Máma

Je v celém světě jediná,

když zapomínáš vzpomíná
co víš, jak se dnes má
tvoje máma.

Je v celém světě jediná
a kolik, že ti bylo let,
když řekl jsi jí naposled
že ji máš rád, že ji máš rád 

( píseň Máma - Marie Rottrová, hudba: Charles Aznavour, původní text: Robert Henri Gall, český text: Jiřina Fikejzová)

Téma pro vás vymyslel Svatoslav Butora.

Do rubriky přispěli: Svatoslav Butora, Dajana Zápalková, Lýdia Šimková, Lesana Královičová, Viola Jíchová, Petr Koudelka, Věra Petrová, Anna Ursíni,Pavlína Kollárová, Emilie Kozubíková

Svatoslav Butora

Královna jeskyně

Věděla že musí jít
K řece půjde chytat ryby
Máma ví že musí
Aby jsme byli
       ...živí...

Měla v sobě touhy
Odvahu nebát se
Bude lovit za úplňku
Když na světě je krásně
Viděla jasně
JSEM KRÁSNÁ
TO JSEM JÁ
      ...živá...

Den zítra bude dlouhý
Stejně jak byl dnes
Má svůj obraz
Na stěně jeskyně
Děti ví - nesmí se bát
Když budou mít hlad
Jsem zodpovědná
JSEM KRÁSNÁ
TO JSEM JÁ

...stále živá...
Jsem na lovu
Znovu budu u řeky
I v noci i zítra
Jsem máma
Deset tisíc let
Vím že děti myslí na mne
Když čekají
Ani za deset tisíc let
Nebudu sama
TO JSEM JÁ
MÁMA

BYLA JSEM S VÁMI

... ranný ohníček ...

V chalúpke vonia káva
Maminka prvá vstáva
Zapáli deň
Namiesto hviezdičiek
Z krbu svieti ohníček
Veselo praská
Vo všetkom je láska
Na život čakajú smiechoty detí
Sú pri sebe so sebou radi
ONA A ON – S NIMI Čas letí
Žiť treba
Deti poďte k stolu
Musíme byť svieži
Pekne spolu
Pri vajíčku a skyve chleba
Sem k nám tu dolu
V Údolí Všetkých Nádejí
Šťastíčko zostúpi z neba
                - - - - -
Nedigitálne všetko je správne
Hviezdičky Ohníčky Detičky
Sú Kamaráti
Svet s nimi sa neprevráti
Sme deti - radi sa máme
Na líčko božtek si dáme
Pri nedigitálnej mame
              - - - - -
Dobré ránko a dobrý celý dníček
V duši máme usmievavý ohníček

Dajana Zápalková

V tvých očích

- mámo -

stále hledám zelenou

pro šťastná setkání

pro uvolňující tlachání

pro chvíle bezstarostné

pro pohlazení prosté …

Tak dlouho budu sedět

s kávou u stolu

dokud se spáleniny života

nezhojí

dokud krb nevyhasne

Pak už mi tvoje přízeň

bude servírována

jen na bílých

nebeských obláčcích …

To už nebude ono – mámo …

     Lýdia Šimková

Môj deň

Dnes je môj deň. Možno si kladiete otázku. Prečo? Odpovedám, lebo dnes som sa narodila. Moja duša, telo a rozum, boli už natoľko vyvinuté, aby som opustila matkine lono a začala si užívať svoje poslanie na planéte Zem. Nebolo to až také jednoduché.

