Listopad 2025

Bohumil Ždichynec

Výprodej civilizace

Místo četby knih

maniofotky v iphonech.

Blogy na obrazovkách

nezabírají místa v bytě.

Esemeskový metasvět

se točí megarychle.

– Co neplatí pro trendy,

to metaforou přežije

i nejeden betonovej les.

"Antikvariáty duší jsou

viatelmy slov,"

říká budoucnost.

*

Rytmus a melodie

Černý datel bubnuje

dutě do kůry dubu,

Áron hledá hůl a manu.

Lebka s houbovitou kostí

rozkládá sílu otřesů,

aby se vyhnuly mozku.

Udeří-li paličkou zobáku,

mrknutím oka uleví

nitroočnímu tlaku.

V lůně stromu nalézá

archu úmluvy,

zteřelé dřevo evoluce.

S nalezenou mantrou

opeřenec stoupá

po vertikále kmenu

do věkovité koruny

nebeského stromu.

*

Příznaky radosti

Na malém ostrůvku zeměgaie

obyvatelé mávají rukama,

tleskají, kroutí směšné obličeje

a rozesmávají se navzájem.

– Smích nás omlazuje,

když tuhle kúru provádíme,

zapomínáme na starosti

a bezstarostně spíme,

jeden přes druhého meldují.

"Kombinace smíchu a dýchání

posiluje svaly

a vyplavuje hormony štěstí,"

říká altruista mediátor.

"Ze smíchu se stane zvyk

a když navštíví širý svět,

zbyde všude kolem radost."

Moc nad bezmocí – civilizační paradox

Symbolem pokroku je široký přístup k informacím, které se stávají součástí životního prostředí. Mají instruktivní moc – tj. dávají mozku schopnost určovat myšlenky a akce. Na druhé straně, záplava informací, které se světem valí, přináší i destruktivní moc neboli bezmoc. Informační smog může životní šance zmenšovat či modifikovat.

Stáváme se aktéry dějinného paradoxu. Civilizace se vzdaluje od svých kořenů, ztrácí směr a jako bludný balvan, který se uvolnil z tajícího ledovce, zanechává nesourodé stopy. Snížená schopnost soustředění a škodlivý stres-distres vyvolávají psychosomatické obtíže.

Moc je dána vnějším oprávněním nebo schopností prosadit svou vůli, ale jedinec, v průběhu života účastník několika sociálních skupin, má pocit, jako by se jen bránil. Informační zrychlení vede k povrchnosti. Všechno máme na dosah, ale tím méně jsme nuceni rozumět světu do hloubky. Žitá existence si klestí cestu ve virtuálním prostoru, zapomíná lidskou podstatu.

Uvědomujeme si civilizační trend? Kos pod oknem mé pracovny z plna hrdla křičí, byť asi ví, že jeho zpěv zanikne v hučení aut. Smysl pro krásu a pravdu souvisí s hlubokým propojením obou konceptů, kde krása může být vnímána jako projev pravdy a pravda jako zdroj krásy.

Tady začíná skrytá moc poezie. Tkví ve schopnosti vyjádřit pocity, myšlenky a vnitřní svět prostřednictvím uměleckých jazykových prostředků. Dokáže vyvolat emoce, vyprávět příběhy a sdílet zážitky jedinečným způsobem. Její moc se projevuje nejen v emocionálním dopadu, ale také ve schopnosti utvářet a ovlivňovat náš jazyk a myšlení. Sotva by se našly dvě osoby, které by mohly prožít ve stejné intenzitě stejný vjem.

Jak získat moc nad bezmocí? Masmediální komunikace je povrchní a v podstatě jednosměrná, jejím oblíbeným žánrem se staly skandály, nikoli konstruktivní diskurz.

