Listopad 2025
Bohumil Ždichynec
Výprodej civilizace
Místo četby knih
maniofotky v iphonech.
Blogy na obrazovkách
nezabírají místa v bytě.
Esemeskový metasvět
se točí megarychle.
– Co neplatí pro trendy,
to metaforou přežije
i nejeden betonovej les.
"Antikvariáty duší jsou
viatelmy slov,"
říká budoucnost.
*
Rytmus a melodie
Černý datel bubnuje
dutě do kůry dubu,
Áron hledá hůl a manu.
Lebka s houbovitou kostí
rozkládá sílu otřesů,
aby se vyhnuly mozku.
Udeří-li paličkou zobáku,
mrknutím oka uleví
nitroočnímu tlaku.
V lůně stromu nalézá
archu úmluvy,
zteřelé dřevo evoluce.
S nalezenou mantrou
opeřenec stoupá
po vertikále kmenu
do věkovité koruny
nebeského stromu.
*
Příznaky radosti
Na malém ostrůvku zeměgaie
obyvatelé mávají rukama,
tleskají, kroutí směšné obličeje
a rozesmávají se navzájem.
– Smích nás omlazuje,
když tuhle kúru provádíme,
zapomínáme na starosti
a bezstarostně spíme,
jeden přes druhého meldují.
"Kombinace smíchu a dýchání
posiluje svaly
a vyplavuje hormony štěstí,"
říká altruista mediátor.
"Ze smíchu se stane zvyk
a když navštíví širý svět,
zbyde všude kolem radost."
Moc nad bezmocí – civilizační paradox
Symbolem pokroku je široký přístup k informacím, které se stávají součástí životního prostředí. Mají instruktivní moc – tj. dávají mozku schopnost určovat myšlenky a akce. Na druhé straně, záplava informací, které se světem valí, přináší i destruktivní moc neboli bezmoc. Informační smog může životní šance zmenšovat či modifikovat.
Stáváme se aktéry dějinného paradoxu. Civilizace se vzdaluje od svých kořenů, ztrácí směr a jako bludný balvan, který se uvolnil z tajícího ledovce, zanechává nesourodé stopy. Snížená schopnost soustředění a škodlivý stres-distres vyvolávají psychosomatické obtíže.
Moc je dána vnějším oprávněním nebo schopností prosadit svou vůli, ale jedinec, v průběhu života účastník několika sociálních skupin, má pocit, jako by se jen bránil. Informační zrychlení vede k povrchnosti. Všechno máme na dosah, ale tím méně jsme nuceni rozumět světu do hloubky. Žitá existence si klestí cestu ve virtuálním prostoru, zapomíná lidskou podstatu.
Uvědomujeme si civilizační trend? Kos pod oknem mé pracovny z plna hrdla křičí, byť asi ví, že jeho zpěv zanikne v hučení aut. Smysl pro krásu a pravdu souvisí s hlubokým propojením obou konceptů, kde krása může být vnímána jako projev pravdy a pravda jako zdroj krásy.
Tady začíná skrytá moc poezie. Tkví ve schopnosti vyjádřit pocity, myšlenky a vnitřní svět prostřednictvím uměleckých jazykových prostředků. Dokáže vyvolat emoce, vyprávět příběhy a sdílet zážitky jedinečným způsobem. Její moc se projevuje nejen v emocionálním dopadu, ale také ve schopnosti utvářet a ovlivňovat náš jazyk a myšlení. Sotva by se našly dvě osoby, které by mohly prožít ve stejné intenzitě stejný vjem.
Jak získat moc nad bezmocí? Masmediální komunikace je povrchní a v podstatě jednosměrná, jejím oblíbeným žánrem se staly skandály, nikoli konstruktivní diskurz.
Společnost zhrubla. Prevencí emocionální nemoci je pochopení, že poezie je hygienou duše. Lze ji vnímat skrze estetické zážitky, ale též v běžném konání, kde se projevuje jako emoce, prožitky a každodenní situace. Umožňuje spojovat nespojitelné. Je třeba ji hledat aktivně, například v knihovně či na autorských čteních – i pasivně, když se nad vjemy, myšlenkami a pocity zamýšlíme a nalézáme v nich poetiku. Poezii můžete najít v umění slovesném, vizuálním i hudebním. Poezie je pradávný způsob, jak definovat svoje místo ve světě.
