Prázdniny červenec - srpen 2025

Téma letošních prázdnin je Léto ve vzpomínkách a v příbězích

Do ruriky přispěli: Melanie Nováková, Viola Jíchová,  Lesana Královičová, Petr Koudelka, Pavlína Kollárová, Svatoslav Butora, Jana Witthedová Dajana Zápalková, Emilie Kozubíková, Libuše Matysíková

Melanie Nováková

KRÁVA

(aneb někdy je to fakt na zabití)

Jak dojná kráva

občas si připadá

Kráva je asi určitě…

Tak proč se dál má rozdávat

pak přežvykovat v samotě?

Možná zbytečně hubou mele

neumí všechno lehce strávit

V Indii byla by za posvátnou

tady má pocit chtějí ji zabít?

Jiný kraj jiný mrav

tady si nikdo neváží

dojných krav…

LÉTO VE MĚSTĚ

Kostky ledu

cinkají v kávě

Úmorné vedro

a polední žár

dělají snesitelnější

Šaty dam a slečen

připomínají vlnobití

Skrytá tajemství

VÝLET- CZESKI CIESZYN č. 1

Slunce se klube

paprsky opatrně lemují

okresní nádraží

Hadi se táhnou

krajem razovitym…

Kochat se maličkostmi

a všemi ctnostmi

Možná se přihlouple usmívat

každému dopřát

to co má rád…

TAKOVÉ BEZVĚTŘÍ

Papíroví ani plastoví draci

dnes rozhodně nelétají

Přesto na obloze

plují dva balony

s nápisy "Letíme za zážitky"

Možná by stačila

jen klidná neděle

V mobilech hlučné

naříkání na životy…

Před sebou jantar zlatý

a slunce v zádech

Takové milé bezvětří 

Viola Jíchová

Slunce

Léto ukázalo svoji tvář,
kvete láska, jako Matka Zem,
říká ti, pro co jsi tu,
objímá své Děti,
štěstím utírá jim slzy.
Je letní den a ve vánku nad mořem
racek křídly mává na pozdrav,
z výšky nemá strach
a šípům slunce se odevzdává.
Země žije v lidech,
hluboko v podzemí,
je jako úsměv na rtech,
jako příběh přijetí věčného snění.
Srdce Země bije v tichu,
zní ve vodopádu smíchu,
ve vlnách marnosti i květu,
za bití vln v bouři i za slunce svitu,
miluje své děti, šťastné přeje Bytí.
Oči Dětí dýchají Zem
a mezi sebou si přejí,
jdou domů za srdcem,
a když západ hoří touží po volnosti,
co mají racci nad moři.

Lesana Královičová

Miesto, ktore mam rada je domov, domov svieti v srdci, v rovine nebeskeho pokoja a je krasny. Nenechajme si ho zobrat, je to najcennejsie co mozme mat.  

Emilie Kozubíková

Opožděný reflex

V zápalu horkokrevně vyhlížejícího dne jsem pořádala e-mail poštu, přičemž mi nešel z mysli seriál snů, podobný pohádce o kouzelném křesadle. S úsměvem konstatuji, že tak jak tak nemám doma krupici, abych posypávala krajinu, kudy mne huňatý hafan přepravuje za rytířem, abych odhalila jeho snovou totožnost. No jo, vlastně jsem zato přišla k zadání tématu Klubu literátu, "Co vše se během noci může stát". Romantika nočního snu by mne nastartovala, nebýt soudobých, většinou morbidních, pro nás nepochopitelných pohádek, naprosto se od těch naších dávných lišících. Kampak proti Pfajdrmenům s hafánem o očích velikostí mlýnských kol a křesadlu. Den byl s jeho povinnostmi záhy v tahu, červen, jako takový vzal do zaječích i s limitem odevzdání zmíněného tématu. A červenec kráčel jeho druhou polovinou k svátku Anny, když má neteř Irénka pověstná její přirozenou krásou slavila jubileum neskutečně se sunuvších let. Vytanula mi rázem celá její laskavá rodina spřízněna přes mého prvého muže.

