Únor 2025
Úsměv
Kus štěstí
Pěkný den
Dveře
Do rubriky přispěli: Emilie Kozubíková, Božena Tyrlíková-Horáková, Libuše Matysíková, Dajana Zápalková, Viola Jíchová, Lesana Královčová, Petr Koudelka, Anna Hrabalová, Svatoslav Butora, Jana Witthedová
Emilie Kozubíková
Dveře k povšimnutí
*Dveře se zlatě vysidolovanou klikou a záclonkou v prosklení mne, dávno tomu, vedly do říše kouzelných vil jménem babička Sikorová z Bončků a tetám Helence a Jevce.
*Jiné bytelné dveře domovní, pekárenské, za války , která naštěstí již měla na-kahánku, rozkopl na jeden šup ozbrojený ruský voják. Dům byl ve stálém střehu. V půdní izbečce barikádován skříní a šicím strojem líbeznou zlatovláskou Elzkou choulící se v koutku- o patro níže mou přepěknou mladou maminkou, zahalenou v županu na ruby plném vlajících cancourů ve švech a starou dekou v očích přes hlavu, ostražitě jej vítající:
"Jsem chorá, chorá!" A s pubertální Elzčinou sestrou Maryčkou bohatého zlatého copu, ke které jsem se pod duchnou tiskla hrůzou, v žaludku šupu dolejších, rozkoplých dveří. Pan s tubusem zbroje prošel kolem maminky, duchnu z nás strhl a po této inspekci, která mu nestála za zdržování se s půdou, důstojně, se strachem všech v domě na ramenou, a bez veškeré naší újmy, odkráčel.
*Nějak touž dobou prošly domem i okované boty Německého vojáka. Ty vedly naopak hned k půdním dveřím pootevřené, pekařské cimry. Vyrušení spáči zatuhlí hrůzou, mu neuměli Německy vysvětlit, co zajímavá láhev u nohy jedné z posteli, na níž s rozhodnosti ukázal, obsahuje. Měla lákavou, nazlátlou barvu- a po zuby ozbrojený voják se jí dožadoval. Konečně jednomu z pekařských tovaryšů napadlo demonstrativně povolit knoflík pyžamových kalhot. Názorně tak zabránil schylující se represí. Němec s opovržením zhlédl k chlapíkům jímž se těží proběhnout se na venkovní klozet a i jej přestal náš dům, jako takový, zajímat.
*Dveře s otevíráním na háček vedly do obchodu provoněného teplými bochánky chlebů byly železné a vertikálně půlené. Na zabouchání pana Berliňáka, v čase války u nás nakupujícího maminka háček ukazováčkem nadzdvihla a prvá půle dveří- vytržena průvanem pana Němce praštila. Jeho klobouk mu vítr odnášel k protější roubence, kde dosedl na hnojiště. Zručný z pekařů jej polykaje smích, jedním skokem uctivě vložil do rukou konsternovaného majitele. Ten s nešťastnou bouli na půl hlavy poulil po mamince zraky. A čeho, že se to na něm dopustila. Denně jí pak s dlaní na kvéru hrozil, pro údajný pokus zabití. Uleknutému domu pochopitelně ani nenapadlo připomenout- sarkastické, nicméně pravdivé - to větříček.
