Září 2025

Září nejen v poezii a v próze...

Fotíte rádi? Pošlete svou fotgrafii podzimu.🙂

Do rubriky přispěli:  Dajana Zápalková,  Pavlína Kollárová, Viola Jíchová, Emilie Kozubíková, 

Dajana Zápalková

Zlatý podzim

réva zraje

sladkost vína

se na jazyku válí

pavučiny vyplétají

rámy plotů

z komínů

se valí bílý dým

Dům ožil

jemnou hudbou

zatímco černá zem

rozprostřena v hroudy

vyhlíží první akordy zimy

co přikryjí obzor

bílou peřinou

ticha a zklidnění …

Když vítr

vymetá svým koštětem

poslední zrcátka

žhavého léta

i milenci se raději

schovávají v ústraní

Dotknou se prsty

okoralých rtů

spojeni

v propletenci prstů

sklouzávají

v bodláčí u cesty …

Zbývá jen několik minut –

vlak sviští v dál …

Pavlína Kollárová

***

Z posledních peněz

 koupím koště

Vymetu pavučiny 

ze všech koutů duše

Uklidím před prahem

 Smažu stopy z cest

V kabátku z pepita s pruhovanou šálou

 odletím do země Sdílení

kde mě  nikdy neupálí

 Viola Jíchová

KDE ŽIVOTNÍ STANOVY A PLÁNY

Kde životní stanovy a plány,

tam vitální síla,

tam vlastní i cizí láska milá,

tam věrný stisk dlaní.

Milovat pravdu a lásku jako život,

uctívat lásku v právu,

neztrácet se v lidském davu

nestavět příteli hráz, ale živý plot.

Postavit zdi

v právu pro nepřítele,

vidět i za tmy.

Láska je v ceně života přítele,

jeho bohatství plodí šťastné dny,

kdo zavírá vlastní bránu, cestu k lidem nenajde.

DOMOV JE BOLEST OSTNŮ

Domov je bolest ostnů,

však i milostné sevření,

zná dotek slunce i hlíny,

hlas volání návratu domů.

Domov je studna stále čistá,

studna, ve které nevyschne nikdy voda,

lid se svému domu vždy podobá,

každý život je vlastní knížka.

Domov je čas neustále nový,

vítr slyší stále dout,

nezná víc než drahé kovy.

Domov ve slunci nemůže uhasnout,

jeho krásy lze vyjmenovat slovy,

láska, jíž nelze přehlédnout.

Emilie Kozubíková

Výňatek z knihy "Děti aktéry v kontrapunktech času

Park nastavoval nejroztodivnější odstíny barev, těch v korunách, i těch, snášejících se laškovně kolem ramen, promenujícím se zde obdivovatelům krás podzimu. Broňa tak snadno zapomněla na úzkost, s jakou vycházela z domu s pomyšlením, že musí na stavbu ještě pro zbylé věci, bez nichž by se sice krásně obešla, jistě by však překážely její nástupkyni. Prožila několik dnů závratného štěstí. Vždyť ještě tento den ji svou krásou ani nedovolí, aby si k srdci připouštěla jakési zbytky neblahé minulosti. Špičkami lodiček s rozkoší, rozhrnovala spadané listy a s očima rozevřenýma se náhle překvapeně zastavila. Proti ní stál doktor Svěrkoš, a než se nadála, držel ji za obě ruce.

"Broňo!" Neviděla ho velmi dlouho. Zůstala klidná a dívala se na něj, najednou plná pochopení. Prožila od jejich společné práce tak mnoho. Netrhla po jejím zvyku rukavičkou, on ale jen, pro tuhle chvíli, zakolísal v myšlenkách, vůči ní. Přál jí přece zkázu a způsobil jí všechna ta trápení, jaké jen se svým bratrem mohli vymyslit. Náhle se v něm neznatelně cosi hnulo. Způsobil to její sluníčkově prozářený, sváteční zjev, doslova prosycený štěstím, že zmámen téměř zaúpěl:

"Broňo!" Vítala ho po té době vlastně také s neskrývanou, ba upřímnou radostí. Věděla jistě, že pro ni zkoušel. Dokonce se, naivně domýšlela, že se pro ni v jeho životě, změnilo něco k horšímu.

"Pane doktore, nehněvejte se už prosím vás na mne," řekla vřele a doufala, že jí její hubatost zapomněl. Novým, cizím, povýšeným pohledem se teď na ni podíval. Teď potřebuje jeho pomoc, káča, pomyslel si, když očima zrovna prosila.

"Odpusťte mi, pochopila jsem vás až o něco později." Zkoumavě pohlížel do její změněné tváře, nevěda, jak to teď ta malá ukrutnice myslí.

"A jak doma, neurovnalo se to?", špitla soucitně.

"Já měl doma co k urovnávání?", pobaveně opáčil.

"Ne? Ale…" Broňa zmateně zmlkla.

"A tak," blesklo mu hlavou, "vy byste teď ke mně chtěla být milá?!" Napůl výsměšně a zas nadějně se otázal. Neznatelně ustoupila zpět.

"Já jsem jen pozdě pochopila vaše problémy. Bohužel jsem vám tehdy nedovedla mírněji vysvětlit, že nejsem povahově stavěná, sdílet s vámi manželský trojúhelník." A to se podívejme, vyvstal mu ihned před očima kolega Malý, a šejdířsky, s ohromným gustem, zmenšil opět vzdálenost mezi nimi.

"Můžeš ho sdílet, Broňo." Lichotil se. Udělala krok zpátky.

"Nepochopil jste mne. Mučí mne jen, že jsem si tehdy s vámi o tom nedovedla promluvit." Mávl rukou.

"To by se toho změnilo, viďte!" Zesmutněla nad tím, že se nedovede vyjadřovat přesněji, a otočila téma.

"Šťastně jsem se vdala, pane doktore."

"Co? To nemyslíš vážně?!"

"Trvalo mi to, že ano." Doktor Svěrkoš zahloubal. Zajímavůstky jistého informátora se tedy staly neaktuálními. Jeho zášť vůči Broně tím také jako by splaskla.

"Koho jste nám to uhnala?" Nefalšovaně, žertovně nyní zvídal.

"Moderního, moudrého a láskyplného člověka, pane doktore."

"Všech pět p, hmm, to se na tebe, noc, co noc, dívá hezky z povzdálí."

"Ba ne, pane doktore jsem zamilovaná, jako kdyby mi bylo šestnáct." Bronina bezelstnost zapracovala a doktor Svěrkoš uznale pronesl:

"Vypadáš na ně." V duchu se jí dokonce omlouval, jako to před chvíli udělala ona. "Tak Broňo, ať tě ten tvůj nosí na rukou." Hlaholil téměř již kamarádsky.

"A vaše, ať vám dělá také svět hezkým." Podala mu svou malou dlaň, poznamenanou nezměrnou dřinou. S rozpačitým úsměvem se díval z té zbědačené dlaně na rukavičky z jelení kůže v její druhé ruce, než se praskajícím listím odšoural. Broňa chvíli, zasněně ještě stála. Netušila, že tento její zapřisáhlý nepřítel, právě ze sebe shodil záporný postoj vůči ní jako stromy žloutnoucí listy.

Příběh Totalitní Broňa vyšel v Almanachu Literárního klubu P. Bezruče r. 2012.