Na slovíčko s...

v této rubrice najdete odpovědi literátů na pár mých otázek... 

Zeptala jsem se: Anny Vojtěchové ,Jaromíra Šlosara,  Marty Rybkové, Marie Grohmannové, Jiřího Kalivody,  Ľubomíra Budinského, Ivany Návratové, Aurie  Caeruley, Marie a Václava Valáškových, Jany Ptacek, Jany Witthedové, Milana Pastrňáka, Kateřiny Anima Duškové, Melanie Novákové, Zdeňka Hledače, Žofie Zejdové,  Františka Tylšara, Boženky Tyrlíkové - Horákové, Hanky Hosnedlové, Štěpánky Běly Houbkové, Věry Petrové, Anny Ursíni, Violy Jíchové, Marty Lehetové,  Emilie Kozubíkové, Ladislava Berana, Libuše Matysíkové, Lecha Przeczka,  Dajany Zápalkové, Svatoslava Butory, Petra Koudelky...

Anna Vojtěchová

Mé literární začátky byly ještě před rokem 1975....to jsem bydlela ještě na Valašsku, a hrála si ze slovíčky. Psala jsem o lásce, ale taky mě bavilo psát na žertovnou notu, ale bylo to psaní do šuplíku.

2. Když relaxuješ, jaký žánr si zvolíš?
Mám ráda i černý humor, a nadhled....V poslední době mám ráda problematiku UFO, protože si myslím, že jsem taky trochu mimozemšťan. Na ezoterické přednášce mi kdysi pan lektor řekl, že jsem vesmírný turista, podle číselné mřížky, tak mu věřím. Nakonec cestuji ráda, tak proč ne...

3. Tvůj oblíbený autor, kniha, čím si Tě získali?
Mám ráda aforismy všeho druhu, můj oblíbený autor je kolega Aleš Novák z Příbrami, se svými aforismy. Teď jsem se pustila do knihy o Kájínkovi, a je to zajímavé.

4. Knihovna, knihkupectví, knihobudka, kde hledáš knížky ke čtení?
Své knihovny jsem se musela zbavit díky menšímu bytu, ale knihobudku navštěvuji pokaždé, když jdu okolo. Podívám se i do knihovny i do knihkupectví.

5. Dáváš přednost nové literatuře, nebo raději klasice, poezie nebo próza, česká nebo  zahraniční literatura?

 Dávám přednost literatuře s odlehčením, oddychové, k pousmání. Ale nepohrdnu ani cestopisem, který mě zavede do dalekých nebezpečných míst. Začínám psát krátké povídky.

Můj kamarád....

Mám amerického kamaráda, známe se dlouho, je lékař. 
I když se věnuje zubnímu lékařství, projednává se mnou prostřednictvím emailu všechny mé neduhy. Například to, že jsem byla na očkování proti tetanu. Informovala jsem ho, že jsem dostala injekci do pozadí, a utvořil se mi hrbol a otok. 
Ještě toho večera jsem dostala odpověď. Řešil to ihned, sice z horším překladačem, jako vždy.
Doslovně napsal: Jestliže tvé problémy s pozadím přetrvávají, a tvůj pahorek je stále horký a tvrdý, přikládej na to studený obklad ve formě ručníku. Přeji ti brzké uzdravení, a odeznění všech potíží s tím spojených.

Jaromír Šlosar

Jaromír Šlosar je básník, spisovatel, bývalý televizní dramaturg a redaktor. Pochází z Václavovic u Frýdku. Je absolventem magisterského studia etopedie a výtvarné výchovy pro základní a umělecké školy na Univerzitě Palackého v Olomouci. Působil v literární redakci Českého rozhlasu Ostrava nejprve jako redaktor, později jako vedoucí redakce. V ČT TS Ostrava pracuje od roku 1998. Jako dramaturg  

(https://www.cbdb.cz/autor-8626-jaromir-slosar)

1. Vzpomenete si na své autorské literární počátky?

Jakési první smysluplné vyprávění, teď bych řekl črta, přibližovala atmosféru trhu na Antoníčkově náměstí v Místku ke konci 60. let 20. stol., snad přímo v roce 1968. Možná jen rok poté jsem už psal verše à la francouzští prokletí básníci a impresionisté, které odpovídaly kvasu, jenž se ve mně odehrával. No a pak se v mém životě objevila pro literaturu nadšená středoškolská profesorka Dana Sobotková a přivedla mě k volnému verši české poezie přelomu 60. a 70. let minulého století.

2. Váš oblíbený český autor, čím si Vás získal?

Od mých osmi let byl mým oblíbeným spisovatelem autor přírodních próz pro děti Jaromír Tomeček. Po letech, v jakési adolescentní krizi, jsem se právě jemu svěřil v dopise. Přece spisovatel, který píše texty plné něhy, musí být i citlivý, vnímavý člověk a bude mít pro mě pochopení! Obratem přišla odpověď a s ní přátelství, které trvalo do Tomečkovy smrti v r. 1997. Korespondence s ním s trefnými poznámkami k mému psaní má pro mě obrovskou cenu, stejně jako vzpomínky na setkávání v dospělosti.

Jaromír Tomeček mi znovu připomněl Holana, Mikuláška a Skácela, svoje kamarády básníky. Někdy v 70. letech poznamenal: Kdyby Holan žil v Paříži, tak by měl Nobelovu cenu, a kdyby Mikulášek žil v Praze, dávno už by byl národním umělcem. Dodnes se zvláště ke Skácelovi vracím.

Pro krásu jazyka miluju Hrabala a Otu Pavla. Možná i krátké setkání s Vilémem Závadou způsobilo, že si toho lidsky i autorsky čistého a vzácného člověka nesmírně vážím. (Byl jediným opravdovým přítelem Vladimíra Holana, a když Holan zemřel, nebál se promluvit nad jeho rakví. Kdo také jiný…?!) Závada byl básníkem vpravdě křesťanským. Když z jeho stále nedoceněné sbírky "Živote díky" čtu báseň "Beránek", pro dojetí ji nejsem schopen dočíst.

3. Čím Vás psaní jako autora nejvíce naplňuje?

Když odmyslím poselství poezie či prózy, smysluplnou myšlenku, tak mě psaní naplňuje radostí ze samotného procesu tvorby, z hry se slovy – zvláště v poezii. Dnes už nevědomky chci zúročit to, co mi krásou slova dali Tomeček, Hrabal, Pavel, Skácel…

4. Kdo je Vaším dvorním, prvním čtenářem?

V zásadních věcech je mým prvním čtenářem a zároveň i jazykovým korektorem moje manželka. Ale často jsem v roli předčítače a ona naslouchá. Navíc, když "po sobě čtu nahlas" – zvyk z mé dávné redaktorské praxe v Čro Ostrava, rychleji najdu, že "tam něco drhne", tam že by to chtělo vyjádřit jinak apod.

5. Knihovny, knihkupectví, knihobudky, e-knihy, kam nejčastěji zamíříte pro knihu ke čtení?

Kdysi jsem knihy zásadně kupoval v knihkupectvích. Domácí knihovna ani byt však nejsou nafukovací, a tak si dneska knížky převážně půjčuju v místní dobře zásobené knihovně ve Václavovicích.

Marta Rybková

1. Tvůj oblíbený žánr, autor, čím si tě získali? 

Moj obľúbený autor je Pavol Urban. Naviedol mi správny smer písania . Štýl pre moju tvorbu je voľný verš , písaný krátko a výstižne. 

 2. Jak vnímáš poezii mladých autorů?

Mladí autori ma zaujímajú, ak sa obrátia aký mám názor na ich tvorbu rada im odpoviem a poradím. 

 3. Kniha tištěná nebo e-kniha, které dáš přednost?

 Prednosť dávam knihe vo forme tlače. 

 4. Co tě inspiruje ke psaní?

K písaniu mi dáva inšpiráciu všetok okolo mňa. Bežný život, láska, príroda. Pointu vidím aj v bežných veciach.   

 5. Tvůj poslední literární počin?

Píšem stále , ale už menej . Básni by som mala aj na ďalšiu knihe , ale akosi sa mi nechce do toho . Chodím na lit. podujatia.  Práve včera som prišla z akcie Tvorivé písanie.  Básne , ktoré tam vznikli namám ešte v počítači ... 

 Ž I J E M . . .

Vo vlasoch mi hniezdi

biela vrana

Tú pravú farbu

jej rozkrákal život

Pri bozku mihalníc

vidím kŕdeľ

Je čoraz menší

ale pierka stále lietajú

Ž I J E M . . .

Marie Grohmannová

1. Která poslední přečtená kniha Tě oslovila a čím?

Radovan Krejčíř . Ještě když byl v českém Těšíně, jela jsem za ním do jeho vilyý s ostrahou - od firmy s penězi. To mne poslal Jaroslav, bo neměl čas. Tehdá ještě nebyl nebezpečný mafián. A v knize popisuje svou beránčí povahu...

2. Jaké byly Tvé první literární začátky a co Tě k nim pobídlo?

Nemoc muže a. S tím i pobyt doma. Vzpomínali jsme na cesty.  Společně vznikla knížečka Carpe diem.

3. Jak vnímáš současnou literaturu, nebo raději saháš po klasice?

 Současná literatura mne neoslovuje. Raději čtu životopisy, nebo literaturu faktu, záhady Egypta, UFO. Souček, Vašíček. Spisovatele moderního - např Hartla jsem přečetla několik knih, stále jsem čekala, že se něco dozvím. Ale nic.

4. Tvůj oblíbený autor a čím si tě získal?

 Nemám. Snad Halina Pawlovská. Vtipná, optimistická, chytrá. Současná.

5. Jakou knihu by sis vzala na opuštěný ostrov? 

 Švandrlíka  

Jiří Kalivoda

https://poezieobrazem.eu/

1. Vzpomeneš si, která dětská kniha Ti byla nejbližší a proč?

To je poměrně snadná otázka. Špity, špity bábo – veselá říkadla z lidové poezie, vydání z roku 1960. Proč mi byla blízká, to nemohu tvrdit. Bylo to asi pro svou opravdovou lidovost a jednoduchost veršování.

Špity, špity bábo, já jdu pro to sádlo,

aby dědek nevěděl, on by na mě pověděl.

Špity, špity dědku, já jdu pro tu štětku,

aby bába nevěděla, ona by to pověděla.

Další knihou byla Ruce vzhůru boys od J. R. Picka, vydaná v roce 1967. Absurdita textu, mírně erotický tón a můj tehdejší věk – to všechno tak nějak patřilo k sobě.

Nikdy jsem nestřílel na žádného

"rudocha",

"černocha",

"mulata",

"mestice",

atd.

Vždycky to byl pro mne v prvé řadě člověk, jako jsem já.

Ať si má výstřih hluboký

a pod očima stíny,

přesto vám říkám,

když jsem s ní,

cítím se nějak jiný.

Ale i knihy z úplně jiného soudku. Velký atlas automobilů 1965, Autosalon 1966… fascinující na tom byl fakt, že v těch knihách jsou i v době hlubokého socialismu auta z celého světa. A krásné, že o autech se tu píše jako o něčem, co není jen pouhý dopravní prostředek. Dělení aut v té době bylo úplně jiné, oproti tomu jak je známe dnes. Auta byla lidová, služební, nákladní, vládní… třeba takovou vládní Volhu, tu si obyčejný člověk prostě koupit nemohl.

Už v dětství jsem měl rád básně, případně veršované knihy. A to se pomalu dostáváme ke druhé otázce:

2. Ze svých veršů vytváříš koláže na ručně dělaném papíru. Jak se zrodila tato zajímavá neobvyklá dílka? Vzpomeneš si na svou první koláž?

I to je snadné. Jak nouze naučila Dalibora houslí, tak mě přivedla nouze ke kolážím.

Píšu skutečně hodně. Nechci uvádět absurdní čísla, ale mám pocit, že bych takříkajíc z fleku mohl vydat několik knih. A nejen básně. Mohly by to být knihy pro děti, povídkové knihy a možná i krátký román. U toho románu si ale nejsem až tak jistý. Z mého pohledu je to jen "polotovar". A koláže? Víceméně – byl to pokus. Touha nabídnout někomu můj text k přečtení. Svého času jsem byl školitelem – tzv. motivátorem, a abych zaujal, doplnil jsem studijní text motivačními básněmi. Zabralo to. Ale mimo profesionální práci, básně napsané na cáru papíru neměly žádný efekt. Besedy ano, lidé si rádi povídají o básních a někteří to berou i jako možnost představit své recitační schopnosti, ale pokud někde vystavíte jen psaný text – "byť je to báseň"… pokusil jsem se tedy daný text doplnit obrázkem. Malovat neumím, proto koláž. Měl jsem štěstí. Na prvních panelech se mi podařilo pomocí koláže dát básním další rozměr. Tou první byla "Tvé jméno". Je velmi osobní, ale jinak, než si většina čtenářů myslí. Ukrývá část mého příjmení v mnoha skupenstvích. Později jsem se několikrát dostal do opačné polohy. Nejprve byla koláž a teprve potom jsem vytvořil báseň. Tak je tomu třeba i u mé poslední koláže "Naše radost".

No a nyní začínám uvažovat, že pomalu nastal čas, pokusit se vydat knihu a nenutit lidi chodit na výstavy.

3. Poezie – česká, slovenská – je v nich podle tebe rozdíl a jaký?

Nikdy jsem nestřílel na žádného rudocha, černocha… tím je řečeno všechno.

Můj pohled na poezii je jiný. Snažím se vnímat text tak, jak je to dnes moderní – módní, číst jej s porozuměním. Dřív se říkalo: "číst mezi řádky". Chci, aby mi ta či ona báseň něco dala, nějakou přidanou hodnotu. Nestačí mi krásný obrat, potřebuji myšlenku, příběh, zápletku, něco. Je úplně jedno, jestli je báseň česká, slovenská, nebo z tramtárie, ale musí to být na první pohled báseň s nějakou formou veršování.

