Strom
Pro každého z nás někde ten jeho roste, nebo býval. Který je ten váš? Tyhle verše i povídky můžete doplnit vlastními fotografiemi. K této rubrice mě inspirovala opět Irena Topinková děkuji. Do rubriky přispěli: Anna Hrabalová, Irena Topinková, Marta Lehetová, Viola Jíchová, Marta Dvořáková, Oldřich Antonín Hostaša, Věra Petrová, Butora, Zápalková, Kozubíková, Ursíni, Filipová
ilustrační foto Irena Topinková
Anna Hrabalová
Zrezali lipku
v máji roku l997, je to jej úmrtný list.
Zavčas z rána, keď sme prišli do práce, už bola dole, niekto ju zrezal, kto dostal ten rozkaz. Neviem prečo, lebo bola mladá, možná jej bolo dvadsať, či tridsať, čo nie je na lipu veľa. Ani svojim vzrastom nebola veľká. Mala strednú korunku a keď pálilo slnko a bolo neznesiteľné, podchvíľou sa v jej chládku niekto schovával. Suseda z obchodu, keď bol obed a zákazníci nikde, si pod ňu sadla a čítala časopis. V tieni jej bolo dobre a keď prišiel nejaký zákazník, rýchlo vyskočila a už bola v obchode. I ja sama som sa niekedy pritúlila k jej kmeňu a čerpala som z jej sviežosti, keď bolo na slnku k zaduseniu, pod lipou bolo v pohode.
Nevedela som pochopiť, prečo ju dal niekto zrezať, a veľmi som za ňou žialila. Pátrala som, prečo, prečo bola odstránená. Bolo mi povedané, že na nej sedávali škorce, veľmi tam špinili a robili rachot, rušili ľudí. Nikdy som to sama nespozorovala. Pod stromom bola tráva, takže to špinenie nebolo vidieť, ba naopak, pohnojilo. A že by tá vtáčia vrava tak veľmi vadila, som zistila, až mi to povedali ľudia. Na našich záhradách spievajú vtáci od Božieho rána, keď majú rannú rozcvičku a viem, že naši susedia sa tešia a okná otvárajú, aby sa spevu potešili.
No, priznám sa, že i mňa škorce nemilo prekvapili, keď za jedno ráno mi celú úrodu hrozna na slnečnej strane obrali a mne nič nenechali. Tomu som rada nebola, ale zato som stromy nezlikvidovala.
A lipka, bola v jarnom rozpuku, len sa rozviť a zaplaviť celé okolie nádhernou vôňou a kyticami žltých kvetov v celej nádhernej korune. Zostal len zápach piva a iných vôni, ktorými obšťastňujú okolie muži, keď v noci z krčmy odchádzajú. Škoda lipky, jej krásy a vône, už je dávno preč, vtáčence sa v nej už nebudú naháňať, nebudú tam mať rannú rozcvičku, ani večernú poradu, aby zhodnotili deň a pripravili sa na ďalší.
V roku 2003, na mieste, kde stála lipka, boli rozsypané piliny, celé miesto bolo posiate hubami Michalkami, ktorým naši bratia Česi a Moraváci hovoria Václavky. Videla som ženu, ktorá huby pozberala. Lipka ešte odovzdala svoj pozdrav človeku, že tu bola a nezabudla. Teraz, keď je rok 2009, už na tom mieste, kde stála lipka, stojí vysoký činžiak, možná práve pre to bola predohra, zrezaná lipka. Za obeť padli i ďalšie stromy. Tuja, na ktorej býval mladý netopier a visel dolu hlavou. Asi sa zatúlal a stratil od mamičky . Stálo ho to mladý život. Padla i jedľa, ktorá svojou nevšednou krásou zdobila a neuhynula, ani keď jej vŕšok niekto k Vianočným sviatkom odrezal. Vyhnala vŕšok nový . Popri nej sa plietla čierna baza, ktorá nebola žiaduca, lebo sa moc prepletala do jedličky a po
opätovnom vyrezávaní rástla a každoročne dorástla do kvetu a roznášala svoju vôňu. Sama sa zakorenila, vietor, alebo vtáci sa o ňu postarali. A mala dobré základy.
