Březen 2025

K jaru neodmyslitelně patří květy - křehké drahokamy přírody. Nesejde na tom, zda rostou v zahradách, zdobí louky, stromy. Máte je ve váze, jsou symbolem snů a přání či vzpomínek… Jaké zdobí vaše básně a prózy?

k životu neodmyslitelně patří nejrůznější maličkosti. Které jsou motivem ve vaší tvorbě?

V rubrice publikují: Emilie Kozubíková,  Dajana Zápalková,  Svatoslav Butora, Viola Jíchová

Emilie Kozubíková

Hajkulenky slza

Kůrou posvátného území

V pozůstalostním řízení

je pohlazení mocným afrodiziakem.

Štěstím. Rotujícím stakátem

slunci v tmách stavěná tvář.

Dotek slzy té, v předsíni nebe

hloubkou je vydolovaných dolů,

sílou rozburácených zvonů

nesoucí smír spojovník, pláč.

Fáčem manžetky opatřen růžový keř.

To s vůní plátků kanul déšť?

-Pokora velí, hlavu schyl?

v líčku hrot hroudy políben...

Červánků jitřních příslib měj

a potřebným přej mír.

Hostina.

V posvátném Hájku prosila opuštěná mohyla o modlitbu

pomněnkami jsem věnčila její podnoží

a noc otočila snovou stránku.

Potůček soustrastně ke mně hovořil,

abych zkusila poprosit o modlitbu já.

S nebem se nemusí na O R L. Ručka synova mi utrhla vysněnou, pomyslnou pampelišku

a bábovka dům provoněla dceřina.

Solárium

Důvěrnou modlitbou ranní

smíme v bezpečné dlaně.

Něžnostmi přetékaje

namrzlá srdce tají.

K Sviadnovu Ostravice pílí…

s průniky dobré vůle

všechněch nepohod zvůle

ledové kry prý smyly.

A rampouch na svědomí?!

Paprsku ze stínů

nech si svou zmrzlinu!

Sněženkou čirý ozón voní.

Stop! Slunce naivit

si žádá důslednost!

-Neříkat z nouze ctnost

a hřát po pídi píď

Záběr z biolokality

Šlechtěnou zelení kouká Hortenzie,

Ostravice podzámčím břehy myje,

jak stoupá na špičky,

máčí vlas travičky.

Muška s Beruškou houkly:

"Větře, zmáčíš si vousy!"

"Opadá, krajky čeřím,

tiše, jsem malíř, kreslím.

Jsem také smyčcem houslí.

Berušky na to: "Kouzlí,

po dešti duha vzplála!"

Zem kytičkově hrála…

Čmelák do toho: "Brum, brum

za orchestřiště korun

sahá po blankytu.

K Hortenziině květu

spěchá sto ženichů

kulisou jeviště

z mraveniště.

Dajana Zápalková

Slova

jsou jen drobnosti

v lidském konání

potřeba k vyjádření se

k pohlazení

proti zármutku

k povzbuzení

Slovo

ač maličkost

jeho velikost

mnohdy na váhách

spravedlnosti

Od klavíru

vznášejí se

skotačivé tóny

černé a bílé klávesy

hbitě hladí

klavíristovy prsty

jakoby laskal dívčí pas

Hudba pohlcuje okolí

i slunce kmitá

zářivými paprsky

mládí k hříchu svádí

Vyvrcholení přichází

tóny se tiší

jen trylky nesou se

za soumraku ozvěnou

Uvolnění …

Myšlenky

toulají se

kdesi po horách

chybí kyslík –

hlava těžká

Létají

v modravých dálkách

k moři lákají

nové země poznávat

Potkávají

známé tváře

rady dávají

učí jak být šťastný

nebát se nástrah

těšit se

na příjemná setkání …

Svatoslav Butora

Děťátko s copánky 

Děťátko čeká

Na Sluníčko Na obláčky

Na setkání s paní učitelkou

Má důvěru velkou

Že vyroste

Že to má smysl

Být dospělá

Všichni vidí její štěstíčko

Jak je veselá

Za chvíli dosáhne

na jablíčko na stromě sama

Věří že z ní bude velká dáma

Bude mít šáteček a copánky

Jako její máma za mlada

Jsem kvítko Ve Světě Lidí

ON A ONA to vidí

Chrání mne

Nejsem hadr k pošlapání

Před spaním myslím

Jak budu zítra kvést

Vedle tatínka a mámy

Aby nebyli na světě

Se svou láskou sami

- - -

... mami...bude zítra zítřek?

... nebo svět zítra začerní

       zlý skřítek...?

Viola Jíchová

Obraz života

Každý měl by mít své předsevzetí,

měl by vědět, čeho chce dosáhnout a co získat,

každý přece touží a má přání

a v mysli má obraz toho, co chce dokázat.

Někdo však je pouhý marný snílek,

úspěšný člověk má ze života svého radost

a ten, kterému osud nepřeje,

trochou radosti měl by potlačit svoji tesknost.

Radostí i z těch pouhých maličkostí,

jakou může být třeba i úspěch sebemenší,

co zamění smutné srdce ve šťastné,

pak i z trochou úspěchu je život veselejší.

I já mám své velké předsevzetí,

vím po čem toužím a kam směřují mé myšlenky,

osud můj mne naučil básně psát,

on bojovat mne naučil a též brát i prohry.

Já vytvořil si obraz života,

někdy byl jsem veselý, jindy smutný nadevše,

chtěl jsem lásku, práci a teď ji mám,

když věřím ve své štěstí, hned dny jsou pak veselé.

Potulný básník

Jsem potulný básník,

co vstává se sluncem a chodí s ním i spát,

jsem ten, kdo má rád smích,

nenávidí smutek a i pláč slyší nerad.

Chci jen o štěstí psát,

chci se radovat i z pouhých maličkostí,

já šel tím krajem mnohokrát,

kde připravil mi život i mnoho strastí.

Každý den je krásný,

ať svítí slunce, či z šedých mraků prší,

ať šedý je, či jasný,

vždyť chci psát o všem, co srdce moje těší.

Každou svojí básní

potěšit chtěl bych lidi na celém světě,

ať jsou všichni šťastní

a ať jen dobra a radosti všude je.

Můj úděl

Mám svůj úděl, mám svůj osud

a mám život, jaký mám.

Miluji ho, píši vám.

Život můj se stále mění,

už jsem toho prožil moc.

Já měl už i na kahánku,

když těžká byla nemoc.

A dnes vím,

že lidé v očích nesou vše.

Vždyť mám víru v svoje zdraví,

provází mne životem.

Vždyť nad život není nikdy,

je krásné zřít tento svět.

Vím, že úsilí to stojí,

aby hlas se přestal chvět.

Přeci ten, kdo teď je smutný,

může být i veselý.

Stačí radost z maličkostí

a život je hned jiný.

Mám svůj úděl, mám svůj osud,

co připravil mi, to mám.

Vždyť radost je zahrada, co zdobí naše srdce

a žádá květina v ní uvadnout nemůže,

jen smrt před knihou otevřenou

musí jednou nám zavřít očí.