Andersenova hvězdička 2025

Ocenění ANDERSENOVA HVĚZDIČKA 2025

TÉMA: Až mi bude 20 let

Porota: Naděžda Tesaříková, Libuše Matysíková, Jana Jančíková

DOHROMADY ODEVZDÁNO 75 prací

Němčice 51x, Vrchoslavice 17x, Železný Brod 5x, Napajedla 1x, Radomyšl 1x

POEZIE dvě kategorie (2. – 5. třída a 6. – 9. třída)

1. Tomáš Mládek (2. třída) 1. Jolana Pešáková (9. třída)

2. Jakub Zimen (5. třída) 2. Filip Brandys (7. třída)

3. Eliška Münsterová (5. A) 3. Samuel Rejmond (7. třída)

PRÓZA

Kategorie č. 1 (2. – 3. třída)

1. Patricie Kolářová (3. třída)

2. Martin Bartošek (2. třída)

3. Jakub Hladký (3. B)

Kategorie č. 2 (4. – 5. třída)

1. Marek Přikryl (5. třída)

2. Ondřej Adamec (5. třída)

3. Anna Ježková (4. B)

Kategorie č. 3 (6. – 7. třída)

1. Matouš Wolf (6. B)

2. Prusenovská Markéta (7.A) / Vy Phamová (7. A)

3. Karolína Obručová (7. A)

Kategorie č. 4 (8. – 9. třída)

1. Dita Havlová (8. třída)

2. Daniela Vlčková (8. B)

3. Flíčková Nela (8. A)

Speciální cena: Karolína Hana Kováčová (7.A)

Tomáš Mládek (2. třída – ZŠ a MŠ Vrchoslavice)

Až mi bude 20 let,

změní se ti tento svět.

Poletíme do vesmíru,

objevíme Černou díru.

Otočíme raketu,

zpět na naši planetu.

Jakub Zimen (5. třída – ZŠ a MŠ Vrchoslavice)

Až mi bude 20 let, Až skončím s vysokou

chci proletět tento svět. tak už budu pracovat.

Podívat se do Francie, Dám si zmrzlinu čokoládovou

do Anglie, do Belgie… s kamarády se hecovat.

Chtěl bych taky natáčet, Točit na youtube videa,

filmy a taky seriály. je za mě dobrá idea.

Pracovat v České televizi, Tak to zkusím taky,

takhle velkou já mám vizi. třeba z toho budou prachy.

(a koupím si Teslu).

Ale k tomu potřebuji

hodně velké vzdělání.

Takže půjdu na vysokou,

ať mi nic nebrání.

Eliška Münsterová (5.A – ZŠ Němčice nad Hanou)

Až mi bude dvacet let,

budu péct pro celý svět.

Chci být dobrá kuchařka,

tedy vlastně pekařka…

a nejlépe cukrářka.

Péci budu na zakázky.

Upeču ti vdolky

pro velký holky

K tomu větrníky, rolky…

Cukroví pro všechny

mandlové i jahodové.

Pro děti mám cukrovíčko vždy stále nové.

Prodejnu mám naproti školy:

"Nakoupíš levně a nestojíš řady,

něco sladkého si dáš a ještě si pochutnáš."

Marek Přikryl (5. ročník – ZŠ a MŠ Vrchoslavice)

Až mi bude 20 let, tak půjdu na vysokou školu (podle výběru povolání). Rád bych se stal policistou.

Možná že už budu vyučen a ochotně, svědomitě a trpělivě pracovat. Budu se osamostatňovat. Budovat bydlení. Možná budu ještě hrát hru, kterou mám moc rád.

Budu lidem pomáhat a to s důvěrou, pochopením, nasloucháním, oporou, úsměvem, radostí a prací…

Je velmi důležité umět pomoci ostatním a nebát se říct si
o pomoc!

Doufám, že se mi splní mé sny o mé budoucnosti. Hlavně abych byl v životě šťastný.

Zatím jsem se svým životem spokojený. Mám hodnou rodinu, rodiče mě mají hodně rádi a jsou na mě moc hodní.

Jsem moc rád, že je mám.

Ondřej Adamec (5. ročník – ZŠ a MŠ Vrchoslavice)

Až mi bude 20 let, budu dělat box, jiu-jitsu, kung-fu a krav magu. V krav maze budu mít už černočervený pásek, Budu dělat brigádu – budu sensei pro malé děti.

Také budu chodit na vysokou. Zařídím si ateliér a budu tam rozvíjet svůj vlastní talent v malování. Budu šetřit na svůj vlastní dům a založím si firmu proti kouření, protože to škodí přírodě. Založím si skupinu lidí a budu se co nejvíce snažit, aby na světě bylo méně odpadků, abychom měli zpátky tu krásnou přírodu. A zkusím omezit globální oteplování, aby v zimě bylo více sněhu. Pokud se to povede, budu nejšťastnějším člověkem na světě.

A jak si našetřím peníze, tak vezmu mamku a taťku na jejich vysněnou dovolenou do Paříže. Vezmu je do čokoládovny, protože mamka a taťka jsou nejlepší lidi na světě.

