Narodil jsem se v roce 1955 v Praze. Skoro celý život jsem prožil v Roztokách u Prahy. Básničky jsem začal psát mezi lety 1976-1991. Od roku 1979 jsem začal uvádět své verše v pořadu Mirka Kováříka Zelené peří v pražském divadle Rubín, později pak v malostranské besedě. Ke psaní básniček jsem se znovu dostal v roce 2017.
omlouváme se za zhoršenou kvalitu zvuku.😊
21.12.2023
Zatáhlo se.
Ticho nad městem
ukončilo několik výstřelů.
Smrt přišla na návštěvu.
Bez pozvání,
jak to umí jenom ona.
Ve školních lavicích
po ní zůstala prázdná místa.
Odnesla si s sebou
několik mladých životů.
Nebe nad Prahou se otevřelo
a uprostřed toho všeho
byl slyšet pláč...
Vzpomínka na Irenu
Chalupa na stráni
kdesi v Broumovských horách osiřela.
Už není nikdo,
kdo zapálí ohýnky v oknech,
přiloží do kamen
nebo uvaří čerstvou kávu.
Ze stolu to všechno smetla jediná smršť.
Jak málo stačí,
aby se vše převrátilo
během několika chvil.
Život, který tady byl s námi,
už najednou není.
Zůstávají jen vzpomínky těch,
kteří jí znali.
I přesto, že už není,
ta stará hrušeň na zahradě
a lavička pod ní
stále pořád čekají,
že přijde, sedne si,
nasadí si brýle,
vezme do rukou knihu
a začne si v ní číst.
Čekají marně,
už nikdy nepřijde
a ta rozečtená kniha
bude dál ukrývat tajemství konce,
který se už ona nedozví.
věnováno: Ireně Topinkové
Hra na doktora
Ve stínech akátů jsme si jako děti hráli na doktora.
Od té doby už jsme o dost vyrostli.
Teď jsou z nás důchodci a důchodkyně.
I naše těla jsou dnes jiná.
A kdyby jenom těla.
Změnil se i náš přístup k opačnému pohlaví.
Už to není takové jaké to bylo, když jsme byli mladí.
Už víme, co mají dívky v podprsence a chlapci pod trenkami.
Nemáme ani to jemné šimrání v podbřišku,
jako jsme mívali, když jsme někde byli jen my dva.
Všechno se to tak nějak ztratilo.
Zůstaly pouze vzpomínky na ty stráně za vsí a na to,
jak jsme si v nich pod akáty hráli na doktora.
Docela obyčejný život
Vezmi mě za ruku a půjdeme.
Zastavíme se,
svlékneme se a ulehneme.
Z našich postelí uděláme jednu.
Budeme se milovat.
Jestli se domilujeme svých předchozích lásek,
můžete si přečíst náš souhlas,
že štěstí opravdu existuje.
Jedenácté přikázání
Nenechte lásku živořit.
Obracejte se k ní pokaždé čelem.
Mluvte na ní.
Vaše slova jsou klíčem,
odemykajícím všechno to krásné,
co je mezi Vámi.
Když se k Vám láska obrátí zády,
obejděte jí zprava
a pohlaďte po tváři.
Jedině tak pozná,
že je pro Vás ta pravá.
Stojí Vám to za to,
protože život bez lásky
je jako malinová zmrzlina bez malin.
Tulipány
****
Kolébka našich dětí je tma.
Ta jediná umí, co nikdo z nás.
Schová před námi to, co se schovat dá.
Jako je postel, skříň, stůl a židle.
Jediné, co neumí je schovat před námi naše sny.
I když většinu z nich do rána zapomeneme.
Přesto všechno nějaký ten sen uvízne v naší paměti.
Jako je kolébka našich dětí tma, tak u nás jsou to naše sny.
****
Kdo by se nadál,
že tady tolik let po válce budeme řešit tanky, houfnice a děla.
Z malého konfliktu v Evropě se pomalu začíná klubat třetí světová.
