem měl v bundě vypálené kolečko.

Bylo nám takové horko, že jsme si v hotelovém baru koupili plechovky. Jakmile jsme dopili pití v plechovkách, tak nás něco napadlo. Od plechovky jsme ustřihli spodek a ten jsme narazili na radiátor. Následující den jsme si z jídelny vzali všechen salám a já šel ještě do baru koupit gumové bonbóny, ty se totiž v plechovkovém grilu krásně tavily…a pro dobrou atmosféru jsme měli při grilování puštěný Šlágr.

Ondřej Adamec (4. ročník)

Jak mi spadla koloběžka do potoka

Tady začíná můj příběh. Ráno jsem se probudil a měl jsem špatný den. Šel jsem si dát snídani, měl jsem cereálie, ale žduchnul jsem do stolu a vylil jsem si cereálie na pyžamo. Šel jsem se převléct a potom jsem šel s kluky ven. Napadlo nás jít k potůčku a šli jsme s koloběžkami po kládě, skoro jsme spadli, ale nakonec jsme to zvládli.

Chtěli jsme se podívat, kolik je vody v Hané. Stoupnul jsem si na kámen, ale namočil jsem si nohu. Ještě chvíli jsme si tam hráli, než mi začala být zima, a tak jsme šli domů zpátky přes kládu. První šel Luke, potom Míša a nakonec já. Ujelo mi to a nohou jsem spadl do vody a koloběžka mi taky spadla přímo do vody. Všichni se mi smáli a já se začal smát taky.

Večer jsem si hrál a potom jsem šel spát.

Alena Řezáčová (5. třída)

Směšná příhoda na horách

Psal jsem rok 2023 a před Vánocemi jsme jeli na hory do Rakouska, kde jsme si s rodiči užívali krásného počasí a dlouhých sjezdovek. Já a můj mladší bratr Vašík jezdíme rádi rychle, rodiče za námi trochu pomaleji. Vždy si s rodiči na svahu domluvíme místo, kde na sebe počkáme, abychom se neztratili.

Při jedné z jízd mi táta řekl, ať na ně počkám u jedné ze zelených značek. Vyrazila jsem tedy z kopce dolů směrem ke značce. V jedné chvíli mě však přestaly poslouchat lyže a já jsem to ke značce nedobrzdila. Místo u značky jsem skončila mezi tyčkami, které značku držely. Z rozvířeného sněhového oblaku trčely jenom moje lyže a nohy, zbytek těla jsem měla zasypaný sněhem. Rodiče s bratrem se za mnou rychle rozjeli. Když zjistili, že jsem v pořádku, ulevilo se jim. Vyhrabala jsem se z hromady sněhu a řekla: "Čekám přece u zelené značky, přesně jak jsi chtěl, tati."

Všichni se začali hrozně smát.

Byl to můj nejsrandovnější zážitek roku 2023, protože všechno nakonec dobře dopadlo. Možná i díky přilbě a chrániči páteře, které jsem při lyžování měla.

Příště musím lépe brzdit.

Tereza Karlíková (7. B)

Zaseknutá lanovka

Takže to začalo asi takhle. Jeli jsme s mojí třídou na třídní výlet do Pusteven u Radhoště, kde jsme pak přespávali v autokempu.

Hned ten den jsme šli na túru k soše Radegasta. Potom jsme chtěli jí na Pustevny, jenže jsme tam museli vyjet lanovkou. Polovina naší třídy se bála – včetně mě a Daniely. Pak jsme si řekli, že to bude v pohodě, ale horší to bude sjet zpátky dolů. Když nám paní učitelka kupovala lístky nahoru, Daniela udělala hysterickou scénu, že si zašpinila tričko od rajčete, a dělala tam scény, jako by jí máma měla utrhnout hlavu… Každopádně se vrátíme k lanovce.

Když jsme nasedali na ty lanovky, tak jsem si myslela, že umřu strachy. Strašně jsem se bála, že spadnu dolů. Když už jsme seděli, tak jsem byla celkem v klidu, ale nenáviděla jsem ty sloupy, u nichž to strašně drncalo a skákalo.

