Leden 2026

ZIMA NEJEN ZA OKNEM

do rubriky přispěli: Svatava Přívětivá, Svatoslav Butora, Jana Witthedová, Dajana Zápalková, Viola Jíchová

Svatava Přívětivá

V objetí bílé krásy

Na obzoru pláně bílé

ve sněhu liščí rukopis

tajemno této chvíle

mé myšlenky můžeš číst…

Ta širá bělostná pláň

ukazuje tolik cest

sněhovým vločkám nastav dlaň

ruku s perem si nechej vést…

Tolik kreseb bílou tuší

běl v trávě, na stromech

jemný chlad na kůži –

údivem se tají dech.

V lůně lesní krásy

vidím zamrzlou studánku

právě si splétala vlasy

když upadla do spánku.

V objetí bílé krásy

tolik ticha a čistoty

slzy smáčejí řasy

a volnost přeletěla ploty…

Svatoslav Butora

Jana Witthedová

V ARKTICKÉM TICHU

dovedl mě sem

             pan Roald Amundsen

uzoučký

         proužek světla

                tu červenožlutě trhá tmu

dlouhé polední stíny

   vrůstají

            do víry

   této krajiny mlčení

          běh hlubokých stop

                  tuší

           každičké hnutí nepřítele

    zamyšlené ráno

otvírá okno

                  v příšeří

 mrazivé mlhy nejistoty

                     hlad medvědů a lišek

      krouží polární divočinou

ve sněhu

           nora rosomáka

                         bílý záblesk

 roztažených křídel

                     mohutné sovice

srdce, která se nikdy nevzdávají

        ke mně přináší šepot andělů

   a nekonečná bílá dálka

                   sní

            v mých nenasytných očích

o návratech

             bez trpkých slov

Dajana Zápalková

Mrazivý řez

Krajina ztichla

jakoby se zastavil čas

Sníh padá –

bílé zapomnění …

Na okně led

křehký jako lidský hlas

zima v nás – propast

co zebe i u krbu

Jsme jako stíny v poli –

nehybní a tiší …

Ledové ticho

Vodní hladina zamrzla –

tvrdá jako ze skla

bílé labutě stojí

sochy z mrazu

vyvstávají …

Kachny nemají kde plout

tísní se na okraji

do ticha řeže

skřehotání volavek

jako poslední výkřik

před věčností …

Příroda spí

všechno je nehybné

všechno je led …

Viola Jíchová

Lásky sen

Vedla mne cesta

společensky bílá,

kraj krokům dával směr.

Vnímal život svůj konec

někde v hloubi snů.

Sítě pavučin stromů

pohlédly do mé duše,

štěstí

svůj sen tuše

vešlo tam.

Lásky hlas se ozval v srdci,

sníh sype se z nebe,

malíř zima

bílým pláštěm obdařuje zem.

Stopa za stopou jde,

naslouchám

a opěvuji lásky sen.

VESMÍR SRDCE, OKNA LÁSKY

Vesmír srdce, okna lásky,

zákon pro všechny bytosti,

na zemi žijící šťastní hosti

vnímající dotek věčné krásy.

Vnitřek lidské sféry odpovědný,

zlo nevládne zemi,

žije láska mezi všemi,

a jen zlý je odsouzený.

Atmosféra bytí svědomá,

existence vědomých zón,

svár času nezhasíná doma.

Vesmír srdce, zapnutý televizor,

zima nežene děti z domova,

věčné v zemi zní AMOR.

Den, kdy byl narozen

Co můžu ti dát,

když sníh se vrací

odlétli ptáci

brzy se stmívá

a očka snivá

chtějí si přát.

Okenní rám

zdobí jehličí

a vítr skučí

venku sníh už lítá

a Vánoce vítá,

ty chvíle znám.

Znám ten čas,

kdy strom dům zdobí,

cukroví voní,

bílý kraj usíná

a za okny je tma,

to zima jen ti dá.

Svítí strom

tam doma u nás,

a syn usíná

ten kraj vzpomíná

na první jeho den

kdy pro nás byl narozen.

Domovu

Já milovala tě vždy svou duší celou,

i ty má vlasti byla jsi mi věrnou,

já měla tě ráda pohledem a miloval slovy,

ty měl jsi plášť častokrát jinačí a nový.

Já viděla jsem tě v tvém šatu barevném,

ve kterém třpytil ses spolu s podzimem,

přišlo jaro a dalo ti opět jiný šat,

dalo ti vůně, jež vycházely ze zahrad.

Ty obdařen jsi býval bílým pláštěm,

já tou cestou procházel jsem každý den,

na mé šaty padaly vločky bílé,

ach, jak miloval jsem ty zimní chvíle.

Ty prožil jsi dobu zlou i radostnou,

ty štěstí i válku měl jsi u nohou,

tolika slz prolili jsme v té době,

všude bylo mnoho slz a též krve.

Dnes krásné jsou opět závoje tvé.