Už dlouho byl v Evropě mír.
Na válku se jen těžko zvyká.
Zvláště, když se začínají kopat zákopy,
do kterých mámy vyprovází svoje děti.
Možná na rok, na dva nebo napořád.
Kdo by se toho nadál,
že ještě v jedenadvacátém století se tohle může stát.
Předjaří 2023
****
Na dnešek jsem spal s Věstonickou venuší.
Byla jednou z těch, na které se nezapomíná.
Měla všechno, co se od venuše čeká.
V perfektním stavu a v kapesním vydání.
Byla to venuše od Skácela.
fotogalerie: Z Roztok
****
Babička měla absolutní sluch.
A věděla, když dítě sedlo ke klavíru, co z něj bude.
Jestli obyčejný polykač not nebo virtuóz.
I stalo se, že jsem k tomu klavíru sedl i já.
Babička hned jak mě slyšela, řekla mi, že to nemá cenu.
Že já a klavír se nikdy nebudeme milovat.
A tak na radu babičky jsem na klavír zanevřel.
Dodnes nevím, jestli mi dobře poradila a jestli já neudělal chybu, že jsem od klavíru odešel.
Kdybych vydržel, tak bych mohl být obyčejným polykačem not.
Protože mít doma klavír a umět na něj hrát!
I když jenom "Ovčáci čtveráci!"
To se cení.
To o vás vypovídá, že se umíte přes problémy překlenout.
****
Na řeku jsme se chodili dívat.
Jako kluci jsme záviděli rybářům jejich úlovky.
A že těch ryb tenkrát bylo!
Nemusel jste chytat ani na háček.
Stačil jen čeřen, kýbl a vědět, kam se postavit.
Byly to tenkrát žně.
Za chvíli byl kýbl plný ryb.
A mohl jste jít domů.
Než jste došel, bylo kýble půl.
To jak jste se stavoval dům od domu s nabídkou čerstvých ryb.
Od té doby se hodně změnilo.
Rybáři na ryby s čeřenem už nechodí.
Ryb je mnohem méně a řeka už není tou řekou co byla.
I my jsme zestárli a ta cesta k řece už pro nás není.
Teď už máme jenom vzpomínky na to, jaké to bylo, když jsme byly dětmi.
****
Kuka vůz měl hlad a polkl mojí popelnici, jak Jonáše velryba.
I přesto, že je krmen kuchyňskými odpadky, zachtělo se mu vydatnější stravy.
A tak, aniž by co řekl, podal si jí přímo z háku do nenasytných úst.
Sebral ji i s odpadem a polkl jako malinu.
Místo prázdné popelnice zbylo po ní prázdné místo.
Ztratila se zčistajasna a já nevěděl.
Ku prospěchu věci nahlásil jsem ztrátu.
Asi za půl hodiny přišla odpověď.
Kuka vůz měl hlad.
Přivezou novou.
Až Vám se ztratí popelnice, udělejte to jako já.
Zavolejte na úřad a hned budete vědět, jestli kuka vůz měl hlad a jestli Vám přivezou novou.
****
Až mě nasypou do urny a dají na místo posledního odpočinku.
Až budu na vás koukat z mraků, kam dostanou se jenom ptáci.
Až budu mít spoustu času a nebudu mít koho milovat.
Až vaše cesta za mnou dovede vás na hřbitov, kde s maminkou a bráchou máme hrob.
Až přijdete a rozsvítíte svíčku.
Až jednou přijdete, budu rád, protože budu vědět, že to za to stálo, žít a milovat.
****
Město, kde se lidé rodí a umírají.
Kde Ty a já jsme vyhodili kotvy, abychom zůstali připoutáni.
Kde vstáváme a kam chodíme spát.
Kde nás to těší a kde chceme spolu zestárnout.
V naší ulici a v našem domě.
Ve městě, kde se lidé rodí a umírají.
****
Nasedl jsem na oj Velkého vozu.
