Festival Den poezie 2024
DEN POEZIE
Na hrázi hudby
Den poezie se právě koná ve dnech od 11.11. do 24.11.2024 !
V listopadu uplynulo 25 let od prvního ročníku Dne poezie (16. 11. 1999).
Téma letošního ročníku je "Na hrázi hudby".
Desítky aktérů po celé naší republice a koordinátor festivalu, Společnost poezie, si pro vás připravili řadu pořadů (literárních čtení, výstav, divadelních představení, představení pro děti a další. https://www.denpoezie.cz/
Také náš autorský literární web se přihlásil k této krásné poetické akci. Přidejte se, buďte s námi!!!
K festivalu se připojili: Bohumil Ždichynec,Lesana Královičová, Svatoslav Butora, Pavlína Kollárová, Libuše Matysíková, Martina Šomanová, Marie Grohmannová, Emilie Kozubíková
Bohumil Ždichynec
Dobrý večer paní Kollárová,
v příloze Vám posílám esej a jednu báseň z cyklu mých veršů přednesených v rámci Celostátního dne poezie, 16.11. 2024. Pražský klub spisovatelů Obce spisovatelů ČR, Karlín
Přeji hezké podzimní dny a pozdravuji
Bohumil Ždichynec
(Odkazy na poezii autora jsou na www.kosmas.cz )
POEZIE V HUDBĚ
Slyším člověka, který se vyděšeně táže:
"Radosti, bylo ti u mne tak zle,
žes nezůstala dýl než chvilenku?
Nemiloval jsem snad, byl jsem ti těsný,
překáželo ti dusno nočních božstev
a neměla jsi dost ticha,
protože se ve mně zrovna hádal
stříbrník se zlatníkem o diamant rozumu?"
A slyším, jak mu radost odpovídá:
"Ne, ne, ale já jsem nezadržitelná!"
Vladimír Holan: Ale je hudba
Hudba představuje specifický druh komunikace. Lze říci, že je univerzální lidskou řečí. Poezie šla s hudbou v různých formách a vzájemné tvůrčí soužití umocňovalo její širší umělecký dopad. Příkladem může být pražská poetická vinárna Viola, která prezentovala spojení poezie s jazzem, divadélko Rubín Miroslava Kováříka, či text-appealová představení v divadle Reduta, v době kulturního kvasu šedesátých let 20. století.
Mimohudební obsah v hudbě lze nalézt už v řecké mytologii, kde čtyři struny na lyře bájeslovného Orfea symbolizují čtyři živly. Hudebními prostředky lze vyjádřit mnoho mimohudebních dějů, jevů a myšlenek. Toto je typické pro programní hudbu. Například Symfonie č. 6 F dur Pastorální Ludwiga van Beethovena ve čtvrté větě hudebně vyjadřuje bouři. Názvu symfonická báseň (symphonische Dichtung) poprvé použil Franz Liszt, jenž tak označil skladbu Torquato Tasso (1854). Je pro ni příznačná zvukomalba, která využívá barvu a tónový rozsah hudebních nástrojů. Například hlasy ptáků asociují se zvukem flétny, mořské vlny s harfou, zvuk bubnů s hřmící oblohou. Dobře je to patrné také v symfonické básni Antonína Dvořáka Vodník, kde je ústředním motivem jezero, ale skladatel současně hudebně opisuje text z úvodního čtyřverší básně K. J. Erbena.
Zajímavou kompozici představuje propojení hudební formy s hudební řečí, tedy hudebního klasicismu a romantismu. Hudebními prostředky jsou melodie, forma, dynamika a harmonie. Jako protipól programní hudby jsou tradovány skladby, postrádající spojení se slovem a mimohudební asociací. Tato neprogramní, doslova absolutní hudba je charakteristická pro symfonickou tvorbu Johannese Brahmse, německého přítele Antonína Dvořáka a hudebního protipólu Richarda Wagnera (jeho oper Valkýra, Lohengrin, Tristan a Isolda). I tato absolutní hudba může přinášet konkrétní obraznost zhmotnělou individuální zkušeností posluchače. Hudba má rozsáhlou sbírku variací. Třeba: andante – krokem, volně, ale nikoliv zdlouhavě. Příbuzným tempem je allegro moderato – mírně rychle. Brahmsův absolutní sen je zaklíněn v pohybu. Zvuky Brahmsovy hudby vchází melodicky do nitra noci a andante moderato tančí v básnické představě očima noční řeky s odrazem měsíce a hvězd.