Žijeme ale v nemocném světě. Mnoho vztahů se rozpadá – jak lidé uspějí? Co může být horší – být mocný, nebo nemocný? Záleží na úhlu pohledu.
Přicházejí situace, kdy čelíme vlastní bezmoci. Hodnoty se vyostří a nemoc je krizí. Člověk v naučené bezmoci připomíná kuřáka, který se opakovaně pokoušel přestat kouřit, ale vždy selhal. Zvážením situace dospěl k závěru, že žádný další pokus získat moc nad svou bezmoci nepomůže.
A mocný člověk? Dějiny nabízí řadu příkladů, kdy mocný člověk je nejdříve nebezpečný blízkému okolí, posléze všem a nakonec sám sobě. Příkladem může posloužit slavná tragédie Williama Shakespeara o touze po moci, vině a důsledcích zla, popisující vzestup a pád skotského šlechtice Macbetha, původně čestného muže.
Proč k tomu dochází? Chybí sjednocující síla společenství. Čtenáři kvalitních knih to vědí. Malý Princ Antoine Marie Roger de Saint-Exupéryho, cestuje z planety B612 meziplanetárním prostorem. Na Zemi potkává lišku, která mu poradí, aby byl trpělivý a stal se svojí mírumilovností pro druhé jedinečným.
Schopnost čelit vlastní bezmoci často souvisí s tím, zda dokážeme najít podporu v sobě i ve svém okolí. Důležité je rozpoznat, kdy je třeba přijmout pomoc nebo změnit perspektivu, abychom nezůstali uvězněni v pocitu bezmoci. Opravdová síla nespočívá pouze v ovládání druhých, ale především v umění ovládat vlastní myšlenky, emoce a činy.
Je-li štěstí dočasné, jak najít vnitřní klid? Jednou jsem pozoroval sršně, jak zaútočil na včelu. Samotná neměla šanci, ale ostatní včely ho zneškodnily. Pozorovaná událost ilustrovala moudrost přírody. Moudrost je ctnost, které je civilizaci třeba více než soli. Zklamání z moudrosti vytváří u některých jedinců nebezpečné iluze koncentrovat v sobě moc, což vede ke katastrofám. Příkladem jsou totalitní režimy.
Naštěstí ve světě, jenž není v pořádku, existují lidé, kteří ostatním svítí na cestu. Mezi ně nepochybně patří benediktinský mnich Anselm Grün (* 14. ledna 1945 Junkershausen) z opatství Münsterschwarzach v Německu. Nejčtenější křesťanský autor naší doby, jehož knihy jsou mezinárodními bestsellery. Ve svých duchovních cvičení říká: " Nebe začíná ve vás. Ježíš dává Bohu lidskou tvář. Kdo je pro vás Ježíš? Je vaším vzorem, který radí, jak žít? Ukazuje Boží realitu ve vašem srdci a v lidech kolem vás? Je vaším společníkem i v lidsky náročných situacích každodenního života, který vás otevírá lásce, milosrdenství a laskavosti?" Autor vrací světu kotvu víry, lásky a naděje.
Nejde o to co nám udělali druzí, ale o to, co s tím uděláme my. Není důležité, v co věříš, ale jakým člověkem se díky tomu stáváš. Vědění je moc, ale nejmocnější je ten, kdo přemůže sám sebe. Bohumil Ždichynec
Den poezie LKPB v šenovské knihovně

Den poezie 2025 – Šenov
Hudba: Ivo Kroček
Festival Den poezie, který se koná už po sedmadvacáté na počest narození Karla Hynka Máchy od roku 1999, a to díky neúnavnému nasazení stovek regionálních organizátorů. Ti připravují po celé naší vlasti spoustu akcí - čtení, divadelních představení, výstav, kulturních procházek a.j., aby se sešli především milovníci poezie a připomněli si odkaz tohoto velkého českého poety.
Do naší země na pozvání společnosti Den poezie přijíždí i řada významných básníků ze zahraničí, aby se zapojili do té neopakovatelné atmosféry. Festival je podporován Ministerstvem kultury ČR a hlavním městem Praha.
Každoročně je vyhlašováno téma, které může být pro jednotlivé organizátory inspirací. Letošní téma – Bezmoc je cizí zem - téma vychází z poezie básnířky Violy Fischerové - vede nás k zamyšlení o chvílích, kdy se člověk ocitá bez opory, bez vlivu, bez hlasu – a přesto se v něm rodí slovo, verš, tón, básně a nové hezké věci.
