Ivana Návratová

se narodila v Beskydech v lesnické rodině. Když jí bylo 8 let, rodiče začali přestavovat starý rodinný dům ve Frenštátě p. R. Práce na přestavbě domu ji zaujala tak, že se rozhodla studovat stavební průmyslovku ve Valašském Meziříčí.

Po ukončení stavební průmyslovky začala pracovat na velkých stavbách na různých místech naší republiky. Necelých třicet let žila ve Frýdku-Místku.

Do literárního klubu ji přivedl její otec, po němž kromě lásky k přírodě zdědila i literární sklony.

Nejraději píše povídky a básně s nádechem dobrodružství a svobodomyslnosti.

Zatím vydala jen jednu knihu s názvem Nespoutané duše z Beskyd.

Po smrti svých rodičů se opět přestěhovala do starého domu ve Frenštátě p.R. a věnuje se jeho dalším rekonstrukcím, což je její celoživotní koníček.

Anděl a čert

(z povídky Alko příhody Lojzy Pohody)

Blížil se svátek Mikuláše a chlapi v hospodě vymýšleli různé legrácky. Jedna z nich byla ta, že by nebylo špatné trochu postrašit dětičky některých přítomných. Do role čerta se jim dobře hodil Lojza, který se čertovi docela podobal, někdy až moc. Do role anděla a Mikuláše si Lojza mohl vzít, koho sám uznal za vhodné.

A Lojza se snažil. Sám si vyrobil "čertovský" kostým. Na tmavé rifle a mikinu si vzal vestu z ovčí kůže, na nohy zimní holínky, na hlavu si nasadil pravé kravské rohy, kolem pasu si uvázal těžké kovové řetězy a do ruky si vzal velký režný pytel, do kterého měl pochytat neposlušné děti. Obličej si pomazal černými a červenými líčidly. Když se sám na sebe podíval do zrcadla, byl spokojen. Po této generálce svlékl čertovský kostým a začal shánět Mikuláše a anděla. Náhoda tomu chtěla, že se v domě srazil se sousedkou Andělou, která bydlela o patro níž. Lojza se hned začal lísat: "Andělko, nechtěla bys mi náhodou dělat anděla?" Anděla byla tak překvapena Lojzovou nabídkou, že neodmítla. Dokonce mu přislíbila, že mu pomůže sehnat Mikuláše. Domluvili se, že se všichni sejdou pátého prosince kvečeru v hospodě.

V určené datum a hodinu seděl Lojza v hospodě ve svém čertovském kostýmu a vyčkával příchodu anděla a Mikuláše. Přišel však jen anděl; Mikuláš nikde. Lojza totiž spoléhal, že Anděla sežene Mikuláše, a Anděla spoléhala na Lojzu, že Mikuláše sežene on. No nic, když není Mikuláš, tak půjdou po návštěvách jenom čert s andělem. Lojza z toho byl trochu roztrpčen, tak aby zahnal špatnou náladu, začal poroučet panáky celé hospodě. Anděla nečekala takový postup událostí. Oblečena do bílých kalhot a bílé vesty s andělskými křidélky na zádech a s blonďatou parukou na hlavě, že vypadala jako pravý anděl, se snažila zachránit situaci, aby se dětičkám předvedli ve stavu jakž takž střízlivém. Ale když Lojza poroučel další a další panáky, tak jako správný anděl strážný začala obcházet stoly a každému říkala: "Zaplaťte a běžte domů, já jsem anděl, hlásám jenom dobro, a nebudu podporovat to vaše čertovské popíjení!" Čert se na ni zle podíval a poručil další kolo. Anděla tím svým "zaplaťte a bežte domů" mu řádně hnula žlučí. Hrozilo vypuknutí hádky mezi čertem a andělem. Kdosi chtěl zachránit situaci a přišel k jejich stolu, jestli si může "půjčit čerta" domů, protože má doma tři pořádně zlobivé kluky. I naložili Lojzu do auta a odvezli neznámo kam. Anděla zůstala sedět mezi rozdováděnými chlapy a najednou jí bylo do pláče. Chlapi však byli galantní a snažili se ji uklidnit: "Podívejte, mladá paní, na tom nic není, trochu kořaličky neuškodí, však si to zkuste sama, že na tom nic není…." Andělka poslušně vypila štamprli vodky a do tváře se jí začala vracet barva. Po dvou dalších vodkách se jí do tváře vrátil úsměv a smysl pro humor: "Toho čerta musím přísně potrestat!" třískla do stolu pěstí, až se všichni v hospodě polekali.