Společnost zhrubla. Prevencí emocionální nemoci je pochopení, že poezie je hygienou duše. Lze ji vnímat skrze estetické zážitky, ale též v běžném konání, kde se projevuje jako emoce, prožitky a každodenní situace. Umožňuje spojovat nespojitelné. Je třeba ji hledat aktivně, například v knihovně či na autorských čteních – i pasivně, když se nad vjemy, myšlenkami a pocity zamýšlíme a nalézáme v nich poetiku. Poezii můžete najít v umění slovesném, vizuálním i hudebním. Poezie je pradávný způsob, jak definovat svoje místo ve světě.

Žijeme ale v nemocném světě. Mnoho vztahů se rozpadá – jak lidé uspějí? Co může být horší – být mocný, nebo nemocný? Záleží na úhlu pohledu.

Přicházejí situace, kdy čelíme vlastní bezmoci. Hodnoty se vyostří a nemoc je krizí. Člověk v naučené bezmoci připomíná kuřáka, který se opakovaně pokoušel přestat kouřit, ale vždy selhal. Zvážením situace dospěl k závěru, že žádný další pokus získat moc nad svou bezmoci nepomůže.

A mocný člověk? Dějiny nabízí řadu příkladů, kdy mocný člověk je nejdříve nebezpečný blízkému okolí, posléze všem a nakonec sám sobě. Příkladem může posloužit slavná tragédie Williama Shakespeara o touze po moci, vině a důsledcích zla, popisující vzestup a pád skotského šlechtice Macbetha, původně čestného muže.

Proč k tomu dochází? Chybí sjednocující síla společenství. Čtenáři kvalitních knih to vědí. Malý Princ Antoine Marie Roger de Saint-Exupéryho, cestuje z planety B612 meziplanetárním prostorem. Na Zemi potkává lišku, která mu poradí, aby byl trpělivý a stal se svojí mírumilovností pro druhé jedinečným.

Schopnost čelit vlastní bezmoci často souvisí s tím, zda dokážeme najít podporu v sobě i ve svém okolí. Důležité je rozpoznat, kdy je třeba přijmout pomoc nebo změnit perspektivu, abychom nezůstali uvězněni v pocitu bezmoci. Opravdová síla nespočívá pouze v ovládání druhých, ale především v umění ovládat vlastní myšlenky, emoce a činy.

Je-li štěstí dočasné, jak najít vnitřní klid? Jednou jsem pozoroval sršně, jak zaútočil na včelu. Samotná neměla šanci, ale ostatní včely ho zneškodnily. Pozorovaná událost ilustrovala moudrost přírody. Moudrost je ctnost, které je civilizaci třeba více než soli. Zklamání z moudrosti vytváří u některých jedinců nebezpečné iluze koncentrovat v sobě moc, což vede ke katastrofám. Příkladem jsou totalitní režimy.

Naštěstí ve světě, jenž není v pořádku, existují lidé, kteří ostatním svítí na cestu. Mezi ně nepochybně patří benediktinský mnich Anselm Grün (* 14. ledna 1945 Junkershausen) z opatství Münsterschwarzach v Německu. Nejčtenější křesťanský autor naší doby, jehož knihy jsou mezinárodními bestsellery. Ve svých duchovních cvičení říká: " Nebe začíná ve vás. Ježíš dává Bohu lidskou tvář. Kdo je pro vás Ježíš? Je vaším vzorem, který radí, jak žít? Ukazuje Boží realitu ve vašem srdci a v lidech kolem vás? Je vaším společníkem i v lidsky náročných situacích každodenního života, který vás otevírá lásce, milosrdenství a laskavosti?" Autor vrací světu kotvu víry, lásky a naděje.

