Únor 2024

• Proud
• Prostřený stůl
• Co týden dal a vzal

     V rubrice publikují: Pavlína Kollárová, Svatoslav Butora, Zdeněk Hledač,  Viola Jíchová, Dajana Zápalková, Marta Lehetová, Lesana Královičová, Ladislav Beran, Emilie Kozubíková

Libuše Matysíková

PROUD ČASU

V měnícím se světě

čas je důležitý

ne všichni to chápou

síla času

je potřebná k žití

Můj čas

a moudrost starých věků

moderní přesnost

měří od člověka

k člověku

Energie času

má vliv na naše zdraví

náš časoprostor

má vše pod kontrolou

jsou to dobré zprávy

Čas v nás

hospodárně nakládá

se vším co se rozdává

řídí nás

patří k nám

Tady a teď v teorii poznání

ve vyšších duchovních hodnotách

hledáme věčné mládí

chceme být v harmonii s okolím

nevědomí ji hájí

Čas setby a čas sklizně

zjitřená bdělá citlivá mysl

cíl probuzení člověka

otevřením vědomí

učím se být a žít

Po vnitřních prožitcích

nastane osvícení

láskyplné dobrotivé

dojde k poznání

proudu času

PROSTŘENÝ STŮL

Mé oči hledají

postřený stůl

prozřením mysli

setrvávám s fantazií

jaká je nabídka

jak si tady žijí

Mají vše potřebné?

Dajana Zápalková

Proud řeky

Unáší včerejší den

do nenávratna

břeh přikrášlen

novými zážitky

zklamáním

Racek vyzobává

oharky cigaret

pro povzbuzení

- chechtá se

vše jsou maličkosti

oproti lžím

co černá tma elegantně

přikryje

Lesní cesty

osýchají

jehnědy a kočičky

pylem hýří

včely je líbají –

zděšené –

je únor!

Žluťásky to zmátlo

nervózně olizují

zvědavé sedmikrásky

datel situaci uklidňuje

ptačí morseovkou

lesní království

stráží

Jaro přišlo brzy …

Pavlína Kollárová

Doma

Čas v přesýpacích hodinách

propadá škvírou opuštěného hnízda

Na stole koláč

čerstvě upečený

Poslední vlaštovka chybí na drátě

Odletěla by

S pískem na křídlech

vyčkává jaro

Svatoslav Butora

Žaluji svět 

Já duše zatím mírně živá

Žaluji můj svět

Že mi nedovolil žít

Tak jak jsem chtěla být

Mezi živými

Má duše zatím mírně živá

Chce na pěkný svět se dívat

Všechno kolem se stmívá...

Nelze těšit se světe

Žití bez úsměvů

Nikomu není do zpěvu

Když vím že jsi mi

Můj světe

Mně Dívence Květince

Ukradl budoucnost

Nelze o ní snívat

Smrti je všude dost

Více než květů

Tobě cizí světe stačí

Digitální slzy

Nevím světe kde tvé srdce spí

Nevidíš že sníš o ničem

Jsi cizí světe k ničemu

Sloužíš Zlu a Zlému

Hrobníci hladí zem rýčem

Bohatí tučňáci

Stmívají Sluníčko

Není nač se koukat

Úchylní vládci przní duše

Daní můj život pro Smrt

Svět dětí mizí

Jsem živá nebo mrtvá

Jaksi je to jedno

Udělal jsi světe vše

Abych byla běhnou

Mé srdíčko neví

K čemu jsou sny

Když je svět netěší

Vládcové Podsvětí

Život lidí neřeší

Zdeněk Hledač

prozření

pomalu dozrávám v moudrého… ale ne,

k čemu se, přátelé, navzájem klameme?

moudrost mne minula jak móda nahého

celý svět nesnáším… i sebe samého

všechno znám, všechno vím, aniž kdo ptá se mě

nejlíp snad zahrabat dva metry do země

do kříže vytesat: Na sklonku života

úspěšně dozrál nám v starého kokota.

o psaní

chtěl bych psát do mraků o lásce nebeské

život mne pokaždé varovně propleskne

s očima v chodníku pointu příběhu

vypíšu před barem chcankama do sněhu

drobnůstka

fazole, ovar a všeliké dobroty

potom jsem nestihl stáhnout si kalhoty

stejně mám na sračky život i aortu

to v gatích je už jen třešnička na dortu

přitažlivá

obrázek pratety věším si na skobu

posmrtně zdobí mi prázdný byt náramně

nejenom ve ksichtu nacházím podobu

též skoba železná co chvíli láká mě

poslední

tahle je poslední… do hajzlu s básněmi!

každá je horší než předchozí, zdá se mi

nadšení opadlo a sláva nehrozí

dozrál čas s nadšením pustit se do prózy

smířený

za pravdou nahatou dávno se nehoním

hezčí je svůdná lež v krajkovém negližé

už jenom zřídka mne zahryže svědomí

že už mě z ničeho svědomí nehryže

nezkrotný

dnes jsem si oblíkl trenýrky naruby

na protest všem, co mi říkají dědo

taková revolta chlapa vždy povzbudí!

