Almanachy LKPB 2023
Almanachy literátů "jsou na světě"
- a jejich autoři z nich mají radost. Zároveň jsou přesvědčeni, že přinesou potěšení i těm, kterým je darují či se dostanou mezi čtenáře jinou formou.
Almanachy jsou jakýmsi obrazem celoroční práce literáta. Letos 15 autorů zachytilo celkově na 356 stranách patnácti brožur formátu A5 různá témata, která je inspirovala k zapsání, ať už to byly básně nebo prózy, cestopis, detektivní zápletka, pohledy do dětství, zamyšlení se nad životními hodnotami, ekologií či připomínky kanadských žertíků venkovanů v podhůří Beskyd. Většina je psána slohem lehkým, čtenáři srozumitelným, s nadhledem na věc, aby přinesly odpočinek, ale třeba i zamyšlení se nad různými skutečnostmi.
Za LKPB F-M Dajana Zápalková, předsedkyně
(výňatek z článku)
Anotace k Almanachům Literárního klubu P. Bezruče 2023
Gistinger Martin František - Dílo Zdař Bůh
Ekologickým myšlením srostl autor s horskou přírodní pobídkou přirozených "hrátek", ve kterých pojem - blbá nálada - zůstal celoživotně za hranicí jeho chápání. Jakou kvótu času by po letošním jubileu tak vzácné devadesátky nutně ještě potřeboval k naplnění všeho, oč si říká okolí - čirostí jeho moudrého vhledu? S nešvarem nudy se v jeho poezii ani v letošním almanachu nesetkáme. Proč bychom se s ním přitom neměli poobdivovat mámivé kráse modrooké dívenky?!
Grohmannová Marie - Omán
Zdatná autorka nám ze svých cest svěřuje a zajímavě s přehledem přibližuje tajemno nebezpečných krás, úžas nad závratě působivého neznáma, v ceně krajního úsilí na pokraji života a smrti.
Hledač Zdeněk - Na výstavě miniatur
S uměrněností na úbytě
nápaditě vousatý sarkasmus.
Inu - pravdomluvné člověčí dítě
- sex, styl všanc múze si napjal sítě - mílius.
Štěpánka Běla Houbková – Nezastavuji, bo mám zpoždění
Moderní, bodrá pisatelka má pro nás drogu dvou strhujících příběhů, přidržujících si nás napětím magie, osobitých vloh děvčátka i tajemně nahodilého drážního společníka s vizí bezprostředních dění jejího rušného dne. Zasáhne nás rovněž hloubkovým rozměrem básně.
Kollárová Pavlína - Cosi je v království (dánském)
Moudrost autorce nedá, než českou solidností vyhostit hořkost vjemů z kaleidoskopu královstvím (dánským). Výpěstky z vlastní zahrádky, konstruktivně umocňuje zápas se zkázonosnosti tuzemských molů, když takovým samet českosti nic neříká.
Kozubíková Emilie - Báchorky
V neučesaných rýmech různorodých a stejně tak tematicky měnných povídkách zde s Vámi, milý čtenáři, sdílím v té první - Báchorky, mimo jiné, příběh o divech, prostřednictvím kterých mi Pan Bůh pomáhá a zkouší mne. V té druhé - Boží pohádka, je to o tvoření světa ve Frýdku - Místku a o městě Peklově, jak přišlo k přejmenování na Euro - Moudrovičky. Ve třetí - Ekonomický vzestup a pád A. M. Domaninského, zvíte, jak hříšně si jmenovaný počínal s manželčinou cituplností a trpělivostí, zatímco ve čtvrté z povídek - Tatínkův prstýnek, vyplyne ze hřbitovního diškursu mezi holubem a stromem cos o trojúhelnících přátelských či partnerských, jejich ubohosti, vině, či nevině.
Matysíková Libuše - Náš čas
V záhybech převahy pozitiv, všeho objímajících úsměvů nenápadně vzlíná pachuť bídy. Ale i na tu funguje pozitivum lásky Syna Božího. Vzhůru srdce, neboť vizte, jak dobrý jest Pán. Optimisticky mile se opět k nám autorka z Hané přihovořila pohlazením poezie. Receptářem víry, pokory, vzpomínek a snů i scenériemi domova.
