Emilie Kozubíková

https://literatinawebu.webnode.cz/emilie-kozubikova/

"Ne nám, ne nám, Tobě buď čest a sláva, pane!

         Jen jako rolník rozséváme dovednosti nám dané,

         co poslání věrozvěstovo.

          Vždyť: *Na počátku bylo slovo*..."

Přišla jsem na svět, bohužel, s druhou světovou válkou. Zato v solidní pekárně v Bystřici nad Olší, kde mi jednou adventistický pastor a majitel prodejny kol v sousedství přednesl vlastní báseň o růži. Nevšední krása této jeho růže mne oslovila, a tak, myslím, vznikla ve mne drzost psát. Následná mánie to byly pseudonymy. Spolu se jménem po rodičích i po prvním manželovi, který mou tvorbu sleduje již z obláčků, a po nynějším mém muži, začala být skrumáž jmen mého autorství nepřehlednou.

Proto teď v důchodu, kdy eviduji svou tvorbu komplexně a pod čísly, ne tématicky, ani podle dat, jen jak mi kdy prošla srdcem a přichází pod ruku, uvádím ji prostě nynějším mým jménem - Emilie Kozubíková, kráceně EK. A tyto iniciály vsouvám závěrem každé mé práce, ať už jde o poezii nebo prózu, bez ohledu na to, že jsem ji utvářela před rokem 1999, kdy po rodném jméně Czudková, pozdějším Sikorová, a nejpoužívanějším z pseudonymů - Trpěná, jsem se Kozubíkovou stala.

Pracovala jsem třicet let na pobočkové telefonní ústředně a jsem již telefonistkou v důchodu. Mimo krátkodobých kurzů pro nevidomé telefonisty a instruktory Breillova písma, jsem bez vzdělání. Jsem matkou a babičkou. Možná jste mne někdy převáděli přes ulici, když jsem Vás o to s bílou holí požádala. Snažím se být informována natolik, aby Vás můj handicap v pracích, které tvořím, neobtěžoval.

Bydlíme s mužem v domě dcery ve Frýdku-Místku. Jsem členkou Literárního klubu Petra Bezruče. Zúčastňovala jsem se literárních soutěží s úspěchem i bezúspěšně. Pravidelně přispívám do časopisu LKPB Zrcadlení a do dnů křesťanské českopolské poezie Broumov. V polské Polanici na festivale Poezie bez hranic jsem byla pojata do společné publikace, právě tak jako do publikace vydané LKPB pod názvem Breviář.

Daň dobromyslnosti

U lomu temene- křiklavá žluť, štráf- schod, co schod

jde si se soklem jeden tón…

Bdělost mistra, laskavost- milion,

mou epizodou epizod

bylo mi jít onen stěžejní bod

Trémou, v úctě k té autoritě

hbitě, namísto ostražitě

šéfu, po boku bok.

Zkušená zde svou denní odyseou

hlavou dolů, co jelimánek

znectíc šlechetných malovánek

předbíhám vzlétnou piruetou,

srdnatě se pak rozložím

vzdor bezpečícím úmyslům,

jak pytel brambor pohledům

mistru prevence v podnoží.

A jakkoli čas eskalací

vzdálil mé mládí s jeho poťouchlostmi

vyvěrá láskyplnost osobnosti

podivuhodnostmi jeho štací.

(výňatek z knihy Hysterie Historického domu)

Jak komouši Donátce sežrali její podstrojování

Zářijové slunce se o poledni dovede teple opřít. Donátová celá ufechtovaná vařením se pokochala jeho přímými paprsky mašírujícími chodbou. Pak energicky zaklepala.

"Dyť je otevřite," remcá Eda a Jiřina tedy vstupuje.

"Víte, pane Zlý, že ti artisti už balí?"

"Artisti?" Eda posouvá rádiovku víc do čela a tváří se, jak když se probudil.

"No, však víte, jak ty dámy cvičí na tom laně ovázaném kolem věže od Farního…

"Jo nic něvím. Co vy mi tu tak voňotě? Ukožtě to!" Donátová se smíchem předkládá bramborák v zelném listu.

"Na mu kušu, to je pro mě? Donatečko, odvolejtě teho pana Zlého a zjim to aj z panevnikym."

"Jen si dejte, Edku, cože tu ještě dneska spíte?" Posunkem k válendě ji vybídl, aby usedla.

