Prázdniny červenec - srpen 2025

Téma letošních prázdnin je Léto ve vzpomínkách a v příbězích

Do ruriky přispěli: Svatoslav Butora, Jana Witthedová Dajana Zápalková, Emilie Kozubíková, Libuše Matysíková, 

Jana Witthedová

Svatoslav Butora 

Hviezdna letná noc 

Ona má rada tiene

Svoje teplé tiene

Čaká na lavičke. Drieme

Vedľa seba hreje

Kvety poézie

Má v duši miesto

Pre celé nočné mesto

    Je hrdá na to že Je Noc

    Že jej moc je liečivá

    Pre všetkých ktorých teší dych

    Jej spiacich detí a duší

    Gravitáciu snov im neruší

    U Nej sa nestratia

     Bez pohladenia

Hviezdna letná noc

Je šťastná z každého sna

Na lúkach lásky bezo dna

Muži s bolesťou v srdci

Trhajú nočné ruže

Vrhajú telo do hlbín

Nežného nekonečna

Sľubujú že sa vrátia

Do Jej Objatia

Hviezdna letná noc

Vie že láska je večná

Ona si s nimi sníva

Z Oceánu bezo dňa

Na hviezdy kýva

Milencov v stanoch skrýva

Nad ránom strácajú slová

Ona je zase nová. Svitá

Pláva do Mora Živých ...

Libuše Matysíková

LÉTO

Tanec včel nad květy

lákajících sladkým

nektarem

napít se z kapky rosy

a přátelit se

se sluncem

               - to medobraní nosí

CUDNOST

Krajkovina z babího léta

přes šípkový keř se rozprostřela

Zahalila jej něhou světa

a okolí rozzářila

To šípky se ukázaly v plné kráse

v cudném krajkoví

Něha napoví

co skryto má být v cudném krajkoví

JAKO BLESK

Jako blesk z nebe

přišlo léto

obloha ohněm září

Ještě v začátku tak žhavě

ještě obilí v tom žáru dozrává

žár s vánkem sedá na zem

sálá a pálí do zlata

Jako přírodní úkaz ohně

čarokrásnou tančící vílu

potkává ji ve vánku za šera

i v záři červánků

STOKRÁT

Stokrát jsme plakali

stokrát jsme se smáli

pak jsme se zachvěli

jak jsme se báli

Shodli se s listy bříz

a tanečního mládí

Listy se chvěly zálibně

utrhni větvičku a vezmi si mě

LÍPY

Cesta k domovu

vede lipovou alejí

když lípy rozkvetou

vše voní nadějí

Bzukot včel ožijí

zpěvy ptačí

když na čaj květ utrhneš

tak tě léčí

Dajana Zápalková

Léto ve vzpomínkách

Léto! Jak já ho mám ráda, přímo jej miluji! Proč asi? Že jsem narozena v Blížencích, v době, kdy přecházejí v Raka, kdy sluníčko je při síle? A právě jej jsem dostala do vínku, takže když mne ohřívá svými zlatými paprsky, ráda jej přijímám, vyhřívám se jako kočka J. Kdybych to uměla, tak ještě budu u toho spokojeně vrnět.

A když zavzpomínám, jak jsme se svými nejbližšími – bratrem, sestřenicemi a dětmi ze sousedství – trávili léto, a vlastně celé prázdniny, v mé rodné vísce Pazderna nedaleko Žermanické přehrady, tak se přenáším do snového prostředí, které je stále ve mně, tam kdesi vzadu myšlenek, zachováno.

Představte si, žhavý letní den, dozrávají třešně – máme za úkol natrhat matce na koláč plnou bandasku – a pak si teprve můžeme vzít kola a vyrazit se okoupat na přivaděč zmiňované přehrady. Úkol se nám podařilo rychle splnit, třešně jako náušnice zavěšeny v uších, v batůžku ručník, deka a nezbytná svačinka s pitím a šlapeme do pedálů. Okolo osmi cyklistů ve věku od 10-15 let vyráží směr voda. Na silnici není velký provoz – s dnešním se to nedá vůbec srovnat – tak jedeme klidně vedle sebe na šířku celé cesty a diskutujeme. Ještě pár menších kopečků, malá zhoupnutí a jsme tady. Včera byla bouřka, voda se trochu zakalila, ale vody není moc, nad hladinu vystrkují ostré hrany kameny. Ty nám slouží mnohdy jako lávka, abychom se dostali na druhý břeh či k trochu větší tůni, kde je možné udělat i několik plaveckých temp. A protože můj bratr Kamil je nejmladší z nás, tak ten se odváží do vody i skočit! Ale co to? Právě skočil a voda se kalí dočervena? Co se stalo?? Pospíchám k němu, konečně vynořuje hlavu z vody a vidím, že mu stéká po obličeji pramen krve! Beru ho za ruku, aby se zorientoval v prostoru, a rychle se snažíme dostat na břeh. Tady na rozprostřené dece kontroluji jeho zranění a dávám mu napít. Šrám se nezdá být tak hluboký, ale nějak mi vyvstalo z mysli, že zranění hlavy vždy hodně krvácí. Přemýšlím, co teď. Nechci pokazit náladu ostatním, kteří nás rychle obklopili a sondovali, co se děje, tak říkám: "To nic není, ovážu bráchovi hlavu ručníkem a jedeme domů. Vy si klidně užívejte vodních radovánek dál."