Pak jsme se tam začali smát, protože jsem zjistila, že můj batoh se zachytil do takového toho "zábradlí", takže tam byl "přikurtovaný" lépe jak my sami.

Vyjeli jsme nahoru a koupila jsem tam mamince suvenýr. Potom jsme tam s kluky našli takovou tu desku, do které strčíš hlavu a pak se v tom fotíš, tak jsme se tam vyfotili a jeli zpátky dolů.

Teď jsme se báli už úplně všichni a nikdo nechtěl jet dolů jako první. Nakonec jsme tam všichni nějakým způsobem nalezli a jeli jsme dolů.

Jenže to by nebyla 6. B, aby se tam nic nestalo.

Když jsme totiž jeli dolů, tak za námi nastupovala spousta lidí, cyklistů a kočárků. A proto se ta lanovka neustále zastavovala a houpala…pak se ale ta lanovka zastavila znovu a tentokrát to bylo na strašně dlouho – minimálně na minutu.

Všichni jsme začali vyšilovat. Ale naštěstí se to znovu rozjelo, jenže takto se to zastavovalo pořád. A potom se stalo, že se to zastavilo na hrozně dlouho, asi tak na 5 minut! Polovina třídy byla přesvědčená, že tam umřeme. Došlo to až tak daleko, že po mně začal David řvát: "Pokud tu umřu, tak jsem tě miloval, Terko!"

To byla jediná chvíle, kdy jsme se po cestě dolů smáli. Aspoň to uvolnilo napětí nejen mně a Daniely, ale i všem ostatním, včetně paní učitelky.

Po náročném dni jsme šli do aquaparku a nakonec došli do kempu…

A to byl pouze úryvek z třídního výletu bývalé 6. B, který jsme – naštěstí – všichni přežili ve zdraví.

Filip Brandys (6. B)

Vafle

Jednoho odpoledne jsem byl hladový a chtěl jsem si sám udělat něco sladkého. Jako první mě napadly vafle, tak jsem si vzal svůj telefon a vyhledal si návod "Jak si udělat vafle."

Jakmile jsem našel dost dobrý návod, tak jsem začal s přípravou těsta na vafle, které jsem tak moc chtěl. Pokračoval jsem dál se všemi ingrediencemi – například mouka, cukr, vajíčka a kypřící prášek do pečiva –, dokud jsem nenarazil na zeď jménem olej.

Hledal jsem všude po domě, abych našel ten super olej, ale nikde nic…Moje babička měla olej na 100%, ale já jsem na to taky na 100% zapomněl.

Pak jsem ve spíži našel nějakou tekutinu, která se podobala oleji, ale bylo na ní napsáno ocet. Pořádně jsem nevěděl, co to znamená, ale myslel jsem si, že to můžu použít místo oleje.

Dokončil jsem tedy těsto na vafle a začal do ládovat do vaflovače. Když se vafle upekly a chtěl jsem je vyndat, tak to peklo začalo.

Vůbec nešly vytáhnout a velmi lehce se trhaly. A ta chuť? Hnus. Zklamaný jsem začal panikařit, protože se blížil příjezd mých rodičů domů. V panice jsem naházel zbytky octových vaflí do dřezu a zakryl jsem je poklicí.

Rodiče přijeli domů a zkusil jsem dělat "jakože nic" a naštěstí si ničeho nevšimli. Samozřejmě to tajemství netrvalo dlouho a za chvíli to na mě prasklo.

Neminul mě trest v podobě úklidu…

A ponaučení? Ocet není olej.

Karásková Melánie (prima)

Neobyčejně zábavné prázdninové odpoledne

Loni v létě jsem trávila týden letních prázdnin na Vranovské přehradě se svojí rodinou, tak jako každý rok. Všichni milujeme léto a vodní sporty, proto když zrovna neplaveme, tak si s bratrem dáváme nejrůznější závody na vytrvalost nebo se třeba potápíme a řádíme ve vodě.