Nejde o to co nám udělali druzí, ale o to, co s tím uděláme my. Není důležité, v co věříš, ale jakým člověkem se díky tomu stáváš. Vědění je moc, ale nejmocnější je ten, kdo přemůže sám sebe.   Bohumil Ždichynec

Den poezie  LKPB v šenovské knihovně

Den poezie 2025 – Šenov

Hudba: Ivo Kroček

Festival Den poezie, který se koná už po sedmadvacáté na počest narození Karla Hynka Máchy od roku 1999, a to díky neúnavnému nasazení stovek regionálních organizátorů. Ti připravují po celé naší vlasti spoustu akcí - čtení, divadelních představení, výstav, kulturních procházek a.j., aby se sešli především milovníci poezie a připomněli si odkaz tohoto velkého českého poety.

Do naší země na pozvání společnosti Den poezie přijíždí i řada významných básníků ze zahraničí, aby se zapojili do té neopakovatelné atmosféry. Festival je podporován Ministerstvem kultury ČR a hlavním městem Praha.

Každoročně je vyhlašováno téma, které může být pro jednotlivé organizátory inspirací. Letošní téma – Bezmoc je cizí zem - téma vychází z poezie básnířky Violy Fischerové - vede nás k zamyšlení o chvílích, kdy se člověk ocitá bez opory, bez vlivu, bez hlasu – a přesto se v něm rodí slovo, verš, tón, básně a nové hezké věci.

V myslích členů Literárního klubu Petra Bezruče Frýdek-Místek se zrodily různé básně - zamyšlení, se kterými by se s vámi rádi podělili.

 Svatoslav Butora

Bratříčku 

Mne nesluší koukat do duší

Jak do zrcadla

Vždyť víš

Že má milá na cestě padla

Pod kola Tvého auta

Pohlédla naposled do Tvé tváře

Pak vztáhla ruce k oblakům

Už není Tvá ani Má

Je konec všem snům

Zdobí ji nebeská záře

Ztratili jsme mou duši

Kvůli Tobě

Teď hledáme cestu

Jak Kain a Ábel k sobě

… přes zrcadlo

Pláči za Tebou a za ní

… přes zrcadlo
 

Bratříčku

Taťána Prokešová 

Mys dobré naděje 

Rozbouřené moře

žene loďku na zrádné útesy,

kolik času jí ještě zbývá,

naděje umírá poslední,

stále je ještě živá,

světlo opuštěného majáku,

ten posel dobrých zpráv,

pod křídly volných ptáků,

zachránce lidských práv,

na každého z nás

čeká mys dobré naděje,

musíme věřit a doufat,

stačí se odrazit ode dna

a vzhůru k výšinám stoupat.

Na hraně

Jediný chybný krok

znamená pád do tmy,

balanc mezi životem a smrtí,

stále jsme to my,

šedá bezmoc nás drtí,

krůček po krůčku

míjíme vysněný cíl,

nikdy se nevzdáme,

ještě máme dost sil.

Žofie Zejdová

Zlodějka času

Jsem zlodějka Tvého času!

Času kdy se zpívá.

Nenasytná,

sexu chtivá!

Jsem zlodějka Tvého času!

Co jiným chceš dát.

Nesmím toužit,

nesmím si nic přát!

Jsem zlodějka Tvého času!

Když chceš bezstarostně spát.

Nesmím tě hladit,

líbat, milovat.

Jsem zlodějka Tvého času!

Začínám se bát.

Proč musím si ho krást?

Proč nechceš mi ho dát?

Jsem zlodějka Tvého času!

Však ráda ti dám celý můj zbývající čas!

Nebo zůstaneme každý sám?

Jen se svým časem zas?

Kdepak! Udělám to snáz!

Můj čas bude Tvým,

Tvůj mým časem zas!

Společným stane se - náš čas!

Ztracená radost

Pod hladinou všednosti

hledám zbytky radosti.

Prostě se ztratila,

jako by nikdy snad nebyla.

Mám ji ještě v živé paměti

s kamarádkou Nadějí, v objetí.

Smích, co ji provází.

Vítězný boj s Nesnází.

Nečekaně, z nenadála

Náhodou jsem ji zas potkala.

Opilá vodou tancovala.