"Ne, my vás v tom nenecháme, jedeme domů všichni! Už jsme se stejně každý osvěžili, sníme ještě svačinu a vydáme se na zpáteční cestu," zavelel ten nejstarší z nás.

"To opravdu nemusíte, my to zvládneme. Kamil si doma odpočine, jet do nemocnice na šití rány to není, takže klidně se k večeru můžeme ještě setkat v lesíku pod naším barákem," říkám dosti nahlas, aby mne všichni slyšeli.

"Dobrý nápad!" zní unisono odpověď všech. Balíme tedy "plážové" věci a vyrážíme směr domov. Cesta rychle uběhla i zraněný ji zvládal dobře, ale trochu jsem se obávala přivítání rodičů! Ti s podivem přihlíželi na zahradě našemu brzkému návratu z výletu, něco jim nesedělo, když jsme avizovali delší nepřítomnost. Kamarádi se rozprskli do svých stavení a my čtyři, 2 děvčata – sestřenice, já a bratr jsme váhavě otevírali branku a nesměle najeli s koly na chodník v zahradě. Otec si nás všechny změřil přísnýma očima a hned mu bylo jasné, co se přihodilo.

"Co jsi dělal, Kamile, neříkej, že jsi skákal do vody při tak nízké hladině vody! Ach jo, ty jsi ale nemehlo! A ty jsi mu v tom nezabránila!" vysokým hlasem hovořil ke mně. "Ty též nemáš rozum, víš, že brácha je od tebe o čtyři roky mladší, že se o něj máš postarat!" – hřímal už dosti naštvaně.

"Vždyť jsem se postarala! Vytáhla jsem ho z vody, ošetřila ránu a jsme tady! Vše je v pořádku, hlava se zahojí. Teď si jdeme odpočinout do chládku. A, tati, víš, za hoďku jsme domluveni se všemi ostatními dole v lese, že se sejdeme a zahrajeme si ruské schovky," urychleně prosím, dokud je ochoten s námi mluvit.

"Nikam, doma budete sedět a hrát si!" – rozhodl otec! Tak to je špatné, přemýšlím, co dál.

"A víš, tati, kdybychom přece mohli jít za kamarády, nebudeme s Kamilem nikam běhat, honit se, šla bych s ním za potok do březového háje, tam už jsou zralé lesní jahody. Přineseme tobě i mamce navlečené na trávě, co říkáš, můžeme za chvíli jít za ostatními?"

"Ty bys přesvědčila i mrtvého, ať vstane! Tak jděte, ale jestli se zase něco stane, tak si mě už nepřejte!" – řekl nakonec svolně otec.

Hurááá, podařilo se, můžeme vyrazit! Jasně, že jsme hráli i ruské schovky, vedli kamarádské řeči, ale natrhat s bratrem jahody a navléknout na stéblo trávy pro rodiče – to jsme opravdu nezapomněli. Se zapadajícím sluníčkem jsme přicházeli domů, unaveni z náročného dne plného zážitků - a dnes už pro současné děti a mládež z nevšedních dobrodružství – ale spokojeni, že jsme mohli být spolu jako parta kamarádů, hrát si, sportovat, být na čerstvém vzduchu.

Znají tyto "prázdninové radovánky" i současné děti? Nevím… Neposunulo se dnes trávení volného času mladých do úplně jiných dimenzí? Já bych s nimi neměnila. Co je ve mně, občas vypluje na povrch v krásných vzpomínkách. Děkuji za ně.

Emilie Kozubíková

(výňatek z příběhu)

Čo a ako…

A jedno odpůldne vešli pod střechu Balážiovců rázovitým krokem policisté. Bárka v špatné předtuše, preventivně z kuchyně vylétla s gejzírem zaručených zastrašovacích herdekovin. Nic ale platno. Jejích milovaného Icíka od nedoopraveného motocyklu potupným způsobem, nevěděla proč, odváděli a odvezli. -Aj tak možno. - Výsměšně hořká poznámka Vala Balážího k jejím úslovím -še, prisam, ani jejich topánok netkla-! (se ani jejich botek nedotkla).