Je jesenný deň, prechodné obdobie medzi letom a nastávajúcou zimou. Lístie je ešte sem-tam na stromoch, má žltohnedú farbu. Zubaté slniečko síce svieti, ale deň je chladný. Slnečný deň mi mal predurčovať nádherný život, ale to zubaté slnko ma trochu rušilo. Povedala som, že som sa narodila. Ale cesta to ľahká nebola. Nechcelo sa mi opustiť to sladké ničnerobenie a prepojenie s mojou mamou. Bola som neustále s ňou. Rada som počúvala jej hlas a vedela som ho dokonale rozoznať medzi inými tlmenými hlasmi, ktoré som vnímala. Uspávala ma pri každom jej pohybe. Moje a jej srdiečko bili v jednom rytme. Súzvuk našich sŕdc bol úžasný. Cítila som sa v bezpečí. Mala by som sa tešiť, že sa narodím. Aj celá rodina sa bude tešiť. Pripravia veľkú oslavu. Priatelia rodičov a známi ma budú obdivovať. Mne sa, ale ešte nechce poznať všetkých tých ľudí, usmievať sa na nich, tváriť sa aká som šťastná, že ich môžem vidieť. No, film v maminom lone, ktorý sa mi neustále premietal v mysli, nezdal sa mi taký slnečný, farebný, jasný a príjemný. Ukážky zo života a môjho osudu ma veľmi nepresvedčili. Neviem, či som nebola ešte pripravená alebo som sa len obávala. Trvalo mi viac dní uvažovania a rozhodovania. Nevedela som sa

rozhodnúť: opustiť svoje bezpečie, ísť alebo neísť do veľkého sveta citov, pocitov, emócií a tvrdej reality. Som dosť pripravená, budem vedieť zvládať tú intenzitu, rôznorodosť a nástrahy života? Intenzívne som sa pripravovala na túto dôležitú cestu. Moja duša bola miestami precitlivená a v rozpakoch. Mozog ešte stále reálne neuvažoval, nepočítal výhody a nevýhody života.

V tom som pocítila veľkú nepohodu mojej mamičky. Telo jej horelo ako oheň. Pochopila som, že sa niečo deje a také vypätie by nemusela dlho vydržať. Aj hlas už nemala taký srdečný a pevný, aký som predtým vnímala. Nebol radostný, akoby unikal z jej tela. To ma riadne vystrašilo. Môj film neustále premietal môj pozemský život, ako na videozázname a duša mi v tichosti kvílila, že ja sa ešte nechcem, nechcem narodiť. Chcem ešte počkať. V tomto rozpoložení som zacítila neznáme látky, a jedna ma začala väčšmi opantávať. Striaslo ma. Mala ma vypudiť z lona matky, už bol najvyšší čas. Chémia tlmila moju myseľ. Rozhodla za mňa. Musím nastúpil na cestu života. Ak tak neurobím, zahyniem ja alebo moja drahá mamička, možno aj obidve. Nemohla som to dopustiť.

Moje malé telíčko sa začalo pohybovať k bráne lona. Tu som prvýkrát mala uvidieť pozemský život, zaradiť sa k tým ostatným deťom a ľuďom na našej planéte. Ešte z posledných síl som sa zaprela malými nožičkami do stien mojej bubliny. Pocítila som neskutočný tlak a už som sa predierala bránou lona. Potom to išlo už veľmi rýchlo. Mala som stále zmiešané pocity, ani neviem ako som sa nadýchla pozemského vzduchu. Od strachu, lebo ma nejaké ruky oddelili

od mojej mamy, ktorú som už nevnímala, začala som veľmi plakať. Liali na mňa vodu, položili ma na niečo veľmi studené, pevne ma povili a odložili do inej miestnosti. Z toho šoku som sa nevedela spamätať. Nakoniec ma vyčerpanosť uspala. Pôrodom, vyčerpanej mamičke som sa do náručia dostala až na druhý deň. Bola som urazená, smutná a bezbranná. Odmietla som jesť. Trucovala som.

Dvakrát ma vymenili. Raz ma sestričky zaniesli inej mamičke, ktorej sa narodilo blonďavé, modrooké bábätko. Druhýkrát zase ma vymenili s chlapčekom mladej cigánočky. Uvedomila som si, že moja mama, predsa len je pre mňa najdrahšia bytosť. Zlosť ma prešla. Začula som mamin hlas, ako sa ma domáha, svojho dieťatka. Sestrička ma odniesla do jej náručia a ja som sa spokojne usmievala. Bola som znova v bezpečí. Ona sa pozerala na moju tvár a svoj pohľad zapichla hlboko do mojich očí. Naše energie sa prepojili. Vtedy som pocítila nekonečnú materskú lásku, tú najväčšiu na svete a s veľkou silou oddanosti.

