Listopad 2024

Měsíc padajícího listí, ranních mlh, prvních dlouhých večerů, čas rozjímání, vzpomínek.....

Do rubriky přispěli: Dajana Zápalková, Emilie Kozubíková, Svatoslav Butora, ladislav Beran

Dajana Zápalková

Rozeseté kříže

na mramorových náhrobcích

okolo kostela

blikající světýlka

v záplavě chryzantém

k zastavení zvou

Tajemná noc mlčí

dýchá pietou

k zemřelým

Mezi hvězdami plují

naše vzpomínky

na křídlech osudů

svíravá úzkost

mizí ve tmě

mizí v čase …

Zlaté barvy

babího léta

krášlí krátké dny

ostýchavé sluníčko

hladí vrásky na čele

vlňák ze staré almary

u čaje na zápraží

zahřeje

když podzimní čas

zatáhne

mlhavé žaluzie …

Emilie Kozubíková

Incident

Ještě před vznikem Jednotných zemědělských družstev bývala v minulém století ozdobou přírody mozaika pečlivě obráběných políček, dělených travnatými mezemi, kde vesměs výrostci a stárnoucí ženy pásli kravky. Teprve později se v družstevnictví meze rozorávaly a drobné pozemky sjednocovaly v širokoúhlé lány obilí a i různých jiných, zemědělských výpěstků. I my, občané se zdravotním postižením jsme se sdružovali, zase pod hlavičkou Svazu invalidů a pospolu se s našimi rodinnými přívrženci podporovali a rádi jsme vzájemně trávili i náš volný čas. Tak jsme si jednou vyrazili na zahraniční zájezd, vpakování do běžné, dálkové dopravy, České, autobusové linky. Překročením hranice jsme prošli několika vesnicemi s houfy hus a domácí zvěře, pohybující se volně polními cestami. Naše úctyhodné, vzájemné vztahy chtěly být posly pěkna a dobra. Nám, kterým pro zrakový hendikep než vůně léta, družná povídavost a řeč zvířátek o dekórům přírody moc neřekly, srdečná sdílnost informátorů napověděla, že se nám za obzorem co nevidět, prostře bájné neznámo. A opravdu. Namlsaní malebnými končinami jsme se znaveni, ke sklonku dne pak dopídili cizokrajné, příhraniční autobusové zastávky nedaleko zdobného venkovského kostelíku. Vážit k hranicím cestu pěšky jsme nemohli, na to jsme ušli přílišnou vzdálenost. Nacházeli jsme se na lesnatém vršku, stmívalo se. Přidávali se k nám domorodci, proto jsme v bezstarostných diskuzích vyčkali a spořádaně vstupovali do kupodivu již plného, stařičkého busu, toho s dlouhým nosem motoru v předu. Mně se tam hned dostalo nevinného útoku něčích rozpřažených paží, od v uličce stojících pasažérů, obrovsky zachycující míru i váhu mé tělesnosti. Z prskajícího smíchu jsem vyrozuměla sarkastický humor týkající se mých uvězněných proporcí stupňujícím se nátřeskem. Marně jsem se pokoušela vyprostit ramena ze svěráku úžícího se davu mezi plně obsazenými sedadly. Přitom v náhle chaotickém bědování smích rázovitě ustoupil ostrým loktům tamějších mužů, v jejich existenčním boji přepravy do práce. Nabroušená slova ještě vyostřil nevypočitatelný blýskot nožů a nůžek, dokonce v rukou mladistvých. V nepříjemném presu bylo dále slyšet, jak paní průvodčí agresory neohroženě vytlačuje z busu a sama, v podobě sardinky přisává na sebe nenapružitelné již dveře. Hrozen houfu, visící na druhé straně kliky znemožňoval startujícímu řidiči rozjezd. Vynalézaví chlapíci zvenčí si sveřepě dále vynucovali místo v busu, ucpávkou svršků, načež se průduchy žeber valil z nosu busu kouř. Pokusy rozčíleného řidiče, za každou cenu vystartovat, faulovalo jejich kopání do kabiny. Pár z nich skokem viselo po kouřících žebrech motoru, až devastujícím terorem bus stopli a stroj definitivně odmítl řidiči poslušnost. I za tohoto dramatického nebezpečí bylo nezbytné čelit požáru a dveře busu do zalesněné tmy otevřít. A adrenalin tam blýskal očima ozbrojených téměř ještě chlapců lačných života, potažmo životů, rozparáděná mládež řidiče bez rozpaků vyvlékala ven, kamsi k příkopu. Do kýženého rozptylu bezvzdušnosti v busu, najíždělo na ušní membrány pasažérů hřmot, ryk i bezděčné: "Tak ho někdo braňte!" Vržená do uvolněného sedadla, Vibruji po celém těle. Vždyť část naší skupinky tvoří nevidomí s jejich průvodci, v takové vřavě si i rádoby houfmistr do spletence rozkuráženců sotva troufne. A přec se kdos našel a mondie, manželky onoho udatného ochranitelstva i s dětmi vrub varování rovněž vybíhají tou zlověstnou počínající nocí. Konečně cizojazyčně, s falešným klidem zmírňuje situaci vstupující zde žena s neuvěřitelnou informací. Že totiž venku leží tři ozbrojenci již zpacifikování a sami nepochybně na útok nezapomenou a i jejich komplici, že prchli houštím. Dále k nemalé radosti všech, pádil kolemjedoucí auťák malér oznámit Milici. Náhlým bezmyšlenkovitým tichem projelo něčí temné zabrblání- kdy že se dostane domů, což nabudilo zvadlost busu nahořklým úsměvem. Brzy na to, najely pro nás pro všechny 2, slovy dva, spásné autobusy. Tou vlhce- chladivou nocí se naše skupinka pak úsměvnou hatmatilkou děkovala té, před chvíli se angažující paní zklidňováním hororového busu, za ochotné nasměrování na hraniční přechod. Vhroužení do bezduchého mlčení jsme teď již jen zvolna zdolávali ten osvobozující, příhraniční terén, hranici i kynoucí na nás, naše Čechy krásné. Nikdo z nás se neobíral pojmem času. Úžasnému salutování celníků blýskavým bílým holím se ani vidoucí mezi námi nepodivovali. Ba nikdo z nás tomu, jak bez cirátů pak kousek od nás nám nocí otevřel náš ranní dálkář. A neusínali jsme únavou v smejčení svědomí, které nám samou odpovědnosti kousavě sahalo po srdci. Cestou a ještě dlouho po ní nám osud statečného řidiče, terorizujících mladistvých i spolucestujících, stresovaných ohrožením, nedal spát. Avšak, byli jsme to my, kteří nevinnou touhou regenerovat síly přetížili síly jiných a dokonce vyloučili přepravního veterána z provozu?! Copak jsme si nevyjeli nasát krásu stvořitelského díla vyhladovělí brzdou hendikepů? Proč se tedy navracíme, jako nosiči smůly, všechno všem komplikující? A přece tuto sebeobviňující trýzeň zkoumání sebe sama převážili, jako viníci brutálně smrtonosní hazardéři, bez jejíchž vášní by ani z neúměrného presu přece výhošť nedostali. A pak, nemohl se v tak atraktivním místě předvídat turistický šum?

