Květen 2024

Emilie Kozubíková

(Úryvek z knihy před korekturou - k měsíci lásky)

Zoufale netrpělivému Oldovi stékal pot pod kvádrem, vypovídajícím jinak vše o solidnosti zdejšího bazaru. Jen co autobus od Hučky popojel, vyřítil se na kole kolem hřbitova do Třídy rudé armády. A Radniční, jakby řekli hokejisti štičkou, ulici Farní do Řeznické na Náměstí Klementa Gottwalda, ačkoli každý tu ví, že právě, jak šílenec vnik do osobně a jen jeho Frýdeckého náměstí, prozevlovaného kočičí hlava, co kočičí hlava skrz naskrz. Kde však nic, tu nic, žádné dámské kolo, u kašny, ani v chodbě. Zuřivě ze sebe strhl ono odstrašující kvádro. Hupsnul do koupelky a vyšlechtěn, jak panenka, vybíhá k Bezecným s nemožnou záminkou. -Co je? Na zazvonění nikdo neotevírá? Klidně si měl i tu ubohou šlajfku nechat na krku. - Metá zlostné nesrozumitelnosti pak pokojem.

* Helenka neslyšně našlapuje a u pootevřených dveří Baroňů uctivě zdraví. Olda je jedním skokem u ní:

"Ahoj, Hanko!" Oběma hraje v tvářích ruměnec anděla.

"Já jsem Helena."

"Bezecní ještě nepřijeli, nechceš jít dál?"

"To ne." Helenka bezradně klopí oči, pak vybíhá o poschodí, hned zase sestupuje schodištěm, vartovaným mladým mužem.

"A nechtěla by ses se mnou, než přijedou projet na kole?" Helenka neví. "Zvu tě na sodovku na Střelnici, na víc nemám- jsem student, víš?!"

"No dobře." Rozhoduje. Vynáší se kola, vyjíždějí. Olda soudí, že je nádherná a jektají mu zuby. Cítí stékat pot, pod kvádro, které přece a naprosto neuctivě pohodil doma. A jak před profesory přistižen z nedostatečných výčtů přednáškových výdobytků, je trémou přímo odrovnán. Helenka má naproti tomu zato, že ten hezký kluk je, jak taťka. -V životě něco tak stejně záludného nepotkala.

"Máš kladku?"

"Uhmm!" Vcházejí do výčepu temného kouřem.

"Skoro, jak U Fleků." Šklebí se Olda. V rohu zdvíhá hlavu od novin Leopold Šnyrch a překvapeně utkvěl na nich výmluvným pohledem. -To je neuvěřitelné. Takoví žabci. Nikdo dnes nemá žádnou odpovědnost. - Ten pohled ovšem neunesli. Na čerstvém vzduchu se na sebe usmáli, prvotní respekt z nich sjel.

"Kousek odtud vyvěrá v polích pramen."

"Já vím, v Hájku, že? Já tam bydlím."

"V Hájku ne."

"No, neříkej, že nemáš žízeň."

"Neříkám." Sjíždějí periferií Sídliště kol nemocnice.

"Ty jsi z Prahy?"

"Kdež!"

"A jak znáš pojem U Fleků?"

"Jezdím tam do školy. Ale, co tobě ten pojem má co říkat?"

"Tatínek byl v Praze na vojně." Zahnuli ke Stovkám.

"Moment, prosím tě!" Zajel těsněji k hřišti, ale hned se vrátil:

"Válcovny s Havířovem tři nula pro Havířov- kam to spějem?!" Helenka se kouzelně usmívá, záhy ji předjíždí, ukazuje odbočit kolem patrové krychle, která tu mezi staveními v zahrádkách hyzdí Zátiší.

"To je krasavec, podívej!" Helenka leknutím ani nedýchá. Za plotem připraven ke skoku straší bernardýn o kousek dál, tři obrovští psi hartusí za dalším plotem.

"Nezdá se ti to podezřelé živit takové tři hafany?"

"Něco, někoho tu hlídají, to je jasné. Buď je to polepšovna, loch nebo sklad klenotů." Říkal vážně do vyděšené tváře děvčete, než se jásavě rozesmál, že takovým nesmyslům uvěřila. Objal ji i s řídítky, smíchy se chvíli podrželi v náručí, než se vzpamatovala a odtáhla se.