S ptáky u potoka vesele zpívala.

Pavlína Kollárová

Dokud to nevzdává...

Má novou kámošku

podepře bez řečí

zdolaly spolu Himaláje

Lehce ji zatrnulo

když neunesla hrnek

dálkový pochod zabolel

a přesto se

znovu směje

v dětském šálku

čaj v dlaní hřeje

Ještě to zvládá

s hůlkou

s šálkem

Ještě žije!

***

Znáš

slova s příchutí slaného deště

větrem hnaná

sluncem objímaná

mlčenlivá

v tichu rezonují

kolikrát jiná ukřičená

- prázdná…

***

Ráno jsi spolkla Etnu

Syčí a dere se ven

utéct a spálit

Ať si trhnou

Kytky vadnou

Slzy brzdí o život

těch květin

Nebo čí

Chtěl bych být medvídkem….

zpíváš si

mantru zklidnění

***

Zas šlapeš v marastu

Těžké nohy

Unavená

dlouhou bezesnou nocí

Bloudíš po smetišti

Dont wory

By happy

Věř v nové ráno

Bohumír Vidura

Náš svět

Co si nalhávat

ale nebudeme plakat

budeme se smát

nebudeme litovat

i kdyby hrách

na stěnu padal

a stál bych

naprázdno mával

ale měl za to

že přece jen

probudí se den

a objevím svůj svět

nebude jak med

ale svou tvář neztratí

když k dobrému se obrátí. 

Života běh

Sirény na poplach skučí

a rvou uši až srdce buší

je doprovod ale na obloze

obvykle září hvězdy

a slova stroze doplňují

země chod někdy o překot

ale jsou i zvučná nejen

hlučná o překot.

Důvěra

Důvěra ve svědky a přísahu

v jakém rozsahu se hodí

co prospívá a co škodí

z které vlny vyplaveš

a která tě do ní hodí

a přece něco nad to

všechno je že ten

kdo věří - vyhraje.

Daniela Sysalová

... Niterná ...

Stojím uprostřed podivného - NIC.

Temno okolo, temno v mé duši.

Stojím tu nahá, ale bez studu.

Já - osamělá, já a prázdnota.

Stojím uprostřed v zemi bezmoci.

Němá, bez hlasu o pomoc prosím.

Nikdo nevnímá moje volání.

Jsem pro ně cizí, neznají mou řeč.

Už se propadám. Tu náhle vidím,

v temnotě skrytá - malá naděje.

Inka Heč

Vrhači nožů

V nedbalkách noci čekám na skřípot ostří

 V tajemných jeskyních zabíjejí ptáky

 moje modré ptáky s diamanty místo srdcí 

vodních par a mlh ti upletu sítě

 na nic nebo jen tak 

na víly

 Slyšíš ty fanfáry vřesu co tě vítají při úsvitu

 zapadajícího slunce 

do země slz 

do polí žalů

 Hodiny přesypávají krystaly času 

na prázdných miskách vyprahlých ústech 

zmučených cinkoty oceli 

Ulupuješ svět po kousíčkách

 nečekaje na obvinění ze zrady

 a člověku se chce zakřičet do polnic větru NE

 a drobným písmem vysázet plátky slůvek

 nahatých rostlinek 

NE již nikdy nepřijdu tam kde láska nebydlí

Štěpánka Běla Houbková

Dilema

Některá rána

jsou prostně tristní,

když fata morgána

co holka si vysní

zmizí jak pára..

Prázdnota studí.

Tak řekni mi, co s ní?

Naděje

Černočerné nic

zoufalý chtíč

rozjitří bolavé rány

Jen rub, nikde líc

vytváří kýč

za zvuku krákání vrány

To pivo a rum

nahrává snům,

co se srdcem

sem a tam kmitá

Slz na tváři pár

máš víru – máš dar…

Podívej, venku už svítá

Božena Tyrlíková - Horáková

První a druhý

Mému příteli

chyběla noha nad kolenem.