*Irénčina matka, ze dvou pěkných, naprosto si nepodobných sester nosila trvalou ondulací černých vlasů, nad bystrým pohledem podmanivých, taktéž černých očí. Vysoká, štíhlá, s mužem elegánem představovali pohledný pár. Její sestra naopak kyprá, modrooká blondýnka s vlasy do uzlu, manželem zajímavým krásnou, spisovnou mluvou v nářečové oblasti, kde obě z žen hovořily křikmo, aniž je dělila vzdálenost. Oba páry se honosily společným domem po rodičích, pěkně udržovanými záhony zelí, brambor a zeleniny, jdoucími od domu někam vzhůru, po stranách patřících jim bytů. A ovšem batolícími se chlapci a parádivými holčičkami, po páru přináležejícími oběma dvojicím. Zatímco blonďatá Hanička po chvilkách háčkovala, či pletla z tenýnkých nití tehdy módní rukavičky, černovlasá Zuzka šila hlavně na děvčátka. Ty pak oslňovaly Zuzančinou nápaditosti, když zevlovaly domem v zástěrkách na třpytivý knoflík za krkem a pod ním vázanou mašli v pase. Jejich zástěrky také zdobil po stranách rukávků tak na čtyři palce kanýr od pasu k pasu, jak křidýlka. Rádi jsme tam na pozvání létem trávili moc hezký týden v pokoji mezi jejich byty, který Sloužil, co obývací, přijímací, nám pak, jako hostýnský. Švagrová Zuzanka mi ovšem hned po příchodu přenechala ze svých lepších šatiček ty pěkně zdobené, abych si neumazala svoje. Vůbec vše, jak ty její šaty zdobila jejich vlídná, vstřícná, nezapomenutelná laskavost. Kolem manžela sedícího u stolu soupeřil houf dětí o místo u jeho kolen, s prosebným:

"Opovjadej, ujec". - vyprávěj, strýčku! S očima vbořenýma a napjatou pozornosti vyhledávaly, sotva jsme přijeli, jeho dovedné sedmilhářství- stojmo, klečmo i na bobku. Poprask ovšem byl, když strýčková trestuhodná paměť ne a ne tu nejlepší z včerejších pohádek si vyvzpomenout. Čas šel, jejich i naše děti dospěly a jak proutku mávnutím, nu ano, vešly ty děti i do seniorského věku, nyní se již snoubícím s právě anoncovanou oslavou jubilea Irenky, Zuzančiny dcery, jedné z oněch holčiček těch dávných, parádních zástěrek škrobených kanýrů s vázáním na mašli

*A tolik se toho v naších životech událo. Je opravdu nač vzpomínat. Avšak jistá noc strávená s tou druhou z tehdejších děvčátek Danuškou, v mé paměti kulminuje. Když totiž dosáhla parametrů slečny a ohlásila u nás svou návštěvu.

*Probírám se tak jednou dávnými letními pobyty u švagra obklopeného tou báječnou, sourodou rodinou a milými postavami z Koňské- Podlesí, když mi svitl, bohužel po termínu, námět k zadání Literárního klubu: "Co vše lze od některé z noci očekávat". Vzpomínání zaplať Pan Bůh, pohyb v čase umožňuje.

*Danuška, věřili byste, se veskrze pomámila. Nebyla zdaleka tou kyprou, po své mámě- Haničce. Výškou i štíhlosti se podobala tetě Zuzi. Nad jiskrnou modří kukadel se ale vznášel týž Haniččin zlatovlasý uzel, který i jí, co slečince ohromně slušel.

*My s manželem jsme byli oba prakticky nevidomí, příslušeli jsme, jako telefonisté a členové Svazu invalidů, mezi uživatelé radiostanic- vysílaček. Jednu u sebe nosil ten z nás, který právě zvládal s bílou holí městský terén cestou do zaměstnání, druhá byla stabilně doma na příjmu pro případ, kdyby se probírající se cestou do práce dostal do situace, vyžadující pomoc. Jeho volání by se ozvalo stanici doma a tehdejším předchůdcem mobilů, státní telefonní, pevnou linkou bylo možno pomoc zprostředkovat. Než se k ohlášené návštěvě Danušky dostaneme, Raději k této technické vymoženosti ještě podotknu, že i když jsme tu a tam v naší G. R. A. rádio- stanici slýchali probíhající hovory z pronajatých stanic nevidomými, relace veřejnosti se tou naší neprolínaly.

