Božena Tyrlíková-Horáková

Říkají mi psavec. Já za to nemůžu. To způsobila moje babička Boženka, která mi často vyprávěla pohádky, četla z knížek všeho druhu a mým dětstvím, poté životem, se tak neustále prolínaly a prolínají slova, pocity, příběhy. Když mi bylo smutno, nebo mně tlačila samota, vzala jsem si tužku, pastelky, barvy a všechno, co mě trápilo a trápí ( i dnes), přenesu na papír. Hned se mi uleví, v srdci je uklizeno a místo pro další prožitky a sny. Píšu od 9 let až doposud, zatím do šuplíku. Tak že víc než 58 let. Protože letos budeme u nás v domě malovat, musím těm "šuplíkům" trošku ulevit.

Proč si to všechno vymýšlím?

Proč si to všechno vymýšlím?

Proč?

Když dávno vím,

že tužkou na papíry

lásku nenakreslím.

Tak proč odmítám tvé dlaně

a do nich verše nepíši?

Proč bojím se a skrývám se za ně

a bezděky den co den

tajně očima hladím tvoje obrysy?

Dívám se, mlčím a strádám,

ač vlastně chtěla bych s tebou žít.

Možná bojím se,

že už nejsem krásná, mladá,

ten čas jsem promarnila.

Starou ženu jen stěží budeš chtít.

Zimní povodně

Provětral jsi mi srdce.

Musím urychleně zavřít okno.

Je mi zima.

A zimy za ta léta už mám

v sobě dost.

Chci jaro!

Chci se zahřát a roztát,

vsáknout do tvé krajiny,

než přijde povodeň

a vyplaví mne do meziprostoru.

Tam už mi nebude poroučet ani čas,

ani trápit moje touhy,

dokonce ani všudy přítomné vzpomínky.

Neumí totiž plavat,

stejně jako já.

Zimní povodně z lásek

jsou asi nejhorší.

Chci jaro!

Ještě jedno,

prosím.

S tebou. . . Lásko.

Otisk tlapky kočičky Míny na skle mého okna. Kočička už nežije, ale se mnou ano.

Povídání o holce z kluků

Popelkou z vlastní vůle aneb o domečku z písku.

Můj jediný dům, který jsem kdy postavila, byl z písku. To mi šlo už od mala. Už tenkrát se to o mně vědělo. A děti z celého okolí, když jsem přicházela k pískovišti, samy od sebe přinášely ve svých kyblíčcích písek z jiných pískovišť, abych se prý mohla pořádně rozestavět. Někdy i za pomocí mých tří brášků vytvářely pískovišťovou domobranu, neboť malí "Hunové" z vedlejšího dvora čekali vždy na méně střežených místech, aby mohli vytáhnout do útoku a rozbořit vše, co se mi podařilo postavit. S odstupem času (asi šedesáti let) si myslím, že to byla perfektní příprava na pozdější soužití s lidmi. Ale k tomu se ještě určitě dostaneme.

Vždy jsem patřila k méně chápavým dětem, neboť na všechno, co mě zajímalo, jsem se ptala vícekrát, někdy i hodně krát. Nemohla jsem ledacos hned pochopit, a to nechápali zase druzí. Teď mohu s klidem prohlásit, že jsem na tom stejně jako tenkrát, pouze slovo "ledacos" mohu klidně nahradit slovem všechno. A "ti druzí" slovem všichni. Ale to už předbíhám dalším událostem.

Dá se říci, že když to se mnou teď ještě chvíli vydržíte, seznámím vás s jedním obyčejným životem člověka, v obyčejném domě, jednoho obyčejného města a protáhnu vás přes meandry své životní cesty, řeky, která se pomalounku blíží k moři.

Všechno začalo, pro ty, co to potřebují vědět přesně, v roce 1961, v Evropě, v "Česku", v Ostravě-Porubě, kdy jsem začala chodit do první třídy. Hned první den jsem zjistila, že jsem nějaká divná. Všechny děti měly tmavší, krátké, rovné vlasy a na mé hlavě bylo beraní rouno barvy zralého obilí, ale všichni říkali, že počůrané slámy. Asi bych měla vysvětlit, jak jsem k němu přišla. Tedy k tomu rounu. Stoprocentně vím, že nikdo z mých rodičů nic takového na hlavě neměl, ani moji tři bráškové, ani obě babičky, dokonce ani sousedé. Ale pravděpodobně jsem k němu přišla v tatínkově stolařské dílně, kterou měl ve sklepě činžáku, kde jsme bydleli. Tam jsem pro neskonalou vůni dřeva, pryskyřice, laků a úžasné tvary nářadí ráda chodívala i přes přísný zákaz obou rodičů. Když se mi to podařilo, zalezla jsem pod ponk a hrála si s hoblinami a pilinami, které tátovi odskakovaly od hoblíku pod stůl, rovnou na mou hlavu. A tam už zůstaly. A tak jsem přišla ke kudrnatým vlasům a mnohočetným úrazům. Těch si moc nepamatuji, moje maminka ano, ale pravdu o nich jsem se dozvěděla až o mnoho let později. Někdy je moudré některé vzpomínky odložit. Spíš si pamatuji, že když jsem asi ve dvou a půl letech uviděla první sníh, byla jsem zklamaná. Bylo mi z něj smutno. Vločky byly jenom bílé, studené a hned roztály. Zato můj hoblinkový sníh voněl, zůstával stále se mnou a nemusela jsem čekat na zimu, až se mu zachce napadnout.