*Také naše kuchyň měla v prosklení záclonku. Probíhali jsme se stejně starým bratránkem dům z pekárenské dolní části schodištěm a kuchyní v patře skrz obchod před křižovatku, odkud se vpravo i vlevo dalo dům oběhnout zase zpět k pekárně. A než jsme byli zpacifikování vesele tudy kolovat. Válka však končila, bratránek Vláďa i s tetou, jeho maminkou odchvátali k ním do Těšína. A já, bez Vládi ztracená tropila neuvěřitelnosti, na které obě mé chůvy s maminkou a pekaři byli naprosto, ale úplně krátcí. Ovšemže jen do chvíle, kdy mne vychovatelský duch domu přikudlil za mé předškolátské vlásky k prosklení těch neblahých, kuchyňských dveří a zahřímal:
"Vidíš? Nebo ne?!" A já, pokleslými ramínky konstatovala, že za sklem, co bývala záclonka běží ďáblův jazyk temné červeně. Jo a odshora, velikosti pánské kravaty, až kam sahalo sklo dveří. Tento zážitek mne naučil tetelit se strachy od kořínků vlasů k patám a opravdu mi vešel pod kůži. Ukřičená nesouhlasem odpoledního spánku jsem se některým z následných dnů konejšila vůní vlněné pokrývky převěšené přes postýlku, již vyluzovalo, dopadající na ní, slunce. Některý z pekařů ji poslal mamince z války, původně do tuhých zim Sivkovi rozvážejícímu chléb okolím Bystřice. Moc pěkně se rozvoněla a já příjemně usínala. Ale ouha. Po probuzení, byly dveře z pokoje zamčeny a nikdo nikde, jen ten strašně dlouhý, červený jazyk, kráčel někde schodištěm, kuchyní a vlál povětřím. Otevřela jsem okno rozhodnuta se zachránit skokem. V poslední chvíli jsem si vzpomněla, že železo k stavbě nové pekárenské pece je nashromážděno pod oknem té pěšiny jdoucí šikminou v paralele naších vnitřních schodů. Připravena ke skoku jsem se pudem sebezáchovy zadržela spodního, vnějšího okenního rámu, pěstmi. Vise nad skrumáži želez jsem pak k nevydržení dlouho naříkavě křičela o pomoc. Předlouho jsem se modrajícími pěstičkami držela a udržela, než soused česající v odlehlé zahradě jabloň, mou maminku nad zálivkou zeleniny upozornil a oba přispěchali po hlase oběhnout dům a objevit, čím by mne z mých muk vyprostili a sundali. Všichni v domě pak byli přesvědčení, že na mé výstřelky by nebyl dost ani jazyk délky pekárenského schodiště. I můj solidní hlasový rozsah, co do hloubky i výše nepochybně pochází z této mé prekérní doby železné.
*V místech té houšti želez jsem také zapomněla tu krásnou panenku, co mi tatínek poslal z Francie. Tak mne nic nebavilo, když mi do Těšína vzali Vláďu. *Na té pěšině s železy byl také náš venkovní sklep. I tam vedly schody dolů k dveřím zamčeným. Sklep stál pod novinovou budkou. Klíč už schází, mohu však věrně popsat lísky s pískem, z kterého jsme v zimně vytahovali mrkev do polévky. Vím také o osudu láhví s maminčiným stočeným vínem z baňatého demižónu. Byly pozorně uskladněny na ležato, už nevím, jaký přesně ten stav vinných láhví měl důvod. Maminka, která měla do sklepa poslíčky, jednou přece musela pro mrkev sama a zdrcena překvapením vběhla pak do kuchyně případ vyšetřit. Láhve Totiž našla s trochou vína jen u dna, špunty mezi mrkvemi a písek čerstvě polit, aby to vypadalo, že víno nebylo dokvašené, že vystřelilo samo. Potutelný smích pekařů přirozeně nasvědčoval jejich hodování i chytrému mazání stop. Pohoršená maminka, ale nikoho při činu nechytla a na jejich tichošlápství se zapomnělo.