Kočí byl sám Měsíc a k té jízdě si osedlal Pegasa.
Letěli jsme po obloze a nevěděli vlastně kam.
Kolem nás létaly slečny s velkými ňadry a černými klíny.
Chtěl jsem je chytit za ruku, dotknout se, ale všechno mé snažení bylo marné.
Jedna po druhé uhýbala a všechny mizely v černé tmě.
Mně nezbylo nic jiného než za tu jízdu poděkovat Měsíci.
Sednout si do křesla a napsat o tom krásném snu krátkou básničku.
****
Setřít si pot z čela a být jak se říká grogy
to radil už Ovidius ve své knize Umění milovat
jestliže po souloži nejste grogy a neutíráte si z čela pot tak jste ani nemiloval
protože když s někým spíte
ať už je to žena nebo muž
a vy jste v letech není to přece žádná ostuda že jste grogy
hlavně že vám to ještě jde
umění milovat přece spočívá v tom že se neustále zdokonalujete
****
Měsíc mi svítí na cestu abych neupadl
noc a já jsme jeho kamarádi
všude tam kde mají dobré víno mě znají
Ze sklípku se nejlépe chodí když je tma
Aby mě nikdo neviděl tak chodím domů se svými kamarády
ti dva jsou ti jediní kteří ví jak vypadám
věřte mi není to hezký pohled
protože já a všichni pijáci vína ztrácí jiskru v té chvíli když se opijí
****
Jestli se to vůbec smí sednout si na lavičku vedle sochy
nepromluví s vámi dokonce ani neodpoví na pozdrav
jen tam tak sedí a kouká až si přisedne jiná socha
ale od té doby co si na lavičku sedla ona si ještě žádná socha nepřisedla
a tak jsem se nabídl že si přisednu
nejsem sice tak dokonalý a stárnu rychleji
ale bylo mi jí líto že je tam tak sama
nebýt toho psa co má na klíně asi bych se rozplakal
smutné jsou konce těch kteří na lavičkách sedí sami
neváhal jsem ani minutu
přisedl jsem
a tak jsme byli na lavičce dva já a socha Švejka Josefa
fotografie: Petr Koudelka
****
Někde tady musí být schody do nebe
do pekla se jezdí výtahem ale do nebe musíte jít pěšky
nejde o to že musíte po svých
ale najít je to dá někdy práce že se jeden až zapotí
a když už víte kde jsou
vylézt až tam nahoru není žádná sranda
nesmíte trpět závratěmi a musíte mít na to tam vyšplhat
až teprve když jste tam nahoře se vám uleví
už jste mezi svými
uvidíte všechny příbuzné pána boha a anděly
a skončíte tak jako skončili ti kteří se tam vyšplhali už před vámi
****
Cesta domů vede přes dvorek
zápražím do předsíně
odtud do kuchyně a z kuchyně obývákem do ložnice
hned vedle je pokoj můj a mého bratra
ten dům už mám jenom ve vzpomínkách
už není takový jako byl když jsme byli mladí
teď je v novém kabátě
ale i přesto když jdu přes dvorek večer domů
kolikrát ještě vzpomenu si na ten náš starý oprýskaný dům
protože doma je tam kde jsme vyrostli a kde jsme si hráli
****
Kdyby jste chtěli vědět jak je to s těmi božími mlýny tak ještě pořád melouna to jak dlouho jsou v provozu tak to ještě pořád jde
na někoho se dostane třeba za deset dvacet let
a jiný si to odbude než bys koutkem oka mrkl
nikdo nikdy neví kdy a za co
jediné co se ví že se tak stane
protože na boží mlýny se každý i vy může spolehnout
****
Probouzím se uprostřed noci
vstávám
beru za kliku
procházím obývákem
otevírám vchodové dveře
stoupám po žebříku
vstupuji na půdu
procházím půdou
dojdu až nakonec a vracím se zpět
přes dvorek vchodové dveře předsíň a obývák rovnou do postele
když se ráno probudím