Ke svým mnohočetným úrazům mohu dodat toto: Byly. A byla jich spousta. Snad nejsvéráznější úraz, co si pamatuji, se mi přihodil asi ve třech letech, když jsem v nestřeženém okamžiku v tátově dílně vzala jeho kladívko, hřebík a snažila se ho dle jeho vzoru, přibít do malé stoličky. Bylo to tak. "Tatino, mám talilo a bebik a já to pibiju!" A pibila. Ovšem i s rukou ke stoličce. Než si otec uvědomil, odkud se šíří můj hlas a poté jekot, bylo už pozdě. Pak si akorát pamatuji svou první jízdu sousedovic tatraplánem do nemocnice. Ještě si pamatuji, že páni doktoři i sestřičky se rádi smějí, neboť se smáli po celou dobu mého ošetřování. A když jsem po vytažení hřebíku usedla na onu stoličku a ptala se, kde je tatinův bebik, musel pan doktor náhle odejít, neboť mu něco spadlo do oka. To je asi tak všechno, co si v malých útržcích z dětství pamatuji. Tedy to, že doktoři a sestřičky rádi smějí, že jsou stále veselí a mají děti rádi, neboť při odchodu z ordinace mě jedna sestřička vzala do náruče a dala mi velikou pusu. Dnes, když nad tím přemýšlím, si nemohu vzpomenout lékaře či sestřičku, kteří by se se mnou zasmáli, objali mě, či dali pusu. No, možná bych si přece jen na jednoho pana doktora vzpomněla, ale jak vím, u toho líbání žádná sestřička přítomna nebyla. Závěrem bych chtěla naznačit, že moje zručnost tím vůbec neutrpěla, ba naopak, se časem vysochala do neuvěřitelných rozměrů bez mezí. A to vám teď mohu dokázat, jen chtějte ještě chvíli číst.

O tom, jak se padá z lípy, a o jírovci.

Moje další trápení kantorů se mnou (v té době jsem si myslela, že je to naopak) pokračovalo volným pádem až do šesté třídy, kdy se teprve začaly dít věci. Pak přišel den, ten okamžik. Spadla jsem ze stromu. Ne z višně, ale z lípy. Dodnes mi vadí, že si spousta lidí o mně myslí, že jsem spadla z "višně". Ne. Opravdu to byla lípa. A byl to nádherný strom u kostela ve staré Porubě. Ten už něco pamatoval. A do jeho paměti mu přibyla i moje malá historie.

Můj pád byl úplně běžný pád, jakých jsme já i lípa zažily bezpočet, jenže u těch svých minulých pádů jsem si nenatloukla všechno, co se natlouct dalo. A hluboké bezvědomí (já říkám, že to bylo nádherné snění) trvalo dost dlouho. Zlí jazykové tvrdili, že už to nebude bez následků. Dokonce i dnes se někteří opováží tvrdit, že už to věděli dřív. A právě teď jsme došli k bodu zlomu. Až jsem se vrátila z cesty okolo "vesmíru" do nemocničního pokoje, do sádrového netopýřího hnízda, začala jsem si pomalu uvědomovat, že některé věci jsou jinak. Například když mi po noze lezla moucha, vůbec mně to nelechtalo, měla jsem dojem, že je mně jenom půl. To jsem ještě nevěděla, že si moje druhá polovina těla udělá prázdniny na dost dlouhou dobu. Nastal nový čas. Jiný. Nesměla jsem se hýbat, i úplně obyčejné věci se staly pro mne nedostupné. Třeba jít na záchod, umýt si ruce, poškrábat se za uchem, podat si hrnek s čajem. Ten záchod byl asi nejhorší. Ležela jsem, mlčky zírala na strop, se kterým si zedníci moc práce nedali. Bála se zítřka a mlčela.