Houslový koncert D dur v Symfonii č. 4 e moll pluje na vlnách puzení, a když ve verších prší, myšlenky vystupují z břehů řeky a stékají jako pot po čele. Je to hudba okouzlená úžasem, křehčí vína rozlitého do strun houslí. Stává se poezií přikrytou tmavomodrou tmou v notách vábivých zvuků. Emocí žitím bezedné v tísni bělavých leknínů rozpitých krásou. Svědectví milosrdenství nespí a měsíc v zatmění před lidmi prchá, když se pravda kamsi odvrací. V prostoru víry skladba nese ryzí tóny, jež probuzením mizí na sovích křídlech v nekonečné harmonii.
Je zmlklá hudba vlaků na vedlejších kolejích opuštěných nádraží, odkud vlaky nejedou. Stigma dálek, kde dech ztrát zamlčuje lidská přání. Prostor vědomí se rozpíjí v ozvěnách času, frustrací nad nepřečtenými notami lásky, narůstající tíhou dne, klesajícího ke dnu. Přeludné pochyby ve stínu katedrál, že jsme tu kdysi stáli a žili – a teď na vodní hladině plují naše stíny?
Probuzená chvíle noční hudby s ozvěnou stínohry v zrcadle hladin mysli. Brahms se básníkovi přes rameno divá. Virtuozita hry tónů ve skladatelově duchu se stává mementem poznání, rozpouštějícím se v jiném, lepším světě. Jasmínový sen tvůrce navozuje atmosféru letní nocí.
Hudba v básni chodí po špičkách na hladině tónů, genů a memů dávných svědků. Šrámkův měsíc nad řekou tone v přeludné melodii, houslovým klíčem ohmatává hudba svět. Na křídlech přilétají magické Perseidy, slzy kamenného deště. Rytmus se zalyká v cézurách. Žijeme – nežijeme? Víme – nevíme? Lhostejní – nešťastně šťastni?
Hudba je pokrevní sestrou poezie, Brahms jejím univerzálním tlumočníkem. Tóny, rytmem a melodií umí vybudit hudbou poezii. Houslová archa je na vlnách času unášena do prázdna absolutna, ale genius loci obíhá lidským rodem. Jizvy ran scelují buňky, mrakodrapy snů strmí k obloze. Z hlubin hudby doléhá zpěv kapradin, plavuní a přesliček. Sopečné oči tmy rozebírají geologické doby vrstvu po vrstvě. Zevnitř tónů ticho nevykrvácí. Komu dáno, tomu dopřáno v Adagio molto e cantabile vznést se k hvězdnému Kantovu nebi.
*
Andante Moderato
Johannese Brahmse
Slavíci v zahradách trylkují
v nocích pomíjivé krásy.
Modrý měsíc se usmívá,
když hudba se dotýká těl.
Tma před rozbřeskem
zklidňuje zjitřená srdce.
Světlo v básních
stává se jejich tvarem,
oheň hasí vodu
v absolutnu proher.
Zastavují se věžní hodiny,
tváře v benátských zrcadlech
přivání květy snící země.
Sny zavěšené v úplňku
otvírají den přichystaný
v opojné hře ryzích tónů.
Lesana Královičová
Na hradzi hudby.. myslim a snim.. nic necitim, iba basne a poeziu, cakam nech si sadnu na chvilu ku mne a porozpravame sa.. pekne plynne. Tesim sa na zivot i na to co pride,... cakam a necakam, a viem, ze sa raz dozvierm kruty verdikt zivota.
Svatoslav Butora
Hudba hřeje
Ve světě beznaděje
Hudba mé staré srdce hřeje
Tančí ve mne
U vínka vzpomínka
Na celé mládí
Všichni přišli
sedí kolem
za jedním stolem
Ti co měli se rádi
Hlásí se s úsměvem
Kamarádi
V jeskyňce první třídy
Na mámu a tatínka
čekají
Proč jsme tady
Vzpomínky se ptají
Budeme se učit psát
...a my vám při tom
budeme na kytaru hrát...