V myslích členů Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek-Místek se zrodily různé básně - zamyšlení, se kterými by se s vámi rádi podělili.
Svatoslav Butora
Bratříčku
Mne nesluší koukat do duší
Jak do zrcadla
Vždyť víš
Že má milá na cestě padla
Pod kola Tvého auta
Pohlédla naposled do Tvé tváře
Pak vztáhla ruce k oblakům
Už není Tvá ani Má
Je konec všem snům
Zdobí ji nebeská záře
Ztratili jsme mou duši
Kvůli Tobě
Teď hledáme cestu
Jak Kain a Ábel k sobě
… přes zrcadlo
Pláči za Tebou a za ní
… přes zrcadlo
Bratříčku
Taťána Prokešová
Mys dobré naděje
Rozbouřené moře
žene loďku na zrádné útesy,
kolik času jí ještě zbývá,
naděje umírá poslední,
stále je ještě živá,
světlo opuštěného majáku,
ten posel dobrých zpráv,
pod křídly volných ptáků,
zachránce lidských práv,
na každého z nás
čeká mys dobré naděje,
musíme věřit a doufat,
stačí se odrazit ode dna
a vzhůru k výšinám stoupat.
Na hraně
Jediný chybný krok
znamená pád do tmy,
balanc mezi životem a smrtí,
stále jsme to my,
šedá bezmoc nás drtí,
krůček po krůčku
míjíme vysněný cíl,
nikdy se nevzdáme,
ještě máme dost sil.
Žofie Zejdová
Zlodějka času
Jsem zlodějka Tvého času!
Času kdy se zpívá.
Nenasytná,
sexu chtivá!
Jsem zlodějka Tvého času!
Co jiným chceš dát.
Nesmím toužit,
nesmím si nic přát!
Jsem zlodějka Tvého času!
Když chceš bezstarostně spát.
Nesmím tě hladit,
líbat, milovat.
Jsem zlodějka Tvého času!
Začínám se bát.
Proč musím si ho krást?
Proč nechceš mi ho dát?
Jsem zlodějka Tvého času!
Však ráda ti dám celý můj zbývající čas!
Nebo zůstaneme každý sám?
Jen se svým časem zas?
Kdepak! Udělám to snáz!
Můj čas bude Tvým,
Tvůj mým časem zas!
Společným stane se - náš čas!
Ztracená radost
Pod hladinou všednosti
hledám zbytky radosti.
Prostě se ztratila,
jako by nikdy snad nebyla.
Mám ji ještě v živé paměti
s kamarádkou Nadějí, v objetí.
Smích, co ji provází.
Vítězný boj s Nesnází.
Nečekaně, z nenadála
Náhodou jsem ji zas potkala.
Opilá vodou tancovala.
S ptáky u potoka vesele zpívala.
Pavlína Kollárová
Dokud to nevzdává...
Má novou kámošku
podepře bez řečí
zdolaly spolu Himaláje
Lehce ji zatrnulo
když neunesla hrnek
dálkový pochod zabolel
a přesto se
znovu směje
v dětském šálku
čaj v dlaní hřeje
Ještě to zvládá
s hůlkou
s šálkem
Ještě žije!
***
Znáš
slova s příchutí slaného deště
větrem hnaná
sluncem objímaná
mlčenlivá
v tichu rezonují
kolikrát jiná ukřičená
- prázdná…
***
Ráno jsi spolkla Etnu
Syčí a dere se ven
utéct a spálit
Ať si trhnou
Kytky vadnou
Slzy brzdí o život
těch květin
Nebo čí
Chtěl bych být medvídkem….
zpíváš si
mantru zklidnění
***
Zas šlapeš v marastu
Těžké nohy
Unavená
dlouhou bezesnou nocí
Bloudíš po smetišti
Dont wory
By happy
Věř v nové ráno
Bohumír Vidura
Náš svět
Co si nalhávat
ale nebudeme plakat
budeme se smát
nebudeme litovat
i kdyby hrách
na stěnu padal
a stál bych
naprázdno mával
ale měl za to
že přece jen
probudí se den
a objevím svůj svět
nebude jak med
ale svou tvář neztratí
když k dobrému se obrátí.
Života běh
Sirény na poplach skučí
a rvou uši až srdce buší
je doprovod ale na obloze
obvykle září hvězdy
a slova stroze doplňují
země chod někdy o překot
ale jsou i zvučná nejen
hlučná o překot.