Ale ne srdce.

To dostal do vínku věnem.

I nezkrotnou touhu, něžné ruce.

Ale nebylo mu dopřáno

tolik času,

jako je dopřáváno tobě.

Hledám tvou vnitřní krásu.

Ne, nenacházím ani drobek.

Ty máš, milý, celé tělo.

V hrudním koši ale prázdnotu.

A i kdyby v něm srdce

jak zvon hlasitě znělo,

vnímám jen tichou samotu.

Kdyby můj první milý věděl,

že budeš druhý můj,

daroval by ti při odcházení

láskyplné srdce, něžné ruce,

celý poklad svůj.

Pak by mělo smysl s tebou žít.

Promiň, že odcházím.

Láska je pro mne svatý grál.

Už nechci o ní jenom snít.

Běž ji naproti. Já už jsem dál.

A půjdeš-li, i luční zvonek

se tvými kroky rozechvěje.

Před tebou se zjeví boží chrám.

Pohladí tě ruka nové naděje

a nebudeš už nikdy sám.

Tvé srdce spí

Myšlenky, smyšlenky.

Lži a nelži.

Hlavně nelži sám sobě.

Procházejí tebou milenky.

Co zůstává v tobě?

Chtění a nechtění?

Touha? - Pak nezájem?

Co tě v člověka - muže promění?

Máš v sobě jenom pronájem.

Čas od času,

chuť bez chuti.

Díváš se na krásu,

bez prožitku, citu pohnutí.

Hýbá se ti jen tělo.

Tvé srdce na "nebesích" spí.

A možná by stejně

ještě neumělo

do lásky se probudit.

Ivana Návratová

Jsem tvá přítomnost

Ruku v ruce spolu jdem

už řádku let

tak mě tak ber.

Já jsem tvá přítomnost,

přijímej mě,

jaká jsem.

I když mi nechceš věřiti,

a stále obracíš se zpět,

jsem boj o tvé přežití…

Jsem tvá přítomnost,

chci jí být i dál,

jsem tvůj hybný sval!

Jen JÁ mám odvahu

vstupovat na tenký led,

proto jsem tvá

přítomnost,

proto jsem tvé TEĎ

tak si mě hleď!!!

Nenechám tě minulostí

stáhnout zpět….

Jsem tvá přítomnost,

tvůj život,

tvůj svět.

Dajana Zápalková

Cítím se

tak trochu

při zemi

nemohu dotknout se

oblaků

Jsem nahá

bez plánů

bez náramků

smutná

jako špatný rým

Náhle však ožívám

svoji proměnou

slunko

vyhouplo se výš

vrací zář mým očím

vidím tolik krás

Rozpínám křídla

věřím -

poletím výš

Nelze žít

v minulosti

ani v budoucnosti

nutno přijímat bytí

tady a teď

Než fialová

voňavého šeříku

ztratí svůj lesk

a svět zbarví se

do šeda

ráda propletu

své prsty s tvými

a budeš mi oporou

před setměním …

Jiří Kalivoda

Káva

slabounké světlo

u prahu dveří

kdes kdysi stával

ticho se bouří

na stole hrnek

s otiskem rtů

slyším, jak říkáš:

"ještě jsem tu."

mlčel jsi – mlčíš

prázdný šálek kávy

nevychladne

dost bylo slávy

srkám tu svou

polykám slzy

přijdu, přijdu

bude to brzy

Mihotavý stín

slovo je hlas

myšlenka azylem

obojí zradí

ve světě prohnilém

letokruhy stromů

paměť je krajina

kde všechno končí

ale i začíná

domov v drobnostech

činy života

jen – s příchodem stáří

čeká tě samota

Zdeněk Hledač

pojď raději spát

příliš mnoho prázdných slov

nás přivedlo k mlčení

hlasitějšímu než

křik vraždy

za garážemi

vždyť víš

tam, co nejsou lampy

z otevřených úst nám zívají

komiksové bubliny

na bílém pozadí

žádná písmena

ani vzdechy

ani zvuky

nic

pojď spát

kdo se má na nás dívat

kdo by nás chtěl číst

křížům

dva kusy dřeva křížem

v díře nad ostatky –

ve jménu (pravdy?)