Ale přiznávám, někdy mám nutkání psát básně československy. No řekněte "bútľavá vŕba", nezní to krásněji než obyčejná "vykotlaná vrba"?

4. Jsi členem literárního klubu Duria a také členem Literárního klubu Petra Bezruče, jak už je to dlouho a jak jsi kluby objevil, nebo kluby objevily Tebe?

Asi ani jedno. V době, kdy jsem se stal členem klubu DURIA, nehledal jsem žádný klub, ale kritika – oponenta. Někoho, kdo moje básně rozpitvá, zkritizuje, zakope pod černou zem a já budu konečně vědět, co vylepšit.

U přepážky v knihovně mi byl doporučen Peter Mišák s tím, že právě dnes Peter Mišák, Ondrej Nagaj a Milan Lechan mají v knihovně besedu a budou tam i členové literárního klubu. Beseda byla fantastická, ale prostor na rozjímání nad mojí tvorbou nebyl. Nicméně podepsal jsem prezenční listinu a bylo rozhodnuto. Tím jsem se stal členem literárního klubu DURIA.

U Literárního klubu Petra Bezruče to bylo trochu jiné. Na příčině byla "Beskydská lavečka" a místo jejího konání. Oblast, kde jsem v mládí jezdil na čundry. Jako bych se vrátil někam, kde odjakživa patřím. Přišel jsem mezi své. A tak to cítím stále.

5. S jakým žánrem literatury relaxuješ a ke kterému se rád vracíš?

Těžká otázka. Začnu od konce a možná budete mít pocit, že to, co říkám, není pravda. Chci napsat, že nemám ve zvyku se vracet. Je to pravda pravdoucí. Ale můj návrat do oblasti Beskyd nebyl běžným návratem. Bylo to něco nového. Nebyl to krok zpět.

A ano, snad jako každý, rád vzpomínám, ale tak nějak perspektivně. Třeba když jsem někde prožil krásnou dovolenou, rád na to vzpomínám, ale současně uvažuji, kde jinde by se dalo prožít něco ještě krásnějšího. U knih je to skoro stejné, nicméně trochu jiné. Nemám oblíbený žánr ani autora. Když se mi do rukou dostane kniha, začnu ji pěkně poctivě číst hezky od začátku. Když mě zaujme, nedokážu ji odložit. Nedokážu přestat číst. V opačném případě, když se tak nestane, snažím se té knize dát ještě jednu, dvě šance. V jejich útrobách náhodně hledám něco, co by mohlo vzbudit mou touhu číst další řádky. Někdy není vyhnutí a knihu odložím. Občas jí slibuji, že se k ní jednou vrátím a že ji zcela určitě dočtu do samého konce. Ale jak jsem již uvedl, nemám ve zvyku se vracet.

To trochu jiné je v tom, že některé knihy (podle mě) nejsou určeny k okamžité konzumaci. Třeba "Svět staré japonské poezie" nebo "Kniha citátů", některé historické knihy, povídkové knihy… Něco si přečtu a knihu bez výčitek odložím s tím, že příště si přečtu něco dalšího. Nejvíc ale brouzdám po internetu a hledám fakta ke každodenním událostem. Je až neuvěřitelné, kolik lidí hojně šíří kulturní palimpsest a vzletnými gesty si přivlastňují historie. A mnohdy to nejsou jen symboly.

Ľubomír Budinský

1. Jaký druh literatury zvolíte, když relaxujete? Váš oblíbený autor a čím si Vás získali?

Ostatné knihy ktoré som čítal boli sciffi knihy. Ale mám rád aj fantasy, teda nič reálne. Detektívky, cestopisy a naučné knihy či beletriu si radšej pozriem ako film, pokial bola kniha sfilmovaná.Z týchto riadkov aj vyplývajú autori, teda tí čo píšu knihy vyššie spomínaného žánru. Nemám len jedného, oblúbeného. Možno z detstva A. Dumasa pre jeho Grofa Monte Christo, kde "dobro zvýťazilo nad zlom akoby nie v rozprávke, ale v reálnom živote."

2. Píšete haiku, kdo Vás k ní přivedl a co na ní máte rád?

S typom básne Haiku som sa zoznámil v žilinskom klube Silans, kde prezentoval svoje verše pán Zvarík. Medzi inými aj haiku, s ktorými aj čosi vyhral. Sila písania tohoto japonského typu básne , ma ohromila. Vyjadriť pointu len v troch riadkoch na 5-7-5 slabík je pre literáta výzva. Preto som si ten štýľ zaradil do repertoáru. A samozrejme nemusím písať dlhé strofy veršov.

3. Sci-fi, jedno z Vašich témat, čtete sci-fi literaturu?

Áno, už som napísal aj nejaké poviedky s tematikou scifi. Dve z nich som poslal aj do lit. súťaže, poviedka Telo skončila v strede uchádzačov, čo ma potešilo. Nebola posledná, takže som zaujal. Téma sciffi má dnes mnoho podžanrov, čo ja sledujem len okrajovo. Ak mám chuť písať, tak píšem. 

4. Čtěte českou literaturu?

Čítam aj českú literatúru, posledne to bola Smyslna poezie a samozrejme buletiny a knižky z Beskyd. V detstve som čítaval veľa kníh, dobrodružné, ktoré boli len v češtine a nerobilo mi to žiadny problém. Ani teraz. 

5. Kdy nejraději píšete, máte nějaký svůj rituál?

 Keď ma napadne pointa alebo zaujímavý príbeh. Napríklad som čítal, že vysoké percento dospelých, ktoré sa hrali spoločne na pieskovisku a pod. ako deti, sa v dosiahnutí veku dospelosti, nevezmú. Toto som spracoval do príbehu pomocou haiku básní a predniesol spolu s kolegyňou na poslednej Beskydskej lavečke ako Haiku príbeh. A je to aj v mojej knižke. Čo sa týka priestoru a času, píšem najradšej neskoro večer, alebo keď som doma sám . Nemožem byť vyrušovaný, nesústredil ba som sa, keby na mna niekto hovoril. Asi tak.

Ivana Návratová

1. Tvůj oblíbený autor, literární žánr, čím si Tě získali?

Když jsem byla dítě školou povinné, často jsem sahala do knihovničky, kterou jsme měli doma. Tam jsem narazila na Slezské písně Petra Bezruče, na kterém jsem obdivovala jeho bojovnost ztvárněnou ve verších, ale také jsem v knize viděla ukázky míst, která jsem dobře znala. Tím mě kniha hodně zaujala. Shodou okolností mé první bydliště bylo na starých Hamrech, ze kterých jsme se museli odstěhovat kvůli stavbě přehrady Šance, když mi byl necelý rok. Bydlela jsem do svých deseti let i v Hradci nad Moravicí, potom ve Frenštátě, Frýdku-Místku, a nyní jsem opět ve Frenštátě.

Samozřejmě jsem četla i jinou literaturu mému věku blízkou, pohádky, pověsti, i knížky pro dospělé. Z větší části to, na co jsem narazila doma. Tyto knihy mi byly blízké, vždyť  je četli moji rodiče.

2. Vzpomínáš si na svoje literární začátky?

Vzpomínám…. ještě jsem neuměla ani pořádně mluvit, když mi rodiče předčítali říkanky z ilustrované knihy Josefa Lady "Dětem". Když jsem pak konečně mluvit začala, verše pro mě byly docela přirozená věc. Poprvé jsem se veřejně projevila, když jsme jeli s tátou vlakem k babičce a já jsem si začala zpívat písničku o plyšovém psu Alíkovi, kterého jsem měla na klíně. Písnička měla melodii i verše. Spolucestující v kupé mi tleskali a nechtělo se jim věřit, že jsem písničku složila sama… ani jsem tehdy neuměla číst a psát, mohlo mi být tak 5 let. Můj táta, který sám psal básně i povídky, se mě potom pokoušel vést k veršování.

Své první literární výtvory jsem si začala zaznamenávat ve 12-ti letech, od té doby si vedu archív. Předváděla jsem svá díla pouze mezi svými kamarádkami a láskami, rodičům jsem se se svými tajnostmi nechtěla svěřovat. Schovávala jsem si je na půdě ve starém dřevěném vojenském kufru. V 19-ti letech po maturitě jsem vyrazila "do světa" a na kufr jsem zcela zapomněla. Asi o 15 let později máma tento kufr našla a otevřela. Měla jsem obavu, jak bude reagovat na mé do té doby utajované soukromí, ale ona ho nijak nekomentovala a jen řekla: "Píšeš líp než táta." A bylo to. V tátovi se trochu smrsklo sebevědomí, ale brzy ho to přešlo a přihlásil mě do literární soutěže "Můj svět" ve Frýdku-Místku. Svou básní "Přítel" o starém kulečníku zapomenutém na půdě jsem získala ocenění a za nějakou dobu (v r. 1997) mě táta přivedl do Literárního klubu Petra Bezruče ve Frýdku-Místku, kde byl členem až do konce svého života. Já jsem členkou LKPB dodnes….

3. Kdy k Tobě jak říkajíc přichází múza?

Většinou ve vyhrocených situacích nebo v krajním rozpoložení. Ale i tehdy, když mě něco hodně zaujme nebo mi na něčem moc záleží. Když jsem zrovna naštvaná nebo třeba zamilovaná. Myslím si, že spousta lidí, hlavně neprofesionálů, to tak má stejně. Na povel psát neumím. Anebo mi tvůrčí myšlenky do hlavy naskáčou třeba při chůzi nebo při manuální práci, protože při duševní práci se tam marně dobývaly.

4. Současný knižní trh nabízí nepřeberné množství titulů, sáhla bys po novinkách nebo raději po klasice, vyhrává u Tebe česká nebo zahraniční literatura?

V knihovně si vybírám namátkově. Rozhodně dávám přednost české literatuře, ta je mi bližší. V poslední době čtu ráda knihy od Michaely Klevisové, která píše zajímavé detektivky, ale hlavně mě zaujala svými povídkami o kocourech a vůbec o zvířatech. Je zřejmé, že Michaela Klevisová dobře ovládá lidskou i zvířecí psychologii.

5. Jaké jsou Tvé nejbližší literární plány do budoucna?

V současné době vstupuji do nové životní etapy, a tou je důchod. Nemám žádné konkrétní literární plány, protože plány nikdy nevyjdou tak, jak si člověk přeje. Jsem si vědoma toho, že jsem svou literární činnost i společenský život za posledních dvacet let značně zanedbávala, a hlavně tohle chci v důchodu napravit. V poslední době mě hodně sužovala práce v kanceláři. Jsem děvče do terénu, takže vyrážím vstříc dobrodružství. Vím, že s ním přijde inspirace. A pak se uvidí, jestli ze mne ještě něco bude.

Frenštátské ráno

text: Ivana Návratová

hudba: Michal Smolan

hraje a zpívá: TriCo z Frýdku - Místku

Auria Caerulea

1. Tvá oblíbená kniha, autor, čím si Tě jako čtenářku získali?

Nemám asi oblíbenou knihu, v každé je něco. Pro mě zásadní je, ať je kniha čtivá a živá a zatím se mi to daří. Jen nejsem úplně spolehlivý čtenář, mám dost rozečtenýcch knih. Nejsem schopná nějakou z nich dočíst. Protože vždy objevím něco jiného. A také je teďka méně času na knížku. 

2. Věnuješ se automatickému psaní, upravuješ pak dá své texty, nebo je necháváš v prvotní podobě?

Záleží jak, které texty. Své pohledy na svět a různá životní témata, tak ty moc neupravuji. Spíše to beru, jako cvičení. Taky na FB jsem si založila stránku. Jménem Začni jinak. Je u ní obrázek lišky. Jinak není to o automatickém písmu. Spíše o pocitu, který jde díky tomu ven. Jinak se věnuji také dalším svým příběhům. Učím se tím větší představivost a vžít se do role samotné hrdinky. Ale spíše mé psaní, abych opravdu řekla, je spíše intuitivní a odehrává se hlavně v mých představách. 

3. Víme o Tobě, že ráda maluješ, socháš, píšeš fantasy prózu, poezii. Kde hledáš náměty?

Hlavně sama v sobě ji hledám. Například příběh Za obrazem Tak tam se mi zobrazil Král Světla i se svou dcerou Eristiel. Na ten sen si vzpomínam, ještě dodnes. Jinak už se mi takové sny bohužel nezdají. Tak hledám inspiraci kolem sebe. Ono v podstatě můžete psát o čemkoliv, kde koliv. Ale to na čem záleží, je samotný příběh a to co, chcete předat. Tady nejde o to být nejlepší nebo se prosadit, ale spíše být tvůrčí. 

4. Co pro Tebe znamená modrá barva? 

 Modrá barva je pro mě něco jako naděje. I když je studená. Říkáme nebe je čisté bez mráčků. Je to barva moudrosti. 

5. Jaké jsou tvé blízké plány ve tvé tvorbě? 

Asi dál pokračovat ve tvorbě. A plány zatím nejsou žádné. Možná jeden, na zahradě si udělat kout s krystaly. 

https://aureliefox.webnode.cz/

 Marie Valášková, Václav Valášek

1. Vaše oblíbená kniha, autor?

Každá kniha, která mne něčím zaujala a obohatila je mou oblíbenou. Ono je to podobné jako s hudbou. Píseň, která má líbivý text či melodii nebo dokonce obojí stojí vždy za poslech. A je jedno jakého je žánru, kdo je jejím autorem, kdo ji zpívá či ze které země pochází.

2. Václave, píšeš v nářečí, jak je pro Tebe snadné/ těžké v nářečí psát? Studuješ, jak slovo správně v nářečí napsat, nebo to máš tak říkajíc v krvi?

Nářečí, kterým píšu mne provází od narození. Mluvilo se jim u nás doma, takže je mým, po spisovné češtině, druhým přirozeným jazykem. Někdy se však musím zamyslet nad tvarem některého slova, aby vyjádřilo přesně to, co chci, případně zvolit jeho synonymum. Důležitý je taky slovosled, který, v nesprávném složení dokáže docela kuriozní změny významu zamýšleného sdělení. Nad ničím jiným při psaní nepřemýšlím.