*Danuš přiharcovala navečer. Zatímco jsme se u dveří radostně muchlovaly, balkónové dveře prásknutím hlásaly, svorně s těmi nedovřenými, že se venku dá očekávat cos hřmotnějšího. V obývacím pokoji našeho třípokojového bytu, kde jsem fešandě Danušce po jejím opláchnutí ustýlala, trůnila v protilehlém rohu- v klidu jedna z oněch radiostanic. Po dlouhé době odloučení jsem pochopitelně z její návštěvy měla nemalou radost. Nechala jsem jí věci vybalit a šla jsem odrhnout kabelu. S odpoledním nákupem se uvolnilo víčko láhve od podmáslí a bylo nutno vnitřek očistit. Vzala jsem kartáčkem zevnitř i zvenčí ještě také koženou, pohozenou v koupelně tašku a obě jsem nesla na balkon, kolem ukládající se Danušky k spánku. Venku se skutečně schylovalo k bouřce. Vázala jsem motouzky každou z tašek přes pár šňůr ušima k sobě. Moment jsem se bavila jejich větrnou projížďkou, jak si pod hořejším balkonem plachtí nadosah obývákové římse s truhlíky muškátů a vítr mne samočinně sunul dovnitř. Dlouho do nocí jsme si s Danuškou pak na gauči, kam jsem k ní přisedla, povídaly. Vítr venku sílil, klížily se nám oči. Daly jsme si tedy pěknou, dobrou noc a prošla jsem chodbičkou do koupelny. Po chvíli jsem zabočila podle stojánku s telefonem do ložnice a znovu zabředla do probírání se nocí minulých, romantickými sny. S přídechem Božské, rumělkové barvy pak také natotata usínala.

*Ráno spěchám dát Danušce jitřní pozdrav a k mému překvapení byl pokoj prázdný. Po chvilce z koupelny vyšla, lakonicky, dokonce zlostně pozdravila a rasantně se kolem mne prošklhla, ven z bytu. Jen klíče štěrkly, jak dveřmi zvenčí klapla. Vyběhla jsem, Jen tak, halabala v nočním, na schodiště za ní. Na mé volání u zábradlí odpověděla prásknutím domovních dveří. Domem hlučelo ticho a já, naprosto z konceptu v předsíni pak postávala. Nic, naprosto nic mi nenapovědělo, co se stalo. Čím jsem ji, tu naší milou slečinku návštěvnici a zda večerním rozhovorem pobouřila nebo urazila. Ono tomu, ale nic nenasvědčovalo, poněvadž jsme se před spaním rozešly v tom nejsrdečnějším, přátelském duchu.

*S každým blýskáním pak jdoucích bouří mi ono rázovité Danuščino nepřátelství vyvstávalo v mysli, než jsem příležitostnou návštěvou u nich a pokusem Danušky se z mé společnosti vymanit, rezolutně chňapla po jejím rameni a přiměla ji k vysvětlení plného, hněvně plačtivého odporu:

"Jó, teto, sama musíš přece vědět, proč si se na mé nebojácnosti tak nepřátelsky u vás vydováděla". Snad jatá soucitem k mé zkroušené, malé duši, vyvěrající z naléhavých proseb, vyprostila přece jen pak

paži z mého sevření a se zakloněnou hlavou, ke mně usedla.

*"Kdo by si takového něco nepamatoval?! Vím, že ty máš totiž moc krásný obývák, tetičko. Protože hned, co jsi za sebou zavřela a určitě, jak sis přála, ho ozářil blesk. Holubařovo dílo- Hluboká ulice u Frýdeckého náměstí, se nade mnou prostřelo.

z šedi plyšáku vytanula abstrakce, bělosti připomínající kytici kalin. A kombinace oříšek- mahagon tvé nábytkové stěny proti mně- vystavovaných křehkých nožek se s burácením hromu někde úplně u domu, jakby sunula ke mně lesknoucími se skly vitrín sekretáře a knihovny. Blesk následoval blesk a namísto hvězdicového korpusu visícího lustru, obepínajícího čtverec mléčného skla, vše prosvěcovaly. Girlanda filodendronu nad tím třpytem důmyslného ostění, pnoucí se z květináče protějším koutem zdí od balkonu nad nábytkovou stěnou k druhému koutu a zpět s temně rámovaným vyřezávaným obdélníkem tácu opřeného vprostřed, se tam, jak koruna zdobně zelenala. V okouzlení z vize, již jsem si po příchodu nepovšimla, mne zasáhlo teskné svištění, vygradováno povichrem balkonu do naříkavého úpění hned zprava, hned zleva. Obraz potemněl a z rohu hraničícího s tvou ložnici vystoupil stín, aby na mne, ustrašenou podivným ozvučením z venku promluvil duch záhrobním hlasem:

"Sleduji ten odcizený, pohřební vůz. Pohybuje se okolím Hnojníku a nařizuji jeho stíhání". Stín zmlkl, z balkonu to svištělo bouřnou vichřicí i teskným nářkem v pohybu asi takto:

"ššššuuuužžžžuháháhááá, uůůůjíííížžžžšššššhýýýýjááá! - Tu strašidelnost, tetičko, nenapodobím. Ale, ty to stejně víš. Slyšela jsem, jak se v souvislosti s tebou hovořilo o esoterických vědách".

"Esoterie a v souvislosti se mnou"? Maně jsem se otřásla nad nařčením z přízněnosti s živly, kterýžto nečas jsem tou dobou krásně rumělkově prohájala.

"Jenže, tetičko, stín z toho rohu příčně vystupoval i s morbidními průpovídkami o únoscích pohřebního vozu za takového ječení- snad balkonových dušiček až přespůlnoc. A mně se už hýbaly s obrazy na stěnách a tou zlatavou hvězdici, trapně visícího, temného lustru nad vlajícím háčkováním přikrývky stolu, ovšemže při tom všem, kráčejícího kobercem píď po pídi ke gauči. Tam, ty jedna tetičko, kde jsi se u mne, před tím, jistá si svých kejklí bavila. To si piš, že do Frýdku a za tebou už nemusím".

*Chodící stůl, hýbající se obrazy i lustr a vystupující stín z rohu? Milá děvo, to už vyjma nečasu a naší, jindy tiché noční radiostanice, skrze kterou policie zřejmě pátráním prostoupila relacemi i do naší G. R. A., už byly tvé chiméry".

"Jo, chiméry?! Tetičko, to jsem ti neřekla o střelbě přímo balkonem."

"Střelba, jo střelba?! To, drahoušku, vítr smetl truhlík za truhlíkem i s mými ubohými muškáty. Měla jsem nazítří, co dělat, dostat pak tu trochu zbylé zeminy zpátky do- kupodivu celých truhlíku". Danuška z toho hořekování hořela a rozčílením s ní vibrovala i vrzavá židle.

"Takže ty myslíš, tetičko, že tvoje balkonové zábradlí naříkavě kvílí, jak děťátko v letu padákem?"

"Jo vidíš, tašky, kupodivu rovněž celé, se tam nade mnou přitom uklízení také prohnaly, úpějíc. Ono to v té větrné bouřce šlo intervalově pořád pryč. Ne, milá Dani, se zlomyslnosti nekoketuji, tím méně s esoterismem. Moc jsem se na tebe tehdy těšila. Fígle nečasu, vítr svištivě prohánějící tašky tak strašidelným způsobem i nahodile z kouta šílící naše radiostanice- zkrátka potvrdily, že "strach má velké oči".

*Tentokrát ale bylo venku slunečno, hřejivý ozón nutkal k procházce. Musela jsem však ještě něco málo dodat.

"Teta Zuzi se strýčkem za tu dobu postavili krásný domek a vy tím pádem máte dům po předcích jen pro sebe". Danuš mi připadala smířlivější, přidala jsem:"žárlím na manželovu dávnou vyprávěčskou schopnost. Neřád bouřka, pěkně jsem to s mou tlachavostí tehdy projela. Ale, pro pořádek. Tady u vás v tomto stále ještě obývacím pokoji, který jsme si rok co rok užívali, jako hosté, nás, představ si, zasáhlo úmrtí Vašeho dědy. Pieta tento pokoj potáhla černým flórem, váš děd zde do pohřbu, kdy jsme přijeli, odpočíval. Byli jsme svědky vynášení odtud jeho ostatků a odnášení i sundané pietní výzdoby a večer po pohřbu se teta Zuzanka bojácně táže: -Nemáme vás kam umístit. Nevadilo by vám obsadit tenhle pokoj, jak jindy-?

