Prosinec 2024
Tématem toto měsíce je Tma, aneb není tma jako tma a co odkrývá a skrývá…
Do rubriky napsali:Marta Lehetová, Ľudovít Farkaš, Dajana Zápalková, Jana Witthedová, Viola Jíchová, Svatoslav Butora, Věra Petrová, Emilie Kozubíková
Marta Lehetová
Tma
Zahalila krajinu,
požičala si krídla vtákov,
vyletela hore do oblakov,
ukoristila kus oblohy,
pevne ju chytila
do tmavých rúk,
vyhnala z nej svetielka,
povypínala lampáše
a ujala sa vlády.
Vysadla na mesiac,
zošmykla sa z Mliečnej dráhy,
vymazala pestré farby,
postavila na špičky,
pozorne nakúkala
do zatiahnutých okien.
Šantila do zbláznenia,
utápala v nočnej hudbe,
život menila na veselú kĺzačku,
pomaly ustupovala,
zavŕšila nočnú rozkoš.
Ráno ju odmenilo
rozospatým potleskom.
Emilie Kozubíková
Oči
Jsou oči,
které srší blesky
a oči,
co dovedou pohladit.
Jsou takové,
co chtějí mít svět hezkým
i ty,
co pro krásu nemají cit.
V modré obloze,
průzračných vodních hladinách,
se shlíží oči milující.
A oči,
které z vlastního zla mají strach,
stáčí se k bouřím hlomozícím.
Jenom ta naše kukadla
usměvavá a plačící,
nedbají o zrcadla
lakotně odraz tající.
Nemocné oči
trpělivě čekají
na obraz, byť byl zastíněn.
Hladové jej pak vpíjejí
a za nic nechtějí
dát, třeba chudý vjem.
Střádají drahé střípky,
jako to děti dělávají s oblázky.
A za nic nepohrdnou zbytky,
z nichž tvoří svoje obrázky.
Ľudovít Farkaš
Magický večer
Nesvetlo
to nie je tma,
to je
keď sa zhasne.
Keď nevidíš,
ale trafíš jasne.
Do hlavy
i do starej kasne
... a z hlavy čítaš
básne.
Dajana Zápalková
Každý
si neseme životem
svůj kříž
hledáme povzbuzení
v letu ptáků
v melodiích cvrčků
v trávě
v červáncích
zapadajícího slunce
co tahá nás z malérů
ze tmy těžkých dní …
Jsou vody
co nikam netečou
nespěchají
jako ti sedící rybáři –
tuláci s očima upřenýma
na vodní hladinu
A voda posouvá čas
v temném nečase -
ráno bez paměti
nezná už ty tiché blázny
ani lásky včerejší
Jana Witthedová
OČI
Kmen stromu
drsná krása kůry
a špičky mých prstů
Kmen stromu
cit dlaně
a mrtvé slzy
tmavých brýlí
Vnímám chlad listu
měkkost trávy
Však krajina?
Už navždy
jsem ji minul
v mé věčné tmě
ty oko obrácené dovnitř
Mé leklé oko
zbytečné oko
Co je barva
a jaký lesk?!
Rachot odehnal
i ozvěnu
mou kdysi průvodkyni
městem
Tak ruka
drtí
bílou hůl
Vztekle
ji drtí
a já
škobrtám dál
chytajíce se
vašich rukou
šatů i životů
Někdy smím
poznat
hebkost vašich spánků
vyvýšeninu tváře
vrásčitost čela
tvar nosu
A vy?
Obyčejně
jste spěch
a pachuť
letmých
soucitů
Já jdu
drtím
bílou hůl
a myslím
na ptáky
svobodu
a nenapravitelnou
samotu
mých leklých očí
STOPY DNŮ
skoro nikdy slunce jen tma
a fujavice
jen šedá věčnost ostrova
jen ulity a kruhy ticha
v samotě, která
nemá stání
v úniku ohlíží se
a přikrčená zůstává
POSUN
s polštářem
přes hlavu
spí tma
ustrnulého času
do bodu zaskvění
vleče
driftující
magnetický pól
melancholie
až slunce zasáhne
zkamenělý vzdor odvahy
třpyt toho, co bylo skryté
otevře chrám něhy
Viola Jíchová
Myšlenka
Z temna světa vyšel se mnou,
ne jenom tak,
jsem se usmála,
když vstoupila,
jako duch,
abych já šťastná byla.