Ovšemže po bitvě jsme každý generálem. I když náhoda, o které zlí jazykové tvrdí, že je blbec, si z nás skutečně udělala strůjce té zpropadeně kruté neplechy, tak libozvučně zvané incident. 

Svatoslav Butora

Rozjímání 

Synu Já Jsem

Tady a teď k nebi hleď

Ne k zemi Pod zemí

Nic k vidění a snění

Pro živé není

Nesmíš se bát když smrt

Kolem řádí

Jsem Tvůj život

Mne smrt vadí

Neboj se kát ze svých hříchů

Mé odpuštění není k smíchu

Neboj se stát vedle Mne

JÁ JSEM Tvůj

Tvé já je v srdci Mém

Dceruško Já Jsem

Na cestu ke Mně

Trošku hlíny vem

Vzpomeň na rodnou zem

Tam spí máma a tatínek

Ze vzpomínek hledí na Tebe

Pohlédni na nebe

Dříve než listopad

Poslední listí zkruší

Jsem s Tebou všude

V Tvé duši Mé srdce buší

Neslzíme

Do posledního obláčku Jsme

Ladislav Beran

PROČ KAŠTANY PADAJÍ JEN NA PODZIM

Vypadal na čtrnáct, při troše dobré vůle na patnáct, ale určitě ne na víc. Moje babička Barbora by řekla, že je hubenej jako lunt. Seděl schoulený na židli v otevřené separaci hned vedle dveří do mé kanceláře a klimbal.