Prokešová Taťána - O životě
"Já jsem alfa i omega" - praví kdos, kdo svěřil Mojžíšovi desky se stále platným desaterem. Ať už je autorka zná či si je ověří prostřednictvím googlu, vyslovuje i ona ona pravidla svými moudře váženými slovy. K jejich naplnění by se ovšem chtělo se Svatoplukem Čechem křiknout: "Jsme malí, slabí…" On však spolu s biblickými zákonitostmi dodává: "Dosti těchto řečí…!" Je s námi přece láska Dárce, oněch slavných desek, poněvadž nad to přidal chybujícím, svého Syna, aby s každou slzou umazal i bludy, chybky, nesmysly či debakly. A právě přes ně částečka lidstva doklopýtává ke každovečerní bilanci, aby se tak jak tak shledávala malá a slabá a upínala se k oné milující prodloužené Boží ruce s doufajícím: "Promiň, prosím a odpusť!" Autorka hutným pohlazením pozitiv a vykřičníky levot s námi proplouvá životem a svou zdánlivě jednoduchou poezií nás rovněž pro nepřehledné křižovatky života vyzbrojuje nezpochybnitelným ukazatelem.
Resková Eliška - Stíny současnosti
"Císařovy nové šaty" vidí v současnosti autorka milující umění a spořádanost. Po negativních zkušenostech pacientky a občanky sledující puls veřejnosti a dostupná média - v porovnání dřívější působností ve školství - jsou její postřehy z nynějška varovným mementem. Burcuje proto a apeluje na mocenské a výchovné síly našeho domova k prozření a neodkladných zaujetí kategorických postojů.
Tyrlíková - Horáková Božena – Povídání o holce z kluků
Rejstřík mouder a líbezností nás zde provází - větvícími se omalovánkami jásotu dětství i romantiky mládí. Zralostí humoriády nás autorka vznáší křehkosti vonící lípy k neodvolatelné zkáze sesuvu. A kupodivu přehled opravdovosti jí teprve nabývá. "Všechno zlo je k něčemu dobré." Napovídá autorka sympatickým nadhledem, že by se až chtělo polaškovat s aromatikou risku, nebýt ovšem ostnu hazardu, jakým je jeho důsledek.
Valášek Václav - Kdo jinému jámu kopá
O kanadských žertících venkovanů v podhůří Beskyd se autor se znalostí charakteristického prostředí košatě s námi sdílí. Dopřává nám autenticity vhledu pod povrch - povahami pracoviště, hospůdky - a záplotím do domácností až k zdravým, sousedským vztahům se vzácností tolerance.
Vidura Bohumír – Cesty
Není okolností vztahů a míst, kterých by se autor s nevídanou znalostí nedotkl. A přece vždy znovu udivuje bezbřehou stálostí pramenů, z jejichž škály lze čerpat sílu edukativních zajímavých motivů a elegantní jednoduchostí je ztvárnit.
Zápalková Dajána - Magická přehrada Olešná
Zvoucí k romantickým vjemům, pokaždé jiná, jímá neotřelými živoucími obrazci. Nabízí zážitkové procházky, kam nás uchvácená básnířka fundovanou reportáží mile vede a nuancemi zasvěcuje do tuzemských krás této částí velebných Beskyd.
Zejdová Žofie - Pod Godulou
Slyšela jsem od zajímavé ženy, že jsme se zřejmě přiblížili k měsíci. Ten, že je nezvyklé velký, a právě měl kolkolem půvabnou oranž auru. Je nasnadě, že romantikou pod Godulou vtáhla autorka závoj onoho skvostného měsíčního vábení, ježto z jejich teplem sálajících, svůdných ramen vklouzl do erotických povídek, balad a snů, zvoucích nás jednoduchým, zvučným rýmem a důmyslností próz do světa žhavých nazírání plnokvěté ženskosti.
Vážení a milí kolegové a kolegyňky našeho klubu literátů. S vděčností za zážitek z preciznosti prací letošních almanachů jsem na vyzvání naší předsedkyně Dajany Zápalkové vypracovala shora uvedené anotace. Blahopřeji vám k dosažené tvůrčí laťce, co do solidnosti trefných vyjádření. Přeji vám i nadále správný, potřebný postřeh a radost z následné činnosti na naší vinici Páně.
