Monika Dušková

Opava

Již několik let píšu střídavě básně. Poslední měsíce je má tvorba intenzivní a sama cítím, že by potřebovaly spatřit světlo světa. Většina z nich je odrazem dnešního světa a průhledem života, které by měly vnést lidem dobré vůle cit, souznění, potřebu povzbudit a vdechnou nový život v samotném těžkém bolu života samého tam, kde je nejvíce potřeba.

Navzdory všemu

Přes kopce, přes hory,
všem všemu navzdory,
bytí je podstatou jedinou,
otázky života samy nám vyplynou.

Přes řeky, přes vody,
být sám sebou a nesdílet názory,
být v sobě svým hrdinou,
i když se šrámem a trhlinou.

Přes hádky, přes spory
mít konce s happy story,
cestou dlouhou i klikatou,
navzdory všemu a ne náhodou.

Přes horizonty a obzory,
můžeš si žádat o cokoli,
přitažlivost s mocným klíčem,
odhodlání k činu životy píšem.

Přes útěchy a podpory,
jsou cesty i s výmoly,
nezůstat u doufám a jen slova snad,
porozumět sobě a takového se mít rád.

Přes jistotu, přes víru,
najít v sobě tu nezlomnou sílu,
posílení a všeho schopní dosáhnout,
zákon přitažlivostí ovládnout.

Přes všechno a navzdory všemu,
je třeba zhodnotit a znát svou cenu.
Nebát se propastí a padajících skal,
jít navzdory všemu napříč a pořád dál.

Přístav

Opouštíš přístav svého klidného dětství,
to neznámo v dáli Tě v koutku duše děsí.
Zvedáš kotvu, vítr se opřel do plachet,
cestu domů nezapomeň, kam se můžeš vracet.

Vyplouváš na moře, opouštíš svůj domov.
Kde zakotvíš příště, který bude tvůj ostrov?
S větrem v zádech a sluncem nad hlavou
v kolébce loďky se pouštíš tou dálavou.

Jen vlny jsou tvou nadějí a jediný společný pohyb,
se strachem v očích tvých, bojíš se možných chyb.
Sčítáš si svoje dny, životem zkoušená,
černé mračna bouře a loďka vlnou potopená.

Na prázdno polykáš, ne vidno dna,
hloubkou jsi spolknutá, kolem jen tebe tma.
Sleduješ bublinky, pouští se tvých úst,
bojíš se samoty, nechceš s ní srůst.

Stejně jako vítr byl Ti oporou cestou v zádech
vzpomeneš na cestu zpět, když chytneš druhý dech.
Blížíš se ke světlu, jenž odráží už slunce svit,
s prvním nádechem se nevzdáváš a víš, že zase bude líp.

Stejně jako vody mají každý svůj přístav,
touha tě vede zpět, jen na chvíli se zastav.
Poslechni srdce své a tep, jenž v tobě tluče,
spoj napojení vibrací, padnout mámě zase do náruče.

Noc je kolem tebe, když zrovna spíš
i temný život se může zdát, i když jenom sníš.
Dnes je tvou spásou ráno a probuzení,
mámina hřejivá, laskavá náruč a pohlazení.

Už víš, že každé srdce má svůj přístav,
je vnitřním nábřežím a poslem dobrých zpráv.
Že láska se vždy záchranného kruhu chopí,
když jsi v nesnázích nebo se jen někdo topí.

Přání

Padá hvězda a já se sama sebe ptám,
z mnoha přání, kterému přednost asi dám?
Padá hvězda nebem světelnou rychlostí,
kolik ji zrovna na Zemi sleduje bytostí?

Kolik očí obdivuje tento závoj hvězdy,
budeme svítící hvězdou také někdy?
Prý je nebe plné lidských duší,
hvězdou svítí a nebi moc sluší.

Budu jednou svítící hvězdou i já?
Abych mohla pozemským ústům splnění přání dát?
Možná se vyplní tohle malé, skromné přání,
až spatřím padat hvězdu a mé přání mi zachrání.