jedině špinavé peřiny mi připomenou tu noční anabázi
z postele na půdu a z půdy do postele
****
Jsou odsouzeni k nic nedělání
stáří je jednou provždy pohřbilo
ráno jim odnesou z pod postele bažanta a přinesou snídani
stále se opakující kolotoč příjmu potravy a vyprazdňování
po celé dny a po celé roky stále stejný
pořád ve stejné posteli a pořád ten stejný výhled po pokoji
jediné co se tady mění je personál a noví pacienti kteří sem přicházejí za ty co už umřeli
****
Ve verších ukrývám sama sebe
verše jsou ten klíč, kterým dá se otevřít má tajemná skříň
na sobě pečlivě srovnány v té skříni leží všechny mé lásky, nenávisti, slzy, lži a jedy
nic nechybí a vše je podle pravdy
jinak to být ani nemůže
protože do básní a do života je stejně daleko
a život a básně se ani jinak psát nedají
****
Teď právě nemohu
odpočívám po dobré krmi, kterou mi připravila manželka Olinka
nehodí se přece, abych někam šel
možná, až se mi trochu slehne, že budu připraven odejít na hřbitov
a tam jako ostatně každý den v podvečer zalít hrob a zapálit svíčku
Jestli neusnu určitě půjdu
pro všechny případy si natáhnu budíka
protože po tak dobré svačině se dobře i spí
a to už je zas krůček k tomu, abych místo procházky vstával až k večeři
****
Vypravím se do lázní
ne, že bych tam chtěl, ale musím tam
dostal jsem to od doktora příkazem
pojišťovna přispěla a já za týden jedu
jsem po operaci ledvinových kamenů
byly dva a byly XXL
abych si odpočal poslali mě do lázní
až tam přijedu budu chvíli pacient
a až se z té myšlenky zotavím najdu si vdovu nebo rozvedenou paničku
abychom to vydrželi budeme si vzájemně vyhovovat po celou dobu pitné kůry
abych až přijedu domů byl jako znovuzrozený
a to jenom díky tomu, že jsem tu léčbu vydržel až do konce
****
Za vysokou zdí leží město lidí
pohybují se tady odtamtud tam
nikdo předem neví, jak ještě dlouho budou žít v dřevěných barácích uprostřed bídy a
beznaděje kde si smrt tyká s čísly na rukou
kde život vězně neznamená nic
ostnaté dráty a kulometné věže chrání jejich soukromí
návštěvy zde jsou zakázány
jediné spojení se světem obstarává vítr
který jako jediný za nimi smí
a jako jediný je vyprovází, když jako hustý černý kouř vychází z komínů
****
Jde chlapec ulicí svého města
na druhém konci na něj čeká dívka
on jí položí svoji dlaň na její čelo a zašeptá kouzelnou formuli
rázem jak mávnutím kouzelného proutku stane se z nich pár
který pak odejde někam tam, kde budou jen oni dva
on s jeho kouzelnou formulí a ona se svým do běla rozpáleným čelem
****
Jedu pendolinem z Ostravy
nade mnou v maskáčové tašce tři kila špeku z Polska vezu
krajina nepostojí, utíká
není jediná, jsou tady krajiny dvě
na druhé straně vagónu je ještě jedna
skoro stejná jako ta přes uličku, ale přece jenom trochu jiná
dvě krajiny dva špeky
jeden na vaření druhý jako ňamka
sedím si tu jako paša a těším se, až přijedu domů, že tu tašku s tím špekem rozbalím
aby se vůně rozprostřela po pokoji
vezmu si čerstvý chléb, a k tomu chlebu ty tři kila špeku včetně toho na vaření nakrájím
a potom i s tím chlebem ty tři kila špeku sním
když do Polska jedině tam kde mají špek, abychom my Češi si promastili žaludek
****
Když se dívám na černobílé fotografie staré Prahy