Mařence se psát nechce
Tak půjdeme radši k řece
Tam to známe
Usměvavý Moritz
Zpívá s ozembuchem
:Po starých zámeckých schodech:
Při stánku s mechem
U Řeky
Jedním dechem
Začneme snívat
Sen o věčném lízátku
Vyplníme dotazník
Ze života který se nestal
Zůstane mlha
U smíchovského piva
Poslední vzpomínka je stále živá
... ví hudba že to se smí
když se stmívá?
Zpívání s vodníkem
Když zpívám jsem
Já též vedle tebe
V prachu měst kráčím s tebou
Bez strachu Jenom jsem jiný
Co myslíš Jak je ve světě
Když zpíváme totéž
Dvěma hlasy Pod obojím
Bouráme babylonskou věž
Dříve než lež na které stojí
Lehne popelem
Kdyby měl svět kulaté kouty
Jezírka zastíní vlasy vil
Vrbové proutí splétá stíny
Vodník předstírá že snil
V nočním tichu Svět se koupal
V měsíčním vlnění
Byl rád že byl Ze všech sil
Sítě pro živé do kouta zkroutil
Snění se houpá v c-mol
Kdyby měl svět hranaté rohy
Namísto deště
Z oblaků padá prach a led
Ptáci ztrácejí peříčka
Za každým rohem pípají
Smutek jim hnízdí na víčkách
Sbohem Světe To bylo nic moc
Pomoc musí přiletět hned
Večer truchlí v c-dur
To nesmí takhle být a žít
Na hrázi tónů
To radši půjdem s vodníkem
Zpívat domů...
Pavlína Kollárová
Hudbě...
Kdyby tě malíř chtěl namalovat
sotva by našel všechny tóny
duhu vzal si na pomoc
s vítězným obloukem hrála bys s ním
Kdyby tě básník chtěl slovy obejmout
pochyběla by mu písmena
Než veřše dopsal by
ty sama báseň za něj dozpívala
***
Je krásná
je živá
když pláče
usmívá se
když bolí
mlčí
když rodí
pohřbívá
Libuše Matysíková
NOKTURNO
Koukni, hudba září do noci
Magická noc vnímá všechny pocity
Jsem zde Já i Ty
a hudba kolem pluje
vší lyrickou něhou rezonuje
Královna Múz ví
co se sluší a patří
zazní v plné síle jasu
vnímáme tu krásu
cestu vedenou majestátním hlasem
A časem nám začne opět chybět
ten srdceryvný pocit zvuků
rezonančních krás
jas noci a poezie
v dramatu kde to žije
Všechno co v hudbě
zní a jásá
je tebou
vždyť ji prožíváš
MALÁ KLAVÍRISTKA
(Klára Gibišová)
Sál ztichl očekáváním… To z malých ruček
mistrně kmitajících po klaviatuře
černá bílá ruce prsty sbíhá, karma skladby letí do oblak
úžasem je duše vnímá, klavíristka dítě
Tón za tónem, rychlé střídání
nese z ticha to velebné vyznání
všichni sedí přibiti úžasem
kde skladbou vnímá, mění polohu i sen
A skladba zní rozjásaně tajuplně
vnímáme ten okamžik, posluchač zpozorněl, zjih
náročný prstoklad se míhá hravě
Druhá skladba kvapem letí
naše duše se povznáší
úžasem se naplňuje jeden sen
SONET O SNĚNÍ
Náš život kvapí, chvátá
tak asi jako lidem všem
však naše tempo zastaví rázně
přehluší je kouzelně živý sen
Díváš se zpětným zrcátkem
hledáš životní pohodu
však sen se baví s děťátkem
co nemá zásadní svobodu
Vnitřní krajiny duše
čekají, až je odemkneš
vyplavíš gejzír života
Odvážíš se žít v předtuše
uskutečňovat svůj sen
lásku, radost, bytí na zemi jen
ČERVENCOVÁ PÍSEŇ
Letní píseň červenci zvoní
svěží marnivá jak život sám
cestou utíká, polem se vlní
její zvuk letí přímo k nám
Dychtivě vnímám pohodu kraje
dozrálo obilí, vánek jím vlaje
očima pohladím ovocné stromy
úroda dozrává, dává své plody
Letní píseň červencová