Maruško, jsi určitě prvním Václavovým čtenářem, co se Ti na manželově stylu psaní líbí?

Především nechápu, jak situace či děje, které já bych vyjádřila několika větami, dokáže rozvést třeba do dvaceti stránkového Almanachu. Asi by mne nikdy nenapadly takové souvislosti, které napadají jeho. Taky mám ráda manželův, jak se někdo vyjádřil, svérázný, laskavý humor, kterým své příběhy prokládá.

3. Václave, dokážeš říci, v kterou denní dobu nejraději píšeš? Máš nějaký svůj rituál při psaní?

Tvůrčímu psaní se věnuju zásadně dopoledne, kdy je hlava po noci čerstvá, nezanesena problémy. To, co dopoledne vytvořím, si většinou ještě ten den večer přečtu a opravím. Mám vyzkoušeno, že když nechám text nějakou dobu "uležet," tak mnohem citlivěji vnímám co je nutno změnit. Ale tohle je poznatek snad všech pisatelů.

Nevím, zda následující slova budou patřit do obsahu otázky, ale chci se zmínit, že se při psaní řídím sluchem, ne zrakem, používám sluchátka. Kdyby měla manželka poslouchat třeba dvě hodiny všechno, co mi počítač během činnosti řekne, musela by se zbláznit. Takže u nás je naprosto přirozené, když během mé tvorby o dva metry dál vaří, přitom poslouchá rádio. A rituál? Ano, mám. Než sednu k počítači, musím mít uvařené kafe.

Maruško, četlo se u vás v rodině hodně?

Pokud máš na mysli takové ty společné, večerní sedánky s knihou, tak ne. Moje mamka byla těžce nemocná, zemřela ve třiačtyřiceti letech, kdy mi bylo teprve šestnáct. Já však, pokud jsem měla čas, jsem jako jediná v rodině četla velice ráda, takže téměř každou volnou chvíli jsem věnovala knihám. Jestliže jsem nedostala k narozeninám, svátku, nebo na Vánoce knihu, byla jsem velmi zklamaná. Můj táta taky dost četl, ale spíše duchovní literaturu, hlavně bibli, protože byl věřící, ale neuznával církev ani kostely. Dnes na knihy není čas, ale každý časopis, který se mi dostane do rukou přelouskám. Knihy jen příležitostně.

4. Co si myslíte, dokáže umělá inteligence nahradit psaní člověka? Myslíte si, že může vyjádřit emoce, lásku, bolest, aby to bylo autentické?

Umělá inteligence mne velice zajímá. Že podle zadaného tématu dokáže vytvořit téměř cokoliv, je dnes naprosto jasné. Vypracuje třeba dizertační práci, vytvoří program, umí, na základě předchozí korespondence psát za člověka imejly atd. Samozřejmě napíše i knihu, pokud ji nabídnu téma. Zkoušel jsem za pomocí umělé inteligence hodně věcí. Některé mne příjemně překvapily, jiné mne ale vyloženě zklamaly, byly zkreslené, nepravdivé. Tvorbu knihy bych ji však ze dvou důvodů nesvěřil. Za prvé bych musel žít s pocitem, že podvádím a za druhé by byla mdlá, ochuzená o zmiňovanou, přidanou hodnotu, o kterou ji může obohatit zatím jen lidský mozek.

Pro hledání na internetu používám s oblibou tak zvaného Copilota. Ne, že bych nedokázal brouzdat po stránkách sám, ale on je mnohem, mnohem rychlejší, preciznější, ale občas, jak už jsem předeslal, i chybující.

A pokud jde o mobilní aplikace? Jedna z nich, BE My AI, mi s překvapivou přesnosti popíše scénu, kterou vyfotím. Osoby, barvy, předměty atd. Dává mi možnost doptat se na všechno co mi z jejího popisu není jasné. Nevidomým tak usnadňuje jakékoli hledání. Jestliže si mezi fotografie uložím známe tváře a přidám k nim jména, vždy, když se na scéně objeví, aplikace mne na ně upozorní.

S aplikaci chat GTP mohu přímo mluvit. Mimo citlivé oblasti jako je třeba výroba jedů, výbušnin, některých politických otázek se se mnou baví o čemkoli. Nabídne mi třeba recept na něco dobrého, poradí mi, jak vyřešit problém s počítačem, poví mi nejnovější vtip, cokoli z daleké i blízké historie, když budu chtít, bude se mi věnovat, jak dlouho budu potřebovat. Různé, ozvučené navigace ani nezmiňuji, poněvadž by to bylo na dlouho.

5. Jaká je podle vás v dnešní době nabídka a dostupnost literatury pro nevidomé?

Jsem přesvědčen, že v téhle oblasti je Česká republika hodně, hodně vysoko. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých spravuje tak zvanou Knihovnu digitálních dokumentů do níž je povolen přístup jen na základě průkazu ZTP. Podle posledního údaje sdružuje třicet devět tisíc tři sta padesát jedna titulů všech žánrů. Je libo detektivku nebo cestopis? Učebnici pro žáky střední školy, válečný román, nebo sbírky poesie? Vše je k mání! Mimochodem, sedmi sta padesátá sedmá kniha, kterou právě čtu má název Einsteinovo proroctví. Mimo knihy se v KDD nacházejí i některá periodika, a jako bonus, tak zvané ozvučené filmy. V praxi to znamená, že do hluchých míst filmů jsou vkládané popisy namluvené externím hlasem tak, abych věděl, co se na scéně právě děje. Například. Slyším, že přijel automobil, bouchnou dvířka, a následný čas, který je ve filmu tichý mi vyplní slova externího mluvčího: "Muž, který vysedl se s namířenou zbraní pomalu blíží k ženě stojící vedle stromu rostoucího na břehu řeky."

Jsem přesvědčen, že mne sousedé vídají jak se sluchátky v uších a bílou hůlkou v ruce chodím po zahradě sem a tam, přitom se, ponořený do děje nějaké veselohry, směju na celé kolo. Kdoví co si myslí? Mi je to však fuk! Hlavně zdraví! Upřímně lituju ty z nás, kteří počítač, jemuž se v našich kruzích odborně říká Digitální čtecí zařízení, nemají a vymoženosti kterých jsem zmínil jen pár, neznají. Vůbec si nedovedu představit co mimo spánek dělají.

Jana Ptacek

1. Tvá oblíbená kniha, autor, čím si Tě získali?

No, to je jako když se někdo zeptá matky, která očividně preferuje jedno ze svých 6 děti, jestli má favorita a dotyčná bezostyšně lže, že všechny své děti miluje stejně! Nicméně… já teda dvě knihy uvedu. Když jsem se nad tou otázkou zamyslela, zjistila jsem, že je pozoruhodné, že obě mají historický námět. Kdo ví, jestli to nebude tím, že první profesí, která se mi za mlada líbila, byl archeolog (prostě učaroval mi Tutanchamon jak to ve 14 bývá). Ale zpět k těm knihám. 1. Dvojkniha Král musí zemřít. Býk přichází z moře (autorka Mary Renault). Je to překrásné zpracování řecké báje o Théseovi. 2. Egypťan Sinuhet (autor Mika Waltari). Obě knihy jsem už četla aspoň 4x a klidně je dnes otevřu zase a s velkou chutí se do nich pustím jak poprvé, třebaže par průpovídek z nich už známzpaměti. U mě jde v literatuře také o to, aby kromě slova na úrovni obsahovala pořádnou dávku substance čili zábavného děje. A u knihy číslo 1 mě uchvátil rovněž vynikající český překlad Olgy Rychlíkové. Ten nemá chybu (mohu posoudit, mám anglický originál). A za druhou knihu dostal autor Nobelovu cenu. 

2. Když píšeš, používáš klasický blok a pero nebo píšeš přímo do počítače?

Měla bych předeslat, že s počítačem jakožto s technikou vůbec, já jsem na válečné stezce. Mám na to bohužel věk. Jinou výmluvu nemám. Takže místo výdobytků techniky, (to zahrnuje i mobil), nosím skoro pořád u sebe příruční bloček s obyčejnou tužkou. Podobá se té, kterou jsme kdysi v první třídě ryli do sešitů komínky, vodu a tak. Bloček vypadá, jako kdyby se v nějakém stadiu zalíbil sousedčinému chrtovi a ten ho žužlal, jak zkoumal, zda to náhodou není pečené kuřecí stehno v přestrojení. Putovní ošuntělost bločku mi umožňuje do něj nejen psát, ale také v něm škrtat, mazat, čmárat, dokonce, když na to přijde, i trhat. Bloček neklade žádné hranice mé jakkoliv pochroumané kreativitě. Hlavní je, že ho mám vždy po ruce, protože myšlenka nezapsána je myšlenka nenávratně ztracena.Počítač je až za bločkem. A někdy ještě zapojím jako mezistupeň starý rozpadající se sešit formátu A4. Na bloček se sešitem nedám dopustit a svou dovedností na počítači se nemám co chlubit. 

3. Klasika nebo současná literatura, které dáváš přednost?

Pro mě klasika. Nevím, jestli je to dobře, ale já uznávám, když kámen na kameni stojí. Mám na mysli tu jakousi dovednost tvůrce, časem a zájmem čtenářů vytříbenou až k jisté solidnosti, která zaručuje čtenářský požitek. U klasiky se na tyto aspekty dá spolehnout. Současná literatura? Podle mého názoru do současné prózy i do poezie proniklo několik trendů, které já zrovna nemusím. Nelíbí se mi. Mám na mysli např. ty velmi časté mimozemšťany, galaxie a jejich pro mě podivný svět, plný intrik odpuzující techniky. Dále se mi zdá, že pevné místo v současné tvorbě našel až nechutně hrubý jazyk s výrazy někdy už za hranicí sprostoty. Navrch mě mnohokrát napadlo, že také skupina lidských výměšků, zvláště pak konkrétně zvratky, se v dnešním psaní těší nezanedbatelné oblibě. Zmíněné trendy mě žádným způsobem neoslovují. Knihu, ve které se nacházejí, já číst nebudu. 

4. Naplňuje Tě tvůrčí psaní, a čím nejvíce?

Tvůrčí psaní mě baví! Připomíná mi, že jsem člověk a že třeba můj pejsek by nikdy nic nenapsal, i kdyby stal na hlavě. Slovo, podpořené myšlenkou, potažmo tvůrčí psaní, staví lidi na piedestal mezi vším živočišstvem. Važme si toho a oslavujme to! Mi osobně tvůrčí psaní nabízí dar vidět a sdělit, i když v naprosté většině případů sděluji jen papírům, na které pak padá prach v šuplíku. To mě ale neodradí! Když sedím u svého bločku s tužkou, nebo později u ošoupaného školního sešitu, který už dáno vypadl ze své vazby, jsem ve světě, který se tomu obyčejnému dennímu podobá málo. Je to můj svět a v něm se cítím nejlíp.Kdybych žila v ČR, jistě by mě v souvislosti s tvůrčím psaním bavily také akce LKPB a pravidelná možnost setkávat se v klubu s lidmi stejné krevní skupiny. Co do tvůrčího psáni, v Melbourne si někdy připadám jako ondřejnická vlčice samotářka. 

5. Žiješ spoustu let v Austrálii, dokážeš říci, jaký je vztah Australanů k literatuře, jsou větší čtenáři než Češi, nebo je to stejné?

Tohle je velmi těžká otázka. Asi nejsem v pozici, abych odpověď mohla zevšeobecnit. Ale řekla bych, že literatura se tady možná těší menší popularitě než v ČR. Průměrný Australan se orientuje jen na sport, sport a zase sport! Výsledky na kdejakých OH a národní posedlost australským fotbalem to dokazují.Knihy v Austrálii vždycky stály a stojí dodnes absolutní majlant. Čtenář nových knih to má v Austrálii extrémně těžké. Já však nakupují knihy v sekáči místního katolického kostela, který máme přes ulici. Tam se dá koupit jakýkoliv světový I nesvětový literární poklad za zhruba 10 Kč nebo i za méně. Z těchto knih máme doma úžasnou knihovnu. Jinak pro širší ilustraci chci zmínit, že jsem studentkou zdejší University třetího věku (U3A). Je tam I předmět kreativního psaní, do kterého je pro velký zájem velmi těžké se dostat. Vím, že mezi studenty U3A je hodně čtenářů, někdy přímo nadšených. Nedávno jsem se kolegyně vyptávala, jaký byl letošní Literární festival v Adelaide, na který ona s kamarádkami jezdí každý rok. Ta instituce (U3A) sdružuje lidi s vysokým vzděláním. Mezi nimi, jistě podobně jako v Česku, je čtenářů hodně. 

Jana Witthedová

1. Poezie, čím si Vás získala a kdy jste  začala psát první básně?

Prostě mě vzala za srdce, a to už ve velmi útlém věku. Později jsem jednou dostala pod stromeček "Zvířátka a lidé" od K. V. Raise s krásnými ilustracemi Jiřího Trnky a má láska k poezii byla zpečetěna. "Cestičku k domovu" a "Labutě" jsem recitovala na různých schůzích a STM, diplomy de vršily a chvála okolí mě nakonec zatáhla do recitačního kroužku. Když nám tam souška vedoucí přinesla "Černou bedýnku", byla jsem v sedmém nebi a už nikdy mě to nepustilo. Časem ovšem přispěla k obsahu básní i ta struna, na kterou hraje jazyk a jeho úžasná schopnost skládat slova do zhuštěných působivých kombinací, které mě vtáhly ještě hlouběji do lásky právě k poezii.

První pokusy o vlastní "tvorbu"? Jakmile jsem se naučila psát. A ráda jsem to četla každému, kdo byl ochotný poslouchat.