Důvěra
Důvěra ve svědky a přísahu
v jakém rozsahu se hodí
co prospívá a co škodí
z které vlny vyplaveš
a která tě do ní hodí
a přece něco nad to
všechno je že ten
kdo věří - vyhraje.
Daniela Sysalová
... Niterná ...
Stojím uprostřed podivného - NIC.
Temno okolo, temno v mé duši.
Stojím tu nahá, ale bez studu.
Já - osamělá, já a prázdnota.
Stojím uprostřed v zemi bezmoci.
Němá, bez hlasu o pomoc prosím.
Nikdo nevnímá moje volání.
Jsem pro ně cizí, neznají mou řeč.
Už se propadám. Tu náhle vidím,
v temnotě skrytá - malá naděje.
Inka Heč
Vrhači nožů
V nedbalkách noci čekám na skřípot ostří
V tajemných jeskyních zabíjejí ptáky
moje modré ptáky s diamanty místo srdcí
vodních par a mlh ti upletu sítě
na nic nebo jen tak
na víly
Slyšíš ty fanfáry vřesu co tě vítají při úsvitu
zapadajícího slunce
do země slz
do polí žalů
Hodiny přesypávají krystaly času
na prázdných miskách vyprahlých ústech
zmučených cinkoty oceli
Ulupuješ svět po kousíčkách
nečekaje na obvinění ze zrady
a člověku se chce zakřičet do polnic větru NE
a drobným písmem vysázet plátky slůvek
nahatých rostlinek
NE již nikdy nepřijdu tam kde láska nebydlí
Štěpánka Běla Houbková
Dilema
Některá rána
jsou prostně tristní,
když fata morgána
co holka si vysní
zmizí jak pára..
Prázdnota studí.
Tak řekni mi, co s ní?
Naděje
Černočerné nic
zoufalý chtíč
rozjitří bolavé rány
Jen rub, nikde líc
vytváří kýč
za zvuku krákání vrány
To pivo a rum
nahrává snům,
co se srdcem
sem a tam kmitá
Slz na tváři pár
máš víru – máš dar…
Podívej, venku už svítá
Božena Tyrlíková - Horáková
První a druhý
Mému příteli
chyběla noha nad kolenem.
Ale ne srdce.
To dostal do vínku věnem.
I nezkrotnou touhu, něžné ruce.
Ale nebylo mu dopřáno
tolik času,
jako je dopřáváno tobě.
Hledám tvou vnitřní krásu.
Ne, nenacházím ani drobek.
Ty máš, milý, celé tělo.
V hrudním koši ale prázdnotu.
A i kdyby v něm srdce
jak zvon hlasitě znělo,
vnímám jen tichou samotu.
Kdyby můj první milý věděl,
že budeš druhý můj,
daroval by ti při odcházení
láskyplné srdce, něžné ruce,
celý poklad svůj.
Pak by mělo smysl s tebou žít.
Promiň, že odcházím.
Láska je pro mne svatý grál.
Už nechci o ní jenom snít.
Běž ji naproti. Já už jsem dál.
A půjdeš-li, i luční zvonek
se tvými kroky rozechvěje.
Před tebou se zjeví boží chrám.
Pohladí tě ruka nové naděje
a nebudeš už nikdy sám.
Tvé srdce spí
Myšlenky, smyšlenky.
Lži a nelži.
Hlavně nelži sám sobě.
Procházejí tebou milenky.
Co zůstává v tobě?
Chtění a nechtění?
Touha? - Pak nezájem?
Co tě v člověka - muže promění?
Máš v sobě jenom pronájem.
Čas od času,
chuť bez chuti.
Díváš se na krásu,
bez prožitku, citu pohnutí.
Hýbá se ti jen tělo.
Tvé srdce na "nebesích" spí.
A možná by stejně
ještě neumělo
do lásky se probudit.
Ivana Návratová
Jsem tvá přítomnost
Ruku v ruce spolu jdem
už řádku let
tak mě tak ber.
Já jsem tvá přítomnost,
přijímej mě,
jaká jsem.
I když mi nechceš věřiti,
a stále obracíš se zpět,
jsem boj o tvé přežití…
Jsem tvá přítomnost,
chci jí být i dál,
jsem tvůj hybný sval!
Jen JÁ mám odvahu
vstupovat na tenký led,
proto jsem tvá
přítomnost,
proto jsem tvé TEĎ
tak si mě hleď!!!