oslava slavnosti života
klopotné lidské práce
s oslavou přírody proplétá se
PROBLÉMOVÁ ŘEŠENÍ
Opět kalné ráno
křikem bůh ví krát
co se to tu stalo
ptám se tisíckrát
Ticho po bouři
nevěstí nic dobrého
nervní průvan
slova jadrného
Ledové tváře
cukající rysy
nic neřešící bouře
Kalná rána
to spíš klepny oněmí
než my najdeme řešení
TICHO PO BOUŘI
Tohle se stalo nečekaně
nebe náhle zčernalo
mé nitro se zachvělo obavami
v hloubi duše slyším
koncert bouře znít
Zprvu staccato
sem tam činel zazní
pak hrom už zcela převládá
běsnící obloha se zklidní
děsivé ticho vydává
To ticho před i po bouři
kdy nikdo nevykřikne
vše ztišené v pokoře
taktovka u nebe otevírá
koncert v nebeské opeře
Údiv z nebe běsnícího
má rytmus, děj i rým
kontroluji okna i okenice
i psy uklidím
Ten koncert vydává mě v napětí
okno přitahuje zrak
znovu udeří hrom
a v zápětí je závěr
co víc se může stát
Nebeská opera jde do finiše
vše čisté klidné po bouři
obloha se rozjasnila
a klid si nebe zaslouží
PO BOUŘI
Slyšíš, vzpomínáš
už ani nevíš na co
stále se ohlídáš
Cloumá to s námi
zahrává si
vítr ten uličník
nám cuchá vlasy
Déšť do nás buší
vyrovnává vrásky
a vítr – ten kašle
na otázky
Bouře má živly pod kontrolou
vždy vyčistí se vzduch
nerovné vztahy vždycky budou
a v nich netušený ruch
HUDBA
Tradiční hudba a lidové písně
nenápadně plní svou úlohu
vždyť inspirovaly mysl našich mistrů
jejichž díla a příběhy vypráví znovu
To je odkaz našich předků
vytváří hodnoty kultivující svět
Má vlast je důvěrná
Hudba je lék s hlubokým efektem věků
Tlumí úzkost depresi
léčí srdce paměť
lidské snahy i vztahy
a s veselou písničkou
všechny zdraví
Všudypřítomná hudba a poezie
proti nepřízním lidského srdce žije
V jásotu a veselí
naše mysl nebolí
Martina Šomanová
Noty a šestiletá dívka
Maminko kup mi notový sešit,
ve škole budeme psáti noty
a nemusíme prý znova řešit,
že noty vypadají jako boty.
I koupila co dcerka chtěla,
a přibrala i tuž a redis pero,
by nebyla smutná, ale bdělá
a její písmo krásné bylo.
Dostala dcera ze psaní not 5,
i když se snažila a bavilo ji psát,
prý za to může kaňka jako květ,
měla si dát pozor a ne si hrát.
Maminko moje spěchej do školy,
řekni že miluju ty notičky,
a že 5 z mého psaní mě bolí,
když noty vypadají jako botičky.
I spěchala maminka směr škola,
přibrala paní učitelce pytlík kávy,
by spravedlnosti roztočila kola
a donesla dcerce dobré zprávy.
Když uzřela maminka pod kaňkou noty,
jež napsané byly úhledně a krásně,
poslala paní učitelku do roboty,
dcerku nechala psát v notách básně.
Maminko já miluju všechny noty,
ale nejvíc na světě miluju Tebe,
noty vypadají jako moje boty
a Tys můj anděl strážný z nebe.
Na hrázi hudby...
Bez hudby by byl život chybou,
neb tóny jsou jak lidské kroky,
on rybář by byl, ona zlatou rybou,
co lidská přání změní na zázraky.
Bez tuby, trubky a pozounu
by nadbývalo mosazných plechů,
on byl by jedním z těch hezounů,
co vzal by jí srdce i trochu dechu.
Bez strun skončili by kytaroví Bozi,
drnkáním praskne vždy druhá i třetí,
on by zešedivěl jako muži mnozí,
ona viděla by - jak život rychle letí.