Ten den, kdy se moje historka odehrála, bylo opravdu hodně teplé počasí, proto se celá naše rodina domluvila, že se půjdeme projet na loďce s motorovým pohonem po přehradě, vykoupeme se a stavíme se na prohlídku hradu Bítov. Předpokládali jsme, že to bude krásné prázdninové odpoledne. Vyjeli jsme loďkou po přehradě od zříceniny hradu Cornštejn k hradu Bítov. Cesta byla poklidná, pozorovali jsme okolní dění, někdo se u břehu koupal a jiní se opalovali…

Jeli jsme celkem svižně, motor nám "bublal" pod loďkou. Mávali jsme z loďky kamarádům a jejich rodině, se kterou už se známe roky. Když najednou začal dost intenzivně foukat vítr a bratrův zbrusu nový slaměný klobouk, který si koupil minulý týden v Benátkách, začal dělat neplechu. Vítr sfoukl bratrovi klobouk z hlavy a ten odletěl do přehrady. Byl to celkem velký šok! Když se z poklidného bezvětří přihnal silný vítr a bratr byl rázem bez klobouku. Táta rychle zareagoval, neváhal ani minutu a skočil do vody šipku, aby zachránil krásný klobouk a taky aby nebyl bratr smutný. Vítr slaměný klobouk unášel po hladině dál a dál, ale táta celkem odhodlaně plaval, až klobouk opravdu chytil.

My jsme taťkovi z loďky fandili. Bavili jsme se tím, jak táta plaval a plaval se slaměným kloboukem na hlavě za námi k loďce. Jenže my jsme v té euforii zapomněli vypnout motor loďky, takže on se nás snažil doplavat, ale my jsme se mu pořád vzdalovali… Loďka odjížděla dál a dál po přehradě, náš udýchaný táta z posledních sil plaval, ale stále se k nám nepřibližoval. Až po pár minutách nás napadlo, že jsme motor zapomněli vypnout.

Vyčerpaný, ale spokojený táta pak konečně po chvilce doplaval k naší loďce i s kloboukem a všichni jsme byli šťastní.

Takže vše dopadlo dobře a dodnes se s kamarády, kteří nás viděli ze břehu, této příhodě ze srdce rádi zasmějeme. Byl to opravdu nezapomenutelný prázdninový den!

Otakar Skalička (7. A)

Velikonoce

Jednoho rána jsem se probudil. Bylo hezké slunné ráno a já jsem se domluvil s kamarádem, že si uděláme nové "kocary" na Velikonoce. Tak jsme zajeli k rybníku, kde se nacházela krásná vrba. Odložili jsme si kola a já jsem si vzal zahradnické nůžky, abych nastříhal proutky.

Jenže vrba byla nakloněná nad rybníkem, tak jsem na ní opatrně vylezl a nastříhal proutky. Jenže jak jsem slézal dolů, tak mi uklouzla noha a celý jsem spadl do vody. Kamarád se začal strašně smát, protože jak jsem vylezl z rybníka, tak jsem byl celý od bahna.

Vzali jsme si proutky a nůžky a sedli jsme na kolo. Po cestě se mi smáli i lidé z aut, protože jsem vypadal jako Jožin z bažin. Doma jsme upletli kocary, a když mě viděla mamka, tak mi vynadala a dala mi "zaracha". Když jsem se ve sprše umýval, tak jsem ucpal trubky blátem, takže jsme museli objednat instalatéra.

Nina Křivánková (6. B)

Narozeninová oslava

V životě se mi stalo fakt hodně vtipných věcí, ale jak mám vybrat jednu?! Nevím, proč jsem si nakonec vybrala zrovna tuhle, ale tahle se mi ze všech nejvíce "zaryla" do paměti. Tak tedy začínám…

Podle toho, co si pamatuji, bylo ten den pondělí, protože jsem měla jeden kroužek, který začínal brzy, takže jsem mohla jít s kamarádkami ven. Bylo to nějak kolem června, kdy má moje kamarádka Verča narozeniny. V tuhle dobu se většinou koná její oslava, letos tomu ale tak nebylo. Já s mojí kamarádkou Sofčou jsme se rozhodly, že jí takovou menší oslavu připravíme. Jenže to jsme nevěděly, jaká z toho bude nakonec katastrofa. Nějak kolem třetí hodiny jsme teda šly ven, kde jsme naplánovaly, jak to celé bude vypadat. Jako první jsme musely sehnat dort a pro ten jsme šly kam jinam než do místní restaurace. Byl to medový a krémový zákusek, který nás i s narozeninovou krabičkou stál 32 Kč.