v srdci mám odvahu… a v gatích hnědo

Viola Jíchová

Z knihy Brána života

PORTA VITAE

Už vám někdo napsal, jak je život krásný? Vaše síla hledat ho, poznat jej a vidět jak

je to úžasné a cenné. Život, naše štěstí uprostřed cest? Je stále s námi a my s ním. Najdeme-li cestu k sobě, otevřou se nám oči a budeme s nadějí věřit v lepší časy. S láskou nosit štěstí hluboko v sobě, s důvěrou hledat a postupem času nalézat i cestu k jiným. Ať je život jakýkoli, s nadějí budeme neustále otevírat životní bránu, směrem k sobě volit vlastní prioritu a hledat podstatu sebe sama. Je možné, že splynutím s proudy, které protékají branou našeho života, nalezneme cestu k vlastnímu štěstí. Otevřeme-li bránu života, jíž protékají živé proudy, jako obraz štěstí, zdraví, lásky, přátelství, odvahy, důvěry, svědomí, porozumění, duše, dobra, zla, radosti, souladu, pozornosti, paměti, snů, až do místa prozřetelnosti a dál do bodu, do něhož je dáno jít všem, najdete cestu k sobě. Protože postavit se na cestu domů, je stát na nejkrásnější cestě. V těchto proudech tečou odpovědi na otázky, jako naše slzy, díky nimž chceme učinit život lepším. Lze se tady na zemi vydat na jakousi křížovou cestu do hloubky nitra, s prosvětlenými místy i temnými zákoutími, do tajů řek. Do děje očí, která nesou vše, kdy láska, je jako dítě. Co list v životě, to krátké zastavení a rozjímání na této cestě. Knihami se vlastně prochází, jako životem a v jejich proudech se hledá plující sen. To světlo ve stínu vlastní knihy rozplétá děj pavučiny. Lze objevit lidskou touhu umět naplno využívat přirozených darů života, vidět, slyšet, dýchat, chutnat a také plně rozvinout další schopnosti a city, jako milovat, znát, chtít, umět i toužit. Hlavně se ale radovat, neboť úsměv je mocný lék a je také nejcennější dar, co můžeme dát. Stojí málo a pro šťastný život je potřebný. Nechte se unášet některým z proudů, který se nabízí vás uchvátit a provést stránkami lidského vědomí. Ochutnat sílu krve a jejích cest. Sílu takových proudů, které se samy spustí a jindy nečekaně zastaví, podobně, jako bouře. Na konci cesty knihou si možná uvědomíte, že v životě nikdy není pozdě začít hledat a objevovat. Ať už sebe, či jiné.

Lidské rty vnímám jako široký, či úzký proud, který vypovídá o schopnosti projevit vlastní štěstí.

Proud, který se valí kolem, je obrazem vlastního štěstí, stejně, jako smůly.

Na proud hlouposti žádné obinadlo nestačí. Každé bude prosakovat, a každá snaha o oživení bude marná.

Plavba proudem lži je značně riziková, jelikož se kdykoliv může zdvihnout vlna pravdy.

Proud za branou

Skryté štěstí v temné věži,

má život v sázce,

o který nejvíce běží.

Za branou štěstí se valí,

dosahá výše vln moře,

vzbouzí všechny, kteří spali

pod zámkem snů v ranní mlze.

U brány té kdo zastaví,

plody lásky k ní nasází a pomyslí na návrat.

Ten proud štěstí nezná nástrah nejtěžších,

věrné lásky tam v něm vzplanou spojené v zlatých řetězcích.

Cenná poezie

V proudu láska se valí, nese vody živé,

volá na němé skály, i na stromy snivé.

Zpívá písně do snění, snáší cenné dary,

ctí mocné sevření, nosí zlata hory.

Láska nemoc vyléčí, více nežli léky,

kdo uvidí štěstí?

Bude vědět, jak těžké je životem plout

a jednou vyjít z pout?

Řeka jménem láska

Proud lásky se valí

ulicí, městem i lesem,

zpívají s ním skály,

i řeky zahučí píseň.

Nejkrásnější řeka,

o které zpívám, je láska,

údolím skal stéká,

na jednom břehu tam čeká.

Svět je plný lásek,

které říkají si řeka,

umí téct i nazpátek,

tam, kde v očích láska čeká.

Splav

Ve splavu šumí píseň jdoucí přes rty,

probouzí se vzpomínky,

ticho vychází se slovy.

Vzpomínám a má píseň míří po proudu dolů v dál,

s ozvěnou větru se má píseň cestou tam rozzvučí,

němé skály uslyší znít má slova zas a znova.

Cesta krve

Běží, běží, střeží život,

po věky je života zrod,

cesta lesem, cesta tělem,

vždy stejnou cestou životem,

přes řeky a strmé skály,

přes hory a stromy v dáli.

Přes ovzduší, v proudu vody,

dlouhou cestou se vším všudy.

Kam dohlédne lidské oko,

tam vidí dobro i zlo,

zlá i dobrá krev se vaří,

podle citu vždy naloží.