a vím, že už ta Praha taková není, jaká byla dříve, je mi z toho všeho smutno
protože z těch míst, která jsem měl rád, zmizelo to, co z nich dělalo moji srdeční záležitost
neumím popsat co to je, ale vím, co to se mnou dělá, když se na ně teď po letech vracím
a vybavuji si vzpomínky, jaké to tady bylo, když jsem byl ještě mladý
možná, je to mým smyslem pro detail, že jsem si uchoval Prahu, jak před lety vypadala
nebo je to stáří, které tak rádo vzpomíná
Praha se změnila i pro mne
teď mám ty Prahy ve svém srdci dvě
tu starou z černobílých fotografií a tu, která mi roste před očima
****
Piji na to, že tady ještě jsem
zdraví mi zatím slouží
když jdu ven, chodím bez hole
tkaničky si zavazuji v podřepu, když někam jedu a chytám autobus ani se moc nezadýchám
na stromy lezu jako za mlada a když si jdu v létě zaplavat tak naše omladina kouká
že ještě v těchto letech mi to tak jde
jsem prototyp ideálního důchodce, který si důchod užívá
a proč také ne
vždyť šestadevadesát pro důchodce jako jsem já, není přece žádný věk
****
Čas sahá do našich tváří a bere si z nich vše, co se sebrat dá
za to nám daruje
šedivé vlasy, krátkozrakost, nedoslýchavost,
artrózu kloubů, bolest zad, paradentózu,
obezitu a spoustu jiných nepotřebných diagnóz
bez kterých bychom se klidně obešli
ať už jako staří nebo jako mladí
málo platné čas ten nikdo nepřečůrá
čas je čas a náš čas ten stárne jenom s námi
****
Kolik trnů mají růže?
Nikdy jsem je nepočítal, a přesto vím, že jich mají víc než dost
nejvíc jich mají na jaře, když je stříhám
moje ruce by vám mohly vyprávět
pokaždé po střihání jsou samý šrám a samá krev
a to mám jen šedesát pět keřů
ale co takový zahradník ten jich může mít i celý lán
to teprve po tomhle střihání musí ty jeho ruce vypadat
a proto díky tomuhle jarnímu zástřihu zůstávám jen drobný pěstitel
****
Večer je tma, která v nás vyvolává pocit bezmoci
večer je lucerna, která se rozsvěcí a zhasíná
večer je pohádka dětem před spaním a hvězdy, které jim nahlížejí do postýlek
večer jsou všechny zvracející chodníky všech těch, kteří se vrací z hospod domů
večer jsou dvě kapky vína, které nám zůstaly na našich rtech
večer to bývá naše milování, které nás vrací za obzor
večer jsou naše dlaně na našich tělech
večer je naše usínání
tenhle večer je jenom náš a těch, kteří jako my to mají také tak
****
Usedl jsem na rozvrzanou židli u nás v hospodě
poručil jsem si pivo párek s hořčicí a jeden malý rum
to všechno mi stačí ke štěstí
ta hospoda, že jsem mezi lidmi
pivo mám na zapití párku a ten malý rum je mou třešní na dortu
nic víc nepotřebuji
to všechno mi stačí ke štěstí
a tak jsem v hospodě stále častěji
protože šťastní lidé prý žijí déle a já chci ještě nějaký ten rok tady s vámi být
na rozvrzané židli, s pivem, párkem a jedním malým rumem
****
Jehla na gramofonu už není dávno špičatá
častým používání se její špička zakulatila
přenos zvuku z desky do reprobedny už dávno není kvalitní
a proto jsem si koupil jehlu novou, aby se mým deskám zjemnil hlas
ještě ji nasadit na ramínko zbývá
a potom si už snad poslechnu Edith Piaf, tak jak jsem zvyklý
v křesle s nohama nataženýma na podnožce s hrnkem kávy na stolku
a hlavně v té kvalitě jak ji už léta poslouchám
****
Márnice v rohu hřbitova je tak tichá teď uprostřed léta