"Bylo zde klidné, mírné ticho, Danuško a přece i já mám dodnes při vzpomínce na tehdy zde strávené noci, stísněnou mysl."

Svatoslav Butora

Letní dialog u jezera 

Mlha nad hladinou

Na břehu jezera

ON pohledem bloudí

Od břehu k břehu

Myslí na jinou

Píseň si brouká

O stromečku

O domečku

Z mlhy kouká kočka

Nemůže se dočkat

K ohýnku sedá

K vůni kávy

Rybářské štěstíčko

Se hnulo

Prut se napnul

...a ON s ním

Trochu to šplouchlo

Tak to někdy chodí

Štěstí ve vodě se rodí

Připlavala zlatá Rybka

Otevřela něžně rtíky

Díky že mne čekáš...

Máš pro mně tři přání?

Díky za zeptání

Ne - vzácná paní

Můžeš mít mé srdíčko...

Vím krásná Rybičko

Jsme v jezeře spolu

Musíme plavat k břehu

Tam obejmu Tvou něhu

Na Tvá přáníčka

Zeptám se Sluníčka

Jestli mohu

ONA se usmívá...

Petr Koudelka

Koupající se rusalky

Dole u řeky ve světle měsíce

se koupou nahé rusalky.

Jejich svůdná bílá těla,

na tmavém pozadí krajiny,

jsou jako krajky na večerních šatech.

Tajemství pohádek nás nutí

k ještě větší fantazii.

Když přijdu blíž,

rusalky se rozplynou...

Je to jen Máňa a Božena!

Ale takhle je vidím poprvé.

Na dálku krajkoví,

z blízka pohled za všechny prachy.

Už jsem viděl hezčí těla,

ale co nadělám.

Otočím se a poodejdu,

aby moje fantazie

mohla začít pracovat!

A doma potom budu vyprávět,

jak jsem u řeky viděl rusalky!

Pavlína Kollárová

Jahody

Od zbytků stébel zraněná chodidla

Nastaly žně

Pšenici pokosili

Na mezi sladké krvavé krůpěje

Pozemská rusalka bosá

do dlaně doteky léta sbírá

Vrať se zpět na cestu

pohádko důvěřivá

Příští rok zasejí kukuřici

V gumácích půjdu polem

Vzpomínky na konci lánu rostlé

na stéblo navleču a donesu ti z loňska

Vzpomínáš?

Na horký červenec

Zula si boty a šla bosá...

Jana Witthedová

Svatoslav Butora 

Hviezdna letná noc 

Ona má rada tiene

Svoje teplé tiene

Čaká na lavičke. Drieme

Vedľa seba hreje

Kvety poézie

Má v duši miesto

Pre celé nočné mesto

    Je hrdá na to že Je Noc

    Že jej moc je liečivá

    Pre všetkých ktorých teší dych

    Jej spiacich detí a duší

    Gravitáciu snov im neruší

    U Nej sa nestratia

     Bez pohladenia

Hviezdna letná noc

Je šťastná z každého sna

Na lúkach lásky bezo dna

Muži s bolesťou v srdci

Trhajú nočné ruže

Vrhajú telo do hlbín

Nežného nekonečna

Sľubujú že sa vrátia

Do Jej Objatia

Hviezdna letná noc

Vie že láska je večná

Ona si s nimi sníva

Z Oceánu bezo dňa

Na hviezdy kýva

Milencov v stanoch skrýva

Nad ránom strácajú slová

Ona je zase nová. Svitá

Pláva do Mora Živých ...