"Co ty tady strašíš tak poránu?" podíval jsem se na hodinky, které ukazovaly něco málo po půl šesté, odemkl jsem kancelář a ukázal jsem mladíkovi, aby vešel.

"Chytli nás před hodinou na prodejně. Policajt, co mě se posadil, mi řek, že mám počkat, až přijde kapitán. Je asi vedle v kanceláři, protože ho tam slyším," kopl mladík do červené igelitové tašky, v níž to pořádně zachrastilo.

"Na který prodejně?"

"Já to tady tak neznám. Že jsme v Písku, jsme se dozvěděli až od policajtů, co nás chytli a přivezli nás sem. Máte tu pěknou zimu," začal si mladistvý delikvent rychle třít promodralé ruce a několikrát po sobě popotáhl nosem.

"Vy jste kapitán, na kterýho tu mám počkat?"

"Jo. A ty budeš asi Radek. Dáš si, Radku, se mnou kafe? Čaj nemám. Vlastně mám, bylinkovej, zázvorovej."

"Dám si čaj," souhlasil skoroarestant a otřásl se zimou. Slabé tričko s krátkým rukávem ho nemohlo v prochladlé chodbě kriminálky zahřát.

"Vám tu netopí, pane kapitáne?"

"Topí, ale pouští to až kolem šestý," hodil jsem okem na kulaté hodiny na zdi, hned jsem zapnul konvici s vodou a připravil jsem si sobě na kafe a pro mladýho jsem vybral velký hrnek a hodil do něho sáček se zázvorovým čajem. Voda v konvici se začala hned vařit a tak jsem jí nalil do obou hrnků.

"Tak kolik sladíš, mladej?" přisunul jsem k Radkovi krabici cukru.

"Tři. Někdy i pět kostek," zarachotilo to v krabici s cukrem, v hrnku skončilo pět kostek a jednu kostku si dal mladej do pusy.

"Támhle v tý zelený krabici na okně jsou možná ještě nějaký sušenky, jestli chceš, tak si je vem. Stejně si je budeš muset máčet do čaje. Až přijde Kudrnáč, tak ho oberem o svačinu. Chce pořád zhubnout, tak co," sáhl jsem na topení a zjistil, že už začali topit. Otevřel jsem skříň a vytáhl z něho svůj vaťák.

"Bude ti velkej, ale zahřeješ se v něm," podal jsem Radkovi prošívaný kabát, který si v zimě beru na střelnici. Radek se do něho hned navlékl a přisedl si s hrnkem čaje a se sušenkami k topení.

"Už topí. Kudrnáč je, pane kapitáne, šéf kriminálky?" zabořil mladej pohled do zavřených dveří, neboť se na chodbě ozvaly rychlé kroky.

"Není, ale možná tady bude někdy šéfovat," odpověděl jsem a začetl se do svodky denních událostí z minulého dne.

"Tak tobě je, Radku, čtrnáct?"

"Šestnáct," ohradil se mladej proti mému odhadu, neboť jsem se dozvěděl ze služebního záznamu strážmistra Hájka z obvodu, že byl zadržen a je bez dokladů.

"Hele, říkám čtrnáct a nepřidám ti ani měsíc," trval jsem na svém.

"Tak jo. Čtrnáct mi teprve bude. Ale už jsem měl ženskou, pane kapitáne!" podíval se na mě Radek ospalýma pomněnkovýma očima a vzápětí zabořil nos do hrnku s horkým čajem, který začal hlasitě usrkávat.

"Nesrkej, nemám to rád," přešel jsem jeho poznámku, ale on nepřestal.

"Bylo jí čtyřicet, má starýho v kriminálu a tejden mě schovávala, když jsem zdrhnul z pasťáku," čekal Radek, co to se mnou udělá a opět hlasitě usrkával

"A jaký to bylo?"

"Byl jsem ožralej jako Dán a ona taky. Až se vyspí ta ze sociálky, to mě budete vyslýchat vy, pane kapitáne?"

"Možná," odpověděl jsem na půl úst, neboť druhý případ vysvětloval přítomnost ranního návštěvníka v mé kanceláři.

"Takže ty jsi Radek Melichar."