"Já už musím jít."

"Ty se mně bojíš, že jsem tě podržel, abys nespadla z kola, když jsme se smáli těm vlčákům?"

"To ne," šeptla úlevně Helenka.

"Tak se neboj. Támhle už je pramen, vidíš?"

"Nic moc." Řekla zklamaně. Ze země trčelo kus trubky. Žena odvážela vozík kýblů naplněných vodou.

"Vidíš ji? To tu na Nových Dvorech bude také nějaká vzácná voda, nejen v Hájku. Pojď se napít."

"To jsou Pánské Nové Dvory. Já jsem myslila až tam, proti hřbitovu.

" No ano, tam, za Slezskouty jsou Pánské a tady před, to jsou jen Nové Dvory."

"Ty tak všemu rozumíš," řekla obdivně.

"Všemu ne. Například nechápu, k čemu jim bude na Václaváku dobrá sauna."

"Sauna?" Olík se uchechtl:

"Ty ovšem o letošním Pražském šmigrustu nic nevíš. Ty jistě nic nevíš ani o tom, že jste tu na Okresním národním výboru měli mít načasovanou bombu." Helenka se celá chvěje:

"Náhodou vím, je to hrozné. A v Německu prý už nikdo nebydlí."

"On tam ještě někdo bude, když prý se tam telefonuje." Oldovi se nevinný Helenčin úlek moc zamlouvá: "Ta voda je fajn. Chtěl bych tu na ni s tebou chodit." Pronesl ještě zpola vážně do chmurného Helenčina obličejíčku. Vraceli se, kolem ohyzdné krychle k rozcestí.

"Tak já už pojedu," ustaraně polohlasem pípla.

"K Hájku, a co Bezecní?"

"Neříkej jim, prosím, Bezecní, když jsou dědeček a babička. Už je dost hodin a slíbila jsem vyzvednout ze školy bráškův penál- nechal si ho v lavici. Než se uzdraví, neměl by čím od spolužáka opisovat cvičení.

"A kdybych tě doprovodil?" Helenka zazářila. Záhy odbočili kolem zastávky v Hájku polní cestou k Sedlištím.

"Co je to?" V úhledné ohrádce s nápisem Bezručova vyhlídka stojí na vyvýšeném místě kamenný pluh.

"To je krásné!" Olda vybíhá vzhůru, pak před ohradou usedá na lavici.

"Jsem hrozně unavený, pojď se na pět minut posadit!" Helenka staví kolo, usedá na samý okraj. Před nimi širá pole, ke kotníkům jim na vysokých stonkách sahají drobné, žluté kvítky. Věneček se z nich splétá jen s Obtížemi. Olík Helenku napodobuje. Do žlutozlatého prstenu se vejdou dva její prsty. Nedopletený Helenčin věneček jí padá z kolen. Sedí nehybně, oči v panoramatu Beskyd. Olík by ji Rád políbil, ale oproti spolužákům nemá s dívkami zkušenost. Letmě minul cíl, a když jeho pokus Helenčiny oči zachytily, naskočila na kolo a jen svištěla. Dohonil ji až v Sedlištích u textilu s výčitkou:

"Náš zásnubní prsten klidně necháš na lavici?!" Helenka nastaví prsteník, trochu jim třese a parádně chytá řídítka. Staví za poštou pod korunami lip, opírají kola o šindelem krytou hřbitovní zídku, pak vbíhají pod valouny prvotřídní kulturní památky z šestnáctého století.

"Jednolodní kostelík vypadá mnohem menší, než uvádí popis na trámoví a prý má čtyři poschodí."

"Tento, přečti si, předcházel ještě jiný, ze čtrnáctého." Vzali za kliku, zamčeno.

"No jo, hospodu vedle, tu nezamčou."

"Jaká hospoda, to je Kulturní dům s Lašskou jizbou!"

"To je nějaké hrdosti, copak nejsi z Hájku?

"Jsem, ale i tobě se líbilo Na vyhlídce."