Emilie Kozubíková 15. října 2023
Štěpánka Běla Houbková
Nezastavuji, bo mám zpoždění!
Jsem máma tří dětí, narozena ve znamení Střelce, držící se zuby nehty práce ve školství, milovnice koček, cestování, ale i klidného zázemí domova. Na podzimu roku 2019 jsem vstoupila do řad členů Literárního klubu Petra Bezruče a ihned poté začaly mé první nesmělé pokusy o vlastní tvorbu. Povídka za dvě pětky je má prvotina, vydaná v roce 2021 v Literátech na trati VIII. Nádražácká panenka je součástí sbírky Literáti na trati IX (2022). V letošním ročníku, LNT X (2023) prezentuji svou tvorbu příběhem s názvem Hodiny. Moje první detektivní povídka Kočičák byla vybrána k tisku v publikaci Nejlepší detektivní povídka roku (2021). I letos mám v soutěži jedno želízko v ohni…No, uvidíme… Další želízko mám vloženo v soutěži O cenu Karla Čapka a nedočkavě vyhlížím, jak moc se sci –fi povídka Poslední dar bude líbit. Ve stejném žánru nyní pracuji na románu s názvem Hvězdy v nás. Momentálně (červen 2023) mám dokončený první větší literární počin a to příběhy s detektivní zápletkou, s názvem Tři jména. Kdy a zda vůbec bude vytištěn, už nezáleží na mně. Volné pokračování mám již v základních rysech načrtnuto, jen ho napsat ;-) Ostravská folková kapela Zeměmúzy si vybrala dva z mých textů ke zhudebnění. Do toho se snažím kreslit, vařit, okopávat, fotit, cestovat, sázet, hubnout a vychovávat toho nejmladšího. Takže jistě chápete, že Nezastavuji, bo mám zpoždění!
Štěpánka Běla Houbková
"Je tady volno?" ozve se kdosi za mnou. Děsně se leknu. Když
zvednu oči, zjistím, že je to ten podivný chlápek z vestibulu.
Neznatelně kývnu. Co mu mám říct? Že čekám partu kamarádů a
budeme ve středu v šest třicet dělat mejdan v nádražním bufetu?
Sedne si naproti mně a mlčí. Je malý, ošuntěle oblečený a provrtává mne očima. Tělem mi projede chlad.
"Dnes se nedaří, co?" zeptá se a stále mne hypnotizuje.
"To tedy ne. Dnes nemám moc štěstí," odpovím popravdě.
"Ale budeš mít, neboj," ujišťuje mne přísedící a pokývá podivně
malou hlavou. "Ukážu Ti kouzlo" a než stihnu odmítnout, vytáhne
pětikorunu a začne s ní dělat různá alotria mezi prsty. Ani nevím,
proč ho sleduji. Od doby co si přisedl, si připadám jako ochrnutá.
Chvíli si s mincí hraje a najednou otočí dlaň a ona tam není.
Mince. Dlaň zůstala. Jo, to umí kdejaký sňatkový podvodník,
pomyslím si ironicky. Jako by mi četl myšlenky, opět pokývá
hlavou.
"Chceš, budu ti věštit z dlaně?" nabídne mi bratr od Sibyly.
"Ne, děkuji," zmůžu se na odpor, ale nic víc neudělám. Přestala
jsem vnímat ruch kolem nás, vše mi zní jak z jiné dimenze. Sedím
a nespouštím oči z toho podivína. Jak může být starý? Čtyřicet,
padesát? Ale taky klidně třicet nebo šedesát. Čert, aby ho vzal!
Pekelník nikde a chlapík si dál mlčky sedí naproti mě a hraje si
se zázračně nalezenou pětikorunou. Najednou přestane a zvedne
ke mně oči.
"Dáš mi dvacet korun?" Tohle mne přece jen vytrhne
z okouzlení.
"Nedám," razantně odmítnu. Jindy by mi to třeba i nevadilo.
Dvacka sem, dvacka tam. Dnes však mám peněz tak akorát
a do výplaty je ještě týden. Navíc je jasné, kde by ta dvacka byla
směněna. Přece nebudu podporovat lihovarnický průmysl na úkor
vlastního dítěte. Ať si ji vykouzlí!
