Lidé a Země, příroda
tato témata pro vás vymyslela básnířka Viola Jíchová, podělte se o ně ve své tvorbě s námi. Ráda vložím
Do rubriky přispěli: Marta Lehetová, Dajana Zápalková, Mária Berithová, Viola Jíchová, Bohumír Vidura, Lesana Královičová, Emília Filipová
Marta Lehetová
jeseň
na maminej šnúre
vtáky dozobávajú
posledný letný deň
podávajú si ruky s jeseňou
štebotavo zdravia
obliekajú ju do pršiplášťa
obúvajú do veľkých topánok
je pripravená
po dátume spotreby
zaháňa leto do úzadia
zastavuje jeho rokenrol
a spúšťa pojašený rozruch
hrá sa na maliara
farbí záhrady lesy
štetcom do červena
dostáva ich do rozpakov
túži po ich bozku
s lístím krúži vo valčíku
vytvára skvelú náladu
hudba nadobúda sladkosť
opojnej harmónie
stromom rozplieta vrkoče
púšťa ich na cestu
pod rozbehnuté autá
prišla! no a čo? tak je tu!
vyložila nohy na prázdnu terasu
Dajana Zápalková
Dušičková
Slunce nedokáže otevřít
mlhavý den
javorové listy
mrazík k zemi posílá
žlutou peřinou
brodím se
k bráně hřbitovní
naladěna na vlnu
klidu a ticha
Všude jen chryzantémy
a žulové náhrobky
záře svíce olizuje jinovatku
jakoby upíjela
z kalichu posvátnosti
Vzpomínám blízké
smířena s jejich nepřítomností
Pro tento okamžik jsem s vámi ...
Věřím ve shledání ...
mlhavý den
javorové listy
mrazík k zemi posílá
žlutou peřinou
brodím se
k bráně hřbitovní
naladěna na vlnu
klidu a ticha
Všude jen chryzantémy
a žulové náhrobky
záře svíce olizuje jinovatku
jakoby upíjela
z kalichu posvátnosti
Vzpomínám blízké
smířena s jejich nepřítomností
Pro tento okamžik jsem s vámi ...
Věřím ve shledání ...
Překvapili nás
vítr a mráz
nastěhovali se do vesnice
začaly s nimi plískanice
stromy listí shazují
ptačí písně scházejí
Jako králové
se ti dva chovají
příchod paní Zimy
chystají
výkřiky černých havranů
nespraví náladu po ránu
Babí léto nepřišlo -
zaleklo se - zamrzlo ...
Mária Berithová
PRIATEĽ
Dnes, keď prezerám dvadsaťpäť rokov staré fotografie, medzi obrázkami z exotickej dovolenky sa našiel list. List od priateľa z Nemecka. Stretli sme sa tam, v tej ďalekej neznámej zemi. Náhoda nás doviedla na jeden chodníček. Stačilo len pár minút a rozumeli sme si ako starí známi. Tento človek, ktorý, ako keby spadol z neba, zanechal v nás obrovský zážitok. Jeho sila osobnosti bola obdivuhodná a stretnutie s ním nám prinieslo vzácne chvíle plné pohnutia, aj ponaučenia...