Na cestě zemí,
po níž jdou kroky krajinou vyrovnání,
na pódiu života,
kde každá vlna je nová myšlenka
plující mezi ostrovy.
Hledání
Slzy stékají,
tma je jako v hrobě,
jež osázený je květy.
Potají, tiše,
padají ze mne slova
leží v sešitě,
duše bdělá nemá nádech popela.
Hořím, jako svíce
zapálená
vlastním ohněm,
ve kterém tě hledám.
Setkání
Potkala jsem básníka
a on mi řekl:
„ Napij se z mé studny
tma je v tobě,
dostaneš papír a tužku,
já ti rozsvítím
a ty budeš psát.
Budeš psát své temno.“
Svíce
Tma je za okenním rámem,
ač novému dni svítá,
sama ležím na lůžku svém,
slunce mé snad vyjít odmítá?
Píši potichu
svůj čas.
Ve vidu i slechu života
svíce hoří,
nepropadám hoři,
z života spadl další popsaný list,
neváhám z něj sebe číst.
Svatoslav Butora
Nežná tma
Celý deň sa teším
Na Teba
Na nežnú tmu s Tebou
Pod perinou
Si so mnou
Mám šťastíčko
Tvoje srdiečko
Mám vedľa seba
Zlietlo z neba
Nemusím ho hľadať
Na chodníkoch mesta
Ten zázrak by sa nestal
Vidím Ťa Cítim Ťa
Na klenbe hviezdneho neba
Si pri mne Si vo mne
Si na mne
Si v tej nežnej tme
Pod perinou v noci
Liečivá a snivá
Krásna a živá
Celkom si zabudla
Že ste vedľa mňa
VY OBE TY A ONA -
-NEŽNÁ TMA-
...dnes sa Ťa musím spýtať:
Kto ma tak vnoci ľúbil
Že som JEJ všetko sľúbil
TY? alebo ONA?
Věra Petrová
STMÍVÁNÍ
Všude kolem ticho
Tma večeří den
Poslední rudý paprsek
nám slunce pošle do oken
Příroda usíná
Neposedné ptáče pípne
V korunách stromů zašumí
než všechno spánkem ztichne
Dramata noci mají zaděláno
Co osudů se změní
než tma vyplivne nové ráno
Emilie Kozubíková
Klíčový průlom
Mám schopnost vyvolávat alergii
tím, že žiji.
Dýchat týž vzduch s vidoucími
se nepromíjí.
Strojím svůj soustavný, svébytný puč.
Koukejme - zotevíráním srdečních plomb
jsou vzněty antipatií k slepectví fuč.
- Než zas lid ochromí můj sloní sklon.
Telefonát
"Miluš, máš čas?"
"Udělám si, Helenko. Co se děje? Nesedl Ti ten pilokarpin nebo si tím kapátkem pod víčka sama netrefíš?" "
"Lidi jsou fakt nehorázní blbci, já se celá třesu."
"Co Ti ti dobrodějové provedli?"
"Tak si představ, úplná tma a kterýsi pěrun klepal koberce, fakt, ve čtyři ráno."
"To jsou všiváci. To mám též ještě půlnoc."
"No ja, jenže mě málem trefil šlak, že jsem si přispala a že už nevidím. Nezabila bys ho, mamlasa? Vždyť mne z mého zmatkování a hořekování vzpamatovaly, Miluško, až milosrdným čtverým řachnutím naše pendlovky."
(Výtažek z knihy "Můj ostrov vidoucích," v elektronickém knihkupectví Nakladatelství Nová forma)
Jednoho dne mi dcerka lapidárně sdělila, že v půl čtvrté jedeme na výlet, pročež máme být s mužem nachystání. Mé obligátní:
"ale ne, proč? Dnes to vůbec nepřipadá v úvahu!," nebylo vzato na zřetel, u vědomí mého papučkového návyku.
"A kam to tedy bude?" Rezignovaně jsem opáčila.
"V Ostravě je dočasně kavárnička Světlušky".