Tak, to už by bylo splněno.

Dále jsme musely najít místo. Původně to mělo být na naší zahradě, ale tahle možnost padla, jakmile jsme viděly babičku, která v červnu pracovala na zahrádce (v ten den bylo šílené horko). Nakonec jsem navrhla, že se oslava bude konat na "bobové dráze". Ve skutečnosti to bobová dráha není, jen já tomu tak říkám, protože je tam malý kopeček, kde se dá v zimě bobovat, Od našeho domu je dráha asi 50 metrů.

Tak jsme teda začaly stavět stůl, který vypadal fakt úžasně (otřesně). Na oslavě nesměli chybět ani hosté, kterými byla moje morčata, která jsem přinesla. Pak už stačilo jen přenést věci na místo a především pozvat oslavenkyni Verču.

Oslava probíhala fakt trapně, ale její konec byl vážně komický. Snědly jsme dort, popřály Verči, jenže v tom přijela babička na kole a začala na nás řvát a panikařit.

"Co tady děláte?!" křičela svým vysokým hlasem.

My s kámoškou jsme se lekly, vzaly Verču za ruku a utekly do křoví. A říkám, že jsme v něm zůstaly minimálně hodinu, protože jsme se bály, že z toho bude nějaký problém.

Naštěstí se nic nestalo, protože to přece byla jenom taková hloupost. Ale pamatuji si, že jsem byla dost vylekaná.

A ještě takový malý detail na závěr: bobová dráha se nacházela na svahu pod vlakovými kolejemi.

Doteď na to se smíchem vzpomínám.

Kristýna Křivánková (9. A)

Vlak do Prahy

Dneska vám budu vyprávět o mé historce, která se mi stala v roce 2023. Tato historka bude o mém zážitku, který se stal minulé léto. Nejsem úplně typ člověka, který by byl dobrý ve vyprávění vtipů, ale pokusím se vám to popsat…

Bylo 21. července 2023 a já jsem měla naplánované, že pojedu za mojí tetou, která bydlí kousek od Prahy. Byla jsem u ní a v Praze již několikrát, takže se rodiče nebáli pustit mě samotnou. Den začal velmi poklidně. Vstala jsem a mohla si dát na čas, protože vlak mi jel až ve čtyři hodiny odpoledne. Vůbec jsem nemusela spěchat a mohla se v klidu nachystat. Sbalila jsem si všechny potřebné věci na dvě noci u tety. Měla jsem s sebou velký batoh, ve kterém bylo všechno. Rodiče mě zavezli do Olomouce na nádraží, kde to znám opravdu jako své boty, jelikož tam jezdím velmi často. Takže jsem se rozloučila a šla jsem čekat na svůj rychlík do Prahy.

Čas ubíhal velmi pomalu, nebylo si totiž s kým povídat, ale nakonec jsem se dočkala. Z rozhlasu zaznělo: "Rychlík směr Praha hlavní nádraží odjede v 16 hodin 31 minut z druhého nástupiště."

Hned jsem zbystřila, zvedla se z lavičky a zamířila rovnou na druhé nástupiště. Nasedla jsem do vlaku a měla kupé sama pro sebe, což byla velká výhoda, proto jsem si mohla pohodlně sednout. Cesta byla velmi klidná, dívala jsem se z okna, poslouchala písničky a nic mě nerušilo. Náš vlak stál zrovna v Pardubicích a já věděla, že mě čeká, ještě více než hodina cesty. A tak jsem se rozhodla, že si na chvíli zdřímnu. Dala jsem si batoh pod hlavu a usnula téměř hned, protože jsem byla docela unavená.

Po nějakém čase jsem se však vzbudila naprosto zmatená s pocitem, jako kdybych spala minimálně dvě hodiny. Podívala jsem se z okénka a zjistila, že krajinu venku nepoznávám. Zmocnila se mě nejistota, protože jsem si myslela, že vlak už je dávno za Prahou. Začala jsem panikařit, rychle popadla svůj batoh a vyšla ven z kupé. Na chodbičce stáli nějací lidé a já se jich zeptala: "Prosím, je tohle hlavní nádraží?" Odpověděli mi, že ano, a tak jsem vystoupila. Najednou jsem zmateně stála na nádraží a nemohla jsem se vůbec zorientovat, kam mám jít. Až po chvilce jsem si uvědomila, že tohle není hlavní nádraží v Praze.