Čert zatím, odvezen do vedlejší vesnice, srovnával tři zlobivé kluky. Kluci byli tak vyděšeni jeho pouhým zjevem, že čert ani nemusel nic říkat, a slibovali jeden přes druhého, že už se

nebudou nikdy s bráchama bít. Zalezli do svého pokoje, ale jejich otec čerta ještě dlouho zdržoval v kuchyni; jednak kvůli klukům, aby si řádně vychutnali přítomnost čerta v domě, jednak proto, aby čerta uklidil na delší dobu z dosahu anděla, který se projevil jako pořádná semetrika. I nalil do Lojzy ještě několik panáků, a potom ho napůl bezvládného i s řetězy dotáhl do auta a odvezl ho zpět do hospody. A bylo po návštěvách a strašení dětiček. Lojzu totiž nenesla ruka noha. Zato Anděla, když viděla Lojzu tak zřízeného, začala poroučet panáky sama sobě, aby situaci rozdýchala. A když se trochu uklidnila, zaplatila útratu, popadla Lojzu a táhla ho směrem k jejich paneláku. Naštěstí to nebylo daleko, ale i na tom krátkém úseku cesty měla Anděla co dělat. Potkali paní ze sousedství, která se nemohla udržet smíchem. "Co to je, co je to?" vyrážela ze sebe paní. Anděla ji zpražila pohledem: "No co, paní, to jste ještě neviděla chcíplého čerta?"

Anděla byla statečná. Dotáhla Lojzu až do jeho bytu a tam ho uložila do postele.

Myšlenka

Moje myšlenka je živá,

poklidná i popudlivá,

někdy hořká, jindy sladká,

nepřítel i kamarádka.

Tato myšlenka si myslí,

že ovládne moje smysly,

že ovlivní mé smýšlení,

a život mi tím pozmění.

Jako červ se zavrtává.

Bolí mě z ní celá hlava.

(Myšlenka je potvora

v hlavě svého autora.)

Často jí však bývám vděčná,

byť  je třeba nebezpečná,

a nenechám si ji vzíti,

v hlavě své dál chci ji míti.

Ať si dál v mé mysli zraje,

neboť ona jediná je,

která patří jen mně samé.

Jen my dvě se nejlíp známe.

A tak hravě v hrdé póze

žijem spolu v symbióze,

ostatní k našemu žití

nejsou až tak důležití.

A i když peklo a pohroma

na zemi nastane,

má věrná myšlenka

v hlavě mi zůstane.

Toto své přiznání

zakončím dovětkem:

Myšlenka je pro mne

nejdražším majetkem.

Erich

Trvalo léta, než mne oslovil,

a než já též řekla mu své ano.

Tehdy už dost jsem měla nastřádáno,

bychom byli šťastni, aby se mnou žil.

Znamená pro mne vůni domova,

ten pocit, jenž po léta mi byl cizí…

Už nemám strach, že najednou mi zmizí,

ten vztah má pro mne váhu olova.

Když večer k němu šťastná usedám,

říkám mu něžně, s láskou, potichu:

Můj krásný, nejmilejší Erichu,

tys pro mne největší, co znám.

Když jednou za rok přijdou Vánoce,

tak všichni rádi usedáme spolu

k jednomu velkému rodinnému stolu,

Erich je jméno, jež dal mu výrobce.