*Nesmírně ráda také vzpomínám na Těšínské prázdniny u tety, strýčka, Vládi, Haničky a Staska. Bylo tam moc hezky a veselo. Jedno odpoledne jsem však korigovala Staskův úkol. -To nemůžeš Stasěčku, tady přijde tečka a tady čárka. -O něco od něj starší jsem radila. Jako větší část Těšínských horalů i tito mí příbuzní byli polské národnosti a ačkoli jsem, jak oni mluvila nářečím "ponašimu," strýček, který naší debatu nad sešitem slyšel, neobyčejně pobouřeně se otázal. -Co za čárka, jaká tečka, Milečko? Přecěž kryska i kropka?! - Nevím, kde jsem to vzala. Jak vzpružina jsem se napjala k radikálnímu protestu. -Nehněvej se, ujec, ale říkáme čárka a tečka! - -Co? - Rozvášnil se strašlivě strýček, jinak vždy dobře naložený. -Koho chleba jíš, toho píseň zpívej! - Nafoukaně jsem odartikulovala, vzala šátek, uložila do něj své věci a s narychlo vázaným uzlíčkem vběhla k těm jejich dveřím se záclonkou. Tetička za nimi měla rozdělanou práci, vše to slyšela, šetrně mi vzala můj uzlík z ruky a téměř s pláčem mne smířlivě vzala za ruku, aby mne zastavila. -Milečka, to nám přece neuděláš. Ujec to tak nemyslel. Pojď, podíváme se po Vladusovi a Haničce! Ťalo mne. Hrozně jsem se zastyděla. Má revolta si přece říkala o výprask a ne o prosík a slzy té drahé, vznešené bytosti. A dodnes jsem vyléčena od opovážlivého národnostního hřebínku, jaký mívali chlapi v hospodách na Těšínsku. Takoví rvali jeden z druhého kůži pro jinakost katolictví a evangelictví, Poláctví i Češství. Tou honosnou pokorou moudrých horalek by nepochybně i jim hřebínek spadl. Po tomto prázdninovém incidentu jsem s jejich Haničkou a Helenkou z Košařisk již jen žasla nad parádivosti panenek vkládaných do náročného šitíčka strojů zdobeného bandlemi. Chvíli jsem sice čekala, že panenku budou strkat do kancelářského psacího stroje, než jsem pochopila, že jde o kroj a bandle že budou stuhy. Jejich panenky měly nakrásně kroj Krakovský. A když má snaha na živůtky strojů našívat flitry jaksi nedopadla, to už mi slábnoucí zrak neumožnil, zůstalo z mé strany při obdivu, jak to těm holčičkám jde a jejich panenkám sluší. -A věřili byste, že i já horalka z Bystřice nad Olší jsem došla k národnosti české jaksi jen náhodou?! Prý mi však sedne k pleti.
*A přicházela jsem už do pubertálních let, když maminku jednou přišel navštívit rodinný přítel a pokusil se mne seznámit s mazlením přes ostrost jeho porostu v tvářích. Maminka byla v práci. Obranně a zdatně jsem mávala pažemi a strhla tak šňůru elektrického spotřebiče zapojenou do lustru. Lustr se se vším mou vehemencí odporoučel. Vyburcovalo mne to k takové ráži, že pan přítel vystrkán na dřevěné, točité schodiště, se naříkavě vztyčil až od zamčených domovních dveří, kam se skutálel. S požadavkem klíče na to kráčel vzhůru, schody zlověstně vrzaly. Musela jsem, na smrt vyděšená, ty záludné dveře, které bylo zvykem zamykat, jít odemknout. Pan přítel si naštěstí promyslel, že to vůbec tak zle nemyslil a řádně potlučen ve vši tichosti dům opustil. Má paměť, také při tom úleku vůbec nepodržela, co pak bylo před maminkou, pro tu Sodomní spoušť. A to jsme se nedlouho před tím přestěhovaly do vycíděného pokoje vilky.
*Později jsem ráda cestovala. Jednou jsme s mým průvodcem stoupali na Praděd. Nepamatuji se už, zda přímo tam, nebo někde v nižší poloze jsme objevili jakous opuštěnou pevnost, přístav turistů i s "WC pohodlím. Fungovalo na dvoukorunu. Můj průvodce odešel na obhlídku, já se chystala z "WC" ven, otevřít však nebylo možné. Trpělivě jsem průvodce vyčkala, ani on netušil, jak si poradit s neoblomnými dveřmi. Strávili jsme tam drahnou chvíli, než po nějaké další dvoukoruně si ty věznící dveře daly říci. Dodnes mne stravuje myšlenka eventuálních, osamělých turistů uvízlých v té liduprázdné pevnosti, vzdálené civilizaci.