Opět jen smutně pokývá hlavou.
"Jede ti vlak," upře oči na hodiny.
Kouknu se stejným směrem a zděsím se. Mám sotva pět minut.
Čaj zůstane nedotčen. Seberu otevřená skripta, zamumlám cosi
jako pozdrav na rozloučenou a utíkám směr ke druhému nástupišti.
Ve dveřích bufetu se ještě za tím podivínem otočím, ale na stole
stojí jen osamělý hrneček.
Marie Grohmannová
OMÁN –
CESTOVATELSKÉ ZÁPISKY
Poznávací zájezd po severním Ománu –
leden-únor 2023
Salam alajkum (dobrý den)
Omán, jedna z nejkrásnějších zemí Perského zálivu, kraj šťastných lidí, písku, růží a kadidla. Z Prahy jsme se se společností Emiráty po šesti hodinách dopravili do Dubaje, pak přestup na další letadlo téže společnosti, a ještě dvě hodiny letu do hlavního města Muscat. Omán se rozkládá na ploše 310.000 km2 s 4 758 000 obyvatel, překročili jsme obratník Raka. Časové pásmo +3 hod.
Příznivá doba pro poznávací výlety je mezi listopadem a březnem. Teploty kolem 25–30⁰C, v nejchladnějších měsících – leden–únor mohou v noci
klesat k 15 st. C, v tomto období také prší. Veřejnou dopravu zatím
ještě vláda buduje, doposud se doporučuje najmout si auto či autobus. Řidiči si
musí dávat pozor – za překročení rychlosti je 3 dny vězení, taktéž za požití
alkoholu. Směrovky nepoužívají. Pokuta je za špinavé auto. Ománci jsou
k turistům vstřícní, avšak zakázány jsou odhalená ramena, krátké rukávy,
do úřadů, k lékaři do obchodních center musí ženy šátkem zakrýt vlasy,
sukně nebo kalhoty dlouhé až po zem, nesmí být z průsvitného materiálu,
nebo výstřih.
František Martin Gistinger
DÍLO ZDAŘ BŮH
Dílo živé krásy
Co z našeho díla jiskří
je to že svět nás má
jistě rád
Já též chtěl v něm něčím být
jen ten sluneční paprsek
mi šťastně poradil
proti nevolím zas
záře sluneční mi rozprostřela
prostory bytí v něm
hvězdy zhutňovaly zář
pro čistá zkoumání místa v nich
jeden po druhém
vyobrazovali jsme um
jemuž vždy pomůže slunce
lidský hlas bouřka
i čas na polích i na zahradě divorostlé
pro lidské žití zas povyrostlé
ze skalnatých hor ční naděje
milované pravé
rodící se krásy …
Eliška Resková
STÍNY SOUČASNOSTI
Co všechno máme
Máme umělou inteligenci, chytré mobily, od kterých nezvedneme oči.
Máme Mac Donaldy a KFC, kde se cpeme hamburgery a utěšeně tloustneme.
Často proti své vůli musíme poslouchat všudypřítomnou hudbu, která často zní, jako když kráva bučí – až nám z toho v uších hučí.
Též máme reklamy, nad kterými rozum stojí.
Nechybí nám ani houfy mudrlantů a žvanilů, komentátorů, politologů, redaktorů i těch, co stěží viděli základní školu, ale všichni jsou chytří jako Sokrates – inu, to je věc …
Jenže už jim nevěří ani klika u dveří, ani věřící, ani bezvěrci.
A také máme prý několik pohlaví – jak potom rozeznat kluka od holky?