Se silnou krví do nitra,

jako šíp slunce proniká.

Úsměv lásky

Do hlubiny hlučné řeky padají vodopády slz,

zpívají tam už po věky, v jejich toku plavat zkus.

Jejich tóny v proudu zazní,

jako zní rty, které znají pousmání.

Jako teče voda řeky a dál omývá líce skal,

láska čeká na doteky, s nimiž by plamen lásky by vzplál.

V dál její touhy nese proud,

s řekou svoje srdce pojí

a vidí tam svoji duši plout.

Živé srdce

Jako živý oblak, jako živá kra

opěvuje život básnířka,

živý obraz chce malovat,

spolu s barvou chce štěstí dát,

ten živý proud je srdcem hnán

ozářen sluncem ze všech stran,

je čistý a živý, s láskou splývá,

takový, který pro radost zpívá.

Ten, kdo víru v zdraví má, ten ví - je bojovník,

ten, kdo ji hledá, snad se doví jednou - sílu má,

ten, kdo ji ztrácí a přitom hledá - je milovník,

ten, kdo ji ztratil, nemá naději žádnou - umírá.

Dajana Zápalková

fotogalerie Dajana Zápalková

Dívám se

klidně spíš

schovaný v peřinách

nic nepřipomíná

milostné etudy

co v přítmí zněly

Snad jen

proud bubnů doznívá

déšť do střechy tluče

hluboké vzdechy …

V bavlně přikrývek

žhavé léto –

trosečník na poušti

žadoní o kapku vody …

Proudem doteků

zahalil její tělo

skrz plátky růžových lístků

vyznání lásky proudilo

Nesmělé útržky

letních vzpomínek

lepeny

do snového památníku …

Virtuálně brouzdá

v hvězdné realitě

pootvírá okna vztahů

jako zloděj nakukuje -

co má se stát – stane se

S létem obavy mizí

chce naplnit pocity

do oblak stoupá –

pádu se nebojí …

Větrné ráno

na nebi prohání se mraky

jako o závod letí

nad vodní hladinou

Cesta podél břehu rovná

zdobená jehličím

lístky jmelí pro štěstí

kropená ranním přelivem

se semínky břízy …

Prostřený stůl pro straky

co hodují

za veselého švitoření

náramně si rozumí …

Větrné ráno

zve k hodování.

Slunečné masopustní veselí v Hodoňovicích

Vesnice

se veselí

maškary tancují

štamprličky plné

útroby zahřívají

Štěkot psů zapadá

do rytmu zuřivého bubínku

- umřela basa Lojzka

pojďme ji pochovat

do hrobu na rynku …

Co rok dal – vzpomíná se

Co vzal – truchlit nebudem

pálenkou zapijem

v kole zatancujem

Flašinetář točí

dalšími dny nového roku …

Teplé paprsky téměř jarního sluníčka a asi šedesátku maškar, které doprovázely zemřelou basu Lojzku na její poslední cestě vesnicí. Nebožka si hověla na vyzdobeném "katafalku" na voze taženém soby, doprovodila ji i svým veselým hraním dechová hudba. Čestnou stráž jí držela čtyři v bílém oděná děvčata, ochraňována strážníky Veřejné bezpečnosti. Za vozem šel velebný pán s obecní vrchností, která maškarám dala "Právo jíti dědinou". Veselí šašci s maskotem Hodoňovického masopustu v neustálém pohybu a tancování zvonili u stavení, kde hospodyně s hospodářem masopustní chasu hostili koblihami, uzeným, špekem, ale i slivovicí. Medvěd tancoval s paní domácí, mnohdy i s dalšími maskami, do kola se připletla i všudypřítomná smrtka. Ta se na poslední štaci před Hostincem U Čendy uvelebila na kozlíku vozu a ohlídala si, aby se zemřelá basa Lojzka opravdu dovezla bezpečně k vykopanému hrobu. S veškerou slávou proběhl parodující obřad chování basy, ve kterém velebný pán s kostelníkem neopomenul vyzdvihnout zásluhy zesnulé basy, ale vzal si do hledáčku i hříchy obecní vrchnosti, která často opomíná vyslyšet prosby Hodoňovjanů.

Za zvuků smutečního marše byla se vší poctou Lojzka uložena do hrobu a smrtka vyhnána pryč z vesnice, aby již více neškodila. Smuteční salvou byl potvrzen konec obřadu, lidé začali na rynku tancovat, veselit se, pozdravil je i lašský král Zdeňa Viluš I. K občerstvení zde byly ve stáncích koblihy, koláče, zabíjačkové dobroty, rybí výrobky, ale též medovina, punč a "káva na kolečkách". Děti se radovaly ze stařičkého dřevěného kolotoče, jízdu v něm si nemohly nechat ujít.

Sál hostince praskal ve švech, když na parketě vystoupilo dvacet dětí Folklorního souboru Ostravička. Hudební doprovod jim zajistila cimbálová muzika Slifka, která se pak postarala o dobrou zábavu s tancem a zpíváním do večerních hodin.  