"Bo, bodajže by všecky soudruhy, aj z tym strykem v kapustě!" Mamře nad nenačatým bramborákem.

"Jezte, zchladne vám to! Co se zase stalo?" Ukázalo se, že Edova neteř - jedničkářka - zkoušky sice udělala, ale přijatá není:

"Tak pěkně, namisto medicíny, Idě na zemědělsku, tu u nas v škole - Na hrázi. To budě dojička, či zootechnik, Jiřinko! To děcko vidělo kravu akurat z obrozkuv." Donátové, která se chystala dveře přivřít, se nadělaly vrásky, jak v staré bramboře. Nechala dveře dveřmi a ty se otevřely dokořán.

"Vy, Edo, a to máme taku hospodárku ve všeckym. Špitál máme plný mladých doktorek, které zas vědí, jak pořídit drůbež a s lidmi dělají, jak s koňma. Víte vy, jakou má Frýdecká nemocnice pověst? Ani slepák si tu nenechají vzít. Jinak se s nimi potkáme až v nebi.

"Co, apendix, fakt?" Eda vyvaluje neteří naducané oči.

"V nebi, jo, vy určitě!" Chechtá se jim z prahu, se založenýma rukama Matulová. "Za to pomlouvání našeho zdravotnictví, milánkové, poputujete rovnou k rohatým. To při malování, abyste věděli, seškrábli malíři se starou omítkou ještě z války bakterii, která teď způsobuje a šíří sněť. Takže ani nově rekonstruovaný operační sál se nemůže používat."

"No vidíte a řekli jsme co jiného? Slyšela jste už kde, že by se lidé báli svěřit lékařům, byť jen se slepým střevem?" Eda Zlý Donátku odstrčil a děsivě se na Matulku šklebí:

"Vy, robo, toto tu je jako prulezka, či siň - durchšpacírka? A to každého druheho šibujetě na psychinu! Tež beztak soudružka, co mi mysli kaziť šmak!" Jeho hrozivý výraz nic dobrého nevěstil. Matulová, jak měla tohoto baráku tak akorát dost, se klidila.

K dovršení všeho proběhla také zrovna chodbou doktorka seshora. Uviděla u něho Donátovou a připomněla si, jak Edu Zlého kdysi zbůhdarma urazila pro pozdní návštěvy neteře a že by nic nenamítala, kdyby šel po osobě starší. A šprýmovně si rýpla:

"Tož zas tak hned jste nemusel do sebe, pane Zlý." Když i ona mu nakoukla do bytu a posunkem hlavy k Donátové mu blýsklo, Eda moment zauvažoval, pak s mrknutím k způsobně u něj sedící sousedce nadutě zahřímal:

"Jo, toto je fakt dama alatutni!" A potem. Právě zme se tež o vas dochtorech horentně pobavili. Co tu ve Frydku ty vaše tituly prezentujum, to je teprv věc!"

"Ale, ale, pane Zlý, aby vám ještě některý z nás doktorů neposloužil." Rozlícený Eda břinkl do dveří a ty se zabouchly.

"Všecko jedna pakaž. Však jejich ceruški se v Řiši špatně nemajum, nebojtě se! Aj tyn frajerek od stareho Baroňa vnuk už je na škole v Praze. To vitě - s Peterku jedna ruka - co chcetě?!"

"Ale Edo, tajemníkem OV KSČ je dávno Ručka."

"Ručka ne Ručka, kluk pomaly pozdraviť neuměl ale na školu ho vzali." Donátová neví, jak Edu utěšit. Ví jen, že když ani stryk s česnekem na zelovém listu nezabral, bude lepší nechat ho vynadávat. Sebrala se, hodila pánevník do vodní lázně, hezky se před zrcadlem upravila a vytáhla kolo z komory.