"No to už vůbec ne!" Pronesla jsem vyjeveně a nesmyslně, neboť mé senior-děťátko si stojí za svým, rozpumpovat mne kdykoli a jakkoli k pochůzkám, které já preferuji bytem, co naprosto a úplně dostačující. Mobil po překvapivé pobídce imperativem ztichl, šla jsem pohromu oznámit muži (nyní již v blahé paměti) a nachystala mu sváteční košili. Sama jsem solidní domácí šaty vytažené z "nedělní garderoby" po včerejším mytí hlavy, jen přizdobila svátečnější vestou a za chystání pláště a obsahu kabelky mne napadlo, co by tomu kamarádka, již jsem o zjištění kontaktu Světlušky požádala, řekla. A raz po ráz mnou projížděl, delší dobu mně cizí, melancholický záchvat. V očích slzy, představila jsem se v kavárničce světlušky obsluhována nevidoucími princezničkami, které teprve život čeká a obešla mne hrůza při zpětném pohledu mého života, plného zápasu a proher. Já si čas od času říkala, že napíši velkolepou báseň o podobném setkání, při kterém budu strašlivě obelhávat krasořečením těch jejich "příštích", za svírání vlastního nitra. Naštěstí jsem nic tak neslýchaného nesepsala. Lhát, ani brát "vítr z plachet" se nesmí. A pak, kde je řečeno, že ony, ty nevidomé mladé princezničky nebudou dítky štěstěny, či naplněním času jejich zlatorůžových představ. Chodila jsem bytem, plný žaludek smutku, v pravé kapse s pravou, v levé s levou připravenou rukavičkou ve světlezeleném plášti a jako nevlastní sestra popelky se drásala presováním nateklé nohy do střevíčků odpovídajících dle manželových rad, barvou plášti, když mi, zřejmě přenosem mé nálady oznámil, že je jaksi nanic, pročež zůstává doma. Pro mne pak Bylo přímo neuvěřitelné, že jej po zazvonění nechává dcera benevolentně v křesle a zatímco ta jeho připravená sváteční košile se houpala na dveřích, mně se výlet neodpouští.
"To jsou ty nevděčné matky," říkáte si. Jako bych vás slyšela:
" "Tak ta obětavá holka při její nad-šedesátce pro ni vymýšlí programy šité na tělo a ono se jí už zas nikam nechce. Rozumná chůze procházkou seniorům svědčí a basta."
*No jo, jo, když ty mé nohy jsou těžší a těžší. Ach- říkala jsem si, vlečená k výtahu s největší šetrností. -Jen, abych tam nakonec nezačala nad nimi kvílet. To se přece nesmí. Nebylo by to proti mému založení dávné instruktorky Braillova písma a organizátorky života nevidomých v regionu?! Kde se ona silná povaha ve mně poděla? Při lítání bytem jsem aspoň řešila čím udělat radost, kolik jich asi kavárnička zaměstnává a že by to Chtělo vyřezávaná srdíčka s pentličkou. Nebo nebo, ale kde v sobotu odpoledne co zajistit? Měla jsem doma dvě srdíčka upevněná na šištičkách jako vizitky, z míst, která byla zadána pro nás na svatbě třetího dcerčina syna, ale co pro eventuálně další? Nechala jsem srdíčka srdíčky a vzala do kabelky štůsek mých básnických sbírek z roku 1992 s názvem Archaismy srdce dřív také mladého, no a zámek cvakl, výtah se rozjel a už sedím vedle zetě řidiče s dcerou Evičkou v sedadle za námi. Dovídám se, že mezi "Archaismy," vloženými jí k testování, je i příručka pro manipulací s počítačem. Ještě že mé bystré "mimi-bejby senior-věku," je včas vyloučí. A již se odšněrovávám a s odborností vytahovaná z vozu se mne upozorňuje na sníh. -H-m, hm dvaadvacátého září, kde je do svatého Martina a ono sněží- žasla jsem, provlhčována vláhou nebes.
"To jen mží. Odněkud tady sníh nakupili, sáhni si."
*Pod rukou mne zastudil sněhový škraloup a již stojíme před kavárnou Světluška, kterážto, považte, je situována do autobusu.
Pán v popředí- hotový kafemlejnek- hlas mého vnuka Jirouška informoval, že bychom měli vypojit mobily a uschovat fosforeskující hodinky. Asi, aby tma kavárny znázornila vidoucím změnu, jakou představuje ztráta zraku, k lepšímu pochopení zápasu hendikepovaných přicházejících o zrak.
První nápoj že představuje hodnotu sto čtyřiceti korun, každý další pouhých čtyřicet.