*Než Helenka s penálem z přístavby školy přiběhla, stínil si výhled rukou nad očima a díval se po zpívající pile. -Že by od Jednotného zemědělského družstva? - Vystoupil na schůdky se sochou matky s dcerou a synem. Upoutala ho i pamětní deska popsaná jmény obětí válečné zvůle. -To nebude tak snadné tesat do kamene. - Žena byla pěkná, ale kamenný pluh zvítězil. I nápis Bezručova vyhlídka byl lepší, než tato zde smutná připomínka lidského scestí. - Zkormouceně se díval na solidární výraz ženy s dětmi, hned se však rozpačitě zasmál. Přicházela Helenka a ano, měla na ruce jeho prstýnek.

Mlčeti zlato

Teprve, když vjížděli do Místku si Bezecní vzpomněli na Helenku, oba současně. Nejraděj by světelnou křižovatku u Rady ignorovali. S obezřetností svižně projeli i obnoveným mostem za Slezanem jedničkou. A poněvadž nová přípojná cesta na Zámeckou byla uzavřena, vzali to Radniční křižovatkou kolem banky. Tři a tři sloupy po každé straně zdobí portál Banky sousoší ženy a muže s dětmi, podobnost útvaru v Sedlištích za Hájkem. Touto asociaci se prohloubila Hermíně vráska na čele. Pocítila výčitku, že jejích vnuci, vázání k rodičovské sukni, postrádají její přítomnost, a když se sami, horko-těžko utrhnou, ona čas promešká.

*Po příjezdu a vstupu do chodby jejich domu se s nimi Paní Donátová s Edou utvrzovali, jak těm milovaným hochům Rychtářovic, otci se synem, bez mámy bude nyní těžko. Hermína si nechala ukázat ponožku, vážně pletenou jen na dvou jehlicích a užasla, když Mojmír vyčkal v půli schodiště a vzal ji za ruku. V poschodí u bytu Sochacích se na sebe s úsměvem podívali. Nežčino kvílení připomínalo jarního kocourka. A u Baroňů se na prahu objevil nezvykle načesaný, vyšlechtěný Olík, který je, když Mojmír strčil do nevhodně ozvučených vedle dveří, zdravil málem s úklonou.

"Dobrý večer! Čekala vás tu vnučka. Zval jsem ji, ale…

"Cože?"Stavitel Bezecný zrudl.

"No odpusťte, ale nechtěla dál." Hermína na to s vážným pousmáním:

"Olíku, prosím vás, už ji k vám nezvěte. Zdí si ona doma užije až až."

"Já jsem si to také myslel a pozval jsem ji na sodovku na Střelnici."

"Proboha!"

"Ale pane Bezecný, přece se mnou se jí nic nestalo. Nakonec jsme se jen projeli na kole."

"Na jednom?"

"Ne, já bych přece na jejím nejel. To se nemusíte bát. Přece jsem ji chránil. Dneska po Frýdku, říkal děda, chodí všelijakých individuí. Nějaký ženatý člověk někde odtud prý svedl sestřičku, co se jmenovala Hermína, a prý to nějak citově odnesla."

"Ano?" Protáhla rozpačitě Bezecná. A nic nám nevzkázala Helenka?"

"Nemáte se zlobit, že jsme byli na tom Zátiší, na vyhlídce a v Sedlištích, že by to u nich doma už vzbudilo rozruch."

"Vy jste hodně pravdomluvný chlapec, Olíku. A to jste se nebáli nechat kola jen tak?" Přímo četnická Bezecného otázka nevzbudila v zamilovaném mládenci ani stín nedůvěry.

"Když z té sodovky sešlo, stavěli jsme celkem v místech, kde nikdo nebyl."

"Takže kola byla v bezpečí." Řekla Hermína zdrceně.

"Prosím vás, Olíku, kolik vám je let?"

"Proč?" Tohle už se Oldovi nezdálo. Nedělá nic nemístného a Helenčino kolo ho na ní zajímalo nejmíň.

"Kolik?" opakuje přísně Bezecný.

"Osmnáct. Snad mi nechcete zakázat kolo?" Směje se už trochu rozčíleně student.

"Kolo ne. Helenku! Nemáte po vojně a ona není plnoletá."

"No to přece, to snad není ani možné!" Olda vpálil do bytu a práskl dveřmi, že ulétlo kus omítky. Mojmír zamířil za ním.