Koupím si auto Ford a budu chodit do posilovny a budu jezdit na víkendy za rodiči a budu tam zůstávat a v pondělí pojedu
na výšku. A taky bych se chtěl někdy podívat na Olympiádu
a na Mistrovství světa v hokeji.

Na mejdany chodit asi nebudu. Budu se hodně učit a budu pokračovat v krav maze, budu taky jezdit na Bootcampy
do zahraničí a konečně se poznám s Kančim (jediný, který má v Česku červenozlatý pásek a má 9 danů v krav maze).

A ve svém volném čase budu malovat ve svém ateliéru. Vytvořím svoje stránky, a když tam pošleš ty peníze, tak všechny půjdou na charitu.

A jako zvířátko bych chtěl papouška nebo psa.

Anna Ježková (4. B – ZŠ Němčice nad Hanou)

Až mi bude dvacet let, budu na vysoké školy asi v Brně. Budu mít vlastní byt, možná s kamarádkami. Bude hodně učení a musím se naučit vařit i těžší jídla. K rodičům budu často jezdit na návštěvy, k sestrám taky. O prázdninách budu vedoucí na různých táborech
a budu se hodně učit. Pojedu do různých zemí: chtěla bych jet
do Itálie, Francie a Řecka. Budu pracovat na nějaké brigádě, abych měla peníze třeba na jídlo. Budu si šetřit na dům a pak
na automobil.

A v Němčicích nad Hanou se to trochu změní, bude nová vlaková dráha.

Patricie Kolářová (3. třída – ZŠ a MŠ Vrchoslavice)

Až mi bude 20 let, bude jiný svět. Moje maminka bude starší, můj tatínek bude starší a ze mě se bude stávat maminka. Budu mít děti. Všechno bude úplně jiné. Ale já ve svém srdci budu stejná.

Kdybych měla dvě děti, jmenovali by se Kristýnka a Klárka. Jenomže nevím, jestli se mi to splní, protože svět dá člověku to,
co si doopravdy zaslouží. Chtěla bych, aby moje rodina byla zdravá a šťastná a hlavně laskavá. Věřím, že moje děti budou stejné, jako jsem já, budou chytré a tiché ve škole. Já na ně někdy budu křičet, ale pořád je budu mít stejně ráda.

Martin Bartošek (2. třída – ZŠ a MŠ Vrchoslavice)

Čas je zvláštní věc, představte si, že je vám 5 nebo 10, než se nadějete, je vám 20 anebo víc, třeba 30, kdo ví.

Třeba budou létající auta a snad nebudou úkoly. A snad budou výkonnější televize. A doufám, že budu mít hezkou ženu. A snad se proletíme tím létajícím autem. Chci být milionářem. Chci mít hezký dům. Zkusím si udělat řidičák, snad ho dostanu a budu mít i super auto.

Doufám, že budu mít super práci a budu cestovat. Chtěl bych vidět Paříž, Louvre a Monu Lisu a taky vylezu na Eiffelovu věž.

Jakub Hladký (3.B – ZŠ Němčice nad Hanou)

Jmenuji se Jakub a chtěl bych být strojvůdcem nákladních vlaků.

Začalo to tím, že mě pak strojvůdce pozval do lokomotivy rychlíku v Nezamyslicích.

Prostory lokomotiv mě zaujali natolik, že jsem hned věděl, čemu bych se chtěl v dospělosti věnovat.

Rád se chodím dívat na projíždějící vlaky na němčické nádraží nebo do Přerova, Nezamyslic a okolí.

Rád čtu knížky o vlacích, mezi mé nejoblíbenější patří
O českých a slovenských lokomotivách. A jednou mě napadlo, že si napíšu svoji knížku o lokomotivách. A za chvíli ji budu mít dopracovanou.

Chtěl bych jít na střední školu s elektrotechnickým zaměřením. A možná i na vysokou školu, abych byl jednou ředitelem společnosti ČD Cargo, která se zabývá nákladní dopravou po železnici.

A proto se snažím mít ve škole dobré známky.

Držte mi palce, ať se můj sen vyplní!

Matouš Wolf (6.B – ZŠ Němčice nad Hanou)

Je těžké vědět, co bude, až mi bude dvacet let.

Budu už mít vystudovanou střední školu. Teď ještě nevím, co budu studovat, ale doufám, že něco užitečného pro ostatní lidi. Jedno vím ale jistě, budu chtít dělat svět lepším místem. Dnes je
to samá válka, politici se stále obviňují a je těžké rozeznat, co je pravda a co lež.

Budu pomáhat ostatním lidem, protože věřím, že kdyby si všichni pomáhali a byli spravedliví, nebylo by tolik sporů. Je až děsivé si uvědomit, že mi 20 bude už za 8 let. Teď mi přijde "dvacet let, to je až za dlouho" ale není. Drahocenný čas nám plyne dál a dál jako o závod, a proto je potřeba ho patřičně využít. Hlavní je čas neztrácet.

Až mi bude 20, tak celá zodpovědnost přejde na mě. Budu platit daně, volit, můžu mít i řidičský průkaz…

Budu nejspíš už na vysoké škole. Budu se snažit mít stále dobré známky a excelovat ve studiu.

Zkrátka si myslím, že i jeden člověk dokáže změnit svět významně jako velká skupina. Záleží jen na tom, jak moc si to přeje.