Začalo sa to úplne bežne, všedný pracovný deň, začiatkom leta. LETO - každý sa chystá na vysnívanú dovolenku - a my, tento rok asi nikam nepôjdeme, šetríme. Jednoducho, máme iné plány. Nevadí, možno o rok. Takto a podobne sme sa upokojovali. Lenže náhoda chcela , aby sme cez obedňajšiu prestávku, cestou do neďalekej reštaurácie, zbadali za sklom cestovky nápadný plagát. Veľkými písmenami upozorňoval na mimoriadne výhodnú príležitosť. Za cenu nižšiu ako je štvrtina ceny obvyklej - zájazd na Maledivy - odlet za dva a pol dňa ! ... Fíha !...Maledivy ? Niekto to musel na poslednú chvíľu odrieknuť, keď to teraz tak lacno ponúkajú. ... ÁCH, ... M A L E D I V Y ! ... Ale,... ešteže čo ! ... Teda, toto mi pri našom skromnom životnom štýle, naozaj nikdy nechýbalo !... "To už je len nápad! Určite viem, že to nie je tip pre nás!" Usúdili sme s mužom jednohlasne. Ibaže kolega, ktorý šiel na obed s nami, tomu to nedalo. So smiechom nás neprestajne podpichoval. "Len vy dlho neváhajte, rýchlo si to rezervujte. Najlepšie, ak to pôjdete ihneď zaplatiť. Preboha, za takéto peniaze? O pár hodín to tu už nebude! Čo nechápete, vidieť takú exotickú krajinu, veď to je úžasná príležitosť! Vy neviete, že tam nakrúcali Sandokana?" Vysmieval sa. "Prosím ťa, prestaň, to by mi ani vo sne nenapadlo, že Maledivy ! Ani vo sne ! Taká diaľka, a tropické horúčavy... a tak narýchlo ?...Tak, to teda, vôbec!..." Lákavá predstava exotiky nás však začala pomaličky a potichu nahlodávať. Takáto šanca nás vlastne už nikdy, myslím, že ani do konca života, nemusí stretnúť! Je to fakt! To môže prísť iba raz. Vidieť takú vzdialenú neznámu zem, more, ale čožeby, aké more - Indický oceán ! Zrazu nám to pripadalo ako úžasné dobrodružstvo! Nikdy by som neverila, ako ľahko vie človek zabudnúť na svoje predsavzatia a podľahnúť! No, tak ako?... ÁNO, IDEME ! Cesta lietadlom bola dlhá, ale len čo sme vystúpili, tá neobyčajná krajina to svojím pôvabom vzápätí vyvážila. Dostali sme sa na jeden z mnohých atolov s exotickým menom Lohifuschi. Nielen to meno, ale všetko vôkol bolo exotické a nevídané. Naozaj, pre nás, až neuveriteľné! V neobyčajne vlhkom vzduchu sa šírilo tisíce vôní z prekrásne kvitnúcej vegetácie. A to úžasné more! Nádherne priezračná voda s množstvom koralov a húfmi pestrofarebných rybičiek, malých i väčších. Jednoducho, boli sme načisto očarení. Nemôžem neplesať nad tou nádherou. Ešte aj vybavenosť a ochota personálu bola na jednotku. Teda, musím priznať, že to všetko dohromady pôsobilo neopakovateľným dojmom.
Pre našinca, suchozemca, to bolo niečo, ako ozajstný RAJ. Myslím, že s takýmto, či podobným opisom by ste sa mohli stretnúť na stránkach všetkých cestovných kancelárií. Lenže nám sa navyše ku všetkej tej nádhere pridružil neočakávaný a neobyčajne silný príbeh. Hosťom sa na našom neveľkom ostrove neodporúčalo navštevovať východnú pozdĺžnu stranu pobrežia. Zvedavosť však bola silnejšia, vybrali na prieskum. Našli sme však len divoké skalnaté pobrežie, o ktoré sa trieštili obrovské vlny. Nezostali sme tam dlho, čosi, akýsi nepokoj, či predtucha nás ťahala ďalej. Medzi hustými kvitnúcimi kríkmi sa pred nami ukázal ligotavý biely chodník. Kráčajúc po mäkkom piesku sme si veselo hrkútali, keď sme zrazu pocítili, že tam nie sme sami. V tom okamihu sa nám za chrbtom ozval mužský hlas. Ten tichý hlas spieval akúsi známu melódiu : Kte domof muj, kte domof muj, foda chučí po lučinach, bory šuumii pooskalinach"... Zostali sme stáť ako obarení. Bože,... čo je to, vari nejaká halucinácia ? ... Veď to znie ako hymna!... Naša hymna?... Tu, pod kokosovými palmami, na druhej strane