S odstupem času, to jsme už cestovali s mým druhým manželem, byli jsme ubytování v prázdninovém Učňovském středisku, kde byly sprchy odděleny od pokojů, a situace se opakovala. Tentokrát manžel odkráčel za zavazadly a já pohodlně vysprchovaná ne a ne sprchu otevřít. Jevila být se hermeticky uzavřenou. Nikde škvírečka, hladké zdi na výšku mimo dosah. Směšně jsem kolosem lomcovala, nepohnul se a nehodlal to vůbec se mnou vzdát. Manžela jsem v sebelitování už ani nečekala přesvědčená, že mne tam odložil na neurčito. Horší variantu se mi nechtělo připouštět, když přece jen do mé stísněnosti přišel zjistit, kde to vázne, zda má pečlivost očisty má přetrvat noc. Jako zručnému manipulátorovi to netrvalo dlouho a sprcha mne propustila z jejích tenat.
*Někdy nás takto odizoluje a skřípne jen pocit, že jsme na světě sami. Přitom moc prozřetelnosti je institucí, kam nikdy není pozdě se upnout. Namísto hledání viníka slevit ze svých "já?! Svatá Prozřetelnost nás přesahující má v moci pokorným odpouštět a věci i měnit?! Procházíme životem nemnoha dveřmi, které sílou prožitku na dlouho utkví v paměti. A přece i denní události by mohly ony samy poutavě a detailněji popsat.
*Poněvadž jsem od dětství pozorovala vážnost Bible v rodinách, ráda bych vám zde dveře její pohádky přiblížila. Je o moudrosti a očekávání, co by mohlo být z toho, co bylo, a bude. Moji předkové vrub optimismu za horlivé robotizace byli také zajedno s biblickým připomenutím "konečných lítaček" u posledního soudu s propadem do oblasti pekelných. Neboť že od prvopočátku, co jsme od Pana Boha dostali svobodnou vůli zlobíme- odborně se tomu říká, hřešíme. On dal člověku k obývání tuto krásnou zem a jednoho druhému, aby nám nebylo smutno, a pak viděl, jak se i přesto jen a jen zlobí a válči. A potom ještě, co prý-s nám to, Pane Bože, udělal. Na to se ohradil stanovením pravidel ve svých deseti Božích přikázáních. (Koho je maminky nenaučí- věděl, že si je jistě vyguglí.) Neboť jestli jsme laxní k jejich neplnění, následovalo by jednoznačné šup do propadla za lítačky, kdyby…Ale pojďme zpět ke kořeni historie, kdy bagatelizování desatera mělo následky.?! Lidé si pravidla- nepravidla bezostyšně dál hřešili- jedna fiala- ubližovali si, až křik a nářek šikanovaných stvořitel nevydržel. Šel a povolil kohoutky nebeských vod a lidstvo vyholokaustil. Správně Česky říká historie, udělal potopu aniž počkal, až čas lítaček dozraje. Nechal jen jednu spořádanou, laskavou a soudržnou rodinu a nějakých pár zvířátek, aby lidnost obnovil. No jo, když ono mu to, ale přišlo moc líto, že potápění lidé to zlobení pak odtrpěli. Rozhodl se proto, že už nikdy nebude až tak drsně s lidmi, pro jejich případná zlobení nakládat. Namísto uzlu na kapesníku, aby svůj hněv včas zastavil, vytvořil duhu, pro připomenutí, uzavřít kohoutky nebeských vod. ta prima laskavá rodinka, ježto na semeno nechal se rozrostla a zlobení začalo nanovo. Pan Bůh se vědecky zamyslel a usoudil, že díky nedokonalosti jsme hříšní všichni, že jeho pravidla, pro náš soulad nejsme sto dodržet, že nám je, ale orientačně ponechá. A