Taký bol môj deň narodenia. Som tu!

Lesana Královičová

(venovane mamam)

Mama je niekto kto sa len tak nenarodi
Mamou treba byt
Mama je lieciva, vazme si ju a chranme, lebo jelen jedna

Viola Jíchová

Strom poznání

V duši mé vzpomínka zněla,

o tom, jak matka mne vedla,
dívaly se stromy,
padalo slunce do jejich řad,
uměla maminka milovat,
to štěstí není k vyslovení,
slova tiché básně se rodí
na stromě poznání.
Do očí padají hvězdy
a v přímočarosti cesty
zří labyrint světa a ráj srdce.

Život matky

Ty cesty co mizí v dáli,

po kraji rozlévají proud,
máma ví, jak děti obejmout a utřít slzy.
Ví, jak písně zpívají skály,
zná, jak v jejich rytmu plyne čas.
kdy proud rozklenutý je oblak,
každá z vln pěje o životě,
od břehu za svitu Slunce k ní plují lodě.

Od moře k životu slunce spěje
a ví, že je tady – živá,
má na rtech čas,
úsměv i odhodlání - má důvod žít.
Máma umí se podívat
a hledat souznění.

V očích nosí hodin tikot
a její hlas otevírá tajný vchod.
To v ruce rozevře se i zvadlý květ,
když srdce sevře dlaň
a ten tikot hodin jen smrt může zastavit.

V dáli za mořem

Ptáci v houfech do oblaků letí,

už ptačí zpěvy neslyšíš.
zraky vzhůru upírají děti,
a touží mít k sobě blíž.
Daleko za moře se vrací,
růst přestává tráva,
stromy ztrácí své listí
a léto podzimu vládu dává.

Dřív volá matka děti domů,

kraj rychleji se stmívá,
musí uvěřit tomu,
že končí časy dlouhých dní
a slunce slaběji se dívá.

Jako ptáci i děti ruce zdvíhají,

za nimi volají sbohem,
mizí v nekonečné dáli,
tam, kde sami sebe se ptají,
co společného mají s nimi
a oni, již jsou v dáli za mořem.

Petr Koudelka

****

Proč, když chci psát verše o mamince,

proč se mi to nedaří?
Rýmy, otazníky a přímá řeč se někam schovaly.
Ztratily se, a teď jsou Bůh ví kde.
A já nad prázdným papírem si nyní lámu hlavu,
proč napsat těch pár veršů je pro mě tak složité.
Marně je hledám ve své paměti.
Nejsou.
Tedy nechám rýmování.
A budu tiše vzpomínat.
Už je to celá řada let,
co není mezi námi.
Jako by to bylo včera,
mám ji ve vzpomínkách stále před sebou.

Ale napsat o ní jednu jedinou básničku je pro mě nemožné.

Věra Petrová  

 KRÉDO MATKY

Človíčku malý s růžovými líčky
máš pihu na nosánku
a krásný sen
pod zavřenými víčky

Ležíš tu v postýlce
něžný a nevinný
co život ti přisoudí
za hříchy Eviny

Spi klidně princi můj
Vždy budeš pod křídly své matky
Bude tě čekat ve vratech
bys nezabloudil snad
kráčel tou správnou
cestou zpátky
A ve svých návratech
pro pohlazení
povzbuzení
či jen úsměv pouhý
jí svěřit moh co trápí tě
své úspěchy i touhy

Životem stokrát zklamaný
bolavý láskou
štěstím opitý
útěchu najdeš
v náručí své matky
Tam jistotu máš záštity

Až daný života čas vyprší
a máma navždy zavře
únavou ztěžklá víčka
i v hodinu tu přetěžkou
vzpomene na žití svého smysl
Vzpomene na človíčka