Zavřu oči a budu si tiše přát,
ať mě sleduje tisíce očí na Zemi,
kterým vyplním přání a u srdce je bude hřát.

Pohled z okna

Kde se poděla ta krásná řada stromů,
kam se vytratila zpáteční cesta domů.
Kde jsou nebem švitořící a poletující ptáci,
nic z toho tu není, jen strach a ozbrojení vojáci.

Kde se poděla ranní vůně čerstvého chleba,
v pekárně tma, jen slyšet je z dáli střelba.
Dřevěné lavičky kolem zejí prázdnotou,
město trpící černou a nebezpečnou samotou.

Ještě včera jsem luštila taje hádanky,
dnes taje bojů svádí u nás válečné tanky.
Umlkly hlasy lidí, co pod okny běžně hovoří,
jen spalující, ničící ohně, co vše mění a znetvoří.

Přilétli jednou hejna černých a nemilosrdných vran,
neštítí se smrti a nebojí se uzamčených bran.
Přilétli nečekaně, tiše a bez pozvání,
s modlitbou na rtu tu stojím, ať nás Bůh všechny chrání.

Vše a je jedno co, má svou dobu trvání,
i na vránám dojde čas, co jim v blahobytu brání.
Jejich odchod, nechť přijde s nadcházejícím jarem,
ať je nám vyslyšená modlitba, tím nejkrásnějším darem.

Ať je koncem jejích zpáteční, havraní návrat,
našim vítězstvím, kdy jim budeme za zády mávat.
Ať jaro přinese všem sluncem znovuzrození,
ať vše se rychle zase v lásku, mír a radost promění.

Dech obrazu

I tobě bylo dáno něco výjimečného umět,
být v tom odlišný od jiných, zcela tomu rozumět.
I ty jsi stál v zástupu čekajíc ve frontě,
na příděl do vínku připsaný na kontě.

I s tebou měli nahoře předem jasné plány,
proto ti výjimečnosti darem byly dány.
I ty jsi učiněným obrazem Božím,
ne nadarmo svou důvěru v tebe vložil.

Tak jako on věří ve tvé poslání,
ty věř svému nitru, co Tě kupředu pohání.
Odkrýváš po krůčku životní naplnění,
schopný život tvořit i lásky umění.

Dechem obrazu, jsme jeden pro druhého,
bez očekávání vděku a bez dlužného.
Maluj dál svůj obraz bez předlohy,
vždyť k originálu máš potřebné vlohy.

Ber s pokorou udělený svůj osud,
dech obrazů i životy druhých nesuď.
Vždyť nevíš, jaký byl s ním v plánu záměr,
jaký dech obrazu má být na závěr.

Hlas země

Neříkej nikdy, že se Tě to netýká,
za lží být schovaný je pravda veliká.
Netvař se, že nejsi toho součástí,
že nevidíš dna téhle propastí.

Dýcháš stejný vzduch a piješ stejnou vodu,
jsi stejný čekatelem svého odchodu.
Dostal si stejně právo žít, jako každý jiný,
libuješ si v slunci, tak přijmi i stíny.

Máš stejnou možnost využít každé šance,
je to na tobě, jaké určíš životu kroky tance.
Smiř se jen s tím, že na parketu nejsi sám,
věř mi, já ten pocit znám.

I kdyby sis chtěl zpívat jen svou notu,
nikoho tím nepřivedeš zpátky k životu.
Je třeba sehrát společně veliký muzikál,
aby se každého srdce na světě dotýkal.

Aby byly slyšet všude společné hlasy,
aby se zase začalo blýskat na krásné, dobré časy.
To vše musí být silnou vůlí v nás,
aby náš svět, země měl jednotný hlas.

Amorovy šípy

Výstrahou by nám všem měly být velké dějiny,
celosvětové události a jejich bezohledné příčiny.
Spousty promrhaných, zbytečných životů,
nedávného utrpení a dětských bolestných vřískotů.