Dajana Zápalková

úryvek z článku

Marta Lehetová

Ženské pohladenie

Láska je krehká pavučina

Upradená z mesačného svitu

Spája ľudské vzťahy

Spája nežné city

Aj keď v nej uviaznem

Triezvymi očami sa musím

Na svet pozerať

...

Strieborné nite ma k nej ťahajú

Nemôžem sa vymotať von

Vydrž a ja ťa zapletiem

Do jemnej pavúčej siete

Družičky mi z nej závoj utkajú

Položia na moju hlavu

Nemôžem tomu uveriť

Že si ma chceš zobrať celú

...

Zatvor oči

Schovám ťa do nich

Srdce ti láskou naplním

Pritúľ sa ku mne

Verím že najkrajšie na tom je

Moje sladké pohladenie ...

zima

zasadla na biely trón

do rúk chytila

obrovský vankúš

naplnila jemným perím

potriasla ním

zem prikryla

trblietavým plášťom

stromy zahalila

do bieleho závoja

ticho si s nimi šepoce

vyznáva im lásku …

mrazivo sa kĺže po zábradlí

vchádza do potoka

studeným dychom ho pohladí

a ten zamrzne

presýpacie hodiny

sa zaseknú ...

zima kráča ďalej

po začatej ceste

nakúka do okien

vidí vyhrievajúce cencúle

po kvapkách surfujú

vytvárajú nádhernú

ľadovú symfóniu …

zima netúži skončiť

chce s nami zostarnúť  

prúd času

koľkokrát som chcela

aspoň na chvíľu zastaviť čas

no nedovolil mi

pribrzdil spomalil

vypol spojku

pridal plyn

zamotal sa do krehkých pavučín …

…

koľkokrát som chcela

za svojou láskou ísť

objať ju a poláskať

no čas rýchlo plynul

a ja som nedokázala

ani na chvíľu sa zastaviť …

...

koľkokrát som chcela

nájsť prameň živej vody

ovlažiť ňou myseľ pery

vrátiť naspäť mladé roky

no čas nedovolil …

…

koľkokrát som chcela

nestrácať čas vysvetľovaním

neplytvať výčitkami

zotrieť slzy z očí

no nič z toho sa nedalo …

...

prúd času berie všetko

či sa nám to páči alebo nie...

Lesana Královičová

***

Prúd lásky obmýva moje telo

Rosou z vlahy.

Ničím netušene, nerušene a bezbolestne krásne.

Teším sa, až ma znova prestane

Trápiť, ničiť a bolieť... a budem ho mat rada

Ladislav Beran

Jak jsem si málem nenamočil nohy v Bajkalu

To, že jsem se osmnáctého srpna 1988 dozvěděl, že jsem za svoji prvotinu AUKCE, která vyšla v roce 1987 v českobudějovickém nakladatelství Růže, dostal od tehdejšího Svazu spisovatelů zájezd do Irkutska, to mě mile překvapilo, ale ta moje radost netrvala dlouho. V té době už jsem byl nějaký ten pátek na písecké kriminálce a povídka Aukce, podle níž jsem nazval svoji prvotinu krimi povídek, měla za sebou už Cenu ministra vnitra, pro kterou jsem si dva roky předtím dojel do Holešova, kde se konala celostátní přehlídka ZUČ MV, (zájmové umělecké činnosti). A Cenu ministra vnitra jsem si odvezl druhý den z Kroměříže, kde mi byla slavnostně předána za účasti televizních kamer v Kulturním domě. Zřejmě bych měl zmínit skutečnost, že tehdejší okresní náčelník SNB tomu nijak nefandil, takže jsem si musel vzít dva dny dovolené a po návratu do práce jsem se o tom nikomu nezmínil. To vše se okresák dozvěděl až po týdnu, kdy nečekaně přijel do Písku náčelník Krajské správy a přivezl mi za dobrou prezentaci kraje odměnu, kterou nemohl okresák skousnout s tím, že o ničem takovém nevěděl a udělal jsem z něho před krajským parádního vola. A konstatoval, že to mám u něho jako v kampeličce. To, že okresák nemluvil do větru, jsem zjistil, když jsem dva roky nato v srpnu, svého šéfa kriminálky požádal o pět dnů dovolené s tím, že jsem dostal od Svazu spisovatelů zájezd do tehdejšího Sovětského svazu, konkrétně do Irkutska, kam bylo kromě mne pozváno ještě několik desítek spisovatelů. Můj šéf, přestože bylo v té době takzvané srpnové opatření a zákaz dovolených, v tom neviděl problém a protože šlo o zahraniční dovolenou, tak mi dovolenou podepsal. Jiného názoru byl okresák (bývalý stáťák), který si mě za Cenu ministra vychutnal a oznámil mi, že mám na dovolenou v době srpnového opatření zapomenout.