Markéta Prusenovská (7.A – Němčice nad Hanou)

3. března 2025

Čau Markét,

píšu ti dopis do budoucnosti, protože mě zajímá, kam ses
za těch sedm let dostala. Teď je mi třináct a mám v hlavě spoustu otázek. Podařilo se ti splnit si své sny? Pořád miluješ módu tak, jako ji miluju já teď? Doufám, že jsi na škole, kde se učíš všechno, co tě zajímá, a že každý den děláš to, co tě baví. Snad jsi našla odvahu ukázat světu své nápady a nezalekla ses překážek. A hlavně doufám, že jsi spokojená, že jsi se dostala na místo, kde se cítíš sama sebou a že jsi nikdy nepřestala věřit tomu, že máš na víc.

Vím, že jsi to neměla vždycky snadné. Psychika dokáže být zrádná, a i když se navenek může zdát všechno v pořádku, uvnitř to tak vždycky není. Občas mám pocit, že se topím ve vlastních myšlenkách, ale učím se s tím bojovat. Podařilo se ti to? Snad už tě tolik netrápí názory ostatních a naučila ses být nad věcí. Lidé umí být krutí, ale doufám, že jsi pochopila, že jejich slova nic neznamenají. Že jsi silnější, než sis kdy myslela a že ses obklopila lidmi, kteří tě podporují. Protože právě to je nejdůležitější – mít kolem sebe někoho, komu na tobě záleží.

A co Eliška? Pořád je součástí tvého života? Představuji si Vás, jak sedíte v bytě v Londýně a povídáte si o všem možném, jako jste to dělaly vždycky. Možná právě pracujete na něčem velkém, možná jen tak sníte o tom, co bude dál. Doufám, že jste spolu, že jste se nikdy nepřestaly podporovat a že jste si splnily alespoň část toho,
o čem jste kdysi mluvily.

A co Londýn? Je tak kouzelný, jak jsem si ho vždycky představovala? Dokázala jsi tam najít domov?

A co tvůj sen o módě? Vidím tě, jak sedíš v ateliéru, obklopená náčrtky a látkami a pracuješ na své první kolekci. Možná jsi právě teď v Miláně a připravuješ se na přehlídku, možná jen trávíš další večer nad svými návrhy.

Ať už je to jakkoliv, doufám, že jsi to nikdy nevzdala. Jsi bojovala, i když to bylo těžké, a že jsi se nenechala odradit.

A pokud ještě nejsi tam, kde bys chtěla být, tak vím, že tam jednou dojdeš. Protože pokud někdo dokáže uskutečnit své sny, jsi to ty! Ať už jsi kdekoliv nebo se děje cokoliv, chci, abys na něco nezapomněla. Kdysi dávno existovala třináctiletá holka, která v tebe věřila. Která si tě představovala jako sebevědomou, šťastnou a úspěšnou. A pokud někdy přijde chvíle, kdy budeš pochybovat, vzpomeň si na ni. Protože, jestli jsi už zvládla dojít až sem, znamená to, že zvládneš cokoliv.

S láskou

13letá Markéta J

Vy Phamová (7.A – ZŠ Němčice nad Hanou)

Tohle téma je z jednoho pohledu lehké, ale u druhého pohledu těžké. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela. Možná když jsem byla menší. A když nad tím teďka přemýšlím, tak ani moc nevím,
co očekávám, až mi bude dvacet let.

Vím jen to, že bych chtěla práci, která by mě alespoň trochu bavila. Možná v tu dobu budu ještě studovat nebo náhodou potkám dobrou vílu, která ze mě udělá milionářku. Kdo ví?

Také bych chtěla, abych nebyla zadlužená a nežila smutný život. Někdo tomu říká "bezcenný život". Ne každému se podaří dosáhnout jeho cílů, žít perfektní život lásky, štěstí a zdraví, ale pokusím se do toho dát všechno, abych dosáhla aspoň něčeho.

A nakonec bych se chtěla jako třináctiletá holka zeptat dvacetileté slečny:

"Daří se ti?"

"Jdeš na vysokou?"

"Jsi spokojená se svým životem?"

Doufám, že si v budoucnosti na tyhle otázky odpovím.

S láskou Verča.

Karolína Obručová (7.A – ZŠ Němčice nad Hanou)

Co bude "až mi bude 20 let"? Naprosto netuším. Samozřejmě sem můžu napsat, jakou chci školu, nebo že chci řidičák, a tak dál, ale můžu taky dělat něco úplně jiného a nechci být zklamaná, protože jsem si to nějak naplánovala a ono to zrovna nevyšlo. Takže se asi nechám s detaily překvapit a sem napíšu víc obecné věci:

Jako první doufám, že bude moje rodina zdravá a šťastná, protože to je základ a dokáže nás to hodně ovlivnit ve všem, co děláme.

Taky bych si chtěla udržet můj optimismus. Nejenom že se
na spoustu věcí dívám hezčím pohledem, ale dokážu si z nich udělat i srandu. Prostě nerada beru věci moc vážně a podle mě kdybych to dělala, tak se brzo zblázním.