Bez suzafonu a heligónu
bychom na hrázi hudby byli,
neb nedocenitelný je při pochodu,
pak nikoho by s písní nepohřbili.
Bez pianina, varhan a klavíru
by úhozem do kláves nezazněl zvuk,
on spoléhal by na počty, ona na víru,
čekajíc zda narodí se holka nebo kluk.
Bez bici, bonga a hry na tympány
by nepronikl život indiánů do Česka,
on přišel by jim přímo do rány,
za výrok - toto jest hudba nehezká.
Bez klarinetu, flétny příčné a zobcové
by postrádal dechové nástroje svět,
on lovcem by byl mamutů jak otcové,
ona vychválenou mámou jako květ.
Bez lesních rohů z minulých století
by nebyly zahájeny hony a rytířská klání,
lidé by nezjistili, že stroje někdy poletí,
on dřel by na poli, ona nebyla by paní.
Bez hudby by byl život chybou,
neb nese smích, krásu a lásku,
to dobré skutky lidmi hýbou,
když štěstí visí na provázku.
Marie Grohmannová
Život provázený hudbou
Moje první slavnostní produkce na byla besídka v hudební škole za účasti rodičů. Klavírní skladbička jednoduchá, avšak tempo moje prsty najednou už nezvládaly. Vyskočila jsem uprostřed hraní a utekla za oponu. Ve škole v hodinách latiny nás paní profesorka učila studentskou hymnu Gaudeamus igitur. Byla to pro nás nejoblíbenější činnost v hodinách latiny. Ve třídě stál klavír, to byla zase moje radost.
Prázdniny jsme jako děti většinou trávily u babičky v domě kousek pod lesem. Jednomu pokoji jsme říkali hudební. Ještě teď tam stojí černé křídlo a spinet, na kterém babička hrávala a so kterého se už dávno s chutí dali červotoči. Odpolední dýchánek se odehrával při klavíru, jeden po druhém jsme se střídali, také i čtyřručně a zpívali. To ještě nebylo to nejhezčí. Před domem byl palouček, pak bystřina a začínal les. Okno dokořán a my střídavě při hudbě na paloučku tančili a věřili, že tak tancují lesní víly. Za vděčné posluchače jsme měly maminku, babičku, tetu, bratrance a možná i srnky v lese. V kuchyni na polici stával vyletěný měděný plechový bubínek s kličkou, pod ním kahánek. Do bubínku se nasypala zrnka zelené kávy a točilo se nad plamenem tak dlouho, až začala vůně z kuchyně pronikat do celého domu. Pak byla káva upražená.
Je to už pár let, kdy v Ostravě vystupoval Jožka Černý. Koncertní síň v Domě Kultury praskala ve švech, Jožka zpíval a zpíval, a až se představení blížilo ke konci, zeptal se: ,,Je tady někdo, kdo by si se mnou chtěl zazpívat?" Chvíli trvalo, než se hrdina osmělil. Byla to hrdinka. Vystoupila někde z posledních řad a Jožka ji přivítal s otevřenou náručí i s tím svým srdečným a neodolatelným zářícím úsměvem. Dohodli se na písni - ,,V Zarazicách krajní dům". Orchestr začal předehru, žena vzala Jožku kolem ramen – byla nejméně o hlavu vyšší – a začali. Sálem se rozezněla dvojhlasná, nádherná, tklivá píseň.
Zážitek spojený s hudbou mám z Mexika. Po náročném dni, kdy jsem vystoupali na vrcholy Sluneční a Měsíční pyramidy za nesnesitelného horka v Zemi Opeřeného hada nás čekala slavnostní večeře v hotelu. Jen začali číšníci přinášet jejich specialitky, otevřely se dveře a do sálu vběhli tři urostlí, opálení mladíci. Sombréra, ponča, sluneční brýle, kytary a začali zpívat mexické písně. Odložili jsme příbory, nechali jídlo jídlem a dali se do tance. Rádi jsme se nechali strhnout jejich veselím srdečností, zpěvem a rytmem.