Bohužel už ale bylo pozdě, můj pražský rychlík právě odjel.

"Kde to vlastně jsem?" říkala jsem si. Ovšem při pohledu na ceduli, na které stálo Nymburk hlavní nádraží, mi všechno došlo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem teprve 60 kilometrů před Prahou a moje teta na mě čekala v Praze na nádraží. Hned jsem zamířila do budovy nádraží a šla se zeptat k okénku, kdy jede další vlak do Prahy. Řekli mi, že až za dvě hodiny jede osobní vlak. Zavolala jsem tetě a řekla jí vše, co se mi stalo, a že přijedu asi až za tři hodiny. Teta mi nabídla, že pro mě přijede, ale jak se záhy dozvěděla, na výjezdu z Prahy byla velká kolona, a to by mohla komplikace klidně i na delší dobu. Tak jsem jí řekla, ať pro mě nejezdí, že nakonec ty dvě hodiny na další vlak počkám.

Už se stmívalo a já stále čekala na "svůj" vlak do Prahy. Sama – v Nymburku na nádraží – v místě, na kterém jsem nikdy předtím nebyla. Nakonec, po nekonečném dvouhodinovém čekání, dorazil na kolej malinký osobní vlak. Nastoupila jsem do něj a cesta do Prahy trvala asi hodinu a půl, protože, jak už to u osobních vlaků bývá, zastavují na každé zastávce a jedou pomaleji.

Po tomto téměř nekonečném trmácení vlak konečně dorazil do Prahy. Byl to v tu chvíli úžasný pocit uvidět ono velké zastřešené nástupiště s nápisem Praha hlavní nádraží. Vystoupila jsem z vlaku a tam na mě čekala moje teta, která mě tam již nedočkavě vyhlížela. Nakonec jsme se šťastně shledaly, nasedly do auta a odjely k tetě domů. Hodiny ukazovaly asi deset večer, namísto původně plánovaných sedmi.

Ale co se dá dělat. Aspoň jsem místo "obyčejné" jízdy vlakem, zažila nějakou malinko dobrodružkou cestu.

Výlet u tety jsem si nakonec moc užila, a i přes malou počáteční nehodu, to byl jeden z mých nejhezčích zážitků z minulých prázdnin. Doufám, že se s tetou uvidím i tyto prázdniny, ale snad už vystoupím v Praze a ne v Nymburku.

Žaneta Floriánová (8. A)

Sklep

Příběh, který chci popisovat, se stal docela nedávno. Byla cca půlka letních prázdnin, obloha byla jako vymetená, slunce svítilo, bylo tak 29°C… já tu ale nebudu vyprávět žádný nudný příběh, budu vyprávět o mém dobrodružství ve sklepě. Vím, že to zní divně, ale hned vysvětlím.

Jely jsme totiž s mojí sestrou na prázdniny k babičce a dědovi. Když jsme přijely, všechno bylo naprosto v pořádku. Babička s dědou nás normálně přivítali, dali nám oběd a po obědě se šlo k sestřenici a k bratranci, kteří bydlí kousek od babičky a dědy. Když jsme tam přišli, tak se babi a děda posadili do obýváku a povídali si se strejdou a tetou o něčem, co mě v tu chvíli nezajímalo, protože jsme byli venku a hráli badminton. Asi po dvaceti minutách nás teta zavolala domů a postavila před nás děrovanou krabici, ve které bylo něco neuvěřitelného, byla to malá černá kočka. No, spíš kotě. Všichni jsme z toho byli nadšení, a tak dospělí navrhli, jestli nechceme udělat "přespávačku" u babičky a dědy. Samozřejmě jsme na to kývli. Sestřenka a bratranec přišli kolem sedmé.