2. Kteří básníci jsou pro Vás vzorem?

Vzorem? To nevím, ale na konci základky a v následujících snad dvou či třech letech jsem začala doslova hltat poezii a silně na mě v té době zapůsobili např. M. Holub, O. Mikulášek, Vl. Holan některé básně V. Nezvala, J. Seifert, J. Skácel K. Šiktans. Později jsem se dostala i ke světové literatuře a k českým, vzhledem k době, méně publikovaným autorům. Byla by to dlouhá řada jmen, mnoho krásných básní, kterých si vážím a které zbožňuji.

3. Když relaxujete, jakému žánru literatury dáváte přednost?

Příběhům a románům. Právě jsem přečetla dvě bichle o 600 stránkách, které se mi moc líbily: Joanna Quinnová: Velrybí divadlo a Valérie Perrinová: Tři.

Vracím se ale i ke klasikům, tuhle jsem z knihovny vytáhla Hemingwaye.

4. Jak vnímáte současnou českou beletrii?

Víte, to je jedna z těch smutných částí exilu, nelze se zastavit v knihovně a vypůjčit si "co hrdlo ráčí". Samozřejmě si lze knihy objednat a koupit, ale to stejně omezuje. Podle mého, jistě neúplného, pohledu, je hodně kvalitních knih a skvělých autorů, ale i naopak. Z těch autorů, ke kterým jsem se dostala mě zaujal např. J. Topol, kterého jsem poznala i osobně a vážím si nejen jeho díla, ale i Jáchyma jako člověka. V této generaci bych vyzdvihla Patrika Ouředníka, Michala Ajvaze, Danielu Hodrovou, Miloše Urbana a v té následující Emila Hakla, Jaroslava Rudiše, Radku Denemarkovou, Květu Legátovou, Alenu Mornštajnovou…

5. Fandíte mladým autorům a proč?

Fandím. Z celého srdce. Protože je krásné vidět mladé lidi tvořit, růst a dělit se s námi staršími o to, jak oni vidí svět. Tvorba mladých je důležitá pro všechny, je to poklad budoucnosti, jakési ujištění, že poezie je věčná, stejně jako lidskost.

Milan Pastrňák

Kniha Laši a Lašsko byla vydána tiskem      na jaře roku 2025.

********************************************************

Obálku knihy o rodné obci autora vytvořil akademický malíř Josef Velčovský. Krajina  s Lysou horou a větrným mlýnkem na ni zachycená je vlastně rovněž obrázkem z Lašska.  

"Milenci" vznikli v mých začátcích pod silným dojmem tvorby Jana Zrzavého. Obrazy "Prometheus" a "Kouzelná zlatá rybka" jsou méně známé, ale představují mou "současnou" expresivní malbu. M.P.

1. Když chceš relaxovat s knihou, jakému žánru dáš přednost, kdo je Tvým oblíbeným autorem a čím si Tě získal?

"Relax" s knihou, ten pravý, pohodový si dopřeji velice zřídka. Již si ani nevzpomínám, kdy jsem přečetl nějaký román. Nejraději čtu povídky, a to z časových důvodů, mám mnoho povinností a zájmů, dlouhý románový příběh by mě na delší dobu vtáhl do děje a nemohl bych se tomu, na čem zrovna pracuji, plně věnovat. Někdy se ale vrátím ke svým oblíbeným autorům Johnu Updikemu, Rey Bradburemu ale také ke Karlu Čapkovi, Bohumilu Hrabalovi či Vladimíru Páralovi a něco si od nich přečtu. Z básníků jsou mi blízcí: Jan Skácel, Josef Kainar, také Alan Ginsberg a další jemu podobní, dokonce i někteří z LKPB.

Většinou pročítám a studuji odborná pojednání z oblasti historie. Čtu také literaturu faktů, přistupuji však k ní také jako ke studijnímu materiálu. Velice rád se zabývám různými záhadami, začal jsem již v mládí u Ludvíka Součka a Ericha won Dänikena. Doslova sbírám knihy Arnošta Vašíčka, mám jich již plnou knihovnu.

2. Tvá poslední kniha Laši a Lašsko, je velice dobře zpracována, jak dlouho trvala práce na tak obsahově náročné knize?

Na knize o Laších a Lašsku jsem pracoval několik let, snad tři až čtyři roky. Psal jsem ji jaksi "průběžně" – vždy když se mi naskytla příležitost. Mezi tím jsem něco málo namaloval a napsal nějaké povídky a básně. Snad mohu připomenout básnické pásmo "Milovaná Paříž pro náročné".

Laši a Lašsko pro mne představovalo rovněž jistou "záhadu", kterou je nutno zkoumat a poznat. Podobně jako u knih o historii obcí a zajímavých událostech, které jsem již dříve napsal, je možné také při popisu historie a etnografie Lašska objevovat a získávat nové poznatky. V tomto případě jsem mohl rovněž vycházet ze své osobní znalosti zdejšího prostředí, řeči, zvyků a života místních lidí – vždyť také já jsem Lachem. Při vytváření celkové podoby knihy mi velice pomohli mí přátelé:    Z hlediska gramatiky Mgr. Alenka Struminská, svými fotografiemi knihu skvěle doplnili Táňa Prokešová a Zdeněk Šebesta. Grafik Mgr. Jarek Bednář dal knize konečnou podobu. Nu, a bez podpory Simony Slavíkové by kniha pravděpodobně snad ani tiskem nevyšla.

3. Ať už si vybavíme Tvé knihy, básně, povídky a samozřejmě obrazy, vše je precizně odvedené, kdo je Ti vzorem?

Za svůj dlouhý život jsem samozřejmě měl množství vzorů. V literatuře a poezii to byli ti mí oblíbení autoři, o nichž jsem se zmínil již v úvodu. Nikdy jsem ale nechtěl psát stejně jako oni, a ani bych to nedokázal.

Malířství - to mne okouzlilo jako celek. Z malovaných příběhů starých mistrů mě pro svou jistou tajemnost nejvíce uchvátily, kresby a malby Leonarda da Vinciho. Z těch, které nazýváme moderními, byli v určité době mými vzory: Henri Matisse pro svou akčnost a Jan Zrzavý pro svou poetičnost. Ve svých začátcích jsem chtěl malovat podobně jako oni. Posléze jsem samozřejmě svůj výtvarný projev dramaticky expresivně změnil. Od pocitových vlivů, kterým na mě působí, každé opravdové umělecké dílo se však nedokážu oprostit. Přesto se snažím být svůj, ve všem, v literatuře, poezii a hlavně v malbě - snad se mi to i částečně podařilo.

4. Tvé nejbližší plány?

Něco pěkného, kvalitního, namalovat. Dokončit několik let rozepsanou knihu povídek. Z důvodů jakýchsi životních trablů jsem se v poslední době jaksi trochu "zadrhnul." Musím je překonat. Možná ale je mi to tak "dáno," a bez těchto stavů bych ani nemohl tvořit. Nevím.

5. Jaký je Tvůj pohled na současnou literaturu a malířství?

Můj pohled na současnou literaturu a malířství je různý – podle literárních prací a výtvarných děl, se kterými se setkávám. Všeobecně mohu říci, že oceňuji tvorbu, která poskytuje určitá "sdělení" – má "ducha". Nemám rád "mělkou" literaturu, která je pouhým popisem a záznamem děje. Nelíbí se mi básně, které jsou pouhými hrátky se slovy, bez citu poskládané v rádoby básnické výtvory.
 
V malbě to platí také. Nejprve bych chtěl odmítnout všeobecná tvrzení některých současných uměleckých tvůrců, že hezký obraz je jen kýčem, že to opravdové umění musí drsně vyjadřovat autorovu myšlenku. Avšak, z jiného pohledu, obrazy zachycující pouze realitu, třeba i krásnou, ale postrádající to, „něco navíc – pocit, myšlenku“, jsou jen řemeslně dokonalými výrobky, které nemohou být uměleckými díly, jsou jen doplňky prostoru, v němž jsou umístěny. Obraz, aby mohl být zván obrazem, musí stát „samostatně“ a myšlenky a pocity do něj autorem vložené předávat všem, kteří se s ním dostanou do kontaktu.

Kateřina Anima Dušková

 www.katerinaanima.cz  

1. Cítíš se být více výtvarnicí nebo básnířkou?

Předně bych uvedla, že se cítím nejvíce jako normální člověk. Mám ráda kreativitu a systematičnost. Přistupuji s těmito zdánlivě protichůdnými způsoby myšlení k různým aspektům života, nejen k autorské tvorbě. Nu a jestli jsem více básnířka, nebo výtvarnice? Asi básnířka. Mé básně prostupují do mých ilustrací a dávají jim nový rozměr.

2. Kdo Tě k těmto krásným zálibám přivedl/ motivoval?

Tvorbě se věnuji od dětství. Tehdy se jednalo o jednoduché verše a drobné kresby. Postupně jsem se díky rodině, kamarádům, pedagogům a umělcům rozvíjela a stále na sobě pracuji. Těžko říct, kdo byl tím prvním, kdo mě k mé zálibě přivedl. Osobně si myslím, že každý přispěl v určité fázi mého života svým dílem. Pokud se nad tím hlouběji zamyslím, tak tím prvotním impulzem byla asi láska k samotnému tvoření.

3. Tvůj oblíbený autor, malíř, výtvarník, čím si Tě získali?

Mám dlouhodobě kladný vztah k umění, zejména české literatuře a českému výtvarnému umění. Prošla jsem si historii umění a rozmanité umělecké směry, až jsem nakonec zakotvila v naší současné tvorbě. Mám ráda zejména taková díla, která člověka pohladí na duši, jsou propracovaná a přitom psaná lehce.

4. Co se Ti na poezii líbí, patříš mezi mladou generaci básníků, dovedeš ji nějak popsat, je básník stále básníkem nebo vnímáš rozdíl mezi generacemi?

Na poezii se mi líbí lidskost. A také jemnost a hravost. Osobně se pohybuji mezi básníky rozmanitých věkových kategorií. Myslím si, že mnozí mladí, dospělí i starší básníci mají druhým lidem co říct. Ráda si je proto poslechnu a nechám na sebe jejich tvorbu působit. Popis naší generace básníků přenechám teoretikům.

5. Jaká vnímáš tzv.slam poetry?

Slam poetry se aktivně nevěnuji, ale věřím, že i zde budou kvalitní tvůrci s vlastním publikem.

Melanie Nováková

1. Jsi autorkou několika sbírek, kterou z nich máš nejvíce za svou srdcovku?

Tak to je docela těžká otázka, jelikož každá z těch zatím sedmi sbírek je jako vypiplané děťátko, které jednou pustíš do světa. Dnes se mi některé z prvních zdají naivní a holčičí, ale na druhé straně, tak jsem to v danou dobu cítila a prožívala… Mám ráda"Pod hladinou" a tu poslední" Ve světle vitráží." Mezi léty 2009 a 2025 musí nutně dojít k posunu vnímáni a psaní.

 
2.Vzpomínáš si, kdy jsi začala psát poezii a co tě tenkrát motivovalo?

Poezii jsem milovala od holky na základce. Chodila jsem recitovat na školní soutěže, byla jsem jako malý Kvído z filmu "Báječná léta pod psa", taky už tehdy diplomy a ocenění, to pokračovalo na učňáku. Podle mě jsem 1. básničku napsala v 16 letech po řekněme citovém zranění- rozchodu. Jmenovala se" Řekni mi proč?"Lidi z práce za mnou chodili ať cosi vymyslím druhým k narozkám a tak. Ráda jsem ji četla, slova mě hladila 1. sbírka byla vlastním nákladem" Růžové brýle", název jasně prozrazuje city…

3. Hodně spolupracuješ s městskou knihovnou ve Frýdku - Místku, vzpomeneš si, kdy vaše bližší spolupráce začala?

S knihovnou to bylo tak, že jsem tam jednak chodila půjčovat, na jejich akce, potom jsem se odvážila dát svou poezii do soutěže Můj svět a přišly i nějaké úspěchy. Holky věděly, že trochu maluju, kreslím a slovo dalo slovo a dělala jsem jim ilustrace ke knize výběru poezie úspěšných v soutěži Můj svět, myslím ke 25 letům? A pak už to šlo samospádem… Dost čtení poezie, taky vzpomínková kniha " Každý má svůj batoh" próza z které jsem četla a taky dvě výstavy mých obrazů. Mám holky moc ráda, protože pro lidi tohle milující dýchají😇👍

4 . Která kniha nebo autor tě podrží, když je ti smutno, když máš splín, starosti?

Povzbudí mě náš kolega z klubu Zdeněk Hledač, to určitě. Jinak miluji Otu Pavla, jeho poetiku. 

5. Jak vnímáš tvorbu mladé generace?

Každá generace jinak žije, tudíž jinak píše. Teď už několik let sama nesoutěžím, ale když se každoročně účastním vyhodnocení soutěže " Můj svět" mnohdy jen žasnu, jak mladí píšou a tudíž se o šikovné literáty opravdu nebojím. Jsou, rostou, rodí se zas a znovu s darem a pílí psát a předávat neotřelé myšlenky a city. To vidíme i v pěkném projektu, knihovny "Proud ART". Jak říkal Ježíš" Nebojte se."😇💓🖐 

Zdeněk Hledač

1. Četl jsi poctivě školní povinnou četbu?

Jo, přečetl jsem vždycky všechno, aspoň myslím, že jo.

2. Tvůj oblíbený básník, prozaik?

Emanuel Frynta, Jiří Žáček, Jan Procházka, Jiří Šotola, Vladimír Neff...

3. Vzpomeneš si na svou první napsanou básničku, která se posléze objevila ve Tvé první sbírce?

To fakt ne... nevím, ale určitě bude v první sbírce... si myslím teda...

4. Jsi úspěšný účastník literárních soutěží, co ti účast v soutěžích dala do vínku ve Tvém psaní?

Skvělá zpětná vazba, spousta nových měst a lidí a hlavní cena nade vše - Lenka Skřekucká.

5. Na opuštěný ostrov by sis zabalil kterou knihu a proč?

Přestřelka / Jan Procházka

Žofie Zejdová

1. Kdo je tvůj první čtenář?

Mými prvními čtenáři bývali rodiče, ale vlastně si uvědomuji, že úplně prvním čtenářem je můj báječný ilustrátor František Procházka.