Nenechám tě minulostí
stáhnout zpět….
Jsem tvá přítomnost,
tvůj život,
tvůj svět.
Dajana Zápalková
Cítím se
tak trochu
při zemi
nemohu dotknout se
oblaků
Jsem nahá
bez plánů
bez náramků
smutná
jako špatný rým
Náhle však ožívám
svoji proměnou
slunko
vyhouplo se výš
vrací zář mým očím
vidím tolik krás
Rozpínám křídla
věřím -
poletím výš
Nelze žít
v minulosti
ani v budoucnosti
nutno přijímat bytí
tady a teď
Než fialová
voňavého šeříku
ztratí svůj lesk
a svět zbarví se
do šeda
ráda propletu
své prsty s tvými
a budeš mi oporou
před setměním …
Jiří Kalivoda
Káva
slabounké světlo
u prahu dveří
kdes kdysi stával
ticho se bouří
na stole hrnek
s otiskem rtů
slyším, jak říkáš:
"ještě jsem tu."
mlčel jsi – mlčíš
prázdný šálek kávy
nevychladne
dost bylo slávy
srkám tu svou
polykám slzy
přijdu, přijdu
bude to brzy
Mihotavý stín
slovo je hlas
myšlenka azylem
obojí zradí
ve světě prohnilém
letokruhy stromů
paměť je krajina
kde všechno končí
ale i začíná
domov v drobnostech
činy života
jen – s příchodem stáří
čeká tě samota
Zdeněk Hledač
pojď raději spát
příliš mnoho prázdných slov
nás přivedlo k mlčení
hlasitějšímu než
křik vraždy
za garážemi
vždyť víš
tam, co nejsou lampy
z otevřených úst nám zívají
komiksové bubliny
na bílém pozadí
žádná písmena
ani vzdechy
ani zvuky
nic
pojď spát
kdo se má na nás dívat
kdo by nás chtěl číst
křížům
dva kusy dřeva křížem
v díře nad ostatky –
ve jménu (pravdy?)
otce, syna…
matky
odpusť nám viny… v nebi
Bůh si drobí jméno
na tři podmnožiny –
nedovoláš,
ženo
ve jménu otce, syna
(duch se opozdívá)
drtí Tvá jména
mezi zuby
živá
Melanie Nováková
Blesk pro ženy …
Čeká na vlak
po třech letech z blbosti koupí
plno radosti - "Blesk pro ženy"
- horoskopy
- jaké barvy
- jaké topy
- kočičí psycholožka
- nejsavější vložka
- krásných 50let
- jak si užít svět
- prý stačí 5 vět
- co způsobí zlý sen
- na nespavost mléko s medem vem
- kruhy pod očima překrýt je není dřina
- jak rozmrazovat potraviny
- schovat se v klidu a bez viny
-snídaně na vidličku
- kdy mít a nemít špičku
- co koupit kde a levně
- vlasové hnojivo každému sedne
- zabiják cukru je silnější Dia Mizin to vyřeší
- Invia letní slevy - prolomí ve vztazích ledy
- s konopím na akné - budeš zas krásná celá
- vrnění koček zrychluje hojení
- jak dlouho kojenec má být kojený
- nejlepší laky pro ženy
- hlazení snižuje krevní tlak
- tomu já věřím - tož tak ženy … tak
Znovu u mamky
Dlouhá noc…
Nespánek promítal
světla projíždějících aut
na zdi přes vzorované záclony
Olejomalby mámina věku
v těžkých postříbřených rámech…
Kašel a vzdychání devadesátky
Obdiv k pokorně buldočímu umanutí…
Banální sobota
Olešná a psi
s páníčky přišli
Žluté zuby cení
pohled plný okouzlení…
Pak v hospodě "U Toma"
kopec žrádla v talíři
pivo krásně pění…
Psovi vodu do misky
všichni spokojení
Libuše Matysíková
***
Známe své místo
ve vesmíru
máme naději a víru
známe i svoji sílu
***
Bezmoc je přítomna
mnohdy ji nevnímáme
Co po ní zůstane?
Co o ní známe?
Naše duše i osobnost
potýká se s osobitostí
Neznalost žije
mezi lidmi
Lidské osudy hledají
odpověď v pravdě
v životním poslání
lži, pravidlech i strachu
Jaká stopa bude
naším obrazem
Jaké změny čekají Svět
než bude jiný, než jak jej známe teď?