NEJKRÁSNĚJŠÍ SLOVO

To nejkrásnější slovo
už nemám komu říct

MAMINKA

Anna Ursíni

KOĽKO

Koľko anjelov sa zmestí
na hrot ihly
skúmala stredoveká scholastika
Koľko detí sa vojde
do srdca matky
nikto nespočítal
Koľko ich objíme
vo svojej náruči
nikto nespočítal
nikde sa neučí

Koľko detí sa zmestí
do srdca matky
koľko modlitieb
šepkajú jej pery
keď do sveta sa poberú
Koľko starostí sa skryje
pod jej zásteru.
Koľko žiaľu sa vojde
do srdca matky
keď jej dieťa zoberú
Koľko detí sa zmestí
do srdca matky
koľko im zo seba rozdá
a nikdy nechce vrátiť
koľko sĺz vyplačú jej oči
keď jedno z nich stratí

Koľko sily sa vojde
do srdca matky
nikto nespočítal
Toľko lásky dáva
zo svojho srdca
a nič za ňu nepýta

Pavlína Kollárová

Černá máma

 Pod africkým sluncem
vařila z vody a kamene
Dlouho
Dokud děti nezapomněly
že mají hlad
Ztěžkl mi v plném břiše
dokument v televizi
I pro myši u popelnic  zbývá dost 

Emilie Kozubíková

Máma Anna

Nemocniční plocha kolem Traumatologie byla prosycena vozidly, když Víťa se svým naleštěným Citroenem hodlal parkovat. Uznalé pohledy různě pochroumaných, pakujících se tu do oprýskaných pidivozů jej konejšily, než se tak tak skulinou- konečně se podbízející vřadil. A dlouhými kroky prošel koridorem k automaticky se rozevírajícím vchodem před ním. Anna, jak když jej nevidí v bílých kalhotách a nafialovělém blejzru, temnou modř složeného saka v podpaždí, seděla v zamyšlení jejího královského vzezření nehnutě- v řadě nezajímavých dál. Teprve když sám ve své eleganci přistoupil, aby ji dotekem vytrhl z rozjímání, opatrnicky, za nepřehlédnutelného zájmu všech vstala. Zavěšení do sebe vestibul opouštěli.

Posedávající i ležáci pro tu chvíli zapomněli svých traumat, vzájemně se upozorňující na ukázkovou odcházející dvojici.

Dokonce lékař strnul v rozevlátých dveřích a obě sestry naklonily hlavy k sobě:

"A říci si nedá- pobožnůstkářka!"

"Já ji po tom pádu rodit nebudu." Pokrčil směrem k ním lékař rameny a vykročil k části vestibulu oddělené několika závěsy, aby se sklonil nad ztěžka dýchající pacientkou v polo sedu, kterou na to šikoval i s posteli zdravotní bratr do ordinace za ním.

*Jenda Svoboda vběhl z návštěvy slavné kolegyně do ulice Husové. Překvapeně se rozběhl za ženou se sporťáčkem a patrně spícím děckem.

"Jsi to ty, Anno? Zastav se na chvíli!" Udýchán utkvěl na ní zálibným pohledem.

"Nemohu si vzpomenout," napřáhla rozpačitě ruku k oficiálnímu stisku.

"Jede se nová soutěž krásných dívek, Anno, vážně si nepamatuješ na porotce?" Nezaujatě se usmívala náhle o něco víc růžolící. Zdála se mu nyní vitálnější, charismatičtější, jak už adeptky soutěží bývají, nepřehlédnutelnou.

"Těch několik ocenění mi stačí. Mám už svou rodinnou soutěž." Pokynula k chlapci v kočárku, nejevícímu známky života. Užasl.

"A otec? Co dělá otec?"

"Odešel od nás. Alanek je imobilní a nevidí."

"Nehybný?" Zkoumavě se díval do kočárku a zas na nádhernou ženu, s jakou se hned tak nesetkáš.