Vzpomínám na drobnou epizodu z Bornea. Čekali jsme po příletu do Kuala Lumpur v hotelu, až nám připraví pokoje. Horko, únava, těšili jsme se na sprchu a odpočinek po náročném mnohahodinovém letu. Posedali jsme si kde se dalo, usínali, čas se vlekl. V jednom rohu vstupní haly jsem objevila klavír. Po chvíli už se halou ozývala naše hymna Kde domov můj. Celá výprava se v okamžiku seskupila okolo mne, najednou byla únava ta tam. Všichni jsme svorně zpívali a čas nám příjemně uběhl. V noci pak byla prohlídka náměstí. Odbyla půlnoc a z věže se ozvala zvonková hudba. ,,Ale slyšíme dobře? Vždyť to je Maláskův Romantický klavír!" Na druhé straně zeměkoule! Neuvěřitelné! Uprostřed náměstí z fontány voda tryskala a hrála všemi barvami v rytmu hudby. Posedali jsme si na lavičky, zbožně, ale i hrdě a s husí kůží po celém těle jsme naslouchali a utírali slzy dojetím. Náš Malásek! Kouzlo okamžiku!
Na to se nedá zapomenout. Krásné, úžasné, ale i neopakovatelné.
Cestování má svá kouzla, hudba je jedno z nich.
Emilie Kozubíková
Umělcův úmysl v obchvatu mé představivosti
(Ingo Metzmacher dirigent Václav Petr Violoncelo Česká filharmonie Program:
Bohuslav Martinů: Památník Lidicím, H. 296Petr Wajsar: Violoncelloops – koncert pro violoncello a orchestr (světová premiéra)Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie
č. 5 e moll, op. 64).
Pohádkovou procházku s luxusním kukátkem hudby Petra Wajsara vstřebávalo Rudolfinum, co terapii, po častování Evropy taženým bahenním závinem zátop. Dvořáková síň kulisami bobtnajícího zádveří čeří notopisem sladké violy posluchačstvo dojetím. Duše rosolovitě nasáklé Prahy deštivým nadělením, unáší skladatelův um vlnami muzikality interpretova mistrovství. Vzdalují se: Odplynuvší blízcí, zvířena, úroda, domky i impulsy si stýskat. Přečarováno pohádkovou hudebností, jistě teď do spáru podvodné vlčice, nenasytně pátrající po Karkulce, dychtivé dochovat svůj košíček, stůj, co stůj… Ústup démoních vod do podvědomí hlomozem výrobní haly i voříškovy obezřetnosti v loužích dvora varovně pořádkovat drůbež. Violončelista dál, přesvědčivě, nese hudebnost úhybem háje s vykouzlenou dívkou samorostu, laškovně obepínající kmen. Halenou rozevláté kadeře keřů ztravuje okolí. Představivosti skladby běží efekt vidění peřejemi a rozbíháme se strunami nástroje drnkotem mostu šílící řeky. Pohazuje trofejemi vytržených z dosahu, už jen rádoby, civilizace. Odvracíš zrak pohlazením melodičnosti a hle, ulpívá v hustotě stromu gigantu, poryvem větru střásajícího perlivý diadém. Co dřív? Chránit zpívající nástroj? Akordy smáčených rukávů jímavě zvučících ze srdce skladatele? A vida. Mokré klesti bezdomovci chytlo a vzplálo věrohodně praskajícím, vše prohřívaným ohýnkem. Sáláš i ty, střídáním zvukomalebných kulis? A možná romantikou lesního oblouku. Vždyť překvapivým spřežením podbízí místo na povozu údery kopyt. A běda. Hřmotně se valí i agresor čtyřnožec? Kdež! Jen rozohněně shrbená ženština. A ani to! Povlávající ještě pěna opadávajících vod mlží a provokuje již pospávající dvorec regionálních, popovodňových stresů. Poetická noc Rudolfina a Rozhlasu Česka melodicky zatahuje oponu. Už jen posluchačem trhne rozčarování, neboť premiéra Petra Wajsara s možnosti osobitých chápání bezprecedentního koncertu je u závěru. K načerpání národních sil, po záludném pozdním létu přehodilo však ještě, jak úvodem, výhybky, vrcholové umění autorů. Slibné hudební provedení, potažmo pleskot vděčnosti posluchačů a i zadržovaný, zážitkový dech rozhodil sál i domácnosti. *Na duchu semknutostí a svorností následně bylo, nechat k výběru z lopat, dodávek potravin, obnovy inženýrských a energetických sítí, či symbolických vstupenek do Pražské opery a bankovních účtů, aby se Karkulčin košík pro zoufale očekávající babičku, co nejdřív rozvoněl pohádkovou vůní domova, bábovkou a vínem*.