Dál by bylo super, kdyby se svět trochu zpomalil. Technologie jdou pořád dopředu. Vymýšlíme nové vychytávky, rychlejší auta, chytřejší počítače…kdy už ale budeme mít dost? Kdy se přestaneme předhánět a nastavíme tomu brzdy? Až nás přechytračí
i rychlovarná konvice?

Těch věcí je ještě spousta, ale moje představy o ideálním světě si nechám zase někam jinam a navíc nepředpokládám, že by se splnily za sedm let.

Mám tu ale poslední a nejstěžejnější přání…a to je MÍR. Někde jsem četla, že se snad za našeho letopočtu nestalo, že by na sebe 4 generace nevytáhly zbraně. A myslím si, že je to pravda. A teď, když se na Ukrajině válčí a osud většiny z nás vlastně závisí na Trumpovi s Putinem, tak se docela bojím, jak tohle dopadne. Ale tohle nechám do Otázek Václava Moravce nebo na někoho odbornějšího než je 13letá holka.

No prostě až mi bude dvacet let, nemyslím si, že bude líp,
ale doufám, že nebude hůř. Ale každý má šanci to změnit.

Samuel Rejmont (7.A – ZŠ Železný Brod)

Až mi bude dvacet let,

tak to bude let.

Budu mít ženu

a taky směnu.

Možná budu mít barák,

ale možná budu raťafák.

Budu mít pejska

se jménem Ryska.

Až budu mít syna,

tak mu padne koruna.

Jestli budu mít dceru,

tak ji krásně obejmu.

Snad nebudu mít dvojčata,

to radši morčata.

Doufám, že budu mít auto,

takové jak tamto.

Samozřejmě pořád budu mít rodinu,

která mi vždy udělá hostinu.

Bude mi dvacet,

ale už mi bude táhnout na třicet.

Doufám, že budu mít firmu,

abych uživil rodinu.

Má žena bude krásná,

ale taky hrozně neodbytná.

Možná budu chodit na párty

nebo hrát karty.

O prázdninách poletíme na dovolenou,

doufám, že budu mít rodinu spokojenou.

Budeme chodit na výlety

a koupím jim nové boty.

Doufám, že až mi bude dvacet let,

tak to nebude takový let!

Filip Brandys (7.B – ZŠ Němčice nad Hanou)

Až mi bude dvacet let,

tak určitě nebude stejný svět.

Možná už budou jezdit na vodík auta

a možná se naučím dělat i salta.

Možná už nebudu chodit na školy,

ale budu dělat nějaké pracovní úlohy.

Budu mít určitě na pleti pupínky

a z dětských let mi zbydou jen vzpomínky.

Co já vím? Třeba poznám, co je to láska

a v baru si mě najde nějaká kráska.

Možná budu mít pod nosem knír

a na zemi nastane světový mír.

Opravdu nevím, co se stane, až mi bude 20 let,

ale chtěl bych se mít stále dobře jako teď,

když je mi třináct let.

Jolana Pešáková (9. třída – ZŠ Němčice nad Hanou)

Až mi bude dvacet let,

velký prachy budu mět.

Ambice mám velký,

to jsou geny tety Věrky.

Rodinu teď nechám stranou,

radši složím báseň kladnou.

O budoucím povolání,

které životy zachrání.

Říkám si však, co to bude,

z nemocných se mi chce bulet.

Matiku přenechám jiným,

spíše hudbu v sobě vidím,

Beethovena či Mozarta,

na klavír vám zahraju.

A vám tyto melodie,

jistě zlepší náladu.

Dita Havlová (8. ročník – Gymnázium Bystřice pod Perštejnem)

CO BUDU DĚLAT AŽ MI BUDE DVACET LET?