Nelze žít bez pohledu zpět
Co zůstane po nás?
Těžká odpověď
Trochu lepší Svět?
Pokrok se na tácku nabízí
Je očekávání správné?
To všechno nám ukáže budoucnost
Na bezmoc není čas
Ivojan Šlachta
Modlitba
Chtěl bych mít někoho rád
a neodejdu chudý.
Chtěl bych mít někoho rád.
Je konec splínu, nudy.
Chtěl bych mít někoho rád
Tak jako kdysi před léty.
Chtěl bych mít někoho rád.
Nejen rodinu, lidi, pratety.
Chtěl bych mít někoho rád.
To sudičky daly mi víru.
Chtěl bych mít někoho rád.
Láska je dítě Všehomíru.
Chtěl bych mít někoho rád.
Od rána do rána, od noci do noci.
Chtěl bych mít někoho rád
a nemoct si vůbec pomoci.
Chtěl bych mít někoho rád.
Já prosím za všechna staletí.
Chtěl bych mít někoho rád
i kdyby to bylo prokletí!
Chtěl bych mít někoho rád.
Co tu mohu chtít více?
Chtěl bych mít někoho rád
než dohoří mi svíce.
Chtěl bych mít někoho rád.
Tak opravdu, snad sobecky.
Chtěl bych mít někoho rád.
Snad někoho a snad všecky.
Chtěl bych mít někoho rád
a nemusím o tom nic vědět.
Chtěl bych mít opravdu rád.
Tak rád, že by Bůh začal hledět!
Chtěl bych mít opravdu rád.
A není to dílo Satanovo?
Chtěl bych mít opravdu rád.
Ne, neříkej mi Casanovo.
Chtěl bych mít opravdu rád!
Tak opravdu. Tak sobecky?
Emilie Kozubíková
Bezmoc je cizí zem?
Ptám se nebe čím smím
radostně za štěstím
s břemenem zdravotním…
Zpěv básníkových vizí
nemá na slzy
-nakročených hazardů…
Děťátko suneš ke startu
-Nobelovývh cen
-Zlořádu geng
-svěceným všedním dnům
-hvězdnou konstalaci snad hneš?
Poruč si dešti, větru, budoucnu,
Génům, manipulativní veteší?...
-Příklad krutost zla vyděsí
v srdečním horoucnu!
Ratibořice
Rádio Blaník zhrdá politikou!
Pst! –Letí- flašinetář točíc klikou.
Ju, hů-hů, má balad -i pro EU:
"Zámeček po červáncích barvy,
oprať svěřena ruce štolby,
urozenou kněžnu láká lid.
Úpou vzlíná Sirovodík,
šat splývavý, nastojte, roušku přes tváře
obrážena závany siláže...
Alejí mihotá jí v stínech
bledost kontesy Hortenzie.
Ach, laskavost kněžen nelze brát
na lehkou váhua za přízrak.
Pst, pták nad můstkem z klád cos hudl-
Proškovic zvou, maj hruškový štrůdl?!
-O podivnostech v bříšku Mančinčině
šustl Koník v kapsáři babiččině.
Paňmáma, hned si uplivla-
nad Kudrnovic pečínkou krev stydla.
Pan mlynář rázovitě točil pikslou,
žertujíc na potkání s Kristlou...
Vilík, Jan, Adélka, Sultán s Tirlem
kamenným sousoším koukaj na mlejn.
A slunce blankyt dojímá,
když děj ten dávný ožívá.
Paprsky, režné košilky Viktorčiny,
pročechráváj lem bělím pěny-
věříte? V divém, břeskném splávku
slyšet, tesknou ukolébavku...
Inu, duch paní Boženy se pne,
kam čtenář mysli dosáhne.
Letos u Prošků na hostině,
semlelo se vše to i jiné."
Ano. I tento baladicky módní háv
mediálních, zdraví prospěšných zpráv.
O smutném stavu věci
Doktor Haně Hildenbrantové zvolna končila směna. Po dva dny byla pověřená pozorováním nemocničního přízemí. Stalo se tak po obstrukcích na vedení, že by se kdo měl zabývat vpádem dosud nezadrženého agresora, devastujícího v zařízeních zdravotnictví. Znavená bezduchým, bezpečnostním pátráním ambulancemi i oddělením, stále horečnatě svírala v kapse mobil. Ale všechno ve svěřených jí prostorách zdálo se být neporušeno a na svých místech, když v dlouhé ambulantní chodbě Otorhinolaryngologie shledala plačící ženu, asi středního věku, v lavičce, proti dosud uzamčené ordinaci.