sveta? Bolo to neskutočné. Pomaly sa k nám blížil starý muž a s príjemným úsmevom vysvetľoval: "Nechnevaj sa, prosím, nechtel fas rušit, ja fas slyšet, jako fy mluvit. Ja, moc, moc chtel slyšet fašu reč. Ja sem narodil a fyrastol v Opave. Ja tam chotil toškoly, to první tšídy. Moje meno je Herbert ... a umim saspivat tu chymnu celu, aš to konec. A téš tve česke pisničky!" Dívali sme sa naňho s úžasom, kde sa tu odrazu vzal? A tento človek priam žiaril. Neskrývaná radosť mu svietila v sivomodrých očiach. Bolo to zrejmé. Tešil sa, že sa konečne môže s niekým zhovárať tou svojou zvláštnou rečou - takmer češtinou. Pridal sa k nám, kráčali sme ďalej a on pokračoval vo svojom príbehu. Jeho rodina žila v Opave, otec, ako nemecký vojak padol vo vojne. Matka Češka, zostala sama so šesťročným chlapcom. Keď sa začalo vysídľovanie nemeckých občanov z povojnového Československa, nastala pre nich tá osudná chvíľa. Týkalo sa to aj zmiešaných manželstiev - nemecké priezvisko - nemecká príslušnosť. Starý pán zosmutnel a spomínal, ako prišli k nim domov ozbrojení muži a vyháňali ich z vlastného domu. Maminka se vši silou chytala ramu u dveži a kšičela . Ja sem Češka, tu sem se narodila! Ja nechci nikam odejit, tu je muj dum !... Ja nevjedel co se teje, ... teš sem kšičel... Ale nic nepomochlo, silno tachali ji ode dveži a maminka mne teš tahala z kouta, protoše ja se skryfal... Otvesli nas to Německa... A mi všechno doma museli sanechat." Pritom, ako sa snažil opísať tieto udalosti, oči sa mu zapĺňali slzami, ktoré už nevládal zadržať. Plakali sme s ním... Aké sa to diali hrozné krivdy - navyše podložené zákonom! Aký šok muselo pretrpieť to šesťročné dieťa. Jeho úprimný a dávnou bolesťou naplnený príbeh nás celkom dostal. V ňom, však napriek všetkému, nezostala žiadna stopa hnevu, ani len tieň nenávisti. Iba smútkom obostretá spomienka na rodný dom a krajinu svojho detstva. Odvtedy sa už nikdy do Čiech nevrátil. Nenachádzal dôvod. Vyrástol, dospel a musel najprv zostarnúť, aby sa dočkal tejto, preňho tak vzácnej chvíle. Chvíle, kedy mohol opäť po dlhých rokoch začuť tie známe zvuky, tie tóny, tú melódiu, pripomínajúcu reč matkinu.
Pomalým krokom sme sa dostali až k nášmu bungalovu. Pozvali sme ho dnu, aby si trochu oddýchol. Pokračovali sme v družnom rozhovore, ako dávni priatelia, akoby sme sa poznali najmenej tridsať rokov. Prebrali sme všetky možné témy z jeho i z nášho života a každou ďalšou minútou sme si stále viac a viac rozumeli. Celkom jasne sme pochopili, akým úžasným človekom je tento starý muž. Koľko láskavosti, mieru a pohody z neho vyžaruje. Ako sa dokázal bezo zvyšku vyporiadať so všetkým tým zlom, ktoré musel zažiť. Bože,... ako málo k porozumeniu stačí ! Iba chvíľu POČÚVAŤ SRDCOM a precítiť. Stačí len niekoľko krátkych okamihov naplnených ľudskosťou. A odrazu nastáva spojenie - úplne neznámi ľudia pocítia VZÁJOMNÚ BLÍZKOSŤ. Objavia vzácny dar priateľstva.
*** Vymenili sme si adresy. Neprestajne nástojil na tom, aby sme ho určite prišli navštíviť, musí nás predsa zoznámiť s ostatnými členmi rodiny! - Dohodnuté! - Len čo sa naskytne vhodná príležitosť, ideme do Nemecka. Neďaleko Mníchova, do malého mestečka,kde má svojuvlastnú malú továreň na výrobu syrov, svoj dom a svoje kráľovstvo. Jasné, prídeme ! Áno, musíme to predsa všetko vidieť a pozdraviť nášho priateľa Herberta. V ten deň a v tej chvíli sa nám to videlo úplne samozrejmé. Vhodnú príležitosť sme - žiaľ - zmeškali. Už sme to nestihli. Do dnes však opatrujeme trvalú stopu, ktorú v nám zanechal v duši tento vzácny človek - tie intenzívne prežité momenty ľudskej vzájomnosti.