2. Když se o Tobě řekne- básnířka, co Tě na první dobrou napadne, a když se o Tobě řekne pohádkářka, spisovatelka, literátka, ředitelka knihovny?

Vzpomenu si na už nežijící kolegyni paní Helenu Kalousovou, která znala jednu z mých básní zpaměti – "Láska je motýlek

co na pár chvilek

usedne lidem do srdcí. …" 

a pokaždé mi řekla, jak je to krásné číst mé básničky.

Bohužel zatím mne nikdo pohádkářkou ani spisovatelkou nenazval. Vlastně nazval, když u nás besedoval o svých knihách pro děti pan spisovatel Jan Opatřil, tak mne před dětmi oslovoval kolegyně, spisovatelka a on něj to byla opravdu pocta.

Ředitelka knihovny? No popravdě řečeno, když mě tak někdo osloví není mi to příjemné. Svou práci mám moc ráda a je přeci jedno jakou mám funkci. Nedávno u nás byla v muzeu a knihovně návštěva z Čech a já jsem si, ostatně jako s každým povídala a pán pak do knihy návštěv zapsal: "…moc se nám u vás líbilo, a hlavně příjemný a ochotný personál…" to mě zahřálo u srdce neb jsem tam byla zrovna sama. Taky děti jsou báječné, když jsem jim na jedné z besed dělala čarodějnici tak mi jedena dívenka řekla: " … tebe si vezmu domů…" a bylo jí úplně fuk, že jsem ředitelka.

3. Jakému žánru dáváš přednost, když chceš s knihou relaxovat?

To je velmi těžká otázka, nemám vyhraněný literární žánr a knihy dělím na ty co čtu s chutí a ráda a ty, které mě nezaujaly. Tedy naposledy mě svými historickými detektivkami uchvátila spisovatelka Jaroslava Černá a vtáhla mě do děje tak, že jsem pak knihou vztekle mrskla se slovy: "…to teda ne, to číst ani nebudu…" tak moc mi "zabylo" líto jedné záporné a po "spravedlnosti tehdejší doby" potrestané osobě.

4. Od koho jsi zdědila lásku ke knihám, k práci knihovnice, k vlastní tvorbě?

Nejspíš od maminčina strýce Jeronýma Zejdy, který také psal knihy a od tatínkovy maminky, mé babičky, která báječně vyprávěla pohádky. Už jako pětileté dítě jsem tvořila své první knihy a zcela vážně tvrdila: " …budu kouřit, budu mít houpací křeslo a budu spisovatelka…" – houpací křeslo mám, nekouřím a jestli jsem spisovatelka to vážně ještě nevím.

5. Tvé literární plány do budoucna?

Mám rozepsanou pohádkovou knihu, ráda bych aby vyšla ještě letos před vánoci, nebo na jaře v roce 2026. A pak mám rozepsány dvě knihy pro dospělé – ta jedna je trochu autobiografická a ta druhá o synovi mé kamarádky, který … a to prozrazovat nebudu. Jen tolik, že obě se píší velmi nesnadno a také s nimi nijak nespěchám. ! No a vůbec nápadů je hodně a psaní mě moc baví.

František Tylšar

1. Básník, muzikant, fotograf, správce Blogu Obce spisovatelů... Čím jste nejraději?

Já bych to rozšířil o manžela, tátu, dědečka, pohádkového vícekancléře a ministra České pohádkové akademie, vedoucího dvou literárních spolků, železničáře, grafika, sazeče, vydavatele... A čím jsem nejraději? To se pořád mění podle toho, čím se právě zabývám... Takže bych odpověděl - asi vším. Cokoli dělám mě baví. Pokud by mě to bavit přestalo, šlo by to s danou činností rychle z kopce. Je však jedna činnost, kterou bych dal na první místo, ale té se zatím věnovat nemohu. Jednou budu opravdu dobrý, spokojený a radosti plný... důchodce!

 
2. Váš oblíbený autor, kniha?

Těch je opravdu hodně. Ale kdybych měl vybrat jednoho, tak je to John Morressy a všechny jeho knihy. Fascinuje mě jeho pozitivní způsob psaní, plný lidsky krásného humoru. Kdo ještě nečetl jeho příběhy o čaroději Kedrigernovi, tomu je vřele doporučuji.

 
3. Dáváte jako spisovatel šanci umělé inteligenci?

Ano. Ať chceme nebo ne, je tady a my ji nemůžeme ignorovat. Je zbytečné se jí bát nebo ji naopak přeceňovat. Já v ní vidím velikého pomocníka. A je jen na nás, jak možností, které nám nabízí využijeme. Nakonec, v historii bylo již mnoho podobných situací. Vynález knihtisku nevymýtil vyprávění. Vynález fotografie nevzal práci výtvarníkům. Vznik internetu a audioknih nezbořil knihovny. A podobně se naučíme žít i s AI, která určitě nebude znamenat konec spisovatelů.

4. Vaše knihy? Která byla první?

Přečtená - Honzíkova cesta, napsaná Jahodové verše. Možná jsem v předškolním věku některou počmáral nebo roztrhal, ale to si už nepamatuji.

 
5. Zajímáte se o současné mladé básníky a básnířky? Čtete jejich poezii? 

Nemohu říct, že by mě toto téma zajímalo víc, než cokoli jiného. Stejně jako u jiných autorů, dostane-li se mi jejich poezie do rukou, rád si ji přečtu. A stále mě udivuje, že "konec básníků v Čechách" ještě nenastal a asi ani brzy nenastane...

Božena Tyrlíková - Horáková

1. Který spisovatel je Tvůj oblíbený, čím si Tě získal? 

1) Bohumil Říha - Divoký koník Ryn.( s tou knížkou jsem spávala v posteli od svých 11let až do 15).

2) Daniel Defoe - Robinson Crusoe ( a tato kniha pak se mnou žila ještě déle).

3) Nesmím ještě zapomenout - Ernesta Hemingwaye - Zelené pahorky africké...- a také na všechny spisovatele, jejichž knížky jsem doposud četla a snad ještě přečtu. Čtení je kouzelný čas, který nám mnohé o životě napoví. 

2. Víme o Tobě, že jsi nejen literátka, ale i ráda maluješ, fotíš... Co ze svých dovedností - zájmů máš nejraději?

Nejraději dělám právě to, co mne v tu chvíli napadne. Chci fotit - fotím, chci malovat - maluju, když toužím něco napsat - tak vezmu papír, pero a píšu. Někdy mě báseň přesvědčí, že ji mám namalovat nebo vyfotit a tak se někdy spolu malování, psaní a focení prolínají.

3. Poměrně nedávno ses stala členkou Literárního klubu Petra Bezruče, co Ti členství mezi literáty přináší, nabíjí Tě k nové tvorbě?

Členství v LKPB mi přináší radost a poznání, že nejsem " taková jiná" osamělá, že mám kolem sebe zajímavé a nádherné bytosti. Troufám si říct, že konečně nejsem sama, že už někde patřím (doufám). Moc si toho vážím a těším se na každé další setkání. 

4. Máš ráda pohádky? Četla jsi knížky svým dětem? 

 Pohádky jsem milovala už jako malá, miluji stále a dokonce teď, je mám ještě raději. Vyprávěla mi je moje babička, četla maminka, pak já svým dětem a posléze našim vnoučkům. Pohádky tak mají smysl a jsou nedílnou součástí a průvodci našeho života.

 5. Existují ve Tvém životě místa, kde Tě navštěvují nejčastěji Múzy?

Místa, kde mně navštěvují "Múzy" - taková místa neznám. Přijdou jen tak. Prostě najednou do mne uhodí. Jen nevím, zdali jsou to opravdu Múzy, nebo jen moje "rozcuchané" vjemy, myšlenky, vzpomínky, prostě pocity se kterými společně kráčím životem.

Už je tu jaro!
Tak kdepak jsou Múzy?
Ptám se každičké ráno.
Asi mají je druzí.

Zřejmě líbají jiné básníky
a já jen marně pero svírám.
Že skládám klišé veršíky,
Múzy! To vaše je vina!

Že nestvořím báseň století
a davy nevzdají mi čest.
Kritikou jak kometa proletím
- bez doteku slávy hvězd.

I tak víra mnou cloumá
a nepřestanu psát.
Vždyť dnes kdejaký ňouma
už má nejeden řád! 

Hanka Hosnedlová

https://www.obecspisovatelu.cz/

 1. Co / kdo pro Vás bylo motivující stát se spisovatelkou?
Už odmalička jsem zbožňovala psané slovo a nutila dospělé číst mi všechno, kde byla nějaká písmenka. Ještě jako dítě jsem trochu publikovala v tehdejších novinách a časopisech, což mne příjemně povzbudilo. Když jsem pak nastoupila jako elévka do redakce novin v Plzni, snažila jsem se propašovat mezi běžné zprávy i povídky, drobné fejetonky a podobně, sem tam i básně. Bohužel pak mé aktivní vystupováníproti vstupu spojeneckých  vojsk mne v rámci konsolidace připravilo o možnost psát, ale i vůbec se uplatnit v kultuře a veřejném životě - na dvacet let.

2. Vaše první kniha, kterou jste napsala?
Takže první knížečky a básnické sbírečky byly samizdatové, v pár psaných výtiscích v rámci tehdejších    dostupných možností. Nicméně putovaly po okruhu přátel a hlavně trampských okruhů.

Hodně času mi zabere čtení publikací členů zejména jihočeské pobočky Obce spisovatelů a dalších známých    kvůli recenzím či rozhovorům s autory. Ale pokud si mohu vybrat četbu pro svůj relax, dávám přednost      především příběhům, pokud možno silným a neotřelým příběhům. 

V Radě Obce spisovatelů ČR působím již řadu let, stála jsem mimo jiné u zrodu Jihočeského klubu Obce  spisovatelů, ve kterém jsem působila víc než třináct let na postu předsedkyně, nyní na vlastní žádost jako
místopředsedkyně.

Jedním ze zásadních úkolů Obce spisovatelů ČR je ochrana tvůrčích,profesních zájmů a práv členů sdružení, nejen spisovatelů, ale i kritiků, literárních vědců a překladatelů, samozřejmě pak i ochrana svobody slova a tvorby, prezentace jejich díla, navazování kontaktů a spolupráce s podobnými spolky i v zahraničí. Kromě jiného OS vydává průběžně i obsažné sborníky z prací svých členů. Jihočeský klub se pak
snaží pomáhat mladým a začínajícím autorům, poskytovat jim možnosti tvůrčího zapojení a v neposlední řadě i jejich představování čtenářské veřejnosti v podobě různých akcí jako Zeyerovy Vodňany, Velké autorské
čtení v Písku, ve Včelné, v literárních besedách a přednáškách po kraji i mimo kraj. Pravidelně vydává reprezentativní almanach Literární fórum a každý rok společné knižní sborníky povídek i básní.

Náměty jsou všude kolem nás, v běžném životě, výjimečných událostech,v příbězích, které píše sám život.  Čerpat se dá z každodenního dění, ze zážitků, z cestování - dávám přednost nezávislým cestám po světě jako
backpacker, lákají mne exotické krajiny, snažím se dohodnit ty roky, kdy  jsme vycestovat nesměli. O některé zážitky a poznatky se podílím prostřednictvím svých knížek, cestopisných seriálů či besed s promítáním. Zbývá  mi jich ještě kopice ke zpracování, ale bohužel mi chybí potřebný čas a navíc přibývají roky a výkonnost pomalu klesá.

Nejraději píšu doma, mám spousty poznámek, papírků, sešítků, různých nasbíraných podkladů, rozepsaných povídek, cestopisů - ale obávám se, že to už nikdy nezvládnu, protože dávám přednost možnosti zažívat stále nové a lákavé události, cesty, příběhy...

Štěpánka Běla Houbková

1. Tvá oblíbená kniha, autor, čím si Tě jako čtenáře získali?

Možná to překvapí, ale mám ráda knihy pana doktora Ludvíka Součka, jeho sci -fi povídky jsou prostě báječné. Moje oblíbená kniha od něj je Cesta slepých ptáků, jsou to v podstatě tři navazující příběhy a když jsem je četla prvně asi v šestnácti letech, tak jsem ani nechtěla věřit, že je to jen fikce. Je to asi týden, co jsem po ní opět sáhla. 

2. Kupuješ si občas knihy pro radost, nebo využíváš e-knih?

Knihy si kupuji opravdu sporadicky, ta poslední od Třeštíkové Osm byla můj vánoční dárek. E- knihám se vyhýbám, ráda mám s knihou blízký osobní kontakt.

3. Jsi taková nově narozená "Aghata Christie", četla jsi její knihy?

Samozřejmě! A některé i v různých vydání! Pár, těch starších mám v knihovně. Při první mateřské jsem bydlela mimo okruh kamarádů a rodiny a taky u nás doma nebyla televize. A již nikdy jsem si ji do své domácnosti nepořídila. Takže místní knihovna byla moje záchrana v dnech samoty. Po dobu dvou let mi rukama prošlo tolik knih, co jich jen v místní knihovně měli! A většina z nich byl právě od Aghaty Christie.

4. Svěřila bys zadání své knihy umělé inteligenci?

 Ne. Já tvoření knihy miluji. Navíc já jsem hlavní hrdinka, prožívám její radosti i smutky, zamilování a zároveň s ní trpím, když jí někdo zradí. Co by o tom nějaká mašinka mohla vědět! 

5. Zastáváš názor, že děti jsou v psaní otevřené upřímné a jaké jsou podle Tebe ještě jsou?

Děti jsou prostě úžasné! Mám to životní štěstí, že jsou nedílnou součástí mého života. Ať už ty mé vlastní nebo ty na chvíli školou adoptované. Když jsem si prvně jako kantor uvědomila, že už navždy budu součástí jejich života, pojala mne doslova čirá hrůza, abych něco nezprasila. Snad se povedlo a nebyla jsem ničí noční můrou. Bez dětí by svět neměl smysl. Pro mne ne. A jaké jsou ještě? Většinou čisté, nasávající vše kolem sebe a nesmírně bohaté na energii. Neznám hezčí práci než tu s dětmi! Možná psaní se k tomu báječnému prožitku trochu přibližuje.. 