Libuše Matysíková

LÉTO

Tanec včel nad květy

lákajících sladkým

nektarem

napít se z kapky rosy

a přátelit se

se sluncem

               - to medobraní nosí

CUDNOST

Krajkovina z babího léta

přes šípkový keř se rozprostřela

Zahalila jej něhou světa

a okolí rozzářila

To šípky se ukázaly v plné kráse

v cudném krajkoví

Něha napoví

co skryto má být v cudném krajkoví

JAKO BLESK

Jako blesk z nebe

přišlo léto

obloha ohněm září

Ještě v začátku tak žhavě

ještě obilí v tom žáru dozrává

žár s vánkem sedá na zem

sálá a pálí do zlata

Jako přírodní úkaz ohně

čarokrásnou tančící vílu

potkává ji ve vánku za šera

i v záři červánků

STOKRÁT

Stokrát jsme plakali

stokrát jsme se smáli

pak jsme se zachvěli

jak jsme se báli

Shodli se s listy bříz

a tanečního mládí

Listy se chvěly zálibně

utrhni větvičku a vezmi si mě

LÍPY

Cesta k domovu

vede lipovou alejí

když lípy rozkvetou

vše voní nadějí

Bzukot včel ožijí

zpěvy ptačí

když na čaj květ utrhneš

tak tě léčí

Dajana Zápalková

Léto ve vzpomínkách

Léto! Jak já ho mám ráda, přímo jej miluji! Proč asi? Že jsem narozena v Blížencích, v době, kdy přecházejí v Raka, kdy sluníčko je při síle? A právě jej jsem dostala do vínku, takže když mne ohřívá svými zlatými paprsky, ráda jej přijímám, vyhřívám se jako kočka J. Kdybych to uměla, tak ještě budu u toho spokojeně vrnět.

A když zavzpomínám, jak jsme se svými nejbližšími – bratrem, sestřenicemi a dětmi ze sousedství – trávili léto, a vlastně celé prázdniny, v mé rodné vísce Pazderna nedaleko Žermanické přehrady, tak se přenáším do snového prostředí, které je stále ve mně, tam kdesi vzadu myšlenek, zachováno.

Představte si, žhavý letní den, dozrávají třešně – máme za úkol natrhat matce na koláč plnou bandasku – a pak si teprve můžeme vzít kola a vyrazit se okoupat na přivaděč zmiňované přehrady. Úkol se nám podařilo rychle splnit, třešně jako náušnice zavěšeny v uších, v batůžku ručník, deka a nezbytná svačinka s pitím a šlapeme do pedálů. Okolo osmi cyklistů ve věku od 10-15 let vyráží směr voda. Na silnici není velký provoz – s dnešním se to nedá vůbec srovnat – tak jedeme klidně vedle sebe na šířku celé cesty a diskutujeme. Ještě pár menších kopečků, malá zhoupnutí a jsme tady. Včera byla bouřka, voda se trochu zakalila, ale vody není moc, nad hladinu vystrkují ostré hrany kameny. Ty nám slouží mnohdy jako lávka, abychom se dostali na druhý břeh či k trochu větší tůni, kde je možné udělat i několik plaveckých temp. A protože můj bratr Kamil je nejmladší z nás, tak ten se odváží do vody i skočit! Ale co to? Právě skočil a voda se kalí dočervena? Co se stalo?? Pospíchám k němu, konečně vynořuje hlavu z vody a vidím, že mu stéká po obličeji pramen krve! Beru ho za ruku, aby se zorientoval v prostoru, a rychle se snažíme dostat na břeh. Tady na rozprostřené dece kontroluji jeho zranění a dávám mu napít. Šrám se nezdá být tak hluboký, ale nějak mi vyvstalo z mysli, že zranění hlavy vždy hodně krvácí. Přemýšlím, co teď. Nechci pokazit náladu ostatním, kteří nás rychle obklopili a sondovali, co se děje, tak říkám: "To nic není, ovážu bráchovi hlavu ručníkem a jedeme domů. Vy si klidně užívejte vodních radovánek dál."

"Ne, my vás v tom nenecháme, jedeme domů všichni! Už jsme se stejně každý osvěžili, sníme ještě svačinu a vydáme se na zpáteční cestu," zavelel ten nejstarší z nás.

"To opravdu nemusíte, my to zvládneme. Kamil si doma odpočine, jet do nemocnice na šití rány to není, takže klidně se k večeru můžeme ještě setkat v lesíku pod naším barákem," říkám dosti nahlas, aby mne všichni slyšeli.