-lebo- nechala ona všeho a jak když paty hoří, šněrovala změť pěšin. Celá schvácená se v podvečer střetla na schodech do kostela -pre milion andzelou- (pro andělstvo) s Pánom Farárkom.- Neváhala. Chmátla jej za ornát a několikrát jej otočila kolem sukně, že se až poskočmo rozkřičel: -Rube ci, Bára, lebo ako-?! Šíliš nebo jak? (Popadl ji za vlající rukávek, vtáhl do lávky na záď chrámu a roztrpčen její rozjívenosti klesl do lávky podle ní. Celá rudá s natrženým rukávem smrkala Bárka do rubu lemu, sukni u nosu. Otřesen vtáhl její shrnutou košili jakž takž ke kolenům a přísně jí třás rameny: -Nuž vrav, dakdze horelo-?! (Tak povídej, hořelo kde?) Barka ukázala k svatému obrazu: -Povedala som chalanom, na moj mac. Ve svjatok nedzele doma sedzec! Prišla som já za našho Ignáca orodovac- o prepáčeně-. (Protože jsem matky pamětná měla fagany k tomu, aby se v neděle a svátky nedělalo! Přišla jsem za našeho Ignáce prosit o odpuštění).

-Dobre, Barka, Aj ja som pomaly išěl zo schodou, za tvojho orodovania. Ponáhlac my móžme iba za prácou. Nech še ci páči pametac-! (Dobře, málem jsem ale schody počítal, kvůli tvé horlivosti. Spěcháme jen, když jde o práci, laskavě si zapamatuj!

"Pan Farárko- a kde on ju zmordoval-?! (Pane Faráři, ale co když jí zabil)? Kněz konečně vydechl a postavil se, aby Báře viděl na ústa. Z jejich nesourodých nadávek, narážek a dovolávaní se nebeské spravedlnosti, nebyl vůbec chytrý. -Barka- a teráz peknůčko odnova-. (A teď pěkně od začátku, Báro)! Skrze nářky, kterými jej zapřisáhala a zkrápěla je slzami, přece jen zvěděl, že její nejmladší syn Icík je pod zámkem a ona neví, ale domnívá se, že zabil Českou konduktérku, která jej, jako cikána odmítla. -Bárka a čo ke išlo iba o dajáku predlženů pořičku? Vedc nič vobec iné nevěš. Chodc moja, chýtručko domou na dajáky otčenášik a na nebeskej sláve nehaj, čo bude! Dobre-?! (A co, když jde, Báro, jen o nějakou nesplacenou půjčku? Přece nic jinak nevíš. Běž hezky rychle domů na nějakých těch pár Otčenášů a na Nebeské Slávě nech, co bude. Dobře? Lítostivě jí vnořil ruce do vlasů. Pocítila ona teplo pohlazení a slzami se zasmála. Vstala a když se za rozběhu děkovala, vypleskávala tu sukni, držící se hodně nad košili k řádné délce: -Nech vás stomilion andzelou ochránja pan Farárko. Majte vy dobrucnů noc. Dzakujem pekne-. (Kéž vás stamiliony dobrých andělůvv chrání, pane Farář. Přeji vám předobrou noc. Moc pěkně vám děkuji.

Jak kočka si nocí, co se právě -kotárami- (kopčisky) snášela, svítila očima. -Až čoskoro v ich dzure si ona krok trimá Jaj, a jej starý Valo, opretý vo fůtroch-. Udržuje krok, každou chvíli blíž jejich -Ďůry-. Jejda a starý Valo číhá opřený o zárubně. Jen se mu bléskla v očích, sundává košili, -čoby jej dáčim kožuch vytréskal. A neboly one rukáuce, nadlho bluzke sůdzené-. Aby jí měl čím vyplatit kožich a rukávky té její blůzky neměly mít trvání. (Mudruje Bárka a v chválách kouká exekuci mírnit: -Taký še mi lúbíš, Valo moj, ale ši mi omládol. Na moj veru, ako práve urobená búrka! Choc moj domou, bola já som orodovac za nášho Icenka- (Víš, že jsi celý omládl? Takový se mi opravdu líbíš. Na mou duši, jak z nebe spadlá bouřka. Pojď domů, muži. Byla jsem za našeho Ignácka prosit).

-Čo? A kto ci to verí-?! (A kdo ti toto věří?) Ušlá a umlácená Bárka se hodila na kolena a jen tak, bezmyšlenkovitě do usnutí pak klečela.

Ignácův průšvih nastal po zdánlivě legální koupi, bohužel, kradeného motoru do cirkulárky. Malér inovace jejich nosné mechaniky mu vynesl trest, zatím, dle lakonických sdělení podmíněný. Pro citlivé, cti-žádoucí srdce Barčina nejmladšího to však byla taková rána, že se pod ní viditelně hroutil a dáma sepisující protokol jej musela z budovy vyvést. Nebyl vůbec sto, se s touto skutečnosti srovnat. Barka, ta ovšem jásala. Výprask ne-výprask ihned zas klopýtala s děkovačkou ke kostelu.