Věra Petrová

1. Poezie, myslíte si, že s ní dokáže autor vyjadřit vše?

Nad tím jsem se zamýšlela mnohokrát a říkám ne. Neexistují slova, kterými bych chtěla vyjádřit, co cítím.Například LÁSKA. Nikdy se mi to nepodařilo zformulovat tak jak bych chtěla. Proto málo mých básní je o lásce. Pro mě jsou nedokonalé🙂

2. Před nedávnem jste napsala aomanach dětských veršovaných hádanek, jak byl dětmi přijat?

Almanach hádanek pro děti byl přijat velmi pozitivně. Jak dětmi, tak dospělými. Používali ho i učitelé ve
školce i škole. 

3. Váš oblíbený autor, literární žanr.

Jsem milovnice detektivek, knih o zvířatech a dějinách. Moje oblíbená spisovatelka je Betty MacDonaldová, Michaela Klevisová, Tess Gerritsenová a Mika Waltari

4. Kdo je Vaším prvním čtenářem?

Mým prvním čtenářem bývá dcera, a musím podotknout, že je velmi kritická.

5. Jaké blízké plány chcete ve své tvorbě uskutečnit?

Žádné blízké plány nemám, snad druhý díl mého posledního almanachu s názvem "Tiše, neštěkat"

Anna Ursíni

1. Jaká jsou Vaše oblíbená témata v tvorbě?

Všetky etické témy týkajúce sa ľudského života, v poslednej dobe je to starnutie, téma odpúšťania a sebaprijatia.

2. Který druh literatury nejraději čtete?
Poéziu. Rada si prečítam moravských autorov - Kainar, Skácel, Nezval, Wolker, zo svetovej poézie je toho viac, na prvom mieste je však Edith Södergranová. Zo slovenských autorov mám najradšej M. Haľamovú. V próze preferujem severskú klasiku, najmä S. Lagerlöfovú a M. Fredrikssonovú.

3 . Co pro Vás znamená setkávání s ostatními píšícími autory, motivují Vás?

Stretávanie amatérskych literátov je veľmi prospešné. Jednak sa v literárnych kluboch môžeme všeličomu priučiť, jednak sa dozvieme ako vnímajú našu tvorbu iní členovia, jednak umožňujú prezentáciu našej tvorby smerom k verejnosti. Je to vždy príjemné posedenie s ľudmi so spoločnou záľubou. Len ma trošku mrzí, že sa naše literárne kluby neomladzujú.

4. Antikváriaty dávají šanci přečteným knihám. Navštěvujete je a našla jste v antikváriátu někdy nějaký knižní skvost?

Mám alergiu na starý, alebo neupravovaný potlačený papier, preto veľmi opatrne listujem v časom zvetraných knihách. No keď som v internetovom antikvariáte objavila Česko-slovenský slovník z roku 1981, neodolala som. Je vynikajúci a nemal bohužial ďalšie vydanie. Tie nové slovníky mu nesiahajú ani po päty. Inak si myslím, že antikvariáty sú veľmi potrebné. Kvalitnej literatúry sa dnes vydáva pomenej a v nich možno vždy objaviť niečo zaujímavé.

5. Myslíte, že umělá inteligence dokáže a psat upřímný emoční příběh, nebo to musí jít od srdce člověka?

Nemyslím si to. To by musela prejsť rovnakým vývojom ako ľudstvo a rovnakou ontogenézou ako každý ľudský jedinec. Vedci na nej určite ešte popracujú, ale keby aj dosiahli dokonalosť nič to nebude platné, pretože človek je ako taký vo svojej prirodzenosti tvor nedokonalý.

Viola Jíchová

1. Čím Tě naplňuje psaní poezie?

Čím tě naplňuje psaní poezie? Psaní poezie mne naplňuje krásou a bohatstvím. Učí zastavit se na cestě a vidět, slyšet, dýchat Zem v lidech.

 2. Jakou literaturu vyhledáváš pro volné chvilky ke čtení

Ve volných chvílích vyhledávám literaturu naučnou. Knihy prof. Pavla Koláře např aj. zdravotní publikace, např Lidské tělo, nebo Biologie víry. Knihy, které naplňují životní hodnoty a učí vnímat svět po stránkách psychické, fyzické i biologické existence.

3. Kde hledaš motivaci ke psaní

Inspiraci hledám v sobě, v lidech, knihách a přírodě a Vesmíru.

4. Účastníš se různých literárních setkání, inspirují Tě ve tvé tvorbě?

Účastním se setkání spisovatelů v Karlíně v rámci pořadů Obce spisovatelů, dále jezdím na Broumovské dny poezie v říjnu. Se skupinou autorů pořádáme čtení v Praze v kavárně Naturel, čteme válečným veteránům ve Vojenské nemocnici (tam jsem jim jednu knihu Ostrov květů věnovala Domovu Vlčí mák). Dále čtení, které pořádá Michal Svoboda v kavárně Klíner v Břevnově. Byla jsem na literárním festivalu v Lomnici nad Popelkou, který se bude konat i letos v květnu. Dále Liter Art a Šuplík Václava Smolky. 26.4. má být čtení na Vyšehradě.

5. Tvá oblíbená kniha, autor?

Oblíbená kniha: Lidské těloPosilování stresem, Labyrint pohybu (Pavel Kolář) poezie: Karel Hynek Mácha J z Wolkerovo tak i Jiří Wolker - jeho epitaf mne hodně inspiroval k psaní, kdy jsem se rozhodla, že ten meč stačím vytasit.

Marta Lehetová

1. Jaká je slovenská současná poezie a jak moc se dostává do podvědomí čtenářů?

Myslím si, že písanie poézie v súčasnej dobe napreduje. Sledujem veľa nových mien, o ktorých som nepočula a ktorých básne sa mi páčia. Líšia sa od nás starších novším slovníkom, ale nemám rada vulgárnosti, ktoré často používajú a je ich čoraz viac.

2. Když si máte vzít knihu ke čtení, volite klasiku nebo knižní novinky? 

Keď si mám vybrať knihu na čítanie, rada siaham po klasike, ale nevadia mi ani knižné novinky.

3. Kdy jste začala s vlastním psaním a kdo byl vaším vzorem? 

Rada som písala slohové práce v škole, ale k písaniu ma doviedli moje deti a žiaci. Večer, keď som uspávala deti, čítala som im knihy a často vymýšľala. Škoda, že som nemala toľko času, aby som to hneď bola zapísala. Viac som sa začala zaujímať o písanie so svojimi žiakmi, keď som viedla literárny krúžok a tam som stále vymýšľala zaujímavé úlohy, ktoré mali vyriešiť a zistila som, že ma to veľmi baví. Keď som videla u žiaka, že má vlohy na písanie, začala som s ním pracovať a keď sa dostavili prvé úspechy, to ma posúvalo ďalej. Aj ja som pridala svoje práce a spolu s detskými som posielala do súťaží. Párkrát sa stalo, že učiteľka so svojím žiakom/žiačkou boli naraz ocenení. To isté som robila so svojou vnučkou, ktorá má okolo 80 ocenení z celoslovenských a zahraničných súťaží. Pretože som vyštudovala slovenský jazyk, vážila som si všetkých spisovateľov, ktorí písali alebo píšu. V našej rodine tvoril otec a traja bratia, takže je to asi trochu dedičné. Aj keď nie som spisovateľka, rada svoje myšlienky dám na papier.

4. Jaká je podle vás poezie psaná dětmi, čím se liší od dospělých autorů, nemyslím formu a propracování, spíš témata. 

Keď som pracovala s deťmi, vymýšľali sme rôzne slová o prírode, nebeských telesách, o ľuďoch a z nich vybrali stále niekoľko slov, na ktoré mali vytvoriť báseň. Pri ich čítaní sme sa pobavili a tu som vlastne zistila, kto má aké vlohy na písanie a začala sa im viac venovať. Myslím si, že majú lepšiu bujnú fantáziu ako dospelí a dokážu písať o všetkom.

5. Všimla jem si, že Vaše povídky jsou často psané s humorným nádhledem na život. Jste zastáncem tvrzení, že humor nikdy neuškodí, ba naopak? 

Rada píšem veselé poviedky, príhody pre deti a dospelých podľa toho, čo som zažila vo svojej rodine, s kamarátmi na ulici, v škole, so susedmi a známymi. Toto ma veľmi teší a baví, preto radšej uprednostňujem humor. V tomto období nám chýba.

Ako sa hovorí, že dôchodcovia nemajú nikdy čas, tak je to aj v mojom prípade. Chodím do mestskej knižnice na podujatia, ktoré robia hlavne s deťmi z materskej škôlky ako babka, ktorá číta im rozprávky s porozumením. Veľmi ma to baví, pretože rada recitujem, tak volajú zatiaľ stále iba mňa. Vôbec sa nenudím. Ja som nevydala žiadnu knihu, pretože mi chýbajú na to peniaze, ale svoje básne a poviedky mám zverejnené v dvoch knihách, ktoré robilo vydavateľstvo Perfekt Poviedky a básne pre deti a násťročných súťažne, v zahraničnej knihe Hyperpoem - zapísanej do knihy rekordov, v 2 knihách Poezie aneb Řeky slov a veľa v bulletinoch.

 Prajem krásny zvyšok dňa! S pozdravom Lehetová

Emilie Kozubíková

1. Když se řekne slovo psát, co to pro Tebe znamená? 
Pro mne psát znamená- zaprosit o požehnání, tvarovat děj do příběhu a otrocky jej propracovávat. Když se náhodou v závěru psaní dostaví katarze, poděkovat za požehnání.

 2. Ve své tvorbě často používáš rodnou mluvu. Jak těžké je psát v nářečí?

Psát mým rodným Těšínským nářečím "Po našymu" bylo pro mne vždy rozpačitým. Poněvadž jsem se dosud nedopídila pravidel, podle mne těžce nastavitelných, když ves, co ves tam jsou patrné odchylky, nehledě k změnám v odstupu času, kdy jsem je dovedně hovorově užívala. Příklad z Návsi Jablunkova (z názvu vyplývá, že jde o náves příslušející     městu (typické pro návsi bylo: jedzě masina do Cěsina po sinach a fuci-(jede mašina do Těšína kolejemi a vyfoukává) zatímco pro Jablunkov bylo typické: Něbuhej mi na haupe bo mi spadně dah. (Nebouchejmi na dům, spadne mi střecha) Mezi Návsím a jen o dvě vlakové zastávky sousedící Bystřici se v Návsi říkalo: čopkym, bluzkym, šatkym, Bystřici: čopke, bluzke, šatke (čepici, blůzku, šátek) tak by se ves, co ves našlo bezpočet měnných detailů, mimo to migraci po například uzavřených manželstvích z regionu Těšínska a do něj má dávná tamější mluva se nepochybně dál a jinak formuje, ať vlivem Češtiny, ať schengenem přístupnější polštinou. Buď, jak buď, se "Po našymu" nejvíc chýlí k polštině, jejíž gramatiku přes chabý český základ jsem nemělapříležitost si osvojit a také, že má čtečka pro nevidomé, na které píši, po mně hlasitě předčítá a nekomolí nekomolí vkládané mnou foneticky nářečové texty. Většinou je tedy uvádím foneticky s omluvou polským čtenářům a i tak s pochybnostmi, zda a jak bude můj fonetický znějící text přijat také majoritou českou. Letos, dá-li Pan Bůh, mi bude osmdesát pět let a s odstupem času se mi vytrácí vyjadřovací fond mého nářečí, tenčí se mi rovněž slovní zásoba mé české národností omezením již pobytu ve společnosti a i zúžením informačního zdroje z důvodu zhoršeného sluchu.b2, Shodou okolností právě upravuji svůj starý rukopis, kde těžko dob zpomínávám hovorový slang slovenštiny pitvořené tamějšími minoritami.

  3. Jaký druh literatury je Tvůj oblíbený?

Mnoho jsem toho v životě nepřečetla. Opájela jsem se většinouliteraturou prostřednictvím rozhlasových her. Teprve kolem osmnácti let jsem poznala Braillovo písmo a než jsem přestala jen slabikovat, založili jsme rodinu, osvojovala jsem si povolání. Knihy prostřednictvím PražskéMacanovy knihovny pro nevidomé, ježto mi namátkově přišly do rukou, jsem  si zamilovala bez rozdílu všechny. Nejvíc mne však zaujaly ty, s noblesním vyjadřováním. Stupňující se módní vulgarizování mne letos prvně přimělo dokonce je použít za účelem jejího potírání v hanbatině snázvem "Skandál na zasedání Prezídia spojených českých komunikačních prostředků".

4. Vím, že je Ti je blízká hudba, který styl hudby máš nejraději ? 

 Miluji hudbu všech žánrů. Nejvíce tu melodickou. Nejapné výstřelky bezuzdných vřískotů nebo donekonečna se opakujících niců můj sluch uráží. Obdivuji hudební vědce, kteří za úchvatných poledních koncertů na rozhlasové stanici Vltava denně, trpělivě vzdělávají posluchače a lahodí muzikálním uším.

5. Jsi zakladající člen LKPB, inspirují Tě ostatní členové ? 

 Ano, jsem členkou Literárního klubu P. Bezruče od jeho pravzniku. Zajímala jsem se vždy o tvorbu každého z kolegyň a kolegů. Teprve všakod chvíle, kdy mi byly svěřeny almanachy klubu k napsání anotací, jsem se důvěrněji seznámila s literárními pracemi jednotlivých členů. Jejich báječná různorodost mne pochopitelně dovybavovala šíří žánrů, slovní zásobou a obdivem k úrovni edukace a techniky psaní včetně milé nápaditosti. Musím však přiznat, že docela dost mých prací by nevzniklo bez puzení nabuzujících mne témat, přicházejících mi co měsíc e-maily od literární zakladatelky webu Pavlínky Kollárové. Vřelé díky za inspiraci i trpělivé konfrontace dvojsečných, málo srozumitelných pasáží.