Že neuvidím Moskvu, Irkutsk a Bajkal, s tím jsem se smířil, i když samozřejmě nerad. Kdo se s tím ale nesmířil, byla moje žena Milena. To, že se do Irkutska přece jen nakonec podívám, to jsem se dozvěděl den před odletem, pozdě večer, když u nás zazvonil strážmistr z obvodního oddělení s tím, že mi okresák povoluje dovolenou. Proč najednou takový obrat, k tomu se mi přiznala moje žena. Byla totiž za okresákem, se kterým měla delší nesouvislý rozhovor, při kterém mu na odchodu řekla, že pokud mi nepovolí odletět do Irkutska, že to napíše ministrovi vnitra Obzinovi, od kterého jsem dostal Cenu ministra za povídku Aukce. Vyslechla si sice něco o vydírání, ale pravdou je, že to zabralo a já jsem si díky známému vedoucímu z Čedoku ještě ten večer vyměnil pět set rublů, a v pondělí dopoledne už jsem byl na letišti v Ruzyni, kde jsem si na radu kolegy, redaktora a spisovatele Josefa Klímy, koupil litrovku rumu, neboť v té době byl v Sajuzu "suchý zákon", a čekal jsem na odlet do Moskvy, kde jsme měli mezipřistání a odlet směr Irkutsk. To, že "malá Dobříš", letělo nás totiž do Irkutska víc jak šedesát, poruší při mezipřistání v Omsku Gorbačův "suchý zákon", to se dalo čekat a do letadla jsme se všichni vrátili obtěžkáni několika lahvemi sektu, kterých jsme za sranda peníz nakoupili v letištním tranzitu spoustu a je pravdou, že ne všechny s námi doletěly do Irkutska plné...

Samotný přílet na letiště v Irkutsku vyvolal v letadle pořádné zděšení, neboť najednou se při přistávání objevily kolem Iljušina z obou stran dvě stíhačky Mig dvacet tři. Uklidnění přišlo až od letušky, která nám prozradila, že civilní letiště používá i armáda. Po příletu jsme očekávali na letišti nějaké oficiální uvítání, neboť jsme údajně letěli do Irkutska na pozvání ruských sibiřských spisovatelů, ale k tomu nedošlo, takže jsme nasedli do autobusů a odjeli se ubytovat do hotelu v centru města. Při obědě jsme se dozvěděli, že jsme sice jako českoslovenští spisovatelé byli do Irkutska pozváni, ale většina zdejších spisovatelů o tom neměla ánung. I tak jsme prohlídku moderního města ten den zvládli sami, i když je pravdou, že někteří z nás zabloudili i mimo centrum do míst s tradiční ruskou starou zástavbou, kam se zřejmě nesmělo, a skončili pak na milici, kde to museli vysvětlovat. Nebyl jsem sice mezi nimi, ale stejně jsem s kolegou Ivanem Černým na milici skončil, protože jsme si na náměstí fotili u ohromného pomníku pionýry se samopaly, kteří tu drželi čestnou stráž. Pro nás dva nepochopitelné, ale na milici se nám dostalo vysvětlení, že pro ty děti je to čest, které se jen tak nikomu nedostane. O filmy jsme přišli a dopadli jsme stejně jako ti, co si fotili ty staré malé roubené domky na pokraji města. V době ruské perestrojky nás to všechny pořádně překvapilo, ale po návratu do hotelu už jsme se dozvěděli, že nás druhý den čeká výlet do tajgy, na prohlídku pravoslavného kostela, mezi původní obyvatele Sibiře, Evenky.

Jízda tajgou v obrněném transportéru byla pro všechny zážitek, a po Karlových Varech jsem tak viděl druhý pravoslavný kostel, tedy spíš kostelík, ale líbil se mi. Po obědě nás Evenkové pozvali k prohlídce svých domů, které jsme si mohli dokonce vyfotografovat, a k večeru jsme byli všichni konečně pozváni na sezení s ruskými spisovateli, kteří se do půl milionového Irkutska začali nejen sjíždět, ale i připlouvat po Angaře a přilétat vrtulníky ze všech stran Sibiře. V Kulturním domě se stoly prohýbaly pod jídlem, kdy nechyběl tradiční boršč, který jsem do té doby nikdy neochutnal, zvěřina, ryby, různé sladkosti, a my jsme se konečně vytasili s lahvemi sektu a hlavně s českým rumem, který nikoho z přítomných neurážel. Sedělo se a připíjelo se hodně dlouho do noci, a noční procházka zpátky do hotelu kolem divoce hučící Angary nám všem vyloženě prospěla a všichni jsme se těšili na Bajkal, o kterém jsem sice už slyšel a viděl něco v televizi, ale nohy jsem si do něho nenamočil.

