Září 2024

Září je měsíc NÁVRATŮ- do škol, z dovolené ke všedním dnům, k sobě samotným…. Jaké a              ke komu/čemu jsou ty vaše NÁVRATY? Podělte se s námi.

JAKÉ BARVY MÁ NEBE A EXISTUJE TO SEDMÉ( jak se o něm říká)?

Do rubrik přispěli:Petr Koudelka, Viola Jíchová, Auria Caerulea, Emilie Kozubíková Dajana Zápalková, Svatoslav Butora

Petr Koudelka

Vzpomínání

Díky našim vzpomínkám

se neustále vracíme někam tam,

kde je nám dobře.

Kdyby nebyly,

žili bychom ochuzeni o to,

co náš život dělá krásnější.

Neustálé vracení se k nim

nám pomáhá přes překážky

na naší cestě za štěstím.

Nebe

"Nebe je světle modré."

řekl starší pán,

když se podíval nahoru.

Jeho vnučka, která šla s ním

a měla na očích brýle

se žlutými skly,

vykřikla: "To není pravda dědečku,

vždyť je žluté!!!"

Bláznivý Franta, kterého potkali

prohlásil, že je zelené.

Všichni měli tu svoji pravdu.

Každý je viděl svýma očima.

Není důležité jakou barvu nebe má,

ale jak ho vidíme my.

Viola Jíchová

"Návrat domů nespočívá jenom v návratu. Ale v návratu do učení. Protože učit a hledat jsme se naučili právě doma - v sobě."

Návrat

Návratem odemykame čas skrytý v nás,

posloucháme hlas, jež sděluje slova,

to vzbouzí se touženi v nás

a vzpomínky derou se na věrný papír zas,

vzbouzí básníka

a odvádí ven,

kde krása v lesku se třpytí

a louky zdobí květy.

A věrný papír a tužka

jsou jeho škola.

Zří, co nevidí a hledí

shora do světa lidí.

A barevný svět zda se mu

jako podzimní listí.

Auria Caerulea

Víra schází nám.

Dlouho do noci sedím a přemýšlím.

Jen sedět a snít.

To toužím mít.

Mít klid na duši.

Déšť tluče na okna.

A na bubny.

Do sklepa plno vody.

Nikde sloup pohody.

Držte si klobouky a

sněte dál o troše vody.

Nikdy nevíte, co bude dál.

Pusťte si v televizi Linkin park.

A buďte v louži.

To pohoda kolem vás mizí,

za samotný práh.

Zbývají síly každému z nás.

Jen buďte v pozoru,

déšť je na pochodu.

A hlava plná vzdoru.

A plná křiku "Kam s tou vodou!"

Do louže do kaluže už nevystačím.

A rychle všechno natáčím.

Ptačí zpěv utichl,

stejně jako náš smích.

Je nám spíše k pláči.

Do rána stojíme v rámusu kapek.

A nikdo nám ráje neupek.

Smutek snažší je,

když slzy na dům poztrácíš.

Neměj naději za ztacenou,

vždyť ty víš sám,

že s námi je máj.

Kolik vody poteče,

už počítáš padající medajle,

Olympiáda začala už dávno.

A ty říkáš si jen ty parádno.

Tolik vody už dávno,

Napadne je dáno.

Napište si na papír,

Že dnes je vody málo.

Svatoslav Butora

Čápi a Čas štěstíčka 

Sedmé nebe nosíme v sobě

Když víme že jsme jeho děti

Na svět je přinesly

Jeho maminky a tatínkové

Všichni jsou hrdinové

Nebíčku dávají štěstí nové

Čápi a Čas je má rád

Když sedmé nebíčko

V sobě nemáme

Není Nikde Není

Ani sny o něm nemluví

Neroste u sousedů

Ani ve Vesmíru

Kdo to ví

Nesmí ztrácet víru když

Čápi a Čas odlétají

A ty nejsi k nebi blíž

Nejdříve musí kvést láska v očích

Mezi námi

Aby jsme nebyli ve světě

Sami v sobě sami

Pod sedmým nebem

Pod hvězdami

Ke šťastným lidem

Čápi a Čas přilétají

Na louce kde ONA kvete

Kde ON kolem ní se točí

Štěstíčka dozrávají

Hnízdí v nás Čápi a Čas

Zasejí hvězdné semínka

            - - -

Miláčku synáček spinká

Chytíš mi

Poetický Obláček?

