Říjen 2024

Když vymýšlím témata na nový měsíc, často si říkám, že všechna tu už snad byla, přestože je svět inspirací nevyčerpatelný. Pro tentokrát jsem zvolila dvě témata.

LÁSKA PROCHÁZÍ ŽALUDKEM a témaPAVUČINA(a také závěs, záclona, závoj, opona - co nebo koho ukrývají?

Do rubriky přispěli: Petr Koudelka,

Svatoslav Butora, Bohumír Vidura, Dajana Zápalková, Lech Przeczek, Ladislav Beran, Emilie Kozubíková

Petr Koudelka

Pavučina

Jestli se chce pavouk najíst,

musí si utkat pevnou síť.

Potom může začít lov!

Nejčastěji lapí mouchy,

které zde skončí svoji pouť.

Ale může to být

i motýl nebo včela.

Pavouk si nevybírá!

Svoji oběť pevně zabalí,

vstříkne do ní svoje jedy

a potom ji vysaje.

Pavučina je sítí,

do které jsou ukryta

tajemství příštích smrtí.

Svatoslav Butora

Pavouček v přístavu 

Ráno

Zamlada jsem byl

Jako on samá noha

Teď jsem sám v koutě

Ráno

Stále se snaží

Pavouček na mne myslí

Ví že ho chválím

Ráno

Ví že mám radost

Když z jeho krásných sítí

Přes kapky rosy

Sluníčko svítí

Je se mnou rád v mém koutě

Já u kávy on kouká

Ráno

Míjíme svůj svět

Stíny z kouta do kouta

Mizí jako dým

Pavoučku co myslíš

Připluje z Moře Času

Do přístavu za oknem

Loď pro naše sny?

            - - -

...bude ta pravá...?

Bohumír Vidura

VE VEŘEJÍCH PAVUČINY

Ve veřejích pavučiny

líně visí kladeš si

někdy otázku čí jsi

a odkud jsi přišel

kde zakotvíš

kdybys věděl

tak bys hravě odpověděl

právě v tom je

ono tajemství

že odpovědět unisono

možno je ale jeden

vyhrává a druhý prohraje.