Máme toho mnoho a všechno je "super", "in" a "cool" (kůl). Často mě z toho "bohatství" jde hlava kolem a někdy nepoznám, jde-li člověk s člověkem nebo kráva s volem. 😃
Tať ána Prokešová
O ŽIVOTĚ
ALMANACH 2023
Literárního klubu Petra Bezruče –
kolektivního člena Obce spisovatelů ČR
Marie Starová
Emoce jsou realita
Žít znamená, začínat neustále
Po sedmdesátce mám příjemný vnitřní klid. Vím, v čem jsem dobrá a v čem ne. Dokážu to přiznat a nezlobím se na sebe. Neberu se už tak moc vážně a svým případným přešlapům a chybám se umím i zasmát, aniž bych měla pocit, že se zboří svět. Žiju nyní ve fází příjemného zklidnění a hlavně výrazného zvolnění. Najednou můžu klidněji prožívat svou pouť života. Hlavně neberu sebe ani život příliš vážně. Můžu sama doma užívat v klidu krásné ráno. Tím hlavním je, že si ráno uvařím kávu. Chybí mi, když to nemohu udělat. Ale jinak je to moje studnice příjemných pocitů pro ten den a ten klid! Když mám málo času, použiji maličký žlutý hrníček na tři loky. Je to můj oblíbený hrníček, který vlastním čtrnáct let s logem názvu časopisu, kde jsem navštívila jednu z redakcí v Praze.
Je potřeba nezastavovat se nad během času a důležité je si uvědomit, že už jsme dokázaly víc než dost a že ten čas navíc, který teď máme, můžeme věnovat samy sobě. Patřím do skupiny dam, které se pravidelně scházejí se svými kamarádkami u kafíčka, no a tam to žije! S kouzelnou zvědavostí a hravou fantazií můžeme zkoušet stále něco nového, nepoznaného. Netoužím po luxusu, protože dávno vím, co je důležitější. Jsou to sny a také úsměv. Sny si může dopřát každý z nás, ať je nám dvacet nebo sedmdesát. Snění je zadarmo a ozdobí tvář ženy v každém věku. Večer, když ulehnu, začínám snít a můj sen je jen o krásných představách, kdy se nacházím daleko od svého domova a prožívám prožitky od kamarádek, které mi vyprávěly své příběhy z cest různých destinací. Létám v letadle plným cestujících, prožívám šťastné okamžiky při letu. A pak se ponořím do tvrdého spánku, který přichází ve správný čas uklidnění. Žiju skromně, ale se vší parádou. Nejdůležitější věcí je moje práce a stále mně baví pořád něco vymýšlet a krášlit. Ráda aranžuji, vylepšuji své soukromí v bytě, na zahrádce, před okny a miluji svěží barvy a miluji módu.
Božena Tyrlíková-Horáková
Povídání o holce z kluků
O první hanbě v první třídě, hned první den
To, že jsem vypadala jinak než ostatní spolužáci ve třídě, už také
víte. Ale to ještě asi nestačilo. Všechny děti psaly pravou rukou a já
oběma. Bylo mi jedno, kterou píši. Ale už méně naší soudružce
učitelce Šimíčkové, která nás měla uvést do tajů psaní a počítání.
Hned první den jsem přinesla i svou první poznámku.
Všichni jsme dostali ve třídě na lavici čistý bílý papír a měli jsme
zkusit na něj napsat svoje jméno, aby se vědělo, co už umíme. Zadání jsem rozuměla a splnila ho. Mně se však zdálo, že na tak veliký papír napsat jen jedno slovo je málo. A tak jsem ho popsala
celý. Psala jsem levou, pravou, oběma najednou, zrcadlově obráceně i pozpátku. Myslela jsem si, že jsem stvořila pěkný obrázek
pouze ze čtyř písmen - Bóža. Učitelka, jak to uviděla, mi ho vytrhla z ruky, běhala s ním po třídě a křičela, že nemám vychování,
ani úctu k učitelům. A musela jsem jít stát na hanbu až do konce
hodiny. Bohužel, tenkrát jsem ještě opravdu nemohla vědět, že
přílišná aktivita škodí a je projevem nekázně. Po příchodu, tedy
po útěku ze školy, jsem zalezla pod stůl v obýváku a tam to řádně
obrečela. Nemohla jsem pochopit, že takové křivdy se dějí.
Dnes křivdy už tak tragicky neprožívám. Nějaké zkušenosti už
mám a vím, že se dějí mnohem větší, které se ani časem a odpuštěním nikdy nenapraví. Tak to by zajisté řekla moje babička Boženka.
Václav Valášek
KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ...