A pán, vida zřejmě mou bílou hůl, dále podotkl něco o cenových privilegiích.
V kavárničce, že nám budou přiděleny "žetony," každým z nich se má platit jednotlivé nápoje a ty zbylé, že nutno uschovat ke konečnému zúčtování.
Nato se příchozí návštěvník vmísil do výkladů a chtěl slyšet vše od počátku. Pán informátor tak jako tak zalitoval, že budeme muset pětadvacet minut posečkat, než se v kavárničce uvolní místa, ale chceme-li si odskočit, že riskujeme, neboť se pak může čekací doba opakovat.
Nebyla bych to já, abych nevyužila volného času k představování se a tlachům s podávaným svazečkem mých Archaismu. Ovšemže jsem se také nezapomněla sdílet, že i dcerka po boku mi stojící měla ještě i nevidoucího otce. Oba se zetěm do toho také cos pípli. Informátor Mirek, rovněž pak všeptal cos do něčeho a zevnitř autobusu to proznělo k nám repráčky- jakože stůl číslo to a to má dokončit pohostinství. Byli jsme ještě poinformování, že každému z návštěvníků bude přidělen nevidomý průvodce, bez kterého není dovoleno se kavárnou pohybovat a také, že ke stolu bude dodán rovněž nevidomý číšník- hostitel. A jako dárek, že si každý můžeme odnést hrneček s emblémem Světlušky a volbou velikosti.
*S podivením, že se i jim- provozovatelům dostává dárečku v podobě mé poezie, jsme zavěšení do přiděleného průvodce Honzy a také jeden do druhého postupovali vysokým schůdkem a útrobami autobusu. Asi po třetině jsme se provlékli anty- hlukovým závěsem, za nímž jsme dostali povel zavřít i následné, do sebe sunoucí se dveře. Tím Pro mé dobrodince- dceru a zetě nastala hrozivě stresující tma. Rázem se přechodem ze světla do tmy Stali hendikepovanými oni, neboť jsouc nevidomá jsem Oproti nim změnu nezaznamenala. A touto pro mne humoriádou mne má melancholie opustila a jak jsem to seznala u některých vidoucích, zakusila jsem nepoznanou chuť k machrování. Venku jsem byla překvapena informátorem, že v té večerní tmě přečetl titul darovaných ode mne Archaismů, což mne vyvedlo z toho, že by byla až taková tma i z toho, že by to, jak jsem se domnívala, na nás mluvil nevidomý muž, pokud ovšem nebyl vybaven některou z kompenzujících pomůcek. Nyní podle mých drahých, v nejtemnější nastolené tmě jsem já naopak měla pocit světla, možná veselým švitořením u protějších stolů. Průvodce Honza usadil mou dceru proti mně, když mi doporučil posunout se lavici dál. Ke mně usadil zetě. Přestali jsme se s ním na povel zase držet za ruce, jak když jsme tu šli za sebou a -Peťka s Evčou- tmou naprosto zaskočení, k mému překvapení zdrceně svůj stres komentovali. Evička mne i svého, rovněž nevidoucího otce od útlého dětství provázela a najednou jí tma vyvádí z míry? Faktem je, že jsme se oba těšili zbytku zraku, každý jinak, co ale ona o této problematice věděla? U zetě, který nebyl do života nevidomých vtažen mimo mou přítomnost, jsem ovšem jeho nynější úzkost chápala.
*Přidělený k našemu stolu číšník se představil, jako Vojta a nešlo tedy, jak jsem předpokládala o princezničku. Podle hlasu bych hádala na robustnějšího mladého muže. Zřejmě proto, aby jsme šermováním rukou na sebe nezvrátili přinášené nápoje, vyzval nás vložit ruce na hranu stolu. Evička mi doporučila dát si mou oblíbenou stopečku vínka, pro sebe objednali kavčo s mlékem.