vyhledal moc pěknou a hodnou Marii Kristovou, aby do ní vstoupil prostřednictvím svatého ducha a ona mu dala syna Ježíše, našeho zachránce. Byl tedy jeho- Boží, i její- pozemský syn. Od té doby, můžeme a máme s kým nahlas a třeba jen v myšlenkách probrat naše nezbednosti a aniž slízneme facku a výprask i k pozdní lítosti tu máme tři v jednom, svatou trojici- Pana Boha, ducha svatého i s panem Ježíšem. My jsme pro nebe to, co pro ajťáky roboti. V nebi nás mají na tak dokonalém displeji, že nejsme schopni před Panem Bohem utajit nejen žádnou lumpačinu, ale ani naše, kdoví jaké myšlenky. A to, i když se mistrně zahrábneme na půdě, ve sklepě, nebo na wécku. Pan Ježíš Kristus vyrůstal u pozemských rodičů Marie a Josefa upjatý k jejich i Boží poslušnosti. Všechna léta svého života žil, jako laskavý, poslušný, moudrý a spravedlivý člověk. Ve své dokonalosti si nejen nikdy nezazlobil. Dokonce všem, jak jen mohl, pomáhal, a když s prosbou pohlédl k nebi, kde Pan Bůh sídlí, uzdravil svou svátostí, kteréhokoli nemocného člověka, dokonce disponoval i oživovací schopnosti. Kudy chodil, měl kolem sebe celé národy v zástupech, hladové naslouchat jeho moudrým příměrům a radám, jak se svobodnou vůli nakládat s osvojováním desatera pro vzájemné, radostné vztahy. Bylo by na zemi přímo pohádkově, kdybychom se mu dokázali připodobnit nebo o to alespoň usilovali, poněvadž byl synem podle Božích představ, když měl ty Boží geny. Lidé ve svých člověčinách mu záviděli jeho moudrost i schopnost uzdravovat, a jak byli zvykli nakládat se zločinci, nechali ho i s jeho Boží dokonalostí ukřižovat. Pan Bůh se dávno dovtípil, že nikdo z lidí nedovede dodržet jeho deset přikázání, proto vnukl Panu Ježíši prostřednictvím Ducha, aby to trápení na kříži ustál, neboť jej k životu vzkřísí. A proto, že mu dal k tomu sílu, vždy poslušný Pan Ježíš vzal odhodlaně za všechny hříšníky jejich zlobení k sobě na kříž, aby zástupnou smrtí za ně umřel. Tak když zemřel, propadl i on skrze ty neblahé lítací dveře smrti- do propadla podsvětí- i s hříchy lidu. A jeho svátostí a vůli Boží tento vítěz nad smrti po třech dnech vstal z mrtvých. Postavil se do jedné půle těch zlověstných lítaček, přesunul propadlo do té druhé půli a za ty, kterým jejich zase zlobení nedá pokoj a budou je s upřímnosti litovat, aby již měli rádi jeden druhého a neubližovali si, pro ty s jejich zlobením nezemřel na kříži nadarmo. Vystoupil i se svou půli lítacích dveří do nebe k svému otci, Panu Bohu, jako král, odkud nám meiluje: -Já jsem ty dveře smíření s Panem Bohem a nikdo jimi do života věčného v království nebeské neprojde, kdo mi svá pochybení nesvěří a neodvrátí se od nich. Převezmu si, až umřou své pokorné do náruče tam, kde budou všichni oproštění od naštvanosti, vzteku, závisti a nenávisti. Jeden druhého bude respektovat a vážit si. Té zemi budeme říkat ráj. Do té doby se mi pilně denně uhodňujte. A abych poznal, že jste ti mojí značkoví, guglněte si Otčenáš a vždy před spaním mi jej alespoň myšlenkou meilněte. Dřív nebo později vám tak vejde pod kůži pojem Svatá Prozřetelnost a její moc.