Nemělo by se už dál nic takového opakovat,
kdo bude tím velikým a komu bude moct panovat.
Vždyť si máme být rovní na naší planetě,
nikdo nemá právo určit, kdo půjde v žalostné slepotě.

Je třeba vážně změnit vzájemné chování,
mít úctu k samotnému životu a společné respektování.
Neposuzovat zbytečné odlišnosti a rozdílné názory,
mít spojitost jen s luky a šípy Amorovy.

Touto změnou dosáhneme trvalého míru,
bez předsudků pro jakou kdo žije víru.
Válka přitom není přírodní sílou,
je výmyslem nás lidí a událostí nemilou.

Copak jsme ovládání zvířecím pudem?
Když nebudeme prostě silní, tak proto nebudem?
Vždyť je přirozená rozdílnost národů,
a každý ve svém sadě má ojedinělost svých plodů.

Vždyť nemusíme si za své, něčí ojedinělost brát,
každý má právo zakousnout jablíčka, které má opravdu rád.
Nechme se opět zasáhnout Amorovými šípy
a nenechme zapomenout, jak pěkně voní, když kvetou lípy.

Přijměme všichni ta správná rozhodnutí
a otevřeme všichni svá srdce Amorovým probodnutí.
Zachraňme společně osudy všech nás lidí,
než pro všechny slunce zajde a naděje zmizí.

Za celosvětový mír se nyní modlíme
a naději v srdcích stále nosíme.

Tvůj život

Daruji Ti ranní rosu
se zelených luk a lesních porostů.
Daruji Ti růžové červánky,
co promění se v plující bílé beránky.

Daruj Ti písně ptačího cvrlikání,
peříčko, které Ti přistane ve tvé dlani.
Daruji ti svěží letní vánek
obalený tajemstvím dne, plný hádanek.

Daruji ti pestrost a vůni lučních květů,
víru a pokoru k celému světu.
Daruji Ti hřejivý sluneční svit,
v světlo pohlédni, může Tě uzdravit.

Daruji Ti energii zelené přírody,
zázrak života a krásu tekoucí vody.
Daruji Ti noční oblohu plnou zářivých hvězd,
možnost milovat a lásku, co nepřestává kvést.

Daruji Ti vřelá pohlazení,
ticho a klid, od starostí odplavení.
Daruji Ti na tvář milá políbení,
touhu vznést se a všudy přítomné rozptýlení.

Daruji Ti přátelská obejmutí,
krásný výhled a široširé rozhlédnutí.
Daruji ti vlídná slova,
opakujíc se zas a znova.

Daruji Ti mír ve tvém srdci,
Boží lásku a nebát se smrti.
Daruji ti vše, co Ti mnohý vzal,
pocit toho, že Ty jsi Ty, světu světa král.

Tyto dary nic mě nestojí,
jsou darem života a všechny nás pojí.
Tak běž! A nebuď tak skromný.
Ber vše v hojnosti, vždyť ten dar za to stojí.

                                                       Tvůj život

Nebeský domov

Tam někde v dáli za branou je krásná zem.
Jen někteří už dnes ví, že nepatří sem.
Tam někde v dáli je místo plné lásky.
Tam jsme stále mladí, bez starostí a vrásky.

Tam někde v dáli je ten druhý břeh.
Který spojuje věčnost a životní uspěchaný běh.
Tam někde v dáli láska nebem kráčí.
Bůh je světlem i láskou, co k bytí tam stačí.

Tam někde v dáli je pouto lásky mezi nebem a zemí.
Mocná čarodějka, co nás lidi v dobré mění.
Tam někde v dáli jsou Ti, co v lásku už uvěřili.
Co se nechali učarovat a pozemskou pouť tak prožili.

Tam někde v dáli je místo pro ostatní nás.
Ti, co v lásku věří a ví, jak rychle tady utíká čas.
Láska je věčná a jen ona nás přežije.
Bez lásky se nedá žít a díky ní vzniká poezie.