To je dobrá otázka, a existuje opravdu hodně možností, jak
na ni odpovědět. Když jsem byla malá, měla jsem několik přesných plánu o tom, jak by měla vypadat moje budoucnost. Můj první plán (to mi bylo asi tak pět let) byl následující: budu krásná princezna
s nádhernými vlasy, budu mít DUHOVÝHO poníka, bydlet na zámku a vezmu si ,,krásnýho bohatýho prince." To se mi zatím bohužel nesplnilo, tudíž jsem postupem času musela svoji budoucnost poněkud přehodnotit a můj následující plán by mi nejspíš dovedl zajistit slušné jmění, kdyby ovšem bylo reálné toto povolání vykonávat. Když jsem byla trošku starší, mohlo mi být asi tak devět let, tak jsem chtěla být někým slavným. Ale ne jenom jedním! Já jsem to měla mnohem promyšlenější. Uměla bych se z minuty
na minutu proměnit v nějakou slavnou herečku (například Ivanu Andrlovou, nebo třeba Emu Watson – jak hrála Hermionu v Harrym Potterovi a Bellu v Krásce a zvířeti) a až by mě přestalo bavit tou celebritou být, změnila bych se na někoho jiného – a takhle pořád dokola. Toto zajímavé povolání se mi ale bohužel také nepovedlo zrealizovat – a upřímně, nemyslím si, že někdy povede. Když jsem byla trochu starší, myslím, že to bylo v páté třídě, začalo mě poněkud více zajímat režisérství. No... abyste rozuměli, dirigovat ostatní mi šlo vždycky dobře a zrovna u režisérky by se mi to celkem hodilo. A moci se podepsat pod skvělé filmy, které baví lidi, mě opravdu lákalo, a navíc mě vždycky zajímala i práce v zákulisí filmů. Ale když mi došlo, kolik peněz bych musela investovat
do pronajímání prostor, kaskadérů, maskérů a já nevím čeho všeho ještě… A TO JEŠTĚ NEMLUVÍM O HONORÁŘÍCH, KTERÉ BYCH MUSELA VYPLÁCET HERCŮM… Zkrátka a dobře, došlo mi, že ani REŽISÉRSTVÍ nejspíš nebude můj šálek kávy. O volbě povolání jsem dost přemýšlela a došlo mi, že nejlepší povolání pro mě bude objímání pand a mít za to miliardy – když jsem o téhle práci četla, dostal můj život jasný cíl – do té doby, než jsem zjistila, že je to
v Číně. Doteď jsme řešili moje plány, teď bychom se mohli podívat zas na to, co se bude dít doopravdy. Tak začneme tím, co je asi jasné: Až mi bude dvacet let, budu už dva roky dospělá. A to znamená… "Jupí, hurá, to je bezva, konečně si můžu dělat jen to,
co chci!" Anebo taky "Ach jo, já už jsem TAK STRAŠNĚ STARÁ!
A nemám vůbec na nic čas!" To jsme teda nezačali zrovna nejlíp. No, to nevadí. Budou i radostnější věci – třeba řidičák. I když… je otázka, jestli se dá zrovna získávání řidičského průkazu absolvováním autoškoly považovat za radostnou věc. Když se řekne autoškola, představím si postaršího nabubřelého pána, který si
na každém kroku stěžuje, jak ho strašně nebaví pořád někoho učit řídit auto. Ale ať by byl ten instruktor jakýkoliv, myslím, že moje výsledky by to nijak neovlivnilo. Mně by k šílenství stačilo už jenom to, že by mi někdo pořád koukal při řízení pod ruce. 2 Takže řidičák necháme řidičákem a radši se podíváme dál. Zatím mě napadaly jenom samé blbé věci, tak přejdeme na něco lepšího. Co takhle pořídit si domácího mazlíčka? Třeba pejska nebo kočičku, ty já mám moc ráda! Stejně jako má každá mince dvě strany, má i tenhle nápad dva pohledy. Ten první – pejsek i kočička jsou roztomilí, jsou to kamarádi, jsou přítulní a mají rádi člověka. Ale když si představím ten bordel… Domácí mazlíčci jsou sice roztomilí, ale jsou po nich všude bobky, rozkousané oblečení, hračky, koberce a zničený
a poškrábaný nábytek. Navíc – kdybych studovala, asi bych neměla moc času na venčení, které zvířátka tolik potřebují. Zkrátka a dobře, zvířátka by u mě trpěla. To je k zbláznění! Proč mě doprčic napadají samé tragédie? Až mi bude dvacet, měla bych si najít brigádu.
Jo, brigáda! To je dobrý nápad. Ale jakou brigádu bych měla dělat? Brigád je totiž strašně moc…Tak třeba bych mohla zkusit hlídat děti. To by bylo hezké a zní to tak romanticky, hlídání malých dětiček…, ale když si představím, jak budu unavená ze všeho studování
a mimoškolních aktivit a pak ještě budu muset hlídat hordu uřvaných rozmazlených trpaslíků… moje nervy se začínají obávat, že by to nemusely vydržet. Nebo bych mohla doučovat. Otázkou je co. Třeba matika? Tak tam by toho věděla víc i ta děcka, která bych měla doučovat. Matematika není můj šálek kávy. Biologie – ta by mohla být do značné míry v pohodě – do značné míry! Jakmile bych měla doučovat kapitoly o lidském těle, dobrovolně bych se funkce ,,doučovatelky" vzdala. Český jazyk – to by šlo, ovšem jen do chvíle, než by se přešlo na velká a malá písmena – to je moje noční můra! A kdybych doučovala chemii, musela bych si asi soukromě pronajmout nějakou obrovskou halu, ve které bych mohla provádět chemické pokusy – školní chemická laboratoř by mohla pod mým vedením dopadnout špatně. Brigády tedy asi necháme taky být.
Co takhle najít si nové koníčky? Například sport. Tenis – porovnáme-li počet peněz vyhozených za jednu lekci s množstvím míčků spadených na zem, množstvím času stráveným uklidňováním se pomocí meditace, množstvím nadávek a rozbitých pálek, zjistíme, že tenis pro mě není vhodnou variantou trávení volného času. Basketbal – představíme-li si počet hodin strávených tréninkem a představíme-li si mě, jak se ani po půl roce či roce tréninku nedokáži strefit míčem do koše, nezbývá nám nic jiného než tuto variantu také zamítnout. Víc sportů už tady vypisovat nebudu, všechny by dopadly stejně... Všechny holky, které znám,
se taky většinou malují, pudrují a celkově se líčí, ale já budu asi nějaký zvláštní případ, protože já osobně make-up nepoužívám.
A to je mi čtrnáct! No, a potom vidím všechny ty sedmileté holky, jak na sebe plácají tuny líčidel denně. Ale až mi bude dvacet, asi se budu muset taky začít líčit. A toho se docela bojím. Já, až se nalíčím, budu vypadat spíš jako klaun než jako dvacetiletá dospělá slečna. Až mi bude dvacet, přijde ještě jedna děsivá věc – budu se muset naučit vařit. Já jsem ve vaření absolutní nešika a začátečník – něco jako Pat a Mat a Pejsek a kočička dohromady. Já jsem schopná splést si i sůl s cukrem. A když se snažím uvařit vajíčka, myslím, že ani pětiletému dítěti by se nedopařilo je v té vodě spálit. Abych to zkrátila, vařit se asi nenaučím nikdy, takže přežívat budu asi na čínské polívce a do školy budu ke svačině nosit rohlík s máslem – to si ještě udělat zvládnu. 3 Mohla bych si koupit kytku, aby mi něco dělalo radost. Ale já vlastně ani ty kytky zalívat neumím! Buďto je přeleju, nebo je nedoleju, takže buď uschnou, nebo shnijí. Já jsem dovedla zavraždit i kaktus – suchomilnou rostlinu, no chápete to?! Já už se tomu ani nedivím. Loni na Velikonoce nám maminka koupila petrklíče a narcisky. Petrklíč statečně přežíval, dokud jsem neměla moc učení a nestíhala jsem. No a narcisky – ty radši ani nevykvetly. Takže květinářka ze mě asi taky nebude, ledaže bych si sehnala nějakého ZODPOVĚDNÉHO člověka, jenž by mi květiny chodil pravidelně zalívat – za nijak astronomickou částku, samozřejmě. Vždyť na tom není nic těžkého – přijdeš, zaleješ, odejdeš! Tak pět korun na den, možná deset, kdyby se mi líbil... Teď je mi čtrnáct. Za čtyři roky budu dospělá, za pět let budu maturovat a o rok později mi bude dvacet a půjdu na vysokou školu. Je to hrozné, když si představím, co všechno mě za šest let čeká! Až mi bude dvacet, bude to příšerná otrava. Já vůbec nevypadám na svůj věk, protože nejspíš rostu do země, takže až mi bude dvacet, budu asi trpaslíkem. Což mi na důstojnosti moc nepřidá. Ale přesto všechno si myslím, že to určitě bude i legrace. Například na vysoké škole bych si mohla najít nové kamarády, a taky se zas naučím něco nového a získám víc zkušeností. A kdoví – třeba se mi povede i něco významného a budu slavná! To ale teď ještě nikdo neví. Stejně se ale na své dvacetiny netěším – spíš se jich bojím. Kdybych tak mohla celý život zůstat pětiletým dítětem, které nemusí řešit žádné problémy a jeho jedinou starostí je, jestli maminka koupila dost čokolády, co bude k obědu a jestli dostane k narozeninám toho obrovského plyšáka, kterého chce… Ale to nejde a možná je to dobře. Kdyby byl člověk celý život uvězněný v malém dítěti, zas by se nic nového nedozvěděl a přiznejme si to, když jsme byli malí, všichni jsme si přáli být dospělí. Je to zvláštní, když je člověk malý, strašně si přeje vyrůst, ale čím je starší, tím víc se děsí toho, kolik už mu je a nejradši by se vrátil do doby o rok nebo o dva roky zpátky. Jednu věc ale vím, a to vám můžu říct jistě. Až mi bude dvacet let, budu to pořád já. Možná se trochu změním, vzhledově i povahově, ale uvnitř to budu pořád já, ta čtrnáctiletá věčně rozcuchaná holka s velkými plány.