Božena Tyrlíková-Horáková
***
Dnes nad ránem
mě přepadla slova.
Dala mi nové rozkazy.
Prý je musím psát,
jinak přijdou zítra znova
a budu mít plno nesnází.
Pravidla mi stále určují.
Musím dodržovat jejich řád.
Jako na poplach
v hlavě bubnují.
Chci kompromis - byl nepřijat.
A tak je musím dále psát.
Pak mám od nich chvíli příměří.
Tvrdí, že je všechna
vážně musím brát
a psát je pro ty,
kdo už v lásku nevěří.
***
Objímáš mne tichem.
Svíráš pažemi.
Častuješ smíchem.
Obdivně hledíš na ženy.
Podáváš mi ruce.
Splétáš vlasy.
Rozkošná revoluce!
Tvořena dvěma hlasy.
***
Chtěla jsem se rozeběhnout
po louce.
Byla v nedohlednu.
Toužila jsem v lese obejmout
kmeny stromů.
Kůrovec mě předběhl.
Teď se vláčím
s plnými taškami z marketu.
Jdu ulicí, chodníkem z betonu,
a myslím na hebkou náruč trávy
s vůní kůry stromů vzdáleného světa,
ve kterém mi stejně budou chybět
tvoje ruce.
***
Už nikdy jako dřív
nebudu se tvou zemí
ani jako tráva proplétat.
Vzpomínky mě ještě hladí,
slyším v nich tvůj smích,
ale bledne moje paleta.
Mizí z ní všechny
krásné odstíny.
Jen černá se nad vším
rozpíná.
Oba jsme byli bez viny.
Láska je přece nevinná.
Už nikdy jako dřív
nebudu se s tebou usmívat.
Vplývat do očí tvých,
s barvami duhy se prolínat.
Jsem osamělá paleta.
Šeptám slova básně známé,
,,Šel malíř chudě do světa",
a za láskou jít nepřestane.
Je to pouť touhy.
Cesta člověka . . .
Libuše Matysíková
ÚSMĚV
Úsměv je otevřené okno
vnitřní úsměv
zdroj nádherného pocitu
prožívání citu lásky v sobě
vztah lásky mezi lidmi
vědí o sobě, že jsi tu
pro ně i okolí
pro lásku i trápení
rozdáváš se všem
a úsměv se ti vrací
Za úsměv se platí
úsměvem
Mnohým lidem
je dán úsměv
jako dar života
Potloukají se světem
nikdy nejsou sami
jsou mezi svými
Úsměv je dán
už do kolébky
spícímu batolátku
to jde do života snadno
Úsměv oplácí
úsměvem
usměvavý je celý den
HARMONIE
Vnitřní snění
přichází
s kouzly
Pohoda v duších
v srdcích ťuká
přetéká
Inspirace s harmonií
v kouzlech
se sny si tam žijí
OSAMĚNÍ
V samotě
není klid
jen osamění
Najděte
v sobě
sebe sama
Chvilková
vlídná samota
může být mezi náma
PŘÁNÍ
Má přání mizí
myšlenkami v hlavě
v chaosu dosud
nevyřčených slov
Jen vodopád
v pohodě zurčí
čeká na chvíle příští
krajina si podřimuje
Sní o síle bohatýrů
kteří tady vždycky žili
svět byl pro ně zdravý čilý
Nezhořkl
spíš napil se vody
vypil zmar i pravdu
Pak že voda škodí!