"Máte bolesti, paní?" Žena udělala lékařce místo podle sebe a bezduše k ní zdvihla tvář.
"Skazila se mi moje nejlepší přítelkyně."
"Ano?" Doktor Hildebrantová zaraženě spočinula na domnělé pacientce chápajícím zrakem. "V čem jede, pervitýn, marinhuána?"
"Myslíte? To nevím."
"No jo, ale tady jste na nosním, ušním, krčním, paní. Tady opiáty neřešíme."
"No a k tomu se ordinuje, že až za hodinu, bohužel."
"A co je vám. Nebo té přítelkyní, jakže se jmenuje?"
"Vltava."
"Poslyšte, tak se snad tady, ani nikdo, než hlavní z toků Česka, nejmenuje."
"Jaký tok myslíte, paní doktorko? Já přece mluvím o Rozhlasu a stanici Vltava."
"Vám se skazilo rádio, že?"
"Ano. Úplně! Napsala jsem jim stoh dopisů, nic nepomohlo. Navrhla jsem jim ekvivalentní z kulantních výrazů, jakými mohou ty strašlivé vulgarismy nahradit. Jde o naprosté ruinování úrovně národa. Nemyslíte?"
"Myslím, nemyslím, milá paní, toto je nemocnice, ne Ústav pro jazyk Český!"
"Ale já potřebuji předepsat rovnátka."
"Rovnátka? A to jste tedy zabloudila. Ta předepisuji dentisté."
"Já vím. I pedikérky, když starým lidem rovnají nechty. A nezabloudila jsem. Potřebuji nutně ušní rovnátka."
"Tak, dámo, já již nadsluhuji, ale o ušních rovnátkách , jakkoli sleduji veškeré novátorství zdravovědy nic nevím. Vás zřejmě kdos informoval žertem."
"Žertem?" Žena vyndává z kabelky balíček kapesníků, a v naprosto vážném zamyšlení otírá tvář. "Paní doktorko, já jsem blízká zhroucení. Když ty hrozné výrazy, jimž bez ubrousku- nadneseně říkají výrazy expresivní a téměř už denně, vnitřně se lámu."
"A jo, vy byste to řešila rovnátky?! A to, to vaše rádio nemá vypínač?"
"V tom je ten háček. Samozřejmě, že má. Jenže je vypnu, až už to prozní uchmo, paní doktorko. Mimo to mi Vltava dosud, co nejlepší z přítelkyň dělala společnost."
"Já jsem Hana. Jak říkají vám, dámo?"
"Zuzka, paní doktorko Hanko. Vy byste mi, prosím, ta rovnátka nepředepsala?"
"Zuzanko," Zaúpěla lékařka. Uvědomte si, že mé společnosti vděčíte jen proto, že jsem právě udělala zadost povinnostem a potřebovala jsem chvíli posedět. Rovnátka na polámanou duši. Třebaže její devastace prochází ušima, obávám se, ani šéf Oddělení O. R. L, při nejvyšší dávce pochopení, co takového nepředepíše."
"Myslíte že ani ze zahraničních dotačních kompenzací?" Lékařka se povzbudivě ženě podívala do oči a zavrtěla hlavou.
"Obraťte se, zuzi, na linku důvěry, případně na Svatku. Já osobně bych rozhodně změnila přítelkyní., Jste na sladkosti, Zuzanko? Mám prakticky po službě, zvu vás do Zámecké Cukrárny."
"To jsem sice nečekala, ale přijímám. V bohorovné póze nicméně dopaluje dál. A co Haničko říkáte, obrátit se na Vědu, na vynálezce?"
"Vy se té Vltavy vzdát nechcete, Zuzi? Víte co? My skutečně požádáme Vědu o pomoc a to při etablování konkurenční rozhlasové stanice "Ostravice!" Žena se na to opět zatvářila zkormouceně.
"Slyšela jste vážená paní Hano, zdejší, Moravskoslezskou jadrnost?!" Elegantní kabelka se odporoučela na balíček s kapesníky a přes ní ta umíněná zoufalka, paní zuzana. Doktor Hildebrantové nezbylo, než utíkat pro pomoc. Vzala to s rukou na bolavých zádech výtahem i s tím bezvýchozím pocitem trapnosti krajní lékařské bezmoci.