otce, syna…

matky

odpusť nám viny… v nebi

Bůh si drobí jméno

na tři podmnožiny –

nedovoláš,

ženo

ve jménu otce, syna

(duch se opozdívá)

drtí Tvá jména

mezi zuby

živá

Melanie Nováková

Blesk pro ženy …

Čeká na vlak

po třech letech z blbosti koupí

plno radosti - "Blesk pro ženy"

- horoskopy

- jaké barvy

- jaké topy

- kočičí psycholožka

- nejsavější vložka

- krásných 50let

- jak si užít svět

- prý stačí 5 vět

- co způsobí zlý sen

- na nespavost mléko s medem vem

- kruhy pod očima překrýt je není dřina

- jak rozmrazovat potraviny

- schovat se v klidu a bez viny

-snídaně na vidličku

- kdy mít a nemít špičku

- co koupit kde a levně

- vlasové hnojivo každému sedne

- zabiják cukru je silnější Dia Mizin to vyřeší

- Invia letní slevy - prolomí ve vztazích ledy

- s konopím na akné - budeš zas krásná celá

- vrnění koček zrychluje hojení

- jak dlouho kojenec má být kojený

- nejlepší laky pro ženy

- hlazení snižuje krevní tlak

- tomu já věřím - tož tak ženy … tak

Znovu u mamky

Dlouhá noc…

Nespánek promítal

světla projíždějících aut

na zdi přes vzorované záclony

Olejomalby mámina věku

v těžkých postříbřených rámech…

Kašel a vzdychání devadesátky

Obdiv k pokorně buldočímu umanutí…

Banální sobota

Olešná a psi

s páníčky přišli

Žluté zuby cení

pohled plný okouzlení…

Pak v hospodě "U Toma"

kopec žrádla v talíři

pivo krásně pění…

Psovi vodu do misky

všichni spokojení

Libuše Matysíková

***

Známe své místo

ve vesmíru

máme naději a víru

známe i svoji sílu

***

Bezmoc je přítomna

mnohdy ji nevnímáme

Co po ní zůstane?

Co o ní známe?

Naše duše i osobnost

potýká se s osobitostí

Neznalost žije

mezi lidmi

Lidské osudy hledají

odpověď v pravdě

v životním poslání

lži, pravidlech i strachu

Jaká stopa bude

naším obrazem

Jaké změny čekají Svět

než bude jiný, než jak jej známe teď?

Nelze žít bez pohledu zpět

Co zůstane po nás?

Těžká odpověď

Trochu lepší Svět?

Pokrok se na tácku nabízí

Je očekávání správné?

To všechno nám ukáže budoucnost

Na bezmoc není čas

Ivojan Šlachta

Modlitba

Chtěl bych mít někoho rád

a neodejdu chudý.

Chtěl bych mít někoho rád.

Je konec splínu, nudy.

Chtěl bych mít někoho rád

Tak jako kdysi před léty.

Chtěl bych mít někoho rád.

Nejen rodinu, lidi, pratety.

Chtěl bych mít někoho rád.

To sudičky daly mi víru.

Chtěl bych mít někoho rád.

Láska je dítě Všehomíru.

Chtěl bych mít někoho rád.

Od rána do rána, od noci do noci.

Chtěl bych mít někoho rád

a nemoct si vůbec pomoci.

Chtěl bych mít někoho rád.

Já prosím za všechna staletí.

Chtěl bych mít někoho rád

i kdyby to bylo prokletí!

Chtěl bych mít někoho rád.