Dajana Zápalková

Vracím se

abychom si snad navždy

sobě zůstali

sedím v ušáku s knihou

a hrnkem zeleného čaje

A ty?

Jako kocour vrníš u telky

objevuješ divy světa

barvu nebe

a spřádáš

pavučinu zázraků …

Vracím se

abychom si zůstali …

Moře

otvírá se za úsvitu

oranžovým jasem

poselství jiných břehů

přináší

Polední azurový jas

bělost vodní pěny

vrhají se

do zvědavých tváří turistů

až na lehátka pod palmy

A purpurové západy

se šlápotami v písku

se sny milenců

koloběh dne

uzavírají

Obnažená srdce

steskem zasažená

se nevzdávají …

Emilie Kozubíková

Můj poprázdninový rozruch.

Jsem již ve věku, kdy i o nádherných dnech léta dám přednost svému koutku. Nicméně opatera mých senior- dítek došla tak daleko, že jsem k "Ježíšku" léta dostala během jejich dovolené slečnu na hlídání. To jest zhasnutí po mém eventuálně nešikovném otření se o vypínač, vyvenčení pejska, vypuzení kočičky do jejího rejdiště, pozalévání polnosti domácích i zahradních, a ozřejmení mejl-obrázků v mé čtečce pro nevidomé, Případné jiné potřebě, než k milému poplkání. No a po příjezdu Drahoušků domácích, nastala u nás, jak to bývá, invaze návštěv. V samém středu také hezoučké tři v jednom, totiž slavení narozenin zetě, jeho a dceřiných snach. Pak už jsem si zas hověla v obchvatu pozemského ráje.

*Uchvácená obětím vůně plody obtěžkané zahrady, líbána pomyslným jasmínem pohupujícím se nade mnou, v stálém transu útočících Chopina s Fučíkem a Griegem rovnou na mé stíněné srdce větévkami fikusu a i s kýženou přistávací dráhou mých nezapomenutelných milovníků vážky s lučním koníkem v účesu. Ano, zmínění hudební velikáni, tak říkajíc šití mi na míru, chodí mi po citech soupeřivě s mistrovstvími Bacha po Zacha. A marnost nad marnost, vše to jen stupňuje snoubení se s jiskrnou vzpomínkou, jakési té mé ještě i člověčí lásky, kterou- málo na tom, ztotožňuji rozmařilostí, jakáž pomoc, se sedmým nebem. S nepatřičně horkou hlavou stařenky tak vbíhám pro pléd přes ramena. Zchlazená ale ihned povinnostmi vyplouvajícími meilářem zůstávám a zabírám, netuše, že mne čeká poezie a v reále.

Zahradní vůní zralých plodů povíval příjemný větřík. I rosa nepochybně již perlila sytou zelení, když jsem od té mé čtečky byla zahnána opět pod prostornou pergolu novotou zářících dlaždic, za objemný stůl četných židlí. Neželela jsem utíkajícího času a rozpracovaného tématu. Je koneckonců neobyčejně mile, že mne omladina má vůbec ještě zájem mít mezi sebou. Nicméně než občerstvující voda přede mnou, tu bylo liduprázdno. Až náhle, kuchyni, sem pronikl nevídaný rumrajch.

*"Šok!" Křikla v tu chvíli u mne Violka.

"Trochu alkoholu, Viol. To bude dobrý!" Zklidňovaly ženy středního věku, děvčátka svěžejší mne tak třetinou věku. Paní domu se na to přihnala se dvěma tipy sklenic na stopkách, kostičkami ledu a jahodami, ježto stoupaly s alkoholem k jejich okraji vzhůru. Vbíhající sem dámy nedaly než, že se unisono potýkání týká i mne. Z překotného hovoru jsem jinak nevyrozuměla nic.

"Co se vlastně stalo, děťátka?" Vbourávám se do podivného rozčarování, vzlykotu a smíchu. Po mých několikerých -prosím, si z každého pátého slova jejich zábavné třeštivosti utvářím neúplný, avšak jakýs takýs dojem. Kamarádky si připily, rozprskly se a Viola mi dolila kalíšek a s varovným- pozor, odzátkovala vínko.