Výňatek z příběhu Ekonomický vzestup a pád Alfréda Márii Domaninského

Domaninská- s pleti tak až až, na její povážlivý střední věk a opět jak ze žurnálů. Klobouček noné, tentokrát z modrotisku, stříbrnou pentli nad spánkem. Bělostné ramínkové šatičky s cudným bolerkem- jakby ne- rovněž z modrotisku. Skleněná modř korálkového náhrdelníku, náušnic i náramku. V temněmodrých vysokých podpatcích střevíčků, každý s dvojicí drobných bílých karafiátků, si to elegantně ťuká podle snubních béž kalhot, jak obvykle nedopnutých v ožehavých partiích. Zato v blýskavé košili kakaové barvy. Reprezentant všeho tohoto rozdávající si to vydatným hlasitým havířským argotem s plotem i záplotím plivaje s nebezpečným hvízdotem po vůní kloboučku své dámy, vedoucí jí, nicméně rytířsky, dosud prázdnou ulicí vzhůru. K úsměvu otevřená ústa za žaluziemi se stáhla nevrlým zaskočením té známé a přece se vždy různící pseudoparády. V polootevření civěla pak všecna dál, dokud se protější chrámové dveře nerozlétly a ctihodný pan Farář nestiskl extravagantnímu páru pravice.

*Nato sváteční repertoár varhan překřikl veselé koruny stromů pod azurovou oblohou, rafie chrámových hodin také poskočila dvojím "bim- bim" pulte deváté a fortissimo rozburácených zvonů filtrovalo věřící z vrnící městské hromadné dopravy. Prostornou chrámovou loď zdánlivým davem autostrády a propojením již oživlé přilehlé ulice, se obsadilo pak jen zpola střed a pár zadních řad. Rétorikou jemu vlastní, předbíhal klobouček Domanínské v předu i samotný Introitus. Ona však, jeho nositelka vnější i niternou úctou pokorně sepjatých rukou tu neděli, co neděli snad hloubkou víry ztvrzovala patrně též vitráže v oknech nad sebou, když vůči šutrům uličníků zvenčí Zůstávaly imunní.

*Tak také vařečka v houstnoucí koprovce- hrnce s dvěma kusy vláčného předního hovězího zůstala v pozoru štajf, dokud se klobouček s bolerkem nesesunuly s bělostných ramínek nedělního šatu Domanínské, a s její úklonou nad hrncem se nevzdouval záviděníhodný útvar, rámován temnou modří jejích korálků. Olízlá vařečka putovala do výlevky, poněvadž-ano, omáčka měla tu kýženou exemplární chuť. Zeptejte se, ale, proč ty vitráže v oknech chrámu časem přece jen popraskaly.

Jak že šel věk medovými slastmi?

Když dozněl den,

hrušeň vklínila nohu hloub kořeny,

aby třmeny koruny zažehla hvězdy.

Čarovný ornament kresby

Vytvářel ořezávaný růžek měsíce do sametu noci,

procitla vášeň.

Jabloň, švestka, třešeň,

ostentativně vyron pylu

svádí na včelu.

-Infantilní dohad o původu pláství.

O transformátoru

Pózoval, co by íčko

vřelost škrtal o nebíčko,

s letkami vrků sousedovic

překrytý kód od Oldřichovic,

mlčením smaragdových zahrad.

Zřídlý lesík i sad

podlehly lačným

Stavařským vášním

transformátor s rozcestím shořel.

S Božím mám tě rád nad hřbitovem

se nese slunce i mrak.

2023

1993-2023

Po vzájemné dohodě se společný stát Čechů a Slováků rozdělil na dva samostatné svrchované státy.  Letos od této události uběhlo 30 let. Přátelství, úcta a dobré vztahy mezi zeměmi a stejně tak mezi občany jednotlivých republik  hranice však nerozdělila...(P. K.)

Hej Slované,

na mne nemůžete

s tou kocourkovskou hranici!

Převádíte mne ulici

bez slovníku.

Až proti pasu jen

prokážeme si humanitu,

opláči republiku.

Kamarádi, jen myslet srdcem!

Mít dál se rádi bez-hraničně

v Novém roku

1993 a dále!

Odlehčená alegorie vztahující se k volbám, nebudu lhát, když řeknu nadčasová. (P. K.)

Těžký diškurz

Kočkám projdou ptákoviny

pes má samé mrzutosti

v meditacích? Rušen- pro smích-

-smýkán soudem žížaliným:

"Harrr, hafff, plav!!

"Ras nebude dělat Stráž!"

"Krtci, prosím, ať si ryjí!

Hleďte si teritorií!

-Za ni nezvedejte hlas!

Harrr, hafff, plav!

-Kos vyváz- i zeleň stromů

zděšeně tajila dech

-picikátu v záhonech

můj štěkot když duněl: "domů

harrr, hafff, plav!,

smrt kočičin za plotem!"