"Vínko?" Mrzutě pronesl číšník s tím, že mají pouze kvasinkové s chemickou příměsí hořké a sladké. Zvolila jsem hořké. Když Evča s Peťkou měli číšníkovi podat žeton, což znamenalo prošmátrat se tmou k jeho dlaní, měli z toho "myšky" a tiší i po tzv rozkoukání neustupující tmou, ani nedutali. zatímco já se divila bezkonkurenčnímu vínku podávanému v hrnečku a ze situace ve mně stoupala euforie. Nikdy před tím jsem se necítila být tak na koni, jak když přímo záhrobními hlasy mí drahouškové rozhodovali, zda a jakýže druhý nápoj si dáme. Zvolili džus a já jejich kávičku s mlékem. Když někdy kdo z vidoucích se mnou nejednal právě v rukavičkách, přesně v takové situaci jsem si jej přestavovala a psávala jsem v duchu horor o vymizení zdrojů světla z povrchu zemského, za kterýchžto okolností já, blahosklonně zlomyslným vidoucím dělala instruktáž, jak si poradit. Mí dobrosrdeční lidičkové- Peťka s Evičkou vůbec ale takováto ponaučení nepotřebovali a i nyní, v kavárničce Světluška jsme vrub mým pokušením spolupracovali příkladně. Když jsem já, z mléčka, které jsem zvyklá dostávat až v kafi, nedopatřením utrhla čudlík, opatrně jsem je a s důvěrou vložila Peťkovi do dlaně. On sice zabědoval, že to bude problém, ale řekl si o lžičku, kterou jsem mu s nejvyšší opatrností podala. On uzávěru prošťouchl a já bez jakýchkoli traumat obohatila své kafátko. Mé stresované drahoušky jsme rozlučkou s číšníkem Vojtou, o kterém jsem si až pak uvědomila, že je také nevidomým, zpátečkou z té pro ně drsné tmy tmoucí vytrhli. Mně se to vše nějak nezdálo. -Kavárna v autobuse a s lavicemi vlaků roku rýnských dvacet. -Osobní průvodce i osobní číšník z řad nevidomých. -Strašení mých nejblížších tmou... Já byla přitom vážně plná světla a obměnné pro mne byly pouze ty tvrdé lávky a stůl namísto obligátních autobusových, polstrovaných sedadel. Jakési tam- hogofogo se Světluškou? Žádného Hynaise a jeho- Národ sobě jsem v tom zděšením se klepajícím u mne osazenstvu neviděla. Ovšem Hrnečky, které jsme si, jako trofej odnášeli a všechno to nevtíravé vodění za ručičky s vlídným zacházením, to zas jó. To jeden Všude nemá. Má dítka byla nakonec průvodcem Honzou instruována, aby si připravila kukadla k přechodu na světlo, vycházeli jsme. -Vida, a aniž mi tu ukápla slzička nad "nebohými" nevidomými princátky. Vědomí, že jsme se tu s naprostou důvěrou odevzdali těmto atypickým provozovatelům kavárničky- nepochybně nad věcí a dobře prezentující jak si s hendikepem poradit, mne dostatečně a úplně zkonsolidovalo. Něčí dojímání se, by je s určitosti udivilo, nanejvýš urazilo.
*Ale ano, taková zkušenost pro vidoucí se zpětnou vazbou solidarity, tento účel to splní a k tomu být kavárna palácem nemusí. Při odevzdávání žetonu a platbě jsem k mému překvapení zjistila, že paní Aneta Langerová již čtyři léta Světlušce nevelí. Co zde ale považuji za hrubé porušení výsad našince je, že jí nebylo nabídnuto sáhnout si do tykadel některé ze Světlušek, údajně jimi přizdobených, a jen přihlížely našemu vzdalování se.
*Zážitková pointa však měla teprve přijít. Řada vozidel parkujících rovněž u "Nové Karolíny" byla označená neblahými "botičkami." K Péťovu autu se, můj ty světe, blížil policista. Ten, vida mne s bílou holí po boku řidiče, posmutněle pronesl.
"bohužel i v tomto případě došlo k přestupku." A milý zeť byl za vší tu jeho dobrotu- notabene stres, ještě pokutován. Péťa se přitom, výjimečně o policistech vyjádřil, jako o slušňácích. Zpáteční cestou jsem, co slon v porcelánu rušila řečněním tísnivé ticho, které vůbec neburácelo vozem pro tu pokutu. Najednou jsem si uvědomovala důležitost poslání "Světlušky". Vždyť moji milí vidoušové zůstali a i nad volantem prostoupení tmou. A sdíleli ji se mnou, jak intuitivně před odjezdem já- s našinci mlaďochy. Ano, Kavárnička Světluška není určena nevidícím našincům, nýbrž vidoucím, kteří by si jinak naší "situeišn" ani nedovedli představit.