Viola Jíchová
Nádech lásky
Kdo se ptal: "Láska je zlá?"
Ptal se od srdce: "Jsem rána?"
Kdo pravil tak, její síly nepozná.
Není víc než hvězda, jako naše smrt.
Jas v očích a daleký zpěv,
kdo neviděl, neslyšel,
k sobě nepřijal ji,
bloudil po slepých zdech,
marně zpět dýchá krev svých cév.
Kdo nedovolil vstoupit jí,
otevřel bránu zlu,
odmítl sebe,
nenadechl se vln moře,
marně na něj se dívá Slunce.
Kdo řekl: "Láska je zlá,"
opomněl květ za okny, neztišil bouři.
Kdo poznal svět, dostal odpověď,
nezná závidět, ale za dary přírody děkovat.
Příroda a my
Příroda je živá kniha,
otevřenost bytí vede k ní,
všechen život se na ni dívá,
opravdu stojí za to číst.
Existence stvoření pro vás na zemi,
smysl života, náplň poslání.
Neodkvétající krása,
stále rozečtená kniha,
dává nám dary a nic nežádá,
jen kladný vztah.
Oplácí příroda, co jí člověk způsobí,
tu knihu máme zadarmo,
člověče za dary buď vděčný,
je štěstím, co přichází samo.
Miluj, ať nemusíš platit daň,
važ si toho, co máš v sobě,
přijímáš-li, měl bys umět také dát.
vždyť ničením Země, ničí lidé sami sebe.
Narozené pro život mysl od světa neodvede,
nezhyne důvod žít,
jen v přírodě lze zdravý svět objevit.
Spadané hvězdy
Vždy přítomnými místy času, jdou zástupy poutníků,
v sobě nesou řadu otazníků k tajemství hlubin
věčného vzniku.
Vím, že dnes už jsme kamsi došli,
zdivočelá zvířata však si stále brousí zuby,
bez pocitů viny, bez učedníků,
s ohlušenými zvukovody srdce,
v zástupech tmy bez průniku světla do života.
Jak lidé i zvířata srdci rozumí a vypráví příběhy času,
jak cestami se o čas dělí,
bičují se nesobeckou láskou,
jsou milovníky života.
Jen Děti Země si mezi sebou přejí,
váží důsledky ztrát,
zří, co zbylo v kapsách kabátů,
oni si užívají zbytků tepla
a hledají spadané hvězdy.
Člověče, vzbuď se, otevři oči
Člověče, vzbuď se a otevři oči!
Alkohol, droga, sebeklam, ješitnost, závist, už pády značí,
člověče, jsi ke klamu připoután.
Pouto k zemi s těžkou chůzí trhající stále více ran.
Proč ti láska schází?
K zemi je tvůj zrak upírán!
Hleď, člověče, strom života se na nás dívá,
světlo jeho listy oživuje.
Člověk se směje, miluje, jiný smutný je,
Země života kypí štěstím obrazu pro tebe.
Podívej se kolem, jak svět je krásný,
pojď, člověče pochopit zdraví lidí na zemi.
Kdo nezná radost a nezná hledat,
je nevítaný host, neumí život předat.
Zapadá slunce večer, ty však zapadáš i ve dne,
cesty ztrácí k radosti směr.
Lidé, více vnímejte!
Jen příroda dá nám znát,
umění žít a milovat.
Dává nám dary a nic nežádá,
jen kladný přístup a kladný vztah.
Člověče! Zemi míjíš a nevíš,
že ten, komu se vyhýbáš, jsi ty sám,
že radost ti chybí proto, abys byl milován.
Bohumír Vidura
Podzimní epizoda
Budu víc
než spadlé listí
co každý pošlape
podzimní epizoda
a dny napjaté
než obestře je ticho
kroky v galoších
mezi ostrovy v kalužích
umlknou
budu třeba myšlenka
která se zrodí
z barevného spektra
co dá ji rozlet
až mezi nespočítaně hvězd.
Podzim
