Leden 2025

Viktor H.

Leden je měsíc předsevzetí

Čas nových začátků. Zhubnu, budu se víc hýbat, zapomenu být mrzutý pro nic za nic, konečně se pustím do běhání a tak dále. První den to vymyslíme, druhého řekneme zítra, a když máme štěstí, třetí den s velkým elánem se vše nastartuje. A co další dny? Co si budeme povídat, rok uletí, přijde znovu leden a nové začátky našich starých předsevzetí. Začátky jsou věčné.

Lesana Královičová

****

vzdy je novy zaciatok

a na konci koniec

podme bezat do slnka

nech je rychlo koniec

koniec uponahlanym casom

a nekludnym neduhom

a klud mieru, radosti i novej nadeji zo zacateho.

Dajana Zápalková

Je třeba

ohlížet se zpět?

Zametat

uklízet

pálit fotky starých časů?

Časů -

kdy kola života

brzdila znamení

božích mlýnů

kdy slunce zapadalo

do růžových klínů

kdy všechno bylo možné

- i s láskou

ukrýt se pod peřinu …

Laskavost

pozvedá koutky úst

s akordy tónů sní

obléká nitro dorůžova

Netvař se prázdný

nevlídný

když i hodiny

seriózně ukrajují čas

Přenes se přes noční můru

nenechej lásku stát

na pospas …

Emilie Kozubíková

Tlachy o mých začátcích

(Výňatek)

Už nevím, jak se ve mně zrodila touha po prknech, které znamenají svět. Myslím, že pro parádu. Do naší pekárny zavítala sestra jednoho z tovaryšů a propůjčila se k ušití šatů z krepového papíru. Role krepu měly zajímavé barvy, slečna Vanda, ochotná mne zkrášlit vyrobila něco úžasného. Šaty mi padly, a pro ně patrně ve mně uzrál plán zorganizovat děti pro divadlo. Pohádka, o princezně se zlatou hvězdou na čele, jíž jsem vlastnila, však neměla tu potřebnou formu, propůjčila jsem se jí tu zdramatizovanou tedy dát. Asi jsem byla sotva prvňáčkem. Šlo to obtížně a divadlo by se dle mé zdramatizované pohádky musilo hrát aspoň čtrnáct dní. Mezi tím se při oslnivém vstupu v mém šatu princezny do pekárny udal incident pro mou nezdvořilost, který tento můj divadelní kostým změnil v cancoury, poněvadž jsem zamilovaná do vlastního zevnějšku zapomněla pozdravit. Uznala jsem také, že přečíst tolik popsaného textu by do smluvené doby konání premiéry nebylo možné. Vešla jsem mezi prádelní šňůry s přikolíčkovanou oponou vybavená pouze zevrubným obsahem s vědomím talentu improvizace. Vzpomínám si, že mimo obecenstva, asi čtyř dospělých, se zapomněli dostavit spoluherci, vyjma jednoho, a pro nehodu s narychlo sešněrovanou záclonou, která se mi v zadu od pasu při úkloně rozevřela, k uskutečnění scény nakonec vůbec nedošlo. Spletla jsem si totiž zadní s předním závěsem opony a má ouvertura byla fiaskem. S pláčem jsem utekla s darmo již pečlivě přidržovanými částmi záclony na zadečku, který velmi neslušně za hluboké, vstupní úklony zel na překvapené přívržence kultury.

Na skutečném pódiu jsem pak stála ještě s jinými školáčky v bystřické restauraci u Paducha s interpretací písně "Chovejte mne má matičko"... vychutnali jsme si tam pocty aplausu. V mé rodné Bystřici mi v "rekvizitárně" lidového domu také přes šat "víly" vázala paní učitelka stříbrné stuhy do pasu. Rozechvěle jsem tam pod podiem čekala s připraveným přednesem Vrchlického básně. Vlastní vystoupení mi vymizelo z paměti, jen soucitné dodávaní odvahy a lesk zdobící stuhy ve mně zůstal s básníkovým pojetím Vánoc:

"Zem jak by liliemi vzkvetla. Kam sníh pad, tam se zachytil. Bůh úsměv v tváři, v oknech světla a v nebi hvězdy rozsvítil".