Už tam nie je po nich slychu, ani chýru. Len činžiak stojí a na ňom telefónne číslo s ponukou na kúpu bytov.
Stromy
Mám rada stromy a za svoj život som ich pár zasadila, ba niektoré aj vysiala. Vždy, keď som sa vrátila z dovolenky, priniesla som si sadeničku z kra alebo plod, z ktorého som semená vysiala. Zídu, nezídu? Tešila som sa keď zišli. Keď ich zišlo veľa, a trochu dorástli, rozdala som. Vždy som sa tešila, keď sa semeno alebo sadenička ujala. Raz sa pri našej záhradke zastavil muž, trošku tmavšej pleti, pozdravil a bol rád, že sa môže porozprávať. Už dávnejšie sa chcel porozprávať s niekým z našej záhradky. To máte granátové jabĺčka: -povedal. Áno, granátové jabĺčka. Ja som Grék, poznal som ten ker a už dávno ho sledujem. Je to strom, ktorý rastie v Grécku a potešilo ma, že ho vidím aj tu v chladnejšej oblasti. Vydrží vám tu v zime? - Zatiaľ vydržal. Vyrástol mi zo semienka. Priniesla som si jabĺčko z cudziny, lebo vtedy sa u nás ešte nepredávali a chcela som si overiť jeho schopnosť. Vyrástlo mi veľa sadeničiek, musela som ich preriediť a rozdať. Bohužiaľ, jednej silnej zimy predsa len stromček nevydržal, vymrzol. Spomienka na darcu granátového jablka mi zostala v pamäti, v ďalekej zemi.
Ale chcela som skôr hovoriť o stromčeku, ktorý mám na záhradke, ktorý som si doniesla od nás z nášho kraja, z Inovca. Hneď pri ceste rástli malinké stromčeky, samo výsev - smriečky a naozaj ich tam bolo veľa. Opatrne som si vyryla do hrste pár stromčekov, bolo ich desať. Zabalila som ich a vložila do turistickej tašky, aby som niekoho nedráždila a neprišla cestou do nepríjemností. Doma som sa hneď o ne postarala a povysádzala. Všetkých desať. Dva do našej záhradky a ostatné na voľný pľac, kde rástla tráva v nehostinnej kamenistej pôde, takej, ako bola pôvodne i naša záhradka. Zasadila, polievala, niektoré rástli pekne, niektoré slabšie. Prijali sa všetky, ale časom, jeden za druhým odchádzali, nezostal ani jediný. Zasadila som tam všeličo. Olivu, tú niekto vytrhol, koreň tam zostal, škoda takého pekného stromčeka, ktorý nám tu mohol rozvoniavať každú jar. Orech, slivky, tie niekto vykopal. Možno, že sa im darí na niektorej záhradke, to by bolo dobre.
Na našej záhradke sa ujali a zostali dva súrodenci. Každý na inej strane záhradky, oba ešte vtedy v neúrodnej kamenistej pôde. O jednom som pochybovala, či vydrží, či prežije, lebo pôda bola mimoriadne kamenistá, na tom mieste sme mali postavenú miešačku betónu, takže sme ešte viac pôdu s kameňovali, i keď som sa do jamy snažila dať hlinu. Stromček sa snažil a rástol narástol a rastie a mohutnie ďalej. Je to chudák, musíme ho skracovať, nad ním tiahnu elektrické drôty a prerastá ich. Tá kamenná zem mu pasuje a on má
prekrásne živé bohaté vetvy a stromy okolo prerastá a utláča, očividne sa mu tam páči, aj keď okolo idúci psy sa k nemu sem tam zatúlajú. Jeho súrodenec, na druhej strane záhradky vedľa plota, v družine iných stromov a kríkov, dorástol sotva do výšky človeka. A zem vyzerá trochu kvalitnejšia. Jemu tam neprospieva. Že by mu vadili popínavé šípové ruže, ktoré každým rokom bohato kvitnú? Ale šípové ruže sú i pri vysoko vzrastenom smreku. On však nad nimi a nad všetkým tróni a tento menší smriečok s nimi súperí. Niekedy ho oslobodím a šípový ker zostríham. Aj toho šípového kra mi je ľúto veľmi vystríhať, lebo prekrásne kvitne a zdobí záhradku pri chodníku na ulici. Je pekný.