"Dobrý nápad!" zní unisono odpověď všech. Balíme tedy "plážové" věci a vyrážíme směr domov. Cesta rychle uběhla i zraněný ji zvládal dobře, ale trochu jsem se obávala přivítání rodičů! Ti s podivem přihlíželi na zahradě našemu brzkému návratu z výletu, něco jim nesedělo, když jsme avizovali delší nepřítomnost. Kamarádi se rozprskli do svých stavení a my čtyři, 2 děvčata – sestřenice, já a bratr jsme váhavě otevírali branku a nesměle najeli s koly na chodník v zahradě. Otec si nás všechny změřil přísnýma očima a hned mu bylo jasné, co se přihodilo.

"Co jsi dělal, Kamile, neříkej, že jsi skákal do vody při tak nízké hladině vody! Ach jo, ty jsi ale nemehlo! A ty jsi mu v tom nezabránila!" vysokým hlasem hovořil ke mně. "Ty též nemáš rozum, víš, že brácha je od tebe o čtyři roky mladší, že se o něj máš postarat!" – hřímal už dosti naštvaně.

"Vždyť jsem se postarala! Vytáhla jsem ho z vody, ošetřila ránu a jsme tady! Vše je v pořádku, hlava se zahojí. Teď si jdeme odpočinout do chládku. A, tati, víš, za hoďku jsme domluveni se všemi ostatními dole v lese, že se sejdeme a zahrajeme si ruské schovky," urychleně prosím, dokud je ochoten s námi mluvit.

"Nikam, doma budete sedět a hrát si!" – rozhodl otec! Tak to je špatné, přemýšlím, co dál.

"A víš, tati, kdybychom přece mohli jít za kamarády, nebudeme s Kamilem nikam běhat, honit se, šla bych s ním za potok do březového háje, tam už jsou zralé lesní jahody. Přineseme tobě i mamce navlečené na trávě, co říkáš, můžeme za chvíli jít za ostatními?"

"Ty bys přesvědčila i mrtvého, ať vstane! Tak jděte, ale jestli se zase něco stane, tak si mě už nepřejte!" – řekl nakonec svolně otec.

Hurááá, podařilo se, můžeme vyrazit! Jasně, že jsme hráli i ruské schovky, vedli kamarádské řeči, ale natrhat s bratrem jahody a navléknout na stéblo trávy pro rodiče – to jsme opravdu nezapomněli. Se zapadajícím sluníčkem jsme přicházeli domů, unaveni z náročného dne plného zážitků - a dnes už pro současné děti a mládež z nevšedních dobrodružství – ale spokojeni, že jsme mohli být spolu jako parta kamarádů, hrát si, sportovat, být na čerstvém vzduchu.

Znají tyto "prázdninové radovánky" i současné děti? Nevím… Neposunulo se dnes trávení volného času mladých do úplně jiných dimenzí? Já bych s nimi neměnila. Co je ve mně, občas vypluje na povrch v krásných vzpomínkách. Děkuji za ně.

Emilie Kozubíková

(výňatek z příběhu)

Čo a ako…

A jedno odpůldne vešli pod střechu Balážiovců rázovitým krokem policisté. Bárka v špatné předtuše, preventivně z kuchyně vylétla s gejzírem zaručených zastrašovacích herdekovin. Nic ale platno. Jejích milovaného Icíka od nedoopraveného motocyklu potupným způsobem, nevěděla proč, odváděli a odvezli. -Aj tak možno. - Výsměšně hořká poznámka Vala Balážího k jejím úslovím -še, prisam, ani jejich topánok netkla-! (se ani jejich botek nedotkla).

-lebo- nechala ona všeho a jak když paty hoří, šněrovala změť pěšin. Celá schvácená se v podvečer střetla na schodech do kostela -pre milion andzelou- (pro andělstvo) s Pánom Farárkom.- Neváhala. Chmátla jej za ornát a několikrát jej otočila kolem sukně, že se až poskočmo rozkřičel: -Rube ci, Bára, lebo ako-?! Šíliš nebo jak? (Popadl ji za vlající rukávek, vtáhl do lávky na záď chrámu a roztrpčen její rozjívenosti klesl do lávky podle ní. Celá rudá s natrženým rukávem smrkala Bárka do rubu lemu, sukni u nosu. Otřesen vtáhl její shrnutou košili jakž takž ke kolenům a přísně jí třás rameny: -Nuž vrav, dakdze horelo-?! (Tak povídej, hořelo kde?) Barka ukázala k svatému obrazu: -Povedala som chalanom, na moj mac. Ve svjatok nedzele doma sedzec! Prišla som já za našho Ignáca orodovac- o prepáčeně-. (Protože jsem matky pamětná měla fagany k tomu, aby se v neděle a svátky nedělalo! Přišla jsem za našeho Ignáce prosit o odpuštění).