Do toho tichého chaosu, bezmocnosti, postupně zasáhli dva lidé. Pan primář Navrátil a moje babička Boženka. Pan primář totiž řekl: "Ta už chodit nikdy nebude". A babička: "Chodit, to nic není, ale lítat, to je něco! Co řekl doktor, tomu jsem rozuměla, ale pro nesmyslnost jeho sdělení jsem si v duchu ťukala na čelo a říkala: "On je vadný!" Jak může něco takového říct, když o mně nic neví! Já, která první z party vylezu na jakýkoli strom, přeskočím i metrový plot, aniž si roztrhám kalhoty. Skutálím se ze stráně i přes kopřivy a dělám, že to nepálí? Jak může něco takového o mně říct, že už nikdy nebudu chodit? Chápete to? Já tedy ne! A s babičkou se potkávám ve snech a často si spolu povídáme o létání.

Teď bych vám chtěla říct, že s odstupem času, který se po letech stává nezávislým rádcem, byl pan primář jednička! Donutil mě tisíckrát sebou plesknout o zem a zase vstát a dokázat, že lze, co nelze. S postupem času jsem si pomalu začínala zvykat na život vleže a vlastně v prostoru. V hlavě se mi začala prohánět slova, povídala jsem si sama se sebou, ale potichu, pozorovala na stěnách měnící se stíny, všechny drobnosti, které jsem před tím ani nevnímala. A opět se začala těšit na obyčejné věci a pak si vše napsat do deníčku. Tím bych teď chtěla říct, že takový pád ze stromu může být v životě i kladnou záležitostí. Ne, dámy a pánové, žádné Múzy, žádné sudičky, pouze pád z lípy mne přivedl k psaní. A tak nekonečné, dlouhé dny a týdny v netopýřím visu jsem docela dobře snášela. Ve strohé, bílo - zelené místnosti, v sádrových nedbalkách, jsem prožívala nádherné okamžiky. Nikdy bych nikomu nevěřila, že to všechno lze nejen přežít, ale i prožít. Ani vy mi možná nebudete chtít věřit, co všechno se dá vidět vleže s očima a srdcem dokořán.

Ráno, když vysvitlo sluníčko a zašimralo mě na nose, věděla jsem, že už je šest hodin a že bude cestou doprovázet i moje druhé "sluníčko", sestřičku, která v blankytně modré halence a sněhobílé zástěře vypadala jako nadýchaný obláček. Měla hebké prsty, které se jemně dotýkaly mých bolavých míst. Ta víla se jmenovala Anička. Od té doby, když potkám dívku tohoto jména, začnu se usmívat a vracejí se mi dávné vzpomínky. Jsou prosáklé vděčností. Během dne pak chodily vizity, návštěvy, zvědavci, ustaraná rodina, uplakaná maminka, která se mezi slzami usmívala. Nosila mi pamlsky a knížky, ze kterých mi četla. A já četla zase jí. Od té doby čtu velice ráda nahlas i sobě. Mám za to, že v tu chvíli nejsem sama a že to může slyšet někdo druhý a nebude také sám. Dodnes mám u postele knihovnu první pomoci, tak nazývám knížky, které mi ulevují od bolesti nejen těla. Milovala jsem i stíny, které na stěnách pokoje vytvářely přenádherné obrazy. Když jsem usínala, pomalounku vcházely do mé mysli a přidaly se k mému snění. A pak se řekne stín, přitom to jsou naši kouzelní přátelé a nikdy nás neopouštějí. Milovala jsem i podvečery, kdy se celé oddělení tišilo k spánku a já si mohla při malé lampičce číst své oblíbené knížky. Občas, jak jsem četla nahlas, přicházely i sestřičky, co měly noční službu, chvíli poslouchaly a pak s povzdechem uvolnění odcházely za svými povinnostmi. Nejraději mě poslouchávala uklízečka Maruška. Ta si dokonce pořídila za vlastní peníze umělohmotný kbelík, aby tolik nehartusila jako plechovým, co vyfasovala na údržbě. Zatím je jediná bytost, která to pro mě v životě udělala. Tvrdila mi a nejen ona, že mám sugestivní hlas, že bych mohla s klidem přednášet, hlavně pro ty, kteří mají nějaké trápení. Že bych se docela dobře uplatnila v pohřebním ústavu jako smuteční řečník. Prý umím chytnout za srdce. Je to zvláštní. O třicet let později, když jsem byla nezaměstnaná, tak mi na úřadu práce nabídli právě tuto profesi. Jak to mohli vědět?