K Bajkalu jsme vyrazili po obědě, na ruské poměry těch sedmdesát kilometrů z Irkutska bylo blízko. Cestou jsme si ještě stihli prohlédnout hydroelektrárnu, kdy Lipno a Orlík dohromady by na ten ohromný komplex s valící se divokou Angarou byly málo. Nebudu nijak zapírat, při pohledu na tu valící se masu vody šel z toho strach. Ten mě opustil, když jsme konečně dorazili k Bajkalu a jen co jsme u něho zastavili a vyšli ven z autobusu, šly moje boty dolů a jako první jsem si do něho až po kolena namočil nohy. Dlouho jsem to nevydržel a mazal jsem z vody ven, neboť byla příšerně studená, přímo ledová. Nepřekvapilo mne to. Nebylo se čemu divit. Byli jsme na Sibiři a tady už v srpnu začíná zima. Ovšem překvapení, a to dost pořádné, kdy se potvrdilo, že svět je malý, mě čekalo v přístavu, kde na nás čekal parník a kdy jsem tu narazil na Písečáka, okresního prokurátora. Nemohl jsem uvěřit svým očím, jak je ten svět opravdu malý a okamžitě jsem na něho spustil:

"Jste to vy, doktore? Dlouho jsem vás neviděl, že vy tu jste z trestu ve vyhnanství?"

"Ježíšmarja, ne! Já jsem dostal zájezd k padesátinám," vypadlo pobaveně z prokurátora, ale to už jsme všichni nastupovali na parník. Ten nás vozil dvě hodiny po Bajkalu, který mi připadal nekonečný, jako moře. Cestou zpátky do Irkutska jsme se stavěli u lesa, kde už z autobusu byly vidět stromy a keře ověšené pestrobarevnými fábory a protože zdejší pověst praví, že ten, kdo si tam přidá něco podobného, tak se na Sibiř k Bajkalu opět vrátí, došlo hned na trhání kapesníků, a ozdobili jsme další keř fáborky s tím, což kdyby se nám to vyplnilo…

Ještě ten den večer jsme skončili v baru hotelu a překvapilo nás, že tady neplatí suchý zákon, neboť co jsme si poručili, to všechno nám nanosili číšníci na stůl. Problém nastal s placením, protože číšník nechtěl ruble, ale chtěl po nás "valjuty". Nakonec to vyřešil redaktor Klíma, který dal vrchnímu pětistovku s tím, že až přijede do Prahy, že si tam za ty prachy může koupit nějakou lehkou holku v Perlovce. Tím byl náš problém vyřešen a brzo ráno už jsme byli všichni v autobusu, který nás odvezl na letiště, kde opět exceloval redaktor Klíma, který nám v tranzitu ulehčil dvě hodiny čekání tím, že sedl za klavír a celé dvě hodiny se v hale ozývaly známé české písničky, kdy vrcholem byla písnička: Černý muž pod bičem otrokáře žil… a zpívaly s námi i Američanky, jejichž glori glori aleluja bylo slyšet nejvíc.

Zpátky do Moskvy bylo zastavení v Taškentu, kde jsem s kolegou Černým navštívil orientální bazar a při prohlídce města jsem byl šokovaný, a nebyl jsem jediný, z množství postižených žebráků, zřejmě zraněných za války, které jsme nejen podarovali rublíky, ale tajně jsme si je fotili. V Taškentu jsme přespali v parádním hotelu, ale ta pachuť z žebráků, natahujících ruku pro nějaký ten milodar, ve mně, a nejen ve mně, zůstala. Druhý den už jsme odlétali do Moskvy a samozřejmě jsem byl zvědavý na Rudé náměstí, které mě překvapilo, jak je malé. Ubytovaní jsme byli v nóbl hotelu Kosmos, kde jsem úspěšně prodal "děžurným" na pokoji troje dámské punčocháče a dvě mikiny z Jitexu. Většina z nás vypustila prohlídku Mauzolea s Leninem a sešli jsme se, až na výjimky, na proslulém Arbatu. Za zmínku tu na Arbatu stojí i návštěva záchodů v jedné restauraci, kde bylo hned u dveří napsáno: centrální splachování, což někteří nedocenili a vyšli ze záchodů a mokrými botami. Na Arbatu jsem podlehl nabídce jednoho rychlomalíře a za deset rublů jsem mu poseděl. Když jsem ten obrázek doma ženě hrdě ukázal, tak mě nepoznala.

Po návratu domů jsem byl klubem důchodců pozvaný na besedu, kde jsem se zmínil o spoustě žebráků a konstatoval jsem, že jestli tohle je to, co je nám oficiálně předkládáno jako světlá budoucnost, tak takový socialismus jako je v Rusku nechci, a na reakce jsem dlouho nečekal. Opět jsem se dostal do kanceláře okresáka, který se do mě pustil s tím, že věděl moc dobře, proč mě nechtěl do Ruska pustit a chtěl na mně, aby mu vysvětlil, proč jsem na besedě žvanil o tom, že jsou v Rusku žebráci, a jak jsem to myslel s tím socialismem. Odcházel jsem od něho s tím, že jsem na propuštění od Sboru a na něm bylo vidět, jak si to užívá. K tomu naštěstí nedošlo, zachránilo mě, že jsem v té době byl jako bezpartijní poslancem za Občanský výbor číslo 11, a tak okresák pěkně ostrouhal. Pravdou je, že "Sametovou" revoluci okresák v Písku nepřežil, a já jsem dál pokračoval v psaní krimi povídek, neboť redaktor z nakladatelství Růže Josef John po vyjití mé prvotiny Aukce mi tenkrát řekl, že bych měl co nejdřív napsat další knížku, aby si čtenáři nemysleli, že to byla náhoda. Kdykoli mi vyjde další knížka, tak si na jeho slova vzpomenu a jsem rád, že jsem ho tenkrát poslechl. A stále mám před očima pod sklem na jeho redakčním stole tento citát: KDO NEMÁ RÁD KNIHY, NEMÁ RÁD MOUDRO. KDO NEMÁ RÁD MOUDRO, STÁVÁ SE HLUPÁKEM!

