Červen 2024

témata pro tento měsíc Tvář, Vášeň. 

Těším se na vás 😊

Do rubriky přispěli: Viola Jíchová, Marta Lehetová, Svatoslav Butora, Emilie Kozubíková

Marta Lehetová

Nezábudky

Trasiem sa od strachu,

pozerám na zamračené nebo,

poriadne trucuje,

vytvára nebeské divadlo.

Hromy silno burácajú,

blesky ohne vyrážajú,

prudké slzy dažďa

všetkými lomcujú.

Moje ja vrúcne prosí:

Bože, zmiluj sa nad nami!

…

V zelenej záhrade postriebrenej kvapkami

kvety krásu k nebu vystavujú,

drobné rozptýlené nezábudky

s úľavou sa radujú.

Kde schovať tento skvelý nápoj,

aby čo najdlhšie vydržal,

aby tulipán s ich belasou sukničkou

čo najdlhšie kontrastoval?

…

Čupnú si pod stromy

na zatienené miesto,

tam sa budú predvádzať,

vynímať sa medzi kvetmi isto.

Keď zavíta k nim zaľúbený pár

a uvije z nich kytičku,

bude to dobrým znamením,

že v srdciach nosia po kúskoch lásku.

…

Ten, kto má rád nezábudky,

dostane sa do ich ticha ...

Svatoslav Butora

Viola Jíchová

 vlastní citáty:

Vášeň: "Unesení touhou po všem pro co jsme tu, pro co žijeme a dýcháme a dotýkáme se srdcem, pro co žijeme i umíráme."  

"Doba je na stromech podepsána, jako na lidech."

"Úsměv lidem zdobí tvář a nám po těch loukách je dáno jít a dobře i zle rozlišit."

" Stejně, jako hučí řeka a potok teče ve skalách stéká po lici lež a pravda."

"Noc je jako hudba, která vzbouzí génia a v zákoutí víček dá světlo zřít a dobre a zlé rozlišit, slyšet vlastní i cizí struny znít."

"Člověk skrývá touhy v tváři, učí se žít a v očích nést vše a hledat vše, co na zemi máme společné. Protože jen s úsměvem v tváří se dobře daří. Toho se nejvíce cení. Tak směj se, miluj a víc už třeba není." 

Emilie Kozubíková

O transformátoru

Pózoval, co by íčko

vřelost škrtal o nebíčko,

s letkami vrků sousedovic

překrytý kód od Oldřichovic,

mlčením smaragdových zahrad.

Zřídlý lesík i sad

podlehly lačným

Stavařským vášním

transformátor s rozcestím shořel.

Boží mám tě rád nad hřbitovem

Koná slunce i mrak.

(výňatek z knihy "Jakost parádních barviček")

Dům Olšanských ožil až dnem obřadu. Ráno vlítla Anička k ním do kuchyňky s taškou buřtů a hodila je do vody. Když kolem půl osmé nachytala u stolu jídelny Maxe a notně nalitého i druhého bratra Libora, popadla poloprázdnou láhev myslivecké zprostřed stolu a hodila ji otevřeným oknem do zahrady s peprným:

"Volové! Chlastu vom je teď dozajista třeba!" V tu chvíli se zas za nimi nesla s talíři buřtů a její svojskou domluvou:

"ja, Maxo, lemplovani ti skončilo. Jo nění sem Gertina. Ešče se zplačetě vy hromščocy!" Max odsunul levně vonící buřt a prohlásil, že skočí pod vlak.

"Jo by tě tam dosmyčila hneďky, esli něchceš v pysk, frajere! A kdo mysliš budě za tebe živiť děti, kosiť zahradu a opatrovať zestarleho Olšanskeho, magore?!" Libor vyjevenému bratru postrčil talíř blíže a Max s vytřeštěnýma očima jedl vřící klobásu a popáleným jazykem chtěl hájit stále ještě jakousi unikající mu nadřazenost, odhozenou láhev a svébytnost, nepřipouštějící jakýkoli charitativní záměr.

"Co?!" Ohnala se Anička po něm a nekompromisně zasípěla:

"Ty marš dom, Libore. A přijdi do kostela na čas a v čistym! Maxo, ty mi ukož v čem iděš!" Max s konci prstů otřel i popálený ret a odhrnul závěs.

"Co? Ty ešče aj kradněš, lebo jak?!" Anička ohromená novotou úhledně seřazeného obleku, košile, vázanky i ponožek podezíravě zkoumala v Maxově tváři:

"To zas Olšansky pokupil, co? Se nědivim, že mu to vlezlo na mozek. Byť nim, něcham tě isť v teplakach. A vubec, bičem by sem tě hnala!"

Max svou sestru nepoznával a začínalo mu docházet, že ten malý počet jeho lidí se scvrkává a on je se svým žalem sám. Měl totiž opravdově těžké srdce. Poněvadž bloudil opuštěným domem a nechápal, že svou Gertu skutečně ztratil. Tu Gertu, již nadevšechno miloval a na které jeho život visel. Skrze tu ranní Liborovu láhev začínal teprve pociťovat svou ubohost. Frustrován naplno hromováním Aničky znejistil docela.

"Kruca fuksa tak oblikoš se, či ni?! Kde moš buty?"

Jan Olšanský vyrušen z hlubokého zamyšlení vnímal zpovzdálí až poslední větu Maxovy sestry. Vzal jeho střevíce a nesl jim je.

"Na vy, hromščoku, budětě teho Maxu eščě panščiť? Snad stě mu, člověče, ty buty něčistil?!"