Co tu mohu chtít více?

Chtěl bych mít někoho rád

než dohoří mi svíce.

Chtěl bych mít někoho rád.

Tak opravdu, snad sobecky.

Chtěl bych mít někoho rád.

Snad někoho a snad všecky.

Chtěl bych mít někoho rád

a nemusím o tom nic vědět.

Chtěl bych mít opravdu rád.

Tak rád, že by Bůh začal hledět!

Chtěl bych mít opravdu rád.

A není to dílo Satanovo?

Chtěl bych mít opravdu rád.

Ne, neříkej mi Casanovo.

Chtěl bych mít opravdu rád!

Tak opravdu. Tak sobecky?

Emilie Kozubíková

Bezmoc je cizí zem?

Ptám se nebe čím smím

radostně za štěstím

s břemenem zdravotním…

Zpěv básníkových vizí

nemá na slzy

-nakročených hazardů…

Děťátko suneš ke startu

-Nobelovývh cen

-Zlořádu geng

-svěceným všedním dnům

-hvězdnou konstalaci snad hneš?

Poruč si dešti, větru, budoucnu,

Génům, manipulativní veteší?...

-Příklad krutost zla vyděsí

v srdečním horoucnu!

Ratibořice

Rádio Blaník zhrdá politikou!

Pst! –Letí- flašinetář točíc klikou.

Ju, hů-hů, má balad -i pro EU:

"Zámeček po červáncích barvy,

oprať svěřena ruce štolby,

urozenou kněžnu láká lid.

Úpou vzlíná Sirovodík,

šat splývavý, nastojte, roušku přes tváře

obrážena závany siláže...

Alejí mihotá jí v stínech

bledost kontesy Hortenzie.

Ach, laskavost kněžen nelze brát

na lehkou váhua za přízrak.

Pst, pták nad můstkem z klád cos hudl-

Proškovic zvou, maj hruškový štrůdl?!

-O podivnostech v bříšku Mančinčině

šustl Koník v kapsáři babiččině.

Paňmáma, hned si uplivla-

nad Kudrnovic pečínkou krev stydla.

Pan mlynář rázovitě točil pikslou,

žertujíc na potkání s Kristlou...

Vilík, Jan, Adélka, Sultán s Tirlem

kamenným sousoším koukaj na mlejn.

A slunce blankyt dojímá,

když děj ten dávný ožívá.

Paprsky, režné košilky Viktorčiny,

pročechráváj lem bělím pěny-

věříte? V divém, břeskném splávku

slyšet, tesknou ukolébavku...

Inu, duch paní Boženy se pne,

kam čtenář mysli dosáhne.

Letos u Prošků na hostině,

semlelo se vše to i jiné."

Ano. I tento baladicky módní háv

mediálních, zdraví prospěšných zpráv.

O smutném stavu věci

Doktor Haně Hildenbrantové zvolna končila směna. Po dva dny byla pověřená pozorováním nemocničního přízemí. Stalo se tak po obstrukcích na vedení, že by se kdo měl zabývat vpádem dosud nezadrženého agresora, devastujícího v zařízeních zdravotnictví. Znavená bezduchým, bezpečnostním pátráním ambulancemi i oddělením, stále horečnatě svírala v kapse mobil. Ale všechno ve svěřených jí prostorách zdálo se být neporušeno a na svých místech, když v dlouhé ambulantní chodbě Otorhinolaryngologie shledala plačící ženu, asi středního věku, v lavičce, proti dosud uzamčené ordinaci.

"Máte bolesti, paní?" Žena udělala lékařce místo podle sebe a bezduše k ní zdvihla tvář.

"Skazila se mi moje nejlepší přítelkyně."

"Ano?" Doktor Hildebrantová zaraženě spočinula na domnělé pacientce chápajícím zrakem. "V čem jede, pervitýn, marinhuána?"

"Myslíte? To nevím."