Napojení

Pojí mě s Tebou zlatý křížek,
který jsi mi na krk dal.
Pojí mě s Tebou náš příběh,
i ten, kdy mi Tě osud vzal.

Pojí mě s Tebou bláznivá hravost,
dobrodružná povaha a Tvá houževnatá dravost.
Pojí mě s Tebou i noha toulavá,
zahradní síť, dnes už jen větrem houpavá.

Pojí mě s Tebou knihovna plná pohádek,
velký ořešák uprostřed zahrady a jeho stinný chládek.
Pojí mě s Tebou radost a upřímný věčný smích,
záložka společné fotky a příběhy nedočtených knih.

Pojí mě s Tebou tvá náruč a pocit bezpečí,
tvé .... "nic se neděje".... a pohlazení, co vše vyléčí.
Pojí mě s Tebou být něčí milovaná dcera,
mít svého hrdinu a nebát se přicházejícího večera.

Pojí mě s Tebou i slovo tolikrát vyřčené,
nynější prázdnota a pocity smíšené.
Vše, co bylo spojené je nyní odváto,
chci se zase napojit a zavolat: ... " Tááátooo"....

Vedení ve tmě

Nebylo Ti dáno to, co všem
a o něco, pro ostatní, jsi byl ochuzen.
Vnímání tvarů a barev je Ti cizí,
my už ani nevnímáme, že v nich máme zlato ryzí.

Pro většinu z nás jsou tak samozřejmé,
rozhlédnout se, je Tvým přáním vytoužené.
Takto jsi byl stvořen, člověk a tvá dokonalost,
schopnost ovládat paměť a svou představivost.

Byla Ti dána velká síla, vyrovnaný bojovat,
přes vedení ve tmě se přesto všechno radovat.
Sluch a čich Ti dávají spolehnutí v tyto smysly,
vše si skládáš do kupy, jako hru s čísly.

Neřešíš temný prostor a stín šedý,
kdo je třeba plešatý nebo v obličeji bledý.
Vzhled pro Tebe nehraje žádnou roli,
díky chování si je představíš jako cokoli.

Tvoříš si v hlavě svůj vlastní svět,
nikdo nemá právo Ti ho zničit a znejistět.
Vždyť máme stejné potřeby, zájmy i radosti,
a stejně k nám bez výhrad patří slabosti i starosti.

Jsi mezi námi jedinečný, když máš svého psa a bílou hůl,
patří k Tobě stejně, jako pojí chleba a sůl.
Každý má právo si najít tu svou komunitu,
vzájemné podpory, motivace a místem úsvitu.

Je jen jedno soužití a jít cestou společnou,
vzájemné pochopení, tolerance, a to ji činí nekonečnou.
Každý z nás smí snít svůj sen,
ač někdo má věčnou tmu, i když je den.

Ty jsi konečky prstů přečteš knihu i potmě,
všichni sdílíme jeden svět, i když Ty ve své slepotě.

Cesta časem

Když se vracíš zpátky časem,
jen tlukot srdce je tvým hlasem.
Tichý hlas, jež tluče v tobě,
chce Ti vyprávět v jaké žiješ době.

Že nesouhlasí s bytím a okolním světem,
že vše zlé musí být velkým mementem našim dětem.
Že dnes křivda křivdu dohání,
a pomalu se vytrácí obyčejné radování.

Že lží se nám dostává na kila,
já přitom o pravdu vždy všechny prosila.
Že pravá láska je dnes takovou vzácností,
měli bychom ji chránit a brát ji s vážností.

Vždyť v pravdě a lásce je ukrytá síla lidskosti,
když je podávaná od srdce a pěkně od kosti.
Vždy jim můžeme plně bez pochyb věřit
a naše sny se nebát osudu svěřit.

S pravdou a láskou se dá vždycky žít,
jen lež se nechá snáze zneužít.
Proto choďme vždy s láskou a s pravdou v zádech,
ať vládne nám čisté svědomí a snadný nádech.
Ať na každičké cestě zpátky časem,
je pravda a láska v srdci tím pravým hlasem.