Ve svém věku, kdy už mám opravdu nebezpečně našlápnuto na osmdesátku, se rád vracím ke vzpomínkám, a právě touto vzpomínkou bych chtěl poděkovat své ženě, se kterou letos oslavím diamantovou svatbu, protože nebýt tenkrát její odvahy, tak jsem si ty nohy v Bajkalu určitě nenamočil.

Emilie Kozubíková

Solárium

Důvěrnou modlitbou ranní

smíme v bezpečné dlaně.

Něžnostmi přetékaje

namrzlá srdce tají.

K Sviadnovu Ostravice pílí…

s průniky dobré vůle

všechněch nepohod zvůle

ledové kry prý smyly.

A rampouch na svědomí?!

Paprsku ze stínů

nech si svou zmrzlinu!

Sněženkou čirý ozón voní.

Stop! Slunce naivit

si žádá důslednost!

-Neříkat z nouze ctnost

a hřát po pídi píď.

Kontrapunkt

-Duch obětí nad Univerzitou rotoval…

-Ekumenický kongres rokoval...

Na to čas- k rozhraní roku- král je mrtev,

ať žije Král!

-Na jubileum Kalabise v róbě,

s čembalem paní Růžičkové?

Mistr Volkov taktovkou plakal

v ústrety novému roku

Britna vizi druhé světové války v Rekviem-...

-Slavnosti romantické Prokofěvovy sedmé sinfonie,

se v Rudolfině sopkou stal- Dvořákův sál

lavinovitým: Naděje, ta ať žije! e

(Rudolfinum Klasici dvacátého století

Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídil Ilan Volkov- přední izraelský dirigent

Symfonické variace Viktora Kalabise vznikly na popud České filharmonie a jejího někdejšího šéfdirigenta Václava Neumanna. Skladba uvedla koncert na počest skladatelových nedožitých devadesátin. Následné- citově vyexponované dílo Benjamina Brittena Sinfonia da Requiem- vytvořil šestadvacetiletý skladatel v roce 1940 jako requiem za své rodiče. Promítla se do něj i temná atmosféra počátku druhé světové války. Vyvrcholením večera pak byla - Symfonie č. 7 cis moll, op. 131 Sergeje Prokofjeva, poslední velké skladatelovo dílo ).