"To je ten druhej. Když jsme zdrhali, chytil ho pes za ruku a hned ho odvezli policajti do nemocnice na ošetření. Já jsem Radek, ale kluci z pasťáku mi začali říkat "Vokoun", ani pořádně nevím proč?"

"Chytáš snad ryby?"

"Ne. Tuhle přezdívku jsem prej vyfasoval po příchodu do pasťáku od jedný vychoušky z pasťáku. Má pěkný prsa, nosí černý prádlo a má zelený uno."

"Koukám, že máš přehled. A co ta prodejna?"

"Kapitálně zvoraná, pane kapitáne," konstatoval Radek a začal pokukovat po popelníku plném vajglů. Už to vypadalo, že si jeden, ten největší nabídne, když do kanceláře vešel šéf kriminálky a už ve dveřích spustil:

"Pánové, menší zdržení. Ta ženská ze sociálky přijde k výslechu až po osmý. Musí nutně s holkou do nemocnice. Koukám, že vy dva jste se už seznámili. Jo, porada bude dnes o něco dýl," oznámil mi šéf a hned nato zavřel dveře. Radek si začal v popelníku vybírat vajgly

z marlborek, ty začal rozebírat a dával si je na noviny, když se mě najednou zeptal, jestli už jsem kouřil marjánku.

"Ne," téměř zahanbeně jsem přiznal, že nikoliv a začal jsem si pomalu nacpávat dýmku.

"Tam kam si občas dojdu pro tabák, ji vůbec nevedou, a většinou mi nabízejí amforu nebo Tarase."

"Já už ji kouřil. V Benešově na nádraží. Takhle velký vajgly jsme nechávali, když jsem udělal s Honzou Jánošem hospodu a prodejnu v Kroměříži. Kouřili jsme samý marlbora a velbloudky," začal Radek rozbalovat jednu nedokouřenou petru, utrhl si z novin kousek papíru a velice zručně si začal ubalovat cigaretu. Pročítal jsem si svodku denních událostí, zjistil jsem, že galerka opět nijak nezahálela a dělal jsem, že o tom nevím. Zapálil jsem si dýmku a jen co jsem položil sirky na stůl, Radek po nich sáhl a zapálil si balenou. Klukovi z pasťáku, který už má něco za sebou, bylo v té chvíli zbytečné něco zakazovat. Radek si odložil můj vaťák na židli, protože začínalo být v kanceláři teplo a teprve teď jsem si pořádně všiml jeho trika s tiskacím nápisem, co měl na sobě.

"Tohle triko mám od ségry. Přesně za měsíc jí bude šestnáct. Už druhej rok šlape na É patnáctce. Tři sta mařen na noc," plácl se Radek hrdě do prsou, jako by je tam vydělával on. ICH HABE NICHT AIDS nepotřebovalo komentář a bylo dost výmluvným sdělením. Tu balenou Radek nevykouřil, tu doslova spařil a už se zase hrabal v popelníku. Měl jsem ve stole načatou krabičku startek s filtrem a měl jsem dokonce nutkání mu jednu startku nabídnout, ale umravnil jsem se a nechal Radka, aby si vyrobil ještě jednu balenou, což už bylo vyloženě na kraťase, víc tabáku už tam nebylo. Dlouhé hbité špinavé prsty začaly zručně pitvat další nedopalky cigaret, když v tom z Radka nečekaně vypadlo.

"Všechny sociálky jsou krávy," pronesl z ničeho nic.

"Všechny vlastně ne," vzal Radek na milost aspoň jednu a začal mi vyprávět o Marušce, která mu kdysi moc pomohla.

" A že už si s ní nepíšeš?" skočil jsem mu do řeči.

"Naposled jsem jí poslal básničku, kterou jsem složil. Chcete ji slyšet?"

"Tu si, Radku, rád poslechnu," nechal jsem čtení svodky a Radek spustil.

"Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les. Tam víly chodí v župánku. Ty odvážnější bez. Neodpověděla mi a vdala si za nějakýho Němce. Je přitom o třicet let starší než ona. Chápete to? Je to kráva!" ujelo Radkovi zřejmě nechtěně a hned pokračoval.

"To udělala určitě pro prachy, to já bych teda nemoh," zhodnotil Radek své kladné vlastnosti a vyklepal si do ruky drobky z krabice od sušenek. Odložil jsem nezáživné čtení svodky a podíval jsem se na tašku, která ležela na stole.