Hospoda u Jana
Slunce se pomalu sklání k západním horám, nastává příjemný červnový podvečer. Přírodou provoněné ticho ruší jen ptačí zpěv a zurčení vody v potoce. Z městečka sem doléhá táhlé, nahoru dolů kolísající houkání vlaku. Jeden by měl dojem, že se s někým loučí.
Libor sedí před chatkou, kouří Startku, zuté pracovní popraskané škrpály olepené hlínou pod židlí, nohy na protější, nad něčím přemýšlí.
Pohlédne na hodinky a hrábne do rozježených vlasů. Je sedm hodin, manželka přijde z odpolední až po desáté, odskočím si do Jana na pivo. Celé odpoledne jsem dřel jako barevný, záda mě bolí a toho potu co jsem vypotil! Přece tu nebudu sedět sám a chlastat tu teplou láhvovou břečku! Rázem je rozhodnuto.
Dám si tři točené a pomažu zpět. Jak se usnesl, tak učinil. Bere to šikmo přes louku domů a za deset minut je připraven. Pro strejčka příhodu ještě zkontroluje obsah peněženky. Na rameni brokovnici se stovkou v hlavni, taky jen pro strejčka příhodu, na železnou zásobu sáhne jen v nejnutnějším případě, vyráží. Pospíchá kousek do kopečka, pak vpravo na lesní stezku, kterou za ta léta, co tudy chodí, vyšlapal a za čtvrt hodinky je před velikou vilou, jejíž polovinu přízemí zabírá šenk, druhou polovinu a patro obývá její majitel s rodinou, zmíněný Jan. Chlap robustní postavy, jak se na hostinského sluší, navíc člen Mysliveckého Svazu a Liborův dobrý kamarád. Veliké zahradě kraluje obrovský divočák. Toho Jan vypiplal od maličkého selete, které se nějakým prapodivným způsobem ztratilo bachyni. Kanec jako kráva, z rypáku mu trčí zakroucená zubiska, černá chlupiska jako dráty, na hřbetě naježené do všech stran. Když na vás pohlédne malým zlověstným okem, nažene vám hrůzu. Máte vidět ten čurbes, když turisté, neznalí zdejších poměrů, jdou chodníkem kolem plotu a tahle obluda se odněkud vyřítí. Na pěšině zbydou po nich tranzistoráky, va dybadybadyba, zpívá Ivan Mládek, dívčí dřeváky, va dybadybadyba a drahé foťáky, va dybadybadyba ... atd.
Vidět tyhle turisty zmíněný pan Mládek, určitě by přidal něco o tom, jak o kousek dál v lese v potoce perou lufťáci posrané tepláky, zatím co místní lotři prodávají posbírané foťáky i tranzistoráky pod cenou těm, co jdou z Ondřejníka domů. Takto, ne zrovna legálně nabyté jmění, samozřejmě mění obratem za chlast.
Na dotaz, kde se tu čepuje dobré pivo, vás domorodci pošlou právě sem. Jakmile se občerstvíte a vydáte se prudkým stoupáním dál, narazíte po nějakém čase na republikovou, možná i evropskou raritu. U cesty totiž stojí opracovaný rozdvojený kmen nahoře zakončený šindelovou stříškou. Pod ní visí černá, metrová šněrovačka z boty a vedle je tabulka s docela velkým nápisem: POČAS.
Níže jsou řazeny vysvětlivky:
Když prší, počas je mokrý.
Když je pěkně, počas je suchý.
Když fouká severák, počas směřuje k jihu.
Když fouká z jihu, počas ukazuje na sever.
Když je bezvětří, počas se ani nehne.
Když sněží, počas je bílý.
Ne nadarmo jsou české hlavy vítány v celém světě.
Z domu do Jana je Libor schopný dorazit během čtvrt hodinky, zpáteční cesta však trvá obvykle podstatně déle. A to ještě musí v jednom místě projít uzoučký prostor mezi plotem nějaké chaty a hlubokým potokem. Zhrčet navalený dolů, těžko by se po strmém kamenitém břehu vyškrábal zpět nahoru.
Konečně dospěl k hospodě. Venku okolo stolů sedí spousta lidí, Libor ukazováčkem posunuje těžké brýle, kouká. Ani jeden známý obličej, takže vchází dovnitř. Ájéje, tak to není dobré, prolétlo mu hlavou, když spatřil tři kamarády. Od nich co nejdál, to by nemuselo dopadnout dobře. Jenže člověk míní, pánbůh mění.