"Šílíte?" Hrozím se té fatální kombinace. Viola vkleslá do sebe vyluzuje přímo Božskou vůní.

"Nic se neděs, situace si žádá navýšení psychotronik, mimo to, to máme v úžasně zbarveném skle." Jsem žádostivá zdůvodnění něčeho takového, vysvětlení se mi však nedostává, upíjím tedy a hloubám. Z návštěv často defilujících touto zahradou jsem poučená o finesách soudobých dam. Parfémy, piercing, jako třpytný klenot zářící rty, jazykem a údajně i jinými klenoty těla. Tetování a odkrajování tučnosti, Zvětšování i menšení ňader, píchání výztuže do komediální plnosti rtů a podobně. Také sycení obočí, prodlužování řas, žehlení, prostřihování, případně vstavování kučer, jakož i vyholování kdekterých partií, nohy nevyjímaje. Byla jsem žhavá novinek, co z toho mírnou Violinku přivedlo do varu. Za mých mladších let se obočí nečepýřilo, naopak- a to u nejvynalézavějších dam vyholovalo. A když se u porodu vyholovala ohanbí, byly jsme z toho na infarkt. Ona, tajemně zde rozdrásaná- nevím čím kamarádka Viola, byla od dětství báječně postavou rozvrstvená, zatímco já, suchárek po tatínkovi zpředu, jak vzadu, jsem až nyní, když už věk o čidla mých objemů zájem zminimalizoval, jsme si dle náhlého Violčina padání kolem krku, asi tak padesát na padesát. Nezaujatému pozorovateli by se má postavička mohla jevit na mňam mňam, poněvadž na mé výšce se veškerá mystifikující tučnost hezky ztrácí. Ale k věci. Ta Padnuvši mi Violka kolem krku bědovala, prskala vzteky i smíchy a nebyla k utišení, než konečně zaujala místo, odkud můj chabý sluch kupodivu z jejího vzlykochechtotu zaznamenal následné:

*"To, milá Milo, nepochopíš. Co jsem si tu služební cestu tady plánovitě prodloužila, pátrala jsem po jsoucnu mé první, veliké lásky, až se mi dostalo upřesněného, kýženého zátiší s jeho nynější rezidenci. To víš. Pádila jsem do sprchy sem u vás a před zrcadlo. Z mého porsche vykramařila růžovobílé splývavé šatičky lemované širokou, vínově červenou krajkou. Hluboké účko výstřihu touž krajkou usměrněno se zúžením kolem krku. Co ti mám říkat. Nabíraný rukávek volně plápolal, když jsem tažená Francouzským parfémem naslouchala jen ťukání mých bělostných lodiček a téže bělí perel, dotýkající mých ramen. V běhu mne zastavilo leknutí z případného propocení. To jsem, milá Mílo, hned našlapovala, jak lištička, v paměti relikvijní fotografii s jeho nádherně mužnou postavou, hřívou, charismatem. Lemování živého plotu šlo pouze okraji úpravného domu. Bez dechu jsem záhy, rozrušeně zmáčkla zvonek jeho domovních dveří. Nic a nikdo. Po opakovaném drnčení zvonku se nade mnou, okno mé neskonalé romantiky skutečně otevřelo. S buclatým pánem s lysinkou jsem nepočítala, nedám se přece, ani za nic teď odradit. Chlap silných dioptrických brýlí nervně z té výše nade mnou zahuhňal:

"Kdo je? Nevidím vás."

"Hledám pana Ericha Knapa."

"Opakujte! Hodně mi selhává Sluch."

"Já jsem Viola Sedmrajchová. Můžete mi zavolat Ericha Knapa?"

"Um, Knap jsem já. Co chceš, Vildo?" -Obklopilo mne, to víš, mračno zoufalství. Nechápala jsem. -

"Mohl bys na moment sejít dolů?"