MEDITACE
Vznáším se, vznáším k oblakům
spolu se skřivany, slavíky
Čekám chvíle přející zázrakům
začínám znovu snít, od píky
Vznáším se, vznáším do oblak
má intuice mě táhne vzhůru
Mít v sobě lehkost jako pták
zpívám s ním na nebeském kůru
Dajana Zápalková
Pachtím se
s nákupními taškami
ruce jako opice
vytahané
Pomalu otevírám
nohou dveře –
teplo domova
štěpí se
na příjemné atomy
co usazují se
v každém koutě
na každém kusu nábytku
Klavír ze tmy
tichou melodii
vyťukává …
Dveře se samy zavírají –
bezpečí pluje všude kolem …
Zavři
prastaré hradby
duše zoufalé
šplhej dál
k bytelným branám
současnosti
Nelekej se
temných nástrah
co valí se
ze všech stran
Skoč rovnými nohami
do reality
co nese
nůši dobra
poznání
a porozumění …
Vidím tě
v zahradě
při tichém ranním rozjímání
objevil jsi kuňku v jezírku
chceš
aby ti splnila
tajná přání
Usmíváš se –
jsem v tom snu
či přemítáš
nad slovy nevyřčenými?
Čajová růže
zdobí ti knoflíkovou dírku …
Viola Jíchová
Naproti smrti
Trápení, i trápení je život,
těžké je mu rozumět
a mít pochopení
pro symboly jeho.
Mít trápení pro ten cit,
kdy smrt stává se osudem.
Dveře jí musíš otevřít
a setkat se s ní.
Držet dar a dívat se na ni,
stálý je protihráč,
pravda v dlani.
Kdo to přání tuší?
Vyrovnání
se svou duší?
Člověk v srdci
Člověk se zrodil proto,
aby žil v srdci.
Člověk neumírá,
člověk je všechno co vidí,
vše, co přinesl život,
co do cesty mu dal.
Vědom ztrát i nálezů
umí mít rád, milovat,
prostor pro život
mu dveře odmyká.
Člověk žijící v srdci,
neumírá,
kryje jej náruč,
zná po pádu začínat.
Lesana Královičová
dvere
tie tajomne devere za ktorymi nic nie je.
Iba moj tien
Som odolná pren a chcem ho preč
kričím heč
ať zmizne
a rozplyne se, ako sen...
pojdem s nim ven a budu hovorit
cítat a pisať
nebudem sa ho dotykat,
lebo je krehky.
Petr Koudelka
Dveře
Kdopak to za mými dveřmi asi je,
že klepe takhle potichu?
Možná je to má kamarádka z mládí,
lesní žínka Ludmila.
Ta, která mě tady
před třiceti lety učila tancovat.
To jsem byl ještě kluk jak jedle.
Netrápila mě artróza
a s tím spojená nechuť k pohybu.
Teď už je mi zatěžko i vstát
a jít se podívat, kdo to je.
Jestli je to má učitelka tance,
jsou tam s ní i mé krásné vzpomínky.
Svatoslav Butora
DVEŘE
Den otevřených dveří
Kdo ve Mne věří
Vejde
Bez slibu Věčnosti
Nenajde cestu zpátky
Jde za svým hlasem
Ví že život je krátký
Když dopíše báseň
Od nebeské brány
Z druhé strany se vrátí
Na křídlech Paní Fantasie
Cestu k Zemi si zkrátí
Nejsme sami
Kdo u dveří snívá
Počátek začne znova
ONA Přichází
ON Rozechvěje den
Královské lilie voní
Zvony na svatební cestě
Dohrály Osudovou
S Paní Fantasie
Osud Tvoří Píseň Novou
Nejsme sami kdo hledá
- - -
Miláčku neměli by jsme
Koupit nové dveře ?
K sobě ?