Pane, měl byste se kát!"

Zakazuje zaštěkat

zalitá smrtelným potem

"harrr, hafff, plav!",

dešťovka strážci zákonu

-Hlupák prý je- a kos kat

-od válu jde bez průtah...

"Co- proč vlastně, kvůli komu?

Harrr, hafff, plav!

Víte vy, dámo, kdo jsem?!"

"Pes s příklonem k anarchií

-mlžit vegetaránií?!"

"Chřest!- zařinčel řetězem.

"Harrr, hafff, plav!"

Dvůr- staženej ocásek

-kočka: "Šťavnatější kus!

Guláš?!" "Ale kdež, diškurs

-fouňa pes má řídit svět?!

Harrr, hafff, plav!"

"Viděl kdo takovou psinu?

Co zkorumpnul v boudě sněd.

-Inu volby za psí štěk.

Má- zdražili zeleninu.

vzpomínka na britskou královnu  červenec 2005

S královnou TV, šot

V růžích bělostný šat.

Kdo je vinen, kdo klat?

Famózní Londýn v krvi plavit?!

Co rádio stanice to "ingliš" fajn hit

člověk se bál.

Kdos v skrytu zaplakal,

Země se točí dál?!

V růžích kdos nechápal

s pohledem, ani Lot.

(V čase bombových útoku na Londýn ukázala TV na okamžik, růžemi poseté, bělostné šaty Anglické královny, údajně podtrhávající krásu, nic nechápající, zdrcené panovnice).

Babího léta van

Nebude potápěn

Národ znamenitých královdských chův

-Pan Bůh je pamětliv svých smluv.

Mír v světě neklidném

Převzal potomek královen.

-Nitrem i vnějším expanzem

pokoje Král- buď požehnán.

a duha nad katafalkem.

 2022

(Duha- Noe s vděčnosti, že byl se svými v arše zachován, postavil Panu Bohu oltář. Pánu Bohu se zalíbila vůně jeho zápalných oběti a odhodlal se učinit smlouvu mezi nim a zemí a pro připomenutí prostře duhu znamením, že kdykoli by v něm zlobou lidskou hněv přetékal, nebudou více potopou živoucí bytosti vyhlazeny).

Bestseller

EU- NATO-Parlament,

Čtouce padaj na zadek

-kritikové v pozoru:

"turboformát- jde psát jů!

autorka as v super tričku

rifle děr- jde po srdíčku!"

Andílci sešup- bum, bum.

slétli číst tu- "země sůl."

Děcko na to- pekelník:

"Blbost, nedá se to číst!"

Sháňkou o omalovánky

Stírá honosných písmen stránky.

Pak dmout hruď?!- Leda se chlubit

nuda pláži:

"Skřípěj zuby

-totiž i u umanutosti psát

nutno dělat."

"To myslej fakt?

-Pracovat?"

Bolestýnství 

Jakkoli se přiklání mé srdce

k povznášející klasice

v níž nepokrytě vede "Pražské jaro",

stalo se-

aplaus módnosti straní.

A jde-li o pouhý úkrok "listnáči mezi jehličnany"-

lesněnkou mladistvosti provzdušňován vkus?

Zaskočen sluch

smíři brus času, kultivovanou výši laťky?

-V duchu kýžené pohádky

novotvar hudby s-ladí nové lidství?!

Tak, či tak rázuje novodobí puls

romantikům skrz slzky

Reakce 

Tmář

Hrubost přímosti

Přemostila cit.

Primitivismus bude syt

-důstojnosti zběsile potměšile

šije rubáš.

Třpyt řas

"Už by tu měli být.

Kde pořád vězí?

Je mi smutno!"

"Po kom?"

"Po někom, ne?!"

"Odešli, prý bezpřestání mluvíš," směje se prázdná židle.

"Nojo, když musím mluvit, aby to nepoznali."

"Co, aby nepoznaly, že je ti smutno?

Posaď se tedy ke mně a něco říkej!"

"Když mi došla řeč a před tebou nemám, co zatloukat."

"Nudíš mne- Tak bych plakal ne?"

"To nejde, prasklo by to."

"Skus Národní postoj"

"Myslíš sed na dvou židlích?"

"Ne. Nechat stesk.

-Šetř!

Shubni se!

Jedna z nás ti bude až dost."