Daniela Vlčková (8.B – ZŠ Němčice nad Hanou)

O své budoucnosti mluvím jenom zřídka, protože si nejsem jistá ničím. Nevím kam na střední, na vysokou, takže vůbec nevím, co bude, až mi bude dvacet. Ale tak pokusím se něco vymyslet.

Kdybych si šla za svým snem, tak budu na lékařské fakultě studovat psychiatrii. Být dětský psychiatr je jeden z mých největších snů. Ráda bych pomáhala dětem, které to potřebují a nevědí,
co s životem. Jen si myslím, že bych nebyla schopná dodělat vysokou školu. A přesně proto nám tady plán číslo dvě. Opět bychom se vyskytli na lékařské fakultě, tentokrát ale obor zubařina. Práce mi to přijde zajímavá a myslím si, že by mě to mohlo bavit.
A potom je tu třetí možnost, o které někdy přemýšlím, jestli
ji doopravdy nezrealizuju. Chtěla bych si sbalit věci, vzít s sebou svoji nejlepší kamarádku a odjet někam daleko. Chtěla bych s ní procestovat svět, sledovat hvězdy a jen si prostě užívat život. Asi je to dost naivní představa, že bych ve dvaceti seděla s nejlepší kamarádkou někde daleko od České republiky, sledovala západy
a východy Slunce a jen si s ní povídala a jediná má starost by byla, kde vlastně přespím. Ale přeci jen, co když fakt jo? A moje čtvrtá představa (nejvíce naivní ze všech) je, že bych vzala své kamarády
a začala s nimi hledat nějaký, nový, jiný svět. Kdybychom ho našli, tak bychom tam utekli a jenom bychom tam tak pobíhali. Třeba jako jednorožci nebo jako Šmoulové. Asi zním jako malé dítě, ale uznejte, že ta představa zní dobře.