Zo stromami je to tak, ako i s ľuďmi, každý potrebuje svoje. O stromy aj o človeka je treba sa starať. Všetci potrebujeme lásku. A stromy nám dávajú veľa lásky a požehnania. Keď som ešte chodila do práce, a prišla som domov unavená, vyčerpaná, sadla som si na bicykel, zašla do prírody, nadýchala som sa čistého vzduch, potešila oči krásnou prírodou, rozkvitnutými kvetmi, plodmi a sluch štebotom vtákov, bzučaním včielok, ich letu z kvietka na kvietok. Domov som sa vracala osviežená, ozdravená, úplne iný človek. Spokojný a šťastný. Na to nám je príroda, na to sú nám naše prekrásne stromy. Ďakujem za tie zázraky okolo nás a pre nás stvorené.
Raz na takomto výlete mne blízkou a známou prírodou som stretla, uvidela malého vtáčika, takého, akého som dovtedy ani odvtedy nevidela. Podobný ako vrabec, len mal pod krkom jasnomodrý prúžok, ako obojok. A stále poletoval po stromoch tam, kde som sa pohybovala i ja. Celý čas mi bol na dohľad. Rozlúčila som sa s ním, vysadla na bicykel a šla domov, vzdialenosť medzi domom a prírodou, kam často chodievam, sú dva, tri kilometre, však kilometrov narobím viac, lebo krúžim po okolí, zberám ovocie, liečivé bylinky, zastavím sa u studienky, na jar opravím jej okolie, ako kedy. Proste, v našom chotári, kam sme chodievali s rodičmi. Vrátila som sa domov do záhradky, odstavila bicykel na miesto a na kríkoch v mojej blízkosti poletoval vtáčik s modrým obojkom na krku. Že by sa tu rozmnožil tento vtáčik, či letel za mnou? Miestami dosť rušnou cestou? - to neviem. Veľmi ma prekvapil a potešil. Viac som ho už nevidela, ale spomínam na neho, nezabudla som.
Mám prírodu a vtáctvo rada a na našich záhradkách spievajú rôzni vtáci, poletujú zo stromu na strom a rozhnevaní drozdy sa hádajú, drozdica sa schováva v hustých kríkoch, drozd ju vyvoláva a ona sa mu nechce ukázať, až ho poriadne potrápi, no, ženská. A potom spolu žartujú, preskakujú sa, poletujú.
Irena Topinková
Vzpomínka na dětství i na relativně nedávnou minulost je skutečná. Bohužel, les změnil majitele a já prožila i pokácení, přestože jsem tehdy žadonila, že strom odkoupím.
Můj strom
Bývalý přítel mého dětství
Ve stínu jeho větví
čítávala jsem mu krajové pověsti
Když pila pronikla
stepilým vzrostlým stromem
cítila jsem bolest
jak Radúzova Mahulena
Touha po pomstě
Jak porazit bezohledný byznys
a strom nechat žít?
Marta Lehetová
Stromy
Sú hviezdami na zemi
A volajú do svojej nádhery
Zvonivé
Farebné
Pevné
Nesúťažia medzi sebou
Navzájom sa podporujú
No jednotlivci i spoločnosť
Ich často likvidujú
Nevieme sa vžiť do ich pocitov
Čo im dávame?
Nič
A tak k svetu vysielajú
Bolestné výkriky
RÁSŤ!!!
NÁS
NECHAJTE
SME ŽIVOT
RODINA
KORENE
Za všetkých vinných
Žiada básnik
Stromy o odpustenie
Oldřich Antonín Hostaša
Strom života
V zahradách lásky
strom života
zní písní zrození.
Drsný kmen
stopy dějin příběhů
kořeny
vlasy věčnosti.
Větve
cesty národů
peníze skutečnosti
a tvůj úsměv
deviza pokory
vzácná paní.
Monika Dušková
Píseň v korunách stromů
Vánek si tiše pěje píseň svou,něžné hlasy té písně nás k sobě zvou.Necháme se unášet a vánkem hladit svou tvář,přes zavřené oči vnímáme sluneční svit, zář.