Potom, co se všichni posadili do obýváku, hráli si s kočkou a k tomu se dívali na film, sestřenku napadlo, že si zahrajeme nějakou společenskou hru. Vybrali jsme si mou nejoblíbenější, z čehož jsem byla moc ráda. Potom bylo na čase jít spát, uložili jsme kočičku do jejího pelíšku na chodbě a šli spát.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale za nedlouho jsem uslyšela divné zvuky z chodby. Proto jsem vzbudila sestru, jestli ty zvuky slyší taky. Sestra chtěla spát, a tak mi řekla, ať to nechám být. Za chvíli se to ale ozvalo znovu. Nedalo mi to a vydala jsem se po schodech dolů k chodbě. Když jsem přišla dolů, tak se ty divné zvuky neozývaly z chodby, ale ze sklepa. Jo, už se dostáváme k tomu sklepu. Dveře do sklepa byly pootevřené, což bylo divné, otevřela jsem je, ale nic jsem ze začátku neviděla…ale pak se to stalo. Zpoza rohu se vynořila černá věc, které svítily oči. Asi tak dvě sekundy jsem se na to jenom dívala. Když se ale ta věc ke mně začala po schodech rychle blížit, začala jsem pištět ta silně, že se vzbudili všichni v domě. Zabouchla jsem dveře od chodby a řekla všem, co jsem viděla. Samozřejmě to nikdo neřešil. Pak se tam ale šli přece jenom podívat, otevřeli dveře a rozsvítili… a chvilka napětí…podívali se za roh a viděli uprostřed místnosti naši kočku.

Všichni se začali smát, že se bojím naší kočky. Já jsem si ale v ten moment vůbec neuvědomila, že to může být naše kočka.

A tak máme se Sárou našeho rodinného mazlíčka.

Elen Majerová (9. A)

Táborové dobrodružství

Když bylo přede mě položeno téma na letošní ročník Andersenovy hvězdičky, celkem mě to zaskočilo. Musela jsem celkem dlouho přemýšlet nad nějakým vtipným momentem, co se mi stal, protože jich moc není…Nakonec jsem teda vybrala historiku z tábora, která se stala minulý rok.

Jako každý rok – i ten minulý – jsem jela na tábor, který pořádá naše ZUŠka. Začátek byl úžasný, až teda na počasí, které nám moc nepřálo. Bylo sychravo, pršelo a mrzlo, takže to nemělo tu správnou táborovou atmosféru.

Prvních asi pět dní probíhalo úžasně. Našly jsme si s holkami nové kamarádky do party a následně jsme s nimi trávily všechen čas. Spousta zábavy při hrách, výletech a "prokecaných" poobědových pauzách, u kterých jsme probraly i vážná témata. No a potom to přišlo.

Doslova jediný den, kdy bylo hezky, celý tábor vyrazil na slibovaný výlet na rafty. Začínalo to báječně. Ušli jsme pár kilometrů na nádraží, ze kterého jsme následně jeli asi 15 minut vlakem na místo. Ochutnali jsme jejich báječnou zmrzlinu a zamířili tam, kde nám byly rozdány vesty a vybíraly se rafty. S naší velkou a partou jsme se museli rozdělit, a protože jsme byly čtyři holky a čtyři kluci, bylo to celkem jasné. Červený raft byl plný kluků, oranžový plný holek. A tady to začalo.

Jakmile se naše rafty přemístily na vodu, kluci začali souboj, na který jsme s holkami opravdu nebyly připravené. Pádlovali opravdu rychle a my se je samozřejmě snažily dohnat. To, jak jsme byly zaslepeny hrou, dokazuje to, že jsme si ani nevšimly jezu, ke kterému jsme se rychle blížily. Všimly jsme si ho, až když byl pár metrů od nás. Nestihly jsme zabrzdit a už to jelo.

Ostré zatáčky nám nedopřály hladký sjezd a náš raft se na konci jezu převrátil. Po vynoření z vody a dlouhém dostávání se zpátky na raft se nám od kluků dostalo velkého výsměchu. Nám to ale moc vtipné nepřišlo.

Naštěstí jsme nebyly daleko od cíle.