Z emailové pošty:

Ale, abyste věděla, že až takový morous nejsem:

Byla bych nepochybně potěšena, kdybych viděla, poněvadž na parapet usedl můj rytíř, jistě zálibně po mne koukaje. Já, zimomřivý objekt jeho zájmu se ale v tu nepravou chvíli rozhodla zavřít okno. Je, jak výkladní skříň, musí se na to sílou, takže být na tom pohybově méně zdatně byl krasavec vejpůl. Ten rachot si ale nepřejte. Nic netuše do jeho pojednou jekotu přímo ďábelského vzlétlo z parapetu po mně několik květináčů. Zdobná zeleň mne šimravě plácala do obou ramen, a nebýt právě zděšeně na ústupu, domnívala bych se, že  jako že jsem chlapík. Do toho ode dveří skokem mojí šalandou přišlápl zeť oba mé narty, aby hopsajícího mého čtyřnohého ctitele vyprostil zčásti zpod zeminy a osvobodil jeho mourovatý ocásek pootevřením okna, kde poněvadž měl štěstí byl sevřen pouze za chloupky. Následek protestu jeho nesvobody byl ovšem trystní. Poněvadž jsem v tom ze slepeckého hlediska viděla politickou agresi, kterou jsem neváhala glosovat, dodnes tomu přičítám všechny mé neúspěchy a k tomu mi můj miláček nikdy více nepřišel pod okno s obdivém mlčenlivým, ani s žalozpěvy na poměry. Nesmiřitelně uražen mým nejapným postojem bezmocí k jeho smrtelnému zápasu E.K. 2022

Brutálbravuráto

Čiřikáním ptáčků, bouřemi ohleduplnými k sluchu

zpěvná melodická klasika z nakročení k minulosti

zkouší kostým tvrdé módy, mluvy, zvuků, fóbií- konejšením "Dílenského hluku"?

Línií soudobí strhnout mantinely výdrží, strží krasomluvy zvonců o hranu

duhou fortisima k piánu- tišících Tibetských mis

jitře "tříšťi" interesantně přemlouvá membránu sluchu...

-Prásk- Pražským Jarem čaroděj rozbalil i krosnu jiskřením kosmu.

Má uživatel něhyplných krás přepínač? Jde o výhled a sráz ze srázu na oázu

k úlitbě tance- štvance modernismu,

ubíráním se do příště zvukomalebně, břeskně vřeště piště,

ansámblem, saframento, prestižně...

Ufónové přistávají neslyšně, není však jisté, zdali do Nato.

   Ždrnknutí

Protichůdný směr ranní sháňky.

Květ hedvábí vbíhal lokýtkem Švarné Hanky

orchestřištěm pedanterie les,

vzkaz partitur nes do nebes

-témata obnažených kolínek,

spěch malebných šestnácti let.

Šeptandou větrné struny

poustevníkovi bouří z hůry,

třesk hříchu na spadnutí

z žhnoucích ohárků dní,

útlost křižujících se soutěsek

slavená zpěvem studánek...

A zatím plamen oči dívenky

v plachtění sukénky

zadržoval sveřepou mocí

sny prošlých, lačných nocí,

když v krkolomném spěchu, mimoděk

střetů střet o vlásek

osudnou srážkou mijí

polibek- drtící ji

v nabíhajících snech.

-Právě, jak váben teď

neznámý místem míst

jiskrou pevnosti náprsenky,

vůní z doteku rtěnky

strohý dosud , jak kněz,

mládenec.

Čáp nad trnitým údolím

Bibánek hájal u dna tašky

nedbal úderů po pevnosti

zpod prken v jejích rodném kotci

sáhla mu Zlatka po mašli,

aby prchali o sto šest

tklivou písni svištících šutrů.

Zasaženi drsností pudru

tvářínky pot a rez.

Potůčku, Bibi, Zlatka- křišťál.

Sítem padají lopat hory

hebkou zeminou skrz homoly

kouká mistr: "Kdo si to přivstal?"

Opranou mašli- Bibí mlčí,

Zlatka potřásá rameny.

Večerem údy znaveny

konvi splávku se sprší.

Tráva- lem trní, rákosí

západem slunko sálá horoucnem

Bibánek v tašce rozhostěn

tíhou dne jde Zlatka v divé sny.