To sluneční teplo a chladivé pohlazenínic blahodárnějšího pro nás v tuto chvíli není.Pak převezme žezlo vítr a změní tu tichou ódu,nezastavíme čas a nepředejdeme dobu.
Vítr duje a rozfoukává nenaplněné sny,stejně rychle plyne čas a utíkají nám dny.Jeho písně zní v korunách každičkého stromu,není dáno je slyšet kdekomu.
Tak jak stromy nám překládají jeho hlasy,stejně tak čas zdobí stříbrem naše vlasy.Jsou písně, které změní nás,zanechají krásu a vzpomínku v nás.
Ať dál v korunách libé písně zní,prázdné sny se mění ve vzpomínku a spousty krásných dní.
Viola Jíchová
Strom tam na samotě stojí,jmenuje se topol,je tam sám uprostřed polí,topol tam na samotě za noci sní.
Znám cestu co vede k němu,jeho listí ve větru se tiše chví,já přicházím k němu znovu,šťastní ptáci písně pějí v stromoví.
Kraj kolem je opuštěný,jen louky a pole nachází se tam,jimiž topol je sevřený,mohutným kořenem k zemi připoután.
Tato báseň vznikla r. 1991. Napsala jsem ji jako jednu ze svých prvních básní v 9letech do sbírky Básně napsané uprostřed luk a polí. Tato sbírka nebyla nikdy vydaná, ale básně z ní postupně vychází v jiných sbírkách. Nemůžu však vyfotit ten pravý topol, protože ho nedávno porazili a zůstaly jen vzpomínky na dětství, které ho vrací zpět. Často se na to místo vracím a vždy jsem k němu pouto, protože prvotiny vznikaly právě tam. Dnes už ho na té cestě nepotkám, tak nezbývá než o něm psát.
Marta Dvořáková
Strom
Přesně tam stál
Strom s kořeny
zapuštěnými
hluboko
do té kamenité země...
Děkuji
šeptala jsem dojatě
Děkuji
že
pořád ještě jsi
/Člověk někde
MUSÍ
být doma.../
Oldřich Antonín Hostaša
Jarní
V podzemních sálech
kořeny stromu
bubnují
na šamanské bubny.
Síla země
stoupá do koruny.
Do jeho větví
teče řeka vzkříšení.
Hladím jeho kůru
cítím ruce tatínka
když večer odpočíval.
Svoji tvář
odevzdával večeru
tak jako strom
platí větru za pohlazení.
Stojím pod korunou
a popíjím sílu zivota.
Věra Petrová
Už z dálky na mne mává větvovíma šumí nedočkavěobejmu jeho tělo vrásčité a silnéa je nám spolu dobře v trávě
kde bereš tolik sílyje v tobě osud dějin vytesánod dávných dob až po tuto chvíliNa všechno jsi tu po ta léta zůstal sám
znáš tvrdý život zdejších horalůa teplou vůní zlatých klasůkdyž s létem dozrávají pomaluZ výšky koruny vidíš Beskyd krásu
Prsty tě hladím, laskám rozpraskanou kůžipříjemně chladí a voní pryskyřicívíš o mně vše co nikdy neřekla bych mužia ještě mnoho mám ti toho říci
Uprostřed louky stojím já a stromJsme tu jen my dvaJá a onJen my dvaČlověk a strom
Svatoslav Butora
Můj Strom a Měsíc
ON Vznešený přítel z dětství
Vedl mé kroky k sobě
Nad městem
Stál jeho chrám
Bylo tenkrát jaro
Svět se usmíval
S NÍM NEBYL JSEM SÁM
S NÍM šumělo nebe
Luční muzika hrála
Studánka přijímala
VĚČNOU PŘÍTOMNOST BYTÍ
Růže a Jejich Strom věděli
Jaké je krásné žití
Ve svitu Měsíce
Po létech zašel jsem k NĚMU
Do mého chrámu
KE SVÉMU STROMU
Jako stín v jeho stínu
Vyznávám mojí vinu
...že nejsem symetrický
...že korunu jsem ztratil
Ze světa bez ní jsem se vrátil
K NĚMU
ON zapustil kořeny na svahu
Nad městem mého mládí
Musel mít odvahu
Když se kamarádil
S mými stíny
Dnes jsem jiný
ONA A ON JSOU
Znovu jsou spolu
Symetrie času začíná
Jsme jedna rodina
Studánka i já
Ve stínu nášho stromu
Našli jsme cestu domů
Dajana Zápalková
Omamně
voní květy třešně v máji
v jemných doušcích větru
ostýchavý stín krčí se u stěny
závidí milencům
laskavé objetí
A vůbec ...
chci též něžné pohlazení
přitulím se k nim ...
rozvášněné srdce
ponechám
jako ranní rosu ...