"No jo, ale tady jste na nosním, ušním, krčním, paní. Tady opiáty neřešíme."

"No a k tomu se ordinuje, že až za hodinu, bohužel."

"A co je vám. Nebo té přítelkyní, jakže se jmenuje?"

"Vltava."

"Poslyšte, tak se snad tady, ani nikdo, než hlavní z toků Česka, nejmenuje."

"Jaký tok myslíte, paní doktorko? Já přece mluvím o Rozhlasu a stanici Vltava."

"Vám se skazilo rádio, že?"

"Ano. Úplně! Napsala jsem jim stoh dopisů, nic nepomohlo. Navrhla jsem jim ekvivalentní z kulantních výrazů, jakými mohou ty strašlivé vulgarismy nahradit. Jde o naprosté ruinování úrovně národa. Nemyslíte?"

"Myslím, nemyslím, milá paní, toto je nemocnice, ne Ústav pro jazyk Český!"

"Ale já potřebuji předepsat rovnátka."

"Rovnátka? A to jste tedy zabloudila. Ta předepisuji dentisté."

"Já vím. I pedikérky, když starým lidem rovnají nechty. A nezabloudila jsem. Potřebuji nutně ušní rovnátka."

"Tak, dámo, já již nadsluhuji, ale o ušních rovnátkách , jakkoli sleduji veškeré novátorství zdravovědy nic nevím. Vás zřejmě kdos informoval žertem."

"Žertem?" Žena vyndává z kabelky balíček kapesníků, a v naprosto vážném zamyšlení otírá tvář. "Paní doktorko, já jsem blízká zhroucení. Když ty hrozné výrazy, jimž bez ubrousku- nadneseně říkají výrazy expresivní a téměř už denně, vnitřně se lámu."

"A jo, vy byste to řešila rovnátky?! A to, to vaše rádio nemá vypínač?"

"V tom je ten háček. Samozřejmě, že má. Jenže je vypnu, až už to prozní uchmo, paní doktorko. Mimo to mi Vltava dosud, co nejlepší z přítelkyň dělala společnost."

"Já jsem Hana. Jak říkají vám, dámo?"

"Zuzka, paní doktorko Hanko. Vy byste mi, prosím, ta rovnátka nepředepsala?"

"Zuzanko," Zaúpěla lékařka. Uvědomte si, že mé společnosti vděčíte jen proto, že jsem právě udělala zadost povinnostem a potřebovala jsem chvíli posedět. Rovnátka na polámanou duši. Třebaže její devastace prochází ušima, obávám se, ani šéf Oddělení O. R. L, při nejvyšší dávce pochopení, co takového nepředepíše."

"Myslíte že ani ze zahraničních dotačních kompenzací?" Lékařka se povzbudivě ženě podívala do oči a zavrtěla hlavou.

"Obraťte se, zuzi, na linku důvěry, případně na Svatku. Já osobně bych rozhodně změnila přítelkyní., Jste na sladkosti, Zuzanko? Mám prakticky po službě, zvu vás do Zámecké Cukrárny."

"To jsem sice nečekala, ale přijímám. V bohorovné póze nicméně dopaluje dál. A co Haničko říkáte, obrátit se na Vědu, na vynálezce?"

"Vy se té Vltavy vzdát nechcete, Zuzi? Víte co? My skutečně požádáme Vědu o pomoc a to při etablování konkurenční rozhlasové stanice "Ostravice!" Žena se na to opět zatvářila zkormouceně.

"Slyšela jste vážená paní Hano, zdejší, Moravskoslezskou jadrnost?!" Elegantní kabelka se odporoučela na balíček s kapesníky a přes ní ta umíněná zoufalka, paní zuzana. Doktor Hildebrantové nezbylo, než utíkat pro pomoc. Vzala to s rukou na bolavých zádech výtahem i s tím bezvýchozím pocitem trapnosti krajní lékařské bezmoci.