Dajana Zápalková

Pavučina

nad krbem plápolá

nevadí mi …

Nevadí mi ani rýha

na starém kredenci

umazaný ubrus

na stole …

Ale vadí mi

že odešli ti

co tady seděli

pili meltu po ránu

Moudra nevznáší se

prostorem

písně už nezní

i když kosové

zpívat mohou…

Dvě strany nebe

se otvírají

na jedné s houkáním sov

usíná noc

na druhé objímají

ruce zubatého sluníčka

ojíněné zábradlí

Jemné sítě pavučin

zachytily ranní rosu

a jako perly

třpytí se v prostoru

Past

pro zvídavé pavouky

rozprostřena …

V krajině dětství

otevírá prožitou knihu

brouzdá šepotem luk

cestou úvozovou

vůní lesních jahod

lemovanou

Zmizelý čas

toulá se po vsi

pozdraví zlatou lípu

štěstí se pod kůží

tulí

Jsoucno skrývá se

za jemnou záclonou

stavení

a věčná paměť

v divokém ostružiní

ukrytá navždy …

Lech Przeczek

PROMĚNY

Čas navždy smazal

dětský úsměv

Vzpomínky

v husté pavučině

značně vybledly

Po letech

volíš

jiný úhel pohledu

Jen voda v Olze

teče stále stejně

Ladislav Beran

FILIPKA A NAPOLEON

Mezi masivním černým trámem a šikmou bílou stěnou mé podkrovní pracovny na chalupě, se přímo nad psacím stolem objevila nevelká, ale o to jemnější pavučina. Uprostřed ní byl zavěšen pavouk, kterému patrně vyhovoval můj oblíbený Vivaldi a nevadila mi ani skupina ABBA. Možná, že mu patrně nevadilo ani to mé nepravidelné ťukání do stroje, kdy člověk dává pomalu v hlavně dohromady myšlenky, aby je pak pomocí dvou rychlých prstů vytiskl do papíru. Pavučina měla nepravidelné tvary a svědčila o nesmírné pavoučí pracovitosti, ale i o jeho uměleckém nadání. Už ani nevím, proč jsem si usmyslel, že ten pavouk není vlastně pavouk, ale pavoučice. Tohle stvoření bylo totiž krásně zrzavé a mělo dlouhé zakřivené nohy, jemné jako vlásek. Dal jsem jí jméno Filipka. To proto, že jsme se spolu seznámili na Filipa. Tahle krásná pavoučí holka si patrně umanula, že svými neviditelnými pavučinami obepřede celou moji pracovnu. A tak, když jsem přijel o víkendu na chalupu, vítaly mě stále nové a nové decimetry čtvereční průsvitné krajky, která lákala k utržení. Pavouci si ale pamatují. Navíc prý přinášejí lidem štěstí. Pověra, vytanulo mi na mysli, ale pak jsem si vzpomněl na jednu starou, špinavou půdu v chalupě, kterou jsem před léty zachránil od ohně. Silnými rozmachy vidlí jsem tenkrát trhal od komína nejen vysoko nastlanou a udusanou slámu, ale i kilometry jemně utkaných pavučin, které tady před tím dlouhá léta nikomu nepřekáželi. Programově jsem ničil domov stovkám pavouků, kteří se mi za to pomstili. Nalezli mi do šatů a v noci mě budili ze spaní. Filipka mě neděsí. Pokojně mě sleduje z výšky a občas, to aby se mi mohla ukázat v celé své kráse, předvede se jako akrobatka a tancuje nade mnou po neviditelné kopuli pavoučího cirkusu. Dnes mě celý den otravovala při psaní malá moucha. Vytrvale létala po pracovně nadzvukovou rychlostí a ať jsem se snažil jak chtěl, stále úspěšně unikala úplně nové plácačce, stejně jako srolovaným novinám, z nichž jsem si vyrobil pohotovostní bacítko. Najednou nepříjemné nálety ustaly. Bylo ticho. Patrně vylétla oknem, ulevilo se mi, ale slabé zabzučení nad hlavou mě donutilo zvednout oči ke stropu. Filipka zaúřadovala. Moucha, která narušila její výsostný vzdušný prostor, pykala za svoji troufalost. Filipka měla nevítaného agresora ve své moci. Zapálil jsem si dýmku a pozorně sledoval, jak s neuvěřitelnou rychlostí zajímá nevítaného hosta. Pomůžu mouše, byť mě tady celou dobu otravovala , řekl jsem si v duchu a párkrát jsem proti pavučině vypustil hustý dým Amfóry. Filipka na okamžik přestala pracovat. Když se pavučina zklidnila, opět se bez problémů věnovala výškovým pracím, kterým já se vyhýbám, protože mám závratě. Moucha se snažila, ale za chvíli viditelně prohrávala a svůj krátký boj o život vzdala. Zrzavá pavoučí holka vyhrála. Dokonale opředla mouchu sítí nových pavučin. A když si byla svou prací dokonale jistá, pomalu odkráčela odpočinout si trám. Byla to podívaná na život i na smrt.

Do rána si Filipka upředla z trámu cestu na poličku k prázdné lahvi od Napoleóna. Zrovna k té, kterou jsem tenkrát dostal za tu vyházenou slámu za komínem. Že by si pavouci pamatovali ? Anebo je Filipka alkoholička a netuší, že láhev už je dávno vypitá. Těžko říct. Pravda je, že si mohla klidně vybrat. Bílou lampu, kterou jsem vyrobil z horského sluníčka, keramickou sošku, kterou mi před léty daroval kamarád sochař- nebo cínová zvířátka, těch tu

mám požehnaně. Nevybrala si. Vybrala si láhev Napoleóna, pod níž je opřená malá cedulka z tvrdého kartonu s dnes už slavným výrokem Jiřího Sováka:

"…já se smrti nebojím. Ale jedno mi sere, že je to nafurt…"

Emilie Kozubíková 

Anonym

Závěs závěsů,

přítmí schodiště.

Hubička,

o někdejší příště,

zvlažila ústa vyprahlým.

Vznikl rým.

Vzpomínka

Řeč šlápot vyluzovalo

dřevo, když dlážku rozvrzalo

stíny se ploužily zdmi

a v tmách vyvstával z nich

světelný kříž,

Pan Ježíš

na mou modlitbu

zhas tanec přeludů

ztišuje divý šum

nes mne svou říši snů.

Noc stoupla na pedál,

věnec hvězd třepetal

než úsvit vepsal dnům

Odvahu vzbouzet dům.

Pak jiter čirý dech

leskl se po oknech

zpěv závratí mne budil

vstupuje s pohlazením

rozhlaholených hnízd.

A léto po růžích

podzim pak vůněmi

zimniční dálavy.

Pavouk vplet závoj mušce

voda mně, popelušce

zrcátkem šplíchla k hřebínku.

Košilku se sty puntíků

v střevíčkách s motýlkem

poohlížím se za princem

a že- holoubci nepřilétli…

Komín vracel dým od plotny.

Kdeže sen princeznin.

Život si vázal rým

medových Vlásků bělením

vršil slunce i stín.

Už se teď nebojím

světelným sloupovím

vím, stírá slzy z líc

kdos, kdo jde vstříc

přič se princezniným hrám

i všedním holčinám.

Jde rok si po roce

s hrnečky po plotech…

Tvé dary živote

si beru sníc.

Máj

Je denní tóči rept

v pavoučích závěsech

a snů sametů ech…

Světových tajů tep

za prochvívání hvězd,

jedno tělo i dech

andělů na křídlech…

Sten rosy v růžích šept

Lesk oken po jitrech

s výdechem modliteb

skřivánčí zpěv.