"Ale jo, jednou ručičkou hýbáme, viď, že jo, Alanku, pozdrav přece pana."

"Ahoj," vyslovil hoch s překvapivým úsměvem v tvářince a uložil zpět hlavu do modrotisku polštáře.

"Jenda přidřepl, chvíli setrval s chlapcem v hovoru. Rozevláté hedvábí křídel Anniny halenky odtažitě přitom šumělo v jejich jemných odstínech nad obepnutou sukni olivové barvy decentní délky.

"mně, mně byste si vzali?" Stoupl si z dřepu a vážně se jí zahloubal v očích. Rozepnutou pepito košili, kraťasy ladící s barvami famózního protějšku, přiklonil hlavu po vůní šlehajícího jej jednoho z andělských křídel.

"Oh, odešel byste, než byste se nás pokusil zvládnout."

"Já?" Zadržoval dech opilý neuvěřitelnou z příležitostí.

"No jistě." Poodstoupila s pohledem někam do veliké dálky. Letní podvečer v krásně svobodném Jendovi Svobodovic rozvíjel okamžitě vážné rozhodnutí a jejich zkřížené kroky touto podivuhodnou náhodou měly skutečně mít životní pokračování.

*Alanek měl nato záhy v jejich domku na periferii města svůj pohodlný pokojík. Silnou vrstvou koberce se pomoci mobilní ručičky a Duchem Božím plíživě propracovával k bočnicím pokoje, kde mu mámou Annou zorganizované nizounké poličky skýtaly nejedno překvapení. Ručenkou snímal jejich tvářnost, ouškama vnímal lahodu zvuků. Máma Anna mu také několikrát denně procvičovala tělíčko, až se naučili vklínit ke krmi bezpečně za stůl. A přišla školní léta. Denně s ním cestovala do školy, doma propracovávali zadání a inteligence s tělesnou bezvládnou schránkou hocha rostla jeho nasloucháním a komunikaci s rodiči. Ano, máma Anna měla teď spolehlivého partnera a Alankova přítele.

*Setkali jsme se, když se vraceli domů s vysvědčením. Anička zalovila v kapse a vložila chlapci do ruky postupně dva šutříky:

"Vysvětli tady, paní učitelce, rozdíly mezi těmi minerály." Dvanáctiletý Alanek prosycen nadprůměrnostmi matky přímo zahanboval. Nadšená jeho bezprostředním přijetím jsem si uchvacovaná jejich rodinnými experimenty užívala pak kuchyňského prostředí, provoněného pokaždé jiným, gastronomickým aromatem. Šla jsem u nich z překvapení do překvapení. Anička měla již sjednán i Braillský slabikář dokonce s plastickými obrázky. Vnímavý chlapec teoreticky s úvodními znaky šestibodí neměl problém. Na stránkách z plastu však jeho ručička divně drhla. Nebylo možno prakticky postoupit. Opatřila jsem běžný slabikář ze speciálně klíženého papíru pro nevidomé. Bohužel, ona ta jediná hybná Alankova ručička měla příliš moc na starosti a její vysoká potivost reliéfní Braillské body jednoduše roztopila. Pod jeho prstíky zůstaly v slabikáři z vystouplých znaků úplně rozmáčené, nic neříkající hadérky. Má zkušenost dobře již zavedené instruktorky Braillova písma tu nebyla platná, než mezi námi milá, na jeho věk solidní komunikace. Jeho máma Anna v bohulibém zápolení volila pak a prohlubovala jinou edukativní linií. Hned promnula několik cibulek, které Alanek připravoval o svrchník, hned připravila bezvládnou ručkou vklíněn lehýnký dřevěný hmoždíř pro skořápky vajíček k ztlučení tou šikovnou, požehnanou ručkou. Promýšlela jeho denní možnosti také se přičinit. Loučila jsem se s Alankem nespokojená sama s sebou. Annin pokřik na jejich pejska:

"A mír!," mne cestou smiřoval se skutečností, že jakkoli bychom chtěli, vždy nemůžeme chtít být nad věcí. Přesto přece všechno se mi dostalo neuvěřitelného ocenění, neboť Alanek požádal mámu Annu a ona televizi- a vrub tomu, že při nejlepší vůli jsem jej zhola nic naučit nemohla, dostalo se mi věhlasu nejlepší Alankovy paní učitelky.