(skladatelová žeň za povodně roku 2024- 19. 9.)
Jubilanta slávy Balt
Národní divadlo pomlouváno?
-Dílem tvůrčím odměňováno
-Smetánkou, již srdce přetéká
-vřelosti vděčného publika
umění oslňovatelů,
vzdávajících hold dílu
Bedřicha Smetany.
Ví Bůh, zda výbuch překážkové dráhy
hendikepujícími proudy,
vzmocnil hudebnost loubí
světícího vltavu.
A Blaník obchvatem tamtamů
-výzvami chorálů
skladatelovy sdílností.
Krásně se sní
prostřednictvím pódií rádiových vln
Přehlídkou Žídků a Českých Gruberových…
o velikosti Národních Rodných,
Jubilujících nám dvěstě let!
Zlatou kapličkou tajen dech,
jak Pražským Jarem vždy, Mou Vlasti!
Být tak, můj národe, součástí
-prezentujících té výše laťky
dojdeme zvuku napořád.
Kontrapunkt
-Duch obětí nad Univerzitou rotoval…
-Ekumenický kongres rokoval...
Na to čas- k rozhraní roku- král je mrtev,
ať žije Král!
-Na jubileum Kalabise v róbě,
čembalem paní Růžičkové?
Mistr Volkov taktovkou plakal
v ústrety novému roku
Britna vizi druhé světové války v Rekviem-...
-Slavnosti romantické Prokofěvovy sinfonie,
se v Rudolfině sopkou stal- Dvořákův sál
lavinovitým: Naděje, ta ať žije!
Polemika
Bez vrány a havrana si Čech zimu nevybaví,
léto lásky dělá skřivánek a slavík.
Co my víme
o hodnotě Xantipině,
primisima- Zaujetí Sokratova?
Snad, že její živelnost se rovná
popularitě krás Mony Lízy.
-Spoután chaotický pazvuk mistrovstvím pak ryzím
poslouchatelností zvučí.
Mistr Miroslav Srnka nás učí
Ať se mysl vzpouzí, srdce zlobí,
přijmout drsnost hudby novodobí.
-srnkou zmítal
zlověstný van
mistr Srnka smýkl užasle uznalým Rudolfínem!
A Suk se Smetanou opájeli jedinečným vínem
ustálené osvěživé muzikality .
Oblom si pak srdce byť nebetyčnými štíty
Souhry skladatele, dirigenta, orchestru...
Padesát na padesát vizionářského již potlesku
oblomen byl patrioticky zavylý despekt,
uvyklých zpěvností hudby- roku rýnských dvacet.
A že ta průnikem modernismu není "na hrnci",
s věhlasem se sešla Boží souřadnost v účelově dvojkomorovém srdci.
Rozhlasovými vlnami Vltavy
Dovednou rukou uchopen vpád paprsků,
vypovídající hloubkou štukatůr,
mistrovstvím soudobého houslisty, za orchestrálního sunutí závěsů
jistících praotci bleskosvody vesmírných kleneb,
byla melodická sdílení
kouzel zpětné vize
muzikálního "videa"
skladatele Kryštofa Mařatky.
Bez bílé hole jsem tak
nesměle navštívila památky
geniálního umělcova vhledu
svatyní pravěké malby.
Autenticita průniku dějin-
jeskynních slují kamenné doby
zvukomalbou hovoru fauny,
brumendem bobtnání
prosakujících proudů
rytmem obráběných nástrojů
v pořádání balvanů průrev…
Dramatický tanec něhyplného ciselování
vyprávěčem dnešku.
Tesklivá prochvívání čirou vzdušnosti pauz,
z té- hrozbou všudypřítomné agrese z neznáma
sygnalizující opeřenci oč běží…
Skladatel oslnil věrohodností nenapodobitelné vize propadu času, překvapivou melodičností.
Svědectví halasu vděčného potlesku o naplnění užaslého srdce posluchače nezapomenutelným vjemem.
Nelze ani dost vyslovit
naprosto nepřekonatelný obdiv.