No a teď dost fantazírování. Myslím si, že mě ve dvaceti letech potká možnost druhá. Obor zubařiny mě zajímá a asi mi přijde lehčí než obor psychiatrie. Ale kdo ví, třeba si ve dvaceti budu pobíhat jako jednorožec někde úplně jinde.

Nela Flíčková (8.A – Němčice nad Hanou)

Zatím ještě netuším, co "až mi bude dvacet let" budu dělat, ale už mám nějakou představu nebo spíše sen, který by se mi doufám mohl splnit.

Buď bych ve svých 20 letech chtěla stále studovat, abych si mohla lépe vybrat práci s dobrým platem, která mě bude i bavit
a naplňovat v životě.

Kdybych už dále nechtěla řešit školu a už nestudovat, ráda bych si našetřila dostatek peněz na cestování, prvně bych letěla
do Japonska, kde bych chtěla vidět úplně jiné lidi, kulturu, jazyky
či zvyky. Hned bych šla ochutnat jejich tradiční jídlo a podívat se
i na historická místa. Ovšem, že bych i ráda letěla do jiných zemí, podívat se na jejich kulturu, jídlo nebo tradice, ale to až nejspíše
o hodně později, protože po Japonsku se vrátím zpátky domů.

Vše, co jsem tu dnes napsala, by bylo skvělé, kdyby se to opravdu splnilo, ale vděčná bych byla, i když bych necestovala
a zůstala v České republice. Hlavně aby mí nejbližší byli šťastní, zdraví a plní života…

Ale proto, aby se to vyplnilo, budu muset doufat a pilně se učit. Takovou mám hezkou a vysněnou budoucnost.

Karolína Hana Kováčová (7.A – Základní škola Radomyšl)

Dovolte, abych se představila. Jsem docela obyčejná třináctiletá holka, která má spoustu přání a zvyklostí. Ale určitě stojí za to vám prozradit, že hrozně ráda se zavrtám pod peřinu, nebo v létě se rozvalím na sluníčku, zavřu oči a sním. Představuji si, jakým směrem se bude můj život dál ubírat. Musím se přiznat, že každý den v duchu listuji svým osudem, ale každý den nacházím něco nového.

Až mi bude dvacet let – myslím, že to bude docela obyčejný život normální holky. Hlavně mi v hlavě probíhají scénky z mého života, které se týkají toho, čím se budu živit. Teď navštěvuji základní školu a musím uznat, že učení mi zatím docela jde. Budu si tedy vybírat… tedy snad, jakou střední školu zvolím a jak si vyšlapu svou budoucí cestičku. Pokud se mi podaří zdárně odmaturovat, chtěla bych dál studovat. Tady mám docela jasno, chtěla bych se dostat
na gymnázium v Písku nebo ve Strakonicích. Jak říká naše babi: ….
" z gymnázia máš možnost si vybrat jakoukoliv vysokou školu…"
Už odmala si představuju, že budu pomáhat ostatním lidem. Buď
ze mě bude učitelka, mám příklad ve své babičce, která se věnovala, jak ona sama říká: "...nacpat něco do hlav budoucí generaci". I když ne vždy se to podle ní setkalo s úspěchem, ale podle mě byla úspěšná, a hlavně jí její žáci měli rádi. Dodnes ji mnozí navštěvují,
i když je už několik let v důchodu, často vyhledávají i její rady a zvou ji na svá setkání. Nebo se budu věnovat psychologii, vždyť jsou
na školách psychologové častí. Prostě mi to k dětem nějakým způsobem táhne. Možná i proto, že jsem rozmazlený jedináček. Mé představy a přání jsou tedy přesně dané, snad se mi mé přání splní a můj profesní život bude jasný.

V soukromém životě zatím žádné jasné představy nemám. Vždyť dvacítka v dnešním moderním světě není ten čas, kdy všichni musí přemýšlet o svém budoucím partnerovi, rodině ….. Já vím, že dříve to bylo jasné, když babička vypráví, jak když ona se rozhodla mít rodinu a přivedla na svět mou maminku, byla ve svých necelých třiceti letech nejstarší rodička široko daleko. Dnes jsou matky mnohem starší a i já si myslím, že na vytvoření spokojené rodiny
v 18 letech, jak to bylo dřív, je času dost a dost. Chtěla bych se dříve trochu zajistit, mít bydlení, povolání…..

Samozřejmě často přemýšlím o tom, co mě obklopuje. Moje rodina, mí přátelé, okolí apod.