"Kde lezeš?" řvou na Libora, když míří k volnému stolu, zvedáním rukou se snaží zviditelnit, "Proč si nesedneš ku nam? Co zme ti zrobili? Ty si nějak zpychnul, nezdá se ti?"
Nejdříve si slíbil, že musí doma být dříve než manželka, teprve potom přisedl.
"Jane," zvolal jeden z oněch tří, "přiber taroky, jak poneseš Liborovi pivo!"
No, místo tři piv jich bylo šest, ale stihnul to. Než jeho paní přišla před jedenáctou, už spal. Přesto nedosáhl kýženého očekávání. Zradil ho odér v ložnici.
No, šak počkej, brzo ti to zatrhnu, utvrdila se, než ulehla.
Bohumír Vidura
CESTY
BROUK
Přežil brouk na schodech
čeká ho díkůvzdání
bez reptání
doposud si spokojeně bzučí
ať cokoli se děje
nepřepadá ho beznaděje
a vzdálený je vzteku
žije si v klidu
nezná bohatství ani bídu
přežívá pod nebem širým
dívám se a
denně ho vidím.
Dajana Zápalková
Magická přehrada Olešná
***
Svítání
nad vodní hladinou
tančí nesmělé paprsky
únorového slunce
jakoby se bály
otevřít den
pozvat racky kachny
a labutě k snídani
Prudký závan větru
srovnal vlnky -
tabule prostřena -
sněhové vločky přidaly se
k ranní siestě
Nový den otevřen
Nejkrásnější přírodní scenérie se odvíjejí brzy ráno, kdy se příroda probouzí, slunko pomalu otevírá oči, olizuje ranní rosu a poté smáčí své žhavé dlouhé prsty ve vodě přehrady. Laškuje s racky, pozdravení mu dávají volavky i kachny. Probouzející se růžová koule se vůbec nestydí zalaškovat si s rybáři, oslňuje jejich oči při rybě záběru, kdy pak chytající nedokáže tak hbitě přiskočit ke svému rybářskému prutu a vytáhnout úlovek. To pak je slyšet i nepěkné klení – i ty jedna všetečko, to jsi nemohla chvíli počkat, než bych rybu vytáhl? – toto je umírněné lamentování při zmařené akci.
Emilie Kozubíková
Báchorky svěcené pravdou
aneb Podivuhodnosti boží
* O zázracích, znameních, kouzlech a strašidlech se za mého mládí povídalo. Mně se nic podobného nedělo. Měli jsme v našem nájemném pokoji děsivou podlahu – to ano. Dřevěná, pracovala intenzívně, hned zprava, hned zleva a zas v koutech. Hlasitým vrzáním působila dojem něčích šlápot. A protože jsem již natolik neviděla, nemohla jsem se o vině či nevině té dřevěné dlažky přesvědčit. Tíseň mého osamocení po celých pět tamějších let byla tedy pochopitelná.
Zdeněk Hledač
Na výstavě miniatur
44 čtyřverší
matematická
že prý jsem pro ni jen díra v rozpočtu
že prý jsem k ničemu, stále mi vyčítá
že prý jsem pro všechny už jenom do počtu
tak sláva! - ještě se mnou furt počítá!
Žofie Zejdová
Pod Godulou
Klaun
Slunce se zatáhlo črnými mraky
duše je smutná, srdce bolí.
Přesto mám na tváři úsměv klauna,
i když mám pocit, že cesta má
špatná je a marnivá
Pavlína Kollárová
Cosi je v království (dánském)
Nad rozlitým mlékem
s hadrem mávám
Utírám permanentní louže
do bláta lehce jeden by šláp
Hromuji a vyčítám
Odkud se vzala doba
Divná a nehostinná
v království (dánském)
Libuše Matysíková
Náš čas
Hrátky s Měsícem
Obejme loď
i křídla ptačí
laškuje v lidském
náručí
posadí se na komín
klas mu dá
svůj stín
hraješ si s ním
jako s míčem
září cestou
necestou
objímá nás
i naši duši
projasňuje noc
dává
Dobrou noc