"Tak se chlub, ty zločinče, co sis tam v tý prodejně všechno nabral," ukázal jsem na igelitku.

"Blbinky. Víc jsem tam nestih. Víťa je kůň. Já mu říkal, že je to blbost, že každej pořádnej kšeft má dnes alarmík a kór s takovou výlohou," začal Radek vytahovat věci z tašky a

v krátké chvíli se na stole objevilo několik kalkulaček, jeden osobní počítač, telefonní záznamník a dvě malá červená autíčka.

"Ty jsi na auta, nebo máš mladšího bráchu?" vzal jsem jednoho "angličáka" a rozjel ho po stole.

"To jsem tam vzal jen tak," snažil se Radek zakrýt rozpaky a chtěl obě autíčka vrátit do tašky. Vycítil jsem, že je tak trochu mimo. Hračka jako by degradovala jeho zlodějskou čest. Mezi námi najednou visel pěkný trapas.

"Jen to nech pěkně na stole. Bude se to, Radku, muset všechno sepsat," zarazil jsem ho a nemohl mi ujít nešťastný výraz v jeho tváři. Vzal to jako potupu.

"Vy jste tam, Radku, dokonce rozlomili fabku ve dveřích?"

"Ty už lámu dva roky," nafoukl se Radek jako holub a jeho ruka opět zalovila v popelníku, ale marně.

"Těmahle párátkama, ne?" vzal jsem Radka za ruce a překvapily mě silné vypracované svaly.

"No, vidím, že jsi fakt vymakanej. Posilovna v pasťáku?"

"Kde by se vzala v pasťáku posilovna? Tohle jsou pravý brikeťáky," ohnul Radek ruku a předvedl bicepsový sval, za který by se nemusel stydět dvacetiletý odvedenec.

"Normální skládačka. Sto metráků briket za noc. Jen proto, že jsme kouřili po večerce na pokoji. Jindy to jsou za útěk z pasťáku pytle brambor, nebo na přístavbě kuchyně cihly. Nekecám," hodil si Radek poslední kakaové esíčko do čaje a chvíli mu dával lžičkou bumbáka.

"Kolikrát už jsi z toho pasťáku zdrhnul?"

"Šestkrát. No, teď to bude po sedmý. A dvakrát dokonce z izolace. Vykopal jsem nohama okno s mříží."

"Tobě by, Radku, neměli říkat Vokoun, ale hrabě Monte Christo."

"Jo, ten měl peněz, co? To bych chtěl taky."

"Kam ale pořád, Radku, utíkáš, když nemáš kam jít?"

"Jen tak na svobodu. Nemám rád, když mi někdo něco nařizuje a zakazuje."

"A vždycky kradeš?"

"Vždycky. Ještě mi není patnáct, tak mě nikdo do basy nestrčí. Krást musím, když mám hlad. Už jste někdy, pane kapitáne, dva dny nic nejed?"

"No, abych se přiznal, zkoušel jsem to, ale druhej den jsem se pak večer pěkně přežral," přiznal jsem výsledek jedné mé nevydařené diety a pořádně jsem si Radka prohlédl. I když dělal, co mohl, nepřesvědčil mě. Sedělo přede mnou dítě a tak jsem to zkusil na něho z druhé strany, abych se dozvěděl něco o jeho rodině.

"Od kolika let jsi, Radku, v pasťáku?"

"Máma nám umřela na raka, když mi bylo devět."

"Přivedl vám táta novou mámu?"

"Zkoušel to. O každý vejplatě. Když jí prožrali, tak jsme byli se ségrou zase sirotci, protože od nás ženská odešla."

"Dvě malý děti na krku, to táta asi vůbec neměl lehký," snažil jsem se zastat Radkova otce a Vokoun zjihl. Několikrát se ponořil do hrnku a dělal, jako by ten hrnek byl bezedný.

"Když byla ještě máma, tak to bylo fajn," začal si Radek z útržku novin vytrhávat malý obdélník pro poslední balenou.

"Někdy nás táta bral i do Podolí do bazénu. Na podzim, když u babičky Hany ve Struhařově začaly padat kaštany, tak jsme tam s ním chodili do aleje. Jednou nám řek, kolik kaštanů na nás ze stromu spadne, tolik nám splní přání."