Olivy
a zase olivy
všude kam pohlédneš
seřazeny za sebou
jako vojáci
i rozházené
na moře nahlížejí
Rozkošatělé oddělují
přítomnost od minulosti
zdravé duše od nemocných
Míchají krásu i bídu
ukrývají dobro i zlo
Řečtí bohové
spokojeni ...
Což tak být
stromem
odolat vichru
provazům deště
co nemilosrdně smývá
mízu mládí
přijmout pokojnou
hru listí
píseň ptáků
co svá hnízda
v korunách přišpendlili
ctít bzukot včel
a hrát na harfu letokruhů
posílat poselství bohům
Přijmout i bolest
v kořenech
v kúře vrypy zjizvené
strpět suk
coby nezvaného hosta
Ta vůně stromů
vtělena do houslí
vnímá ten
kdo slyší
vysoké tóny znít ...
ilustrační foto Petr Koudelka
Emilie Kozubíková
Vysázet strom
S nevidoucíma očima, hlavou v dlaních
harmonogramy planí.
Dálavy od myšlenky k činu
strojí v oblomovštinu
čas dělných charakterů. -
Ochutnat atmosféru
samostatného kroku.
Vypotácet se do nároků
hned teď! Vstát, zdatnost hníst -
přimět mdlé prsty číst,
ukrojit chléb,
očistit stůl,
navonět chutnou plackou dům...
Vymanění tak ze slepeckých "sodom",
být při tom, jak se sází strom
také s hrstečkou země.
Počinem vzchází ze mne
Stvol, slunce i stín
splynutím s pojmem domov,
prostoupím lístky stromu chlapáckého
v podílu přes vidoucích vroucnost.
Ptáci vyzpívají mou vděčnost.
Kde smí nevidomí sytit kraj zelení,
má národ nadějí.
Má naději.
Strom
Jitřní, unisono písní hnízd
motivuje komponisty,
spadaným listím, reje vzpomínek.
Chladivým stínem ve vlasech,
akupresurou tepu kůry,
vnímej puls statné kubatury.
Rozložen nebem, pevný v zemi
tajemstvím oděn po kořeny,
z útlého kmínku vzmohl čas.
Pilňoučké včely dávný vzkaz
vbzučí sázeným stvolům
poselství Oriónu:
„sadařů stimul, múz,
poskytovat rodným kód domů,
Zdobit a rovně růst“.
Anna Ursíni
OBRÁZOK BOROVICE
(venované Vysokým Tatrám)
Z balkóna obrázok, do daru z lásky,
ceruzkou ruka nakreslila.
Borovicu vykrivenú,
pomedzi ostatné,
čo čudesne sa pnela.
Bez družiek ostala na úbočí,
keď po rokoch hľadím na ňu.
Konárov pár sa k slnku kloní,
straka často priletí v tú stranu.
Len samý pahýľ kam noha vkročí,
bieloba vládne všade na okolí.
Meluzína ľadovú pieseň tu spieva:
Niet škaredosti, iba krásy veľa,
všetko je dokonalosť Stvoriteľa.
Emília Filipová
Spomienka, ktorá sa mi stále vracia,dokonca denne žije so mnou. Tak som sa rozhodla sa s Vami o ňu podeliť Je to už veľa rokov dozadu,´´´´,keď som ešte vládala behať a tešiť sa z okolitej prírody. Vtedy som voľný čas využívala na časté pobyty v prírode. Bývali sme neďaleko malej riečky a chodník popri nej viedol na kopček, na ktorom stál môj STROM. Sám,osamoteny, široko ďaleko tam iné neboli. A pre niečo- sa mi zdal smutný. Vtedy som o ňom napísala tieto verše.