A málem bych vynechala to důležité. Moje vycházkové vyjížďky, jak jsem nazývala projížďky na kolečkovém křesle po nemocniční zahradě s kaštanovou alejí. A když si povídáme o kaštanech, teprve ve třiceti letech jsem se dozvěděla, že strom kaštan neexistuje, ale jmenuje se jírovec a jeho plody jsou teprve kaštany. Ale to není ještě všechno! Už jste někdy viděli z blízka rašit z obrovitých pupenů jeho listy? Vypadají jako lidské ruce, dotkněte se jich a nebudete se cítit sami. A prohlédli jste si někdy pozorně homoli jeho květenství? Jsou to desítky a stovky miniaturních orchidejí s úžasnou sugestivní vůní. Ne? Chyba! Šidíte se zbytečně o krásu, která je daná. Ale to zas odbočuji.

Když jsem se poněkud zmátořila a začala trošičku hýbat, dlouze jsem uprošovala vrchní sestru, aby mě nechávaly v zahradě pod stromy, neboť jsem tak nějak vnitřně věřila, že mě to uzdravuje. A taky proto, že moje babička říkávala - co tě pokazilo, to tě napraví. A byla to pravda. Od té doby, co mě sestřičky vozily do aleje, jsem začala pomalounku pohybovat malíčkem na noze, pak lýtkem, přidala se kolena, až se postupně dostalo i na velice oležené tělo a osezené pozadí. A tak se po čase ze mne opět stal Homo erektus.

Co myslíte, že jsem asi udělala, když mě řidič sanitky přivezl domů, podal mi berle a zahlaholil: " Do toho třetího patra snad vyklušeš." A po sanitce a saniťákovi zůstal jen oblak spálené nafty. No, doma jsem sice byla, ale s tříhodinovým zpožděním. On totiž mě pan Pepa vzal na okružní cestu po městě, neboť měl za to, že nebudu nic namítat a on si alespoň nakoupí pro rodinu, milenku, co potřebují. Samozřejmě, že měl pravdu. Cesta okolo Ostravy se mi velice líbila. Když jste několik měsíců vězněm svého těla a prostoru 3,5 x 3 metry, plus tři (tedy lidé), tak takový výlet se vám zajisté bude líbit. To mi věřte! Ale když zaparkoval v Porubě na Sokolské ulici u paní Dáji, seděla jsem v sanitce nejmíň hodinu. Neměla jsem sice hodinky, ale počítat do 3600 už jsem uměla. V matematice jsem sice vždy patřila ke slabší skupině, ale trénink v počítání oveček byl kvalitní, když jsem častokrát pro bolest nemohla usnout. S tím časovým posunem už nikdo u nás doma se mnou nepočítal. Byla jsem sama. Co teď? Mobily nebyly. Řekla jsem si, po schodech to asi moc nepůjde, tak to zkusím rozchodit po rovince a vydala se na procházku. Už asi tušíte, kam jsem měla namířeno. To se ví! Ke kostelu! K lípě! Chtěla jsem jí říct, že už jsem doma a že je všechno v pořádku. K ní, neboť to bylo z mírného kopečka, jsem se ještě dobelhala, ale nazpátek už ne. Sedla jsem si na schody hřbitovní zídky a řekla - však oni mě najdou. Našli, ale až po několika hodinách. Samozřejmě, že jsem prochladla a na závěr svého léčení jsem ještě zápasila s chřipkou, která mě potrápila mnohem víc než pád z lípy.

Dá se říci, že bych teď mohla klidně skončit, ale mohli byste si o mně myslet, že píši jen o negativních věcech. Opak je pravdou. Začnu teď veseleji. I na lásku se dostane! Pak celé další dva roky se v podstatě nic hrozného nestalo. Jen jsem si všimla, že jsem jiná než kluci, i když jsem stále jako kluk vypadala. A pochopila jsem, že s dívkami to nebudu mít vůbec lehké. Vzhledem k tomu, že jsem ze tří kluků a tím pádem patřím do vlčí smečky, bylo moje holčičí dozrávání v dívku a ženu velice těžkorodé. To se potvrdilo, když jsem se ocitla v prvním ročníku učebního oboru knihařka na internátě s pěti děvčaty na jednom pokoji. Tak tam mi velice rychle došlo, že být holkou mezi holkami je nejtěžší věc, kterou budu muset v životě zvládnout. S ohledem na současnost musím však přiznat, že ani dnes se mi to nedaří. Že v ryze ženských faktorech pokulhávám za celostátním průměrem. A jak se tak pozoruji, sotva na tom něco změním. Ale nemyslete si, že jsem neprožila první lásku, první pusu, první něžné doteky a náhlá vzrušení při pouhém vyslovení jeho jména. Tak tady je moje důvěrná zpověď o tom, jak krásné je být zamilovaná, nosit v sobě lásku pro příští zamilované.