Z knihy Můj ostrov vidoucích

**Byl to zřejmě úvod do turistiky - a to pro kardinální úlek.

Pravděpodobně o některém z víkendů jsem u opracovávání domácnosti dopoledne vystřízlivěla ze snění nad nedávno ještě malými dětmi. Kájou u omalovánek a Evičkou, ledabyle pohodivší ručníček s její první zdařilou výšivkou. Za dveřmi Kájinkova pokoje mne, Pane jo, uhodily tyčky, které v tom týdnu sháněl v přípravě na lyžařské soustředění. Napadlo mne, že kdybych si pospíšila, mohla bych mu je ještě u vlaku podat. Městskými chodníky byl sníh udusán, rozevlátý plášť v opatrnickém úprku s bílou holí a zapomenutými synovými tyčkami jsem vlítla do, bohužel, již prázdného nádraží. Na mou otázku po vlaku, kterým odjížděl, mne někdo nevrle odbyl, že se neví, než že nějakou zastávku odtud vykolejil. Zděšená jsem zevlovala kolem, než mi kdos jiný pověděl, že o nic nejde, neboť tam cestovalo devět lidí. A o který vlak mi to jde, údajně že byly na Těšín vypraveny po sobě dva. Pochopila jsem, že bílá hůl je tu překážkou, aby ožehavou situaci na trati se mnou bylo rozebíráno. S třeštící hlavou jsem objevila autobus jedoucí do Třince, odkud jsem se vlakem přenesla na Mosty u Jablunkova u vědomí, že až v Severce, v místě synova lyžařského soustředění na Skalce, zvím, zda mi můj syn Kájik žije. Božím řízením šla potřebná návaznost spojů a závrať z jejich zvládnutí ve mně vybičovala odvahu pustit se do neznámého zasněženého terénu v té třeskuté zimě, již jsem si v tom úleku neuvědomovala. Výpravčí v Mostech dost dobře nechápal, co mám co dělat v kolejišti, natož mé otázky po směru Skalky. Měl jiné povinnosti než se mnou rozebírat nesmyslný vrtoch, jak se domníval. Odpovědnost v duši, svěřil mne alespoň kolegyni nádražačce končící právě směnu. S podivem nad mou svéhlavostí mne docela kus cesty vedla dokonce nějakým tunýlkem, než mne navedla na zprůchodněnou cestu, která mne měla dlouho, dlouho vést, než mi kdos jiný poví kde odbočit. Úlek v srdci, snad jsem té přelaskavé paní ani dost nepoděkovala. Zoufale jsem šněrovala tou uježděnou cestou ťuk pod nohy, ťuk do asi tři čtvrtě metrového mantinelu sněhu, který mne vedl mým bezčasím do umdlení, a nikde živáčka. Konečně hlučně se domlouvající, patrně otec se synem, na lyžích prosvištěli kolem, aniž mé volání zaznamenali. Cesta dál mírně stoupala, když si mne zpátkující lyžaři povšimli a radili pokračovat v cestě a druhou odbočkou vpravo se dát vzhůru. Nelámala jsem si odbočováním hlavu a sveřepě narážela hůlkou do návěje, až skutečně obsáhla prvý prostor vpravo. Pokračovala jsem, potřeba mne však nutila si odskočit. Neváhala jsem i to vzít vpravo, kde mne to bralo vzhůru. Jistá si, že nesněžilo, snadným odhalením svých stop jsem se uhnízdila. Vítr vrchol kopce v ten moment umetl a já šlápoty nenašla. Směr kudy zpět k cestě jsem si nezapamatovala. Počala jsem si uvědomovat rozpětí Beskyd, zvolna se blížící večer, hloubky závějí a i stupňující se dopad třeskutého mrazu. Nebylo zbytí. Vydala jsem se, dobrodruh v Boží ruce, azimut neznámem. Neskutečná pohádka, andělstvo nebeské, mne propady závějí - považte, vyvedlo z nesnází na tu mou načatou dráhu, slibující kýžené druhé odbočení. Ubitá předchozím nebezpečím, jakým mé milované, širokorozchodné Beskydy notabene v zimním období jsou, jsem teď bojovala s rozhodnutím vzdát to, případně bláhově umrznout v klínu nyní těch absolutně tichých Těšínských Beskyd. Avšak průnik hůlky velel právě odbočit místy opětného stoupáku a něčí kroky, které mne míjely, rozhodly.

"Prosím pěkně, nejdete náhodou na Severku?"

"Jdu." Hlas muže, co mne v tom opuštěném světě měl k smrti vylekat, mne naopak rozehřál zbabělým štěstíčkem.

"Nesu chlapci tyčky a schyluje se k večeru, nevím, jak bych pak došla. Vzal byste mu je laskavě? Je tam na lyžařském soustředění, jmenuje se..."

"Ale jo, vezmu." Můj zbabělý ústup v tu chvíli bezdůvodně přešťastný signalizoval, že chlap po dvou krocích praští tyčkami, aby si v stoupáku ulehčil, že jestli Kájik na Severku stihl první z vlaků je v rukou Božích a raději na to nemyslit - a jestli samostatně teď po déle-chůzi, kterou nastupuji, objevím tunýlek, kudy mne paní nádražačka vedla, sám Pán Bůh ví. Bezmyšlenkovitě jsem rázovala zpátky do chvíle, kdy mne vyjevil úkaz požáru, jakby hořícího sněhu. Cesta se svažovala a jas postupoval výš, až mi došlo, že jde o horentně osvětlené obydlí, a uklidnila jsem se - měla bych tedy o strach méně. Blížila jsem se nesporně k civilizaci, alespoň to napověděl řev míjejících mne opilců. Mezi halekačkami mi sdělili, že ano, míří rovněž k nádraží. Má nadšená představa, že za jejich průvodcovství to bude jiná, mne zradila. Jinochové bujaří to brali tryskem a azimutem. Já horem pádem za nimi, příkop ne-příkop, závěj nezávěj. Nicméně slastně umorousaná jsem k mému překvapení vážně pak najednou stála v útrobách nádraží a řešila neřešitelné. Totiž zda z pětníků po kapsách bude na jízdenku, když jsem si na ten výlet vlítla tak neplánovitě. Šlo pak jen o přestup v Českém Těšíně na frýdecký motoráček - neohrabanou levou zadní, no a vešla jsem doma v mých umělohmotných kozačkách do vany, kde jsem namrzlá chodidla vyprostila, a týden poté nutila palce u nohou do rozumného poklesu, poněvadž po vzoru kozaček čněly mrazem nestydatě vzhůru do vývrtky. A pointa? Poté, co jsem za mé "neutuchající" blbiny od maminky málem chytla na holou, přispěchal ze Severky můj postrádaný zlatoušek Kájušáček, aby mne zpražil jak Alíka, že musel teď tahat domů tyčky dvoje, když ty nehodící se zůstavil - to se rozumí - doma. A jestli jsem "při všech doma" bezdůvodně riskovat život v hloubí Beskyd. A tedy už jen "třešínka na dort". Ve vlaku, co vykolejil, se akorát nějakých pár lidí vybulilo a určitě, jak já, pěkně vystrašilo.