Odkopla duchnu hvězdné noci

povichr kolem pupíčku

ovíjí šat jí v rulíčku,

píchá do tváří vousy.

Nočním chladem úžeji tísněn

rubíny lávy barví trávu

tsunami sopky v jejich sadu.

To že Bibí šmejdil jí bříškem?

Nosík vbořila do chaluh

parůžkem stříbra nová luna.

Stín tráv oroseného lůna

tápe- zastřený zrak i sluch.

\kdosi se brodí potůčkem

a mizí houštím do lesa.

Vše náhle studí- Nebesa,

co se to stalo se sluncem?

Medvídkův plyš si hoví v tašce

a paže tápe trávou, "Bibí!"

Horem pádem, jak kroky šly by

zmuchlaný Zlatka vtáhnout šat chce.

Ale, ach k ústům dlaň plná malin

tak zaskočená panem mistrem

Lýtka ji čistit kapesníčkem,

Nechtěně otřela se o trn?!

Utíká házet hlínu sítem.

Vše je jinak a cosi divné,

pan mistr přihazuje prvně

píseň mu běží rtem.

"Okolím běhá divá zvěř,

slečinko- hospodyně,

budete muset spávat při mně

mám pokoj na řetěz."

"Ach ne, já spávám s Bibím, pane."

"Nech hlínu hlínou- prostři!

Místa bude dost- pro tři,

budu vám hlídat spánek."

A políbil ji na důkaz.

"Voníte, pane, jak můj Bibí a a to trní kolem úst...?!"

"Skončil ti, milé dítě, půst.

Mně se tu bude říkat Bibí!" "HHmm pane, nenechte se mást.

Mne ještě nikdo neměl rád, lásku neumím- nechte tak!"

"Již vybral jsem si daně část jen jdi můj zhlavec natřepat!"

Potůček zpívá, pění splav

nad údolím prý krouží čáp!

Kdo v mašli dumá u dna tašky?,

-Nebudou se potloukat dnem...

-Beze jména- leč s happy endem?!

Užili si dost frašky. 

Nevšední sen

Jaro se spanilou vůní probouzení mi jen více zhořklo v krku. Úbytkem sluchu v úporností běžících let jsem přišla i o skromňoučký sen řídit si vlastní obuv kouzelnou bílou hůlkou. Tou, jejímuž dobrodiní se "hrdost" bláhovců namnoze brání. Ale léto zrání- v jeho zářivé novotě pomáhá člověku překračovat sama sebe v promlčených náročnostech a těžit z křehkých střípků radosti i z ovoce prchavých snů. *Sarkasmus kosmické režie mi jednou takový sen přihrál. Převis jabloňové větve, pod kterou jsem si zdřímla, dokreslil zlatorůžovému jablku tvářnost auťáku. Jo, včetně vlepené dálniční známky i horka ve stínu jabloně.

Neboť- že by mikrospánkem? Patrně jsem sjela pohodlným polstrováním vozu naštěstí jen na pravé sedadlo. Auťák přitom najížděl na levou krajnici. S obtížemi, avšak duchapřítomně vyhmátnu volant. Nevíte, prosím vás, jak se řadí rychlost? Kde může takový bouráček mít brzdu? Mám okno? Sotva, když jsem si vědomá, že tasit na problém skládací bílou hůl, byť si i byla ozvučená, si nepomohu. Klid- autko pootočením volantu poslušně vyrovnává. Vysunutím chodidla si otevřenými dvířky pomáhám udržet potřebnou mez od příkopu. Co chodec, přecházím křižovatky pirátsky. Za dne se mi světla semaforů rozptýlí, za noci je nedovedu určit ve svatojáncích oken a uličních lamp. Co teď s pouhou štěrbinou okénka nad volantem? Navigáž vysunula teleskop intervalového poklepávání mým pravým ramenem, poněkud brutální prevence antissání- vjíždíme do přehradní oblasti-. Patálie- nepatálie projíždím bravurně a se zdravou kůží. Vemlouvat si charakteristickou obratnost mně vlastní- případného sedmého smyslu- se šestým se u našince počítá, by se mi mohlo přičíst, jako poruchu sebevědomí. Chvíli luxusního snu, jsem přece hluboce spala v poduškách vysoké trávy a kolem dozníval všední shon, o nějž jsem v té snivé šikovnosti ale ani neškrtla.