Po vylodění nám vedoucí půjčili sáčky na naše mokré oblečení, abychom neměli mokré batohy. A my jim za to moc děkujeme…

Zbytek tábora už probíhal stejně jako jeho začátek. Nakonec jsme se i umístili v celotáborové hře. Na tuhle vzpomínku budu dlouho s úsměvem vzpomínat.

Vilém Hošek (8. A)

Bluetooth reproduktor

Příběh, který vám budu popisovat, se stal v červenci, když jsem od rodičů dostal Bluetooth reproduktor Niceboy RAZE 2 ego, který nešel zapnout.

Jednoho odpoledne jsem hrál doma na tabletu simulátor: Ultimate a rodiče si cosi mezi sebou říkali a pořád to přede mnou tajili. Během několika hodin mě rodiče zavolali, ať jdu za nimi. Tak jsem neodolal a šel.

Maminka povídá: "Za to, že jsi dostal na vysvědčení samé hezké známky, tak jsme ti s tátou koupili tento dárek, který sis moc přál. Doufám, že ti udělá radost."

Já jsem byl v šoku a nevěřil jsem vlastním očím, že se mi moje přání splnilo. Po rozbalení dárku se přání skutečně splnilo. Za vysvědčení jsem dostal přenosný bluetooth reproduktor Niceboy Ruze 2 Ego. Skákal jsem radostí a hned se pustil do testování reproduktoru.

Jako první jsem prostudoval manuál, kde psali, že před prvním použití doporučují reproduktor 2,5 hodiny nabít. Byl jsem zklamaný a dal reproduktor nabít podle manuálu. Po 2,5 hodinách už byl reproduktor plně nabitý, za což jsem byl rád, protože jsem se nemohl dočkat, až ho otestuji. Tak jsem reproduktor vytáhl z nabíječky a vrhl se na testování. Zkoušel jsem zmáčknout všechna tlačítka, ale reproduktor nereagoval. Byl jsem z toho zklamaný, a tak jsem šel za rodiči.

"Mami? Kdes kupovala ten reproduktor?"

Maminka říká: "V Datartu, proč?"

"Ten reproduktor nejde zapnout i přes to, že se nabíjel 2,5 hodiny."

Maminka říká: "Aha, a nabíjení fungovalo?"

"Ano. Na zádech svítila kontrolka, a když byl plně nabitý, tak kontrolka svítila zeleně."

Maminka na to: "Dobře, tak zítra zajedeme do Datartu."

Další den jsme jeli do Kroměříže do Datartu reproduktor zreklamovat.

"Dobrý den, potřebujete s něčím pomoc?" zeptal se prodavač.

"Dobrý den, ano, potřebuji zreklamovat tento reproduktor."

Prodavač říká: "Dobře a co se s ním stalo?"

"Nejde zapnout. Před zapnutím byl reproduktor 2,5 hodiny v nabíječce. Až kontrolka zasvítila zeleně, tak reproduktor nešel zapnout. Zkoušel jsem všechny tlačítka, ale nereaguje to."

Prodavač říká: "Dobře, mrknu se, jestli nemám nový."

Po dvou minutách pan prodavač reproduktor přinesl, sepsal s námi protokol a vše bylo vyřešené. Cestou domů jsem byl šťastný, že reklamace dobře dopadla.

Když jsem přišel domů, vše jsem vybalil a dal reproduktor nabít. Po nabití jsem byl rád, že můžu reproduktor konečně otestovat. Zmáčknul jsem tlačítko a reproduktor zase nefungoval a já si říkal: "Já se asi zblázním!"

Maminka říká: "Co se stalo?"

"Zase to nefunguje."

Tak to máma zkoušela také zapnout. Nakonec se jí to nějakým způsobem podařilo zapnout a já si říkám: "Ále, najednou to funguje…V čem byl problém?"

Maminka se mrkla do návodu a říká: "To zapínací tlačítko je uprostřed a tys místo toho mačkal tlačítko snížení hlasitosti."

Potom jsem reproduktor spároval s telefonem, zapnul písničku a nakonec reproduktor fungoval tak, jak má. A já byl šťastný, že si můžu užívat poslech mé oblíbené hudby.

Pro tento příběh to bude všechno, doufám, že se vám líbil a že jste se aspoň trošku pobavili.