kdy do rakví se skoro už nepohřbívá
teď jsou v kurzu rozptylové loučky nebo uložení urny do hrobu
to v případě když nechá rodina nebožtíka zpopelnit
v ojedinělých případech zůstanou urny u pozůstalých v obýváku nebo v ložnici
jsou to nádoby rozmanitých tvarů a barev
převládá černá s odstíny hnědé
z různých materiálů přesně podle přání rodiny
rodina nebožtíka má tady poslední slovo
a márnice díky pozůstalým jsou teď bez práce
bez práce je i ta naše márnice
místo rakví je zde ticho, na které je navlečeno spousta pavučin
jak se ti pavouci uživí, když jsou okna pevně uzavřena a žádné není rozbité
je to záhada nad záhady ale ti pavouci jsou tady živí a zdraví
****
Sotva se vyspíš, už je tady válka
na dva tři kroky od tebe se střílí
padají bomby z nebe a vybuchují granáty
a ty stále ještě nevěříš, že něco tak strašného se může stát
slyšíš padat domy a slyšíš jejich pláč přes rozbitá skla
vidíš všechny ty, kterým válka něco vzala
cítíš ten hlad těch, kteří přežívají ve sklepích
dnes ještě jsi a zítra třeba ne
to je ta chvíle kdy si člověk říká
je vůbec bůh, a když ano
tak proč se něco nestane, aby ta válka skončila
****
Kdo je to ten černý vzadu, který schovává svou tvář
za oponu lží a za výstřely války
kdo pohřbil lidskost
a ze spousty lidí udělal ty, kteří už nikdy nezapomenou
kdo je ten, který za to všechno může
známe jeho jméno?
a víme, proč se to stalo?
můžeme se pouze domnívat, že ten bez tváře se asi zbláznil
bláznů po světě chodí víc než dost
ale tenhle kromě toho že je blázen má i moc
****
Plameny svící se rozhořely na hrobech
těch tisíců
kteří padli
v nerovném boji proti přesile
Ze třech stran
je sevřela ruka nepřítele
ta třetí strana zůstala jim pro případ ústupu
sice zůstala
ale oni radši padli
než aby se vzdali a uhasili všechny ty plameny
všech těch svící
na hrobech svých i těch ostatních
****
Jakoby malíř uzavřel krajinu do obrazu
namaloval náves, rybník, starou školu a kostel nad tím vším
dnes už by obraz nebyl takový jako byl, když jej ten malíř maloval
zůstal jen rybník s kostelem z obrazu onoho malíře
jinak vše doznalo změn
škole přidali na objemu
zbourali několik stodol a opravili několik statků okolo rybníka
všechno by se dalo zase namalovat znova
i když ta krajina by byla krapet jiná
co je ale horší, že už ten malíř nežije
a že by to nebyl jeho pohled a jeho ruka co uzavřela krajinu do obrazu
****
Až zmizí poslední smrtihlav a všichni ti jdoucí za černým křížem se zastaví
až prach ze spálenišť se změní v chleba a děvky přijdou o své zákazníky v zeleném
až čas vstřebá poslední vzpomínku a z tisíce jmen
z tisíce příjmení škrtnou ty dny, noci a jejich sny
všechny ty vyhlášky
hlad a teplo sálajících pecí
smrad škvařících se těl
Až dozní ten poslední z těch nejposlednějších výstřelů
a vlajka před moly a katy pečlivě ukrývaná poprvé zavlaje
až první hodiny osvobození začnou rozdávat mír
a milenci v městských parcích opět si začnou zas půjčovat svá těla bez zavíracích hodin
a budou se milovat bez jakéhokoliv vysvětlování na policejní stanici
až svoboda rozletí se ve svobodné zemi
až budeme tak velcí, abychom mohli svět chytit do svých dlaní a nepustit
svět bez válek a vykřičníků
náš
jenom náš...
a lásky...
až