"Ale jo, ale musíš počkat. Ohluchl jsem v naši rachotící dílenské a věčným svařováním mi téměř odešel zrak. Můj pohyb je, to víš, omezený." Cizota hlasu, toho stárnoucího muže mne přikovávala ještě i mrzoutstvím evidentní neochoty. Po chvíli padání předmětů, se uvnitř rozvrzaly schody a s výhni vůně vyvařovny se z pootevřených dveří vysouvá objemné pivní bříško v ošoupaném sametu kalhot, nad bosými chodidly, posléze ucelený jev, naprosto se nepodobající mému idolu.

"No, co mi chceš? Vařím guláš, nemohu ti dlouho naslouchat." Lomcovala mnou z toho ze všeho zlost. A- že se v těch tropech léta, zbůhdarma peču v té pečlivě vybrané róbě hodné šedesátých let, abych zapůsobila. Zmohla jsem se přitom na zimničné:

"Ty jsi mne nepoznal?! Já jsem Violka Semerádová. Myslila jsem, že si spolu zajdeme na kávu. Využila jsem služební cesty. Pracuji a bydlím teď na Slovensku. Přišla jsem tě pozdravit. Jak se máš?"

"Jo? No nevalně. Zajít na kávu. Za chvíli máš večer, v půl osmé si píchám inzulín. Mám vysoký cukr. Milá holka, maso je ale dnes drahé. Nemohu si dovolit je přismahnout. A- vůbec- co pánko Fico? Už je z toho důchodce zase v cajchu?"

"Nikdy jsem se o politiky nestarala, Erčo. Zajímalo mne…"

"Copak vy, ženské. Akorát tak zamoříte vzduch drogérií. A mně přiroste vařečka ke dnu. Měj se." Ovál bříška té mé převeliké lásky, Mílo, vstřebaly dveře a klaply. A zámek pojišťován na dva západy, aby mne asi nenapadlo se i s mou působivosti protáhnout klíčovou dírkou do té jeho zapšklosti. Pak jsem němě postála nad oním slepým a hluchým diabetářovým opečovatelem guláše a pološílená ubohosti nepodobné mým iluzím div nevybouchla, jak dosud nikým nepoznaná, Slovenská puma."

*Závěrem tohoto hořekování se božátko Violka skácela z málem už mých kolen, kde hledala útěchu v touze vykreslit mi urážku svého zklamání. Vzmužila se ještě jen, aby rozlila přivezené šampaňské ze Slovenska do těch údajně nádherně zbarvených sklenek na stopkách, takže paní domu, která právě přispěchala se o ní bázlivě lekala, neboť dámy, ježto tu teď měly také nalito, byly dávno ty tam.

*Co na to říci? Mlčky tak popíjíme, Noc nás hladinká a chladínká někde do podkolení. Mne přitom rozesmutnělo, s jakým sebezapřením se mne tu s mým hendikepem tedy má, vrub mým poctivým snahám neohánět se jim a nezatěžovat. Ono to s naprostou určitostí přece teď vyplynulo, byť s nacuclými jahodami napovrch a to při zachraňovačce s onoho amoku ji vytrhnout, při vší inteligenci mých domácích i nahodilých příchozích.

*U toho podvědomého mrazení mne napadlo, že kartářka, podbízející se mi jednou cestou z nákupu, s naprostou jistotou v předpovědi mínila, že se se svou nezapomenutelnou láskou z mládí setkám až k stáru. No- ale to by bylo už teď. Zatuhlo ve mně. Neustále natěšená tou předpovědí jsem Violčinou kauzou tuto eventuální radost v sobě škrtla. Nedovedu si, opravdu představit reakci úžasníka mé veliké lásky, provázející mne, jak červená niť životem až do nynějška, vida mne v reálu mohutné, staré persony s bílými vlasy. Nevidící s mizivým sluchem, jak to hrůzné Violčino zklamání. A po mém dávném pádu sotva se ploužící bytem, zcela závislou na páníčcích, jak ti čtyřnožci.

*Výjimečné sobotní ponocování střídala rozhlasová nedělní pobožnost a bouře včerejška utkvívající někde v mém staženém hrdle se v tom servise ztišení rozplynula. Vždyť mé stáři Panem Bohem dokonale opečováváno prostřednictvím andělstva domácího, mi nevděčnici nevděčné přihrálo ještě i anděla Violku a v tu nejpravější chvíli, když mi, její návštěvou otevřelo ty, tak příliš neskromné oči.