"A splnil?"

"Mámě umyl dvakrát nádobí a koupil jí kytku růží."

"A tobě a sestře?"

"Házeli jsme do větví klacky a kameny, protože jsme chtěli, aby nás vzal do zoologický a na Spejbla do divadla."

"Takže splnil."

"Málem to nevyšlo. Všechny klacky nám zůstaly nahoře ve větvích a tak jsem schválně vyhodil jeden kaštan, co jsem našel na zemi a řekl jsem, že na mě právě spadnul."

"Takže byla zoologická?"

"Nebyla. To už byla máma moc nemocná a tak jsem si moc přál, aby se nám uzdravila."

"Život je holt zatraceně složitej a ne každý přání se dá splnit házením klacků do větví kaštanu," řekl jsem si v duchu pro sebe a nestačil jsem si všimnout, že už má Vokoun ubaleného půlčíka v puse. Když se začal shánět po sirkách, vešel do kanceláře kolega.

"Vyndáš to! Takovej frňous a bude nám tady kouřit," zahartusil hned ve dveřích a vybalil si na stůl svačinu.

"Vy jste pan Kudrnáč?" ožil Vokoun při pohledu na promaštěný sáček se svačinou.

"Jakej já jsem pro tebe Kudrnáč?" ohradil se kolega proti přezdívce, kterou dostal od naší vtipné sekretářky, neboť jeho kudrnaté vlasy se nedaly nijak přehlédnout. Ukázal jsem na svačinu kolegy a mrkl jsem na něho. Okamžitě pochopil.

"Tady si vem, mladej, dlabanec, jinak jsem taky kapitán, jako tady kolega," přistrčil Kudrnáč k Radkovi svačinu a vzal si ode mne svodku. Jakmile dočetl poslední zprávu, která se týkala Vokouna, zakroutil hlavou.

"Potřebovali byste oba za takovou zlodějnu pořádně přes prdel. A asi byste nebyli sami," dodal věcně a opustil kancelář.

Sociální pracovnice se dostavila k výslechu po osmé. Celá ustaraná nám sdělovala, že její dcera, stejně stará jako Vokoun, se spálila o žehličku a má na ruce dva puchýře. Snad jí přišlo divné, že jsem ji ani nepolitoval, ale nešlo to. Měl jsem před očima tvrdé mozoly Vokouna a jeho vypracované svaly od uhlí. Kolem poledního, po výslechu obou mladých delikventů, je odvezli dva strážmistři z obvodního oddělení zpět do pasťáku. Vyslýchal je kolega Kudrnáč, a když jsem si přečetl oba protokoly, narazil jsem v protokolu o zajištění odcizených věcí na nesrovnalost a hned jsem se na to kolegy zeptal.

"Hele, Kudrnáči, co si pamatuju, tak v těch věcech tady na stole byly ještě dvě malý autíčka, angličáky."

"To byly. To máš pravdu, kapitáne, ale když jsem viděl na tom klukovi, jak se s nima nerad loučí, tak jsem je tam prostě nějak zapomněl napsat. Snad se kvůli tomu svět nezboří. Bude mít v pasťáku aspoň hezkou vzpomínku na Písek. Já si myslím, že ten Vokoun v tom pasťáku dlouho nebude a zase jim brzo vezme roha. Myslíš si, kapitáne, to samý?"

"A víš, že jo? Říkal, že má rád svobodu a nemá rád nařizování a zákazy."

"Tak to jsme na tom stejně. Proto zůstávám pořád svobodnej a nikdo mi nic nezakazuje. Zvu tě, kapitáne, po práci na pivo," dostal jsem od kolegy kulantní nabídku, a když jsme šli spolu z práce kolem kostela, všiml jsem si, jak ani ne čtrnáctiletí kluci vším možným, co měli po ruce, sráželi v aleji kaštany. Po každém hodu do větví se na zem snesla sprška zelených pichlavých kuliček, které se vzápětí staly kořistí i těch nejmenších. Měl jsem v tu chvíli před očima Vokouna s pomněnkovýma očima a uměl jsem si představit ty, které zase jednou po ránu objevím na židli před svou kanceláří. Z toho všeho mi zbyl jen tichý a marný povzdech. Škoda pro všechny ty Vokouny, že kaštany padají jen na podzim…