*Husová ulice, i nám pak bývala spojnicí. Anička s Alankem odcházeli z Pobožnosti, já na Biblickou hodinu. Naše setkání v průsečíku cesty byla posvěcená Anniným entuziasmem. Vyzařovala jakés fluidum dokonalosti a krásy, až se mi kolikrát postesklo, že nic z toho, jakkoli bych po tom toužila nevlastním.

*Že pan Jenda objednal Alankovi a jeho mámě sestřičku, bylo něco nad mé pomyšlení, jakže tu komplikovanost zastanou. A ono nic není nemožné, když se partneři miluji. Holčička přišla na svět, jako zdravé, krásné a talentované dítě, jak jsem slýchala a nepochybně odškodnila rodinu za heroický postoj přijmout s krásou Alanková ducha i celkový jeho neduh.

*Moje přičinlivá, milá stará paní sousedka měla pohřeb. Byla jsem na něj u dveří vypravená, když mne k mému překvapení oslovila Anička. S lítosti jsem se jí omlouvala.

"Tys možná ale měla něco na srdci." Ptala jsem se už na odchodu.

"Přišla jsem se s tebou rozloučit."

"Ty někam cestuješ, Anno?"

"Ne, já jsem nemocná, víš? Nevadí, přijdu jindy." -Nemocná- jak to mohla myslit, běželo mi hlavou cestou na obřad.

*A jak s uděláním, vycházím z domu, když má Anička nakročeno ke mně.

"Ale, to je smůla, za chvíli vedu kurz Braillova písma. Víš co, máme vlastně autobusem několik společných zastávek, popovídáme si cestou. A co je u vás, Anno, nového?"

"Ani nic. Přišla jsem se s tebou rozloučit."

"A kam jedeš, Aničko?"

"Nikam, já jsem nemocná, víš?" Mlčky jsme pak v zajetí její příslovečné vůně probendily vzácnou chvíli ve dvojsedadlí autobusu. -Co to ona pořád má, s tím loučením. Na nic jsem, ani po celou učební lekci nepřišla.

*Byla jsem v domě ještě s maminkou, když zvonek u domovních dveří zaburácel.

"Aničko, ale to je príma, dnes jsem konečně doma. Pojďte dál." Překvapená, že přichází spolu s jejím panem Jendou, hrozila jsem se, že doma nemám nic upečeného a mohu disponovat samoobslužným makovcem- řečeným kolejnice. Naproti tomu Alankova máma Anna mne hostila domácími výjimečnostmi.

"Prosím, posaďte se, ukrojím kousek makového závinu. Hned postavím na čaj."

"Ne ne, Anička si nevezme, nic už nepřijme. My hned zas půjdeme." Jak, lekla jsem se. Urazila jsem je nabídkou hloupého makovce?

"Ale to mi neuděláte, hned sebou hodím."

"Vážně, nikam nechoďte, paní. Anna si nevezme. Přišla se s vámi jen rozloučit. My už musíme."

"Mami, propána, já jsem je tím makovcem strašně urazila, než dosedli, vstali a odcházeli."

"Ty, Miluš, já nevím, ta paní byla, jak z pergamenu žlutá. Není nějaká nemocná?"

*Ještě v tom, či následném týdnu přišlo Aniččino parte, konečně mi trapné dlouhé vedení můj obyčejný makovec ve mně škrtlo. A nechápala jsem. Ta nádherná zdravím tolik kypící Alankova máma Anna v jejich šestačtyřiceti létech najednou není? Co si počnou, Alanek s panem Jendou? Respektive pan Jenda s Alankem? A jak když z jejích kuchyně slyším,

"A mír!"