Až bude na trhu "beránku otřes se" a automaticky řízený vůz, vychutnám vše s odborností proškolené asistentky onoho snu.

Transparent

Zbourán závod Československo-sovětského přátelství,
doba přeměnila srdce na pěstí.
Kdo tu rád by koho viděl na galejích
a dosáhl slávy pozůstatků Pompejí?
On se přece i zdánlivě růžovoučký, atomový tank
dovedně adresně vrací, coby bumerang.
Hračičkovat si, kdože je větší pacholek
nebo žít a milovat se vespolek?
Milá kamarádko, Valjo Těrešků,
co radí Kosmo na světskou lochnesku?!

Hořkost turismu

Nebe řeší spolknout vzlyky
v toužebném úniku kameníků
z pochybené prosperity.
Zazobanec vzletný plátce
splatí koketerií "šavlova tance"
kolem jádra elektrárny
v Záporoží?
Vzývá se Duch Boží!
Účtař hospodárný,
aby zdvíhl rance.
Vize prodlev za zlacení
vzácných žul gigantu hrobky
za lavinovitý dluh válečné sopky
-zavylých rváčů daň strachů
a barvení zbylých tanků rumělkovou...
Že nehoří?
V světové strany však dýmá
kauza rodin přijmout klima
v pocovidové zadluženosti
jakkoli vlídné vstřícnosti.
A domov před pohřbíváním
po nedávném Černobylu
opět nějak nutno bránit,
když životů nejsou syty
mechanismy prosperity
nepochopitelných cílů.
-K velkodušnostem, k přežití
nepochybně dodá sílu
modlitba rychlejší světla.
Ta jistota moudrých předků
přesáhne jistě i kletbu pekla
Pilátových rukou nemytých.

Ondrášová vizitace

Nazejtři mne nohy bolely, jak jsem si je za nebarvenou šťávou o normální ceně už mohla uchodit. Hned s jitrem mne zastihl Ondráš. Stál někde na Lysé hoře ve své mohutnosti a jednu nohu položil špici na mou okenní římsu.

"Milý Pane Bože, to je návštěva, abych zrovínka dělala čaj."

"Zanech nesmyslného chystání a radši mi povic, milovnice přírody, co o podzimu na ní vidíš hezkého?"

"Ondrášku, kdybys procházel Frýdkem- Místkem, každý obchůdek by ti jinak zavoněl. Každá chodba i domácnost. A Ostravice rybinou, i kdybys tam mohl úlovek se svíčkou hledat. A někteří lidé lidskosti. Ano i to! A dech cest po dešti. Podzim prý umí barvy a to křupavě šustící listi... Ondrášku, ale to jaro s létem- umm. Co do aromaterapie- posečená tráva, rozkvetla zahrádka. Sýpka, bez- a lesy s pryskyřicí při svačině na sametu mezi jahodím a borůvčím..."

"Ja cizima rukama- to ti idě k duhu. Tož to bych věřil."

"Co dělat, Ondrášku, říkávám jim i hříbkám- pojďte ku mně! A myslíš, že běží?"

"Uhmm, no ja, ja- A kedy se ukážeš zasej venku divča?"

"Jo, Ondrášku, já teď a hlavně ve vzpomínkách pěstuji zahraniční turismus a styky. Tak v Rumunsku s panem "Eunesku" zdolávám Horu Staccáto a zpívám mu "Mariniku". Protože v Africe jaksi marně hledám "Pól Ropsna" k duetu o Mississippi, přesedlávám do Paříže. Na farmě se šneky se pachtím po doprovodu paní Piaf případně pana Iv Montana a čas si krátím kroužením se Cezannneovou Labutí. V Bulharsku degustuji u nás vžitou pomazánku při hitu I malá Mariána. Poté brumendím Piroš pynkéž napján v Budapešti, kde s Kukuřičným Jánošem vyhlížím jeho Ilušku, přitom se pokouším zvládnout hlasové eskapády Lisztovy Uherské Rapsodie. Pan Martin Gregor Papučeksi mne předchází s koštýřem, to, abych jej zpravila o tom- Co se může stát tylko v kvitnoncej Waršavě. A ještě odskok na taneček na ledu Švédska s Tumbou Johansonem a Kapustinem v Moskvě. Tam profrčím s Valjenkou Těrešků kosmem k slovenským sousedům na lavičku v jasmínu i s monogramem, za Věruškou Rackovou. A škrk Offembachovým Kankánem podsvětí, abych přistála na Technokoncertu v Obecním domě v Praze. No a doma je zas doma. Nedotčená obuv bezprašně pózuje u důlku mé židle, kde jsem právě s hlavou v rádiu přicestovala do nynějška s jeho rozpáranými značkovými sukýnkami, nadčasových hitů s dredy a stár ve vykouslých riflových róbách, nikoli moly. Sedávám Ondrášku, u rádia. Ale jestli budu zdravá a sluníčko nebude líné, odevzdaně přenesu židličku i s touto mou osvětou a budu tě pod pergolou očekávat ."