-Dobre, Barka, Aj ja som pomaly išěl zo schodou, za tvojho orodovania. Ponáhlac my móžme iba za prácou. Nech še ci páči pametac-! (Dobře, málem jsem ale schody počítal, kvůli tvé horlivosti. Spěcháme jen, když jde o práci, laskavě si zapamatuj!

"Pan Farárko- a kde on ju zmordoval-?! (Pane Faráři, ale co když jí zabil)? Kněz konečně vydechl a postavil se, aby Báře viděl na ústa. Z jejich nesourodých nadávek, narážek a dovolávaní se nebeské spravedlnosti, nebyl vůbec chytrý. -Barka- a teráz peknůčko odnova-. (A teď pěkně od začátku, Báro)! Skrze nářky, kterými jej zapřisáhala a zkrápěla je slzami, přece jen zvěděl, že její nejmladší syn Icík je pod zámkem a ona neví, ale domnívá se, že zabil Českou konduktérku, která jej, jako cikána odmítla. -Bárka a čo ke išlo iba o dajáku predlženů pořičku? Vedc nič vobec iné nevěš. Chodc moja, chýtručko domou na dajáky otčenášik a na nebeskej sláve nehaj, čo bude! Dobre-?! (A co, když jde, Báro, jen o nějakou nesplacenou půjčku? Přece nic jinak nevíš. Běž hezky rychle domů na nějakých těch pár Otčenášů a na Nebeské Slávě nech, co bude. Dobře? Lítostivě jí vnořil ruce do vlasů. Pocítila ona teplo pohlazení a slzami se zasmála. Vstala a když se za rozběhu děkovala, vypleskávala tu sukni, držící se hodně nad košili k řádné délce: -Nech vás stomilion andzelou ochránja pan Farárko. Majte vy dobrucnů noc. Dzakujem pekne-. (Kéž vás stamiliony dobrých andělůvv chrání, pane Farář. Přeji vám předobrou noc. Moc pěkně vám děkuji.

Jak kočka si nocí, co se právě -kotárami- (kopčisky) snášela, svítila očima. -Až čoskoro v ich dzure si ona krok trimá Jaj, a jej starý Valo, opretý vo fůtroch-. Udržuje krok, každou chvíli blíž jejich -Ďůry-. Jejda a starý Valo číhá opřený o zárubně. Jen se mu bléskla v očích, sundává košili, -čoby jej dáčim kožuch vytréskal. A neboly one rukáuce, nadlho bluzke sůdzené-. Aby jí měl čím vyplatit kožich a rukávky té její blůzky neměly mít trvání. (Mudruje Bárka a v chválách kouká exekuci mírnit: -Taký še mi lúbíš, Valo moj, ale ši mi omládol. Na moj veru, ako práve urobená búrka! Choc moj domou, bola já som orodovac za nášho Icenka- (Víš, že jsi celý omládl? Takový se mi opravdu líbíš. Na mou duši, jak z nebe spadlá bouřka. Pojď domů, muži. Byla jsem za našeho Ignácka prosit).

-Čo? A kto ci to verí-?! (A kdo ti toto věří?) Ušlá a umlácená Bárka se hodila na kolena a jen tak, bezmyšlenkovitě do usnutí pak klečela.

Ignácův průšvih nastal po zdánlivě legální koupi, bohužel, kradeného motoru do cirkulárky. Malér inovace jejich nosné mechaniky mu vynesl trest, zatím, dle lakonických sdělení podmíněný. Pro citlivé, cti-žádoucí srdce Barčina nejmladšího to však byla taková rána, že se pod ní viditelně hroutil a dáma sepisující protokol jej musela z budovy vyvést. Nebyl vůbec sto, se s touto skutečnosti srovnat. Barka, ta ovšem jásala. Výprask ne-výprask ihned zas klopýtala s děkovačkou ke kostelu.