S úctou a vzpomínkou na stálou pobídku předchůdce nynější vedoucí paní Zápalkové, pana profesora Olivy: "A pište!," srdečně zdravím. Emilka 8 března 2025

Ladislav Beran

Povídky z města Písku, vzpomínky na rodiče, sousedy a legendární postavy píseckých hospod.

 S nostalgií líčí také dnes již neexistující lokalitu u řeky Otavy - Rybářskou ulici. (zdroj:https://www.databazeknih.cz/knihy/cloveciny-219919)

1. Jak byste stručně popsal město Písek, jak moc Vás inspiruje? 

 Stručně popsat Písek? To nejde. Při mý ukecanosti by toho bylo na knížku, proto to nechám na turistické bedekry… Snad bych měl upřesnit, že se jedná o jihočeský Písek, neboť jsou v republice Písky dva. Jsem písecký patriot, který se tu v pětačtyřicátém narodil a to u vody, poblíž nejstaršího kamenného mostu v Evropě, v místech, kde se říká v Portyči, což je stará dělnická čtvrť, o které je krásný film od režiséra Kršky Kluci na řece. Tohle město na Otavě inspirovalo ke psaní hodně známých literátů i filmařů a má genius loci. Ve třicátých letech se říkalo Písku "malá Praha", protože má kamenný most jako Praha, je to město v lesích s legendární plovárnou, které se říkalo "Barrandov", a v létě tu byla spousta lufťáků z Prahy, ubytovaných v hotelech, penziónech a na privátech. Současný Písek má pořád co nabídnout a to od Pískoviště u Otavy se sochami z písku, Prácheňské muzeum, Hřebčinec s aukcemi koní, rád zmíním už hodně známou Sladovnu, jejíž expozice pro děti i dospělé přitáhnou každý rok do Písku desítky tisíc lidí. Písek prostě žije kulturou a Písečáci, kterým se tu žije dobře, mají své město rádi a ti, co už tu někdy byli, se sem rádi vrací...

2. Práce policisty je ve všech směrech náročná, kde jste bral čas na psaní, nebo doháníte vše až ve výslužbě? 

Pokud si člověk z práce udělá ne koníčka, ale koně, tak mu ta náročnost ani tak nepřijde. Já jsem nastoupil k tehdejšímu SNB v roce sedmdesát a než jsem se dostal na kriminálku, tak jsem jako obvoďák několikery služební polobotky po píseckých ulicích prošlapal. Pro budoucí kriminálku to mělo co do sebe, protože jsem získal nejen místní, ale i osobní znalost, poznával jsem tak galerku a tohle se mi všechno moc hodilo, když jsem koncem sedmdesátých let na kriminálku nastoupil. Už jako obvoďák jsem objasnil svoji první vraždu, a na kriminálce jsem dostal lajnu jako majetkář, vloupání do bytů. Po revoluci jsem přešel na ochranu kulturního dědictví a památek, protože v té době se rozjelo vloupání do kostelů a muzeí. Stihl jsem si udělat u Památkového úřadu v Praze druhou maturitu, a jako památkář jsem v roce 2005 odešel do důchodu. Ke psaní krimi povídek jsem se dostal tak trochu náhodou. Začátkem osmdesátých let točil režisér Karel Kachyňa v Písku film Láska a já jsem se s ním přes známého píseckého televizního scénáristu Karla Čabrádka seznámil a v Divadelní kavárně jsem jim vyprávěl o případu, který jsem vyšetřoval na Zvíkovském Podhradí, kde Němci, majiteli mercedesu, někdo přes noc rozbil okna u auta. Pachatelem nakonec byla jeho žena, neboť se její manžel "zapomněl!" na pokoji se servírkou z hotelu. Kachyňa mi na to hned řekl, že to už mělo být dávno napsané a Čabrádek mi řekl to samé. Zkusil jsem to, ale až o dost později, to když jsem reagoval na akci Umělecká tvořivost mládeže a poslal jsem tam povídku Aukce. Ta tam v Holešově tehdy vyhrála, dokonce jsem si z Kroměříže přivezl Cenu MV za tuto povídku. Začal jsem tedy ťukat do stroje, a moje první povídky četla písecká spisovatelka detektivek Milena Brůhová, které se povídky líbily, a řekla mi, abych je poslal do tehdejšího nakladatelství Růže v Českých Budějovicích. V roce osmdesát sedm mi vyšla prvotina Aukce a pak už jsem psal další a další. Zprvu to bylo několik knížek krimi povídek ze současnosti o případech, které jsem vyšetřoval, materiálu jsem měl za tu dobu hafo (byl jsem ve vyšetřovacích týmech u 9 vražd), a po jedné autogramiádě v Brně, kde jsem byl s Michalem Dlouhým, autorem Četnických humoresek, jsem se od něj dozvěděl, že četnická pátračka byla po roce 1928 všude, kde byl Krajský soud. Jen co jsem přijel domů, tak jsem zašel do Prácheňského muzea, neboť Písek měl Krajský soud a tady jsem našel spoustu případů zdejší četnické pátračky jednak v archivu, a hlavně v dobovém tisku. Ještě ten rok vyšla první knížka s píseckou četnickou pátračkou, která se jmenovala Četnické povídky ze starého kufru, kterou vydalo písecké nakladatelství J+M. Brzo zmizela z knihkupeckých pultů a tak jsem celou zimu trávil v muzeu, sbíral materiály a přes léto jsem pak napsal jednu, později i několik knížek, protože písecké četnická pátračka se štábním kapitánemVotrubou prostě uměla, a materiálu mám zatím pořád dost. To psaní je pro mne relax. Nejraději píšu na chalupě, kde od počítače vidím do zahrady, v Písku mi to moc nepíše, kolem mne jsou samý paneláky.

3. Čtete detektivky i od jiných autorů?

 Detektivky moc nečtu, ani se na ně moc nedívám. Oslovily mě Četnické humoresky, Pitaval, Hříšní lidé města Pražského, občas zkouknu v televizi Kriminálku Anděl, ale dívat se se mnou na detektivku v televizi, to je problém, žena mě vyhání, protože mám jako bývalý polda ke všemu připomínky. Už vůbec mě nebere Policie Modrava. Příroda kolem dobrá, ale obvodní oddělení, které vyšetřuje mordy, tak tomu nevěří ani čtenáři, se kterými se setkávám na besedách.

 4. Kdo je vaším spisovatelským vzorem a proč?

Miluji Bohumila Hrabala a hlavně Otu Pavla, to je moje krevní skupina. Rád se k jejich knížkám, když mám čas, kterého není moc, vracím.

5. Můžete prozradit, kolik knih jste dosud vydal? Jde to ještě spočítat?🙂 

 Tak ani nevím, jestli bych to měl na sebe prozradit. Kromě knížek od roku 1991 píšu pro tři krimi časopisy a to Jedním dechem, Stalo se!, a Krimi-signál, a v několika nakladatelstvích mi do současné doby vyšlo 65 knih, i když ne všechno byly krimi. Mojí nejmilejší knihou, kterou jsem napsal, je knížka Člověčiny, kterou vydalo město Písek, to je vyloženě o Písku a o mé milované Portyči, a dále její pokračování Jak jsem potkal lidi, což je o lidech z galerky, na které jsem rád vzpomenul. Nemohu zapomenout ani na můj první román Hříbata jsou malí koně, který není jenom o koních, ale i o bývalé prostitutce Karin Vlasákové, která po výkonu trestu za minulého režimu nachází svůj nový domov v píseckém Hřebčinci. Není to krimi, byť jsem si i v něm krimi zápletku neodpustil. Román je s přesahem i do současnosti a právě jsem se pustil do jeho pokračování a kniha se bude jmenovat Důl na štěstí. Letos by měly vyjít v nakladatelství MOBA Brno další čtyři knihy a to Kdo zná motiv, najde vraha, Cinknuté alibi a dvě reedice s četnickou pátračkou 92. policejní revír se hlásí… a Kriminální případy 92. policejního revíru.

P.S.  Čtenářům, kteří to dočetli až do konce, děkuji za laskavost a trpělivost.                       

Libuše Matysíková

1. Jaký je Tvůj vztah k trampování, k táborovým ohňům a poezii spojenou s tímto tématem? 

Na Hané se běžně trampování nevyskytuje.

Turistika a trampování? Ještě ve školním věku jsem chodila do turistického oddílu. Jelikož to bylo v Javorníku ve Slezsku, tak jsem postupně poznávala Rychlebské hory, Jeseníky. Na autorských pobytech v Broumově (jezdila jsem tam 20 let), jsme dělali různé túry a výlety. Tak jsem poznala Broumovské stěny, Policko, Adršpašské skály. S rodinou jsme byli v Krkonoších, Krušných horách a v Bílých Karpatech. Vzhledem k tomu, že členky Pegasu posílaly trapsavecké soutěži příspěvky, tak jsem šla s davem a posílala též. Verše s přírodní tematikou mají pro mě kouzlo. Mám ráda, když je celá skupina lidí naladěna na stejnou notu, ráda se přidám ke zpívajícímu kolektivu, ať už je to s táborákem nebo jen tak.

2. Víme o Tobě, že jsi porotcem dětské literární soutěže Andersenova hvězdička. Jaká je podle tebe současná tvorba děti, vidíš v ní potenciál nových talentů? 

Soutěž je stabilní akcí Městské knihovny v Němčicích nad Hanou, ve spolupráci se školou. Některé dětské práce opravdu mile překvapí svou hloubkou nebo nadčasovým viděním. Soutěž má zadané téma a každý rok je jiná. Úroveň prací, počet účastníků, zpracováním tématu. Loni na Dnu poezie přišla za mnou dívenka, jestli mi může ukázat své básně. Tak jsme se na to podívaly. Snažila jsem se jí poradit a řekla na rovinu, že i já se někdy potýkám se zbytečnými slovy.

Koncem března obdrží porotci práce a domluví se, kdy se sejdou k vyhodnocení prací. Poctivě pročítám všechny práce, činím si poznámky. Nerada bych někoho přehlédla. Snažím se o zodpovědný poctivý přístup. Členky poroty bývají svědomitě připravené a většinou se shodneme i v názorech na jednotlivé práce. Někdy přidáme více cen. Například cenu poroty. Nebo cenu za výjimečnou nadčasovou práci. Rodiče, děti i učitelé se těší na spolupráci s Literáty na webu. Je to pro ně něco nového, vyššího. Také proběhne o soutěži zpráva v Městském zpravodaji. Dříve oceněné děti dostávaly tužku, zápisníček a strouhátko. Teď jim přidávám i svoji sbírku. Musíme doufat, že v každé generaci se najde básník či příští prozaik. Nedávno jsem byla v prodejně knih. Je smutné, že ani v prodejnách knih nemají mnohdy vystavenou v nabídce poezii. Dnes jsem viděla v Městské knihovně plakát, který zval na setkání s mladičkou autorkou. Akce bude 13. 3. v knihovně v Němčicích nad Hanou. V současné době je zájem o detektivky, románky. Klasická literatura se vyřazuje z knihoven, dělá se místo pro nové, ne vždy lepší knihy.

3. Který žánr literatury je Tvůj nejoblíbenější?

Co na to říci? Píši poezii a krátké příběhy. Vydávám sbírky, přispívám do různých sborníků. Tak zřejmě to bude poezie. Když jsem jela poprvé do Broumova, tak jsem z Olomouce jela se studentkou filozofie. Ta se mě ptala, co čtu a co preferuji. Řekla jsem, že Puškina a Charlese Baudelaire. První básník, se kterým jsem se na živo setkala, byl Oldřich Mikulášek. Bylo to v Přerově, při studiu na Pedagogické škole. Z celého internátu jsem tam šla sama. Děvčata měly u paní vychovatelky nějaké pozdní příchody a já jsem měla akci nahlášenou dopředu, tak jsem mohla jít. Byla jsem nejmladší z účastníků, většinou tam byly ženy středního a staršího věku. Oldřich Mikulášek byl už starý pán. Vyprávěl i o svém životě a spojitosti s básníkem Janem Skácelem, který mu přebral ženu. Bylo to milé a přínosné setkání. Podepsal mi svoji sbírku.

4. Co Ti přináší přátelství a spolupráce literárních klubů a čím bys je sama posílila.

Jsem ráda, že mi život dal příležitost poznat i jiné literární kluby. Pegas Mělník, to je můj základní klub (členství od 1990), Středisko východočeské obce spisovatelů – tam jsem od roku 2013. Tím, že jsem se rozhodla, že pojedu na Martinskou poetickou jeseň, že na Slovensku je přece krásně, jsem se přirozenou cestou navázala i na Literární klub Petra Bezruče ve Frýdku – Místku. Jsem ráda, že mohu u vás vydat každým rokem nějaké básně, snažím se přispívat do Literátů na webu. Také jsem ráda, že jsem poznala spoustu tvořivých lidí.

Kontakt se Západočeskými spisovateli jsem získala přes jejich časopis PLŽ.

PLŽ - Plzeňský literární život.

Přes Svatavu Mášovou, kroměřížskou spisovatelkou a také členkou mělnického Pegasu, jsem se dostala k paní Haně Ševčíkové, alias Otavínce. Ta na svém webu se snaží podchytit celostátní i regionální básníky a pracovníky v kultuře a umění. V současné době je nemocná, ale web Otavínka znovu obnovila, i když ne v takovém rozsahu, jaký byl, než onemocněla.