"Yny přiď hef. Jo poschovuju kořeniska, vymětu pod nohami. Aj kerusi lesňu rybizlu ti tež dom. Joch zasej něni od teho, aby nom sem tam pečeni holuby do huby naletali. Však aj boročka Maryčka od Magdona by teďky lesní proviant ani něunisla. Ale ti pravím, až zasej se na sebe nědovím, jaký to chmurný sem a strašný!"

"Tož do smíchu mi není, co když si mi římsu zalomil? Jinak si tvého přihlédnutí upřímně vážím. Jen mi Ondrášku ještě pověz. Byly za Maryčky také takové potíže s mračnem kolem hranic a se šťávou do čaje?"

Děvucho, kdybys to ty něpravělo, tak s tebu inač zatřesu. Na či se městu těži nasbírať malin nebo...?" A v tom obkročil věže Mariánského kostela, Farního, sv.Jošta, Červeného, Jakuba, Jana a Pavla a došlápl na Lysé, až mi poklička pod sporákem vzlétla

Kytička

Dálky hrály uším snílků
slunce oko v sněžném valu
od před-Vánoc a Tří králů
přes Hromnice k Valentýnku.
Šla se v bílém plášti blýsknout
a ukazovák šel po ní:
"Hleďme, krutá, bílá paní
Perchta, s chutí dítko zhltnout!"
-Kalí radost z bělí pláště
v jejím smutném osamění
úsměv v tváři v slzu mění
navečer kdos plný záště.
Stoupá kolem Domu Stáři...
Mariánský kostel s parkem,
-kolotoč Hříbek- svým startem
dětským rejem ticho zvlažil.
"Hej- ha! Hurá na houpačky!"
Třeštění... Rána, jak z děla
Vřavu slyšet, padat těla...
A zas ticho. Dítky pláchly?!
-Reviduje ztichlý kout.
Panenku, jak hadřík zdvíhá
uleknutá, zda je živá.
Bělost pláště barví proud.
Tiskne děťátko si k srdci,
příchozí jde s mužnou dlaní.
"Co je, kam s tím děckem, paní?"
-Obmýšlela k nemocnici.
Nazítří k ní kanceláři
vbíhá vděčná maminka.
"Laskavé paní se nese květinka!"
-Perchta? Sýček- plášť ji blaží! -
Frýdkem běží denní hluk.
Parkem, podzámčím, po rynku
slunce saje zmrzlinku,
jarem hřímá srdcí tluk.

Zcestný posuv

"To je prča!"- Slyším Sketu
"Děrám riflí, ze sametu
v krajkách aplikuje tetu,
kanýr Sokolského Sletu
Prý setrvej, zdvořilosti,
náš obřadný milý hosti
-poníženě dnes se skvoucí
v úměrněné minulosti.
Skromnost v úctě zahrnuješ
vstřícnost s vůni něhy neseš
vulgarity brutální pes
-pomýlených mód- že je lest."

Připomínka

Ledem sochy mi vzala noc- dech v lůžku,
kde spával chlapík- vždy nad věcí muž.
A nezahnal mne s mými modlitbami už,
ani fenečce neoddělil od snídaně snůšku.
Snesl se i s nepohodlím ve svátečních šatech.
Místa, kde sálaval sopečným horkem
zahltil mráz únorovým oknem
s jeho pseudo-humoriádou na rtech.
Ticho tiší harmonické Vltavy klid.
V pokoji pulsujícím po italsku
rozbíjí milosrdný rozhlas kru,
zvoucí k soustředění soch do Beskyd.

 K výroči manželova úmrtí.  Karel Kozubík *19. 6. 1936 - ł 8. 2. 2021  E.K.