Hodně dám na svoji rodinu. Tím mám na mysli moji maminku, která se snaží mi zajistit podmínky pro to, abych měla spokojené dětství. Musím uznat, že dělá, co je v jejích silách a já někdy sobecky si uvědomuji, že mám opravdu všechno, co k spokojenosti potřebuji. Tím neříkám, že mám úplně všechno, co bych chtěla, ale vždyť můj život je spokojený takový, jaký je. Já se také snažím pomoci se vším, co je v mých silách. Dobře se učím, z toho má maminka největší radost, a plně mi podporuje, snažím se jí pomáhat i doma, mé pokusy o vaření sice nejsou nejúspěšnější, ale mamka se k mým pokusům o vytvoření kuchařských kreací staví s plným pochopením. Velmi často jí udělám radost tím, že něco dobrého upeču. Mé rolády a piškotové řezy jsou téměř dokonalé. Pokud vás zajímá, kde jsem se je naučila, tak vám to tajemství prozradím. Babička je skvělá domácí cukrářka, když říká, že to je její hobby, mluví pravdu. Všem kamarádům a příbuzným peče na svatby
a různé oslavy a vždycky její výtvory mizí ze stolů jako mávnutím kouzelného proutku. A protože její dortíky nejsou tajemstvím, ráda se o recepty a různé fígle podělí. A tak i já brzy budu určitě její zdatná pomocnice. Děda je zase vyhlášený zahradník, jeho zahrada je opravdovým balzámem na pocuchané nervy, jak říká babička velmi ráda. Na zahradě má mnoho zajímavých květin, keřů a i sem tam nějaký ten ovocný strom. Také jeho zelenina se pyšní označením bio a exkluziv. Vždyť ji také v kuchyni všichni rádi využívají. I já jsem "nucena" přiložit ruku k dílu, jak na zahradě, tak i v té kuchyni. A dělám to ráda. Jednak mi hřeje dobrý pocit, že mohu všem alespoň trošku s něčím pomoci a jednak si při tom
i odpočinu. A co mohu chtít víc. Ale určitě bych si chtěla cukrařinu
i zahradničení jen tak pro radost, ne se tomu profesně věnovat
po zbytek života.

Myslím, že už o rodině jsem vám toho prozradila víc, než jsem původně chtěla. Ale to není to nejdůležitější, nad čím často přemýšlím a co mi přináší i starosti. Vždyť stačí se kolem sebe trošku rozhlédnout.

K zamyšlení mě nutí třeba příroda, prostě to, co se kolem nás děje. Stačí se jen trochu porozhlédnout a už jistě zaznamenáte, že všechno není takové, jako to bylo dřív. Rostliny a zvířata, jako kdyby se bránili tomu, co my, lidé, s nimi děláme. Každá rok se zvědavostí sledujeme, jací ptáci se k nám v jakém počtu vrátí z "teplých" krajin. Sledujeme třeba čápy, jak se navrací na svá hnízda, jak vyvádějí své malé čápíky, jak je krmí a jak se lidé snaží jim pomáhat. Vím, o čem mluvím, protože i u nás na staré tvrzi mají hnízdo a naši dobrovolní hasiči jim pomáhají ze všech sil. Loni jim pomáhali na začátku přikrmovat ty jejich draky, a představte si, že se jim společnými silami podařilo vychovat všech pět malých čápat a doprovodit je
na další cestu. Snad budou stejně úspěšní i letos a těchto nádherných ptáků bude u nás hnízdit čím dál víc. A určitě bych našla spoustu dalších příkladů z naší zatím doposud krásné přírody. Také ráda sleduji v televizi různé dokumentární pořady o přírodě. Bohužel jsme svědky toho, jak některé druhy zvířat z naší přírody mizí a moc se nedaří je do přírody zase vrátit. Snad i dál je budeme moci sledovat v jejich přírodním prostředí a nebudu si je muset
ve svých dvaceti letech prohlížet jenom v odborných časopisech
a v muzeu v expozici vyhynulá zvířata. Určitě těch příkladů bychom našli víc než dost.

Trošku mě ale i zaráží, když se porozhlédnu po okolních polích. Jednak se na spoustě z nich staví.... tu silnice, tu nějaké skladovací plochy, nějaký ten rodinný domeček... a moc lidé nepřemýšlí nad tím, kde se budou pěstovat v příštích letech potraviny. A druhá věc, která mě docela zaráží. Děda často vzpomíná na to, co všechno se dřív pěstovalo i v okolí naší vesnice na polích JZD. Výjimkou nebyla ani zelenina – pastinák, zelí, květák, různé odrůdy brambor,
a dokonce se tady sklízely i jahody a vozili je do písecké Fruty. Dneska tu nenajdete ani JZD, ani tu Frutu, ani ty jahody. Všude kolem na polích je jen samá řepka, která se vozí do biostanice,
na výrobu bioplynu. Mám takový pocit, že až mi bude těch dvacet let, všechna zelenina a ovoce tu bude jen z dovozu.

Minulý týden jsem čirou náhodou a možná i omylem sledovala nějaké zprávy v televizi. Musím se přiznat, zrovínka toto mě moc nebere. Myslím si, že to tak má většina dětí v mém věku, i když ani my, děti, nejsme ušetřeni a občas nějaké ty zprávy také zaslechneme. Nestačila jsem se divit, co všechno v těch zprávách bylo. A tak asi nejdůležitější ze všeho bude, abychom i dál mohli prožívat svůj život alespoň tak jako dosud. Abychom mohli žít své obyčejné životy bez všech těch hrůz a válek, bez přírodních pohrom a katastrof. A je potom úplně jedno, jestli je nám třináct, dvacet nebo i víc let.