Jana Witthedová
ŠŤASTNÝ DEN
šťastný den
chodí v polích
sbírá luční kvítí
hraje si v loužích
na břidlicové střeše
čte zakázanou knihu
u staré lípy
hledá
touhu ukrytých
vzpomínek
v rose trávy
hvězdné noci
bdí
hledí mi do očí
rozbijí zrcadlo
samoty
V PRASKLINÁCH
zpustlý dům
kde po špičkách
bloudí
tajné vzpomínky
za zavřenými dveřmi
beznaděje
pláče vyhaslá noc
v prasklinách zrcadla
stékají
křivé úsměvy
a poslouchají hlasy
které se odsoudily
k věčné hádce
o neexistující pravdu
Anna Hrabalová
Úsmev, kus šťastia a pekný deň
Pohrmievalo a obloha sa celá černela. Mraky plávali po oblohe a neveštili nič dobré. V týchto dňoch žiadna výnimka. Máme tu záplavy. Všade okolo. Čo nevidieť môže tá ťarcha niekam spadnúť a ja potrebujem ísť do obchodu. Ešte dnes, najlepšie hneď.
Kráčam zamyslená priestorom obchodného domu, nevšímam si nikoho, v hlave premietam, čo kúpiť, aby som na nič nezabudla. Oproti kráča manželský pár, z diaľky mi nič nehovorí. Ajhľa, mladý muž ma z diaľky priateľský zdraví. Rýchlo zalapám po slovách, aby som odpovedala na taký milý pozdrav.
Joj, veď ja som vás nemohla poznať.
Prečo nie, stále s úsmevom na mňa muž.
Neviem, akosi som si prestala všímať mužov – dodala som, keď už to nemohol počuť. Uvedomila som si, že to bol kolega z práce. Nie však kolega nejaký blízky, ale kolega z jedného veľkého podniku. Skrátka, pracovali sme v jednej obrovskej ohrade. Ja vpredu a on niekde vzadu, na technickom úseku, kde obyčajne pracujú muži, čo sa rozumejú veciam, ktoré zlepšujú život.
Občas sme prišli pracovne do styku. Vždy ma pekne pozdravil. Som o generáciu staršia, tak sa patrí. Ale že si ma stále pamätá, keď sa dvadsať rokov nestretáme na nádvorí továrne, ale len raz za desať rokov? Je to milé. Za ten čas sme sa zmenili, i on má vlasy dobiela, ale kráčal úplne ako mládenec a držal si mladistvo svoju spolupútničku životom, tak, ako by sa práve brali. Vyzerali tak pekne, milo, ako by práve prežívali nejaké veľké šťastie a priam z nich srší, že ho rozdávajú i svojmu okoliu, toľko ho z nich sála, ako keď slnko svieti.
Ťahajúc na bicykli domov zadnými uličkami, aby som sa vyhla pouličnej doprave, prišla som k bloku obytných domov, stretla som sa čelne s autom, z ktorého ma zdravil s veselým úsmevom i rukou, znovu bývalý kolega z práce. Aké milé, aké pekné, urobil mi veľkú radosť. Nie len ten pozdrav. Pozdravy sú rôzne, ale pozdrav s úsmevom na tvári a milým pohľadom, to je priam manna z neba. Tento muž má ten dar, čo rozposiela úsmev ako slnko, čo zahreje a poteší na celý deň. Keby sme všetci vedeli, aké dary máme, mohli by sme nimi obdarovávať, náš život a celý svet by bol krajší.
A ja som prišla domov, hneď som sa dala do rezania konára, ktorý som pred mesiacom odrezala z vyschlej marhuľky a nie a nie ho upratať. Šlo mi to od ruky a narezala som dreva plnú debničku.
Ešte potrebujem nejaký, nie nejaký, ale taký vrelý úsmev, aby som mala silu do ďalšej vetvy.
Teraz som si spomenula na jedného muža, ktorý mi povedal: Anička, keď vás vidím, ako by slnko vyšlo. Ten deň kto za mnou príde, splním mu všetky priania.
Úsmev je dar, je ako slnko v slnečný deň.
A mraky ktoré plávali po oblohe sa vzdialili, nechceli kaziť pohodový deň, nechali ma, aby som kúsok toho dreva upratala.
A bolo dobre.