Co mě to přátelství a spolupráce přineslo?  Každý klub má svoje specifika, jiný pracovní styl, jiný způsob jednání i mezi sebou. Tak, jak jsme každý člověk jiný, a v klubech se pracuje tak, jak to většině lidí vyhovuje. Naše způsoby psaní jsou odlišné, každý dosáhne takové úrovně, na jakou má. Tak je to ve všech rozsazích lidské činnosti. Také povahy, jednání lidí se značně liší. Naštěstí v našich klubech jsou lidé přátelští a vstřícní. A to je právě to krásné, co nás inspiruje, vede k přemýšlení o své tvorbě a nemálo obohacuje. S přibývajícími léty musím utlumovat své jízdy za poezií, ať jsou to autorská setkání či hodnocení literárních soutěží. Ozvaly se zdravotní problémy a navíc jsem musela ukončit noční dojezdy, neboť můj muž po tmě už nesedne za volant. Ale přesto se snažím, abych zvládala, co je možné zvládnout.

Celý život jsem cestovala. Za vzděláním, jezdívali jsme jako děti s rodiči na dovolenou ke stařečkům na žně. Později jsme jezdili sami, rodiče za námi přijeli později. A byla to cesta docela daleká. Z Javorníka ve Slezsku do Tlumačova, pak jsme šli k panu Bednaříkovi a ten nás zavezl do Karolína. Někdy si stařeček si vypůjčil od pana Vojáčka koně, zapřáhl jej do vozu a přivezl nás sám. Pak jsem jezdila trasu Javorník – Přerov. Když už byly děti větší, tak jsem začala jezdit po vyhodnoceních literárních soutěží. Poprvé jsem jela v roce 1988 do Kralup nad Vltavou. Bylo tam hodnocení literární soutěže Seifertovy Kralupy. V roce 1989 jsem poslala příspěvek do Mělnického Pegasu. Další rok jsem se stala členkou Mělnického Pegasu. A postupně se nakupily další soutěže, další hodnocení. To už jsme byly slušná parta, ale z Moravy nás bylo pár. Takže jsem většinou jezdila sama.

Čím bych je posílila? Těžko říci. V Pegasu mnoho lidí zestárlo, přibylo pár nových, ale v této situaci jsme rádi, že klub funguje, vydává společné sborníky členů. Navštěvují se svou poezií klub důchodců, školy apod. Členové klubu také pořádají výtvarné a fotografické výstavy doplněné básněmi členů. Ty výstavy jsou putovní a mívají úspěch. Středisko v Pardubicích vydává každým rokem sborník svých členů na určené téma. Také různé akce, výstavy. Východočeská obec spisovatelů je poměrně dosti činorodá. Loni umřeli dosti významní a akční členové organizace. Jiří Faltus, Milan Dušek. Z Mělnického Pegasu umřel Jaroslav Schnerch.

Za co jsem tedy ráda? Že jsem poznala různé styly činnosti a lidi, kteří jsou vstřícní, ochotní a tvořiví. A to je největší přínos klubů, neboť sám nejsi nic.

Také byla pro mě velká zkušenost být aktivně na slam poetry vystoupeních. To mi říkal jeden autor ze Střediska: - A nevadí ti, že oni mají náušnici?

-Nevadí. Náš starosta ji má také, a je vystudovaný inženýr.

Oni ti slameři byli většinou vysokoškoláci, kteří ukončili doktorandské studium. V pozdějších letech začali předvádět slam v mezinárodním podání, čili uměli dobře nejméně dva tři světové jazyky. A i pro psaní poezie to byla vynikající zkušenost.

5. Tvá nejmilejší kniha? Autor?

Betty Mac Donaldová - Vejce a já, Co život dal a vzal

Charles Baudelaire - Malé básně v próze

Alina Centkiewiczova, Czeslav Centkiewitz - Velký Nor

Vilhelm Moberg - Vystěhovalci

Je dosti těžké vybírat jednu knihu. Od dětských let jsem hodně četla, při studiu jsem četla tři čtyři knihy týdně. Když jsem se vdávala, tak já jsem měla svoji knihovnu, manžel měl svoji knihovnu a následně jsme si pořídili svoji společnou knihovnu. Je spousta knih, z nichž si pamatuji detaily, někdy ji v knihovně nemohu najít. Vracím se i k poezii. Mikulášek, Skácel, Wolker, Karel Toman. Vzpomínám na laskavého pana učitele, který nám při suplování českého jazyka četl Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy.Také si ráda přečtu povídky. A někdy si zopakuji klasiky.

Lech Przeczek

1. Jste autorem aforismů, kde hledáte témata?

Na tuto otázku se velmi často ptají účastníci na mých autorských besedách, které mívám zejména v knihovnách. Odpovídám vždy v tom smyslu, že spoustu nejrůznějších témat přináší hlavně běžný každodenní život. Stačí se jen pozorně dívat kolem sebe a o témata máte rozhodně postaráno.

  2. Překládáte a píšete poezii v polštině. Jaká je polská současná poezie?

Tady Vás možná malinko poopravím: v současné době totiž píši poezii už i v češtině. Celkově se však ve větší míře věnuji zejména psaní aforismů, poezii tvořím spíše jen sporadicky. Dle mého názoru je současná poezie jako taková myšlenkově i tematicky značně různorodá, i když názorově možná poněkud nejednotná a programově neukotvená.

3. Jste členem Obce spisovatelů. Kdy jste se rozhodl pro psaní a kdo Vás inspiroval?

Psaní je u nás v rodině už jakousi "rodinnou tradicí". Otec byl významným spisovatelem a poezii píše i moje sestra Lucyna. S tím, že otec i sestra jsou autory píšícími výlučně polsky a pouze já jsem spisovatelem bilingvním. Osobně jsem začal s literárními pokusy už za dob středoškolského studia. Jednalo se nejdříve o poezii v polštině, kterou jsem potom začal publikovat v polskojazyčných periodikách, které u nás vycházejí ("Zwrot", "Głos Ludu" a "Kalendarz Śląski"). Později se k tomu přidaly také aforismy psané v češtině. Momentálně mám na kontě deset vydaných knižních publikací (v češtině, polštině i dvojjazyčných).

4. Jaký je Váš pohled na knižní nabídku, co vám na trhu schází a naopak těší?

Aktuální knižní nabídka je skutečně velmi rozsáhlá a pestrá a je nesnadné až nemožné ji v celé šíří sledovat. Každoročně vychází opravdu obrovský počet knih. Z mého hlediska je trochu škoda, že právě aforismus jako nejkratší literární útvar je u nás (myslím neprávem) poněkud opomíjený. Tvorbě aforismů se totiž v ČR skutečně seriózně věnuje pouze malá hrstka autorů. Naopak potěšitelná je široká nabídka knížek sci-fi a fantasy na knižním trhu, a to jak od českých, tak zejména zahraničních autorů. 

5. Váš oblíbený autor a proč? 

Mám samozřejmě více oblíbených žánrů a tím pádem i autorů. Pokud se týče aforismů je mým oblíbeným autorem opravdový mistr uvedeného žánru polský spisovatel Stanisław Jerzy Lec hlavně pro originalitu jeho myšlenek. Od dětství mám také rád literaturu sci-fi a fantasy. Tady je mým oblíbeným spisovatelem Andrzej Sapkowski, autor známé ságy o bělovlasém zaklínači Geraltovi, kterého jsem svého času poznal i osobně na literárním festivalu v Ostravě, kde jsem byl já jako tehdy začínající regionální autor a on už jako největší hvězda tohoto festivalu. Minulé Vánoce jsem dostal od syna pod stromeček originální polskou verzi jeho nejnovějšího románu "Rozdroże kruków" (v doslovném překladu "Havraní rozcestí"). Pro milovníky fantasy je to moc hezké čtení. Snad se v brzké době objeví na trhu i český překlad této knížky.

Dajana Zápalková

1. Jaký druh literatury máš nejraději?

Když se dostanu k četbě, pak beru do rukou knihy, u kterých si odpočinu, u kterých nemusím moc uvažovat, a když se začtu, pak je hltám až do konce – takže jiná práce jde stranou. Nemohla jsem si tyto situace moc dovolit – jedině na dovolených, ve dnech volna. Tak doufám, že takových chvil bude více. Samozřejmě s potěšením a ze zvědavostí beru přednostně do rukou právě vydané knihy svých literárních kolegů, vždy se na ně moc těším.

2. Kdy, ve kterou denní dobu obvykle píšeš?

Píšu většinou ráno – jsem ranní ptáče, všichni spí, je ticho a já přemýšlím a verše naskakují. Nebo též při dopolední kávě v pohodlném křesle, kdy většinou otevírám stránky knih poezie – různých autorů, jejichž verše mne třeba inspirují.

3. Kde hledáš témata?

Témata básní vyvstávají z četby poezie, ale též při mých procházkách přírodou - to pak doma vzpomínám a lovím verše, které naskakovaly a já neměla čím je zapsat.

4. Vydala jsi několik sbírek poezie. Která z nich je Tvoje srdcovka a jaké se Ti dostává zpětné vazby od čtenářů?

Nevím, zda autoři svých knih si cení vždy té poslední vydané nejvíce … Já to tak mám, takže sbírka básní HLEDÁNÍ je pro mne "topkou". A doufám, že to změní další nová kniha a posune můj náhled na svoji tvorbu zase o kousek dál. A zpětná vazba od čtenářů? V poslední době, když daruji své básnické sbírky, jsou většinou obdarovaní překvapení, že to je moje tvorba, že jsem něco takového vydala! Tak takové reakce mě vždy potěší.

5. Který autor je Tvůj nejoblíbenější a proč?

Nemám svého oblíbeného autora. Jako knihovnice jsem se dostala ke spoustě knižních titulů, k různým bestselerům, k tuzemským i českým autorům. Ale každý člověk je jiný – někdo volí historii, jiný zase romantiku či naučnou literaturu. Věřím, že v mém životě teprve nastane období, kdy si řeknu: Toho autora chci číst, na jeho novinku si počkám …

Svatoslav Butora

1. Co vás inspirovalo psát poesii?

V období mého dospívání mne k psaní poesie a krátkých povídek v čase studia na strojírenské průmyslovce ve Zvoleni (SR) inspirovala paní profesorka matematiky. Od té doby jsem měl rád i matematiku i poesii. Tyto dvě krásné průvodkyně životem mne provázely i při studiu na VŠ. Dnes je s nimi a se mnou v přátelském vztahu navíc Paní Poesie.

2. Nosíte po kapsách notýsek nebo své verše píšete přímou cestou do počítače?

Když se téma objeví v myšlenkách mé hlavy, tak ji obvykle dotvářím přímo na obrazovce počítače a pak ji obvykle doplním o vhodnou ilustraci z knihovny Pinterestu.

3. Kdo nebo co je Vaší múzou?

Mám rád archeologii a hrady a zámky. Při virtuálních procházkách po náměstích starobylých měst si představuji jejich starobylé obyvatele a jejich představy… a povídáním s nimi se dostávám do stavu mysle, ve kterém vidím ožívání jejich bolestí i radostí. Pak do takového snu připlouvá Paní Poesie a smysluplně mne objímá…

4. Píšete raději v zimě nebo v létě?

Nedokážu to rozlišit. Paní Poesie ke mne připlouvá téměř každý den v roce, a to hlavně k večeru po 20. hodině. Mám ji rád a nedokážu ji odolávat.

5. Kupujete si nové knihy nebo dáváte přednost knihovnám?

Ne, nové knihy si nekupuji. Do knižního obchodu/prodejen knih sice chodívám a prohledávám a čtu si nové zajímavé tituly ve stoje; ale nic nekupuji. Oblíbil jsem si kupř. prodejnu knih Akademie v Praze na Václavském náměstí, kde navíc prodávají i dobrou kávu… Mám doma velice moc knih a není kam nové ukládat. Sbírám pouze nové myšlenky. Ještě pořád mám v hlavě a v počítači pro ně místo.

Petr Koudelka

1. Vzpomeneš si na svou první básničku?

První básničku jsem napsal ve třetí třídě. Popsal jsem v ní rodinu jednoho mého spolužáka.

2. Jak vnímáš současnou poezii?

Současná poezie je pro mne nekonečný oceán a jáse v něm cachtám někde u břehu. Z těch současných básníků a básnířek mám rád Jiřího Žáčka, Svatavu Antošovou, Františka Václavíka, Jana Hocka, Květu Salmonovou. A ještě spoustu jiných, co ke mně z těch nekonečných vod stačili doplavat.

3. Který autor Tě ve Tvém psaní motivoval?

Autorů, kteří mě ovlivnili je celá řada. Kdybych je měl srovnat od těch mých prvních básniček, tak to byl Jaroslav Vrchlický, Jiří Wolker, Josef Kainar, Vladimír Holan, Václav Hrabě a jeden z mých nejoblíbenějších básníků Jaroslav Seifert. 

4. Kterou knížku si vezmeš na opuštěný ostrov?

Na opuštěný ostrov by mě nikdo dobrovolně nedostal. Když už by to muselo být, tak bych si tam vzal s sebou knížky dvě. Sbírku Jaroslava Seiferta Píseň o Viktorce a knihu vzpomínek Všechny krásy světa od téhož autora.

5. Kdo je pokaždé Tvůj první čtenář a proč?

Mým prvním čtenářem a korektorkou je moje manželka Olinka. Když básničku napíši, tak si spolu sedneme a učešeme ji. Učesat ji znamená opravit pravopis a sem tam nějaké to slovo nebo větu doplnit nebo vypustit. Mnoho mých básniček jsou našimi společnými vzpomínkami a kdo jiný by měl být tím prvním čtenářem než ona. Jako sbírka mé básničky procházejí ještě dvěma pravopisnými korekturami.

6. Když se řekne Mirek Kovařík, co to pro Tebe znamená? Jaké bylo vaše setkání?

Mirek Kovářík byl přítelem. Setkal jsem se s ním poprvé v roce 1979 v pražském divadélku Rubín. Uváděl zde v pořadu Zelené peří začínající básníky a prozaiky, později pak v Malostranské besedě. Tímto pořadem prošlo na dva tisíce literátů. Pořad byl rozdělený na dvě části. V té první se četly verše, ve druhé o nich probíhala diskuse. Bylo to přínosem jak pro publikum, tak i pro autory.